7. července 2013

Red Hills - 45.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Tak jak jsem slíbila... Kapitolka je tu! :-D


45. kapitola


„Vím."

To jedno slovo rezonovalo v Harryho hlavě a vyvolávaly v ní naprostý chaos. Jak Snape mohl ... jak se vůbec odvažoval to tajit! Každý den přicházel do jejich pokoje, podával Dracovi lektvary, sledoval, jak se jeho tělo postupně poddává, ničí zevnitř a ... nereagoval. Nechal ho pomalu umírat, vedený jakýmsi naprosto ujetým smyslem pro čest! Co to musel být za zkurvysyna, když dával v sázku život svého vlastního kmotřence? Co je to za člověka, že dokáže kohokoli odsoudit k osudu, který padl na Malfoye?

„Kdo jsi?“ zasyčel a díval se na Snapa s odporem. „Kdo jsi, abys rozhodoval o něčím životě nebo smrti? Kdo ti to dovolil? Kdo ti dal právo? Je mi z tebe špatně!“ Otočil hlavu a snažil se potlačit nevolnost, která ho znovu zaplavila. Cítil se poražený, když stál tváří v tvář tak obrovskému projevu sobectví.

„Obvinění.“ Mistr lektvarů vstal a volným krokem přešel k prosklené skříni. Na skleněné tabuli se rýsovala prasklina, která se vytvořila díky předchozímu vybití Potterovy magie. „Dokážete jen odsuzovat, že?“ Pomalu po ní přejel prstem a zastavil se na jejím konci. Odtáhl ruku od skla, trhnutím vitrínu otevřel a sáhl dovnitř. Chvíli upíral pohled na lektvar, který vyndal a pak zamířil k muži sedícímu v křesle. „Vy, Nebelvíři, jste tak šlechetní, čistí, pompézně nesobečtí. Zmijozelové jsou vedle vás bezcenní pleticháři. Neschopní ničeho jiného, než plánování dalších podvodů. To si myslíte, co?“

„To s tím nemá nic společného. Pro tvé chování neexistuje žádná omluva!“ Harry se na něho díval s opovržením.

„Ale samozřejmě, žádná omluva, žádné vysvětlení,“ odfrkl si Snape, který seděl ve svém křesle a v prstech obracel lahvičku bledě modrého odvaru. „Váš problém je, že stále žijete v přesvědčení, že svět se dělí podle pravidel platných v Bradavicích. Chytrý Havraspár, přátelský Mrzimor, statečný Nebelvír a na konci toho výčtu zlý a lstivý Zmijozel, který není schopen soucitu a oběti. Jenže to je opovrženíhodný nesmysl, pane Pottere,“ zvedl hlavu a ostře se na Harryho podíval. „Pokud si myslíte, že být špiónem znamenalo podvádět a intrikovat Voldemortovi za zády, máte naprostou pravdu. Nicméně, to vyžadovalo oběti! Stejně jako akt, ke kterému se Draco odhodlal! Absolutní víru ve věc, za kterou jsme bojovali! Víru, že všechno, co děláme, má smysl! Víru, že svět, pro který jsme riskovali svůj krk, stojí za to, a vy ... Ano vy, pane Pottere, budete schopen unést svou odpovědnost a dokážete zvítězit!“ S každým vyřčeným slovem Snapův hlas stoupal, až téměř přešel do křiku. „Nežádám, abyste si cenil toho, co jsme udělali. Každý, kdo se zúčastnil v této válce, si zaslouží respekt a poklonu. Špeh, válečník, stratég, dokonce i ten zatracený skřítek, který na vás hledí se psí oddaností! Ano, i ten ...“ Muž se zhluboka vydechl a najednou, jako by z něho všechen hněv vyprchal, ponořil se hlouběji do křesla a mírně svěsil ramena.

„Snažíš se změnit téma?“ věnoval mu Harry ponurý pohled.

„Draco tě chtěl chránit. To je důvod, proč tady sedíš místo něho. Trochu rozdílný obrázek Zmijozela, než jaký sis vytvořil, ne?“ Podrážděně si promnul hřbet křivého nosu a pak se nečekaně obrátil přímo na Nebelvíra. „Nemyslel na sebe, jednal instinktivně, protože si přál ochránit to, na čem mu tolik záleželo.“ Podíval se úkosem na Harryho, který se neklidně zavrtěl. „Troufám si tvrdit, že bys pro něho udělal to samé.“

„Samozřejmě,“ přikývl Harry bez váhání.

„Ano, udělal.“ Znovu se podívala na lahvičku, kterou držel v ruce, a pak ji neochotně položil na stůl. „Byl bys šťastný, kdybys věděl, že je naživu, i kdybys sám měl zemřít.“ Harry nejistě přikývl a přemýšlel, kam tím Snape míří. „Tak vidíš, Nebelvír není od Zmijozelu tak odlišný, pokud jde o city. Takže,“ prstem posunul lektvar jeho směrem, „pokud bys položil svůj život, abys ho zachránil, chtěl bys, aby tě vrátil zpět tím, že by obětoval ten svůj?“

V komnatě zavládlo ticho. Harry v šoku zíral na muže, který seděl před ním. Neochotně sáhl po lahvičce a sevřel ji v prstech. Nebyl si jistý, jestli úplně rozuměl tomu, co mu chce Snape naznačit, ale měl nepříjemný pocit, že pouze popírá zjevnou pravdu.

„Co je to?“ zeptal se nakonec váhavě.

„Tohle? To je lektvar obnovy. I když já ho nazývám spíš elixír smrti.“ Zhluboka se nadechl, zkřížil ruce na prsou a nespouštěl pohled z Pottera, který na něho napjatě zíral. „Směs smrtelné jedovatých bylin a Alrauny.“

„Alrauna? Není to zakázané?“

„Pět bodů pro Nebelvír,“ podíval se na něho překvapeně Mistr lektvarů. „Nedoufal jsem, že o ní něco víš.“

„Byl jsem bystrozor,“ pokrčil rameny Harry.

„Takže vás tam učí i něco víc, než jen vrhat kletby,“ kývnul Snape uznale hlavou. „Ano, je to jedna z nejtemnějších bylin. Nemusím ti vysvětlovat, jak se získává?“

„Vůbec ne. Květina oběšenců, je to tak?“

„Ano. A současně smrtící svinstvo černé magie.“

„Co jsi měl na mysli, když jsi mluvil o obětování mého života?“ Harry odložil lahvičku a opřel se v křesle. Nestranný pozorovatel by si mohl myslet, že vedou obyčejnou nezávaznou konverzaci.

„Viteál.“ Vstal a přešel ke skříňce, odkud vytáhl dvě skleničky, do kterých rozlil solidní porce Ohnivé whisky. „Jak víš, princip fungování je jednoduchý. Kouzelník, který se bojí smrti, vloží část své duše do nádoby. Může to být cokoli, od úplně obyčejných věcí, jako je medailon nebo miska,“ postavil jednu sklenici před Pottera a posadil se zpět do křesla, „až po jiného člověka. Nikdo, kdo je při smyslech se dobrovolně nerozhodne stát nádobou. Jistě, ty ses jí stal dvakrát. Samozřejmě, zcela nevědomky,“ řekl, když viděl, jak sebou Harry při jeho slovech trhl. „Chceš Dracovi vrátit část jeho duše, ale jsi na to připravený? Koneckonců, sám nejlíp víš, co je nutno udělat.“

„Je třeba zničit nádobu ...“ Harry mírně zbledl, když mu došla vážnost situace.

„Přesně tak.“

„Ale podařilo se vám zabít část Voldemorta, která ve mně byla a stále sem naživu.“

„Ano, ale nahradili jsme ji jinou.“

„Jedním slovem, abych zachránil Draca, musím zemřít ...“ Klouby na Harryho rukou zbělely, jak pevně sevřel područky.

„Existuje takové riziko. Kdyby to bylo tak jednoduché, už dávno bych podniknul odpovídající kroky. Vyčetl jsi mi bezcitnost a hazardování se životem mého kmotřence, ale řekni, Pottere ...,“ naklonil se k němu, sepjal prsty pod bradou. „Pokud zachráníme Draca, jak mu mám později vysvětlit, že jsem osobně podal jed osobě, pro kterou šel až do krajností? Opravdu si myslíš, že mi za to bude vděčný?“

„Ale přesto jsi o tom uvažoval,“ ukázal Harry na lahvičku stojící mezi nimi. „Kdyby sis tu myšlenku nepřipouštěl, neuvařil bys ten lektvar.“

„Draco je moje rodina. Samozřejmě, že ho chci zachránit. Nicméně, i přes naše vzájemné nepřátelství, netoužím při tom zabít tebe. Ty nebo můj kmotřenec? Navzdory tomu, co si myslíš, je to těžká volba.“

Harry zvedl sklenku, dlouze se napila pití a ponořil se do myšlenek. Začal chápat Snapovo dilema a jeho váhání. Když nezachrání Draca, bude do konce života stravován výčitkami svědomí, protože znal způsob, jak jeho duši obnovit. Pokud se však rozhodne pro druhou možnost ... pak Harry s největší pravděpodobností zemře. Jak by to Snape později Malfoyovi vysvětil? Neodvrátil by se kmotřenec od něho? Dvě východiska a dva extrémy. Každé vyžadovalo obětovat jednu osobu, a Snape ... Snape nebyl bůh, jak ho Harry obvinil. Cloumaly s ním naprosto lidské emoce, stál uprostřed toho všeho a ať se přikloní na kteroukoli stranu, bude ho tížit svědomí.

Harry si povzdechl a sevřel prsty kolem sklenice. Pro něho samotného to také znamenalo přijmout radikální rozhodnutí. Byl opravdu ochoten obětovat svůj život, aby Draca zachránil? Bez ohledu na to, co k němu cítil, čím víc o tom přemýšlel, tím víc se ozýval jeho pud sebezáchovy. Nechtěl zemřít. Ne teď, když se jeho život konečně stabilizoval. Svět před tím teprve otevíral své brány. Měl být šťastný ... Byl by schopen vybrat si život bez Draca? Může ho zachránit na úkor ...

„Kurva!“ Zoufale si prohrábl vlasy.

„Zajímavé shrnutí.“ Snape s ironickou grimasou pozvedl obočí.

„Opravdu existují jenom tyhle dvě možnosti? Buď já, nebo on? Žádné alternativy?“

„Je to komplikované.“ Snape zamyšleně zavřel oči. „Fragment duše, umístěný do neživého předmětu, necítí, nebrání se. Zničíš nádobu, a tím zničíš i duši v něm ukrytou.“

„To není pravda, každý z nich se bránil,“ zavrtěl Harry odmítavě hlavou.

„Ne. Každý z nich byl chráněný Voldemortovými temnými kouzly. Duše, která v nich byla, si ani neuvědomovala, že brzy přestane existovat. S lidským viteálem je to jiné. Jako myslící, cítící člověk na ni máš vliv. Existuje na úrovni tvých pocitů. Samozřejmě, že si nemyslí stejným způsobem jako ty, ale dosáhnout k ní extrémní emoce. Pokud bychom ji z tebe chtěli vyrvat silou, bude se bránit, a proto okamžitě zemřeš. Nicméně, je ještě jiný způsob. Pokud bude mít část Dracovy duše pocit, že umíráš, tak s největší pravděpodobností pozná, že její existence je ohrožena, a bude se snažit opustit tvé tělo. To není nic neobvyklého. V okamžiku úmrtí těla ho duše opouští, jinak by byla zničena.“ Sáhl po whisky a upil malý doušek alkoholu, a pak vrátil sklenici na stůl.

„A co Doušek živé smrti?“ podíval se na něho Harry s nadějí. „Simuluje smrt, ne?“

„Bohužel, ten pouze zastaví všechny reflexy a přivede do stavu dočasné hibernace. Pokud by po jeho vypití duše opustila tělo, z kómatu by se pravděpodobně nikdo neprobudil, je to tak?“

„Pravda ...,“ svěsil Harry smutně hlavu.

„Poslouchej, Pottere.“ Opřel si hlavu o opěrku a pohlédla na něj s přimhouřenýma očima. „Nemám v úmyslu tě zabít a mohu si pogratulovat, že jsem to neměl v úmyslu ani během těch sedmi let, kdy jsi svou přítomností znehodnocoval mé hodiny. Je to tvé rozhodnutí, co se mě týče, mohu se jen pokusit zachránit vás oba.“

„Takže je tu možnost!“ Harry vyskočil z křesla. „A to mi říkáš teprve teď? Víš, čím jsem si posledních pár minut prošel?“

„Uklidni se,“ zpražil ho Mistr lektvarů ostrým pohledem. „Řekl jsem, že bych to mohl zkusit, ne, že tě na sto procent zachráním. Ten elixír je smrtelný jed, ale existuje na něho protijed. Nicméně ...,“ zvedl ruku, když viděl, že ho chce Harry znovu přerušit. „Ale nemůžu ti ho dát, dokud nebudu mít jistotu, že Draco získal svou duši. To bude znamení, že rituál byl úspěšný. Bohužel, nemohu předvídat, jak dlouho to bude trvat ... pravděpodobně dlouho. Jinými slovy, máš šanci nějakých pět procent.“

„Začínám se ztrácet.“ Harry kroužil po místnosti, na chvíle se před mužem zastavil a pak se vrátil ke své chůzi. „Můžeš mi to vyložit nějak srozumitelněji?“

„Srozumitelněji ...,“ odfrkl si zlostně Snape. „Vypiješ jed. Když tvé tělo začne slábnout, část Dracovy duše se bude cítit ohrožená. Tvá vlastní duše je s tebou svázaná od samého začátku, on je pouze vetřelec. Stálý obyvatel tvého těla s tebou zůstanu až do posledního dechu, teprve pak tělo opustí. Dracova duše to udělá dřív a v tom vidím tvou šanci na přežití. Bohužel musíte být v místnosti sami dva, budu vás sledovat z dálky. Když se bude střípek Dracovy duše opouštět tvé umírající tělo, okamžitě si najde jinou nádobu. Je to instinkt, vůle k přežití, říkej tomu, jak chceš. Jediná forma života, kterou najde, bude samozřejmě Draco. Jakmile získá část své duše, v jeho těle se objeví něco jako hořící pochodeň, která ukáže cestu tomu, co bylo vyrváno kletbou. Tímto způsobem se obnoví duše jako celek a měl by okamžitě probudit. Pokud vše půjde dobře, stihnu vám podat protijed, ale pokud bude Dracova duše otálet s opuštěním tvého těla ... zemřeš. Je to pro tebe dost jasné?“

„Nad slunce jasnější.“ Harry se opřel o zeď a sklonil hlavu. „Musím to vypít hned nebo mám čas na rozmyšlenou?“

„Máš dva dny. Pokud to chceš udělat, pozítří k tomu bude ideální příležitost.“

„Proč zrovna ten den?“

„Protože ten den, Harry Pottere, zaplane pohoří.“

„Zaplane pohoří?“ podíval se překvapeně na Snapa. „To je nějaká metafora?“

„V jistém smyslu.“ Severus zíral zamyšleně na lektvar.

„Vysvětli mi to,“ požádal ho Harry. „Nemám rád hádanky. Kromě toho, proč ne teď? Copak dva dny něco změní?“

„Tolik otázek,“ zavrtěl Snape hlavou. „Odpovím ti na ně, až budeš připravený. Teď už běž, mám na práci pár věcí.“ Vstal a zamířil ke dveřím do ložnice. „Musíš dělat vážné rozhodnutí.“

„A co? To je všechno?“ Harry vyskočil z křesla a naštvaně na něho zíral.

„Řekl jsem, že si promluvíme, až se rozhodneš.“

Tmavá silueta muže zmizela za dveřmi. Ponechán sám sobě, Nebelvír zatnul zuby. Nenáviděl pocit bezmoci.

.....

Tentokrát Harry nepoužil krb, ani se do svých komnat nepřemístil. Pomalu kráčel opuštěnými chodbami a snažila se ovládnout myšlenky, které se mu honily v hlavě. Pohoří zaplane… o co, sakra, tomu Netopýrovi šlo? Nápor informací mu způsobil bolest hlavy a ve spáncích cítil nepříjemné pulzování. Odbočil do chodby vedoucí do komnat, které sdílel s Dracem a zastavil se před obrazem. Při pohledu na něho had tiše zasyčel, pak se obraz odsunul a nechal ho vstoupit dovnitř. Hermiona byla stále v obývacím pokoji a svým dlouhým hnědošedým brkem něco pilně zapisovala. Harry se váhavě zastavil na prahu a přemýšlel, jestli jí má položit otázku, která ho mučila. Pak se rozhodl. Nemusel jí všechno hned říkat. Ne, rozhodně neměl v úmyslu odkrývat před svou kamarádkou všechny karty. Určitě by byla zděšená, kdyby slyšela, o čem se Snapem mluvil. Ale poslední slova Mistra lektvarů mu nedala pokoj. Vždyť přece nic neprozradí, když se zeptá jenom na tohle.

„Planoucí pohoří?“ podívala se na něho překvapeně. „Něco takového slyším poprvé.“

„Škoda, myslel jsem, že ty to víš,“ podrápal se zklamaně na hlavě.

„Kde jsi to slyšel?“ Odložila brk na stůl a promnula si zarudlé oči. Harry s rozpaky zaznamenal, jak byla unavená a nevyspaná. Místo toho, aby trávila dovolenou se svou rodinou, seděla tady a snažila se pomoci jemu a Dracovi. Ron vypadal úplně stejně, uvědomil si Harry s naprostou jistotou. Kamarád se sice neponořil do knih, ale po celou dobu byl se Samuelem a Joem, aby odvrátil jejich pozornost od starostí z Dracova stavu. Byl vděčný za to, že jeho přátelé stojí při něm a vždy se na ně může spolehnout.

„Snape tuhle frázi použil v rozhovoru,“ připustil neochotně.

„V jaké souvislosti?“ Její oči zaplály zájmem.

„Nevzpomínám si přesně, prostě mi ta dvě slova uvízla v paměti,“ pokrčil rameny.

„Nemluvil o nějakém požáru?“ řekla zamyšleně. „Nebo je to metafora. Víš, používají se například v poezii, když nechceš něco napsat přímo.“

„Hermiono, vím, co je to metafora,“ pousmál se.

„Promiň, jenom přemýšlím nahlas,“ přimhouřila oči, podrážděné neustálým zíráním do knih. „Nebo je to něco úplně jednoduchého.“

„Jako co?“

„Merline, Harry, vždyť se přece nacházíme v rudém pohoří,“ mávla rukou kolem sebe, jako by mu ukazovala okolí. „Hrabství dostalo název od okolních lesů a kopců, které se při západu slunce zbarví do červena. Jako by hořely.“

„Myslíš, že je to ono?“ podíval se na ni nedůvěřivě.

„Myslím, že ano,“ kývla rozhodně hlavou.

„Hmm ... možná máš pravdu. Díky.“ Otočil se a zamířil do své ložnice. „Jdu si lehnout, a ty tady neseď příliš dlouho, měla by ses trochu vyspat.

„Jasně, Harry. Jen dočtu tuhle kapitolu.“ Zamávala mu rukou, a když zavíral dveře do pokoje, uviděl její hlavu znovu skloněnou nad objemným svazkem.

....

V ložnici bylo šero. Pootevřené okno dovnitř propouštělo svěží letní vzduch vonící větrem a mořskou solí. Přešel k posteli, posadil se vedle Draca a odhrnul slepené prameny vlasů z jeho horkého čela. Muž oddechoval ztěžka, s námahou, ale jeho tělo stále zůstávalo bez hnutí a bez života. Harry ho obrátil na bok a jemně mu masírovat záda. Vážně netušil, co má začít promýšlet jako první. Nakonec se rozhodl odsunout myšlenky na důvody, proč se Draco rozhodl rozdělit svou duši, protože došel k závěru, že dokud nebudeme slyšet vysvětlení od něho samotného, jeho vlastní předpoklady a obviňování mu budou k ničemu. Teď měl důležitější starosti.

Na jednu stranu, jako každý člověk, chtěl opravdu žít. Od konce války byla smrt ta poslední položka na seznamu jeho plánů do budoucna. Konečně byl volný, bez břemene spočívající na jeho ramenou, a mohl si oddechnout z plných plic. Realizoval se jako učitel, přátele měl po boku a konečně začínal všechno vidět v opravdu jasných barvách. Navíc, jeho strašně vypadající manželství nečekaně dosáhlo fáze, kdy mohl s jistotou říct, že miluje toho muže plného rozporů, jakým byl Draco a chce s ním strávit zbytek svého života. No vážně. Ve chvíli kdy se narodil, mu nad hlavou musel viset nějaký fatum*, protože jakmile se mu zdálo, že má štěstí na dosah ruky, dal o sobě vědět pech.

„Nechci umřít,“ zasténal, když ulehl na posteli a přitulil se k zádům svého manžela. „A nechci, abys zemřel ty. Tohle je noční můra ... Jsme na to příliš mladí!“ Sevřel s pěsti Dracovo pyžamo. „To je ale paranoia ... Jak si mám vybrat? Co bys dělal ty?“

Jistě, Draco se už obětoval už dvakrát, ale podle Harryho to byly úplně jiné situace. Vytvoření viteálu, jakkoli děsivé, nebylo spojené se sebevraždou. Ani ten okamžik, kdy se Draco vrhl před něj a schytal tu kletbu, nebyl promyšlený čin. Muž zareagoval instinktivně, takže vlastně ani nevěděl, co ho zasáhlo. Udělal to pro Harryho, bez váhání, bez rozmýšlení. Harry si pomyslel, že kdyby se v takové situaci ocitl, udělal by přesně totéž. Ale on, k jeho zlosti, dostal čas na rozmyšlenou ... hodně času ... tak moc, až ho to děsilo. Možná, že kdyby se rozhodoval teď, nebo v okamžiku, kdy mu o tom Snape řekl, neváhal by. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu to připomínalo sebevraždu. Nepochybně v tom byl zásadní rozdíl, ale v konečném důsledku byla záchrana Draca spojená s obětí. Cítil se, jako kdyby měl skočit z okna věže nebo si úmyslně podřezat žíly. Čistá promyšlenost. Nebyl masochista, na všechno vždy hledal vysvětlení a ve všem se vždycky snažil najít dobrou stránku, ale tentokrát tam žádné světlo v tunelu nebylo. Kdepak! Ani zatracený rozjetý vlak ho svými reflektory neosvítil.

„Co bys udělal ...?“ opakoval otázku.

Odpovědělo mu ohlušující ticho, přerušované Dracovým těžkým horečným dýcháním.

...

Něco divného ho stahovalo dolů, jako by se síla gravitace najednou zvýšila na nepředstavitelně velkých rozměrů. Jeho nohy se zdály těžké a s obtížemi dělal další kroky.

„Vidíš to?“ Obrátil se za zvukem hlasu, který přicházel z levé strany. Vysoký, světlovlasý mladík natáhl ruku před sebe. „Vnímej to.“

Rozhlédl se kolem sebe. To místo bylo opravdu zvláštní. Zdálo se mu, že přírodu popadlo nějaké extrémní šílenství, v rozporu se zákony přírody. Několik groteskně pokroucených stromů představovalo parodii sebe samých. Větve měly skloněné dolů a jako ruce s drápy se snažily dosáhnout na zem, jako by se do ní chtěly ponořit. Jejich kmeny byly stočené v podivných úhlech a všechny se nakláněly k severu, nebo snad na jih? Směr se nedal určit.

Zaměřil své oči na větší vzdálenost a teprve pak si uvědomil, že stojí v podivném kruhu. Nebyla tu žádná tráva a půda vypadala jako politá extrémně žíravou kyselinou. Merline, měl pocit, jako kdyby se ocitl ve středu Oregonského víru*. K úplnosti chyběla jen malá, otlučená chatka, která každou chvíli hrozila, že spadne.

Zvedl hlavu. Přímo nad nimi mělo nebe barvu krve. Těžký vzduch jako točit jako vichřice a hrozivě se jim vznášel nad hlavou. Čím dál dohlédl, tím byla obloha světlejší, až přecházela ve světle růžovou, aby se konečně rozplynula do přirozeně modré.

„Dotkni se.“

Otřásl se a ohlédl se za hlasem. Na mužově natažené dlani ležel květ. Jemný a prostý stonek byl vínové barvy, listy, které z něho vyrůstaly, přecházely do karmínové a jejich okraje byly ostré jako břitva. Úžasný jednoduchý kalich měl intenzivní trávově-zelenou barvu, a jeho okvětní lístky se jemně rozevíraly a odhalovaly oslnivě bílý střed. Křehké tyčinky zářily, jako by je obsadily tisíce světlušek hledajících nektar. Měl pocit, že je tu všechno naopak. Opatrně natáhl ruku a dotkl se rostliny. Ačkoli vypadala jemně, na dotek byla tvrdá a úplně studená.

„Cítíš to?“ Draco půvabně naklonil hlavu na stranu a s úsměvem se na něho díval.

„Pojďme odsud.“ Harry mu energickým pohybem vyrazil z ruky tu divnou květinu, která těžce dopadla na popelavou zem a roztříštila se na milion drobných střepů. Třpytivý pyl několikrát zablikal a pak zhasnul jako vypálená pochodeň.

„Tohle není tvoje místo,“ zavrtěl Malfoy hlavou, odvrátil se a ukázal na něco, co se rýsovalo na okraji kruhu.

Dveře.

Stály tam samotné, bez rámů a zdí. Prostě jen zavěšené v prázdnotě. Brána do nikam ... nebo možná tohle bylo nikde? Harry cítil, jak se mu žaludek svírá hrůzou.

„Musíme jít, Draco.“ Vzal ho za ruku, která byla velmi chladná. Jako kdyby držel mezi prsty kostku ledu, která mu ostrými jehličkami mráz poranila ruku, takže zmrzla. Pomalu, ale neustále, stoupal pronikavý chlad po jeho paži.

„Není tvoje.“ Blonďák zavrtěl hlavou a znovu ukázal na dveře. „Musíš jít.“

„Sám nikam nepůjdu.“ Harry ho s úsilím táhl směrem k východu. Kamkoli to vedlo, určitě tam bylo lépe, než tady.

„Já nemůžu.“ Zdálo se, že Zmijozel přirostl k zemi. Harry ho se zoufalstvím silněji potáhl, ale jako by nevynaložil žádné úsilí, protože chlapec se pohnul jen o píď v neuvěřitelně hlemýždím tempu. Cítil, že navzdory chladu, který skoro ochromil polovinu jeho těla, mu po zádech stékají pramínky horkého potu.

„Pomoz mi, sám to nezvládnu!“ křičel zoufale, když se díval do klidných, šedých očí svého milence.

„Tohle není tvoje místo, Harry.“ Dracův pohled byl něžný a zamyšlený.

„Tvoje taky ne ... musíš se probudit! Sakra, já na tebe čekám, Samuel čeká. Nedovol, aby tě to ovládlo. Bojuj!“

Dracovy oči zešedly a po světlém obličeji stekly slzy. Jedna, druhá, desátá. Plynuly nepřetržitým proudem a na tvářích vytvářely mokré cestičky. Nejděsivější pro Harryho bylo, že Dracův obličej se vůbec nezměnil. Stále byl stejně klidný, s tím samým nepřítomným výrazem v očích a jemným úsměvem. Jako kdyby ty slzy nezáležely na něm, šly mimo něj, jakoby o nich nevěděl ...

Harry zděšeně Draca tu tahal za ruku, tu muže zase tlačil, aby ho donutil udělat další krok. Měl pocit, že bojuje se sochou, která v této nepřátelské zemi zapustila kořeny.

Nemohl se vzdát, byl stále blíž. Už viděl ornamenty zdobící bránu, už rozlišoval barvy, zlatá a hnědý mahagon.

„Ještě krok, ještě kousek, prosím, Draco, snaž se ... udělej to pro mě ...,“ sípal, až nakonec ucítil za zády tvrdé dřeva. Vydechl úlevou a popadl mosaznou kliku. Dveře se nehlučně otevřely. „Pojďme, už jsme na místě.“ Dotkl se Dracovy tváře a na jeho rty vtiskl neopětovaný polibek. „Vezmu tě odsud.“ Přešel na druhou stranu, aniž by z rukou pustil manželovu dlaň. Okamžitě cítil, jak se jeho vlastní dech vrací k normálu a tělo získává stabilitu. Pomalu táhnul Draca na svou stranu. Ještě trochu, ještě krok a .. Když jeho ruce minuly linii dveří, měl pocit, jakoby znovu nemohl dýchat. Jeho ruce byly prázdné. Zoufale jimi mával a znovu se snažil Draca zachytit, ale když zvedl hlavu, muž stál opět uprostřed kruhu, klidně se na něho díval a jemně se usmíval.

„Tohle není tvoje místo,“ dolehl k němu šepot.

„Jenže tvoje taky ne!“ zařval a vrhl se k průchodu, ale nějaká síla ho odstrčila a povalila ho na svěží zelenou trávu.

„Tohle není tvoje místo,“ zavrtěl hlavou Draco. „Není naše ...“

Na Malfoyově straně se strhl vítr, zvedl ze spálené země částice popela a rozmazal siluetu muže stojícího o samotě.

„Není naše, Harry ...“ Dveře se tiše zavřely, navzdory zoufale křičícímu Harrymu.

Řval, drápal dřevo, které se snažil roztrhat, rozedřít ... pod prsty cítil jeho měkkost ...

„Ne! Ne, ne ... prosím, ne!“

Prudce se posadil a vytřeštil oči. Kolem byla tma a oknem pronikal příjemný šum moře. Podíval se dolů na zmuchlanou postel, do které byly jeho ruce zaťaté jako pařáty. Stále měl v paměti rozmazanou postavu vzdalujícího se Draca. Udělalo se mu špatně, otočil se a přimáčkl tvář do polštáře. I když se Draco pořád silně potil, ložní prádlo stále vonělo svěžestí a jemným náznakem jalovce. Skřítci ho nikdy nezapomněli vyměnit.

Do hajzlu!

Otevřel oči a uviděl Dracovy světlé vlasy, které ve světle měsíce zářily jako stříbro. Jeho obličej byl bledý a čelo mu orosily jemné kapičky potu. Nerovnoměrné dýchání rušilo klid noci.

„Kde jsi?“ zašeptal Harry, zvedl se na lokti a instinktivně se dotkl Dracova hořícího čela. „Tady je jen skořápka, krásná a prázdná, jako rozbitá panenka. Kam se podělo tvé skutečné já?“

Posadil se, přitáhl si kolena a objal je pažemi. Před očima se mu opět objevila tvář Draca ze snu. Je možné, že právě takhle vypadala jeho současná existence? Skutečně se nacházel na tom místě odtrženém od reality? Pokud ano, tak Harryho ho tam za nic na světě nemohl nechat. Jestli kvůli tomu musí vsadit svůj život, udělá to. Pro Draca, a mimochodem i pro Samuela, který nemohl ztratit svého bratra.

Ještě jednou se podíval na Malfoye, který ležel vedle něho. Ne, rozhodně si nedokázal představit budoucnost bez něj. Už teď mu strašně chyběl. Jeho smích, žerty, hluboký zvuk hlasu při vyslovení jeho jména, i ta je neoddělitelná kousavost a břitký důvtip. Stýskalo se mu Dracových dotecích, jak mhouřil oči, když nad něčím přemýšlel, jak se kousal do spodního rtu skloněný nad testy studentů. Nedokázal si představit, že se probouzí v prázdné posteli, a po vyučování se vrací do tichých pokojů. Nechtěl ztratit to jejich škádlení, rozhovory a hloupé dovádění, které by jejich svěřence pravděpodobně šokovalo.

Stýskalo se mu po Dracovi.

Harry vyskočil z postele a rychle na sebe natáhl kalhoty. Bosý a v rozepnuté košili se přemístil přímo před Snapovy komnaty. Prudce otevřel dveře do jeho soukromých apartmánů a vešel dovnitř. Mistr lektvarů, který navzdory pozdní hodině stále seděl u svého stolu, při pohledu na něho rychle vstal.

„Pojďme na to!“ Nebelvír se zastavil a pevně na něho pohlédl. „Chci ho zpátky!“

„Pottere, musíš si tím být jistý.“ Úzké rty se sevřely do tenké linky.

„Já jsem.“

„Ne, ty blázne. Musíš si být jistý až do konce! Myslím, že ho chceš přivést ze sobeckých důvodů, a to nebude fungovat. Za jeden večer sis všechno rozmyslel? Víš, do čeho jdeš? Nebuď idiot!“ povzdechl si, když Harry dotčeně couvnul. „Z toho nic nebude. Nebudu mluvit s někým, kdo dělá takové důležité rozhodnutí impulsivně.“

„Vím, co dělám! Je to můj život! Myslíš si, že je to pro mě snadné? Buď já, nebo on ... Chápu důsledky ... Já jen chci, aby se vrátil. Nebudu klidně sledovat, jak umírá, když vím, že bych ho mohl přivést zpátky.“

„Chceš, aby se vrátil ... Řekni mi, Pottere, myslíte teď na skutečného Draca, nebo jen na svou představu?“ Snape v hněvu zaťal pěsti. „Musíš po jeho duši toužit. Po tom, co je jeho podstatou, kvůli čemu je takový, jaký je. Musíš chtít všechno ... Nemáš na výběr, nelze nic oddělit: Tohle chci, a bez toho se obejdu. Chápeš to, Pottere? Nebudu riskovat tvůj život, pokud máš jakékoli pochybnosti.“

„Já ho miluju!“ Harry došel ke Snapovu stolu a udeřil do něho rukama, až ho štípaly dlaně. „Miluju, chápeš to? Miloval jsi někdy někoho tak moc, že jsi byl ochoten pro něho dát svůj život? On to udělal! Pro mě! A já mu dlužím to samé!“

„Oh ... pocit viny.“ Muž se k němu naklonil. „Tím se řídíš? Výčitkami svědomí?“

„Posloucháš mě, kurva fix? Chci ho zpátky! Jeho celého, ne úžasného, nádherného a nedotčeného, ale spolu s jeho cynismem, který vyvažuje můj vrozený idealismus. Chci jeho vášeň pro oblékání, hádky o koupelnu, ve které táboří hodiny, posedlost vlasy! Chci, aby se znovu postavil proti mně s rapírem v ruce a s kecy, že mu nesahám ani po paty a nikdy ho neporazím! Chci, aby se vysmíval mé sbírce karet z čokoládových žab! Chci, aby mi vysvětloval rozdíly mezi francouzským a španělským vínem, a současně mi nadával do plebejců! Chci ... Chci, aby se probouzel vedle mě a já mohl znovu vedle něho usínat ... Chci Draca ... živého, s jeho klady i zápory ... prostě ... dovol mi ho získat zpět ...“ Harry se sesunul,  padl na kolena a hlavu si opřel o stranu stolu.

Snape chvíli stál a díval se na něj s přimhouřenýma očima. Tady klečí Harry Potter, poražený svými vlastními city. Měl by se cítit spokojený, ale cítil jen hořkost a lítost. Lítost, že možná všechna ta "chci" nebudou nikdy naplněna.

„No tak, Pottere.“ Obešel stůl, popadl muže za paži a vytáhl ho nahoru. „Ty chceš spoustu věcí a já jenom jednu, aby ses mi tu nesesypal. Pokud máme jednat, potřebuju tě v plné síle. Nemám zájem ti dělat chůvu jenom proto, že jsi v sobě najednou objevil Mrzimora.“

„Měl jsem být ve Zmijozelu,“ zaprotestoval tiše Harry a nechal se odvést ke gauči.

„Cože?“ Snape otevřel skříňku a vyndal z ní uklidňující lektvar.

„Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ opakoval hlasitěji.

„No, vždycky jsem věděl, že prozřetelnost nade mnou nějak bdí.“ Mistr lektvarů mu vtiskl do ruky lektvar. „Vypij to.“ Tentokrát Harry bez odporu odzátkoval lahvičku, zašklebil se a obrátil do sebe tekutinu.

„Hnus,“ otřásl se. „Proč mluvíš o prozřetelnosti?“

„Pottere, možná se opravdu hodíš do Hadí koleje.“ Snape se opřel o stůl, zapletl si ruce na prsou a zastrčil je do rukávů svých objemných šatů. „Ale troufám si tvrdit, že nikdo z nás by tím nezískal.“

„Pravda,“ přikývl Harry. Cítil, jak lektvar začíná pracovat a jeho napjaté tělo se pomalu uvolňuje. „Pravděpodobně bychom se pozabíjeli už v průběhu prvního roku. Svatý Mistr lektvarů a Celebrita,“ odfrkl posměšně.

„Hmm ...,“ svraštil Snape obočí, když si vzpomněl svá vlastní slova z první třídy lektvarů.

„Pomůžeš mi?“ Potter zvedl oči a podíval se na něho. V jeho pohledu se zračila úplná bezmoc. „Sám to nezvládnu, nevím jak ...“

Muž si povzdechl a zamyšleně se podíval na skříň, ve které byl lektvar obnovy.

„Pokud ne pro mě ... udělej to pro Draca. Mě můžeš nenávidět, ale on ... hodně pro tebe znamená, vím to.“

„Přestaň!“ potřásl Snape hlavou, jako by od sebe chtěl odehnat něco nepříjemného. „Nechci, abys prosil. Navzdory tomu, co si o mně myslíš, nejsem sadista.“

„Tak co chceš? Udělám cokoliv ...“

„Nic!“ zavrčel naštvaně muž. „Pomůžu ti.“ Při pohledu na Potterův nevěřícný výraz jen pokrčil rameny. „Musel jsem se jenom ujistit.“

„Ujistit se o čem?“

„Že víš, co děláš, k čemu ses rozhodl, ale především o tom, že to děláš ze správných důvodů. Nikoli ze soucitu, nikoli z pocitu viny, ale pro Draca.“

„Samozřejmě, že to pro něho.“ V Potterových očích se objevilo pobouření. „Už jsem ti říkal, že ho mi...“

„Jistě, jistě, já vím,“ mávl Snape rukou. „Opravdu nemusíš plýtvat vyznáními, nech si to na později, pro někoho jiného.“

„Eee ... jo.“ Harry mírně v rozpacích sklonil hlavu. „Tak ... jak to uděláme? Mám ho přinést sem, nebo snad ... já nevím, u vás v ložnici?“

„Ne, Pottere. Ani zde, ani v ložnici. Aby se to povedlo, potřebujeme obrovskou zásobu magie. Něco, co nejenže posílí vaše těla, ale také udrží Dracovu část duše na místě.“ Lektvarista si bříškem prstu pohladil bradu a zamyšleným pohledem si prohlížel muže, který seděl proti němu. „Už jste někdy slyšel o Srdci hradu?“

„Ne,“ zaplály Nebelvírovy oči zájmem.

„To jsem si myslel,“ pokýval Snape hlavou, jako by nečekal nic jiného. „Čeká nás dlouhý rozhovor, pane Pottere.“

ooOoo


Poznámky:

* fatum – pochází z latiny a znamená osud, věštba. V tomto případě je tím myšlen „zlý osud“.


* Oregonský vír (Oregon Vortex) leží na břehu potoka Sardine na kopci Gold, asi 50 km od Grants Pass, Oregon. Jak zákony gravitace, tak i přírody se na tomto místě zcela liší od toho, co je považováno za normální.



14 komentářů:

  1. wau, doufám, že se podaří, aby Harry nezemřel. Už se těším na další kapitolku :)
    Lafix

    OdpovědětVymazat
  2. Neeee...to snad není možný...zase to useknout...já už jenom doufám, že to oba přežijí, vždyť si to zaslouží...a taky jsem zvědavá, co se dozvíme o tom Srdci hradu...za tuhle kapitolu děkuju a těším se na další:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasné, pevně doufám v happyend. Jinak to bude opravdu ošklivé.
    Achája

    OdpovědětVymazat
  4. Velice se těším na pokračování. Snad se jim toto podaří překonat.

    OdpovědětVymazat
  5. Parada,jsem uplne dojata. Harry a jeho vyznani a Snape:-) Doufam ze to vyjde a Draco i Harry budou v poradku, byl by to konec na nic kdyby jeden z nich umrel:-) jsi vazne skvela a moc moc moc ti dekuji za preklad!!!
    Anna

    OdpovědětVymazat
  6. ve stínu, přesto tu jsem a miluji každou další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  7. To je teda drsné,Harry je stále viteál a jeho smrt může přivést Draca zpět.Snad se to obejde bez toho umírání.
    Nemůžu se dočkat pokráčka,děkuji

    OdpovědětVymazat
  8. No páni.. tak to je drsný.. vůbec se nedivím, že se do toho Severusovi nechtělo.. ten výběr, kdo koho bude nenávidět je opravdu rozmanitý.. chjo.. snad to bude okej.. i když je mi jasné, že to nepůjde tak lehce jako v šípkové růžence..:))

    Lily

    OdpovědětVymazat
  9. Tak jo ... jen tak dál ... chudák Harry a chudák Sevík ... oba dva mají nějakou vinu ...

    OdpovědětVymazat
  10. Tak jsem zlikvidovala poslední zásobu kapesníku. Je mi jasné, že do další kapitoly je budu muset dokoupit. Uf to bylo něco. Harryho sen mně fakt dostal.
    Hm Srdce hradu. To bude velmi zajímavé místo.
    Krásná kapča a moc se těším na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Já jsem u překládání taky uronila kroupu. To prostě nešlo... ;-)

    OdpovědětVymazat
  12. Ešte si prosíííím. To bolo úžasné. Som rada, že existuje cesta späť, aspoň pre Draca. Už kvôli Samuelovi, ale verím, že Severus zvládne zachrániť oboch. Ak nie, tak sa sakramentsky prekvapím:)
    Ďakujem strašne moc za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  13. Já věděla, že Snape něco tají. Bylo mi to hned jasné.
    Takže Draco má viteál... no sakra. Na to, že mu chyběl kus duše byl celou dobu v pohodě.
    Teď už můžu jenom doufat, aby to vyšlo a oba umřeli (dělám si srandu - určitě přežijí).
    :-)

    OdpovědětVymazat
  14. No, rozhodnutie máme za sebou, takže pokračujeme. Vedela som, že Harry sa rozhodne práve takto a už z predchádzajúcich kapitol bolo jasné, že Sev je do niečoho s Dracom namočený a tu to máme...

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)