17. Death of Today

Autor: Epic Solemnity
Překlad: Jutaki AiShine & Nade
Beta: Nade

Sice se zpožděním, ale berte to tak, že nebudete muset dlouho čekat na následující cíl. A já myslím, že to docela oceníte... :-DD
Opětovně velké díky Lily, Jenny, Bobo, Zuzaně, Arianně a Anny, ta jejich komentáře. Vážně díky. Opravdu nás mrzí, že tuhle povídku nedokáže ocenit víc lidí, ale snad se to časem zlepší. ;-)  Vaše Nade.

***

Kapitola sedmnáctá

  Když líně kráčel směrem k třídě profesora Blacka, na chodbách bylo konečně ticho. Po večeři platilo pro většinu hradu studijní volno a Blackova třída, naštěstí, byla od divokých Nebelvírů a Mrzimorů dostatečně daleko. Z toho neustálého tlachání ho bolela hlava. Izar doufal, že dnes – den po tom, co se vrátil do Bradavic – se bude moct vrátit zpět do své rutiny. Například do vyučování, prostě cokoliv, co odtáhne jeho pozornost od všech problémů.

  Jak byl bláhový…

  Studenti o tom útoku nepřestávali mluvit. Když na něho na chodbách zírali, jejich oči zářily okouzlením už jen při pouhém pohledu na něj. Ale tím to nekončilo. Chodili za ním a vyptávali se ho; jaké to bylo v péči náměstka Riddla; jaké to bylo v lese; kdo si myslel, že ho napadl. Byl to nekonečný seznam otázek, ale naštěstí byla většinu dne po jeho boku Daphne. Uklidňovala ho vždy, když chtěl vyletět, a zaháněla studenty, kteří si nezasloužili být v jeho blízkosti.

  Také si během dne všiml dvou studentů, kteří neustále vrhali pohledy jeho směrem.

  Draco a Grangerová. Co se týče blonďáka, Izar si byl vědom lehce toužebných pohledů, které na něj Draco vrhal přes celou chodbu nebo třídu. Jakmile však Draco zaznamenal Izarův pohled, se zamračením na tváři se odvrátil. Taky si nemohl nevšimnout závistivých pohledů, které od jeho bratránka schytávala Daphne.

  A pak tu byla Grangerová. Byla v tom stejně špatná, jako Draco. Mudlovská šmejdka se na něj tiše dívala, pozorovala ho s ohrnutým nosem. Pokud někdo neměl žádné právo se šťourat v jeho životě, tak to byla ona. Izar znal ten pohled v jejích očích. Myslela si, že ví o všem, co se kolem ní děje, jako by všechno bylo zcela zřejmé. Kdysi, ještě ve svých mladších letech, měl Izar tenhle výraz taky. To bylo předtím, než si uvědomil, že svět není rozdělený na černou a bílou.

  Izar byl rád, že má soukromou hodinu se svým drahým strýčkem. Sirius nebyl tak špatný, jak si Izar myslel, že bude. Jeho strýc byl většinou tichý a klidný, a vyučoval ho pozoruhodně dobře. Občas se pokusil o šibalský vtip, nad kterým Izar, nepříliš pobavený, jen nevýrazně zamrkal. Ale téma ‚Regulus‘, když Izar jasně popřel jakýkoli vztah k rodině Blacků, odsunul stranou. Přesto na něho jeho strýc nepřestával zírat s omámeným výrazem na tváři.

  Bylo to znervózňující.

  Přišel před třídu OPČM a zastavil se. Přemýšlel, jestli je tu dnes Voldemort. Tehdy otevřeně prohlásil, že jeho setkání se Siriem sledoval. Dnes má určitě na práci něco lepšího, než pozorovat Izara, jak se během duelů válí po zemi. Nebo v to Izar aspoň doufal.

  Když pozvedl levou ruku, zarazil se, aby si ji prohlédl. Protože se tak rychle vrátil do vyučování, neměl zatím čas si o tom prstenu něco přečíst. Měl v plánu to udělat hned po svém soukromém doučování se Siriem. Ale rozhodl se, že než se k tomu dostane, bude nosit bezprsté kožené rukavice. Rukavice měla přesně potřebnou velikost, aby prsten skryla před zvědavýma očima. Takže žádné otravné děti se ho na to nevyptávaly.

  Ústy vydechl horký vzduch a rázně zaklepal.

  „Dále,“ zvolal rozrušeně Sirius na druhé straně.

  Izar vstoupil do učebny a všiml si další postavy sedící se Siriem za jeho stolem. Malou chvíli měl Izar potíže rozlišit, kdo je Sirius a kdo host. Host byl menší a měl kratší vlasy. Možná proto měl Izar problém si uvědomit, že je to Regulus. Ten teď vypadal mnohem čistší – mnohem více hoden titulu hlavy aristokratického rodu Blacků, než když ho Izar viděl naposledy. Seděl hned vedle Siria, takže si Izar mohl povšimnout podobností i rozdílností mezi nimi.

  Izar zasyčel mezi zuby, při pohledu na svého otce cítil svíravý pocit v hrudi. Dělo se příliš mnoho věcí, než aby opravdu přemýšlel o důsledcích přijetí Voldemortova dárku, aby ušetřil muže, kterého ani neznal. Současně však Izar věděl, že myšlenkám na Regula se tak dlouho vyhýbal jen proto, že nechtěl přemýšlet o svém rozhodnutí zachránit jeho život. Život muže, který se nikdy předtím neobtěžoval vstoupit do jeho života.

  Nevěděl, že existuješ…

  Izar zavrtěl hlavou a k Siriovi a Regulovi se otočil zády. Zrovna chtěl projít dveřmi, když se mu přibouchly před obličejem.

  „Izare,“ zvolal za ním Regulus, s náznakem zoufalství v hlase.

  Izar zůstal stát na místě jako přikovaný. Jeho uši zasáhly zvuky za ním se blížící osoby. Z těch vyrovnaných a kultivovaných kroků Izar odhadoval, že je to Regulus. Sirius měl spíše arogantní a neuhlazený krok. Hřejivá ruka ho vzala za ramena a otočila.

  Izar byl vtažen do silného objetí. Regulus ho políbil na spánek a pak si jeho čelo přitiskl na rameno, takže Izar nemohl pohnout hlavou. Takováto osobní přivítání přijímal dost těžko, ale Regulův dotek ho nějak zdolal. Naštvaný sám sebe si uvědomil, že se jeho tělo k Regulovi samovolně naklání. Ten na oplátku své sevření ještě zesílil.

  „Jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal mu do ucha, s rukama stále těsně obtočenýma kolem Izara. S posledním silným stiskem Regulus ustoupil, rukama ho však dál držel za ramena. Živé šedé oči Izara studovaly, hledaly jakýkoli náznak poškození. „Musím vyjádřit své potěšení nad tvým výkonem. Byl jsi skvělý,“ usmál se samolibě Regulus. „Jen bych si přál, aby to neskončilo tak nepříjemně.“

  Izar se pokusil o úsměv, ale vyšel z toho úšklebek. Přes Regulovo rameno zahlédl Siria. Ten byl překvapivě klidný a soustředěný vzhledem k tomu, že zjistil, že jeho mladší bratr je naživu. Když si muž všiml jeho pohledu, mrknul na něj.

  Izar přejel pohledem přes prázdné studentské lavice. „Ví profesor Snape, že jsi byl u Voldemorta?“ zeptal se Izar tiše, příliš tiše, než aby to slyšel Sirius.

  Regulovy ruce sklouzly z Izarových ramen. Okamžik radosti byt tvrdě setřen z jeho výrazu. „Ano.“ Šedé oči klesly směrem k Izarově ruce. Regulus zbledl; jeho tělo ztuhlo. „Já… on objevil mou slabinu a obratně jí využil, jako každý jiný Temný pán na jeho místě. Izare, můj synu, nemusel jsi přijmout ten prsten. Rád bych trpěl…“

  „Nechci o tom mluvit,“ odsekl Izar chladně. Svou ruku schoval v rukávu. „Ty o tom prstenu víš? On ti to řekl?“ obvinil ho Izar.

  Regulus vypadal upřímně v rozpacích. „Řekl. Cítím se ještě hůř, když vím, že jsi musel přijmout tohle břímě.“

  „Ušetřil jsem tvůj život,“ zasyčel chladně Izar. „Jinak se tě chystal zabít.“

  Hřejivé ruce se jemně dotkly jeho tváří. „A za tvou oběť jsem ti navždy zavázán, Izare. Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby se mé činy zpřed patnácti let obrátily proti tobě, tomu nejnevinnějšímu z nás všech přítomných. Bylo to… skoro jako by čekal na příležitost, aby ti ten prsten mohl dát. Myslel jsem si, že když k němu půjdu přímo, mohlo by to mě i Severuse zachránit. On už několik let věděl, že žiju. Jenom trpělivě čekal na to, až se vrátím, abych mu čelil,“ vysvětlil tiše Regulus. Sirius vstal a přešel místnost. Regulus si toho musel všimnout, protože se rychle zeptal. „Víš, jak ten prsten funguje? Řekl ti to?“

  „Ne,“ Izar vytrhl svou tvář z Regulových dlaní. Věděl, že je k němu krutý, ale všechna ta jeho starostlivost ho hrozně tížila.

  Regulus neochotně stáhnul ruce pryč od Izara. Jeho tvář byla stejně nešťastná, jako ten den, když ho Izar viděl v hostinci. Věděl, že ten muž nese všechnu vinu za své dřívější jednání. A Izar také věděl, že Regulus věří, že jeho vinou teď nosí ten prsten.

  V tuhle chvíli byl Izar příliš nervózní, než aby ho přesvědčoval o opaku.

  „Přišel jsem sem, abych s tebou mluvil o Lily,“ začal Regulus, když se Sirius dostal na doslech. „Můj vliv na ministerstvu pomalu roste. Jakmile se rozhodneš mě veřejně přijmout jako svého otce, nemovitosti Blacků jsou znovu otevřeny pro naše potřeby,“ informoval ho Regulus.

  Pro naše potřeby. Izar odvrátil svou tvář, v srdci se cítil rozporuplně. Bylo to na něj všechno moc rychlé.

  Cítil závrať.

  Ale Regulus pokračoval, aniž by si všiml Izarovy ztráty kontroly.

  „Přišel jsem, abych si promluvil se Siriem. Řekl jsem mu o svém objevu, že ty jsi můj syn, a o Lilyině podílu.“

  „Ani já o tom nic nevím,“ informoval ho Izar, lehce uražený. „Myslel jsem, že Sirius je přítelem Lily a Jamese Potterových. Proč bys za ním chodil?“ Izar si myslel – očividně špatně – že Sirius a Regulus spolu nikdy nevycházeli. Zdá se však, že něco v minulosti jejich vztah změnilo.

  „Byl jsem,“ promluvil Sirius místo Regula, který dal přednost tomu, že na něj shlížel v obavách. Obočí se mu při tom zkrabatilo. Nedokázal snad Izar dostatečně skrývat své emoce? Nebo byl Regulus prostě příliš dobrý ve čtení lidí? „Byly tu nějaké problémy…“

  „O tom si promluvíme později,“ přerušil ho tiše Regulus. „Musím ti říct o Lily, Izare. Začala konat. Byl jsem informován, že Lily se skoro patnáct let ukrývala ve stínu, na veřejnosti se příliš neprojevovala. Když se začalo mluvit o mém návratu, začala být víc aktivní. Bojím se, aby se nás nepokusila rozdělit.“

  Izar se zachechtal, hlava se mu točila. „Omlouvám se,“ reagoval. Začal mít obtíže s dýcháním. Proč? Proč se jeho tělo takhle chovalo? „Já tohle opravdu nemůžu. Teď vážně ne.“

  Sirius vykročil, aby Izara zastavil, ale Regulova ruka nesoucí rodinný šperk ho zastavila. Oči jeho otce byly plné úzkosti, když sledoval, jak se Izar odvrací. Ten bez váhání otevřel dveře a ze Siriovy třídy utekl. Rozpálené tváře se mu konečně začaly ochlazovat a jeho srdce uklidňovat.

  Uvědomil si, že své tělo tlačil na maximum. Nebylo to nutně jeho tělo, bylo to více o jeho mysli, která byla pod tlakem – jeho emocí.

  Znamení zla; přenášedlo, které si Voldemort objednal; jádro hůlky; trénování soubojů; halucinace; prsten; Regulus, a nyní Lily a ostatní členové Blackovy rodiny… bylo toho na něj moc.

  Izar se opřel o zeď knihovny a v jakémsi omámení zíral do chodby. Možná, že byl tak nesvůj proto, že se po většinu svého života nemusel koncentrovat na nic jiného, než na školu. Nikdy neměl žádné sociální závazky, žádná očekávání. A tento rok se to na něj valilo tak rychle a tvrdě, že se potýkal s tím, jak žongloval s tím vším najednou.

  Jeho oči nechtěně sjely na jeho levou ruku. Pod svou rukavicí prsten vidět nemohl, ale jeho obraz měl vypálený ve své mysli. Také si živě vzpomínal na vinu v Regulově tváři. Izar byl vždy velmi schopný při čtení lidí a věděl, že Regulus byl tím, že Izar přijal prsten, velmi zničený. Jakkoli chtěl Regula vinit ze svého osudu, nedokázal v činech svého otce najít nic špatného.

  Voldemort už dávno věděl, že je Regulus naživu. Pokud by se Regulus pokusil udělat něco vychytralého v zákulisí, dřív než předstoupil před Temného pána, dalším čekáním by Voldemorta ještě víc rozhněval. Tenkrát v hospodě věděl, že mu Izar lže. A přesně jak na to dnes Regulus poukázal, bylo to, jako by Voldemort hledal něco, čím by mohl Izara vydírat. To znamenalo, že to s tím prstenem měl v plánu ještě předtím, než se do Británie vrátil Regulus.

  I kdyby Izar odmítnul přijmout prsten, aby zachránil život Regula a Severuse, tak si byl více než jistý, že by ten prsten stejně nakonec skončil na jeho prstu. Voldemort by jen použil jinou záminku. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu Voldemort ten prsten na Izarově prstu potřeboval.

  Ale proč?

  Jedna jeho část se chtěla vrátit do Siriovy třídy a Regula si vyslechnout. Ten muž se opravdu snažil Izara pochopit a pomoci mu. Věděl to. Ale ještě pořád měl ve své hlavě blok ohledně toho, že by se o něj kdokoli staral. Byl zvyklý žít sám. A taky si nebyl jistý, jestli by v tuhle chvíli zvládl poslouchat o Lily a jejich minulosti. Ne, dokud nebude mít všechno kolem sebe pod kontrolou.

  „Izare?“ zeptal se opatrně čísi hlas. Přes své vlasy spadlé do obličeje pohlédl Izar na Daphne. Dívka stála na špičkách a nakláněla se, aby nahlédla do jeho obličeje. „Je všechno v pořádku?“

  „Ne,“ zamumlal Izar tiše. Odstrčil se od zdi a snažil se přetvořit svůj výraz do chladné lhostejnosti. „Ale bude.“

  Věnovala mu malý úsměv, natáhla se a třela jeho paži svými pěstěnými nehty. „Víš, že za mnou můžeš přijít vždycky.“ Izar přikývl v odpověď. Zasmála se. „Něco mi říká, že i tak za mnou nepřijdeš. To bys radši ve tmě vykrvácel.“

  „Samozřejmě,“ odpověděl krátce Izar. Než stačil říct cokoli dalšího, všiml si malé skupinky za Daphne. Pohromadě tu stálo několik sedmáků a šesťáků ze Zmijozelu. Tiše mezi sebou rozmlouvali a vypadali docela rozrušeně. Daphne se otočila, aby zjistila, co zaujalo jeho pozornost, a pak se obrátila zpět.

  Greengrassová si povzdychla a na její tváři se promítlo trápení. „Potřebuji se tě na něco zeptat, Izare. Ale naprosto chápu, když se ti nebude chtít. Kdybych byla na tvém místě, tak bych odmítla…“

  „Co je?" zeptal se krátce Izar, příliš podrážděný, než aby poslouchal, jak Daphne chodí kolem horké kaše.

  Blonďatá čarodějka sevřela rty a pak přistoupila blíž k Izarovi. Položila ruce na jeho paže, aby se uklidnila. „Předpokládám, že v poslední době jsi noviny nečetl? Kupodivu, když se dostaneš přes pátou stranu, tak jsou tam zprávy i o něčem jiném, než o turnaji.“

  „Opravdu?"

  Vrhla na něho varovný pohled. „Zjevně,“ ohlédla se za sebe na tu skupinu. Někteří ze Zmijozelů nevypadali nadšeni tím, že s ním mluví. Ale byli tu i tací, kteří napjatě čekali na jeho reakci. „Otec Theodora Notta byl nedávno odsouzen na dva roky v Azkabanu. Nottův otec je nemocný, Izare. V Azkabanu nepřežije ani týden, natož dva roky.“ V jejích zelených očích byly slzy. „Theodor je teď strašně rozčilený. Přišel o matku, když mu byly pouhé čtyři roky. S otcem jsou si blízcí, opravdu blízcí.“

  Izar se znovu zadíval na skupinu studentů a všiml si nejvyššího a nejhubenějšího z nich. Jeho oči, zoufalé a rozzlobené, visely na Izarovi.

  „Požádal mě, abych se tě zeptala…“ Daphne se odmlčela, protože hledala vhodná slova.

  „Chce, abych mu pomohl vysvobodit jeho otce z Azkabanu?“ zeptal se lehce jízlivě Izar. Z Azkabanu nebylo možné uniknout, rozhodně ne s bandou školáků.

  „Ne,“ pokárala ho Daphne. „Chce, abys mu pomohl se pomstít. Vypadá to tak, že mudlovský šmejd, Cory Appleton, Theodorova otce udal. Informoval ministerstvo, že pan Nott má v domě pár ilegálních předmětů, ilegálních temných artefaktů, které nebyly registrovány na ministerstvu. Náměstek Riddle se ze všech sil snažil zbavit pana Notta obvinění, ale bylo tu mnoho důkazů. To nejlepší, co náš pán mohl udělat, bylo zmírnit jeho trest z pěti let na dva roky.“

  Izar si lehce povzdechl. „Co má Nott v plánu?“

  „Zabít,“ zamumlala tiše Daphne. „Nemám mu to za zlé,“ bránila ho horlivě. „Appleton je starý mudlovský šmejd, který si užívá toho, že nechává zavírat nevinné muže a ženy. Pan Nott měl tyto artefakty ve svém držení po desetiletí. Hodně z nich patřilo Temnému pánovi nebo Nottovým předkům. Nikdy se jich nedotkl. A nyní, s jeho smrtelnou nemocí, ho poslali do smrtící věznice, která ho do necelého týdne zabije.“

  Dívka byla na jeho vkus až příliš emocionální.

  „To je neuvážené,“ promluvil konečně Izar. „Až to zjistí Temný pán, tak…,“ odmlčel se Izar, když si začal uvědomovat souvislosti. „To je důvod, proč Nott chce, abych ho doprovodil, je to tak? Myslí si, že když mě Temný pán tak okatě favorizuje, tak z toho vyvázne bezbolestně.“

  Daphne tiše zavrčela. „To není jenom kvůli tomu. Zmijozelové, kteří ti nezávidí nebo k tobě necítí nenávist, kvůli tvé krvi, k tobě kupodivu vzhlíží, protože Temný pán má o tobě vysoké mínění. Věří, že jsi něco jako jeho nástupce. A chtějí ti být nablízku. Především Nott.“

  Theodor vykročil jejich směrem, zbytek Zmijozelů zůstal na místě. Jak se Zmijozel přibližoval, Izar si ho prohlédl. Byl vysoký a štíhlý, jeho rysy připomínaly králíka. Oči měl velké, mandlového tvaru jako Izar, malý špičatý nos a malá ústa. Izar v jeho ústech zahlédl dva velké přední zuby. Nebyly tak velké jako u Grangerové, ale byly větší, než je běžný průměr.

  Jeho modré oči byly mdlé a bělmo zarudlé, což bylo od pláče, jak Izar předpokládal. Jako typický čistokrevný se držel zpříma. „Nikdy jsem se formálně nepředstavil,“ Theodorův hlas byl silný, postrádající jakékoli emoce utrpení. „Theodor Nott. Je pro mne potěšením tě konečně poznat, Izare.“

  Chlapec natáhl ruku a odhalil tak velký rodinný prsten na svém malíčku. Izar potlačil povzdech, než si s ním potřásl rukou.

  „Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ zeptal se ho Izar tiše. Nebylo by dobré, kdyby je Zmijozelové za nimi zaslechli. Nott by se urazil. „Promyslel sis to s chladnou hlavou?“

  Nottovo obočí se svraštilo, jak se ho zmocnily emoce. „Chci pomstít mého otce,“ prohlásil bez dechu a s vášní. Žádná slza mu neukápla, ale slzy by hořící potřebu v jeho pohledu jen oslabily. „Udělám to s tvou pomocí, nebo bez ní. Jen si přeji, abys šel se mnou.“

  „Potřebuje, aby ho doprovázel někdo s hlavou na úrovni. Potřebujeme to tak rychle a čistě, jak to jen půjde a ty jsi ten, kdo by nám s tím mohl pomoct,“ poukázala logicky Daphne. „Mezi studenty jsi nejzralejší kouzelník, Izare. Potřebujeme tě mít s sebou. Minimálně, abys udržel ostatní na uzdě,“ naznačila a přes rameno pohlédla na starší Zmijozely.

  Izar věděl, že kdyby to Voldemort zjistil, byl by vzteky bez sebe. Izar zahlédl jen záblesk jeho zuřivosti, ale věděl, že je lepší ji neprobouzet. „Vezměte si své Smrtijedské hábity,“ zašeptal Izar. „Sejdeme se tady v knihovně, hábity budete mít v brašnách. Odtud půjdeme k Zapovězenému lesu, abychom se přemístili.“ Odmlčel se. „Kde přesně je Appletonův dům?“

  „Ve skutečnosti je to blízko Příčné ulice,“ odpověděla Daphne za Notta.

  Izar ostře přikývl a jeho myšlenky běžely o závod, když sledoval, jak zmijozelští mizí pryč, směrem ke sklepení.

  Blízko Příčné ulice.

  Izar se podíval na svůj prsten a pak se rychle vydal do knihovny. Potřeboval jen pár minut, aby si ten prsten vyhledal. Užíralo to jeho mysl, nepřetržitě tížilo na ramenou.

  Když si našel stůl o samotě, vytáhl Eruditio. Když knihu rozevřel a špičkou hůlky přejížděl podél prázdných stránek, prsty se mu třásly. „Magické prsteny nebo rituální prsteny,“ pronesl. Jak se jeho hůlka otřela o prázdnou knihu, po zlatě lemovaných stránkách se začalo magicky rozlévat inkoustové písmo.

  Když kniha začala vyjevovat svá tajemství, posadil se a netrpělivě čekal. Jakmile se zdálo, že je hotovo, zalistoval rychle stránkami, prohlédl si každý prsten a pak ho přeskočil, když neodpovídal kroužku na jeho prstu.

  Konečně, asi v polovině učebnice, narazil na obrázek svého prstenu a jeho partnera, toho Voldemortova. Nad tím množstvím informací se Izarovi krátce rozšířily oči. Text detailně zacházel do historie prstenů, s vysvětlením, že byly už od středověku poměrně často využívány a pokračovalo to po celou moderní dobu.

  Keltský prsten má mezi čistokrevnými a jejich rodinami mnoho využití. Převážně se Keltský prsten používá pro mentora a jeho dědice. Neužívá se však mezi členy skutečné rodiny. Pokud si vlastník prstenů přeje přijmout za dědice dítě mimo svou rodinu, Keltský prsten bude působit jako pojítko. Disponent si navlékne stříbrný Keltský prsten a svému dědici věnuje černý titanový. Existuje mnoho kouzel, kterými může disponent s keltskými prsteny manipulovat; některé z uvedených kouzel mohou u uvedených dědiců způsobit téměř závislost. Ministerstvo kouzel už mnoho let vyjadřuje své přesvědčení, že Keltské prsteny by měly být v kouzelnickém světě zakázány, už kvůli jejich ovládající povaze. Bohužel jsou tyto prsteny v čistokrevných rodinách akceptovány již po staletí, takže by bylo zcela nemožné je zabavit.

  I když je Keltský prsten v mnoha ohledech temný, může mít i pozitivní projevy. Rodiny, které nemohou produkovat dědice, tyto prsteny využívají k formálnímu adoptování dítěte do své rodiny. Občas může být keltský kruh upraven tak, aby se něco z fyzického a chemického podpisu mentora přeneslo na jeho dědice. Během několika let by dědic mohl být mylně považován za jeho skutečné syna.

  Přestože se Keltské prsteny používají především u mentora a dědice, u čistokrevné rasy se také užívají mezi zasnoubenými páry. V kouzelnickém světě praktikují čistokrevné ženy ctnost. Očekává se od nich, že zůstanou čisté až do noci, kdy dojde ke svázání s jejich budoucím manželem. Keltský prsten zakazuje sexuální aktivity až do svatební…

  Izar s úšklebkem zaklapl knihu. Voldemort ho lákal, aby se stal jeho dědicem? Copak ten muž nebyl nesmrtelný?

  To nějak nedávalo smysl a Izar teď chápal, proč Voldemort chtěl, aby za ním přišel, až zjistí funkci prstenů. Podle textu, může disponent, kterým je v tomhle případě Voldemort, manipulovat s prstenem tak, aby pracoval, jak chce on sám. Přenosy DNA a osobnostních rysů byly jedny z věcí, kterých by Voldemort mohl prostřednictvím prstenu dosáhnout. A mimo jiné tu bylo ještě spojení s mužem, které ho také mohlo ovlivnit, spojení, které by mohlo způsobit Izarovu závislost na něm.

  Existovala široká škála věcí, které mohly prsteny dělat, pokud by si to Voldemort přál. A i kdyby se Izar prostřednictvím prstenů muži přiblížil, dokázal by vůbec zjistit celou pravdu? Mohl by zjistit, jaké manipulace Voldemort do prstenů vložil?

  Zatím Izar žádné odlišnosti necítil. Necítil se být na muži závislý víc než obvykle. A neviděl žádné fyzické rozdíly na svém vzhledu. Ale byl si celkem jistý, že Riddle prsten nepoužije, aby se mu fyzicky podobal. Z toho by neplynul žádný zisk. Nicméně ho napadlo, že by na něho mohl Riddle pomocí prstenu přenést část své osobnosti. Pokud ho Riddle skutečně chtěl jako svého dědice, chtěl by, aby byl Izar více společensky a politicky uhlazený.

  Izar si povzdechl a rukama si unaveně třel tvář. Pokud to dnes v noci dopadne dostatečně dobře, měl by jít zítra za Riddlem. Muž se obvykle během dne několik hodin pohyboval po Bradavicích, než je večer opustil.

  Dnes v noci by se využitím těch prstenů neměl zabývat. Nabízelo se prostě příliš mnoho možností. Z toho co věděl, mohl Voldemort prsteny klidně použít jen jako politický symbol.

  Blízko Příčné ulice.

  Hlas Daphne mu rezonoval hlavou. Šedozelené oči unaveně hleděly na jeho hůlku. V Příčné ulici byl Ollivander. A v Příčné ulici byla také velká kniha, ve které měl Ollivander své záznamy.

  Izar se v sedu napřímil, cítil se poněkud samolibě. Voldemort dokáže prohlédnout lži. To ano. Díky spojení jejich prstenů snad ještě víc. Ale Temný pán by neměl být schopen vnímat polopravdy, že? Kdyby je načapali mimo hrad, bude se Voldemort dožadovat, kam to zmizeli. Izar by mohl pravdivě říci, že pomáhal Nottovi s jeho pomstou. Ale kdo říká, že Voldemortovi musí přiznat, že šel také k Ollivanderovi?

  To bylo ideální řešení. Izar by mohl zjistit, jaké je jádro Voldemortovy hůlky, aniž by o tom muž věděl. A pak bude moci v soukromí vlastních pokojů pracovat na Znamení zla. Bude mít všechny informace, které potřebuje.

  Ostatní spolužáci nemusí vědět, kam má namířeno. A taky nemusí vědět, že jejich nerozvážného činu využil jako prostředek, aby získal bod na Voldemorta.

  Vstal, naházel své knihy do tašky a po tváři se mu rozšířil líný úšklebek. Musel zajít do Havraspárské společenské místnosti, aby si vyzvedl svůj Smrtijedský hábit. Ale než odešel, vstoupila mu do cesty postava.

  „Chci jít s tebou,“ oznámil mu Draco s tvrdohlavě vysunutou bradou.

  Izar zamrkal. Nepřekvapilo ho, že Draco ví o Nottově plánu pomsty. Zmijozelští byli dost těsně sepjatá skupina spolužáků. Drželi spolu a svá tajemství spřádali za dveřmi své vlastní koleje, nikde jinde. Izar byl jen maličko překvapený, že chce Draco jejich skupinu doprovázet. Koneckonců, Nott byl ve Zmijozelu trochu samotář. Neměl potřebu plazit se před Dracem, jako ostatní.

  „A také bych se rád omluvil za svůj výbuch, u té večeře před pár týdny. Bylo to zcela nemístné, a velmi netaktní.“

  Izar se ušklíbl. „Už ses mi omluvil v nemocničním křídle, Malfoyi.“

  „Ne,“ zavrtěl Draco hlavou, ve tváři se mu usadil vážný výraz. „Nemám na mysli to, co jsem řekl tehdy na ošetřovně. Když jsem tě při minulém úkolu viděl v nebezpečí, uvědomil jsem si, že jsi do toho neměl možnost mluvit. Do tohoto turnaje tě přinutili.“ Blonďatý chlapec se zlehka ušklíbl. „A také jsem si uvědomil, že bych si ty halucinace z Ďáblova jedu příliš neužíval. Takže… jsem rád, že jsi to ty.“

  Izar podrážděně protočil oči. Věřte, že pokud Draco Malfoy přijde s omluvou, bude z ní odkapávat arogance.

  „Omluvu přijímám,“ připustil hořce Izar. Co jiného mohl dělat? Malfoy by ho pronásledovat po chodbách Bradavic, dokud by omluvu nepřijal. Pak tu byla ještě další část Izara, byť malá, která k Dracovi cítila trochu soucit. Uvědomoval si, že ten kluk se vždycky ze všech sil snažil, aby na něho byl jeho otec pyšný. Mít otce, který tak bezohledně odhodí sen svého syna o turnaji, bylo poněkud… žalostné.

  „Tak si vezmi svůj hábit,“ pokračoval Izar.

  Draco nadzvedl horní část svého batohu, niklovou masku Smrtijeda měl ​​již zastrčenou uvnitř. Chlapcovy oči uličnicky dráždivě zazářily.

  Izarovi živě připomněl Lucia Malfoye.

{Death of Today}

  Chladná maska na jeho tváři mu připadala těžká. Izar si nikdy předtím masku Smrtijeda nenasadil a těžko si na ten pocit zvykal. Jeho oči snadno viděly skrz otvory, bylo jen nepohodlné, jak ho ta váha nutila sklánět tvář.

  Plížil se mezi obchody v Příčné ulici. Bylo dost pozdě, takže obchody byly zavřené a majitelé byli doma. Izar si musel připomenout, aby své Smrtijedské pláště přeměnili do něčeho méně podezřelého pro případ, že by je při zpáteční cestě nachytal nějaký profesor. Určitě se vyplatí přeměnit je na knihy. Takhle profesor, pokud bude prohledávat jejich věci, neuvidí, jak na něj zírá Smrtijedská maska.

  Izar zakázal, aby se k nim přidali všichni Zmijozelové. Místo toho Nottovi dovolil vybrat, kromě Draca a Daphne, ještě další dva. Ten nakonec vybral dva sedmáky ze Zmijozelu, Peregrina Derricka a Luciana Bolea. Moudrá a přirozená volba. Nott jim nebyl nijak blízko, ale byli to slušní kouzelníci a ne tak hluční jako ostatní. Aspoň to předpokládal.

  Protože Derrick a Bole byli jediní, kdo se v tuhle chvíli dokázal přemístit, museli se asistovaně přemístit spolu s Dracem, Daphne a Izarem. Draco vytrvale protestoval, tvrdil, že se přemístit umí. Izar vyslal pohled bratrancovým směrem a Draco se neochotně chytil Boleho ruky. Museli to udělat nadvakrát, protože Bole a Derrick se nemohli na takovou dálku přemístit s dalšími dvěma osobami.

  Pět Zmijozelů stálo na okraji Příčné ulice, kde na něho ‚doufejme' trpělivě čekali. Z jejich pozice nemohli vidět, kde se právě nachází. A Izar chtěl, aby to tak i zůstalo.

  Krčil se vedle Ollivanderova krámku a tiše sledoval, jak mistr hůlek vychází z obchodu. Když mávl svou hůlkou, aby zamkl obchod, z jeho navlhčených rtů vyšel veselý tón. Bylo to jednoduché zamykací kouzlo; takové, které Izar dokázal lehce překonat. Zarazilo ho to, ale zkonstatoval, že Ollivander tam zřejmě nemá nic, co by mu mohl někdo chtít ukrást, s výjimkou nelegálních-neregistrovaných hůlek.

  Když Ollivander procházel ulicí, zastavil se a jeho ramena ztuhla. Bělovlasý muž se pomalu otočil směrem k Izarovi.

  Havraspár se přikrčil za rohem, svou hlavu přitiskl ke studenému kameni. Nedovolil si ani dýchat, dokud neuslyšel hvízdání a kroky kráčející ulicí pryč.

  Izar opatrně vystrčil hlavu zpoza rohu a prohledával ulici. Soumrak potopil ulici do černočerné. Svítilo jen pár pouličních lamp, ale ne dost na to, aby vrhaly dostatečné světlo na vchody obchodů.

  Připlížil se před Ollivanderův obchod. Svou hůlku měl už dávno vytaženou, když blízko prahu dveří spatřil zářivý odstín ochran. Jeho hůlka se s ochranami téměř láskyplně mazlila. Nad tak skvěle umístěnými ochranami téměř zavrněl blahem, už nebyl překvapený, že je obchod pod jednoduchým zamykacím kouzlem. Dalo se předpokládat, že Ollivander bude schopný v práci s kouzly; koneckonců, jeho živobytím byla výroba hůlek.

    Ale Izar tím pomalu pronikal, vrstvu po vrstvě. Špičkou své hůlky odhrnul vrchní nános. Přetrhané vrstvy se vznášely ve vzduchu a během několika vteřin mizely, jen aby je další ochrany následovaly.

  Z Izarových rtů mazlivě sklouzlo latinské zaklínadlo ke zvrácení ochranných kouzel. Pro něho to bylo relativně snadné, i když ostatním by to mohlo připadat obtížné. On prostě miloval veškerou magii, ve všech formách a se všemi jejími vlastnostmi. Možná proto ve škole tak exceloval. Ke každému magickému podpisu se choval, jakoby to bylo něco drahého a vzácného, ať se to týkalo temné nebo světlé magie.

  Samozřejmě to mohlo být taky proto, že byl magicky senzitivní.

  Nakonec ochrany pohasly a rozplynuly se. Izar jednoduchým mávnutím hůlky odemkl dveře. Ty při otevírání zaskřípaly a Izar se vnitřně otřásl. Vnitřek obchodu byl přesně takový, jak si ho pamatoval ze svého prvního ročníku.

  Jemné hučení hůlek bylo Izarovi příjemné. Jelikož byl magicky senzitivní, dokázal cítit hůlky i jejich intenzitu magie. Hůlky, které měly výraznější auru, byly vzadu, pravděpodobně tam, kde měl hůlku i Voldemort. A přesně tam, kde byla ta Izarova.

  Sedl si na starou stoličku v přední části obchodu a začal listovat záznamem. Informace o prodejích hůlek byly seřazeny podle příjmení.

  Izar se zastavil na příjmení ‚Black‘. Jak Sirius už uvedl, praví Blackové měli všichni jádro hůlky z Testrála. Zíral na Regulovo jméno a představoval si své jméno hned pod jménem svého otce. Ale jeho bylo pod ‚Harrison‘ a Izar přemýšlel, jak k tomu příjmení přišel. Dali mu ho v sirotčinci?

  Rychle prolistoval B a přesunul se na R. Jeho oči létaly po stránkách, dokud nenarazily na jméno Thomas Marvolo Riddle.

  Úsměv mu zvlnil koutky úst, když si četl o hůlce.

  Délka: 13 ½ palce; dřevo: tis; jádro: pírko fénixe.

  „Pírko fénixe,“ zamumlal Izar, škubl rty. „Kdo by si pomyslel, že Temný pán má ve své hůlce část světlého tvora?“ Porozhlédl se okolo prašného a starého obchodu s hůlkami. Magický metr na stole vedle něj zahučel a škubl sebou.

  Čím víc však o tom Izar přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že pírko fénixe sedí. Temný pán byl svým způsobem nesmrtelný a silný. Kdyby Temný pán ‚zemřel‘, prostě by se díky své nesmrtelnosti znovuzrodil, tak jako fénix

  Podíval se zpět do staré knihy a zamračil se, když si přečetl údaj v závorce, hned vedle Riddlova jádra.

  (Fawkes - Albusův pták)

  Izar se překvapeně opřel. Vážně to mohl být tak snadné? Šedozelené oči se podívaly zpět do knihy. Všiml si toho inkoustu. Riddlova data byla psána mírně vybledlým inkoustem, psaným před padesáti lety. Nicméně se zdálo, že ‚Fawkes‘ tam byl dopsán docela nedávno. Skoro jakoby ten muž věděl, že se Izar odváží sem přijít.

  Izar, ztracený v myšlenkách, zíral na stránku. Ollivander ho neoznačil jako Temného čaroděje. Ale na druhou stranu, nebyl ani Světlý. Předpokládal, že muž byl jen pohlcený svou prací – všechno to bylo jen o vědomostech a tradicích. Ollivander byl fascinovaný tím, co můžou jeho hůlky dát kouzelnickému světu, ať ten čaroděj byl světlý nebo temný. Izar upřímně věřil, že byl pouze nadšený Izarovým zájmem o hůlky, tak nadšený, že byl ochoten mu pomoct.

  Izar jen tak mimovolně mávl svou hůlkou ve vzduchu a byl překvapený, když se na stole zachvěla krabička s hůlkou. Znovu pohyb zopakoval a krabička se k němu přiblížila. Izar přimhouřil oči a opatrně natáhl ruku, aby se krabičky dotkl. Nic se nestalo.

  Sevřel rty a opatrně odstranil víko, jen aby odhalil cesmínovou hůlku. Na víku byly napsány podrobnosti, mimo jiné že obsahuje pírko fénixe, které měří jedenáct palců. Přesněji řečeno, fénixovo pírko tam bylo, nedávno použitým inkoustem a Ollivandrovým písmem, označeno jako ‚Albusův pták‘.

  „Starouši,“ zasmál se Izar. „Tys to věděl…“ Díval se na sestru Voldemortovy hůlky. A poprvé v tomhle roce se Izar cítil upřímně šťastný. Konečně se něco vyřešilo rychle a bezbolestně.

  Obtočil prsty kolem hůlky a vytáhl ji z krabičky. Okamžitě pocítil teplo. Celým jeho tělem prostoupil žár a přinesl uvědomění sebe sama, cítil víc živý než předtím. Byl to ten samý pocit, který měl před čtyřmi roky u své současné hůlky. 

  Mohly být jednomu kouzelníkovi určeny dvě různé hůlky? Z téhle hůlky měl vážně dobrý pocit, tak nějak správný. Bylo to skoro tak příjemné, jako s jeho Testrálovou hůlkou, jen na dotek byla trochu neznámá. Byl si jistý, že s touto hůlkou bude stejně dobrý, jako se svou současnou.

  Uvažoval…

  Při pohledu na své bezprsté rukavice, které ukrývaly prsten, ho napadlo, jestli byl pro tuto hůlku určen odjakživa, nebo jestli je to dáno událostmi v poslední době. Co když prsten od Voldemorta je ten důvod, proč hůlka Izara přijala? Koneckonců, prsten byl schopen předávat některé osobní rysy…

  Izar si povzdechl a podíval se na hůlku. Pak se podíval na knihu a pak na poznámku psanou inkoustem. Sestru Voldemortovy hůlky si rychle zastrčil do kapsy, předklonil se a vzal Ollivanderův brk. Vedle Riddlových údajů naškrábal: Jsem Vaším dlužníkem.

  Vyskočil ze stoličky, prošel obchodem a zavřel za sebou dveře. Po navrácení ochran se Izar rozběhl ulicí. Věděl, že nechal ostatní čekat už dost dlouho.

***

<<<Kapitola 16.<<<>>>Kapitola 18.>>>