Red Hills - 25.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

VELKÁ OMLUVA všem čekajícím. Člověk míní, ten nahoře, osud, nebo kdo-já-vím, mění. Lidičky, taky jste tak unavení, jako já?
Každopádně velké díky všem komentujícím, jsem ráda, že se vám povídka líbí. Věřte, že opět nabere na obrátkách... :-D Hezky se bavte.

25. kapitola

Harry několik minut netrpělivě přecházel po obývacím pokoji. Krátce po Dracově odchodu k sobě zavolal Winky a oznámil jí, že dnešní oběd sní u sebe ve společnosti svého manžela. Skřítka jeho vyjádření přijala s klidem, kývla hlavou a zmizela stejně tiše, jako se objevila. Potter doufal, že splní požadované zadání a Malfoy nebude mít žádné námitky. Samozřejmě to nebylo poprvé, kdy někoho pozval na oběd, ale převážně se to odehrávalo v restauraci a Nebelvír se nemusel starat o případné rozpaky.

Vešel do koupelny a ještě jednou kriticky zhodnotil svůj vzhled.

„Opravdu mi dělá velkou radost, když se tady objevíš každou minutu, ale začínám se cítit jako na horské dráze. A různorodost barev, které jsi už stačil prezentovat, se pomalu stává ohromující“, povzdychlo si zrcadlo, když se Harry znovu zašklebil na svůj odraz a rozepnul si košili, tentokrát béžovou.

„Buď zticha, nemám co na sebe“, zavrčel a snažil se přihladit prameny vlasů, dosahujících téměř k ramenům. „Vypadám tragicky.“

„Ano, ano, Quasimodo, jsi horší než holka. Dlouhou dobu jsem čekal, až přijde čas, kdy se rozhodneš o sebe opravdu dbát. Toužil jsem o tom, snil, spřádal fantazie... Beru to všechno zpět! Oblíkni si tu košili, ve které jsi sem přišel poprvé a přestaň vzdychat, Pottere! Jeden by si mohl myslet, že jdeš na první rande“, vyprsklo zrcadlo. „No vážně, tvůj manžel už tě viděl ve stavu naprosté zkázy, zpoceného, vyčerpaného a ulepeného. Nic ho nepřekvapí.“

„Zmlkni.“ Harry si zapnul další košili, obrátil se bokem a uhladil si límeček. „Může být tahle?“

Zrcadlo zafunělo a neodpovědělo.

„Sakra, celou dobu mluvíš a když tě člověk požádá o pomoc, tak nemáš co říct!?“ Harry se  podrážděně podíval do zrcadla, které mu odpovědělo naštvaným zeleným pohledem zpod spadající tmavé hřívy. Absurdní situace.

„Přikázal jsi mi, abych byl zticha.“

„Ale teď se ptám, tak mi laskavě odpověz.“

„Může být“, v hlase zrcadla se dala vycítil špetka ironie a netrpělivosti. „A kdybys použil ještě nějakou vůni, ​​bylo by to perfektní.

„Jak to víš, nemůžeš to cítit.“ Harry poslušně sáhl do skříňky a vytáhl lahvičku červeného Christian Dior Fahrenheit, kterou dostal od Hermiony k narozeninám.

„Neptej se. Nemám rád vzpomínky. Jenom to nepřežeň, máš být jemný a ne smrdět, jako bys nedopatřením přistál na polici v parfumerii.“

„Oh, omlouvám se.“ Mladík použil parfém a vrátil ho na místo. Nikdy se nepozastavil nad tím, proč jeho zrcadlo říká a má vědomosti, které by zrcadlo, které celou dobu visí v koupelně, asi mít nemělo. Pravda, jednou někdo mluvil o duších zakletých v předmětech, ale nikdy na tohle téma nehloubal. „Dobře, končím.“

„Díky Merlinovi, další změna oblečení a začal bych řvát“, zavlnila se lehce tabulka skla. „Nad čím se vlastně tak rozrušuješ, když už jste spolu nejednou obědvali?“

„V Bradavicích, ve školní jídelně, samozřejmě. Tohle je něco jiného.“

„To je fakt. Já jen doufám, že jsi o výběr jídel nepožádal toho bláznivého skřítka, protože pak tě ani tvůj dobrý vzhled nezachrání před kompletního ostudou“, zasmálo se zrcadlo zlomyslně.

„Požádal jsem Winky. Kdysi pracovala pro Bartyho Skrka, který byl ředitelem Odboru mezinárodní spolupráce kouzelníků na Ministerstvu kouzel. Vždy byla velmi schopná.“ Harry se podíval na rozházené oblečení a mávnutím hůlky ho odeslal na ramínka do skříně.

„Občas i myslíš. Je to sice vzácné, ale o to výraznější.“

„Skutečně si cením tvého ostrého důvtipu“, odfrkl si Harry a vyšel z koupelny.

..........

Draco odložil svůj učitelský plášť a místo něho si oblékl nový, z jemného a nemačkavého materiálu v barvě grafitu. Byl mírně projmutý, v pase zapnutý na jeden knoflík a měkký materiál úhledně splýval až ke kotníkům. Kriticky se na sebe podíval, s povzdechem si ho sundal a hodil na opěradlo židle. Ne, příliš elegantní. Vždyť je to jen oběd s Potterem, nebude ze sebe dělat idiota a oblíkat se, jakoby šel na oběd se samotným ministrem kouzel.

Absolutně nebyl nervózní.

Proč taky? Oběd s Nebelvírem, nic nového. Už čtyři měsíce seděli u stejného stolu, a obklopeni dětmi a učiteli, jedli své jídlo. Nebylo nic, co by ho mohlo překvapit, tohle všechno už přece zažil. Podíval se na své tmavě šedé kalhoty a vytáhl ze skříně černou košili, na límci a manžetách zdobenou jemnou výšivkou v barvě starého stříbra. Kravatu zavrhnul, protože dospěl k závěru, že by byl příliš formální.

Vůbec nebyl nervózní.

Po čtyřech měsících manželství k tomu neměl žádný důvod. Jediné, co by ho mohlo vyvést z rovnováhy, by bylo, kdyby jim oběd servíroval ten bizarní skřítek Dobby, od kterého Potter kdysi jeho rodinu osvobodil. Neměl by si připravit nějaký lektvar na žaludeční potíže? Ne, nebude z toho dělat divadlo. Prostě nesní nic, co bude vypadat podezřele, a pak Harrymu předvede, jak přijímají hosty Malfoyové.

Nebyl nervózní.

O co vlastně Severusovi šlo? Urazil se, že s ním odmítnul poobědvat? Ne, rozhodně ne. To není jeho styl. Opravdu by se mohl snažit a pokusit se jeho vztah s Potterem přijmout. Draco věděl, že je to těžké, ale když to dokázal on, tím spíš by to měl Snape alespoň zkusit. Koneckonců, on nemusí strávit s Nebelvírem zbytek svého života. Malfoy se zastavil a nechal svou představivost vystoupat do absurdních výšin, ve kterých je Potter manželem Mistra lektvarů a zve ho na oběd.

Nesmyslná vize.

To by byla katastrofa, vyhodili by školu do povětří rychleji, než by Longbottom stačil vyslovit slovo "lektvary", zejména proto, že se při tom vždycky zakoktá. Harry a Severus... vybuchující magie a věčné urážky, hůlky sevřené v rukou a vražda v očích. No ano, to by bylo něco. Armageddon v čisté formě. Nemluvě o ložnici... Draco několikrát zamrkal, když mu jeho představivost přinesla obraz dvou temných hlav skloněných k sobě a Pottera ležícího ve své oblíbené pozici dělej-co-chceš, s jednou nohou pokrčenou, s očima zastřenýma mlhou potěšení a jeho ruce žmoulající prostěradlo. Snape nakloněný nad ním, jeho ruka bloudí po opáleném stehně, dlouhé prsty se sunou směrem...

Rozčilující, nenormální, neuskutečnitelné!

A to je moc dobře! U Merlinových chlupatých gatí, co mu to vůbec přichází na mysl? Ten blížící se oběd na něho má určitě destruktivní vliv. Otřásl se a zjistil, že už má zpoždění. Zavrtěl hlavou a umožnil tak jednotlivým pramínkům, aby mu volně spadly do tváře. Ano, byl pohledný, sexy a mladý. Jakkoli svého kmotra miloval, ten proti němu neměl šanci. Neměl by o tom se Severusem vůbec mluvit, protože kvůli tomu teď spřádá takové choré představy.

Obraz se odsunul. Draco vyšel na chodbu a postavil se před vstup do Potterových pokojů. Otřel si zpocené dlaně do kalhot a vydechl, aby uklidnil svůj dech.

To vůbec neznamená, že je nervózní!

..........

Vešel dovnitř a zarazil se při pohledu na nevelký kulatý stolek, který stál u okna. Oběd na lavičce, umístěné vedle pohovky, pravděpodobně nesplňoval Potterovy požadavky. V duchu uznal, že má pravdu.

„Opozdil jsi se.“ Obrátil se směrem, ze kterého přicházel Harryho hlas. Muž byl nedbale opřený o zárubeň dveří do ložnice. Oblečený byl do černých kalhot z nějaké měkké tkaniny a do tmavě zelené košile, která na světle odrážela jemné smaragdové odlesky a dokonale zdůrazňovala barvu očí majitele. Rozepnutý límeček pod krkem odhaloval opálenou kůži. „Měl by sis koupit hodinky.“

„Proč? Připomínaly by mi, že čas letí a kromě toho, pozdní příchody jsou stylové“, odtrhl oči od Nebelvíra a zamířil ke stolu.

„Studenti musí být nadšení“, odfrknul Harry a pohnul se za ním.

„Pokud jde o vyučování, jsem neobyčejně přesný. Nepotřebuji grande entrée, abych získal jejich pozornost.“ Draco si odsunul židli a zaujal místo u ke stolu.

„Předpokládám, že i kdybys přišel jako první, nikdo by tě nepřevezl.“

„Samozřejmě, že ne.“ Malfoy pohlédl na muže, který seděl se naproti němu. „Doufám, že o tom nemáš žádné pochybnosti.“

„Absolutně žádné“, Harry se smíchem obrátil oči v sloup.

„Co je k obědu?“ Draco přejel prsty po jemném ubruse okrové barvy s výšivkou v tmavším tónu.

„Upřímně řečeno...“

Hned vedle stolu se s tichým "pop" objevila Winky. Draco zvedl obočí při pohledu na její tmavě modré šatičky a perfektně vyžehlenou bílou zástěrku. Těsně za ní se objevili další pomocníci, kteří drželi velký podnos, na kterém stála mísa s kouřící polévkou. Skřítka rychle nalila do dvou talířů, pak obešla Harryho a Draca z levé strany a před každého z nich postavila jídlo. Potom se mlčky uklonila a v naprosté tichosti zmizela.

„Zajímavé.“ Malfoy vzal ze stolu ubrousek a rozložil si ho na stehna. „Barty zřejmě věděl, jak vychovat své služebníky.“

„Nevěděl jsem, že znáš původ Winky.“ Harry ponořil lžíci a opatrně ochutnal. Ze široka se usmál. Delikátní květák a hrášek byly základem polévky, přidaný parmazán pouze zdůraznil  její jedinečnou chuť.

„Kdysi, jako dítě, jsem tam byl“, potvrdil krátce Zmijozel.

„Rozumím.“

„Hmm... Co si myslíš o pobytu ve škole o svátcích?“ Draco z polévky opatrně lovil hrášek a vynechával květák.

„Nemáme jiné východisko, příliš mnoho dětí nenahlásilo svůj odjezd, a to znamená, že více než polovina studentů má v úmyslu strávit prázdniny tady.“

„Při podmínkách, v jakých dosud žili, se není čemu divit.“ Draco na chvíli odložil lžíci a sáhnul po sklenici s vodou.

„Ano, ale měli bychom v tomto směru něco udělal. Myslím, že pouhé vyzdobení hradu nestačí. Skřítkové už dostali pokyny pro vánoční večeři a přemýšlel jsem taky o nějakých drobných dárcích.“ Harry zvedl hlavu a díval se na Malfoye, jakoby u něho hledal schválení své myšlenky.

„Hmm...“, blonďák si opřel bradu o sepjaté ruce a chvíli přemýšlel. „Nevím, jestli si můžeme dovolit drahé dary, ale nějaké drobnosti pod vánoční stromeček by jistě byly vítány. Doporučuji něco praktického, ale co nesouvisí s výukou. Něco, co je zaujme.“

„Nějaké hry? Knihy?“

„Ano. Vybavili jsme ložnice, ale je zima. Studenti stráví celé dny v pokojích. Nebuďme naivní, rozhodně se po celou dobu neučí. Nuda je největší přítel představivosti.“

„Představivosti...“ Harry si vzpomněl na lekci, na které chtěl Edwin Clamp zjistit, jestli má kouzlo Wingardium Leviosa něco společného s výškou, ve které se daný předmět pohybuje. V důsledku toho, kdyby nebylo magické bariéry, by jeho mladší spolužák vypadl z okna ve druhém patře. „Ano, ta jim nechybí. Ty nemáš rád květák?“

„Mám.“ Draco si v klidu nabral lžíci polévky i se zeleninou, zvedl k ústům a přimhouřil oči rozkoší. „Nejlepší věci si nechávám na konec“, zavrněl po polknutí.

Harry sledoval, jak Draco jí. Bylo v tom něco neuvěřitelně intimního a erotického. Poprvé si toho všiml, když mladík jedl smetanový dort na Samuelových narozeninách. Dnes měl příležitost nikým nerušen sledovat, jakou grácii a způsoby při tom projevoval. I kdyby ho neznal, jeho první myšlenka by byla, že konzumuje jídlo se skutečným aristokratem.

„Už jsi přemýšlel o plese, který se bude konat na druhý Vánoční den?“ Malfoy prázdný talíř jemně odsunul nalevo a tázavě se na Harryho zahleděl.

„Ples?“ zamrkal několikrát zmateně.

„Vánoční ples. Kde žiješ, Pottere...“ Draco odtáhl ruku a nechal Winky, která se objevila chvíli potom, co dojedl, aby vzala jeho talíř a postavila před něj chutně vypadající kuřecí roládu se špenátem, na voňavé houbové omáčce. Nové brambory, pečené s rozmarýnem, spočívaly na druhém talířku.

„To slyším poprvé“, pokrčil Harry rameny a popadl vidličku.

„Ředitel školy“, odfrknul Draco a odkrojil kousek masa.

„Odkud o tom víš?“

„Grangerová“, prohlásil stručně Malfoy, nabral dvě brambory a přenesl je na svůj talíř.

„Řekla ti to Hermiona?“ Potter strnul v polovině pohybu se zvednutou vidličkou. To bylo podivné. Myslel, že s takovým nápadem by kamarádka přišla nejprve za ním, a ne za Zmijozelem.

„Včera u večeře“, přikývl a ukrojil si další kousek. Vsunul maso do úst a spokojeně zamručel. „Myslel jsem, že posloucháš, ale diskuse s Weasleym o uplynulé famfrpálové sezóně byla zřejmě důležitější.“

„Ve skutečnosti jsem na chvíli vypnul.“ Harry si na ten okamžik dokonale vzpomínal. Mluvili s Ronem o podzimních soutěžích a vítězství Red Dragons, nového týmu, který přišel odnikud a útokem vyhrál šampionát. Nikdo o nich dříve neslyšel. Přišli z Maďarska a dosud se žádných soutěží nezúčastnili. Na svou obranu mohl říct jen to, že to bylo horké téma a on měl opravdu jen zřídka čas, aby s kamarádem poklábosil. „Tak co s tím plesem?“

„Vymyslela to Grangerová, aby dětem zajistila zábavu. V Bradavicích byly plesy pořádány výjimečně, ale tady by se podle ní mohly stát tradicí.“ Draco si otřel ústa ubrouskem a natáhl se pro sklenici vína. „Jean Leon Cabernet Sauvignon?“, zvedl obočí. „Nemyslím, že to máme na skladě ve školní kuchyni.“

„Nemáme“, pousmál se Harry a také sáhnul pro sklenici. Byl si jistý, že Malfoy ocení bohatý buket s vůní květin, koření, čerstvého ovoce a dubovým nádechem.

„Silné a dlouhé, s harmonickým zakončením.“ Draco zvedl ruku jako k přípitku. „Úžasné, Harry Potter, znalec. Jsi nekonečná kniha tajemství.“

„Máš rád tajemství, Draco? Já je miluju, jsem rozený průzkumník“, zasmál se Harry smyslně a Draco cítil, jak mu po zádech přeběhl záchvěv vzrušení. „Jsem Chlapec, který přežil, pamatuješ?“

„Jak bych mohl zapomenout.“ Blonďák si usrknul doušek, postavil sklenici a štíhlými prsty pohyboval po její dlouhé stopce.

„Večírky, rauty, schůzky a různé akce.“ Harry nespouštěl oči z jeho ruky. Tak provokativní, vyzývavé a slibující rozkoš. „Bylo těžké se to nenaučit, zvláště když se hostitelky předháněly ve vyplnění všech choutek hostů.“

„A jak to bylo s choutkami Vyvoleného?“ Malfoy sugestivně pozvedl obočí.

„Vybíral jen nejlepší... bukety“, hlas Pottera zněl velmi hrdelně.

„Ale, jak jsme rozmarní.“

„Spíš náročný.“ Harry roztržitě přikývl Winky, která vzala jeho talíř.

„Dáte si dezert, pane?“

„Prosím.“

Skřítka precizně vyplnila jeho přání a ustoupila o krok zpět.

„Bude Winky ještě potřeba, pane?“

„Ne, to je pro dnešek vše. Děkuji, vedla jsi si skvěle“, usmál se vděčně Harry.

„Winky je tu, aby sloužila“, uklonila se elegantně a přemístila se z obývacího pokoje.

„Délicieux.“ Obrátil pohled na Draca, který s výrazem blaženosti na tváři vychutnával právě podaný dezert. „Prostě Magnifique.“

„Musím si zapamatovat, abych tě na oběd zval častěji.“

„Pokud při tom budeš podávat něco takového, možná se nechám svést.“ Draco posunul dezert, na který se s obdivem díval.

Tradiční talířek skřítkové nahradili bambusovou rohoží a palmovým listím. Jemná vanilková zmrzlina byla ukrytá v krajkovém košíčku z karamelu, umístěném na plátku ananasu, a ozdobená byla proužky manga a hvězdičkou karamboly. Kdyby to jedli mimo hrad, zvuk moře by vyvolával iluzi, že jsou na rajské pláži, někde na jednom z neobydlených ostrovů.

„Pozveme investory a možná někdo z ministerstva.“ Draco lžičkou seškrábnul trochu sladkého karamelu.

„Na dezert?“ podíval se na něho Nebelvír v šoku. Pozvání třetích osob byla ta poslední myšlenka, jaká by ho napadla.

„Na ples, Harry, na ples“, protočil Malfoy oči. „Pokud se o to náležitě postaráme a uděláme dobrý dojem, možná získáme větší příspěvky.“

„Jo, tohle“, vydechl Harry úlevou, ale Dracův pragmatismus ho trochu ranil. Přechod od světských vytržení k prozaickým finančním problémům, byl hodně v jeho stylu. Už by si na to měl zvyknout.

„Samozřejmě, že tohle. O čem jsi myslel, že mluvím?“ zavrtěl Draco hlavou, takže prameny vlasů zakryly jeho levou tvář. „Kromě toho chci, aby na škole vzniknul soubojnický klub.“

„S tím nesouhlasím.“ Harry dojedl zmrzlinu a odlomil rukojeť košíku, aby vložil do úst sladký karamel. „Je to příliš brzy, neumějí vhodná kouzla a mohli by si ublížit.“

„A kdo mluví o kouzlech?“ pohlédl na něho překvapeně blonďák. „Mluvil jsem o vznešeném umění ovládání kordu.“

„Zbláznil jsi se?! Jsou to děti! Chceš, aby se pozabíjely?“

„Nepřeháněj, mají speciální gumové zakončení. Nic si neudělají. Nejsou to meče, neseknou se ostřím. Je to sport, který kouzelníci preferují už po staletí. Jediný, u kterého není potřebná magie, i když na pokročilejší úrovni se nezavrhuje.“

„Nevím, proč by se to děti měly učit.“ Harry nevypadal přesvědčený tou myšlenkou.

„Proč? Možná proto, aby v okamžiku, kdy je někdo zbaví jejich hůlky, měly šanci se bránit?“  Dracův hlas prozrazoval mírné rozladění.

„Když nebudou mít hůlku, žádný meč je neochrání.“

Potter se cítil sytý a natáhl se pro víno. Tentokrát to bylo mírně chlazené Moscatel Oro. V jeho aroma bylo možno vycítit vůni růží, pelargonie a citrónu. Harry si ho opravdu oblíbil od doby, kdy od Michaela dostal jednu láhev při příležitosti složení své bystrozorské zkoušky. Bylo lehké a pro dezerty ideální.

„Rapír, Pottere, rapír.“ Draco mávl rukou velmi výmluvným gestem, kterým dal jasně najevo, za koho v tu chvíli považuje člověka, který před ním sedí. „Myslíš, že Lucius nosil hůl jen proto, že mu dodávala půvab?“

„Lucius nebyl půvabný“, odfrknul Potter.

„Byl. Zkurvysyn, ale okouzlující. Nicméně, uvnitř hole měl ukrytý rapír, který mu nejednou zachránil život.“ Malfoy se pohodlně opřel na židli.

„Chápu, ale studenti přece najednou nezačnou běhat po chodbách s holemi.“

„Dobře, to není rozhodující, prostě to jen uznej jako sport. Stejně jako famfrpál, je neškodný a umožní vybití energie“, Draco rezignovaně zavřel oči.

„Řekni mi, kdo by to měl vyučovat?“ hleděl na něho pobaveně Nebelvír.

„Mistr, samozřejmě, čili já“, věnoval mu blonďák sebejistý pohled.

„Samozřejmě, proč jsem se vůbec ptal“, zasmál se tiše Harry. „Takže... Mistře, co povíš na šálek dobré kávy?“

„Cítím se neuvěřitelně plný, sám nevím, Pottere. Pokoušíš mě jako víla, a přesto s ní nemáš nic společného.“ Draco vstal a zamířil k pohovce, na kterou pak elegantně klesl. „Jeden šálek, s kapkou mléka, špetkou kardamonu a lžičkou hnědého cukru.“

„Jak si pán přeje.“ Černovlasý mladík vstal a se zábleskem v očích přistoupil k Malfoyovi.

Draco zvedl hlavu a díval se na něho s očekáváním. Vážně, ten zelený pohled by měl být zakázaný, zejména v tak provokativním vydání.

„Ano, přeju...“

..........

Bylo pět hodin odpoledne. Horní chodba západního křídla u svatého Munga zela prázdnotou. Ošetřovatelky, stejně jako léčitelé, odtamtud byly vyhnáni bystrozory. Pacienti, izolovaní ve svých pokojích, spali pod vlivem lektvaru sladkého spánku.

Všechno muselo být připraveno, nebyl tam žádný prostor pro nehodu nebo zásah zvenčí.

Okované boty bystrozorů hlasitě rezonovaly, když se oddíl šesti osob blížil k izolaci, v níž přebýval jeden z nejobávanějších Smrtijedů. V devatenáct hodin měl začít výslech za zavřenými dveřmi. Informován o tom byl pouze velmi úzký okruh lidí. Ministerstvo shodně prohlašovalo, že jak datum výslechu, tak i samotného rozsudku, by měly zůstat přísně utajené a teprve po převozu vězně do Azkabanu, bude možné vydal odpovídající prohlášení pro tisk.

Dveře se prudce otevřely, nicméně do zdi nenarazily. Dva bystrozorové vstoupili dovnitř a zbývající čtyři zatím zůstali venku.

„Jaká čest.“ Lucius seděl na židli a ruku si opíral o nemocniční hůl. Jeho vlastní byla bohužel zkonfiskována. Velmi toho litoval, protože byla skutečným uměleckým dílem. „Vidím, že ministerstvo mě chce přijmout s poctami, když pro mě posílá Stíny“, posmíval se. Temně modré uniformy bystrozorů vypovídaly, že patří k nejelitnější skupině. Byli zváni pouze na nejnebezpečnější akce a ve skutečnosti nikdo nevěděl, kdo k nim patří. Na tvářích nosili černé, hladké masky, a přes hlavu měli kápi. Nikdy nemluvili, takže rozpoznání podle hlasu také nepřicházelo v úvahu. Díky vysokým požadavkům byli do jejich řad přijímáni pouze ti kouzelníci, kteří projevovali neuvěřitelnou rychlost, schopnost animága a také velmi vzácný dar telepatie.

„Je mi líto, ale jsem Nitrozpytec, a ty, bez mého souhlasu, nemůžeš nic dělat“, vysmíval se, když viděl, jak do něho jeden z bystrozorů zabodl upřený pohled. „Můžeš být mistr ve čtení lidských myšlenek, ale nikdy to nedokážeš, když je před tebou někdo uzavře. Řekl bych, že ve vaší profesi je to velká ztráta.“

Bystrozor stojící u Malfoye se ani nepohnul. Zbývající čtyři obsadili každý po jednom rohu a pátý, s hůlkou v ruce, střežil dveře. Místností se převalila vlna energie, když začali pomalu stahovat ochranná kouzla. Nikdo se zdravým rozumem by se odvážil vyvést vězně mimo nemocnici. Mohl být nemocný, postižený, ale stále měl pověst nejrychlejšího a nejlépe vyškoleného kouzelníka ve Voldemortových řadách.

Lucius pod přimhouřenými víčky sledoval jejich počínání. Cítil, jak kouzlo pomalu klesá, místnost se stává neutrální a energie uniká z přesyceného povrchu. Nicméně nezmizela a nadále vibrovala, jako by neochotně ustupovala z místa, kde jí bylo dáno působit tak dlouhý čas. Malfoy pomalu otáčel rodovým prstenem, který zdobil jeho prst. Bystrozorové ho důkladně zkontrolovali hned poté, co ho sem přinesli. Byl to obyčejný pečetní prsten, zdobený černým onyxem s vyrytým erbem. Jelikož ho nebyli schopni odstranit z jeho prstu, po kontrole mu prsten ponechali jako cetku, která nepředstavuje žádné nebezpečí.

Malfoy se zhluboka nadechl, cítil jak poslední bariéra pomalu padá. Sevřel pevněji ruku na své holi, pomalu se zvedl ze židle a snažil se stát pevně na nohou.

„Nedívej se na mě tak. Cítím se poctěn tvou podezřívavostí, ale ani já bych vás všechny nedokázal knokautovat tímhle směšným kyjem.“  Odhodil dlouhé vlasy přes rameno a jemně potřásl holí, kterou držel v ruce.

Všechno se stalo ve zlomku vteřiny. Po odstranění poslední překážky natáhl Stín ruku směrem k Luciusovi a ostatní se pohnuli, aby ho obklopili v těsném kruhu. Zároveň se však místností rozlilo oslepující světlo a ozval se hlasitý třesk, který doprovází přemístění pomocí přenášedla.

Když se oslepení bystrozoři dostali na místo, kde byl před chvílí nebezpečný muž, našli tam v dýmu, který se vznášel nad podlahou, ležet jen onu nešťastnou nemocniční hůl. Chvíli se snažili soustředit své myšlenky a sledovat jasně zřetelnou Malfoyovu energii, ale kolem vibrující magie z odstraněných ochran se rozptylovala velmi pomalu a deformovala obraz. Deportace za Luciusem hrozila, v nejlepším případě rozštěpením, v nejhorším smrtí. Magické bariéry a magie přemístění se smísily a otevřely tisíce potenciálních tunelů.

Nalezení uprchlíka v tuto chvíli hraničilo s nemožným.

ooOoo

Red Hills - 26.