Překlad: Nade
A máme tu další neděli a s ní i další kapitolu. Jak jste se vyspinkali, když máme tu hoďku k dobru? Já celkem do růžova. :-)
Opětovně děkuji svým komentujícím stálicím: Kátě, Saskyi, bacil, Bobo, Lily, Jenny, Zuzaně, kali a Arkamě, které se konečně vydařil první koment. Jste skvělí, nabíjíte mě pozitivní energií. A koho to zajímá, mrkněte do komentářů u předchozí kapitoly. ;-)
Autorka k téhle kapitole připsala ještě jednu scénu, kterou pak zveřejnila samostatně. Protože však máme ty svátky, volby, prázdniny (každý si vyberte to své) :-D, přidala jsem ji na závěr kapitoly.
Děkuji Jutaki AiShine za její konzultace s překladem. Užijte si čtení.
Kapitola 11: Překonávání předsudků
Lucius seděl před
krbem a dopadající světlo dělalo jeho tvář ještě ostřejší a mírně ponurou. Přemítal nad dopisem, který držel v
ruce. Každý večer, než šel spát,
si ho aspoň jednou přečetl. Byl
by raději myslel na jiné věci, jako třeba na Harryho Pottera a jak ho svést,
ale nejdřív si potřeboval srovnat myšlenky ohledně tohoto. Povzdechl si, ke rtům zvedl sklenici s Ohnivou
whisky, upil malý doušek a pak ji odložil na malý stolek vedle svého pohodlného
křesla. Jeho oči přeskočily z
praskajícího ohně na dopis, jehož slova si znovu vrýval do mysli.
Drahý synu
Tvá matka ti posílá
láskyplné pozdravy a současně mi připomněla, abych ti napsal, že minulý týden se
sešla se svou drahou přítelkyní Druellou Blackovou. Už značně pokročily v plánech na tvé námluvy
s tím Blackovic děvčetem. Očekávám, že se s ní oženíš
dřív, než se jí podaří ukončit vzdělání. Předpokládám, že od matky obdržíš její obvyklý dopis se všemi
podrobnostmi ohledně celého plánu.
Pokud jde o
můj důvod ke psaní, mluvil jsem o tobě s jeho lordstvem a nemůže se dočkat, až
tě pozná osobně. Netvrdím, že bych byl překvapený,
protože Temný pán se vždycky snažil obklopovat brilantními mladými lidmi. Vím, že mě nezklameš. Stal jsem se jedním z jeho nejbližších a o svých plánech se
mnou hodně mluví. Uděláš-li na něho
dojem, pak vím, že jméno Malfoy bude zabezpečeno. Promluvíme si tom, až přijdeš domů na prázdniny.
Pokud budeš mít skutečné štěstí, možná se rozhodne dát ti své Znamení. Cítím v kostech, Luciusi, že časy se mění, a chystají se velké
věci.
Temný pán
projevil zájem ještě o dalšího Zmijozela. O jistého Severuse Snapa. Bylo mi řečeno, že mladý Nott ho už od začátku roku zpracovává. Temnému pánovi jsem samozřejmě řekl o tvém speciálním výcviku a
byl tím velmi zaujatý. Mám podezření, že bude
chtít, aby tím prošli i ostatní. Je pravda, že Severus Snape není schopný
v ničem jiném, než v lektvarech? Pak to pro něho bude velmi prospěšné, tím jsem si jistý. Pro lektvaristu má Temný pán využití, nikoli
však pro takového, který se neumí dobře bránit. Už jsem o tom mluvil s Igorem a
je té myšlence nakloněný. Na Vánoce přijede, takže uvidíme, co
se dá dělat.
Až se vrátíš
domů, budeme toho mít hodně k prodiskutování. Tvá matka mi vyprávěla, jak jsi ve svém posledním dopise popsal svého
nového profesora Obrany. Vypadá velmi zajímavě. Musíš mi o něm říct mnohem víc, odkud pochází, jaké je krve. Do té doby mi, můj synu, nezapomeň neustále dělat čest.
Tvůj otec,
Abraxas
Lucius byl bezradný,
a ten pocit se mu rozhodně nelíbil. Nebyl
si jistý, co má dělat. Kdyby pro to
měl použít legrační mudlovské rčení: Měl by dát všechna svá vejce do
jednoho košíku? Nebo to má zkusit a hrát na obě strany tak dlouho, jak je to
možné? Třetí možností je vsadit
na Světlo a svému otci vzdorovat. Při
tom pomyšlení si málem odfrkl. Lucius věděl, že jednou bude větší
kouzelník než jeho otec, mnohem větší, ale to neznamená, že půjde proti němu. V téhle hře je to příliš brzo, zabručel
si v duchu, a přesto ho otec nutí, aby se už rozhodl!
Také musel brát
v úvahu jméno Malfoy. Lucius
byl pyšný na to, že je člen rodiny Malfoyů a tvrdě pracoval, aby se stal
nejlepším z nejlepších. Taky se stane,
časem, a ve srovnání s ním nebude jeho otec nic. Ale jaký je
nejlepší způsob, jak zajistit pokračování tradice Malfoyů? Lucius nebyl tak naivní, aby si myslel,
že by Temný pán nebo Světlo mohli vyhrát bez krvavého a pravděpodobně dlouhého
boje. Která strana vyhraje? To Lucius právě teď nedokázal odhadnout,
a to ho dráždilo.
Znovu si povzdychl
a nechal dopis vyklouznout z prstů. Svou
rukou jemně vytáhl hůlku a mávl. Dopis se vznesl a odletěl do plamenů. Pozoroval, jak hoří. Kdyby jen Brumbál
nebyl takový hlupák. Kéž by Světlo
mělo vhodného vůdce a nějaký smysluplný směr. A
kdyby nebyli tak tvrdohlaví a předpojatí. Ano, čtete správně. Lucius nesnášel,
když nabubřelí Světlí kouzelníci označovali všechna Temná kouzla jako špatná a
zkažená. Vlastně bylo komické,
jak mnozí z nich tvrdili, že pokud použijete jen jedno malé tmavé kouzlo, jaké
by Lucius pravděpodobně umístil do šedé oblasti, jste odsouzeni stát se zcela
temným. A kdyby Temní mágové
nebyli tak zaujatí svým prohlašováním, kdo je hoden magii užívat, tak by možná
dokázali odvádět nějakou skutečnou práci, jako je získávání moci v rámci
stávajícího systému a vydělávání dostatku peněz. Pak by mohli jednoduše
diktovat, koho ve svých kruzích chtějí nebo nechtějí. Nebylo by třeba nejistot a válek.
Luciusovi pomalu docházelo,
že si bude muset zvolit menší ze dvou zel. Prostě
se musí rozhodnout, které z nich je menší ... a pak si právě to nevybrat, protože válku s největší
pravděpodobností nevyhraje. Lucius
se nad svým soukromým vtipem v duchu zasmál, ale jeho pobavení se zase rychle vytratilo.
„To nemá cenu,“
zamumlal. Vstal ze židle a
rozhodl se projít, aby si pročistil hlavu a přestal přemýšlet nad tím, co by se
v průběhu prázdnin mohlo stát. Když si
oblékal plášť, rozhodl se, že půjde ven. Bylo sice po zákazu vycházení, ale jako
primus by s tím neměl mít problém. Vyšel
ven, ujistil se, že na své dveře umístil několik uzamykací kouzel a pak zkontroloval
společenskou místnost, jestli tam nejsou nějací opozdilí Zmijozelové.
Z bludiště chodeb
okamžitě ucítil chlad, ale to mu nevadilo. Kráčel
neformálním tempem, stále nahoru, až dorazil do vstupní haly. Došel až ke dveřím, silně do nich
zatlačil a vyklouzl ven na schody. Měsíc
vrhal své světlo a Lucius si pomyslel, že by rád viděl jeho odraz v hladině
jezera, a tak vyrazil na cestu přes pozemky a kolem hradeb. Už zanedlouho viděl měsíc, z poloviny
plný, a to jak na nebi, tak i na vodě. To
byl pohled, který ho vždycky těšil. Pak se cestou od jezera, napůl mezi
Hagridovou boudou a Vrbou mlátičkou, zastavil. Otočil se k lesu, a protože
ho ve skutečnosti díky tmě nemohl vidět, tak si aspoň představil, že vidí místo,
kde se poprvé setkal s Harry Potterem krátce po tom, co byl vržen téměř třicet
let zpátky.
Profesor Valen,
podvodník, cestovatel v čase, ex-přítel Luciusova budoucího syna. Harry Potter, syn Jamese Pottera a
(pravděpodobně) Lily Evansové. A
co dál? Ten muž držel klíč ke všemu, to
Lucius věděl. Harry znal
výsledek války, což byl důvod, proč se ho tak zoufale snažil svést. Lucius se
zamračil. Co o tomhle Potterovi vlastně
věděl? Dokázal od něho zachytit jen
záblesk několika střípků informací, ale uměl si z nich pár věcí odvodit.
Za prvé, Harry až
do svého prvního ročníku v Bradavicích nevěděl o Famfrpálu. Někdo by mohl říct, že to je triviální
kousek informace, ale Luciusovi prozradil něco velmi významného: Harry
pravděpodobně vyrůstal mudlů, bez svých rodičů. James Potter byl chytačská hvězda a zcela
jistě by svému synovi opatřil koště ještě dřív, než by uměl chodit. A dokonce i
v případě, že by Evansová chlapce vychovávala sama, pořád to byla čarodějka.
Celý kouzelnický národ o Famfrpálu věděl, i když se o něj všichni nezajímali. Z toho vyplýval pouze jediný závěr:
Harry byl sirotek.
Dále dodejme fakt,
že profesor Valen byl mimořádně vzdělaný nejen v Obraně, ale také v černé
magii. To z něho dělalo mocného kouzelníka, který byl nucen stát se odborníkem
už v raném věku. Ačkoli skutečnost,
že Harry znal černou magii, mu o jeho oddanosti moc neprozradila, protože každý
Mistr obrany dobře znal svého nepřítele. Luciuse nicméně opětovně rozrušilo,
když si uvědomil, že Potter vlastně nebyl Mistr: což si poněkud působivě
protiřečilo.
Pak tu byla
poslední věc: Harry bude jednou chodit s Dracem Malfoyem. To Luciuse vedlo k domněnce, že jakkoli
dlouho válka trvala, či lhostejno kolik válek proběhlo, tak ve chvíli, kdy
Harry odcestoval zpátky v čase, byl už nastolen mír. Zdálo se totiž velmi nepravděpodobné,
že by se někdo uprostřed války obtěžoval s komplikovaným milostným životem. A vztah s Malfoyem byl vždy
komplikovaný.
Lucius sevřel
rty. Harry nebyl temný kouzelník,
to cítil v kostech, pokud by měl použít rčení svého otce. A světlí kouzelníci se nepaktovali s temnými. Znamenalo to tedy, že Světlo nakonec
zvítězilo, a Draco Malfoy byl na této straně? Lucius
ještě nechtěl skočit po žádném závěru, zatím ne. Doufal, že si bude moct ještě pár věcí
potvrdit u Pottera samotného.
Náhle něco
upoutalo jeho pozornost a on se otočil zpátky k jezeru. Silueta, rozeznatelná proti třpytivé
vodě, byla nehybně stojící postava. Nebylo
možné zřetelně vidět nějaké detaily, ale ve své mysli nepochyboval, že je to Harry. Mladý čaroděj, tak zkušený a silný, který
si vybral Malfoye jako milence, osiřelý - nebyl žádný div, že nebyl po svém
otci – a bylo tam ještě něco navíc. Lucius
si v duchu představil Potterovu tvář a vybavil si tu jizvu. Jizvu po kletbě. To znamenalo, že tenhle
muž bitvu zažil, ale to žádným překvapením nebylo. Lucius si vybavil ty zelené oči a
přemýšlel o vzdáleném pohledu, který se v nich někdy objevoval. Co se tomu muži stalo? Co se stane? V duchu znovu zaklel, protože kdyby
tohle zjistil, měl by s těmito informacemi navrch.
Lucius vnímal,
jak se mu nohy daly samovolně do pohybu. Kráčel
směrem k jezeru a k postavě. Nezaznamenal, že by se Harry jakkoli pohnul, a tak
byl přesvědčený, že jeho příchod zůstane zcela bez povšimnutí. Sice mu to bylo
divné, ale možná je ten člověk prostě jen ztracený v myšlenkách. Navíc, uvnitř bradavických pozemků příliš
mnoho nebezpečí nehrozilo.
„Pane Malfoyi,“
překvapil ho hlas a Lucius si vynadal, že ho vůbec napadlo, že by o něm Harry
nevěděl. „Co tady děláte tak
pozdě?“ Něco v Harryho hlase
způsobilo, že se Lucius zamračil. Něco
bylo špatně.
„Jsem jen venku
na procházce ... A vy?“ Harry se pootočil
a přes rameno vyslal na Luciuse smutný úsměv, než se zase vrátil k zírání
přes vodu.
„Připadá mi to jako
klidný způsob, jak si vyčistit hlavu,“ řekl tiše. Lucius si všiml, jak řekl slovo klidný a zamyslel se nad dalšími způsoby,
jakými si profesor pročišťuje mysl.
„Něco vás trápí?“
zeptal se Lucius a vykročil
vpřed, aby se postavil vedle druhého kouzelníka. Koutkem oka ho pozoroval. Harryho profil byl špatně rozeznatelný,
ale přesto na něm byl vidět smutek.
„Ty víš, kdo
jsem, Luciusi,“ řekl Harry a při použití jeho křestního jména Lucius cítil, jak
mu dolů po páteři projel chlad. Vlastně
to bylo poprvé, co si naplno uvědomil, že ten muž ho zná z jiné doby, že
ví, jakým bude člověkem, a protože se na něho Harry nepodíval, děsilo ho to. Vyslovil to jméno s váhou osudu. Luciusovi se sevřel žaludek. „Já sem nepatřím, ale vrátit se nemůžu.
Neexistuje žádný způsob, jak cestovat dopředu v čase.“
„Jsi si jistý?“ zeptal
se tiše Lucius.
„Brumbál na tom
pracoval od chvíle, kdy jsem přicestoval,“ odpověděl Harry s měkkým povzdechem. „Je to beznadějné.“
„Takže zůstaneš v tomto
čase?“ uvažoval Lucius nahlas. Bylo by to pro něho dobré? Mít tu Harryho déle asi zvýší jeho
šance na získání informací o budoucnosti, ale na druhou stranu byla Harryho
přítomnost hrozbou, která by mohla budoucnost změnit, a všechny získané informace
by byly irelevantní.
„Ano,“ řekl Harry
a teď byl jeho povzdech ještě výraznější.
„Chybí ti přátelé
a rodina,“ konstatoval Lucius a pozorně sledoval Harryho reakci. Harry se
pomalu otočil, aby mu stál čelem a Lucius udělal to samé. „A Draco?“ zvedl Lucius
tázavě obočí. Harry se na něho
upřeně díval a z nějakého důvodu Lucius někde uvnitř znovu pocítil strach.
„Ty s tím prostě
nedokážeš přestat, že ne?“ zeptal se Harry a jakoby nevěřícně si pro sebe
potřásl hlavou. Lucius ztuhnul. „Ani se neobtěžuj urážením, Luciusi, já vím,
jak přemýšlíš. Pořád se snažíš, abych ti poskytl výhodu pochybnosti, ale
ve finále se příliš nelišíš od muže, kterým se staneš.“ Harry přistoupil blíž, mnohem blíž,
než bylo Luciusovi pohodlné. Všechny
myšlenky na svádění a získávání informací vyprchaly a všechno, co zbylo, byl
hrozný pocit neblahé předtuchy. „Já
tě znám, Luciusi,“ zašeptal Harry.
„To si myslíš?“ podařilo se Luciusovi ze sebe dostat a
doufal, že jeho hlas nezněl příliš ochraptěle. Harry rázem odstoupil a Luciusovy
plíce se uvolnily, jako kdyby se předtím dusil. Zhluboka si vydechl dřív, než tomu
stačil zabránit.
„Omlouvám se,“
řekl Harry a odvrátil se. „To bylo naprosto nemístné. Takže ty chceš informace?
Můžeš se snažit, jak chceš, ale nejspíš ti to k ničemu nebude. Ale ... nebudu
tě soudit.“ Harry zavrtěl hlavou
a zadíval se na temné pozemky. „Myslím, že mám jen mizernou náladu, protože budu
muset opustit Bradavice.“
„Proč?“ vyklouzlo
Luciusovi a byl překvapený, když Harry prudce vzhlédl, s mírně rozšířenýma
očima.
„Řekl bych, že je
jasné, proč nemůžu zůstat,“ řekl Harry klidně. „Mohl bych vytvořit paradox.“
„Ale kam půjdeš?“ Harry se na to hořce usmál.
„Nemyslím, že by
bylo moudré, abych ti to řekl,“ odpověděl, i když jeho tón byl hravý. Ale jeho
tvář zase pomalu zesmutněla a zvážněla. Podíval se Luciusovi přímo do očí a přestože
se Lucius pořád cítil trochu nesvůj, ten pohled ho zarazil. Všechno se zastavilo.
„Chci, abys věděl, že tě opravdu nebudu soudit,“ řekl Harry
vážně. „Celou dobu, co jsem tady, jsem o tobě
smýšlel jen jako o Zmijozelovi a Malfoyovi, kterého znám… znal jsem. Hádám,
že jsem myslel jenom na to, co má přijít, pro tebe.“ Harryho pohled na chvíli zalétl
k hradu a pak se rozhodně zadíval na Luciuse. „Ale
už to tak není. Budoucnost je to, co uděláš, a tu svou si stále můžeš vytvořit.
Jen si musím pamatovat, že ... Už si půjdu lehnout. Dobrou noc.“
Lucius tiše sledoval,
jak se Harry otáčí a vrací se dovnitř. Cítil
hlubokou potřebu zavolat ho zpátky.
„Dobrou noc,“
zavolal na poslední chvíli místo toho. Harry
se ohlédl a krátce se usmál. Pak zmizel ve tmě a Lucius cítil ztrátu, kterou
nedokázal vysvětlit. Cítil se,
pro nedostatek lepšího termínu, hluboce dojatý a otřesený. „Budoucnost
je to, co uděláš.“ Byl
to mudlovský sentiment, který Lucius slyšel už dřív, ale nikdy se jím nezabýval. Lucius si nemohl pomoct, ale znělo to
jako něco, co by řekl Mrzimor, přesto nechal všechno skutečně proniknout až do
svého nitra. Během té chvíle se nedokázal ani pohnout. A tak stál u jezera a díval se do tmy.
Obrysy hradu byly proti obloze stěží viditelné a světla z několika oken zazářila
jako hvězdy.
Jeho srdce bilo
rychleji, než obvykle. Setkání
neproběhlo tak, jak by Lucius očekával. Mírně roztřesený se vydal zpět
směrem do Bradavic. Měl pravdu, na Harry Potterovi toho bylo víc, než tušil. Mnohem,
mnohem víc, a poprvé od mužova příjezdu si Lucius nebyl jistý, jestli chce
všechno vědět.
Když Lucius
vklouzl pod přikrývku, nemohl usnout. Což tak překvapivé ani nebylo, ale nedumal
o tom, co řekl Harry. Přemýšlel nad
tím, co zvažoval na začátku večera: otcův dopis a budoucí setkání s Pánem zla. Z nějakého důvodu si Lucius ve svém mladém
srdci přál, aby mu Harry Potter navrhl, ať tu zůstane na Vánoce. Když svíral svou pokrývku, poprvé po
dlouhé době se cítil tak mladý, jak skutečně byl. A poprvé od okamžiku, kdy obdržel
dopis, si Lucius dovolil znovu pocítit strach. Pak se otřepal. Nebyl běžný student sedmého ročníku. Ne, do toho měl daleko. Což ho přivádělo k Severusovi Snapovi. Jak se jemu podařilo stát se víc než obyčejný?
Ten vír myšlenek
byl pro Luciuse příliš. Nebyl
zvyklý v nich mít takový chaos. Použil
hůlku a přivolal si uspávací lektvar, který měl pro každý případ po ruce. Po jeho vypití usnul během několika
okamžiků.
XXX
Harry si
povzdechl a odsunul od sebe papíry. Bylo
zbytečné dělat cokoliv jiného než přemýšlet. Naklonil
se dopředu, položil si hlavu do dlaní a lokty se opřel o stůl. Neměl ponětí, kolik je hodin, ale spát
se mu nechtělo. Proč to Molfoyovi
řekl? Nejdřív si tak říkal, že skoro
nepoznává sám sebe, ale pak ... no, udělal správnou věc, nebo ne?
Po odchodu z
Brumbálovy kanceláře mu to po celý večer běželo hlavou. Stále se k němu vracela Snapova
situace. Svůj čas v Bradavicích
trávil podezříváním Malfoye a Snapa, myslel na ně jen jako na schopné manipulátory. Ale s ohledem na akce Pobertů, a
Snapovu zřejmou slabost pro Lily, se jeho pohled na něho radikálně změnil. Takže
ho napadlo: co když se v Luciusovi taky mýlí? Možná, že byl k tomu mladému muži
trochu krutý.
Vyšel si ven k
jezeru popřemýšlet o tom, kam půjde, až skončí školní rok. Místo toho jeho mysl bzučela otázkami
o přítomnosti a budoucnosti. Časové linie, paradoxy, a všechny ty věci, kterým
by mohl zabránit, ale neodvážil se. Je možné,
že by vytvořil novou časovou linii, kdyby něco udělal? Ale co když to něco neudělá, a stane se něco jiného? To nemohl riskovat. Taky hodně přemýšlel o Malfoyově osudu. Tímhle způsobem nakonec dospěl k
rozhodnutí, že bude předstírat, že o těchhle lidech nic neví. Mohl by to zkusit a prožít své
poslední měsíce v Bradavicích bez zatížení vědomostmi, které zakalují jeho
úsudek. Alespoň se o to může pokusit.
A potom, když
přistoupil k Luciusovi, pocítil něco zvláštního. V těch šedých očích uviděl něco, co ho
vzalo zpátky do slunného odpoledne v růžové zahradě. Zdálo se, že uběhl celý život od
chvíle, kdy se tam na něho Lucius usmál a bylo velmi podivné, že
tenhle, téměř ustrašený pohled mladého Luciuse, ho přinutil si na ten okamžik
vzpomenout. V tom muži, chlapci, bylo
víc, než jen povrchní šarm a manipulace.
„Budoucnost je
to, co uděláš,“ řekl mu, „a tu svou si stále můžeš vytvořit.“ I jeho vlastním uším to znělo klišé,
ale přesto doufal, že si to Lucius vzal k srdci. Možná, že riskoval paradox, možná byl
v rozporu na každém kroku. A nebo
to všechno bylo k ničemu a Lucius Malfoy se stejně stane Luciusem Malfoyem,
Smrtijedem. Na stranu Světla přešel až
na úplném konci, to Harry věděl, ale to byla jen malá útěcha, když pomyslel
na věci, kterých byl Voldemort schopen, a které by Lucius musel až do pádu toho
bastarda snášet.
Harry si
povzdechl, měl pocit, že má hlavu jako pátrací balón. Tlačil na něho samotný Čas. Nemohl
zůstat. Nemohl se vrátit domů. Dokonce ani nemohl zastavit Luciuse
nebo Snapa, aby si zničili celé roky svého života. Rozdávat nejasné rady bude stěží nějaká
pomoc, dodal si v duchu.
XXX
Následující ráno
Lucius vstal a s potěšením zaznamenal, že se cítí poměrně normálně. Prošel
svou ranní rutinou a žádný přetrvávající strach z předchozí noci necítil. Tak
to bylo dokud se nevydal na snídani, kdy se jeho myšlenky, při absolvování celé
cesty až do Sovince, aby otci odeslal vágní dopis, znovu vrátily k jeho
osudu. V duchu si představil otcův
vousatý obličej, hrdě vztyčenou bradu, až Lucius předstoupí a poklekne před Pána.
Z toho měl pachuť v ústech. Nechtělo se mu před kýmkoli klečet, ne před
svým otcem a rozhodně ne před nějaký obskurním Lordem, který vypadal, že se zjevil
odnikud, ačkoli někteří měli určitou představu, kým býval kdysi, před svým
dobrodružstvím v zahraničí.
Lucius se tak
soustředil na své pokusy prokalkulovat možné závěry a přínosy, pokud nějaké z tak
brzkého přidání se k jedné straně existovaly, že znenadání prudce narazil do
něčeho pevného a doslova upadl na zadek. Kvůli
Luciusově důstojnosti je důležité si uvědomit, že to bylo vůbec poprvé, kdy se
mu něco takového stalo, a ani by se to nikdy nestalo, ale byl velmi roztržitý.
„Omlouvám … Oh,
pane Malfoyi.“ Lucius zvedl hlavu
a cítil, jak mu zaplanul obličej při pohledu na Harryho Pottera, který na něho
překvapeně zíral. Lucius měl
pocit, jako by ho všechno, co bylo v noci řečeno, s hlasitým
žuchnutím udeřilo do žaludku. Doteď si
neuvědomoval, jak moc to na něho dolehlo. Mohl se na něho Harry Potter dívat a
vidět jeho starší já, a kým byl? Jaké
rozhodnutí nakonec udělá? Bylo docela
děsivé znát muže, který měl k dispozici všechny odpovědi. „Budoucnost
je to, co uděláš, a tu svou si stále můžeš vytvořit.“ Chtěl to vědět, nebo se má přinutit přijmout
jediný osud, jednu cestu a jednu sadu možností?
„Malfoyi? Jste v
pořádku? Neudeřil jste se do hlavy?“ zeptal se Harry a natahoval k němu ruku,
pravděpodobně už notnou chvíli. Lucius
se odvrátil a bez pomoci se rychle postavil na nohy.
„Ano, jsem v
pořádku,“ zamumlal a bojoval s červenáním, které ještě stále pokrývalo jeho
tvář. Nikdy, v celém svém
životě, se necítil tak trapně, i když
si vlastně nedokázal vzpomenout, kdy se naposledy cítil trapně kvůli čemukoli,
co udělal.
„Dobře ... máte
namířeno na oběd?“ zeptal se Harry.
„Ehm, ano,“ odkašlal
si Lucius. Právě když se chystal jít
dál, položil mu Harry otázku.
„Stále platí ten
náš souboj?“ Lucius ztuhnul. Na ten plánovaný duel úplně zapomněl.
„Ehm ... jistě
... Už musím jít. Jsem docela hladový. Uvidíme se později.“ S tím spěchal chodbou kolem profesora
a snažil se přinutit svou mysl nemyslet na nic, co souviselo s ... čímkoliv. Nakonec zjistil, že je schopen jíst
pouze, když myslí na svou poslední esej z kouzelných formulí. Nicméně to nezabíralo
na dlouho, a během hodiny lektvarů musel sám sobě vynadat, protože mu málem
vybuchl kotlík. Potřeboval se
sebrat. S ohledem na tuto
skutečnost se pevně rozhodl, že bude pokračovat ve svém postupu svádění a všechno
ostatní bude ignorovat.
ooOoo
Poznámka autorky: Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Vím, že v ní bylo hodně úvah a málo akce, ale je to velmi důležitá kapitola, pokud jde o zápletku a vývoj postav.
ooOoo
Kapitola 11 část 2: příhodně pojmenovaná 'Chybějící scéna'
Lucius zaklepal
na dveře a v duchu se proklel za nesmělý zvuk, který tím vyprodukoval.
Možná to nebylo něco, čeho by si Harry všiml, přesto to Luciuse štvalo a
napomínal se, aby se koukal vzpamatovat. Někde uvnitř měl pocit, že je to
špatný nápad, protože od jejich setkání u jezera se něco změnilo. Ale když už o to požádal, nebude si
vymýšlet výmluvy. Odkašlal si a ujistili se, že stojí vzpřímeně a sebevědomě. Byl tak zaujatý svým vzhledem, že
málem propásl měkké "vstupte". Když vešel do místnosti, zjistil, že
všechny lavice jsou odklizené na stranu a Harry stojí u předního stolu. Vzhlédl, jakmile Lucius vstoupil.
„Pojď dál,
prosím.“ Harry měl na sobě opět mudlovské oblečení a Lucius ocenil pohled,
který se mu na jeho dobře stavěné tělo naskytl, i když byl profesor trošku
menšího vzrůstu. Lucius zcela vstoupil do místnosti. Harry odložil na stůl papír, který
držel v ruce, a vykročil směrem k Luciusovi. Podíval
se svému studentovi do očí.
„Můžeme začít?“ zeptal se Harry a všiml si pěkného
soubojového oděvu, který měl Lucius na sobě; byl těsně přiléhavý a lichotil
jeho postavě. Harry zalitoval, že
sám není v něčem lepším, pak si dokonce vynadal, že svému oblékání nikdy
nevěnoval víc péče. Tohle nikdy
předtím neudělal. Oba současně došli do
středu místnosti. Dívali se jeden
na druhého, jakoby přijali nějakou nevyslovenou dohodu. Luciusovy vlasy byly
stažené dozadu v jakési stužce a pouze pár pramenů volně splývalo a
rámovaly jeho tvář. Slovo
"krásný" se v Harryho hlavě vynořilo dřív, než si to stačil
zatrhnout. Vytáhl hůlku. Lucius
udělal totéž. „Nic temného nebo
na hranici temného, dobře?“
„Myslel jsem, že
mě nebudete soudit, přesto však předpokládáte, že bych použil nějaké temné
prokletí?“ Lucius pozvedl obočí,
aby dal najevo, že ho to pobavilo a neurazilo. Pokud by to Harry neřekl, on sám
by pravděpodobně do šedé zóny sklouzl. Profesor
zmateně potřásl hlavou.
„Můžeme?“ zeptal
se a uklonil se. Lucius ho
následoval, s očima upřenýma na Harryho. O
něco menší muž vypadal dobře, a to navzdory svému mudlovskému oblečení, které
Luciuse překvapivě stále víc dostávalo. Harryho
vlasy byly jako obvykle chaotické, jako kdyby už bojoval. Lucius se ušklíbl nad obrázkem Harryho
pomuchlané podoby na podlaze poté, co s ním skončí ... Radši se rozhodl nepředstavovat si příliš
živě, že by skončili právě v tomto scénáři. Slýchal, jak studenti
profesora srovnávají s Jamesem Potterem, i když samozřejmě netušili, že jsou
příbuzní. Lucius musel uznat, že podobnost tu byla, ale Harryho tvář byla měkčí
a současně v ní byla vyzrálost, kterou James Potter naprosto postrádal. A
samozřejmě ty oči. Zářily ohněm, který Lucius shledával naprosto fascinujícím. Jakmile se napřímili, Lucius bez
váhání vypustil důraznou a perfektně mířenou kletbu.
Harry se proti ní
ani nechránil, prostě ji přesměroval jiným kouzlem. Lucius, přestože ho to mírně
překvapilo, se nezastavil a pokračoval dál. Pouze se ujišťoval, že nepoužije
žádné kouzlo nad osnovy sedmého ročníku. Nic
takového, co by se nemohl naučit v Bradavicích. Chtěl na svého učitele udělat dojem,
to přiznával, ale nehodlal sám sebe kompromitovat.
Harry si zdá se
uvědomil, co Lucius dělá, a také se omezil. Zůstal
u štítů a protikouzel, které studenty sám učil. Takhle spolu bojovali asi deset minut,
aniž by kterýkoli z nich vyhrával nebo prohrával prostě proto, že to ani
jednomu z nich nedělalo problémy.
„Dost,“ řekl
Harry a zvedl volnou ruku. Lucius
spolkl kletbu, kterou se chystal vyslovit a postavil se zpříma. Harry se na něho díval s přimhouřenýma
očima. „Držíš se zpátky.“ Nebylo
to obvinění, ale konstatování.
„Já myslím, že
jsem si vedl docela dobře,“ odpověděl Lucius. Harry
zvedl obočí a Lucius byl donucen znovu promluvit, při čemž se pokusil vložit do
svého hlasu obranný tón. „Netuším, co
víc byste ode mne mohl očekávat.“
„Z našich
rozhovorů už něco vím o tvých vědomostech o černé magii …“
„Říkal jste,
abych nic vzdáleně spojené s černou magií nepoužíval!“ přerušil ho Lucius.
„… a o tvých soubojových znalostech,“
pokračoval Harry mírně naštvaným hlasem. Jednoznačně
se už z něho stal profesor a na přerušování nebyl zvyklý. „To zdaleka přesahuje studenta sedmého
ročníku. Vypadá to však, že ses kouzel sedmého ročníku striktně držel. Proč to
děláš? Měl jsem dojem, že chceš, abych zhodnotil tvoje schopnosti.“
„A jaký je teď váš názor na mé schopnosti?“ zeptal se Lucius a všechno ostatní, co
Harry řekl, ignoroval.
„Jsou výjimečné,“
řekl tiše Harry a zněl rezignovaně. Lucius
si povzdechl. Věděl, že to byl
špatný nápad. Nějak mu začalo
záležet na tom, co si o něm ten člověk myslí. A
ne v tom smyslu, že by na něho chtěl udělat dojem svým perfektním soubojem nebo
rozsáhlými teoretickými znalostmi, ale svým ... charakterem. Lucius se zamračil. Tohle nemůže být dobré. Ty pocity budou zcela jistě stát v
cestě jeho plánu. To pro něho nebylo moc
dobré ... na druhou stranu, kdyby snad byl Harry přesvědčený, že Lucius
právě "tvoří svou vlastní budoucnost", jak říkal, mohl by padnout
přímo do jeho náručí ... To byla možnost, která se Luciusově zmijozelské mysli
líbila.
„Ujišťuji vás, že
se snažím dělat, co je v mých silách,“ zamumlal Lucius. „Děkuji vám za váš čas. Teď už musím
jít. Uvidíme se ve třídě.“ Než si
kterýkoliv z nich uvědomil, co se děje, byl Lucius venku ze dveří a kráčel
chodbou. Teprve když scházel po
schodech dolů do sklepení, uvažoval Lucius, co to promerlina vyvádí. Udělal přesný opak toho, co měl v
plánu. Proč? Lucius potřásl hlavou, aby si ji
pročistil. Potter ho dráždil
neustále, ale teď, místo toho jeho otravného téměř útěku pokaždé, když se s ním Lucius pokoušel flirtovat,
ho ten muž nějak ovlivnil. A Zmijozelovi uvnitř Luciuse se to ani trochu
nelíbilo. Šel do svého pokoje,
lehl si na postel a přemýšlel, proč něco takového dopustil. Žádná odpověď však nepřicházela, a
zanedlouho byl myšlenkami zpátky u jejich podivného setkání u jezera. Zdá se,
že je to jediné, na co dokáže myslet. „Já tě znám, Luciusi.“ Zavřel oči, aby zahnal mrazení.
Ve třídě zůstal
velmi zmatený Harry. Bylo zřejmé,
že Lucius něco skrývá, ale kdy Lucius Malfoy něco neskrýval? Jeho studenta však také něco trápilo,
a Harry si uvědomil, že ho to znepokojuje. Také
se snažil mít otevřenou mysl a nedělat ukvapené závěry, přesně jak si
předsevzal. K čemukoli Lucius
spěl, nebylo jisté, že se jedná o něco zlověstného. Co když má nějaké osobní
problémy? Nad tím si Harry
odfrkl. Nedokázal si představit,
že by Lucius Malfoy mohl mít nějaké osobní problémy ... ale co to teda
s Luciusem je? Ta myšlenka
ho trápila celý den a on nedokázal vůbec žádnou práci dělat pořádně.
ooOoo
Pokračování >>> Mulligan 12
Lucius na zadku, to musel být pohled pro bohy.
OdpovědětVymazatBobo
Jsem stoprocentně přesvědčená, že on sám si to rozhodně nemyslí. :-D
VymazatDíky za komentář.
Oou, moc hezké. Takový úvahový a filozofický díl. To je jednou za čas opravdu příjemné. A pohled na Luciuse, jak sedí na zemi musel být k nezaplacení. Děkuji za minulou odpověd ke kapitole a budu se těšit příště, čte se to opravdu dobře.
OdpovědětVymazatAno, takový klid před bouří. Zase se nám to trochu rozproudí. ;-)
VymazatLegrační je, že to není poprvé, co se Lucius kvůli Harrymu ocitl na podlaze Bradavické školy. On to samozřejmě nemůže vědět, protože z jeho pohledu se to ještě nestalo. :-D
Děkuji za komentář.
:D Lucius upadl na zadek :-D :-D to nemalo chybu :)
OdpovědětVymazatúvahy raz za čas treba tiež :)
veľmi pekná kapitola
ďakujem :)
Je zajímavé, jakou máme všichni škodolibou radost, když se takový uhlazený elegán válí po zemi. :-D
VymazatDěkuji za komentík.
Pěkné.. a ta scéna se soubojem se mi líbila.. Určitě musel být Harry trochu zklamaný. Myslím, že by pro něj mohla být zábava dát si opravdový souboj s Luciusem.
OdpovědětVymazatFakt hodně se těším na to jak nám to bude pokračovat..:)
Lily
Tak nějak si myslím, že z toho souboje byli zklamaní oba. Lucius by se chtěl blýsknout, ale současně se obává, aby ho Harry neodsoudil. A Harry? :-D Co dodat?
VymazatDěkuji za komentář.
No teda...tahle kapitola se mi moc líbila:-) Harryho dilema, jestli má nějak zasahovat nebo ne, aby náhodou nezměnil budoucnost...ale právě tohle by mohlo být docela zajímavé, co by se tedy vlastně stalo...přece tu radu nedal Luciusovi jen tak...a navíc, Luciusovy pochyby o tom, k jaké straně se přidat...jsem moc zvědavá, co bude dál:-) dodatek o souboji byl taky super, i když jsem čekala trochu větší akci, ale jak víme, oba se drželi zpátky:-) díky za kapitolu a těším se na příští neděli :-)
OdpovědětVymazatJenny
No jo, Harry má strach, aby všechno úplně nepokazil, protože i kdyby to myslel dobře, nemuselo by to skončit Voldemortovou porážkou. Jak se říká, cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.
VymazatLucius si naopak velmi dobře uvědomuje, že se právě rozhoduje o jeho budoucím životě, a jako každý z nás by chtěl, aby ten jeho proběhl hladce a splnil jeho očekávání. Jenže doba není zrovna příznivá.
Děkuji za komentík.
Veľmi pekná kapitola. Škoda, že sa nedokážu úprimne porozprávať. Harry by potom zistil, že aj taký Malfoy môže mať osobné problémy. Som strašne zvedavá čo bude ďalej. Ďakujem za kapitolu aj za tú vynechanú.
OdpovědětVymazatNa upřímné rozhovory určitě taky dojde. Harry samozřejmě ví, že osobní problémy může mít každý, ale stále podléhá iluzi, že Malfoyovi to prostě mají v životě nějak lehčí.
VymazatDíky za tvůj komentář.
Je mi Harryho líto. Ale i Luciuse.
OdpovědětVymazatJo, jo. Právě teď se v tom oba docela pěkně plácají.
VymazatDěkuji za komentář.
Občas zapomínám,že Lucius i přes jeho vyzrálé chování,není jeho starší sebedokonale ovládající se já,takže mě jeho srážka s Harrym rozesmála.
OdpovědětVymazatChápu,že je obsahem dopisu Lucius znepokojen.Harryho nadruhou stranu nenapadlo,že by se Lucius mohl právě trápit vstupem do řad Voldyho?
Děkuji za překlad :)
Lucius nám padl na zadek. :-D
VymazatHarryho zřejmě ještě nenapadlo, že už je to tak aktuální. V tuhle chvíli je trochu mimo hlavní proud. Uvidíme, co bude.
Děkuji za komentík.
Pekna kapitolka. Zvlastni ze Lucius zacina byt ve svem chovani k Harrymu opatrnejsi a nejistejsi. To by me vubec nenapadlo....a co bude se Severusem, proc mu Harry nepomuze aby se rozhodl jinak? Treba by pak byla cela budoucnost lepsi :-D:-D Diky za preklad!!!!
OdpovědětVymazatAnna
S Luciusem máš pravdu. Celá jeho sváděcí akce se mu trochu vymyká z rukou. Vůbec to nejde tak, jak by chtěl a navíc mu přibyly starosti, o kterých si myslel, že mají ještě čas.
VymazatMyslím, že Harry by rád pomohl všem (kromě krysy), ale Severus je v budoucnosti příliš důležitý právě tím, jak se rozhodl. Bez jeho přičinění by se všechno odehrálo naprosto nepředvídatelně. Mohlo by to být lepší, ale taky naopak. Kdyby se Voldemort nedozvěděl znění věštby, tak by si nikdy tak hloupě nenaběhnul, měl by čas ještě zesílit a ovládnout kouzelnický svět. Pak by to nemuselo dopadnout příznivě, protože věštba jednoznačně neurčila, kdo zvítězí. Něco takového Harry nemůže riskovat. Protože mám toho protivného parchanta ráda, je mi to moc líto.
Děkuji za tvůj komentář.
Zaujímavé je, že Harryho nenapadlo, že toto musí byť to obdobie, kedy slizolinské decká začínajú byť tlačené od svojich rodín k vstupu medzi smrťožrútov. Luciusovi evidentne na Harrym začína záležať aj tým iným spôsobom :) , inak by tak nezdrhol po tom súboji. A hlavne chudák nevie čo s tým. Dík za kapitoly, teším sa ďalej
OdpovědětVymazatJe zřejmé, že ho to nenapadlo. Brzy však bude konfrontován s realitou. Ne, že by s tím však mohl něco udělat. Řekla bych, že skutečnost, že nesmí zasahovat, pro něho musí být hotová muka. Navíc bude nucen odejít z Bradavic. Ta představa ho děsí. A k tomu si začíná budovat vztah s Luciusem, což rozhodně neměl v plánu. Zatím jsou to jenom sympatie, nebo si to aspoň myslí. :-)
VymazatDěkuji za tvůj komentář.
Díky moc za překlad.. V Bradavicích začíná být téměř hmatatelné napětí.. (:
OdpovědětVymazatTak, tak. Atmosféra pomalu houstne a bude hustěji. :-)
VymazatDíky za komentář.
No jejich noční rozhovor u jezera bude ještě hodně dlouho Luciusovi ležet v hlavě. No a ten souboj. Jsem se chvíli bála, že tam budou létat daleko nebezpečnější kouzla,ale že bude tak poklidný jsem opravdu nečekala.
OdpovědětVymazatKrásná kapča a moc se těším na pokračování :-D
Ten rozhovor... Myslím, že Harry Luciuse vyděsil, i když on by to nikdy nahlas nepřiznal. :-D
VymazatTaky jsem očekávala, že ten souboj bude výbušnější. Myslím, že Lucius původně plánoval využít adrenalin a endorfíny, aby se dostal Harrymu víc "na tělo". (To jsme asi čekali všichni, tak se nedělejte, jo?). Ale pak nějak ztratil údernou sílu. Po tom souboji doslova prchnul, protože si nevěděl rady s tím, co právě cítí. ;-)
Děkuji za tvůj komentář.
Ten rozhovor bol zaujímavý. Iste, Harry Luciusa pozná, ale aj tak si nemyslím, že vie všetko, mudrlant. A ani nemôže. Súboj bol fajn, aj keď som čakala, že bude... hm, živší :D Aj tak parádne dve časti :D Dík
OdpovědětVymazat