9. února 2014

Mulligan - 25.

Autor: Elpin
Překlad: Nade

Sákryš, lidičky, nestíhám! Ale aspoň jsem to zvládla dneska, abyste si mohli přečíst, jak to pokračuje. :-D
Děkuji Kátě, Jenny, Charli, D de Bois des Marveilles, Bobo, Zuzaně, arkamě a kali za jejich povzbuzení.

Užijte si další kapitolku.


Kapitola 25: Budoucnost je nyní

Draco tiše seděl a s naprosto prázdným výrazem zíral na svého otce, neschopný a neochotný uvěřit příběhu, který právě vyslechl. Lucius mu řekl všechno, od Harryho nepochybně stupidního plánu až po jeho vlastní neplánované vhození napůl roztaveného Obraceče času do paprsku čisté magické energie neznámého rozsahu.

Draco otevřel ústa, zavřel je, a pak to zkusil znovu.

„Ty ... miluješ Harryho...“ Ve skutečnosti to nebyla otázka, ale přesto Lucius vážně přikývl. Věděl jsi, že se to stane, mezi ním a mnou, a nikdy jsi …“

„Nemohl jsem ti to říct,“ přerušil ho Lucius. „Pokud bys Harrymu jakkoliv zabránil, aby šel zpátky …“

„No samozřejmě, že bych mu v tom zabránil!“ vykřikl Draco. „Obraceč času je nebezpečný. Jak jsi mohl dovolit, aby to udělal?“ Draco cítil, jak v něm narůstá zlost a přesto se cítil mnohem lépe. Zdá se, že hněv všechno zjednodušoval.

„Kdybych změnil běh událostí, vytvořil by se paradox. Harry do minulosti chtěl.“ Draco si odfrkl a odvrátil pohled. Nemohl se na svého otce dívat. Téměř toho muže nepoznával.

„Ale zdá se, že se nemínil vrátit,“ zamumlal.

„Vrátí se,“ řekl s jistotou Lucius. Draco se na něj podíval.

„To nemůžeš vědět. Obou vašich budoucností bylo dosaženo, abych tak řekl, a ty od okamžiku, kdy se Harry vrátil, nevíš nic. Ten Obraceč času ho mohl vrhnout kamkoliv ... nebo do jakéhokoliv času!“ Lucius náhle vstal a Draco okamžitě zadržel jazyk za zuby, protože si náhle uvědomil, jak mluví se svým otcem.

„Nebudu své jednání obhajovat. Stalo se to dávno a prožíval jsem to víc než mnohokrát, to mi věř,“ řekl unaveně. „Co se stalo, stalo se, a jediné co zbývá, je naděje, i když je slepá. Zdá se příhodné, že všechno co mi teď zbývá, je Nebelvírská vlastnost, ale v průběhu let jsem se naučil, že osudu nikdy nechybí dostatek ironie.“ Vychvátal z místnosti a nechal za sebou Draca zamyšleně zírat. Nebyl si jistý, jak se má k téhle situaci postavit. Měl Harryho tak rád, ale jako přítele, jediného opravdového přítele, kterého poznal, jak vysvětlil svému otci ... tomu samému člověku, který mu lhal. Uvnitř něho se svářil vztek se strachem. Byl vyděšený, že se Harry nikdy nevrátí.

Když on byl vyděšený, jak na tom musel být Lucius? Dvacet sedm let čekání. Draco si to nedokázal představit. Dva lidé na tomto světě, kteří mohli upřímně říct, že se vzájemně milují. Jak si to Draco postupně uvědomoval, hněv se v něm poněkud vytrácel. Navíc si uvědomil, že se bojí o oba dva.

Vstal a následoval Pána Manoru do jeho pracovny. Lucius se pokoušel o nějaké to papírování pro banku, ale dokumenty se poslední dobou příliš hromadily.

„Myslel jsem si, že jsi rozrušený kvůli matce,“ řekl tiše Draco a Lucius vzhlédl. Spatřil ho, jak stojí ve dveřích a vypadá trochu ztraceně.

„Přiznávám, že tvou matku jsem nikdy nemiloval,“ řekl Lucius krátce a snažil se vrátit ke své práci.

„Dvacet sedm let,“ řekl Draco. „Čekal jsi na něho tak dlouho.“ Lucius si povzdechl a Draco skoro viděl váhu času na otcových ramenou. „Otče?“ Starší Malfoy vzhlédl. „Myslíš, že mi odpustil?“

„Vím, že ano, jak už jsem ti říkal,“ ujistil ho Lucius.

„Chtěl jsem být jeho přítel,“ vysvětlil Draco, celkem zbytečně. „Předevčírem vypadal tak zrazený. Nemyslel jsem, že se mnou ještě někdy promluví.“

„Až se vrátí, bude mít za sebou celých sedm měsíců, aby vychladl,“ řekl konejšivě Lucius. Vstal a obešel svůj stůl. „Myslím, že se půjdu projít.“

„Jdeš na Riddle Manor, že jo?“ obvinil ho Draco. Lucius pokrčil jedno rameno, jako by tím chtěl říct, že si nemůže pomoci. „Půjdu s tebou.“

„To není nutné.“

„Ale já chci. Také mám plné právo, dělat si o něho starosti.“

„... Tak dobře.“ Lucius svému synovi nedokázal říct ne, a také byl rád, že aspoň bude mít společnost.

Pozemky Riddle Manoru zůstaly ten den prázdné, s výjimkou dvou aristokratických kouzelníků, kteří tam stáli ve voděodolných habitech. Zůstali jen pár hodin.

Stala se z toho rutina, k nelibosti obou Malfoyů. Týden ten dům navštěvovali, vždy několik hodin každý večer, a Harry se stále ještě neukázal. Grangerová a klan Weasleyů byli od té doby starostí bez sebe, ale Lucius je do tajemství odmítal zasvětit. Draco si nebyl tak jistý, jestli s tím souhlasí, ale poslechl svého otce.

To pondělí vyšla zpráva v Denním věštci:

Harry Potter Zmizel!  křičel titulek (docela hlasitě, dokud ho Draco kouzlem neutišil). Článek přišel s několika bláznivými teoriemi, včetně únosu různých stran. Lucius to ráno noviny odmítl číst, a na velký Harryho obrázek z jeho absolventského famrpálového utkání se ani nepodíval.

Než Draco stačil mrknout, z týdne se staly dva, a z nich pak celý měsíc. Lucius se stále držel v ústraní, což by se technicky dalo svést na jeho rozvod, ale teď, když Draco znal skutečný důvod, měl pocit, že má povinnost něco udělat.

Rozhodl se vytáhnout Luciuse z domu i pro něco jiného, ​​než jen k bezútěšnému sledování pozemků na Riddle Manor. Než se Lucius uvolil k tomu, že vyjde na veřejnost, absolvovali velmi nepříjemný rozhovor.

„Nemyslím si, že přijde,“ přinutil se Draco říct. Lucius od pergamenu, na který si něco čmáral, ani nevzhlédl.

„Prostě jsem se jen přepočítal,“ prohlásil.

„Ano, a on může být kdekoliv, nebo nikde,“ naléhal Draco, a znělo to bolestně. Hrozně se mu po Harrym stýskalo. Všem se stýskalo. Před lety by se té myšlence Draco vysmál, ale teď si uvědomoval, jak moc Harry ovlivnil životy všech kolem sebe. S Grangerovou a Weasleym přestal Draco komunikovat. Prostě jim nedokázal dál lhát, což bylo svým způsobem děsivé, protože obvykle v tom byl tak dobrý.

„Musím získat myslánku,“ řekl si pro sebe Lucius.

„Cože?“

„Musím si prohlédnout tu vzpomínku, abych mohl spočítat, kolikrát jsem ten strojek otočil, a tím přijít na správné datum Harryho příchodu.“

„Otče ...“

„Kéž by byl způsob, jak odhadnout účinné množství energie a jaký to má vliv na Obraceč času. Jsem si jistý, že Harry jen odcestoval na větší vzdálenost ...“ Draco se krátce a ostře nadechl, protože svého otce nikdy neviděl tak roztržitého, ani ho nikdy neslyšel použít takový tón, když o komkoli mluvil. Lucius Harryho skutečně miloval ...

„Otče, poslouchej mě,“ Lucius konečně vzhlédl, „můžeš počítat a spekulovat, jak chceš, ale musíš se mnou jít ven. Co na to Harry řekne, až se vrátí domů, aby tě zcela zbytečně našel proměněného do nějakého přízraku?“ Lucius Dracovi věnoval pohled, který jasně říkal, že si je vědom jeho manipulace, ale přesto k tomu svoluje.

Od té doby se Lucius trochu vrátil do svého běžného života, ale to ho nezastavilo, aby každou noc nenavštěvoval Riddle Manor.

Nicméně když přišel prosinec, nemohl se Lucius přimět ani vteřinu déle dívat na prázdné pozemky. Přestal tam chodit každou noc, ale odmítal se vzdát. Vypůjčil si Brumbálovu myslánku a alespoň stokrát si vzpomínku prohlédl. Neznámý faktor, magická energie, však činila jeho vlastní odhad velmi obtížným. Přesto si Lucius načmáral všechna myslitelná data, i když cítil, jak jeho život plyne kolem něho, daleko od Harryho.

XXX

Jít dopředu v čase nebylo stejné, jako jít zpátky, ale to Harry nevěděl. Netušil, co se děje. Jednu chvíli si byl jistý, že jeho hůlka, díky spojené síle mezi nimi, exploduje spolu s jeho magickým jádrem. Bylo to odlišné než posledně. Harry se nesnažil tlačit energii do Voldemortovy hůlky, takže z ní nevyšly stíny předchozích kouzel. Ve skutečnosti dělal pravý opak, snažil se o dokonalé vyvážení, než nastane příhodný okamžik. Plány a strategie nebylo něco, co by byl jeho mozek schopen v tuhle chvíli zpracovat, a tak to jen dál udržoval.

Nicméně okamžik přerušení spojení nikdy nepřišel, protože ho pohltila bílá záře.

Pak padal z obrazu do obrazu. Nejdřív obrázky z Riddle Manor, pak okamžiky Luciusova života. V jednu chvíli spatřil Jamese a Siriuse na motorce. Viděl lidi, které neznal, události, kterých nikdy nebyl svědkem. Měl pocit, jako by do nich narážel, jako by padal ze stromu a přitom se při své cestě dolů udeřil o každou větev.

Když dopadl na zem, ztratil vědomí.

Když znovu otevřel oči, svítilo slunce. Ležel na zádech v trávě, které nebyla posečená. Nebe bylo dokonale modré. Harry se pomalu posadil a rozhlédl se kolem.

Riddle Manor tam stál, starý a prázdný, jako by zestárl během několika sekund. Harry nikoho neviděl, ani neslyšel. Ani Voldemorta, ani Luciuse, ani Jamese ...

„Jamesi?“ zavolal Harry, jen pro jistotu. „Co se stalo ...?“ Pomalu vstal a zkontroloval sám sebe. Byl k smrti unavený, na nohy se postavil nejistě, ale jinak byl fyzicky v pořádku. Shlédl dolů, do malé vesnice pod kopcem. Bez čehokoli jiného vykročil na cestu.

Byl zmatený a příliš unavený, aby myslel jasně, a všechno vypadalo tak jinak. Ocitl se v úzké, ale světlé uličce v malé vesnici. Procházel po ní jako ve snách.

Došel na jakési malé náměstíčko a uviděl starého muže, jak sedí na lavičce a čte mudlovské noviny ...

Harry se náhle rozběhl a prakticky se na ty noviny vrhl. Rozčilený výkřik toho nebožáka nevnímal. Harry ve spěchu vyhladil přední stranu, která byla zmačkaná. Očima zběsile přelétl horní roh ...

24.prosince ...

Ale který rok?

„Hej! Vrať mi ty noviny!“ Harry s vytřeštěnýma očima vzhlédl na rozzlobeného mudlu.

„Jaký je rok?“

„Cože?“

„Jaký je rok?!“

„Jsi snad blázen? 2001!“ Než to Harry zpracoval, trvalo mu to celé tři vteřiny, během kterých mu starý mudla vyškubl zpátky své noviny a odešel svou cestou, reptající o uprchlých duševně chorých.

„Jsem zpátky,“ řekl si pro sebe Harry. Tato skutečnost sama o sobě stačila, aby se mu zatočila hlava, posadil se na uvolněnou lavičku a zíral na zem. Zdálo se, že jeho hlavu zaplavily milióny myšlenek. Co se stalo? Jak dopadli James a Lucius? Co když změnil budoucnost, nebo spíše minulost? Proč se vrátil měsíce poté, co odešel? Harry si položil hlavu do dlaní.

Co má teď udělat?

No, ve skutečnosti existoval jen jediný člověk, za kterým byste šli, kdybyste potřebovali odpovědi na otázky, které jste si ani nedokázali představit: Brumbál.

Harry vstal z lavičky, zavřel oči a soustředil se. O trhnutí a prásknutí později stál před branami Bradavic, jako kdyby to místo nikdy neopustil. Utíkal celou cestu, pak po schodech nahoru a rovnou k chrliči. Cestou nikoho nepotkal, protože téměř všichni studenti byli přirozeně na svátky doma.

„Prosím, musím vidět pana ředitele,“ řekl Harry bez dechu. Zpočátku si myslel, že to nebude fungovat, ale pak chrlič uskočil a Harry běžel po otáčivém schodišti nahoru. Bez zaklepání vtrhl do kanceláře.

Brumbál tam seděl přesně tak, jak ho Harry v poslední době vídal, pouze barva jeho vlasů a hluboké vrásky napovídaly, že Harry opravdu odcestoval zpátky do svého vlastního času.

„Harry, rád tě konečně zase vidím,“ řekl Brumbál vesele, když vstal a obešel stůl, aby svému bývalému studentovi potřásl rukou. „Přiznávám, že jsi nám na chvíli přidělal starosti, ale přestože osud bývá často zlomyslný, není vždy krutý.“ Harry zůstal zírat jako ryba na suchu, zatímco bylo potřeseno jeho rukou a byl zatlačen do pohodlného křesla. „Čaj?“ Brumbál nečekal na odpověď a Harry najednou zjistil, že v ruce drží kouřící šálek přesně tak, jak to měl rád. „No tak, pij, všechno se ti bude zdát jasnější.“

Harry se zhluboka napil a Brumbál se zatím posadil. Jak se dalo očekávat, čaj obsahoval jakousi kombinaci lektvarů, ale uklidnění a projasnění Harry jen uvítal, spolu s dobrým povzbuzovacím lektvarem, pokud se nemýlil. Zhluboka se nadechl.

„Merline, potřeboval jsem to,“ řekl.

„Jsem si jistý, po tom, čím jsi prošel, chlapče,“ řekl Brumbál a chápavě přikývl.

„Vy víte, co se stalo?“ Harry se předklonil v křesle, protože toužil po úplném vysvětlení.

„Ano, jakmile byl mladý pan Malfoy schopen, vrátil se do Bradavic a všechno vysvětlil. Také mi dal do úschovy tvůj plášť, a tímto se omlouvám za lhaní v tomto přípisu, který jsi ve svém prvním ročníku obdržel. Ale pochybuji, že bys ten plášť příliš ocenil, kdybys věděl, kdo ti ho ve skutečnosti poslal, abych tak řekl.“ Harry nad tím vším několikrát zamrkal. Ten plášť byl jedním z těch zvláštních malých skutečností, nad kterými člověk nikdy není schopen uvažovat, aniž by dostal bolení hlavy.

„A James?“

„Vrátil ho Dobby.“

„Dobby?“

„Ten jeden a jediný,“ řekl Brumbál se smutným úsměvem. Harry si v duchu přidal další věc, kterou brilantnímu malému skřítkovi dluží.

„... A Lucius? Co se stalo potom, co vám všechno vysvětlil?“

„On a já jsme se dohodli na pár věcech,“ vysvětloval Brumbál.

„Řekněte mi to,“ dožadoval se Harry, když si uvědomil, že to potřebuje vědět. „Řekněte mi, co se stalo během jeho soudu. Vysvětlete mi, proč byl uzavřený.“

„Vysvětlím to, konečně,“ řekl Brumbál a kývl na uklidnění. „Jeho proces byl uzavřený veřejnosti, protože jsi o jeho statusu špióna nesměl vědět, dokud ses nevydal do minulosti, jinak by se minulost změnila. Lucius pracoval tajně, věděl jsem o tom jen já. Během našeho posledního setkání, hned po soudu, mě požádal, abych ti předal vzkaz, protože tušil, že až se vrátíš, přijdeš nejdřív za mnou.“ Brumbál otevřel zásuvku a vytáhl malý dopis s pečetí Malfoyů. Harry si ho s třesoucíma rukama převzal.

Byl to dopis od staršího Luciuse, toho, který se v růžové zahradě usmál na Harryho ještě před tím, než se to všechno podělalo. Tento Lucius dokonce už tehdy věděl, že Harry půjde zpátky. Harryho Lucius a tento Lucius byli jeden a ten samý. Ta myšlenka byla děsivá a současně v Harrym probouzela takovou naději, že dopis, ve snaze rychle ho otevřít, roztrhl. Přidržel si obě části pohromadě a četl.


Harry,

doufám, že ti ředitel řekl o mé minulosti. Vím, že pro tebe bude zatím obtížné vidět mě takového, jakým jsem kdysi byl ve tvé společnosti, a že možná nikdy plně neuvěříš, že jsme jedna a tatáž osoba, protože, striktně vzato, nejsme. Jsem starší, udělal jsem spoustu věcí, na které nejsem pyšný, a některé, co mě, k čemuž se modlím, trochu vykoupí. Jedna věc je však pravda, a já každý den doufám, že na to přijdeš také: máme stejnou duši, ten Lucius, kterého jsi právě opustil a já.

A my na tebe čekáme.

Navždy tvůj,

Lucius


Harry se snažil udržet svůj dech stabilní, ale zjistil, že je to obtížné. Brumbál na něho hleděl s účastí a starostlivě, ale Harry tomu nevěnoval pozornost. Opravdu by mohl být šťastný? Byla šance, že jeho Lucius stále existuje, a že ve skutečnosti vždycky existoval? Byl Smrtijed Lucius Malfoy, jehož zlu mohl konkurovat snad jen Voldemort a šílená Bellatrix, jen mýtus? Propracovaný podvod vytvořený Brumbálem a Luciusem Malfoyem, špiónem?

Harry se odvážil tomu věřit. Vstal, s očima stále na dopise, když ho napadlo něco dalšího.

„Jak jsem se dostal zpátky?“ zeptal se se zvědavým pohledem.

„Stejným způsobem, jako do minulosti,“ řekl Brumbál se zajiskřením. „Lucius hodil Obraceč času do vašeho spojení a tím ho vystavil dostatečnému množství magické energie, aby se jeho účinky zvrátily.“

„Aha,“ řekl Harry nejistě a přemýšlel, jak pro všechno na světě Luciuse napadlo udělat takovou věc. „Já ... musím jít.“

„Samozřejmě, chlapče,“ řekl Brumbál, teď už se usmíval naplno. „A na své učednictví nemysli, je pro tebe stále otevřené."

„Eh, dobře, díky,“ řekl roztržitě Harry, než vyběhl z místnosti. Strávil pouhé půl vteřiny údivem, jak je myšlenka na jeho návrat do učení divná, když teď strávil měsíce jako profesor. Utíkal po schodech dolů, ven ze dveří a cestou k bráně, za kterou se hned otočil a přemístil do Wiltshire.

Po všem tom běhu, nemluvě o jeho noci na Riddle Manor, se cítil podivně klidný. Harry si pospíšil, přešel celou cestu až k prvnímu schodu, kde se zarazil. Nedokázal se přinutit, aby zaklepal. Bál se, vyděšený, že Lucius uvnitř stejně není ten jeho, ale byl také Nebelvír, a stát mimo a čekat na nic, nebyla žádná přijatelná možnost.

Přistihl se, jak putuje za roh panství, ve stopách svých kroků před všemi těmi měsíci, kdy byl odveden do růžové zahrady, aby tam kroužil, zatímco otec se snem vedli jejich rozhovor.

Růže samozřejmě nekvetly a zahrada se zdála mrtvá. Ani nebyl sníh, aby to vypadalo pěkně. Harryho mysl se vrátila k tomu dni, a v duchu viděl, jak se na něho Lucius usmál. Mohlo by to být možné?

Uviděl francouzské dveře s otevřeným výhledem do pracovny, a srdce se mu rozbušilo.

XXX

Uvnitř Manoru seděl Lucius za svým stolem a mluvil se svým synem, který seděl proti němu, očividně rozrušený.

„Prosím, otče, je čest být pozván, a skutečnost, že …“

„Nemůžu jít na ples, Draco, já prostě nemůžu,“ přerušil ho Lucius. „Víš, že bych šel, kdyby to bylo důležité pro rodinu, ale v tomto případě tomu tak není. Tvá přítomnost sama o sobě bude víc než dostačující.“

„Ty víš, že to není důvod, proč tě tam chci. Zvládnu večírky a shromáždění, a několik měsíců mám …“

„Já chodím mezi lidi, nebo ne?“ kontroval Lucius. „Nejsem poustevník, ale už se před nimi nebudu předvádět, aspoň tak nebudeš muset snášet nesmyslné drby.“

„Víš, že o tohle se nestarám, otče,“ řekl Draco a myslel to zcela upřímně, ale Lucius zavrtěl hlavou a díval se skrz něj.

„Jsem z toho života vyčerpaný, Draco,“ řekl unaveně. „Nyní je to tvoje, a zdá se, že si to užíváš mnohem víc, než kdy já. Vždycky jsem nesnášel, že musím mluvit s …“

„Dobře, dobře, v pořádku," řekl Draco a poraženě zvedl ruce. Vstal a chtěl odejít z místnosti, zarazil se však při pohledu na osobu stojící přímo před francouzskými dveřmi. „Drahý Merline,“ zašeptal a zamrkal, aby se ujistil, že se nemá halucinace. Měl pocit, že se musí štípnout, prostě pro jistotu.

„Co je?“ zeptal se Lucius a následoval synův pohled. Srdce mu poskočilo do krku.

Harry, jak tam tak stál v pochmurné zahradě, v tmavých, bitvou obnošených šatech, se zvídavým a toužebným pohledem v očích, vypadal jako nějaký ztracený přízrak. Luciusovi se podařilo mávnout rukou, dveře se s cvaknutím odemkly a tiše rozevřely. Harry pomalu vešel dovnitř.

„Harry,“ řekl Draco, čímž upoutal jeho pozornost.

„Draco,“ řekl Harry a po celém obličeji se mu rozšířil úsměv. Zprudka přešel k mladšímu Malfoyovi a přitáhl si ho do pevného objetí. „Bohové, chyběl jsi mi.“ Draco šokem otevřel ústa a jen opatrně mu vracel objetí.

„Harry, ty jsi ...“ cestovatel v čase se s úlevným úšklebkem odtáhl.

„Jsem zpátky,“ dokončil.

„Jsi jiný,“ namítl Draco, přičemž studoval každý detail Harryho vzhledu.

„Jiný?“

„Ty jsi ... starší.“

„Cože?“ vykřikl Harry a shlédl na sebe dolů. „Byl jsem pryč jen několik měsíců.“

„Ale vypadáš jinak,“ trval na svém Draco. Harry skutečně vypadat jinak, než když ho Draco naposledy viděl. Harry byl stále ve svém učitelském hábitu, špinavém od Riddleho věznění a zakrvaveném, jak se snažil pomoct Jamesovi. Jeho vlasy byly delší, ačkoli Harry si je pomocí několika základních kouzel zkracoval, takže mu dosahovaly jen těsně pod bradu. Ale víc než to: vypadal starší, možná moudřejší. Kolem něho byla prostě aura, jako kdyby jeho vzhled konečně dohnal zkušenosti, které mu přinesl život.

„Pro mě vypadáš úplně stejně,“ vylekal Harryho hlas a on upřel oči na Luciuse. Oba se na sebe intenzivně dívali, takže se Draco cítil výrazně nepříjemně.

„Tak já teda ... radši půjdu.“ Harry přinutil své oči vrátit se k mladšímu blonďákovi.

„Draco, já ... omlouvám se.“

„Ty se omlouváš?“ Draco zavrtěl hlavou, mile podrážděný. Nepokračoval, místo toho se otočil a odešel, přitom si mumlal něco o Nebelvírech a jejich nekonečné šlechetnosti.

„Dostal jsi můj dopis?“ zeptal se Lucius a jeho tón byl opatrný, jako by nechtěl vylekat divoké zvíře.

„Ano,“ odpověděl Harry stejným tónem a díval se na starší verzi svého milence, se strachem, že by se realita mohla každou chvíli rozsypat.

„Já vím, že jsi teprve před chvílí opustil bojiště, a že viděl mě takového, jakým jsem teď, je s největší pravděpodobností nekonečně divně, ale …“

„Ne, není to tak divné,“ přerušil ho Harry, Lucius se odmlčel a vyčkával. Harry udělal malý krok směrem k němu. „Bylo to divné, když jsem přišel do minulosti, abych byl upřímný. Myslím, že jsem tě takhle viděl i předtím. Je to, jako když jsem tě potkal poprvé.“

„Ne,“ zavrtěl Lucius hlavou, „potkal jsi muže v masce. Neumíš si představit to zoufalství sledovat tě, jak vyrůstáš, protože jsem věděl, že se mě musíš naučit nenávidět a neustále mě podezřívat, než jsi mě vůbec dokázal ...“ Slovo "milovat" viselo mezi nimi, protože si ani nebyl jistý, jestli by to ještě mohlo platit po tom moři času, kterým Harry právě prošel. Harry v Luciusových slovech zaslechl bolest, a poznával svého vlastního Luciuse, svého milence, svého žáka, i když projevem a vzezřením se stal dospělým a kontrolovaným.

„Mohl bys,“ začal Harry pomalu, snažil se pochopit své vlastní potřeby a sdělit mu je, „kdybys mohl odložit masku, úplně. Když si budu jistý ...“ Lucius se zhluboka nadechl a přikývl, přičemž udělal několik posledních kroků vpřed, dokud nestáli přímo před sebou. Harry hleděl na Lorda Malfoye a všiml si, že Lucius od minule povyrostl o pouhých pár centimetrů. Měkce zalapal po dechu, když po Luciusově hladké bílé tváři náhle stekla slza.

„Čekal jsem tak dlouho, v nejistotě,“ řekl Lucius. „Mým jediným cílem bylo, abys odcestoval zpátky, takže by mé vzpomínky na nás dva zůstaly pravdivé. Byl to jediný čas, kdy jsem sám sebe mohl označit za naplněného, a šťastného, a zamilovaného. Neměl jsem žádný způsob, jak zjistit, jestli se vrátíš, a teď, když jsi tady ... o budoucnosti už nic víc nevím. Netuším, kam se těď vydáme.“

Harry si povzdechl a cítil, jak ho v jeho vlastních očích pálí slzy. Bylo to tak ohromující, ale nebylo pochyb, kam chce jít. Pomalu a mírně roztřeseně ovinul paže kolem Luciusova krku, který stejně váhavě položil ruce na Harryho boky.

„Chci se do tebe zamilovávat znovu a znovu,“ řekl Harry. Současně se nahnuli k sobě, Lucius sklonil hlavu a své rty zoufale přitiskl na ty Harryho. Dnes ráno líbal právě teď mladší muž mladého Luciuse Malfoye, ale teď se ten starší zmocnil jeho úst a vypaloval do Harryho dvacet sedm let frustrace a touhy. Dovolil mu to, a zatímco roztával v Luciusově objetí, ochutnával rozdíly a podobnosti, a zjišťoval, že obojí ho těší. Když se jejich rty oddělily, byl si Harry jistý, že bude mít modřiny.

„Sladký Merline, znovu tě mám,“ zašeptal Lucius s úctou a vděčností.

„Chutnáš jinak,“ zašeptal Harry s lehkým úsměvem, při kterém si Lucius nemohl pomoct a oplatil mu ho se zářícíma očima s radostí.

„Ty chutnáš přesně tak, jak si vzpomínám,“ zašeptal zpátky. V Harrym se při tom těsném objetí probouzelo vzrušení, ale nechtěl ho pustit, i když věděl, že je pravděpodobně špatný nápad jednoduše pokračovat tam, kde skončili.

„Mohl bys mě pomilovat stejným způsobem?“ slyšel Harry sám sebe, jak ho žádá, a cítil, jak jeho penis reaguje.

„Hmm,“ odtušil Lucius s úšklebkem. „Dávám ti své slovo, že se vynasnažím potěšit tě přesně tak, jak si pamatuješ.“ Harryho tvář se roztáhla do úsměvu.

„To je tak neuvěřitelně absurdní,“ řekl.Mluvíš jako Lucius Malfoy.“ Přitiskl se silněji proti muži a vyvolal tím dvojí zalapání po dechu. „Vypadáš a chováš se jako Lucius Malfoy ... ale také jsi můj Lucius.“

„Tvůj Lucius?“ Harry si dobře pamatoval, že ho pozvednutým obočím vždycky škádlil, přičemž si také uvědomil, že takhle svého milence nikdy nahlas nenazval. Podařilo se mu bojovat proti zčervenání, teda aspoň trochu.

„Ano, můj. Můj milenec, můj student,“ prohlásil Harry. „Můj Lucius,“ zasyčel naposledy a přitáhl si ho k dalšímu polibku, který je oba zanechal mírně zadýchané.

„Ano, vždycky jsi byl můj oblíbený profesor.“ Harry se zadýchaně zasmál předtím, než Lucius zvážněl. „Jakkoli je to úžasné, možná bychom měli postupovat trochu pomaleji.“ Než Harry stačil odpovědět, někdo zaklepal na dveře a Draco strčil hlavu dovnitř. Harry Luciuse neochotně pustil a ustoupil.

„Promiňte, že ruším,“ řekl Draco. „Ale Grangerová mi právě poslala její asi miliontý dopis, a tak mě napadlo, že když je Harry zpátky a tak ... možná je na čase jim to říct?“


ooOoo

Pokračování  >>> Mulligan 26



24 komentářů:

  1. <3 (To myslím jako koment stačí, ne? :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si piš, že stačí! :-D Díkes.

      Vymazat
  2. A když už jsem si myslela, že mohu nějak okomentovat každou kapitolu, tak přijdeš s tímhle... Nevím koho mám vlastně obdivovat víc, jestli autorku za úžasný příběh nebo překladatelku za skvělé převedení do našeho nádherného jazyka... Díky díky moc, skvělá kapitola...Jsem moc zvědavá, jak budou na to vše reagovat Weasleyovi a Hermiona....:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvé chvály si strašně moc cením **dává si pašáka** a určitě potěší i autorku, pokud si to přečte. :)
      Jak budou reagovat brzy zjistíš, ale jedno je jisté... Weasleyovi stojí za všech okolností na straně Harryho.
      Moc děkuji za krásný komentář.

      Vymazat
  3. Krásná kapitola, opravdu se mi líbí styl, jakým překládáš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, určitě ti nemusím vysvětlovat, jak je někdy obtížné vyjádřit anglické fráze do čtivé češtiny. Chvála mě však vždycky pozitivně nakopne. :)
      Díky za komentík.

      Vymazat
  4. Ách ta láska,docela to musí být peklo, když Harry skočil zpět o tolik let, nevím pro koho to je horší.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věřím, že s trochou snahy si s tím hravě poradí. Vždyť přece láska hory přenáší, ne?
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  5. Moc pekne, preklad je paradni!! Diky za nej :-)
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za uznání, moc si toho cením, to mi věř!
      Děkuji ti za komentík.

      Vymazat
  6. Trochu jsem se lekla, že je něco špatně, protože jsem zapomněla, že Brumbál v téhle povídce žije. (I když kdyby se Harry vrátil trochu "dřív" a trochu zestárl, nebylo by to ke škodě - hmm... asi jsem to jen já - ani Lucius, ani Harry - kdo se musí srovnat s jejich nynějším věkem XD) A divím se, že když se Harry nejprve po návratu vybavoval s Dracem, Lucius se nebál, že... se raději vrátí k Dracovi (i když pravda, ten by ho nechtěl). A Brumbál - jaký má názor na učitele, kteří si začínají se svými studenty? (Představa, že se dívá na malého Harryho a říká si: "Z tebe vyroste deviant!" je vtipná xD, narozdíl od pocitů, které musel mít Lucius, když potkával Harryho jako dítě... taky jsem psala povídku takhle časově zacyklenou, tak si to dokážu živě představit.)
    Zbývá jedna kapitola do konce? To je škoda, mohli se déle sžívat (a nechce se mi s nimi loučit :/).
    Nakonec samozřejmě musím poděkovat za skvělý překlad ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavá myšlenka, že by se vrátil dřív. Mohl by Luciuse kontaktovat a (samozřejmě zcela tajně) ho podporovat v posledních letech jejich boje proti Voldymu. Jen si nedovedu představit, že by se Harry nějak neprofláknul. Přece jenom je to ztřeštěný Nebelvír a byla tam spousta lidí, které by se určitě pokusil zachránit.
      Lucius z Draca určitě obavy neměl, on jediný totiž věděl, jak to s nimi ve skutečnosti je. A co se týče Brumbála... Všichni ve FF si stejně myslí, že je tak trochu střelený. :-D Ovšem pro Luciuse to muselo být hotové peklo. Zvlášť když musel hrát zlého Smrtijeda i před Harrym.
      Taky je mi trochu líto, že povídka končí, ale na druhou stranu už se těším na další překladatelský projekt, který s Jutaki připravujeme.
      Moc děkuji za tvůj komentář a chválu. ;-)

      Vymazat
  7. Bála som sa, že čo sa pokazilo. Keď sa Harry vrátil, všetko vyzeralo zvláštne. Ale je fajn, že šiel najskôr k Albusovi a ten mu to vysvetlil. Stretnutie s Luciusom bolo veľmi krásne. Ale aj to ako sa zvítal s Dracom:) Poviedky kde sa cestuje časom sú vždy tak zvláštne. Som z toho časopriestoru celá popletená, ale som hlavne rada, že sa Harry predsa len vrátil tam, kam mal.
    Ďakujem za preklad:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo to na nervy, co? :-) Mě teda zmátlo to, že se Harry vrátil v prosinci a vůbec mu nebyla zima... :DD Setkání s Luciusem naštěstí nebylo tak rozpačité, jak jsem se bála. Harry přece jenom trochu víc dospěl, a navíc, pro něho to byly jen hodiny, zatímco Lucík čekal dlouhé roky. Miloval Harryho překvapivě silně, na Malfoye. :-D
      Tak teď víš, proč je cestování časem tak přísně střežené ministerstvem, jeden by z toho mohl zblbnout. :D
      Děkuji za komentář a rádo se stalo.

      Vymazat
  8. super preklad a pekny vyber poviedky. Bolo by smutne, keby sa Harry nakoniec nevynoril z minulosti do pritomnosti:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, slídila jsem po nějaké pěkné povídce s Luciusem Malfoyem... a našla tohle. A já preferuji happyendy, protože skutečný život dokáže být hnusný víc než dost. Jsem opravdu ráda, že jsem do toho šla, a že se povídka líbí.
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  9. Teda to bylo něco. Už jsem se bála, že mi dojdou zásoby kapesníků. Já se tak bála, že se Harry přemístí do špatné doby. Uf jsem si opravdu oddechla.
    Draco mně překvapil, že Luciuosovo vyprávění vzal tak dobře. Teď se moc těším na reakci Hermi a Rona. Jupííí
    Krásná kapča a úžsný překlad. Díky :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se ty emoce, jak se říká, neztratily v překladu. :-D Napětí už je u konce, teď už jen doladíme detaily.
      Draco se sice chvíli rozčiloval, ale to je pochopitelné. Celé to byl hrozný risk, ale Lucius nemohl jinak. Nakonec byl svému otci oporou, a i když se zdálo, že chvílemi ztrácí naději, myslím, že z jeho strany šlo jen o manipulaci. Potřeboval Luciuse trochu vrátit do života, ne že by se mu to nějak dařilo. :-D
      Děkuji za komentík i chválu. ;-)

      Vymazat
  10. Aww,Lucius je prostě best.Zato Draco mi leze na nervy,rychle se vzdal na Harryho,že se vrátí a teď je prostě musel přerušit,jako by ostatní ještě pár dní nemohli počkat,když Luc čekal 27 let!!
    Ale stejně mi přijde legrační,když Harry říká staršímu Luciusovi jeho student,to je cestování časem tak zvláštní,ale našli k sobě cestu.
    Moc děkuji za další skvělý překlad,těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucius, ach Lucius. Já ho prostě zbožňuju... A na Draca se nezlob, vždycky to byl rozmazlený spratek, nemůže za to. :-D Na druhou stranu to rychle odbyl a vyklidil pole.
      Myslím, že Lucius byl rád, že ho Harry nazval studentem. Pro něho to musela být nebeská nostalgie, návrat do starých časů, které byly krátké, ale krásné.
      Já ti děkuji za komentář a také za chválu. Tentokrát se jí na mě sesypalo tolik, že se skoro červenám. :-)

      Vymazat
  11. Stydím se za to, že jsem si tuto kapitolu nepřečetla dřív, ae v neděli jsem se nedostala na pc a přes týden jsem byla že školy úplně vyřízená...ae už jsem to napravila...teda, v první chvíli jsem se lekla, že Harry skončil úplně někde jinde...ae jejich shledání bylo nádherné:-) a Draco to vzal v pohodě...jsem zvědavá, jak to vezmou Hermiona s Ronem...opět děkuji za vytažení že spamu a za nádhernou kapitolu...těším se na další:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Propána, nemusíš si dělat hlavu s tím, že jsi neměla čas. Všichni máme své vlastní reálné životy a někdy prostě není zbytí... Hlavně, že jsi tady byla a kapitola se ti líbila. A na tvoje spamíky už jsem zvyklá, takže ... :-DD
      Ta chvilka napětí na začátku byla dobrá,co? Naštěstí to dopadlo, jak mělo, Draco může být rád, že je rád, a co na to Hermi s Ronem se brzy dozvíš.
      Děkuji za tvůj kometík-spamík.

      Vymazat
  12. Som sa úplne roztopila blahom i radosťou... Krása, krása, krása... som dojatá k slzám. Bolo to nádherné, stretnutie po rokoch, silné emócie... Teším sa na ďalšiu kapitolku. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tys to teda vychytala, přečíst si povídku těsně před jejím dokončením. Myslím, že číst to takhle v jednom kuse je prostě nepřekonatelné. Pamatuji si, když jsem četla originál, úplně mě to dostalo. ;-)
      Takže ještě poslední kapča a máš to celé pohromadě. :D
      Děkuji ti za komentář, ale také za ty předchozí, všechny jsem je četla. :)

      Vymazat

Děkujeme za komentář. :-)