Překlad: Nade
Teda vážení, doslova padám na... ústa. :-D Už na to skoro nevidím, takže pokud jsou tam nějaké kiksy... neručím za to.
Bobo, Arianně Xenii de Leux-Antilles, Zuzaně, Jenny a Janě Krapfové děkujeme za jejich komentáře k minulé kapitole. Užijte si to.
***
Kapitola dvacátá
„Jak sis užil láskyplné povídání s otcem?“
zeptal se Riddle s posměšným úšklebkem na rtech.
Izar, který se k němu blížil chodbou,
hodil po politikovi pohledem. Muž stál ležérně vedle vstupu do knihovny a
čekal, až k němu Izar dojde. Většina studentů byla v Prasinkách, takže na hradě
byl děsivý klid. „Myslím, že by stačilo použít termín ‚upřímný rozhovor‘, pane
Riddle. Nemusíte být hned tak sarkastický.“
„Sarkasmus je má podstata,“ ušklíbl se Riddle
a jeho paže se natáhla směrem k Izarovi, který už přišel dostatečně blízko. Chladná
ruka dopadla na Izarovo rameno jako projev jakéhosi nároku. „Chápu, že jsi právě
musel zvládnout velké množství informací, týkajících se minulosti tvých rodičů.
Ale doufám, že jsi s tím srovnaný a dostatečně ve střehu, abys mohl
absolvovat ještě rozhovor se mnou. Je tu pár věcí, které musíme probrat. Některé
z těch záležitostí mohou být trochu náročné a já chci tvou plnou
pozornost.“
Na takováto skoro utajená varování byl Izar náležitě
opatrný. S rukou na jeho zádech ho Riddle vedl kolem knihovny a pak dál, ke vstupním
dveřím do školy.
„Mám tvou plnou pozornost, Izare? Nebo mám tuto
diskuzi odložit na později?“ zvedl Riddle tázavě obočí.
Izar se v duchu ušklíbl. To by v tom byl
čert, aby ten rozhovor odložili. Měl jisté tušení, o čem bude, a že mu to pomůže dostat odpovědi na některé otázky,
které ho tížily.
„Jsem připravený,“ odpověděl tiše Izar. Kráčeli
směrem na Bradavické pozemky a jejich kroky se sladily v synchronizaci.
„Dobře,“ Riddle spustil ruku z Izarových
zad a zastavil se, aby vytáhl svou hůlku. Izar se ovládl, aby sebou necukl.
Koneckonců už přece věděl, že Voldemort by uvnitř Bradavic nic drastického neudělal.
Rychlým mávnutím hůlky se Izarova potrhaná a ošuntělá košile proměnila na huňatý
plášť. „Jdeme si popovídat ven. Pojď.“
Muž se opětovně dožadoval poslušnosti, když
se odebral z velké vstupní haly do svěžího odpoledne. Izar před náhlým jasem
říjnového slunce nakrabatil čelo. Protože před chvíli strávil notný čas ve
sklepení, chvíli mu trvalo, než si jeho oči přivykly. Jakmile byl schopen
koukat bez mžourání, kolem boků ho opět sevřela dominantní ruka politika Riddla.
Izar ztuhl.
Mimořádně dobře zvládl, aby při tom kontaktu
nehnul ani brvou. Ve svém dětství nezažil žádné laskání a doteky, ale byl hrdý
na to, jak v poslední době všechen ten fyzický kontakt zvládal. Jako
s Regulem, u něhož se zdálo, že dává přednost Izara na přivítanou obejmout
a políbit na čelo. Nebo s Daphne, která se vždycky dotýkala jeho paže a občas
si z něho udělala doprovod po chodbách hradu. Dokonce i Draco se ho příležitostně
dotkl.
Ale všechny ty jejich doteky byly… normální.
S Riddlem Izar cítil, jak mu při každém sebemenším kontaktu bije srdce. A jeho
doteků si byl vždycky vědom tak intenzivně, že to bylo až naprosto směšné. Opravdu
tak hladověl po pozornosti Temného pána? Byl jako ten pes, co toužebně čeká, až
ho jeho pán pochvalně podrbe za ušima?
Izar by si rád myslel, že to tak není, ale z
nějakého důvodu byl na toho muže citlivý až moc. Bylo to snad jeho magií?
„Jak daleko jsi s tím přenášedlem?“ začal
Riddle bezstarostně.
„Slušně,“ odpověděl neklidně Izar. „Už jsem
ho skoro dokončil. Jen si ho potřebuju vyzkoušet, abych se ujistil, že funguje
správně.“
„Už?“ zvedl Riddle pochvalně obočí. „Velmi
dobře, mé dítě.“
Izar odvrátil pohled, aby skryl potěšené zarudnutí
ve tvářích. „Nebylo to moc těžké, můj pane. Jen jsem…“
„Copak nedokážeš přijmout kompliment, Izare?“
pronesl zlehka Temný pán a vedl Izara dolů po pozemcích. Byla to ta část školního
areálu, kterou studenti moc nenavštěvovali. Museli zahnout kolem několika věží,
aby nezkřížili cestu studentům, kteří se plahočili z Prasinek zpátky do
školy.
„Děkuji vám,“ vyslovil Izar sebevědomě, vůbec
ne tak pokorně jako předtím.
Na cestě k malému jezírku mezi nimi
zavládlo ticho. Byl to spíš močál než jezírko a mudlovské tenisky, které Izar
nosil, byly nasáklé okamžitě, jakmile se odvážil přiblížit ke břehu. Každým krokem
se do nich silně vsakovala voda a bláto, zatímco jeho nohy se bořily hluboko do
země, aby se při každém pohybu vpřed s čvachtáním vynořily. Tráva v zatopené
bažině byla slehlá a vypadala jako zelené nudle v hnědém vývaru. Zřetelně to tu
bylo cítit lekníny a bahnem, což nebylo zrovna příjemné, ale ani odporné.
Na druhou stranu byla bažina fragmentem krásy
v té nejčistší podobě. Tráva, ta která neklesla pod tíhou vody, vyrostla
po obvodu močálu do abnormální výšky, takže dvěma blížícím se kouzelníkům
clonila ve výhledu. Uvnitř samotného močálu rostl divoký plevel, kypící nejrůznějšími
barvami od karmínově červené až po prostou béžovou. Několik leknínových listů tvořilo
shluky. A zatímco většina z nich byla jen mechově zelená, některé byly na vrchu
obdařeny zářivým fialovým květem.
A pár listů sloužilo jako zatracené plovoucí
plošiny pro ty proklaté ropuchy. Izar si znechuceně prohlížel jejich černé
korálkovité oči, které k němu s protivným kvákáním obracely.
Riddlova paže ho vedla přes vysokou clonu
trávy blíže k močálu. Izara napadlo, že ho snad vede přímo doprostřed močálu,
soudě podle vody, která mu nyní dosahovala až nad kotníky, ale Riddle náhle
odhrnul plevel a Izar spatřil zahradu balvanů. Byla to plošina z velkých
kamenů, umístěná blízko středu močálu, skrytá před zvědavýma očima. Izar pocítil
jak nejistotu, tak nadšení, že se na tak privátním místě nachází s tak silným
a nebezpečným mužem.
Ruka sklouzla z jeho boku a nechala ho pevně
stát.
„Jako student jsem sem kdysi chodíval,“
prohlásil Riddle, když obratně překročil plovoucí lekníny a ladně se posadil na
balvan. Když poklepal na kámen vedle sebe, aby pozval Izara k posezení, byl
předobrazem elegance. „V noci, když si ostatní studenti šli lehnout a když jsem
byl příliš rozrušený, utíkal jsem na tohle místo. Stejně jako ty, jsem tady opovrhoval
ostatními dětmi. Měl jsem starou duši, možná ne tak starou jako máš ty sám, ale
občas jsem jen stěží dokázal vystát jejich přítomnost.“
Izar
zaváhal, zatímco jeho nohy se stále bořily v močálu vedle balvanů. Ještě nikdy
neviděl Riddla… uvolněného. Tohle pro něho bylo úplně cizí a snažil se ten
pohled nasávat, jak jen mohl, aniž by byl příliš nápadný. Ale přestože se muž
jevil jako uvolněný a klidný, ve vzduchu kolem něho bylo něco, co lidi
varovalo, že tento muž je nebezpečný.
Riddlovy rty se zkroutily směrem nahoru, když
se otočil a pohlédl na Izara. „Necítíš se dostatečně příjemně, aby ses vedle mě
posadil? Nebo si nemůžeš dosytosti vychutnat pocit z vody, co ti prosakuje
do bot?“
Izar zamrkal a klidně se vedle muže posadil. Nešťastně
pohlédl na škody způsobené na jeho botách. Už předtím nebyly zrovna ukázkou
dokonalosti, ale teď, byly obalené blátem a jeho ponožky byly řádně nacucané.
Muž nespokojeně mlaskl a nad botami mávl
hůlkou. „Copak nejste kouzelník, pane Harrisone?“
Boty byly okamžitě vysušené a vypadaly
novější než kdy předtím. „Na čistící kouzla jsem se vlastně vůbec nezaměřil,“
odpověděl Izar trochu rozpačitě. „Nikdy jsem neměl zájem si o nich cokoli
přečíst.“
Opět zavládlo ticho. Izar hleděl na klidnou bažinu.
Bylo to tu vlastně docela pokojné, když jste se teda přenesli přes to kvákání
žab.
„Nepochybně se divíš, proč jsem tě sem
přivedl.“ Izar zůstal zticha, rozhodnutý ho nepřerušovat, pokud to nebude
nutné. „Určitě jsi narazil na spoustu záhad, hádanek a hlavolamů, pokud jde o
mě… a o tebe.“ Očarované hnědé oči se obrátily na Izara. „Všechny indicie máš
v ruce, Izare. Jsem přesvědčený, že pokud si je spojíš dohromady, najdeš
odpovědi na mnoho tvých nejnaléhavějších otázek.“
Izar se nejistě podíval na svůj prsten a pak
na Temného pána.
Voldemortovy rty se přísně sevřely. „Co myslíš…
kdybych nechtěl, abys objevil mé tajemství, že bych ti dal tolik náznaků?“
Těsně předtím, než se Izar odvrátil od dominantní
přítomnosti Temného pána, zavrtěl hlavou. Proč se bojí zjistit tajemství
Temného pána? Vždycky byl přece tak zvědavý…
„Já myslím,“ začal znovu Riddle, „že se tomu
jen podvědomě snažíš vyhnout, protože tvá mysl už ví, o co jde. Ty se prostě
bojíš si to přiznat.“
„Já prostě jen nemůžu pochopit, proč byste mi
měl dovolit, abych to vaše tajemství odhalil.
Vy jste Temný pán, já jsem Smrtijed. Copak není správné, abych svůj nos držel
mimo vaše záležitosti? Neměl byste být rád, že neslídím?“
Riddle se zasmál. „Mé záležitosti jsou tvé
záležitosti, Izare. Zvlášť co se toho
týče.“
Nad tím se Izar zamračil. Žaludek se mu nepříjemně
sevřel. „Čeho konkrétně?“
Temný pán si podrážděně povzdechl. „Chci, aby
sis promyslel otázky, které se týkají mé osoby. Máš všechny důležité body, Izare,
spoj si je,“ zasyčel muž. „Přivedl
jsem tě sem, protože chci, abys na to přišel v mé přítomnosti. Pokud bys
byl v tu chvíli sám, zcela jistě bys, ohledně mých motivů, došel k
nesprávnému závěru.“
Izar se znovu zamračil, nepatrně se od muže
odvrátil a nepřítomně zíral na malý močál.
„Takhle ne,“ vysmíval se Voldemort. „Mysli
nahlas. Baví mě sledovat, jak tvoje mysl pracuje.“
Izar, s nepříjemným pocitem očí upřených
na jeho zátylek, pomalu začal. „Já…“ díval se do vody a jeho myšlenky byly jako
zmražené. „Ehm…“
„Jak výmluvné,“
pokáral ho Riddle.
„Vy mě zneklidňujete. Nedokážu myslet, když
jste tak zatraceně blízko,“ poznamenal suše Izar.
„Dobrá,“ Riddlovy dlaně se zezadu dotkly jeho
krku a podnítily tu obvyklou jiskru mezi nimi. Izar zaťal čelist. Muž se
naklonil a zašeptal mu do ucha. „Už jsi blízko.“
„Vaše ruce,“ začal náhle Izar, zatímco jeho
myšlenky začaly uhánět jako o závod. Bylo to čím dál jednodušší, když se dostal
přes počáteční nejistotu z Riddlovy těsné
blízkosti. Ten muž byl přímo nadšený, protože to vždycky byl, když si s Izarem
mohl pohrávat. „Pokaždé, když se dotkneme, je v tom jakési jiskření.
Myslím, že je to nějaké magické proudění mezi námi." Odmlčel se. „To je
otázka, kterou mám, nebo jsem dost dlouho měl. Stejně jako vaše nesmrtelnost.
Jak to, že jste nesmrtelný?“
Čekal, jak na to muž zareaguje. Prsty před
chvílí sklouzly z jeho krku.
Izar se otočil a přes rameno se podíval na
Riddla. Muž se jen pousmál, s neústupným zábleskem v očích. Jasně. Žádná
odpověď nebude. Chce, aby na to přišel sám. „Nemůžu a nikdy neuvěřím, že máte sedm
viteálů,“ začal tiše Izar, jako by to mohl slyšet někdo další. „Ale… je tu možnost,
že byste mohl mít jeden a že Regulus
byl opravdu na nejlepší cestě, jak vás zničit. Ale to není možné. Protože
v tom případě byste ho chytil a zabil.“
Izarovy oči se zamyšleně zahleděly do kalné
vody u balvanu. Kdykoliv začal přemýšlet, jeho myšlenky se ztratily ve svém
vlastním světě a nic ho nezastavilo, dokud nenašel svou odpověď.
„Ten prsten, Izare,“ pronikl do jeho myšlenek
Riddlův hlas. „Jaký je účel toho prstenu?“
„Mentor a dědic,“ zašeptal Izar. „Chcete mě
prohlásit za svého dědice.“
Ticho.
Dokud od Riddla nezazněl potěšený a cizí
smích. „Ty mě bavíš, dítě. Na svůj věk jsi tak moudrý a vyzrálý, ale současně jsi
tak nevinný a naivní. Je skoro škoda, že můj dotek tě tak strašně poskvrní a
zkazí. To pro mě bude obzvláště příjemné.“
Izar se na Riddla podíval s narůstajícím pocitem neklidu. Muž se škodolibě
usmál. „Přestože mám skutečně v úmyslu použít ten prsten jako politický
signál, že jsi můj dědic, není to pro
mě jediný účel prstenu.“
Izarovi se rozhořely uši a věděl, že
Voldemort si toho všiml. Odsunul se od Temného pána a jeho tep se zrychlil.
„Dítě,“ tohle slovo z Voldemortových úst
znělo fakt hrozně.
„Neříkejte mi tak,“ odsekl Izar. „Pokud si
myslíte, že nejsem nic než dítě, proč byste požadoval mé panictví?“
„Je to projev náklonnosti,“ odpověděl
Voldemort, jako kdyby to byla samozřejmost. „Ale pokud dáváš přednost oslovení
‚mazlíček‘?“ Izar ohrnul ret a zcela reálně na něho zavrčel. „Beru to jako ne,“
pokračoval muž. „Musím souhlasit. Je to poněkud netaktní a znepokojivé.“
„Proč?“ zeptal se znovu Izar. „Proč si chcete
zajistit moje…“ povzdechl si, protože jeho žaludek byl jeden těsný uzel.
Nechápal ten podivně příjemný pocit,
který byl stejně silný jako znechucení, které cítil.
„Proč vlastně,“ zanotoval tiše Riddle. „Pokračuj
ve svém nesouvislém těkání mysli, třeba najdeš odpověď.“
„Proč? Protože mě chcete mučit. Nacházíte
chorobné potěšení v tom, že se vám musím podřídit.“
Riddlova tvář potemněla a Izar zjistil, že se
mu strachy z toho člověka sevřel krk.
„Shledávám,
že vaše postřehy jsou poněkud scestné, pane Harrisone. Přestože toužím po tvém
panictví, mým cílem je, nepoškodit
chlapce, kterému je pouhých patnáct let.“ Riddle na Izara blýskl zuby. „To je
celý smysl prstenů. Chci tvé panictví zachovat čisté a nedotčené na později. Až
ty i já budeme připraveni postoupit do další etapy našeho vztahu.“ Poslední slovo muž vyslovil, jako by bylo hloupé. „Nemám v plánu
s tebou spát, když je ti teprve patnáct.“
Izar se cítil trochu pitomě, že toho muže
téměř obvinil z pedofilie. I když byl v šoku, že ho muž chce pro sexuální
účely, napadlo ho, že musí mít nějaký
důvod. Temný pán byl obrazem grácie a inteligence. Nesklonil by se tak nízko, jen
aby usiloval o panictví patnáctiletého kouzelníka. Musel pro to mít dobrý důvod.
A pak to všechno najednou dávalo smysl…
Izarovy oči se rozšířily krátce předtím, než
se na Temného pána podíval.
„Proč by někdo chránil panenství?“ Izar
nečekal na reakci, slova z něho padala v rychlém sledu. „Protože ten
někdo je magické stvoření a chrání… čistotu svého druha.“ Izarův hlas trochu zeslábl, ale pokračoval dál. „Dává to
smysl. Vaše zorničky… Černá magie nezmění zorničky očí do štěrbin, jako máte vy.
Některé bytosti v magickém světě mají rozdělené zorničky. A když se fyzicky dotkneme,
jiskření je znamením spřízněných duší. To dává smysl. Jste nesmrtelný díky
vašemu statusu magického tvora, ne kvůli viteálům. Nechcete, aby to kdokoli zjistil, protože tím byste svým
nepřátelům odhalil své slabiny. Radši je necháte uvěřit, že máte viteály.“
Izar tam seděl a jeho myšlenky se odvíjely. „To
je důvod, proč jste se o mě tak zajímal na letním ministerském plese. Protože
jste poznal, že jsem váš druh. A to je taky důvod, proč jste se v domě
vašeho otce skrýval v pozadí. Nemohl jste použít magii, abyste přede mnou ukryl
svou magickou identitu, tak jste se místo toho schovával ve stínu.“
Vzpomněl si na své Smrtijedské zasvěcení, kdy
mu Voldemortův nehet prořízl kůži. Muž pak pokračoval tím, že olízl jeho krev.
„Jste upír, jeden z mála nesmrtelných
tvorů tam venku…“
Riddle se dotkl Izarovy brady a přitáhl tak
jeho pohled zpátky na sebe. „Částečně máš pravdu,“ připustil. „Jsem ‚magický
tvor‘, to ano, ale nejsem upír. Jsem něco o trochu dokonalejšího, než je upír, doufám.“
S tím musel Izar neochotně souhlasit.
Upíři byli známí svou nesmrtelností, ale také
svým nedostatkem sebeovládání v blízkosti lidí. Voldemort se kontroloval
až příliš. Ten muž byl definicí vytrvalosti. Dokonce, i když byl naštvaný, i
přitom se ovládal. Voldemort se v podstatě ani nechoval jako magické
stvoření. Byl v lidství a sebekontrole tak obratný, že pouhá myšlenka na
Temného pána jako na magickou bytost byla mírně k smíchu.
Cokoli ten muž byl, Izar se bál to zjistit.
„Tak co teda jste?“ zeptal se slabě. Snažil
se nemyslet na to, co to znamená pro něho.
Pro něho, coby druha Temného pána. Bylo to…
„To je jediná hádanka, kterou dnes nevyřešíš,
Izare. Ani ve svých knihách. Obávám se, že můj druh se nedá najít v žádné
učebnici.“ Muž se odmlčel, jeho oči pronikaly až do Izarova nitra. „Jsi na mě rozzlobený,
já vím.“
Izar se pokoušel odvrátit, ale ruka na jeho bradě
mu v tom zabránila. Byl naštvaný, byl rozzuřený a ztracený… nejistý, ale
také trochu potěšený. Byl to strašný zmatek a nevěděl, co přesně si má o všech
těch okolnostech myslet. Z prstenu na jeho prstu vyzařovalo horko a pocit
majetnictví. Připadal si jako pouhý majetek Temného pána. Bylo příjemné být jeho
favoritem, ale teď nevěděl… Do jaké míry to bylo jenom proto, že je jeho druh?
„Jsi velmi nezávislá osobnost, Izare,“ Riddlův
hlas byl podivně utěšující. „V žádném případě nemám v úmyslu to měnit.“
„Jsem k vám připoutaný,“ zašeptal vášnivě Izar. „Jak si můžete myslet, že nepřijdu
o svou nezávislost, když už jsem ji ztratil a po právu patří vám?“
Zdálo se, že muž je tím komentářem potěšený,
ale rychle vystřízlivěl. „Jen protože můžu mít tvoje panictví, neznamená, že
mám i tvého ducha. Teď už chápeš, proč jsem chtěl být u toho, až na to přijdeš?
Podívej se na sebe, k jakým jsi došel závěrům,“ nesouhlasně syknul. „Tohle
nic nemění,“ ujistil ho muž, jeho ruce
zůstávaly kontrolním faktorem na Izarově tváři. „Nemysli si, že jsem tebou
samotným nějak méně zaujatý, jen protože jsi můj druh. Jsi mimořádně nadaný
čaroděj, a mohu pravdivě přiznat, jak jsem rád, že mě Osud spojil s takovým
vynikajícím kouzelníkem. Ty jsi překonal mé očekávání.“
Izar zíral na muže před sebou. Nesnášel fakt,
že je Temný pán právě v tuhle chvíli tak chápavý. Proč se nemohl vytasit
s tou svojí arogancí, aby ho Izar mohl nenávidět?
„Prsten na tvém prstu je určen pro ochranu
tvého panictví, to ano, ale také k ochraně nás obou. Je velmi důležité
tohle odhalení udržet v tajnosti, Izare. Jsi jediný, kdo ví o mém statusu
magického tvora a tak to také zůstane; pro tvou i mou bezpečnost. Také náš romantický
vztah musíme udržovat v zákulisí. Kdyby se někdo ptal, proč spolu trávíme tolik
času, jako odpověď použijeme Keltské prsteny.“.
Voldemortovy dlouhé prsty pohladily Izarův
prostředníček, na kterém byl umístěný prsten. „Pro veřejnost jsi můj dědic. V
soukromí jsi můj druh.“ Muž se na chvíli odmlčel a pak pokračoval chladnějším
hlasem. „Váhal jsem, jestli mám Keltské prsteny vůbec použít. Dokonce i jako
můj dědic, stále budeš cíl. Ale je jich třeba jako vysvětlení, pokud by se
vyrojilo příliš mnoho otázek týkajících se našeho společného času. Raději řeknu,
že jsi můj dědic, a ne můj druh. Než nadejde ten správný čas, nech prsten
skrytý.“
Mužovy prsty sevřely Izarovy ruce, jeho hnědé
oči byly intenzivní. „Také existovala možnost, že bych ti to vůbec neřekl. Mohl
jsem tě držet za nejnižším žebříčku Smrtijedů a vůbec ti nevěnovat pozornost. Pak
teprve by z toho nikdo nebyl moudrý.“ Jeho rty se roztáhly v dravém
úsměvu. „Ale zjistil jsem, že jsem příliš sobecký a majetnický, než abych to
nechal být.“
Izar se ušklíbl a sklonil hlavu. „Nenávidím tě…“
zamumlal zdrceně. Ale slyšel mužovo varování i vysvětlení. Teď pochopil skutečný
význam Keltských prstenů. Měly jistit jejich veřejná vystoupení. Jak už Voldemort
uvedl, budou je vnímat jako mentora a dědice.
Magické bytosti byly vůči svým partnerům
poněkud majetnické. A smrt druha byla zničující. Pro jejich vlastní dobro bude
nejlepší, udržet jejich partnerský vztah v tajnosti. Dokonce i před
Regulem.
Temný pán se temně zasmál, přičemž vzal Izarovy
tváře do dlaní. „Nevěřím ti,“ protáhl muž samolibě. „Být k někomu připoutaný,
to je to, co nenávidíš. Nemyslíš, že bych třeba mohl cítit to samé?“
Na to vůbec nepomyslel. Izar si byl jistý, že
ho Voldemort vidí jako svou zranitelnost. Ten muž byl stejně nezávislý jako
Izar, ne-li víc, a určitě se nechtěl zpovídat patnáctiletému. Izar se nad tím
ušklíbl.
Tenhle svazek mohl probíhat dvěma způsoby.
Riddle sledoval jeho úšklebek a odpověděl na
něj jedním ze svých vlastních. „Jak už jsem řekl, nic to nezmění, alespoň ne
teď. Ty potřebuješ čas, aby sis všechno promyslel předtím, než o tebe budu
usilovat sexuálně.“ Izar zbledl a Temný pán se tiše zasmál. Havraspárovi bylo
jasné, že Voldemort tenhle způsobu mučení vyloženě užíval. „Budeš schopen se
chovat, jako by se nic nestalo, až odsud odejdeme? Nebo na tebe mám použít Obliviate?“
Izar uraženě přimhouřil oči. „Víte stejně
dobře jako já, že se ze mě nestane červenající dívka, která na vás bude na
zatracené veřejnosti mávat řasami.“ Izar odmlčel, potěšený, že byl schopen reagovat
lhostejně. Uvnitř se však třásl. „Nemůžu říct, že bych něco takového dělal
dokonce v soukromí.“
Riddle se naklonil blíž, jeho oči bláznivě
zajiskřily. Izar přestal dýchat. Přece ho ten muž nechce políbit? Nicméně
zjistil, že není schopen svému tělu zabránit, aby se naklánělo blíže
k němu; jenže Temný pán se samolibě odtáhl. „Myslel jsem si to,“ zamumlal si
pro sebe, jako kdyby si tím potvrdil nějakou nevyslovenou teorii.
Voldemort se postavil, jeho prsty hladily Izarovu
tvář a pak spustil ruku ke svému boku.
Izar zůstal zmrazený náhlým nedostatkem.
„Prsten má ještě další pozitiva,“ zapředl
Riddle, tyčící se nad Izarem. „Kupříkladu Brumbál nebude schopen vstoupit do
tvé mysli a cokoli z toho zjistit. Také o tom nebudeš moci mluvit s nikým
jiným, kromě mě. Pokud se o to pokusíš, poznáš, jak bolestivě ti dokáže svázat
jazyk.“
Šedozelené oči netečně sledovaly tvář muže, než
se ten vydal na cestu ven z močálu. „Vy odcházíte?“ vyletělo z Izara dřív, než to
stihl zarazit.
Muž se otočil a přes rameno se na Izara podíval.
„Je snad ještě něco, co bys mi chtěl říct, dítě?“
Izar uraženě vyprskl. Pak ale pochopil, o co se
Riddle snaží. Tahle… tahle informace… mezi nimi nic neměnila. Rozhodně ne na
veřejnosti. Obrátil oči zpět na Temného pána a zavrtěl hlavou. Zaskočilo ho,
když muž svým pohledem mučivě pomalu sklouzl po celé délce Izarova těla, než se
znovu odvrátil.
Izar zůstal sedět na balvanu, přitáhl si nohy
k hrudi a pro větší pohodlí si je objal rukama. Položil si bradu na kolena
a poslouchal, jak Temný pán odchází z močálu.
Než půjde zpátky do školy, potřebuje si to o
samotě promyslet.
První věc, kterou cítil, byl odpor k celé
téhle záležitosti. Bylo to přesně, jak říkal Riddle, byl nezávislý. Při dnešním
rozhovoru s Regulem musel Izar uznat skutečnost, že si může někoho
připustit k tělu a přitom zůstat nezávislý, že může zůstat tím samým
člověkem, i když Regula uzná jako svého otce. Kdo říká, že nemůže to samé udělat
s Lordem Voldemortem?
V tu chvíli mu zcela logicky došlo, že
Voldemort je stejně postižený jako on sám. Bylo zřejmé, že pro Temného pána je
obtížné být s někým ve vztahu. Izar věděl, že muž pokládá projevy emocí za
zbytečnost. A proto byl také vděčný, že k němu dnes byl tak shovívavý.
Riddle mohl být chladný a dominantní, když nad Izarem uplatňoval své vlastnické
právo. Přesto se dnes náměstek zachoval úplně obráceně. Ukázal, že pod tou
manipulativní fasádou je i lidskost. Pochopil,
co Izar cítí a snažil se mu vyvrátit jeho špatné závěry.
Bylo skoro těžké uvěřit, že byl tak vnímavý a
chápavý.
Izar by si přál uvěřit, že je to všechno
podvod. Že je to nějaký druh manipulace, kterou muž užívá. Ale byl dost chytrý,
aby si uvědomil všechny příznaky. Vše do sebe zapadalo. Všechno to dávalo
smysl.
A pak také zvažoval další silnou emoci, která
celou tuhle situaci provázela.
Chtíč.
Když si ten pocit přiznal, jeho tvář i
žaludek zalilo horko. Nikomu by nepřiznal, že myšlenka na to, jak se ho Temný
pán dotýká, mu připadá vzrušující.
Dokonce i jednoduché doteky v Izarovi vyvolávaly hluboké pocity. Napětí
mezi nimi bylo vždycky téměř hmatatelné. Ale Izar byl dost rozumný, že si
uvědomoval, že na cokoliv fyzického s tím mužem není připravený. Zatím.
Ale možná brzy, pokud se vyrovná sám se sebou a svou sexualitou. A až nebude
mít při pomyšlení na něco takového takový zatracený strach.
Ačkoli nejvíce uklidňující věcí v téhle šlamastice
bylo, že všechno zůstane stejné.
Voldemort byl zatracený Temný pán. Nebyl žádný
milovník a nebyl ani sentimentální gentleman, který šeptá do ouška sladkou
poezii. Izar se otřásl odporem už při pouhém použití těchto metafor. Izar a
Voldemort byli oba muži. Byli Temní a
trochu cyničtí, mazaní, a sarkastičtí. Po pravdě řečeno, taky byli docela pěkní
bastardi jak k sobě, tak i k ostatním. Osud nemohl najít dvě vhodnější
duše, které by spojil, než jsou oni dva.
Přesto jeden s druhým hodlali lstivě
manipulovat. Voldemorta bavilo si s Izarem pohrávat, a Izara zrovna tak.
Bude to úplně stejné, jenom budou vzájemně
sdílet mnohem hlubší spojení, které nikdo
jiný mít nebude.
Bylo snad špatné, že měl Izar samolibý pocit
z toho, že bude v blízkosti Temného pána? V takové blízkosti, o jaké si
ostatní Smrtijedi mohli nechat jenom zdát? Ve skutečnosti však Izarovi bylo zcela
jasné, že se bude muset mnohem víc prosadit, aby ho Temný pán bral vážně. Ale
bylo příjemné, že je pro něho ten jediný.
Magické bytosti se párovaly na celý život.
Nevěra byla naprosto neslýchaná věc, a to zejména z jejich strany.
„Tvoje myšlenky se ubírají úplně jiným
směrem, než by měly, Izare,“ vynadal sám sobě a zašklebil se. Tahle situace by ho
měla ovlivnit mnohem víc, než zrovna takhle. Místo toho v tom viděl zatracené klady. Nebylo podstatné, čím byl Izar
pro Temného pána. Nebylo podstatné, že byl mnohem důležitější, než Smrtijedi. Důležité bylo, že je druh Temného pána.
A tím pádem by některé věci mohly být mnohem jednodušší.
Jako je například manipulace se Znamením zla.
Izar přejel zuby po vrcholcích svých kolen a
při kvákání žab se mimoděk zaculil, aniž by to vůbec zaznamenal.
Avšak postupem času, jak tam seděl
v tichu, byl stále neklidnější.
Jeho úšklebek zakolísal a pak se změnil na
hluboké zamračení. Když už Riddle nebyl na balvanu vedle něj, zůstatkový efekt z jeho
neodolatelné blízkosti se postupně vytrácel. Izarovo vzrušení bylo vždy nejsilnější,
když byl Riddle nablízku. Nyní však všechny klady z nastalé situace
postupně bledly, smyté nejsilnější emocí, kterou z odkrytých informací cítil.
Nejistota.
***
Teda, tk něco takového jsem nečekala...Riddle jako magický tvor?:-D tk to si Izar ještě užije...dnešní informace konečně potvrdily a vysvětlily několik věcí, včetně prstenů:-) za tuto kapitolu moc děkuju a moc se těším na další vývoj:-)
OdpovědětVymazatJenny
Skutečně překvapivé, že? A Izara skutečně čekají ještě zajímavé zážitky. :-DD
VymazatDěkujeme za komentík.
Jsem ráda, že tuto povídku překládáš, bohužel při mém amatérském překladu mi spoustu věcí uniklo, a teď při čtení dnešní kapitolky zjišťuji, že toho bylo hodně. Díky. Těším se na další dílek, rozhovory mezi těmi dvěmi mám nejradši, i když v této povídce mám ráda i celou Malfoyovic rodinku včetně Belly, ano i té šílenky, ale kdo v této povídce není šílený, že Izare? :-)
OdpovědětVymazatBobo
Psychický stav aktérů jsi vystihla excelentně, jen co je pravda. :D
VymazatA s tím překladem máš pravdu. I mně se to stává, když text v ájině hltám moc rychle. Při podrobném překladu pak zjistím, že některé věci vyšuměly. ;-)
Děkujeme za tvůj komentář.
A jé, koukám, že jsem zase zapomněla komentovat.. Omlouvám se, letím na chatu pro popel a sypu si ho na vlasy...:))
OdpovědětVymazatTedy opravdu se nám to tu zajímavě vyvíjí.. je pěkné jak je Izar nejprve poměrně nadšený z Tomovi blízkosti a pak když zůstane sám už to tak růžově nevypadá.. no není divu, je mu teprve 15 a zjistit v té době, že se s vámi někdo neodvolatelně spojil, navíc někdo o dost mocnější a schopný mu jen tak ublížit.. no to nezní moc pozitivně, že..
Ale líbilo se mi, jak se k němu Tom zachoval.. bylo to docela sympatické, kdyby člověk tedy nevěděl, kdože to naproti Izarovi sedí, hm..:)
No ale jsem dost zvědavá na další vývoj
Lily
Na popel bacha, tenhle odstín vlasů se teď nenosí.
VymazatJá osobně vítám, že Izar, i přes veškerou svou inteligenci, reaguje jako každý jiný člověk. Prvotní šok nebo nadšení se většinou značně utlumí, když se člověk později v klidu zamyslí.
Tom byl skutečně překvapivě milý, ale naštěstí se mu to moc často nestává. :-DDD
Díky za tvůj komentík.
Wow, nemám slov. Tato kapitola se mi zatím snad líbí nejvíc z celé povídky. To jak si v relativním klidu povídají v bažině a hlavně myšlenkové pochody je prostě bomba. Moc za tuto kapitolu děkuji :) a moooc se těším na další díl. Katie11
OdpovědětVymazatKdo by do Voldyho řekl, že dokáže být tak pohodový. Když teda chce. Krásně Izara nasměroval, takže chlapec na všechno vlastně přišel sám. Žádné šokující sdělení se tedy nekonalo, pouze potvrdil a doplnil, co Izar vybednil sám.
VymazatDěkujeme za tvůj koment.
To je docela hukot:-D Nestačím se divit všem těm informacím, ale krásně se to čte:-)
OdpovědětVymazatAchája
Těší nás, že se ti to dobře čte. Fakt se snažíme, aby to hezky plynulo a nedrhlo. :-DD
VymazatDěkujeme za komentář.
Do této chvíle nejlepší, nejemotivnější kapitola. Krásné prostředí pro vyznání, nádherný, romantický močál v noci, plný vonících leknínů, prostě dokonalost!!!
OdpovědětVymazatVoldemort je zde krásně citový, majetnický a dominantní. Izar, oproti tomu, je dosti zmatený a nejistý, protože takovéto city a jeho vlastní sexualita jsou pro něj nové, i když je k Voldemortovi také velmi přitahován nejen citově, ale i svou magií. Voldemort je magická bytost, dokonalejší než upíři v HP světě, ovšem bytost, která je také spjatá s krví a také je díky své rase nesmrtelný. Přiznám se, že mě zatím nenapadá jaká ta rasa je, jen doufám že není Rowlingovou preferovaný studenokrevný plaz. Skutečnost, že Izar je Riddleův druh, tedy životní, sexuální partner a spřízněná duše, a že ho velmi přitahuje, znamená také, že je Izar stejnou magickou bytostí, nebo je člověk? Předpokládám, že je Riddle v mileneckých vztazích přitahován vlastní rasou. Konečně je také odhalena funkce Keltského prstenu, je zde znakem dědice jeho dárce a také, pro Izara, funguje jako mužský pás cudnosti. Nemyslím si, že by si Riddle vybral dědice mimo svou rasu. A pokud ano, bude se snažit Izara změnit ve stejného magického, nesmrtelného tvora, jako je on sám, aby mu nezemřel a aby se mohli milovat celou věčnost.
Moc se mi ta jejich citovost a genialita, stejně jako sarkastický humor líbí, moc děkuji za překlad, JKR se za svůj paskvil jistě hluboce stydí.
Arianna Xenia de Leux-Antilles
Všechno jsi to krásně shrnula, k tomu není co dodat. Romantika v tom rozhodně byla, zdá se, že Voldy na to myslel. :-D
VymazatAle jaký je magický tvor zatím prozradit nemůžu, to by bylo kontraproduktivní. Ale Izar je rozhodně člověk, což je možná důvod, proč si ho Voldy pojistil tím prstenem. Zřejmě má obavu, že Izar by na to mohl mít zcela jiný názor. Což je samozřejmě nepřípustné. :-)
A popravdě, už jsem četla několik výtvorů, po kterých by se JRK mohla zahrabat. Ale jednoznačně jí musíme být vděční, že svou fantazií nádherný vytvořila prostor pro realizaci druhých.
Děkujeme za tvůj obsáhlý komentář.
To je prekvapenie, tak Voldemort nie niečo iné než obyčajný čarodejník a Izar je jeho druh:) to je veeeľmi vzrušujúce:) Som zvedavá čo nesmrteľné bude ak nie upír, potom sú ešte vampíri nejaké božstvá a tie oči sú bazilskove??? tak neviem ale atmosféra v močiari bola očarujúca a na baziliska by sa aj hodila. Alebo bude Drak? Lenže tí sú smrteľní, myslím.
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za kapitolu. Netrpezlivo čakám na ďalšiu.
Voldemort naznačil, že v učebnici to Izar nenajde, takže se musíte nechat překvapit. Autorka si opravdu pohrála s tématem Viteálů a možností nesmrtelnosti. Jsem zvědavá, co na to řekneš potom.
VymazatDíky za tvůj komentík.
Cha, já to věděla! :D Sice ne to, že je Voldy magický tvor a to, že je Izar jeho druh, ale partnera jsem hádala! :D A docela to změnilo situaci, docela mě pobavilo srovnání Izara jich obou, jako partnerů, je pravda, že vhodnější pár by se asi nenašel :D Snad ho bude Izar trápit, přeju si, aby byl Voldy žárlivosti zelený :D Těším se na to jejich škádlení! A co, v tom případě Voldy je? Přemýšlela jsem nad hadem/bazilišek nebo něco takového, ale když říkal, že to není v knihách....je to prostě divné, nechám se překvapit :) Ale dost jsme z této kapitolky konečně zjistily, akorát, že chudák Izar má zase něco k přemýšlení :D Díky za kapitolku, holky! :) Už se moc těším na další! :)
OdpovědětVymazatVěděla, věděla. Popravdě se to dalo očekávat. Otázka je,jak se k tomu v budoucnosti postaví Izar. :-D Každopádně si tím Voldemort možná vylepšil tvé hodnocení coby pedofila. ;-) Od začátku bylo znát, že je trochu zklamaný, že je Izar tak mladý. Ale teď ho má pojištěného, aby mu jeho panictví nikdo nevyfoukl. :D Ty narážky byly fakt roztomilé, docela se bavil Izarovými rozpaky. Je to prostě zlomyslný poťouchlík.
VymazatDěkujeme zpětně za všechny tvé komentáře, tedy aspoň předpokládám, že jsou tvoje... ;-)