22. června 2014

16. Death of Today

Autor: Epic Solemnity
Překlad: Jutaki AiShine & Nade
Beta: Nade

Lidičky, to byl masakr! Tahle kapitola je brutálně dlouhá (aspoň na překlad), což nás "lehce" zaskočilo. Nicméně, jsme na tom lépe než minule, ještě je neděle. Sláva!
Opětovné díky za komentář věnujeme Anně, Bobo, Jenny, Zuzaně a Arianně.

Užijte si to!

***

Kapitola šestnáctá

  „Jsou růžoví,“ promluvil Izar překvapeně. „Celou dobu jsem to tušil. Pavouci jsou růžoví.“ Ztichl, protože věděl, že jeho společník bude velmi zaujat jeho objevem. Jeho společník, ten hlupáček hned vedle jeho postele. Izar se ani nepotřeboval otočit, aby věděl, že tu je.

  „Opravdu?“

  „A taky,“ zahihňal se Izar. „Oni tančí… s baziliškem… Vážně… není to hodně divné?“

  „Řekl bych, že je to neslýchané a velmi podivné,“ souhlasil hlas suše.

  Po jeho vlhkých vlasech přeběhla chladná ruka a odhrnula je pryč z jeho obličeje. Izar nad vizí pavouků zamrkal a otočil se na svého společníka u postele. Už předem se začal usmívat, dychtivý vidět, jak bude jeho společník vypadat právě v tuhle chvíli. Pokaždé, když se na svého přítele podíval, pokaždé vypadal jinak. Byly tu chvíle, kdy měl jeho společník namalované rty a zářící růžové oči. Jindy zas měl tesáky a rohy… a občas – jako teď – se jevil jako normální lidská bytost.

  „Brumbále,“ řekl nezřetelně Izar a zíral na muže s dlouhým plnovousem vedle něj. „Nemáte své brýle…,“ natáhl se směrem ke společníkově tváři. Přemýšlel, kdy Brumbál začal nosit černou.

  Jeho prsty se zastavily o ruku, která vypadala jako žabí. „Nejsem Brumbál,“ zabručel podrážděně jeho společník.

  Chechtající Izar se odmlčel, než se zajíkl. „Ne…,“ jeho oči sledovaly, jak se Brumbál ušklíbl a pak se přeměnil v ropuší hlavu. „Jsi zatracená ropucha!“

  „Prosím?“ zeptal se nebezpečně jeho společník.

  Izar se podíval na dlouhé černé vlasy vyrůstající z hlavy ropuchy a zvědavě si je prohlížel. „Od kdy ropuchám rostou vlasy? Nikdy jsem o téhle podívané nečetl…“

  Ropucha podrážděně protočila oči. „Kdo by řekl, že budeš mít tak hyperaktivní představivost, lásko?“ Ropucha se naklonila blíž, jemně vzala Izarovu tvář do svých tlap a umístila studený polibek na jeho čelo. Nebylo to tak nechutné, jak si Izar myslel, že bude. Měl pocit, že to byly skutečné rty, studené rty, nicméně reálné. „Jdi spát, Izare.“

  Izar cítil, jak se mu začínají víčka zavírat a předtím než upadl do zapomnění, všiml si planoucích rudých očí.

  „Tome…,“ zašeptal Izar chraptivě, zatímco usínal. „Nedopusť, aby mě ropuchy zabily.“

  „Nikdy.“

{Death of Today}

  Vše, co si Izar pamatoval, byly barevné vize, horko a chlad. Nebylo mu nejlíp a pořád ho pronásledovaly vize tančících zvířat a mluvících ropuch. Zdálo se mu, že on a Voldemort měli na sobě podobné róby, které podezřele vypadaly jako ta, co měl Brumbál během vážení hůlek. S mávajícími měsíci a podobně.

  Po době, která se mu zdála jako věky, otevřel Izar oči, šťastný, že se zase ocitl v reálném životě. Nebyli tu žádní baziliškové tančící s Akromantulemi a především, nebyly tu žádné mávající měsíce.  

  Izar se hluboce nadechl nosem a pomalu vydechl ústy. Znovu zamrkal, když studoval okolí. Na rozdíl od Bradavické ošetřovny to tady bylo hrozně tmavé a zašlé. Bronzové sloupky postele byly zrezivělé a pokryté sazemi. Těžké závěsy byly zatažené a blokovaly tak jakékoli sluneční světlo, které by si přálo nahlédnout dovnitř.

  Izar si zvolna sedl, hlava se mu točila jen nepatrně. Vedle postele zahlédl přenosné umyvadlo a žínku. Pamatoval si, jak bylo jeho čelo omýváno a na ruku, která ho konejšivě uklidňovala. Proti jeho vůli mu zrudly uši, jakmile si začal útržkovitě vzpomínat na Voldemortovu přítomnost. Takže Temný pán se o něho staral. Ale proč tady?

  Jen se modlil, jedno k jakému bohu, aby neřekl, ani neudělal, nic moc hrozného.

  Když Izar roztřeseně vylezl z postele, jeho bosé nohy se dotkly dřevěné podlahy. Jeho postavu zakrýval jednoduchý černý plášť a on se zamyslel nad tou ohromnou velikostí. Dosahoval až na podlahu a rukávy přesahovaly jeho ruce o několik centimetrů. Ten plášť musel patřit Temnému pánovi.

  Šedozelené oči se zájmem upřel na své prsty a rychle si uvědomil, že prsten, který mu dal Temný pán, na jeho prostředníčku chybí. Zvláštní…

  Izar svraštil obočí a pomalu vyšel dveřmi z tohoto pokoje. Použil zeď jako podporu, když se pomalu šoural dlouhou chodbou. Chodba byla stejně zašlá jako pokoj, ve kterém se probudil. Ale bylo by pro něj nemožné to zjistit, kdyby na zdech nebylo umístěno pár svíček. Vzhlédl k velké olejomalbě před sebou a vstřebával vzhled zobrazeného subjektu. Šok z tmavých vlasů a aristokratických rysů se střetával s jeho pečlivým zkoumáním. Ten arogantní úšklebek vypadal podivně povědomý…

  „Můj otec,“ zašeptal hlas ve stínu.

  Izar okamžitě ztuhl, z toho leknutí se mu na čele objevily krůpěje studeného potu. Očima vyhledával postavu, která, jak věděl, byla někde v jeho blízkosti. Ale vše co dokázal ve stínech spatřit, byla nejasná linie Temného pána. Dokonce ani nemohl cítit jeho magii… což nutilo Izara, aby se snažil vzpomenout na to, co se událo.

  Izar si odkašlal, až příliš dobře si uvědomoval, že díky světlu svíčky je pro něho více než dobře viditelný. „Váš otec?“ zeptal se Izar; jeho hlas zněl chraplavě. Otočil se zpět k malbě a obával se dodat, že Voldemort se tomu muži nápadně podobá. Pokud by to však řekl nahlas, tak ho Temný pán pravděpodobně prokleje zpět do postele. „Ten mudlovský otec, kterého jste zabil, když vám bylo šestnáct?“

  Od zahalené postavy přišel zlověstný smích. „Ten samý,“ připustil muž. „Dobrá paměť.“

  Izar zíral na Riddla staršího. Snažil se sebrat kuráž, aby se mohl zeptat. Jistě mu hlavu neukousne. „Co se stalo, můj pane?“ Izar si lehce povzdechl, otočil se od ušklíbajícího se portrétu čelem k muži, který teď měl nepochybně úplně stejný úšklebek jako jeho zesnulý otec. „V tom turnaji. Proč jsem tady… v domě vašeho zesnulého otce?“

  A proč se skrýváte?

  „To je dobrá otázka, Izare, na kterou, čímž jsem si jistý, si dokážeš odpovědět sám. Mysli. Severus byl ten jediný, kromě tvého ředitele a mne, kdo přišel na to, jaká substance tě takto ovlivnila. Jsem si ale jistý - můj malý génie - že dokážeš zjistit, co se stalo, stejně rychle jako on.“

  Izar se lehce zašklebil nad termínem ‚můj malý génie‘, ale přinutil se vrátit zpět ve vzpomínkách. „Pamatuji si, jak jsem dokončil souboj s Akromantulemi…“

  „Poměrně brilantně, pokud mohu podotknout?" přerušil ho Voldemort svou tichou pochvalou.

  Při té chvále se mu v hrudi rozlilo teplo. „Děkuji vám, pane.“ Jeho znamení se příjemně zahřálo a Izar si ještě jednou odkašlal. „Přikrčil jsem se, abych si vyzvedl svou tašku s lahvičkami… a pak si pamatuju pocit, že ke mně zezadu přistupuje nějaký magický zdroj.“

  „Díky tvé magické citlivosti,“ vyvozoval Voldemort spolu s Izarem. „Pověz, dítě, jsi schopný rozpoznat magii, potom co se s ní znovu dostaneš do styku?“

  „Ne,“ zavrtěl hlavou jistě Izar. „Obávám se, že magii, kterou cítím, rozlišuji podle intenzity, ne podle magického podpisu. Brumbál a vy jsme mnohem silnější než ostatní, což na mě působí mnohem víc než u druhých. Také dokážu odhadnout, jaká je, podle její magie, nálada určité osoby. Pokud jste naštvaný, mohu cítit, jak vaše magie zobrazuje vaše emoce.“

  „Neuvěřitelné,“ poznamenal muž. „Ale je škoda, že nemůžeš identifikovat svého útočníka.“ Voldemortův hlas byl ledový. „Prosím, pokračuj.“

  Izar lehce pokrčil rameny a jeho mysl se vrátila zpátky s turnaji. „Otočil jsem se a dostal jsem do obličeje zásah prachem, levandulově zbarveným prachem.“ Svraštil obočí a snažil se vzpomenout. „Pamatuji si, že zářil. Vdechl jsem to, protože jsem se na útočníka za mnou chystal vrhnout prokletí. A potom… nic.“ Izar se odmlčel a pak vzhlédl k Voldemortovi, s očekáváním. „Ale byl tam Slídil, jistě jste mohli…“

  „S tvým Slídilem bylo manipulováno, byl poškozen. Poněkud příhodné je, že obrazovka Lukase Steinara zčernala pár okamžiků před tou tvou. Neviděli jsme nic, co by stálo za zmínku.“

  „Ten prach,“ pokračoval Izar; jeho mysl pracovala na plné obrátky. „Už jsem dříve o něčem podobném četl.“ Vedlejšími účinky byly halucinace a horečka. Prach sám o sobě byl fialový a svítil, docela vzácná magická barva, co se týče rostlin. S výjimkou…

  „Venenum Diaboli,“ zvolal Izar, jeho oči se rozšířily. „To by vysvětlovalo ty halucinace, a proč jsem byl přenesen sem, do mudlovské residence.“ Zaváhal. „Kdybych vám neřekl, že jsem magicky senzitivní, byl bych…“

  „Mrtvý.“

  Při tom ostrém tónu se Izarovi postavily chloupky na krku. „A váš nedostatek magie? Tahle mudlovsky přátelská atmosféra vysvětluje, proč je pryč můj prsten. Jedině vy byste byl schopný ho sundat…“

  „Prsten se vrátí zpět na své místo hned, jak budeš zdravý.“ Voldemort nenechal žádný prostor pro argumenty. „Co se týče mého magického jádra, pravděpodobně víš o různých kouzlech, které způsobují odstranění něčí magie. Zapečetil jsem ji a skryl za domem, pod množstvím ochranných kouzel. Stát se mudlou bylo jediným východiskem, které jsem měl, abych na tebe mohl dávat pozor.“

  Izar zůstal zticha. Věděl, jak moc důležitá byla pro Voldemorta magie a byl více než vděčný, že se nachází pod jeho ochrannými křídly. Ale také byl zvědavý. Hořela v něm potřeba znát Voldemortův důvod. Svou magickou silou Voldemorta určitě tolik neohromil. Přeci jen, poprvé ho Voldemort uviděl na letním ministerském plese. Tehdy ani nevěděl, že je Izar Nevyslovitelný a génius.

  Tak co přesně ho k Izarovi přitáhlo?

  Muž tvrdil, že to bylo způsobem, jakým se Izar nesl. Ale také řekl, že v tom bylo ještě něco dalšího, něco, co mu tehdy neřekl.

  Co to bylo?

  „Doufám, že ti nevadí, když absorbuji svou magii zpět,“ řekl Voldemort, přerušil tak Izarovy myšlenky. „Vypadáš už líp. Prach už je z tvého těla pryč. Pokud budeš zase halucinovat, neváhej a okamžitě mě o tom informuj. Odstraním svou magii tak rychle, jak to bude možné. Mezitím chci, aby ses vrátil zpět do postele. Potřebuješ se prospat.“

  Izarovy bystré oči sledovaly, jak Voldemort zůstával ve stínu, opatrný, aby Izarovi neodhalil svou tvář. To bylo zvláštní. Bylo možné, že pod krycím kouzlem skrýval ještě něco dalšího? Něco, co by Izar zatím neměl vidět? Bylo docela ironické, že pod maskováním měl další maskování, ale také to bylo znepokojující.

  Izar přikývl, otočil se a šoural se zpátky do svého pokoje. Než otevřel dveře, zastavil se, ale zůstal otočený zády k Temnému pánu. „Děkuji,“ zašeptal. „Za to, že jste se o mě staral a nevzal jste mě zpět do sirotčince.“

  „To nestálo za řeč,“ zamumlal Voldemort v porozumění. Jenom Temný pán mohl rozumět Izarovu strachu z nečekaného návratu do sirotčince. Jak se pohyboval chodbou, jeho hlas se pomalu vzdaloval. „V každém případě bylo docela zábavné naslouchat tvému blábolení. Velice mě to pobavilo.“

  Izarovy oči se rozšířily a spěchal do ložnice, do své postele. Neřekl tehdy příliš mnoho věcí?

  Jeho mysl běžela o závod, a přestože se odmítal poddat spánku, zjistil, že pomalu usíná.

  Než usnul, cítil nával magie proudící domem. Na rtech se mu objevil malý úsměv, když se nechával chlácholit magií Temného pána.

Vzláštní… Čím více nad tím přemýšlel, tím více si uvědomoval, že dokáže rozeznat něčí magicky podpis. Nebo alespoň pokud se to týkalo Voldemorta.

{Death of Today}

  „Netvař se tak sklíčeně,“ pokáral ho mírně Voldemort u pozdního oběda. Izar seděl proti němu a zíral na svůj talíř s jídlem.

  Narovnal se v křesle a snažil se pohřbít své kyselé emoce. Odpoledne v posteli přemýšlel o nespočtu otázek. Voldemort mu přikázal být celý den v posteli. Co jiného by Izar dělal, než přemýšlel? Pro něho nebylo dobré jen tak sedět a být v klidu, a to zejména proto, že začal přemýšlet o věcech, kterým se chtěl vyhnout; jako je například prsten, který měl v tuhle chvíli na prstě, Regulus, úkol, jeho Znamení a tajemství Temného pána.

  Byl to zatracený bordel.

  Lehce si povzdechl a mrknul na Denního věštce, který ležel uprostřed stolu. „Jsem na posledním místě, že jo?“ Jeho oči se mírně zvedly z novin, aby tázavě pohlédl na Temného pána. „O kolik bodů zaostávám za ostatními?“

  Voldemort na něho upřel dlouhý, zkoumavý pohled. Věděl, že Izar není Turnajem nijak zvlášť posedlý. Nicméně, bryskně odpověděl. „Každý šampión byl odměněn deseti body za každou dosaženou položku. Za každou minutu, kterou šampión strávil plněním úkolu, mu porotci odečetli jeden bod z celkového skóre. Cyprien Beaumont je v čele s osmdesáti pěti body, Lukas Steinar získal osmdesát bodů a ty jsi obdržel sedmdesát,“ přečetl Voldemort z novin před sebou.

Izar se ušklíbl. „Jak můžou stanovit moje skóre, když jsem úkol nedokončil?“

  „V době útoku bylo ve tvém vaku celkem devět položek, za které jsi získal devadesát bodů. Nicméně, stejně jako u ostatní šampiónu, ti museli odečíst body za časový úsek. Odhadli, že by ti trvalo dvacet minut, než bys našel Runovce. Byli poměrně štědří. Kruvalskému chlapci rovněž odebrali dvacet minut k dokončení jeho úkolu.“

  Izar si nad tím odfrkl. „A další úkol má co dělat se soubojem? Skvělé,“ zavtipkoval Izar ironicky. Jak by zatraceně mohl dosáhnout vítězství v turnaji, když nezvládne ani duel?

  „Tvá sebedůvěra je naprosto pozoruhodná,“ prohlásil Voldemort. Jeho tón byl stejně suchý, jako Izarův. „Z toho, co jsem zjistil, si u profesora Blacka vedeš velmi dobře.“ Karmínové oči se Izarovi vysmívaly. Havraspár si víc než kdy jindy uvědomoval prsten na svém prstu.

  „To vám řekl on?“ ptal se překvapeně Izar. Nemyslel si, že by se Sirius Black ochotně bavil s Tomem Riddlem; i kdyby to byl pouhý politik. Jeho strýc byl občas trochu natvrdlý, ale Izar si byl jistý, že Riddla podezříval stejně jako Brumbál. Koneckonců, Sirius měl k řediteli blízko. Ne, ti dva by se určitě nedělili o svá nejhlubší, nejtemnější tajemství… To by bylo směšné.

„Ne,“ zasmál se zlehka Voldemort, a ten smích nezněl příjemně. „Tvé lekce s ním jsem sledoval,“ řekl, jako kdyby to bylo na denním pořádku.

  Izar polkl a shlédl dolů na svůj talíř, aby skryl svou hrůzu. „Opravdu?“ zeptal se Izar klidně a v jeho hlase nebyly žádné známky zděšení. Dokonce se ani nezeptal, jak ty lekce sledoval, když Izar jeho přítomnost nikdy necítil.

  „Samozřejmě,“ protáhl muž.

  Samozřejmě.

  No jasně.

  Izar muže pozoroval zpod snížených řas. Útok se odehrál včera v odpoledních hodinách. Celý zbytek včerejška a celou včerejší noc, bojoval Izar s vizemi a halucinacemi. Dnešek strávil v posteli, pod dohledem Voldemorta. Muž chtěl, aby si Izar zvykl na jeho magii a sledoval jakékoli příznaky recidivy.

  To se nestalo.

  Dnes Voldemort vypadal jako jeho ztělesnění Temného pána. Izar si myslel, že je to jeho skutečný vzhled, ale po včerejší noci přemýšlel, co jiného muž ještě skrývá. Černé vlasy, bledá pleť, zářivé karmínové oči a štíhlé tělo… tohle nebyl jeho opravdový vzhled? Ten muž byl nesmrtelný, navždy zamrzlý v mladém věku… třiceti? Co tedy skrýval?

  Muž vzhlédl od svého talíře s večeří a zachytil Izarovo zkoumání.

  Izar se napřímil a odkašlal si. „Jste celebrita,“ komentoval Izar líně, když shlížel dolů na Věštce. Byl si dobře vědom posměšného úšklebku, který zvlnil Voldemortovy rty, kvůli jeho náhlé změně tématu. Na druhé straně stolu studoval Izar fotografii Toma Riddla, politika, který se krásně usmíval do davu, těsně před Izarovým úkolem. Izar byl vyfocen vedle něho a vypadal z té pozornosti naprosto nesvůj. Ušklíbl se nad svým výrazem a uvažoval, kde se k čertu Riddle naučil tak úžasně usmívat. „Považují vás za světce, protože jste se mě ujal a ošetřoval, abych se opět uzdravil.“

  Izar vzhlédl z Věštce a sledoval Temného pána, jak upíjí svůj čaj. Červené oči vesele tančily, když se přes stůl díval na Izara.

  „Nemusejí vědět, že jsem tě vzal pryč jen proto, že s tebou mám nekalé úmysly,“ usmíval se zlovolně Temný, dokud jeho oči nepadly na Izarův talíř. „Jez.“

  Izarovi se z mužovy poznámky sevřelo něco v hrudi; nebyl tak naivní, aby mu unikl její pravý význam. V té zřejmé narážce bylo něco, téměř svůdný příslib. Izar zíral dolů na svůj talíř a přemýšlel, proč ve svém žaludku cítí současně horko i znechucení. Nemohl být… vzrušený při pomyšlení na slib Temného pána, nebo ano? Jakkoli ostudně se cítil, nemohl popřít čiré vzrušení při pomyšlení, jak se ho Temný pán důvěrně dotýká.

  Sex nikdy nebyl v popředí Izarovy mysli, tak jako to bylo u zbytku jeho spolužáků. Nikdy neměl čas přemýšlet, jaké by bylo, bavit se tímto způsobem. Nikdy ho to zajímalo. Ale měl jakýsi… sevřený pocit v břiše při myšlence, že je Temný pán dost blízko, aby přitiskl své rty na jeho krk, nebo na jeho obratné prsty setrvávající na jeho kůži. Bylo to druh jakéhosi zvráceného vzrušení.

  Ale současně Izar byl také znechucený. Tohle muž s největší pravděpodobností dělal i jeho dalším následovníkům. Pohrával si s jejich myslí a city, podněcoval ve svých Smrtijedech touhu, která jeho následovníky nutila jen žadonit o víc. Netušili však, že nikdy nedosáhnou toho intimního doteku, po kterém tak strašně toužili. To byl způsob, jakým si Temný pán hrál. Byl dostatečně krutý, aby jeho následovníci škemrali po pozornosti, a na oplátku museli být bezvýhradně loajální, když je vzal na vědomí.

  Izar měl na paměti, že je favorizován, to ano, ale také měl na paměti, že je mu teprve patnáct. Temný pán o něho zcela jistě nemá sexuální zájem. Byla to pro něho jen hra. Nejen že by Voldemort klesl v očích mnoha svých následovníků, kdyby spával s vyhlášeným ‚mudlovským šmejdem‘, který byl shodou okolností školák, ale Izar by také jakékoliv návrhy staršího muže odmítl.

  Ano, zahanbeně připustil, že by byl nadšený. Ale smýšlel příliš logicky, než aby přistoupil na sexuální vztah s prokletým Temným pánem.

  Izar byl krajně nezávislý. Už tak si připomněl své zotročení Temným pánem přes Temné znamení a ten zatracený prsten na jeho prstu. Prostě si myslel, že už takhle dal muži velký prostor v rozhodování nad jeho svobodou, kdyby došlo na sex, bylo by pro Izara opravu už přes čáru.

  To by nikdy neudělal. A tím si byl jistý.

  „Na copak myslíš?“ popichoval Voldemort, zatímco popíjel svůj čaj a přes okraj svého šálku zkoumal Izarův výraz.

  „Na nic,“ řekl lhostejně Izar a jeho tvář byla naprosto uzavřená. Zlobil se sám na sebe, že podlehl hrám mysli Temného Pána. „Jen jsem zvažoval váš politický zisk z toho, že jste mě sem vzal. Pouhé dítě, chudý a nešťastný sirotek, který byl omylem vržen do turnaje… a náměstek Riddle přichází jako zachránce, aby vypiplal nebohého chlapce zpět k životu tím, že riskuje svou vlastní magii, svou vlastní zranitelnost.“ Izar nabodl svůj brambor. „Teda… mnoha ženám z vás musí měknout kolena.“

  Voldemortovy rty zvlnil úsměv a zdál se dokonale potěšený. „Měknout kolena, Izare? Mé ubohé dítě, musela tě ovlivnit těsná blízkost ředitele školy. Obávám se, že bys brzy mohl začít cucat citrónové bonbóny a poutavě rozprávět s mudly.“

  Už jen z té představy byl Izar znechucený.

  „Ale máš pravdu, do jisté míry,“ souhlasil Voldemort. „Musím svým předobrazem apelovat na veřejnost. Trvalo mi mnoho let, než jsem se dostal tam, kde jsem dnes. Musím zachovávat zdání před svými diváky.“

  Izar krátce přikývl. Bylo to představení. A všechno to bylo o vlastnictví.

  „Nicméně to neznamená, že jsem tě sem vzal jen pro svou image. Potřeboval jsi někoho, kdo bude brát tvou bezpečnost vážně. U špinavých mudlů bys takový zájem nenašel.“ Voldemort znechuceně zkřivil rty a jeho oči se zaměřily jinam.

  „Kdo si myslíte, že to udělal?“ otázal se nevinně Izar. „Venenum Diavolo pochází pouze z Asie. Nebylo to tak, že by se ta zatracená rostlina sama přemístila z Asie, aby za mnou chodila, dokud nerozptýlí svůj prach.“

  Voldemort vydal hluboké zamručení a upřel pohled na noviny před sebou. „Nevím, kdo tě napadl.“

  Izar zamrkal, úplně ztratil chuť k jídlu. Ten muž něco věděl, možná všechno, a nehodlal to sdílet s ním. „Skutečně?“ protáhl Izar mnohoznačně. „A kdy přesně se chystáte vyjít na veřejnost, můj pane? Jistě máte něco v úmyslu s tímhle turnajem, něco okázalého a drtivého.“

Voldemortovy rudé oči střelily po Izarovi. Mrazivý klid překryl jeho rysy. „Pozor na jazyk.“ Mohl působit klidně, ale jeho oči byly vzdálené od uvolnění. Provrtávaly Izara až do jádra.

  Pevně zaťal čelist, než tiše pokračoval. „Myslím, že mám právo znát vaše plány, můj pane, koneckonců se mě týkají. Někdo se vám chce dostat do zad, že? Včera nechtěli napadnout mě, chtěli prostě dostat vás. Nějak vědí, že jste vložil mé jméno do toho poháru a myslí si, že vás mohou dostat skrze mě.“ Voldemort dál na Izara nečitelně zíral.

  Nemusel říct ani slovo a Izar přesto věděl, že překročil hranici. Zhroutil se dozadu na své křeslo a sevřel rty. Bylo mu jasné, že příliš tlačil na pilu a taky kvůli tomu trpěl. Znamení zla na jeho levém předloktí hořelo stabilní bolesti a karmínové oči, které na něho zíraly, byly stejně nepříjemné.

  „Jak už jsem ti říkal,“ začal Voldemort tiše a excelentně ovládal svůj vztek. „Nemusím ti nic říkat. Jsem tvůj Pán a ty jsi můj následovník. Ať plánuji cokoliv, nepotřebuji k tomu tvůj souhlas. Rozumíš mi?“

„Ano, můj pane,“ odpověděl Izar tiše a pokorně sklopil oči.

  Křeslo Temného pána ztěžka zasténalo, když se muž postavil. Pomalými a promyšlenými kroky se Voldemort klidně blížil k Izarovi. Havraspár byl ztuhlý a trhl sebou, když mu chladný prst přejel po tváři. Voldemort při jeho ucuknutí nesouhlasně sykl a pak rychle popadl Izarovu čelist do pevného sevření. Izarovi přeběhl po kůži známý elektrický šok z jejich kontaktu, ale už na to byl dostatečně zvyklý, než aby dal najevo nějakou reakci.

  Násilím byl otočen, aby se setkal s Voldemortovým pohledem. Díval se do rudých očí, když si uvědomil, že jejich zorničky jsou rozdělené. Legrační, vzpomínal si, že kdysi četl o příčinách dělených zorniček. Je pravda, že nadměrná černá magie způsobí, že něčí oči zčervenají, ale nikdy u toho nedojde ke znetvoření zorniček. Cože přesně o tom četl? Už zapomněl. V tuhle chvíli se zdálo triviální, že něco četl.

  „Nemysli si, že jsi jen pouhá návnada, dítě. Je pro mě urážka, pokud si myslíš, že neberu vážně tvou bezpečnost.“ Vztek Temného pána se pomalu vytrácel. Z pálení v Izarově Znamení nezbylo nic než slabé bodání. „Po pravdě řečeno, tvé jméno jsem vložil do poháru, protože jsem věřil, a stále věřím, že jsi jediný čaroděj v Bradavicích, který může mít šanci proti Francouzům a Norům.“

  Izar strnule seděl, když se Voldemortova druhá ruka natáhla a začala se mu probírat vlasy. Nemyslel před chvílí na možnost mužových putujících rukou? Bylo to přesně takové, jaké si Izar představoval, že to bude. Vzrušující.

  Přesto zůstala jeho tvář bez výrazu, když ho Voldemortovy dlouhé štíhlé prsty téměř láskyplně zatahaly za vlasy. „Zapomeň na mé plány s turnajem. Chci, aby se tvá hlava zaměřila na úkoly, nikoliv na pletky v zákulisí.“ Muž, v dobrém rozmaru, zaťukal Izarovi na čelo. Náhle Riddle spustil ruce z Izarovy tváře, pak se k němu naklonil a jeho dech ho polechtal na uchu. „Za včerejší útok se pomstíš. To ti slibuji.“

  Když se Riddle odtáhl, setkal se Izar s mrazivým úsměvem.

  „A teď, dojez svou večeři. Potom se vrátíme do Bradavic.“

  Muž vyplul z místnosti, takže Izar zůstal sám. Seděl tam jak připražený. Proč se cítil, jako by s ním zrovna bylo manipulováno? Zamračil se, zamrkal. Muž se ho snažil odradit od přemýšlení o turnaji. To potvrzovalo Izarovo správné podezření, že Riddle ví o všem, co se šustne. Ten člověk byl vševědoucí. Tak proč nemohl Izara informovat? A proč se vždycky cítil rozervaný z toho, co cítil k Temnému pánovi? Ten muž byl zatraceně matoucí. Izar ho stále víc respektoval za to, co pro něho v posledních dnech udělal, ale občas byly chvíle, kdy ho nenáviděl.

Když byl u Temného pána tak oblíbený, proč nemohl vědět o dění kolem sebe? Bylo tu prostě příliš mnoho věcí, ve kterých tápal. Kdy mu bude důvěřovat natolik, aby mu řekl věci, týkající se jeho vlastního zatraceného života?

  Očima spočinul na svém prostředníčku a studoval černý titanový prsten, jehož vlastnosti ještě neznal.

  S hlasitým povzdechem položil obličej do otevřené dlaně. Někdy se divil, proč sakra sám sebe vystavil tomuhle všemu.

{Death of Today}

  „Zotavil se velkolepě,“ pronesl Riddle potěšeně před novináři.

 Izar zamrkal, když zableskly žárovky fotoaparátů. Přivlastňující ruka se mu stočila okolo ramen a přitáhla ho blíže k vyšší osobě vedle něho. Díky tomu sladkému tónu a děsivě božskému úsměvu měl pocit, že Riddlovi pozvrací boty.

  „Panu Harrisonovi trvalo pouhé dva dny, než se vyléčil z toho, co jsem očekával, že zabere dobrý týden. To jen dokazuje, jak odhodlaný je tento mladý muž.“ Riddle zpevnil sevření kolem Izara, až ho skoro objímal. To bylo pravděpodobně varování pro něho, aby se usmíval, nebo to byla ukázka náklonnosti pro tisk.

  Izar si pamatoval, jak vypadal jeho široký úsměv v Denním věštci a rozhodl se, že se spokojí s mírným úsměvem.

  Všichni mluvili najednou, Rita Holoubková byla mezi nimi. Vypadala podrážděná množstvím kouzelníků, kteří ji překřikovali. Izar pobaveně sledoval, jak loket jednoho reportéra letěl jejím směrem. Bílé kudrlinky se uvolnily z jejích pinet a její brýle měla nakřivo, jak se namířenému loktu snažila uhnout.

  Všichni byli jedna velká komická skupina. Mohl vidět, proč to Riddle považoval za zábavné, když si s nimi hrál.

  Jeden mužský hlas se rozezněl nad ostatními, jakmile strčil hůlku před Izarův obličej. „A vy, pane Harrisone, jaký je váš názor na útok?“

  Izar zamrkal, lehce kontroloval svůj výraz. Voldemort ho cestou do Bradavic varoval, aby o útoku nemluvil. A pokud ano, ať je to vágní. Mluvit o útoku by měl mnohem zkušenější řečník na politickém bojišti a Voldemort Izarovi řekl – přímočaře - že on řečník zatím není.

  Hlasy reportérů se ztišily a jejich dychtivé brky se jim třepotaly v prstech, jak očekávaly Izarův komentář. „Budu se snažit, abych hodil události kolem útoku za hlavu ve prospěch soustředění se na druhý úkol. Jsem jen velmi vděčný náměstku Riddlovi, že se o mě postaral, když jsem byl ve stavu ohrožení. Skutečně nemohu dostatečně vyjádřit mou vděčnost za jeho vynikající a profesionální péči.“

  Sarkasmus z jeho tónu doslova odkapával a on věděl, že Voldemort si toho všiml tak lehce, jak to Izar podal.

  Muž se zasmál, jeho prsty však se zaryly do Izarova ramene.

  „A kdo podle vašeho názoru, pane Harrisone, stojí za tím útokem?“

  „Já si myslím, že pan Harrison má už za jeden den dost vzrušení, dámy a pánové,“ zahřměl hlas skrz dav. Koutkem oka si Izar všiml zářivě žluté Brumbálovy róby. Zaslechl, jak Voldemort vedle něho téměř nezřetelně zasyčel. Když syčení zaslechl, nedokázal si Izar pomoct, aby to nepřirovnal k matce Popelce, která bránila své hnízdo.

  Všichni teď stáli před branami Bradavic. Tisku nebylo dovoleno vstoupit bez povolení přímo na pozemky Bradavic. Takže udělali tu jedinou nejlepší věc a čekali před bránou, než Riddle a Izar přijedou.

  Brumbál zrovna prošel bránou, oči fixované na Izarovi. Ten se pokusil zamaskovat zděšené zachvění. Pohled na ředitelův hábit mu připomněl halucinace. A ještě se to znásobovalo tím, že na něm bylo pár šťastných vos, létajících okolo lemu. Izar si byl jistý, že z toho bude mít noční můry.

  Brumbál vždycky, bez ohledu na jeho současnou náladu, vypadal vesele. Předpokládal, že to bylo podobné Riddlově masce. Až na to, že Riddle byl děsivě klidný nebo předstíral slušnost. Brumbál byl vždy veselý. „Jsem si jistý, že pan Riddle tu s vámi rád zůstane a odpoví na pár dalších otázek.“

  Ředitel se natáhl a s rukou na jeho rameni Izara jemně navigoval. Ale moc daleko se nedostal. Riddle stále držel Izara u sebe, nechtěl nechat Brumbála, aby ho odvedl pryč od něj. Izar pozoroval, jak se na Riddlově tváři krátce objevil zlověstný úsměv, než Izara nechal konečně jít.

  Být hračka mezi dvěma mocnými kouzelníky nebyla nikdy dobrá věc. Izar prošel s Brumbálem branou Bradavic s podivným pocitem v hrudi. Podíval se za sebe, hledal Riddla, který byl tiskem zahnán do kouta. Brumbál to musel udělat schválně. Nechal ho záměrně za sebou… ale proč?

  „Cítíte už lépe, pane Harrisone?“ zeptal se Brumbál prostě, když se přibližovali k hradním dveřím. Venku už byla tma, čas večeře. Spousty oken hradu byly osvětlené, což mu dávalo pocit pohodlí.

  „Vážně, cítím se dobře. On… odvedl slušnou práci,“ promluvil Izar, trochu naštvaně, když ruka setrvávala na jeho rameni. Ještě nikdy předtím se nesetkal s manipulativním Brumbálem. Často slýchával, že muž rád tahá za nitky, ale nikdy se s tím osobně nesetkal. Při pohledu do jeho vrásčité tváře a třpytících se modrých očí, mohl Izar snadno říct, že Brumbál je velmi zkušený manipulátor. Vystupoval jako nevinný a milý muž, do kterého můžete kdykoli vložit svou důvěru.

  „Myslel jsem si, že tvé léčení bude trvat déle,“ pokračoval ředitel, jakmile vstoupili do hradu. Jeho magie a teplo do Izara šťouchlo, uklidňovalo ho. „Jsi si jistý, že ti je lépe?“

  Izar se zhluboka nedechl, ucítil bohatou vůni masa a čerstvě upečeného chleba. Zvuk nádobí zněl chodbou, což znamenalo, že večeře byla v plném proudu. „Jestli se snažíte naznačit, že se náměstek Riddle nemohl dočkat, aby mohl svou magii absorbovat zpět – tak ne – nebyl to ten případ. Čekal s návratem své magie, dokud jsem nebyl dostatečně v pořádku, abych mohl znovu cítit magii.“

  Brumbál zamrkal a hluboce se zamračil, než se znovu usmál. „To není to, na co jsem narážel, můj chlapče. Jen jsem se chtěl ujistit, že je to stoprocentní,“ poklepal muž na jeho rameno a vedl ho dolů do protější chodby.

  „Kam jedeme, pane řediteli?“ zeptal Izar podezíravě. Vstupovali do chodby poblíž Trofejní místnosti, nepříliš daleko od velké síně.

  „Obávám se, že musíme udělat rychlou zastávku u ostatních porotců, pane Harrisone. Obávají se o vaše zdraví a také se chtějí zabývat důležitým tématem týkající se turnaje.“ Brumbálovi kroky se prodloužily a Izar se snažil držet tempo a nevypadat přitom hloupě.

  „Určitě tam chcete ostatní porotce?“ zeptal se tiše Izar. „Pan Riddle je venku s tiskem…“

  „Tak jsme tu,“ Brumbál otevřel dveře do malé nepoužívané třídy. Izar pohlédl na jeho malý úsměv, než váhavě vešel do místnosti. Doslova řečeno, bylo to tu malé. Madam Maxime a ředitel Karkarov seděli v zadní části místnosti a podle jejich výrazů mohl usoudit, že tu být nechtěli. Francouzský ministr, Serge Roux, vypadal stejně znuděný, ale současně mírně zaujatý, když se posadil vedle prázdné židle v popředí.

  A pak tu byl ministr Steinar, přecházející po místnosti. Bjørn se zastavil ve chvíli, kdy Izar vstoupil a na jeho tváři se objevil vražedný výraz.

  Na Izara to dojem neudělalo. Věnoval porotcům chladný pohled, než se přesunul směrem k osamocené židli. Byla otočena směrem do místnosti, směrem k porotcům, takže předpokládal, že tohle byl jeho… výslech. Arogantně se posadil a pozvedl na dospělé své obočí, jako kdyby ho zdržovali od práce.

  Brumbál zavřel dveře, jeho výraz byl slavnostní. „Mohu říct, že jsme rádi, že jste tady, pane Harisone? Je dobré vidět vás zdravého,“ začal Brumbál.

  Izar lehce zamručel.

  „Tak do toho, Brumbále, nemáme celou noc,“ zavrčel Karkarov a v grimase se odhalily jeho shnilé zuby. „Zeptejte se toho kluka, ať to máme za sebou.“

  Ministr Steinar se přes celou místnost zamračil na Kruvalského ředitele. „Svolali jsme tohle setkání, abychom se tě zeptali na tvé motivy, kluku,“ pokračoval Steinar sklíčeně. „To bylo velmi pokročilé kouzlo, které jste předvedl během první úlohy, temné kouzlo, ale také velmi moderní.“

  Izar bez výrazu přikývl. „Ano, pane,“ odpověděl monotónně. „Je to vše?“

  Steinarův horní ret se znechuceně ohrnul. „Samozřejmě ne, ty drzý…“

  „Pane ministře,“ přerušil ho klidně Brumbál. Pozvedl své huňaté obočí směrem k norskému ministrovi, než se chladně otočil k Izarovi. Cestou směrem k němu, vzal ze stolu poblíž dveří dvě knihy. Šedozelené oči zkoumaly knihy v jeho rukou, byly moc daleko, než aby si všiml, co byly zač. „Nechceme tě zastrašovat nebo obviňovat, Izare.“ V tu chvíli si francouzský ministr odfrkl.

  „Moje kniha!“ vykřikl vztekle Izar, jakmile zahlédl část její kožené vazby. „Co děláte s mým majetkem? Nebo spíš, proč jste se hrabali v mých věcech?“ V rukou Brumbála byla jeho kniha, Eruditio, ta samá kniha, kterou mu dal Voldemort k patnáctým narozeninám.

  „Vidíte, Albusi, dokonce to připouští,“ Bjørnova ruka znechuceně švihla vzduchem. „Falešně obvinil mého syna.“

  „Promiňte?“ zeptal se Izar ledově.

  „Student Kruvalu našel tuto knihu v kabině Lukase Steinara, Izare.“ Brumbál podal Izarovi druhou knihu.

  Izar na ni nechápavě zíral. „Tuhle knihu jsem nikdy dřív neviděl,“ prohlásil Izar. Rychle prolistoval vrásčité listy a zaznamenal, že je to kniha černé magie. „A dříve, než mě hodláte obvinit, nikdy jsem tu knihu nečetl,“ odmlčel se a uvažoval. „Nicméně, nevadilo by mi, kdybych si ji přečetl… Sotva můžu narazit na pravou knihu o temném umění…“

  „Lháři,“ zasyčel ministr Steinar.

  „Kruvalští studenti se báli jít s touhle knihou za ministrem Steinarem, tak místo toho šli za mnou. Prohlédl jsem si to a všiml jsem si něčeho zvláštního.“ Brumbál listoval stránkami, dokud nenarazil na místo, kde byl ohnutý roh stránky. Izar se zašklebil. Nesnášel, když někdo tímhle způsobem poškozoval knihy.

  Brumbál v tom místě otevřel knihu, odhalujíc tak vnitřek Izarovi. Havraspár musel zamžourat, aby viděl článek o Ďáblově jedu. Někdo použil hodně inkoustu, když kroužkoval ten článek, jasný znak toho, že ho to zaujalo.

  Izar zacítil změnu magie. Teplota klesla o několik stupňů, což vyvolalo na jeho pažích husí kůži. Jeho oči spatřily, jak se dveře tiše otevřely, aby vstoupil Temný pán. Nikdo si nevšiml jeho přítomnosti a Izar na to nehodlal upozorňovat.

  „Nějaký student tohle našel v Lukasově pokoji,“ zdůvodňoval Izar. „Někdo jasně zakroužkoval článek o Ďáblově jedu,“ Izar se lehce zasmál. „A z čeho přesně mě obviňujete? Není jasné, že to byl Lukas, kdo měl tu knihu ve svém držení a ten článek si zakroužkoval sám?“

  „Ne nutně,“ začal Brumbál dřív, než mohl zasáhnout Bjørn. Ředitel prolistoval několik dalších stránek, než došel k další označené stránce. Ukázal ji Izarovi. Havraspárské srdce vynechalo úder. „To samé kouzlo, které jsi použil během úkolu, je taktéž zakroužkováno, tentokrát sice slabě, ale přesto je označeno. Inferorum Animas, Izare. To samé kouzlo, které jsi použil.“

  Opravdu, stránka, na kterou hleděl, obsahovala kouzlo Inferorum animas. Okolo článku byla slabá inkoustová značka, vypadala staře a opotřebovaně.

  Izar cítil, jak Temný pán vstoupil do vnitřní části učebny. Podle Brumbála potemnělého výrazu, si byl ředitel taktéž vědom jeho přítomnosti. Izar byl jen rád, že se tu objevil.

  „To není všechno,“ zamumlal vášnivě Steinar. „Brumbál prohledal tvé věci…“

  „Pane ministře, od teď budu pokračovat já, děkuji.“ Brumbálův hlas byl ostrý, káravý. Modré oči se otočily zpět k mlčícímu Izarovi. „Potom, co jsem si prohlédl tuto knihu a vyslechl Lukasovo prohlášení, že to není jeho kniha, napadlo mě, že je v nejlepším zájmu, kdybych ti prohlédl tvé osobní věci. Jakožto ředitel mám veškeré právo to udělat. Nenarušil jsem tvé soukromí; jen jsem prohlédl tvé knihy. Narazil jsem především na tuto,“ a tady, Brumbál pozvedl Eruditio.

  Izar nechápal, proč si Brumbál myslel, že v téhle situaci byla tahle kniha jakkoli důležitá. Kniha, kterou mu Voldemort dal, byla velmi přínosná. Stránky byly bílé, dokud si čtenář nepřál studovat nějaké téma. Kdokoli mohl klepnout hůlkou na stránku. A teprve tehdy… se stránky zaplnily inkoustem ohledně daného subjektu.

  Za normálních okolností by stránky Eruditia měly být prázdné.

  „Otevřete to, pane Harrisone.“ Brumbálův výraz byl vážný, když podával knihu Izarovi.

  Než Izar vazbu otevřel, chvíli ředitele studoval. Stránky byly prázdné, jak očekával, jenže kniha se náhle otevřela uprostřed. Izar se zamračil, když jednoznačně zahlédl balení fialového prachu. Prsty uchopil balíček za okraj a přenesl si ho před obličej. Uvnitř malého balíčku byl ten samý fialový prášek, který se dostal do svého obličeje během prvního úkolu. Venenum Diavolo.

  „Já…“ ušklíbl se Izar. „Já tomu nerozumím. Nosím tu knihu všude, určitě by tam někdo mohl vložit…“

  „Lži,“ zasyčel Steinar. Ostatní porotci za ním vypadali překvapeně a lehce naštvaně.

  „Co si sakra myslíte, že jsem udělal? Chrstl si prach do svýho zatracenýho obličeje?“ vyštěkl Izar naštvaně.

  „To je taky přesně to, co jsi udělal,“ usmál se provokativně Bjørn. „Chtěl jsi falešně obvinit mého syna a vykopnout ho z turnaje. Zničil jsi jeho Slídila před tím vlastním, abys vytvořil dojem, že to byl Lukas, kdo spáchal ten čin. A díky tomu ho začali podezřívat jeho vlastní spolužáci a převzali iniciativu, aby prohledali jeho pokoj. A náhodou našli knihu, kterou jsi ty strčil do jeho školní tašky, tu samou knihu, která obsahovala zmínku o Ďáblově jedu. V každém případě to vypadá, že ten čin spáchal Lukas. Nepočítal jsi s tím, že Brumbál najde ve tvých věcech důkazy, že jsi to byl ty sám, kdo na sebe rozptýlil prach, abys mohl poškodit dalšího šampióna. Šampióna ze školy, která od počátku vyhrála všechny turnaje.“

  Než na to mohl někdo další reagovat, místností se rozlehl hlasitý potlesk.

  „Tedy pane ministře, to byla skvělá teorie,“ zavrněl Riddlův hlas. „Řekněte mi, prosím, jak dlouho vám trvalo, než jste na to přišel? Vaše dutá hlava jistě nemohla s něčím takovým přijít sama.“

  Bjørnova tvář se vztekem změnila v cihlově rudou. „Co tady děláte? Nebyl jste zván.“

  Riddle otevřel ústa v předstíraném překvapení a rozhlédl se po místnosti. „Vidím zde mého šampióna, který se zdá být bez svého mentora bezradný. Proč bych neměl být pozvaný?“

  „Pan Harrison je Bradavickým šampiónem, pane Riddle,“ zabručel Brumbál. „Má přítomnost je vše, co potřebuje.“

  Navzdory vážné situaci si Izar nemohl pomoct, ale musel se ušklíbnout. Brumbál, ten starý blázen, měl vlastně koule. To byla docela brilantní poznámka, kterou proti Tomovi Riddlovi použil. Jak to ale vezme Riddle?

  Izar koutkem oka sledoval, jak Riddle pozvedl posměšně obočí. „Ano, ale zároveň je i Britským šampiónem. Odpusťte, ale vy máte na starosti pouze Bradavice, ne celou Británii. mám na starosti Británii.“

  Izar odolal nutkání se smát. Kdyby ne, tak by tím ukázal na svého favorita v konverzaci. Bylo lepší zůstat neutrální.

  „Opravte mě, pokud se mýlím, ale toto právo náleží někomu s titulem ministra, pane Riddle, ne náměstka,“ odpověděl ocelově Brumbál. Na druhé straně místnosti si ministr Roux zdvořile odkašlal do dlaně, těžké brýle zahalovaly pobavení zračící se v jeho tváři.

  Voldemort zíral na Rouxe, než se otočil zpátky k Brumbálovi. Krutý, sevřený úsměv roztáhl jeho rty. „Pro tuto chvíli,“ slíbil muž hedvábně. „Ale nejsme tu, abychom mluvili o osobních věcech, jsme tu, abychom s napjatou pozorností vyslechli skvělé schéma ministra Streinara. Prosím, pokračujte, Björne. Omlouvám se, že jsem vám sebral váš moment slávy, byl jste právě uprostřed vyvrcholení. Škoda,“ mlaskl muž.

  Izar se zahihňal.

  Bjørn, rudý v tváři, se zaměřil na Izara a přitom na něj ukázal prstem. „Vsadím se, že ses spikl s náměstkem, nemám pravdu, kluku? On dal tvé jméno do poháru. Vím to.“ Bjørn se obrátil ke skupině porotců.

  „Ach, pro lásku Merlina,“ zvolal ministr Roux při změně tématu. „Jednáme tu o užití Ďáblova jedu, ne abychom tu prokazovali, kdo koho nechal vstoupit do turnaje. Jsem si jistý, pane Steinare, že bychom našli nějaké spiknutí i ohledně toho, kdo dal do poháru jméno vašeho syna.“

  Steinar zafuněl a Rouxe ignoroval. „Riddle vložil jméno toho kluka do poháru, protože už měl všechno dopředu naplánované. Nedokázal snést, že Británie bude další rok na nejnižším stupni národů. Takže naplánoval, jak Nory odstranit. Protože je jasné, že jsme nejlepší škola a pro ně ta největší hrozba.“ Steinar vydechl, v jeho rysech se odrážela pýcha.

  „Jasné?“ Francouzský ministr si stoupl. To bylo nejrychlejší pohyb, jaký ho Izar viděl udělat. „A jak jste na to přišel?“

  Bjørn na francouzského ministra zavrčel. „Francouzi,“ to slovo vyplivl, jako něco odporného. „Děkujte svým bohům za tenhle incident. Jinak byste v tuhle chvíli nebyli první.“

  Roux zrudl; jeho francouzský přízvuk se zvýraznil. „Jak se opovažujete? My, Francouzi, nepotřebujeme vytvářet konspirační teorie, abychom skryli fakt, že jsme prohráli zápas. Ne, to dělají Norové.“

  Izar se opřel a pozoroval hádku. Jak madame Maxime, tak i ředitel Karkarov a Brumbál, stáli v pozadí místnosti, stranou jejich hádky. Tehdy si Izar plně uvědomil, že turnaj je jen politická záležitost. Už dávno to nebylo o seznámení s ostatními studenty z jiných zemí; bylo to vychloubání politiků. A také to bylo osobní, hodně osobní.

  Podíval se na Riddla a zaznamenal, že ho muž pozoruje. Soudě podle domýšlivosti, která z Riddla vyzařovala, se Izar domníval, že muž měl v úmyslu, aby se tohle stalo. Riddle na Izara mrkl a natáhl ruku. Zmatený Izar se podíval na svůj klín, kde si všiml Eruditio. Popadl kožený svazek a podal ho Temnému pánovi.

  Náměstek vzal knihu a otevřel ji na místě, kde byl sáček Ďáblova jedu. Zamyšleně se na látku podíval a pak si ji zastrčil do kapsy. Dlouhé prsty spokojeně poklepaly na kapsu předtím, než podal knihu zpět Izarovi.

  Muž se ušklíbl, zatímco prsty něžně přejížděl po zadní straně Izarova krku. Ten při tom kontaktu ztuhl, jeho žaludek sevřel zvláštní pocit.

  „Pokud do toho mohu vstoupit,“ začal Riddle, umlčel tak dva hašteřící muže. Všechny oči se otočily k nejvyššímu muži v místnosti. Prsty opustily Izarův krk, protože postoupil o krok dopředu. „Vzhledem k tomu, že jsme se v této záležitosti nikam nedostali, domnívám se, že tohle setkání můžeme ukončit. Neexistuje žádný pevný důkaz. Jakýkoli student, či dokonce dospělý, mohl umístit Ďáblův jed do knihy pana Harrisona. Jak předtím řekl, bere si tu věc všude s sebou.“

  V ministru Bjørnu Steinarovi to vřelo.

  „Pokud jde o vašeho šampióna, pane Steinare, mohlo to mít naprosto stejný scénář. Nemáme tušení, proč chce někdo vyvolat tento rozruch. Tato situace, nicméně, volá po větším dohledu nad bezpečností našich studentů. "

  „Máte pravdu, pane Riddle,“ vykročil vpřed Brumbál, vosy na jeho hábitu vesele bzučely. Izar si je nedůvěřivě prohlížel. „Pojďme to odložit do chvíle, kdy neobjevíme další důkazy.“

  Byl to skoro jako závod, jak se snažili dostat ven z místnosti. Madam Maxime se vyškrábala ven jako první; uklonila se hlavou, a pak vyšla ven. Ministr Roux odešel krátce poté, s ředitelem Karkarovem a Brumbálem v patách. Ministr Steinar zaváhal, jeho pohledné rysy se zkrabatily. „Sleduji vás dva,“ zašeptal muž hrozivě. Riddle se jen mile usmál. „Mého syna nedostanete.“

  Muž odešel se zavířením hábitu.

  „Byl to poměrně… příjemně strávený večer,“ poznamenal Izar, jakmile porotci odešli. Riddle se v souhlasu tiše zasmál.

  Jeho ruka se k němu opět natáhla, ale tentokrát Izar věděl, že nežádal o knihu. Chvilku váhal, než položil svou ruku do té Riddlovy. Jeho prsty se ovinuly kolem Izarovy ruky, než mu pomohl vstát. Jakmile stál, byl si více než vědom mohutnější ruky, která stále svírala tu jeho.

  „Tuto noc si potřebuješ dobře odpočinout,“ nařídil Riddle. „A očekávám, že ke mně přijdeš, pokud se vrátí nějaké symptomy. Ačkoli,“ začal s lehkým úsměvem na tváři. „Nebyl bych překvapený, pokud bys měl noční můry z Brumbálova nejnovějšího hábitu. Jeho garderoba byla v domě mého mudlovského otce jednou z tvých nejoblíbenějších halucinací. To, a ještě ropuchy.“

  Izar se zašklebil, potěšený zjištěním, že není jediný, koho rozčilují róby starého muže.

  Riddle pustil Izarovu ruku, jen aby se mohl dostat k jeho vlasům. Zatahal za vyčuhující vlnku. „Čas, který jsme spolu strávili, jsem si užil,“ zavrněl. „Jen bych si přál, aby to nebylo za tak vážných okolností.“

  „Budu se snažit, abych se před tím neotrávil,“ řekl posměšně Izar, mírně ovlivněný jeho blízkostí. „Nemůžeme dopustit, aby odhalili náš plán, nemám pravdu?“

  Riddle spustil ruku, na jeho tváři se objevil smrtící úsměv. Izar byl zaskočený jeho skutečnou podlostí pod tím vším. Očarované hnědé oči dráždivě zářily zpoza Riddlových brýlí, když lehce poplácal Izarovu tvář. „Ne, to nemůžeme dopustit.“

  S posledním lehkým klepnutím na jeho tváři se Riddle vypařil z místnosti stejně tiše, jako do ní vstoupil.

  Izar zíral na místo, kde Riddle před chvílí stál.

  Merline.

***





13 komentářů:

  1. Šmarjá.. no tak tohle byla bomba, snad ze všech stran.
    Zaujala mne dost ta možnost, že Tom má snad další masku.. jen mi prosím neříkejte, že bez magie vypadá jak tamta zrůda z filmu.. ale to by mi moc asi nedávalo smysl. Protože tou se stal až tím, že vlastně zemřel a znovu povstal, navíc z tamtoho něčeho hnusného:) Takže co asi zase skrývá, hm? Zajímavé..
    Pěkné bylo, jak ho nazval.. když byl Izar v "delíriu", ..lásko.. to mi vyvolalo úsměv na tváři.. ale koho by mělo potěšit, že vás tahle nazve masovej vrah, hm.. Ještě že si to Izar nepamatuje..
    Taky mne dostalo, že Tomas sleduje jeho lekce se Siriusem, co dalšího ještě sleduje?? a taky, kdy asi Sirius přijde na to, kdo Izar je..:) Na to se těším..:) Izar má vlastně pěkně neodbytnou rodinku..
    Ale samozřejmě to s prachem je zajímavé a jsem zvědavá kdopak to byl.. od začátku jsem byla přesvědčená, že ten Nor, ale teď už moc ne.. tak uvidíme:)

    Opravdu krásně dlouhá kapitola, velmi jsem si jí užila..:)

    Lily

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Temný pán skrývá ještě něco jiného, to je pravda, a Izar v tom nedostatečném osvětlení viděl jeho siluetu. Co myslíš...? :-DDD
      Mě taky mile překvapil tím oslovením, ale Izar to neocení, protože byl mimo a stále je pěkně protivný, když není po jeho. Temný pán holt není žádný Rómeo.
      A má nepříjemný zvyk o všem vědět. Je jasné, že Izarovi je to dost nepříjemné, ale doufejme, že přece jenom zbylo nějaké soukromí. ;-) Sirius zřejmě tuší, že ho Izar lakoval, ale jakmile Regulus vyjde na světlo boží, určitě bude kontaktovat i svého bratra. Pak to bude jasné.
      Lukas byl tak nápadně podezřelý, až to bylo směšné a evidentně tomu nikdo neuvěřil. Jenom mě překvapilo, že důkazům proti Izarovi bez problémů věřili, i když minimálně Brumbál ví, že Izara by takové zahrávání stálo život. Brumbál se ho však nezastal, spíš naopak.
      Díky za tvůj komentář a pochvalu. :-) Moc nás těší, že tě to baví.

      Vymazat
  2. Tahle kapitola byla naprosto perfektní, hlavně ty Izarovy halucinace mě hodně pobavili:-D a jak se o něj Riddle staral, to bylo...úžasné:-D ae teď by mě zajímalo, kdo ten útok opravdu naplánoval...a jsem si jistá, že Tom to ví...a možná to i nějak zapadá do jeho plánů...tk uvidíme...děkuju zá kapitolu, opravdu jsem si ji užila a těším se na další:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Představa, jak Voldemort sedí vedle Izara a poslouchá ty jeho šílenosti, je opravdu zábavná. Předpokládám, že to muselo stát za to. :-D Zdá se, že Tom zřejmě dokáže být i starostlivý, ovšem když ho u toho nikdo nevidí. Ani pacient. ;-)
      A taky ho podezřívám, že ví odkud vítr fouká, ale jeho plány zná jenom on.
      Díky za tvůj komentík. :D

      Vymazat
  3. No není náměstěk Riddle sladký, jak se staral o Izara až na to, že ho do těch potíží vlastně dostal on, že ? Brumbál a jeho hábity, docela tomu bylo dnes hodně věnováno :-)
    První úkol je za námi a všichni přežili, zatím. Těším se na další, chtělo by to nyní nějaké Zmijozely.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No pravdaže! Za vším hledej Voldemorta. :-D Ne, že by byl za tím útokem, ale rozhodně Izara vecpal do toho Turnaje, i když se ho o to nikdo neprosil. Brumbálovy hábity jsou pojem samy o sobě. :-D
      A Zmijozelové samozřejmě budou, a ty to víš. ;-) Po škole se nám jich potlouká celáááá řada. :-D
      Děkujeme za tvé věrné komentáře, moc si toho ceníme.

      Vymazat
  4. Z Albusovho plášťa by som mala nočné mory aj ja. Bože to je nápad:DDD chudák Izar. Ale aj ropucha od ktorej dostal pusu na čelo bola podarená:D Voldemort sa mi zdal oveľa milší. O Izara sa staral veľmi pekne, ani sa nedivím, že v Izarovi sa prebudili hormóny.
    Tie machinácie s knihami ma poplietli. Ten prášok v Izarovej knihe a tie zakrúžkované kúzla v tej druhej... Uvidíme ako to nakoniec dopadne a kto vlastne ten útok na Izara spáchal. Strašne by som chcela vedieť akú tvár Voldemort naozaj skrýva:) asi nie som sama...
    Ďakujem za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Albus je prostě excentrik, což je pro takového pragmatika, jako je Izar naprosto děsivé. Zejména po těch divokých halucinacích. :-D Voldemort měl o Izara opravdu starost, to je víc než zřejmé. Izarovi samozřejmě imponuje a už ty podivné výboje energie, které při blízkém kontaktu cítí, napovídají, že je mezi nimi něco víc. Izar to samozřejmě přičítá své magické citlivosti... a možná má pravdu. ;-) Je mu však 15 a je načase, aby se probudilo jeho libido. Není však nadšený, že je to právě díky Temnému pánovi, to je jasné. Ani nevěří, že by to bylo možné.
      S těmi knihami si dal někdo opravdu hodně práce a musel být hodně pohotový, protože nikdo přece nemohl vědět, jaké kouzlo Izar použije.
      Díky za tvůj komentík. :-)

      Vymazat
  5. Takže další, poměrně zajímavý posun děje. Tom se nám stará o Izara, když je nemocný, dokonce se kvůli němu na čas stane MUDLOU !!!!! Měkota jeden, jestli to není opravdový znak lásky, i když Izarovi je teprve patnáct a s city nemá prakticky žádné zkušenosti, no uvidíme co na to v budoucnu on. Myslím si, že Brumbál se chová potrhle záměrně, jinak je to skvělý manipulátor a diktátor, typicky zmijozelské vlastnosti. Určitě i on zaznamenal Izarovu genialitu a bude se o něj s Riddlem přetahovat. Co ovšem Riddle skrýval ve svém rodiném sídle je dost nejasné, s určitostí však skrýval svou fyzickou podobu, mohl by ho tedy Izar poznat? Jsou snad spolu příbuzní? Nebo je snad Temný pán žena, skrytá pod iluzí Toma Riddlea?
    Obvinění Izara ministrem Steinarem bylo velmi průhledné, vykonstruované a Brumbál k němu svolil jen proto, aby mohl pozorovar reakce zúčastněných a reagovat svým vlastním jednáním. Jistě mu neušlo, jak se Tom za Izara postavil. A také se jistě zamýšlí, kde asi bradavický student přišel k tak vzácné knize, jako je Eruditio, kterého je na světě jen několik exemplářů a co s ním vlastně dělá.
    Děkuji za pěknou, dlouhou kapitolu a doufám, že brzy půjdem na druhý úkol.
    Arianna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, že to skutečně o něčem svědčí, jenže Izar si tyhle věci prostě nechce připouštět. I když docela chápu, že se mu nechce uvěřit, že by Temný pán... no vždyť víme. :-D
      Brumbál asi částečně potrhlý je, kdo by jinak vydržel neustále takhle blbnout. Ale rozhodně toho dokáže plně využít, aby zakryl svou skutečnou podstatu. Prostě si užívá příjemné s užitečným.
      Ovšem tvoje teorie, proč Riddle skrývá tvou pravou tvář, mě vážně pobavily. Žena? :-DDD No fuj, tohle je slash. :-DDD
      Steinar se mi jeví jako hlupák, který nedokáže vidět dál než na špičku svého nosu. Přirozeně se domnívá, že je to namířené proti nim a nedochází mu, kdo je skutečná oběť. A taky myslím, že Brumbál pozorně sledoval, co se děje a jak kdo reaguje. Zřejmě nemohl odolat, aby nepíchl do vosího hnízda.
      Díky za komentář. ;-)

      Vymazat
  6. Kdo by řekl do Toma (Temného pána), že se dobrovolně vzdá své magie ač jen na nějakou dobu. Jen mě zajímá čeho by se ještě vzdal kvůli Izarovi. Ale každý by musel uznat, že to od něj bylo milé (jde vůbec napsat v jedné větě milý a Temný pán??)
    Nezávidím Izarovi setkání s Brumbálem (nebo bych měla napsat s jeho pláštěm? :)) Pro člověka, který měl tak "strašné" halucinace by to nemělo být nejlehčí.
    Přestřelka Brumbála a Toma byla zábavná. Nesmíme opomenout také Tomovi trefné a sarkastické poznámky na ostatní ministry. Tom Riddle je prostě nepřekonatelný.
    Plán? Nevím jestli chci vědět, co je to za plán, protože vím jen jedno a to, že je určitě ďábelský. Také s čím jiným by se spokojil, že?
    Děkuji za kapitolu.
    Anny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No náš "milý" Temný pán (vážně to nějak drhne) kvůli Izarovi udělal opravdu hodně velký ústupek. Ale myslím, že v jeho případě se jedná právě o tu dočasnost. Na trvalo bych s tím nepočítala. Spíš pohne nebem a zemí, aby bylo po jeho. :-)
      Brumbál a jeho hábit... Vlastně bych se nedivila, kdyby Izar hodil šavli. Úplně si dokážu představit ten houpavý pocit v žaludku.
      Tom a Brumbál budou samozřejmě na kordy neustále. Ještě si je párkrát užijeme.
      Moc děkujeme za komentík.

      Vymazat
  7. Tak to bylo perfektní! ♥ První mu řekl: Lásko! To jsem se od začátku těšila až to napíšu, úplně mě to zrovna od Voldyho dostalo :D Pak se vzdal magie, což jsem byla úplně zaražená a vůbec bych to od něj nečekala! Takže, buď má s Izarem fakt velký "politický" plány anebo ho vidí jako potencionálního milence, protože jak potom vysvětlit to ošmatlávání? :D Řekla bych, že ho v budoucnosti chce jako svého partnera. Bude působit jako politik v kouzelnickém světě, bude respektovaný a díky své inteligenci taky dost prohnaný, což bude pro Voldyho i v soukromí dobrá kombinace, takže z toho asi fakt něco bude :D (si myslím já :D) Ale líbilo se mi, jak tu možnost Izar zanalyzoval. Je fakt, že to by ho Voldy měl na úplné páce, stačí, že se objevil Reg, to už teď má dostatečnou páku. Ten prsten mu taky zavařil, když věděl předtím, kde je, co to bude mít dalšího? Navíc, ten způsob, jak reagoval Reg, když ho viděl....A pobavil mě slovní "fotbal" mezi Brumlem a Voldym, to fakt nemělo chybu! :D :D

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)