16. června 2014

15. Death of Today

Autor: Epic Solemnity
Překlad: Nade

Já vím, že odpoledne už je fuč, ale jsem ráda, že jsem to stihla aspoň takhle. Tak už se nemračte a s chutí do toho!
  
Díky Bobo, Lily, Jenny, Zuzaně, Anně a Arianně. 


***

Kapitola patnáctá

  Jejich úkolem bylo nasbírat nějaký oměj, tlustolusky, jedno vejce hada Popelce, dýmějové hlízy, čemeřici, jeden ropuší žaludek, tři tlustočervy, a nakonec, Runovcovu kritickou hlavu.

  Když Izar viděl poslední požadavek, trochu ho to zneklidnilo. Runovec byl velmi pozoruhodný had, a velmi nebezpečný had. Měl tři hlavy, prostřední byla snílek, ta nalevo plánovač, a nakonec hlava napravo, kritik. Kritická hlava Runovce měla z těch tří nejnebezpečnější jed a nejostřejší zuby.

  „Budou se k tobě chovat s úctou,“ zamumlal hluboký hlas vedle něho.

  Izar vzhlédl a upřel pohled na Temného pána. Tom Riddle byl oblečený v modrých šatech, s několika bronzovými detaily. Jistěže Izara podporoval, ale jen velmi decentně. Jeden by se na Riddla musel soustředěně podívat, aby doopravdy postřehl nepatrné náznaky na jeho hábitu. Izar si vlastně nedokázal vzpomenout, kdy měl Riddle na sobě jinou barvu než černou, zelenou a stříbrnou, a občas hnědou a červenou.

  „Chovat s úctou?“ tázal se zamračeně Izar. Předtím sám sebe utvrzoval, že dokud nezjistí, co znamená ten prsten na jeho prstu, kterým zpečetil svůj osud, bude s mužem mluvit svobodně. Nicméně bylo těžké ignorovat Temného pána, a to zejména, když se muž k němu přiblížil.

  „Hadi,“ upřesnil rozvláčně Riddle. Stál blízko Izara, ale byl natočený dopředu, pryč od Izarových zvědavých očí.

  Lukas, Karkarov a Bjørn se choulili v malém kroužku a jeden k druhému si nad seznamem položek něco šeptali. Byla to otázka pouhých minut, než Brumbál znovu vejde do stanu a odvede Lukase, aby jako další v pořadí vstoupil do lesa. Vypadali podráždění a vzrušeně se mezi sebou tiše dohadovali. Jejich pohledy, k Riddlově potěšení a radosti, neustále těkaly po celém stanu.

  „Han er en ormmunn, far,“ zašeptal Lukas v norštině, svém rodném jazyce, než se nešťastně podíval na Riddla. „Han manipulerte ganske sikkert turneringen for å sikre sine egne interesser.“

  Ředitel Karkarov zůstal podivně tichý. Izar si všiml, že se snaží vyhýbat pohledu na Riddla a celkově stál mírně stranou od Lukase a Björna.

  „Ta det med ro, Lukas, han og hans representant skal få det de fortjener,“ usmál se Bjørn upjatě směrem k Izarovi před tím, než svého syna uvedl, s rukou na jeho rameni, blíže k východu ze stanu. Nechali Karkarova stát rozpačitě o samotě, ale Izar je stále slyšel. „Gutten er bare femten. Selv om han er smart så har han ikke en sjanse stilt opp mot ordentlig erfaring. Gutten er en lesehest, ingen ordentlig trollmann.“

  Při poslední poznámce se Riddle napřímil, jeho rysy přeběhl nebezpečný výraz. Zatímco opět nasadil lhostejný výraz, přistoupil blíž k Izarovi. „Oni taky vědí, že jste hadí jazyk,“ poznamenal  Izar, zřejmě zbytečně. Temný pán mohl norštině rozumět, tak jako Izar rozuměl více než polovině toho, co říkali, a to samé ve francouzštině a němčině. „Myslí si, že vy jste ten, kdo vybral položky na seznamu… myslí si, že manipulujete s turnajem. Je to pravda?“

  Čím víc Izar mluvil, tím se napětí kolem Temného pána pomalu rozptylovalo.

  Očarované hnědé oči se konečně setkaly s Izarovým pohledem. „Je,“ ušklíbl se Riddle zlomyslně. „A navzdory tvému naštvání, že jsem ti neřekl o úkolu, jsem převzal iniciativu a promluvil s hady v lese. Až budeš plnit svůj úkol, skloní se před tebou.“

  Izar byl ohromený a trochu uražený. „Co…,“ odmlčel se, jeho oči se zúžily. „Dokážu se o sebe postarat. Copak jste nechtěl, abych se vám předvedl? A získat hada Runovce je určitě nejtěžší z úkolů.“

  Riddle mlčel a pozornýma očima sledoval Brumbála, jak vchází do stanu, aby Lukase odvedl ven. Jásot opět nabral na síle a připomněl Izarovi, že mu zbývá pouhých pět minut. „Hadi jsou moje teritorium, Izare. Nemám v úmyslu nechat tě bojovat proti něčemu, co můžu rozptýlit. V lese budeš čelit jiným nebezpečím. Nechci, abys skončil s otravou jedem, když tomu mohu zabránit.“

  Izar se zvedl ze židle, ve které byl opřený a přistoupil blíž k východu ze stanu. Byl na Temného pána naštvaný. „Chtěl jsem spravedlivou soutěž,“ zamumlal temně.

  „Skutečně?“ zeptal se zlehka Riddle, v jeho hlase jasně zaznělo pobavení. „Nebyl jsi to ty, kdo chtěl vědět, proč jsem ti neřekl, jaký je první úkol?“

    Izar cítil, jak mu rudnou konečky uší. Ten muž měl pravdu. „To byla chyba,“ zamumlal Izar. „Bylo správné, že jste mi nic neřekl.“

  Vnímal, jak se k němu Temný pán zezadu přibližuje. I když muž přistupoval velmi tiše, Izar cítil, jak se k němu pomalu blíží Riddlova magie. Dlaň se plazivě ovinula kolem jeho čelisti a natočila ji tak, aby pohlédl muži do očí.

  „Chci, abys dnes na všechno zapomněl, Izare. Zapomeň na svého otce, na prsten, i na skutečnost, že jsi můj Smrtijed. Tohle všechno by měla být, v porovnání s úkolem, pouhá vzdálená vzpomínka.“ Muž se odmlčel. „Snaž se co nejvíc a uspěješ.“

  Trochu hrubě ho pohladil po tváři, což způsobilo, že Izarův obličej zaplál. Zamračil se na Temného pána, který se ušklíbal.

  „Izare?“ Izar se otočil a střetl se s pomněnkově modrým pohledem. „Jsi připravený?“

  Izar se podíval na své kožené rukavice. V levé ruce svíral jak pytel lahviček, tak svitek se seznamem položek. V pravé ruce už měl připravenou hůlku. „Jsem, pane řediteli,“ přikývl rychle a pomalu se ohlédl zpátky na usmívajícího se muže.

  Brumbál se lehce zasmál a rukou Izara pobídl vpřed. „Tak mě následuj, drahý chlapče.“ Izar následoval jeho pokynu dostatečně rychle, aby zaregistroval Brumbálův kontrolovaný pohled, který nad jeho hlavou vyslal na Riddla. Izar zachoval lhostejnou tvář, aby skryl své pobavení. Měl pravdu, když předpokládal, že Brumbál by mohl Riddla podezřívat. Izara by zajímalo, jak moc toho starého muže dráždilo vědomí, že se Temný pán prochází po chodbách Bradavic a lanaří jeho studenty. A ředitel k tomu nemohl nic říct, a to především proto, že Riddle byl na tak vysokém politickém postu.

  Izar s hlubokým nádechem opustil stan, jen aby vykročil na travnaté famfrpálové hřiště. Famfrpálové zápasy navštěvoval jen ve svém prvním ročníku. Sport ho nikdy zajímal, ne tolik jako následné lektvary nebo vypracovávání esejí z kouzelných formulí. Ale vždycky ho zajímalo, jak vypadá hlediště z pohledu famfrpálového hráče.

  Jeho zvědavost byla přesycena, jakmile se při jeho příchodu postavil nespočet studentů, aby mu fandili.

  Izar zjistil, že je těžké rozhlížet se kolem bez pocitu… polichocení. Nesnášel, když se cítil tak zatraceně sentimentálně, ale bylo to těžké, když mu většina populace v Bradavicích projevovala svou podporu. Studenti pozvedli své levé paže a odhalili tak modré proužky na svých předloktích. A v hledišti nebyli jen studenti; uprostřed davu stáli také rodiče a další starší lidé.

  Izar jim věnoval malý úsměv a bradu držel vztyčenou, jak jen to šlo. Bylo útěchou, když se nad ním tyčila Brumbálova vysoká postava. Nemilé však bylo, že muž nechával všechnu pozornost Izarovi.

  Rozeznat fanoušky Kruvalu a Krásnohůlek bylo celkem snadné. Nejen že jejich školní uniformy vynikaly mezi ostatními, ale v porovnání s ostatními, co stáli, působily jejich sedící postavy trochu jako bolavý palec. Izar přejel očima po fanoušcích, neschopen rozlišit kdo je muž a kdo žena. Na to byli od něho příliš daleko.

  Jeho oči se zastavily na třech velkých obrazovkách, visících tak, aby všichni na hřišti viděli. V žaludku se mu udělal uzel, když si uvědomil, že každého ze šampiónů sledovala malá kamera. Každý šampión měl pod obrazovkou své jméno, časomíru, jak dlouho je v lese, a výčet položek, které získal. Zdálo se, že Cyprien byl ve vedení, protože získal již čtyři objekty z deseti.

  „To jste mi neřekl, že mě bude sledovat zatracená kouzelnická kamera,“ zamumlal Izar k Riddlovi, když se muž postavil vedle něj.

  Riddle se na tribuny téměř usmál.

  Třetí obrazovka byla prázdná, připravená sledovat Izara, až vstoupí do lesa. Malé zařízení přeletělo přes hřiště přímo před jeho obličej, jako by vycítilo jeho naprosté nadšení z toho, že bude sledovaný. Izar se zamračil a o krok couvl, když si prohlížel tu kreaturu… zařízení. Bylo typické, že si vzpomínal, jak o tom zařízení četl. Říkalo se tomu Slídil. Pozoruhodně to připomínalo zlatonku, kterou ve hře chytali hráči famfrpálu. Akorát že to mělo jednu velkou oční bulvu.

  Izar polkl a ušklíbl se, když se na obrazovce objevila jeho tvář.

  „Ignoruj to,“ zašeptal tiše Riddle. „Nesmíš dopustit, aby tě to rozptýlilo.“ A Izar byl dost chytrý, aby v Riddlově tónu zaslechl varování.

  „Sonorus,“ přiložil Brumbál svou hůlku ke krku a jeho hlas dosáhl ohlušující hlasitosti. „Dámy a pánové, rád bych vám představil Bradavického šampióna, pana Izara Harrisona!“ Jásot opět vzrostl a Izar se cítit mizerně.

  „Usmívej se,“ zašeptal Riddle s podrážděným sykotem. Jeho příkaz však byl příliš tichý, aby přehlušil kouzlo sonorus. „Zatracené dítě, usmívej se!

  Izar polkl žluč a pokřiveně se usmál. Ten úsměv byl asi tak uklidňující jako pohledy, kterých se mu dostalo jak od Toma Riddla, tak od norského ministra, Bjørna Steinara. Izar maličko zamával a doufal, že tím vynahradí svůj poněkud nedostatečný úsměv.

  Než se Riddle odvrátil, zachytil jeho pohled. V koutcích úst mu zacukal pobavený úsměv.

  Brumbál se zasmál a poklepal Izara po rameni, jako se to dělá malému dítěti. „Pan Harrison obdržel stejný seznam položek jako druzí dva šampióni, se stejnými pravidly pro všechny zúčastněné. Přejme Izarovi hodně štěstí!“ Brumbál sundal ruku z Izarova ramene a zvedl hůlku do vzduchu. Po celém hřišti se rozlehl hlasitý třesk a v řídkém vzduchu se zhmotnil obraz Bradavického erbu. „Začínáme!“

  Izar sebou trhl a zamrkal, než se dal do běhu. Jeho časomíra začala vířit a blikající čísla se mu vysmívala, když se přes hřiště rozběhl směrem k lesu. Celou dobu mu bylo v patách pohybující se oko.

  Do lesa vstoupil v rekordním čase, přitom krátce a zrychleně dýchal nosem. Bylo pochopitelné, že se zarazil, než vešel mezi stromy. Koneckonců, vždyť od okamžiku, kdy se stal zdejším studentem, mu bylo důrazně doporučováno, aby do lesa nikdy nevstupoval. Jenže tentokrát se to od něj očekávalo.

  „Lumos,“ konec jeho hůlky zazářil v temné atmosféře lesa. Vzduch byl na začátku října trochu chladný, a to zejména v tomhle místě, kam se slunce moc často nedostalo. Po vstupu do lesa se zastavil a pohled sklonil k zemi.

  To se zdálo rozumné, protože dýmějové hlízy se nacházely blízko okraje lesa. Obecně si užívaly teplého slunce, když spaly, a v noci, kdy byly aktivní v rituálech páření a konzumaci zeminy, se zavrtávaly pod zem. Izar s úšklebkem kráčel lesem a doufal, že uvidí nějaké známky hnízdiště. Slídila ignoroval, jak jen dokázal. Snažil se nemyslet na ty stovky lidí, kteří sledují každý jeho pohyb. Prostě ho to rozptylovalo. A Voldemort zcela určitě nechtěl, aby byl nepozorný.

  Vepředu Izar zahlédl rozvrtanou zeminu. Byly tam. Dýmějové hlízy. Jak si tak lebedily v zemi, vypadaly jako záhon hub. Jejich ocásky se v zapadajícím slunci pomalu kroutily sem a tam, na znamení jejich hlubokého spánku.

  Izar potichu došel k jejich hnízdišti a ze svého vaku vyndal jednu lahvičku. Pomyslel na štěstí, že má kožené rukavice, odštípl jednu z hlíz a vytáhl ji z půdy. Ta se zavrtěla a Izar ji rychle uložil do jedné ze svých lahviček dřív, než mohla vystříknout hnis ze svých mnoha váčků. Ušklíbl se, když držel lahvičku v blízkosti obličeje a sledoval, jak se zachvěla zimou. Nechutné stvoření… ale užitečné pro aknózní pleť.

  „První položka dosažena; dýmějová hlíza.“

  Izar se otočil a zíral na Slídila, který řádně oznámil jeho první sebranou položku. Ono to taky mluví. Jak… příhodné.

  Jeho pohled minul Slídila a zamířil k vysokému křoví za ním. Ožil, rychle vstal a přešel k povědomému keři. Ten se zachvěl, když se Izar přiblížil, a on téměř zavrněl vzrušením. Byl to Blahokeř. Oh, sladký Merline. Naklonil se blíž ke keři a fascinovaně sledoval, jak se listy zacukaly a zachvěly. Byly důležitou součástí Felix Felicis, tekutého štěstí. Izar osobně lektvar nepotřeboval, ale vždycky ho toužil uvařit. Jenže to by stálo pěkné peníze…

  Strnule stál a zíral na listy. Na seznamu požadovaných položek to nebylo, ale…

  Šedozelené oči pohlédly na poletujícího Slídila, protože ta věc na něho zírala. No vážně… teď pochopil, proč byl ten úkol tak těžký. Uvrhnout Havraspára do oblasti s mnoha vzácnými a cennými surovinami bylo prostě mučení. Zvlášť, když nebyly na seznamu.

  Izar si odfrkl, natáhl se a utrhl snítku Blahokeře. Rychle ji vložil do svého pytle a odcházel.

  „Neidentifikovatelná položka,“ pronesl monotónně Slídil.

  „Eh, sklapni,“ zavrčel Izar a rychle pokračoval hlouběji do lesa.

{Death of Today}

  Izar se vyškrábal z kalného rybníka a z obličeje si otřel kapající vodu. Zašklebil se nad tím děsivým smradem a uvažoval, jak se ty zpropadené ropuchy můžou pohybovat tak rychle.

  „Devátá položka dosažena, ropuší žaludek.“ Slídil na Izar líně zamrkal, když se chlapec oklepával z bahnité vody.

  Osm minut uplynulo od chvíle, kdy vstoupil do lesa, a jediné co ještě potřeboval, byla hlava Runovce. Před několika minutami uslyšel po lese hlasité zvonění. Slídil, který ho následoval, mu oznámil, že Krásnohůlský šampión, Cyprien, jako první dorazil na hřiště. Izar si dokázal představit, že kdyby nebylo hadů a dlouhé cesty zpět na hřiště, byl by tam chlapec rychleji. Izar předpokládal, že po tom všem běhu a sprintu, co absolvoval, se dostal od hřiště stejně daleko jako Cyprien.

  Žádné stvoření mu cestu doposud nezablokovalo. Kentaur, na kterého Izar narazil, ho propustil jako pouhé dítě, které nepředstavovalo žádnou hrozbu. Kentaur ho pouze varoval, aby nepokračoval dál do lesa, protože by se mu mohlo stát něco hrozného. Izar sice zdvořile přikývl, ale varování nebral v úvahu. Koneckonců, o Runovcích a oměji bylo známo, že se vyskytují v těch hlubších částech lesa.

  Od toho varování byl Izar neklidný. Ne že by kentaurovu varování věřil, to ne, ale cítil se trochu nesvůj. Možná to bylo jen tím Slídilem za ním. Ale nehledě na to, čím to bylo, nesmí ztrácet ostražitost, přestože klouby prstů už měl od svírání hůlky bolestivě ztuhlé.

  Vlasy mu trčely na všechny strany a jejich konečky se nekontrolovatelně zkroutily všudypřítomnou vlhkostí. Šaty měl roztrhané a popálené od toho, jak se snažil získat vejce Popelce. Ačkoli ho Riddle ujišťoval, že se před ním všichni skloní, přesto Izar narazil na problém s matkami, které střežily svá hnízda.

  U hnízda Popelce se mimo jiné také setkal s Lukasem. Protože si oba byli vědomi fanoušků, kteří je sledují, žádné komentáře si nevyměnili. Ve skutečnosti nastalo hned několik situací, v nichž se Lukas příhodně držel v dosahu, kamkoli Izar šel. Pro Izara bylo potěšující vědět, že chlapec vypadá stejně zřízený jako on sám.

  Kvák.

  Izar se obrátil směrem k rybníku a světlo z hůlky mu poskytlo dostatečný prostor, aby viděl na skupinu ropuch, které na něho zíraly ze svých leknínových listů. Izar se ušklíbl, když se jejich hrdla nafoukla jako vaky, než znovu zakvákaly. Byly na něho naštvané, že sebral jednu z nich.

  Kvák.

  Izar se podíval dolů a vykulil oči, když na své botě spatřil tlustou ropuchu. „Zmiz… ty pošetilé stvoření,“ zasyčel znechuceně. Kopl nohou, čímž uvedl tlustého tvora v pohyb plavmo vzduchem. Když přistál v rybníku, ozvalo se hlasité šplouchnutí.

  V tu chvíli se za ním ozval skřípavý zvuk. Ztuhl a s posledním pohledem směrem k rybníku se pomalu otočil. Přesně jak se Izar obával, stála za ním Akromantule a její ostrá kusadla o sebe vzrušeně cvakala. Jejích osm očí odráželo k Izarovi odlesk světla z jeho hůlky.

  „Ty mě nechceš,“ argumentoval Izar a nervózně se usmál, když v pozadí spatřil další Akromantule, které se k němu blížily. „Myslím to… vážně,“ štípl se do paže. „Je úplně jasné, že na sobě nemám dostatek masa.“

  „Některým z nás to určitě stačit bude,“ zavrčel tvor a jeho kusadla zacvakala.

  Další tři vběhly do světla jeho hůlky a Izar si uvědomil, že zřejmě zašel až příliš daleko do lesa. „Samozřejmě máš pravdu,“ přikývl Izar, svou hůlku sevřel téměř nesnesitelně silně. Znal kouzlo proti jedné Akromantuli, ale na celou armádu to nestačilo. „Příliš mnoho lidí se vám tu uprostřed lesa asi neprochází, co?“

  Ustoupil o krok dozadu a byl si více než vědom ostatních Akromantulí za sebou. Jak mohl dovolit, aby ho obklíčily? Bylo od něho hloupé, že si takhle nedostatečně hlídal záda.

  Než Akromantule zaútočila, naposledy cvakla svými kusadly. „Arania Exumai!“ švihnul před sebou Izar hůlkou a odstřelil pavouka do zapomnění. Tohle kouzlo bylo určeno k zabíjení velkého plemene pavouků, Akromantulí především.

  Izar se otočil a utíkal, jeho mozek pracoval na plné obrátky. Sirius s ním minulý týden pracoval na soubojích. První věc, která ho napadne… správně…

  „Cendere,“ zašeptal Izar a hůlkou dělal malé kroužky. Nad jeho hlavou vzplanul malý ohnivý kruh. „Cendere,“ zamumlal znovu a oheň se rozrostl. Za sebou slyšel dusání nohou běžících Akromantulí. Z toho zvuku se mu strachy postavily chloupky na zátylku. „Cendere.“

  Oheň zmohutněl, zintenzivnil. Protože byl spojený s jeho hůlkou, vypadalo to jako roztočené tlusté laso nad jeho hlavou. Izar se zastavil, upustil vak s lahvičkami a nasbíranými ingrediencemi, a postavil se do obranného postoje. Pavouci se k němu seběhli ze všech stran a sevřeli ho uvnitř.

  Začal mávat rukou kolem těla a šlehal kolem sebe ohnivým provazem. Tím okolo vytvořil široký kruh, který držel pavouky na uzdě. Oheň zasáhl několik Akromantulí, které byly dost hloupé na to, aby se pokusily vstoupit do ohněm ohraničeného prostoru. Zavřískly, uskočily dozadu, ale stále zůstávaly poblíž. I pavouci věděli, že kroužení ohněm ho brzy unaví. A až se to stane, bude jejich jídlo bezbranné a slabé.

  Když se Izar chystal na další plánované kouzlo, ztěžka oddechoval ústy. Jediná věc, které se kdy Akromantule bály, byl bazilišek. Kouzlo na vyčarování baziliška existovalo, ale v mnoha učebnicích bylo označováno za temné. Baziliška to vyčarovalo jen na pár hodin, ne-li minut, v závislosti na tom, kolik magie dotyčný použil. Poté zmizel. Ale to by Izarovi stačilo. Potřeboval jenom zahnat pavouky.

  Byl jen obezřetný, kvůli přihlížejícím divákům. Temná magie zakázaná nebyla, to se týkalo pouze Neodpustitelných, přesto na toto umění mnoho Světlých kouzelníků pohlíželo svrchu.

  Neměl však jinou možnost.

  Izar ještě jednou zavířil ohněm okolo a soustředil se na delší zaklínadlo. Rozhodně měl pouze jedinou šanci, aby to udělal správně. Byl si jistý, že si zaklínadlo zapamatoval správně. „Inferorum animas…,“ začal Izar tiše, „Basilisk.“

  Jeho hůlka se zatřásla a téměř nesnesitelně rozpálila. Vlasy mu rozčechral silný poryv vzduchu z toho, jak uhasl jeho oheň, a kolem se začal pohybovat další, mnohem větší tvor. Zavřel oči, protože moc dobře věděl, že pohled vyčarovaného baziliška by na něho působil podobně jako pohled toho reálného. Avšak místo toho, aby ho to zabilo, by při pohledu do jeho očí pouze zkameněl. Jedu se obávat nemusel; koneckonců, on byl ten, kdo hada vykouzlil. Vykouzlený bazilišek na svého stvořitele nezaútočí.

  Izar naslepo napřáhl ruku s hůlkou a mávnul směrem k obkličujícím Akromantulím. Z baziliškovy tlamy uniklo konejšivé syčení, když s nadšením vyrazil. Země se třásla, jak pavouci od baziliška prchali.

  Riskl to, pootevřel jedno oko a sledoval, jak bazilišek míří hlouběji do lesa a honí vyděšené pavouky. V duchu si udělal poznámku, aby nechodil tímto směrem.

  Zhluboka se nadechl, aby se vzpamatoval. Les prodléval ve strnulém klidu, dokonce i ropuchy se při pohledu na vykouzleného baziliška vrhly pod vodu. Když se shýbal, aby posbíral své odhozené věci, třásly se mu ruce. Už mu zbývalo získat jen Runovce. To nebude tak těžké… ne, pokud s nimi Raddle mluvil. A pak bude muset ještě podniknout zpáteční cestu na bradavické pozemky, než bude moci s klidem říct, že v prvním úkolu uspěl.

  Izar ztuhl, protože jeho magie zajiskřila. Cítil, že ze zadu se k němu blíží jiný zdroj magie. Nijak silný zdroj, zaznamenal jen nepatrný střípek. Možná nějaké zvíře nebo možná zase Lukas. S hůlkou v pohotovosti se otočil, jen aby se jeho obličej naplno setkal s dávkou zářícího prášku.

  Začal prskat, protože se mu ten prášek dostal do nosu, úst, i do očí. Pokusil se ho setřít, ale ruka mu ztuhla a on si uvědomil, že jeho snaha je zbytečná.

  A pak přišla bolest.

  Ze rtů mu unikl pronikavý výkřik a pak všechno kolem něho… plavalo a vířilo.

{Death of Today}

  Severus strnule seděl blízko výsledkové tabule a celý proces sledoval kritickým okem. Kousek napravo seděl Temný pán a zaujatě sledoval obrazovku. Severus musel neochotně uznat, že si Izar vede skvěle.

  Mezitím se Krásnohůlský šampión vrátil zpět, protože začal deset minut před Izarem a pět minut před chlapcem z Kruvalu. Oba chlapci byli ještě v lese a oba byli téměř hotovi.

  Severus se opřel a sledoval vývoj situace mezi Izarem a Akromantulemi. Když chlapec bojoval s pavouky, všiml si Severus, s jakou grácií se pohybuje, s elegancí, kterou by mu většina kouzelníků záviděla. Tohle podědil po rodině Blacků a Izarova křehká postava jeho držení těla ještě zvýraznila.

  Na chlapce, kterému bylo pouhých patnáct let, se Izar překvapivě držel. Onyxové oči se odtrhly od obrazovky a prohlížely si publikum. Byli polapeni; když sledovali bitvu, jejich tváře hořely dychtivostí. Přejížděl po nich a doufal, že zachytí… známý obličej. Přesto bylo nesmyslné hledat jeho. Jestli je ten muž dostatečně chytrý, bude se dnes držet od turnaje co nejdál.

  Ale co když Regulus s Temným pánem už mluvil?

  Severus nenápadně úkosem pohlédl na náměstka. Muž, výjimečně oblečený v tmavě modré barvě s bronzovými akcenty, byl pohodlně opřený a pozoroval obrazovku. V jeho tenkých brýlích se odrážel obraz Izara, který vyčaroval oheň jako ochranný štít.

  Severus se zamračil a odvrátil pohled. Riddle byl jediný kouzelník, s výjimkou Brumbála, kterého se obával. Ten muž byl v hrách mysli brilantnější víc, než bylo zdrávo. Své skutečné city skrýval pod maskou tak silnou, že si Severus mohl nechat jen zdát, že by pod ni nahlédl. To samé platilo o jeho záměrech.

  Po celém hřišti se začalo šířit mumlání. Severus vzhlédl a spatřil baziliška, kterého Izar právě vyčaroval. Bylo to temné kouzlo a Severus věděl, že kolem chlapcovy znalosti tohoto kouzla se vyrojí otázky. Bylo strašně moderní a v Bradavických osnovách se nevyskytovalo. Severus se ušklíbl nad svým chvilkovým pocitem hrdosti na to dítě. Koutkem oka sledoval, že Temný pán byl téměř potěšený.

  Mezi diváky se ozvala vlna výkřiků, když obrazovka Lukase Steinara zhasla. Bylo běžné, že zařízení blikalo, ale nikdy tak dlouho.

  Severus se na sedadle trochu zneklidněně naklonil. Vpíjel se do obrazu Izara a sledoval, jak se chlapec ostražitě otáčí. Obrazovka zhasla a vzápětí zaslechli výkřik. Severus vstal a rychle opustil své místo v hledišti. Mistr lektvarů se setkal s Temným pánem u stolu porotců ve chvíli, kdy se muž postavil. Jak se dalo předpokládat, Riddlova tvář byla bez jakýchkoli obav, bez jakékoliv emoce.

  „Nezasahujte do toho,“ zavrčel Bjørn Steinar a vycenil zuby v úšklebku. „Je známo, že Slídil má občasné poruchy. Přece Brumbále nepřipustíte, aby náměstek Riddle vstoupil do lesa a přerušil úkol.“

  Brumbál se postavil současně s francouzským ministrem Rouxem. „Slyšel jste výkřik, Bjørne, a netvrďte, že ne,“ téměř znuděně prohlásil Roux. „Pojďme tam a přesvědčme se. Pokud bude vše v pořádku, necháme všechno, jak bylo.“

  Riddle na slova francouzského ministra nečekal. Temný pán přešel přes hřiště a tou dobou už byl blízko vchodu do lesa. Kolem jeho vysoké postavy povlával plášť, který zdůrazňoval každý jeho krok. Mírně znepokojený Severus mu byl v patách. „Přece si nemyslíte, že to byl Izar?“ zeptal se lehce.

  Mistr a služebník měli před ostatními značný náskok. Za sebou slyšeli Brumbála, jak divákům i studentům doporučuje, aby až do dalšího oznámení zůstali na svých místech. „Ne, nemyslím, že to byl Izar,“ pronesl tiše Temný pán. Severus pevně přikývl. „Já vím, že to byl on. Rychle, Severusi, snaž se držet krok.“

  Onyxové oči se o zlomek rozšířily, jak pátral v bezvýrazné tváři Temného pána. Ten muž lesem téměř letěl tempem, které Severuse nutilo k běhu. Temný pán neprojevil ve tváři žádné úsilí, žádný náznak toho, že své kroky natahoval na maximum. Severus si také uvědomil, že muž nemá hůlku. Jistě, s největší pravděpodobností byla v mužově rukávu, ale neměl ji v ruce, aby se mohl řídit vyhledávacím kouzlem.

  To bylo možné, jen pokud Temný pán věděl, kde Izar je.

  Za sebou slyšeli spěchat ostatní porotce, aby je dohnali. Zdaleka nebyli tak tiší, jako Severus a Temný pán.

  Dobrých pět minut se hnali lesem. Severus se zastavil, aby se pokusil potlačit těžké dýchání, zatímco Temný pán, jak si všiml, nevydal ani vzdech. Ale dříve, než mohl pokračovat v jeho následování, šlápl na něco nerovného. Zastavil se, nasměroval svou svítící hůlku ke své noze a pod podrážkou boty uviděl Slídila. Jeho oko bylo vytržené z lůžka, zřetelně poškozené.

  „Severusi, rychle,“ zamumlal Temný pán přes ztemnělý les.

  Severus se rozhlédl kolem sebe, na první pohled muže neviděl. Avšak při bližším pohledu zahlédl klečící postavu. Severus spěchal kupředu, protože ze země u Riddlových kolenou zaznívalo horečnaté sténání. „Co myslíš, že to je? Nemůžu říct, že bych to poznával, ale když budu znát název, tak budu vědět, o co jde,“ pokračoval Riddle a sklonil svou tvář, aby si blíže prohlédl zářící fialový prášek, který byl rozptýlený po celé Izarově tváři.

  Severus zděšeně zastavil své kroky. „Můj P…,“ odkašlal si a uši mu mírně zrudly, protože málem udělal tu chybu, že na veřejnosti vyslovil mužův titul. „Pane Riddle, prosím, rychle se vzdalte a žádný prudký nádech.“

  Temný pán couvl, ale překvapivě jen mírně. Severus poklekl, oči vytřeštěné. Podvědomě vnímal blížící se postavy. „Co je to, Severusi?“ vyptával se Brumbál a v obličeji se mu zračily obavy, když Izar vydal hlasitější zasténání.

  Chlapcovy oči se rozšířily a rty se pohnuly v tichém výkřiku. Z hrdla mu uniklo několik zanaříkání a stenů, které začínaly být v přítomnosti více kouzelníků stále hlasitější. Severus zkontroloval chlapcovy zorničky. Byly úplně rozšířené, což byla známka toho, že prach dosáhl svého účinku.

  Severus vztekle mávl hůlkou nad Izarovou tváři a zářící fialový prach opatrně odstranil. „Venenum Diaboli," zavrtěl hlavou. „Ďáblův jed. Je to jedna z forem Alihotsy, prášku, který způsobuje hysterii. Akorát, že Ďáblův jed způsobuje smyslové halucinace, až dokud se mozek úplně nevypne. Do organismu se dostává vdechnutím nosem a ústy.“

  „Je nějaký způsob, jak to zastavit?“ zvolal Brumbál a pochmurný výraz narušil jeho obvykle veselý obličej. „Madam Promfreyová by jistě…“

  „Žádná magie,“ přerušil ho ostře Severus. „Oběti se jen přitíží, pokud je na její tělo sesláno nějaké kouzlo. Prachu magie prospívá, dodává mu sílu, aby strávil mysl rychleji. Pouze vlastní magie oběti může prokletí neutralizovat. Vyléčí se to přirozeným způsobem, pane řediteli. Pokud je Izar dost silný, bude schopen s tím bojovat. Jinak může dojít k poškození mozku, nebo ještě hůře, zemře.“

  Brumbál zbledl a jeho oči se rozšířily. Na okamžik sevřel ústa do tenké linky a jeho výraz potemněl. „Vy všichni, pryč,“ pokynul rukou k ostatním porotcům. „Došlo k útoku, k neomluvitelnému útoku na jednoho ze šampiónů. Divákům dejte rozchod a jakékoliv dotazy odložte až do dalšího prohlášení.“ Porotci stáli na místě a jejich oči omráčeně zkoumaly Izara, který sebou na zemi ostře škubal. „Hned!

  S Brumbálovým ostrým příkazem se porotci neochotně vydali zpátky k hradu, takže Severus zůstal sám s Brumbálem a Riddlem.

  „Je tady nějaká možnost, že by se to mohlo stát díky nějaké místní rostlině nebo zvířeti, Severusi?“ otázal se temně Riddle. „Nebo to bylo úmyslné?“ Proč se ten člověk musí ptát na něco, co už ví?

  Severusovy ruce ležely bez užitku Izarovi na ramenou. Chlapec se pod jeho rukama třásl a Severus se cítil bezcenný. Odtrhl oči od Riddla, byl situací až příliš rozhozený, než aby se střetl s krutým pohledem Temného pána. „Úmyslné, bohužel. Ďáblův jed pochází ze severozápadní Asie. V těchto končinách se nevyskytuje,“ odpověděl tiše Severus a svraštil obočí, když Izar žalostně zasténal.

  „Promluvíme si o incidentu, až dostaneme Izara do hradu,“ promluvil tiše Brumbál. „Severusi, odneseš Izara?“

  „Přestaň,“ nařídil ostře Riddle, čímž Severuse zastavil. Ruce už měl pod Izarovými zády, připravený ho nabrat. Izar vydal řadu zoufalých nářků. „Co když…“ Riddle věnoval Brumbálovi nedůvěřivý pohled. „Co když je ten chlapec magicky sensitivní? Magie hradu pro něho bude to samé, jako by na něho bylo sesláno nějaké kouzlo, je to tak?“

  Severus ztuhl, ledový pocit mu sevřel hruď. „Magicky sensitivní?“ opakoval otupěle. Prsty se mu roztřásly a byl nucen Izara pustit. Vstal a odstoupil. „Pokud je to tento případ,“ blýskl pohledem na Temného pána, „pak máme mnohem vážnější problém, než jsme si původně mysleli.“

  „Jeho mudlovský sirotčinec,“ promluvil spěšně Brumbál. „Můžeme ho přepravit do sirotčince. Pouze tam bude chráněný před magií a magickými bytostmi.“

  „Tak to si nemyslím,“ zasyčel prudce Riddle. „Odhodí ho stranou jako pytel odpadků. Nedostane péči, kterou potřebuje.“

  Brumbálův obličej se zkroutil do nebezpečného úšklebku. Severus couvl o další krok, plně si vědom narůstající magie kolem. Pokud by si on té magie nebyl vědom, pak Izar určitě ano. Chlapcovy výkřiky sílily s tím, jak magie narůstala. „Nedovolte, aby vám předsudky ohledně mudlů zatemnily úsudek, Tome. Je to chlapcův život, o čem tady mluvíme…“

  „Jsem si toho víc než si vědom, Brumbále,“ vyplivl Riddle zpátky, hůlku pevně svíral v ruce. „Dovolte mi, abych ho vzal někam, kde není magie. Do domu mého otce.“ Úsměšek zvlnil Riddlovy elegantní rysy. „Vezmu pana Harrisona do domu mého zesnulého otce. Tam žádná magie není.“

  Brumbál zaváhal. „Nebude tam nikdo, kdo by mu věnovat náležitou péči…“

  Temný pán ho znovu přerušil. „Budu tam já, samozřejmě. Znám pár kouzel, která dokážou mou magii na krátkou dobu potlačit. Bude o něho dobře postaráno.“ Riddle již Izara zvedl do náruče a přivinul si chlapce s větší péčí, než by si kdy Severus myslel, že je to možné.

  Brumbál zůstal zticha.

  „Zvládne Izarovo tělo přemístění?“ zeptal se chladně Riddle a jeho tvář nevykazovala žádnou netrpělivosti či úzkost. Ale i ve slabém světle hůlky si Severus všiml, že Riddlovy karmínové oči pronikly přes okouzlené hnědé. Ten muž byl pouze naštvaný a Brumbál byl příliš pozorný, než aby si toho také nevšiml.

  „Jistě. Je to jediný způsob, jak ho tam dopravit,“ přikývl Severus, i když vlastním slovům příliš nevěřil. Nebylo pochyb, že přemístění chlapce ovlivní.

  Severus se divil, proč Temný pán pro Izara tak riskuje. Je pravda, že ten incident mu přinese politický zisk. Veřejnost mu bude nakloněná, až zjistí, jak obětavě ošetřoval nemocného chlapce, aby ho navrátil životu. Ale co Brumbálův názor?

  S ostrým kývnutím se Riddle přemístil z jejich dohledu.

  Brumbál se postavil, držení jeho těla bylo podivně defenzivní. „Proč mám pocit, jako bych pana Harrisona vydal jeho vlastní smrti?“ zeptal se starý muž zoufale. Dlouhými, štíhlými prsty si promnul tvář. „Není možné uvěřit tomu, že by se Tom dokázal o kohokoli postarat tím, že bude žít jako mudla po dobu několika hodin, natož dnů. Tomu nelze uvěřit,“ opakoval muž zoufale.

Severus mlčel, i jeho vlastní myšlenky byly příliš daleko tomu, aby to pochopily.

***


11 komentářů:

  1. Paaaaniiii :-D Je to cim dal tim vic lepsi a lepsi. Uz se nemuzu dockat dalsi kapitoly!! To co Lukas udelal bylo podle, doufam ze to Tom nenecha jen tak. Prijde mi ze Brumbal vi co je namestek zac, ale vubec nic proti nemu nedela a pokud to doted nevedel ted mu to musi byt jasne. Skoda ze jsme se o prstenu nedozvedeli vic. Nevim jak to vydrzim do nedele :'( Moc dekuji za preklad:-) Je to perfektni!!
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě se bude "vyšetřovat", kdo to má na svědomí. Jenže v kouzelnické světě není nic, co by běželo v normálních, mudlovsky logických kolejích. Ještě nás čeká spousta zajímavého. A na výsledek si budeme muset chvilku počkat. :-)
      Brumbál samozřejmě ví, že Tom nestojí na straně světla a určitě ho podezřívá. Jenže takové podezření - to je málo a dokud nemá nezvratné důkazy, může toho proti náměstkovi ministra podniknout jen málo.
      Prsten se samozřejmě ještě bude řešit, neboj. ;-)
      Moc děkujeme za komentář i za poděkování za překlad. Potěšilo. :-)

      Vymazat
  2. První úkol, první smrtelné zranění, chudák Izar. Tady jde vidět, jaký je Brumbál kretén, hodil by Izara do děcáku, kdo by se tam o něj jako měl starat a ještě k tomu svým chováním mu více ubližoval, když se začal rozčit a jeho magie začala pracovat. Už teď ho nenávidím.
    Na příští kapitolku se těším.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, Izar není ten původní "vyvolený Harry Potter", jenže toho by Brumbál taky šoupnul k Dursleyům, takže je to prašť, jako uhoď. A Riddle měl pravdu v tom, že v sirotčinci by ho odložili jako pytel odpadků a dál by mu nevěnovali pozornost. A Brumbál se skutečně zachoval necitlivě, když se nechal unést a uvolnil svou magii. Asi se chtěl převést, co já vím.
      Díky za komentář a taky se těším na příští kapču. Překládá Jutaki, takže si ji vychutnám jako čtenář. :-D

      Vymazat
  3. Páni...musím říct, že se mi první úkol líbí o hodně víc, než jak to bylo v originálu od J.K.R.:-) a chudák Izar, tohle bylo vůči němu fakt podlé...ae na druhou stranu se o něj teď Riddle musí postarat :-D a jsem zvědavá, jak to zvládne...A Brumbál mi tu taky moc sympatický není, v této povídce jsem jednoznačně na straně Voldyho ♥ za tuto kapitolu děkuju a moc se těším na další:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se ten úkol taky líbil a je škoda, že ho Izar nedokončil, určitě by vyhrál. No minimálně by byl druhý. Ridde jako pečovatelka, to bude jistě zajímavé. :-D Zvlášť když musí potlačit svou magii.
      Jo, myslím, že tady se většina přiklání spíš k temné straně. Voldy je prostě... "best". Klaďasové jsou většinou nudní, že jo? :-D
      Díky za tvůj komentář. Tentokrát nespadl do spamu. Vedeš si statistiku, kdy (a za jakých okolností) ano a kdy ne? Docela by mě to zajímalo.

      Vymazat
  4. Tom ho asi našiel pomocou toho prsteňa, ktorý mu nanútil? Chudák Izar, hneď po prvej úlohe je na pokraji smrti. Som zvedavá či to bolo naplánované alebo to Tom netušil. Napadlo mi, že ho dal otráviť možno on aby ho mohol mať pre seba:D ale asi mám príliš bujnú fantáziu. Voldemort by mohol Izara zveriť na starosť Regulusovi, aspoň by sa mohli zoznámiť. Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukám, že nad tím prstenem hodně špekuluješ, co? No, nerada to říkám, ale máš recht. Ale nikomu to neprozrazuj... :-D
      Turnaj je nebezpečný, ale tohle nebyl úraz při soutěži, ale sprostý úskok. A k tvojí fantazii - moc hezký nápad :-) , ale kdyby to měl Voldy na svědomí, nevystavil by magicky citlivého Izara takovému riziku. To už by bylo jednodušší zajistit jen takové malinkaté uštknutí... A Regulovi ho bohužel svěřit nemůže, protože Reg nemá žádné sídlo bez magie. A než by nějaké našel, mohlo by být pozdě.
      Ale neboj, Izar se s Regulem ještě setká.
      Děkujeme za tvůj komentík.

      Vymazat
  5. No páni, opravdu pěkná kapitola ! Škoda, že první úkol zůstal nedokončený, je velmi zajímavý. Překvapilo mě, že není přeložen rozhovor norského ministra s jeho synem, tedy pokud je to norština, třeba je v něm i něco důležitějšího než jen informace, že je Riddle hadí jazyk. Tomův prsten evidentě dokáže Izara lokalizovat, a možná i sděluje, že je Izar v nebezpečí. Musí však znamenat i něco jiného, když se ho Regulus, když mu byl Riddlem v předchozí kapitole ukázán, tak bál. Izar se pěkně pohotově vypořádal s akromantulemi, a i ten bazilišek byl pěkný, i když mi není příliš jasné, proč je to považováno za temné kouzlo, když to pouze vyvolá magického tvora, ale nikomu to nečiní křivdu.
    Riddle má o Izara opravdu obavy, proto k němu tak pospíchal, ale nebýt pohotového Severuse, kdoví, jak by to dopadlo. Pro něj je Izar velmi cenný, proto ho jistě neotrávil. Je nějaký způsobem pro děj důležitá Severusova poznámka, že Ďáblův jed pochází ze severozápadní asie?
    A to, že si Tom odnesl Izara do domu svého mudlovského otce, když nenávidí mudly, může znamenat nejen snahu o pomoc Izarovu uzdravení, ale asi i snahu o jeho ovlivnění. O Izarově stavu se Regulus nejspíše dozví od Severuse, který by mohl uvařit nějaký protijed čistě na přírodní bázi, bez magických surovin.
    Znalosti na to má.
    Možná také, že prožitá otrava rozvine u Izara nějaké další mocné magické schopnosti, když se jí může úspěšně ubránit jen za pomoci své vlastní magie, je to vlastně takový obtížný test jeho magických schopností.
    Uvidíme třeba už v další kapitole, na kterou se velmi těším.
    Děkuji Arianna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předpokládám, že to norština je, ale ruku do ohně bych za to samozřejmě nedala. Přeložené to není, protože takhle je to i v originále. :-D
      Ano, díky prstenu Voldemort Izara našel a zřejmě i věděl, že je v nebezpečí. K čemu všemu ten prsten slouží se dozvíme později. Předpokládám, že to bude jedna z prvních věcí, které Izar udělá, až bude mít chvilku klidu. Zjistí si, o co jde.
      Kouzlo s baziliškem není zcela temné kouzlo, ale bazilišek nebezpečný rozhodně je. I když kvůli jeho pohledu nikdo nezemře, komu by se chtělo zkamenět, a navíc... Ještě má pěkné, ostré a hlavně smrtelně jedovaté zuby a muže zaútočit na každého, koho sesilatel označí. Je vykouzlený, ale jednoznačně hmotný, aspoň dočasně. ;-)
      Riddle běžel jako o závod a taky sebou pěkně popoháněl Severuse, protože tušil, že ho bude potřebovat. Nebýt Severuse, s Izarem by byl ámen. A ano, Ásie ještě přijde na přetřes, později.
      Děkujeme za tvůj komentář a doufáme, že se ti následující kapitola bude líbit.

      Vymazat
  6. Tak doufám, že to Voldy nenechá tak a pěkně toho viníka potrestá! Chudák Izar! Ale někdy se Voldy nezdá, i když jsem naštvaná tou záležitostí prstene, tak si myslím, že k Izarovi něco cítí, je mu blízký, ačkoliv to teda moc najevo nedává a chová se jako **** (doplňte dle libosti :D). Ale nevím, jak se bude chtít zamaskovat, zrovna on, který když se naštve, dokáže podpálit barák :D No, to bude zajímavé...A ta duchařská záležitost bude taky ještě velké drama, zajímalo by mě, kdo v rodině to ještě má!

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)