Překlad: Nade (pozn. autorka si změnila nick viz nahoře)
Tak další dílek je tu. Doufám, že se vám bude líbit. Řekla bych, že povídka začíná opět dostávat trochu obrátky, tak uvidíme, co tomu řeknete. Ale nečekejte žádné drastické změny! :-D :-D
Jako obvykle moc děkuji všem komentujícím - Bobo, ranchan, Zuzaně, Jenny, Nelien, Markétě Sadílkové, Jáje a dva anonymkové. Zlatíčka, pište své nicky aspoň pod komentík, ať mám komu děkovat. ;-)
A teď hurá na to!
Kapitola
15
„To je tak příjemné,“ pomyslel si Harry
omámeně, když ho Lucius líbal na krk. Posledních pár minut strávili vzájemným
líbáním a mazlením. Lucius ho nyní na krk nejen líbal, ale také ho začal jemně sát
a olizovat. A nejhorší na tom bylo, nebo nejlepší, to závisí na úhlu pohledu,
že Harry zřetelně cítil Luciusovo rostoucí vzrušení, protože seděl na mužově
klíně. Bylo to dobré, protože to znamenalo, že ho Lucius chce, ale také to bylo
špatné, protože Harry v tuhle chvíli ještě nechtěl zajít dál než k líbání.
Ještě se
jim nepodařilo zničit všechny viteály, takže nechtěl nic riskovat pro případ,
že by se starouš Voldemort vrátil a Lucius se znenadání rozhodl, že mu svou
loajalitu prokáže tím, že obětuje Harryho. Koneckonců, Luciusovou prioritou
číslo jedna byl on sám. Ten muž byl Zmijozel až do morku kostí. O sebe a své
vlastní zájmy se staral víc, než kdokoliv jiný. Ještě důležitějším však bylo,
že Lucius byl po všechny ty roky i prokletím jeho existence. A Harry ještě nebyl
připravený nechat minulost plavat.
A tak
se odtáhl. „Už musím jít. Mám na práci jistý projekt, vzpomínáte?“
Lucius
neprotestoval, ačkoli Harry v jeho očích viděl záblesk zklamání, který však zmizel
stejně rychle, jako se objevil.
„Máte
tuto sobotu volný čas?“ zeptal se.
„A to
proč, Pottere?“
„Musím
vám vrátit ten pohár. A taky jste se ptal na tu kletbu, ne? Řeknu vám o ní,
takže se připravte, protože budeme mít vážný rozhovor.“
„Dobře.
Přijďte na oběd, Pottere,“ řekl na to Lucius.
Harry
věděl, že by to neměl dělat, ale nemohl se ubránit tomu, aby si z Luciuse
trochu nevystřelil. „A nyní šálek později. Můžete se pokusit změnit vodu ve
víno, myslím.“
Lucius
reagoval tím, že po něm vrhnul žihadlovou kletbu, kterou snadno odvrátil. Zasmál
se, popřál muži dobrou noc a odešel.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Harry odnesl
pohár k Brumbálovi, který pak viteál zničil. Ředitel se ani nevyptával, proč ho
chce Harry zpátky. Ve skutečnosti se téhle otázky obával, protože neměl tušení,
co by mu na to řekl, kdyby se vyptával.
„Pan
Malfoy to získal od Gringottů,“ oznámil mu neochotně.
„To je
důvod, proč jsi navrhoval, abych Luciuse najal jako profesora Obrany, Harry?“ zeptal
se Brumbál a jeho oči zajiskřily jako obvykle.
„Jo,“
připustil s nervózním pohledem upřeným na ředitele. „Několikrát jsem
s ním mluvil a přesvědčil jsem ho, aby ten pohár získal. Naznačil jsem mu,
že by neměl navždy zůstat Voldemortův služebník.“
„Hmm…
máš pravdu, můj chlapče,“ souhlasil Brumbál. „Lucius není z Voldemortova
návratu příliš nadšený.“
Ještě
chvíli spolu hovořili a diskutovali k věci, o viteálech, které ještě zbývaly, a
kde by měli hledat, aby je získali.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Harry právě
snídal, když mu Hedvika přinesla dopis. Vzal si ho od ní. „To je od Remuse,“
řekl Ronovi a Hermioně. Zmatený, proč mu Remus posílá dopis, si ho rychle
přečetl.
„No tak,
co píše?“ vyptával se Ron.
„Chce
se v sobotu sejít v Prasinkách, aby mi řekl něco velmi důležitého,“ odpověděl.
Fajn, to ovšem znamenalo, že bude muset odložit schůzku s Luciusem.
Jak
Lucius už dřív předeslal, v hodině soubojů se mezi Bradavickými studenty
konaly mini turnaje. Nejdřív si náhodně vylosovali jména, kdo komu bude čelit. Nicméně
protože to bylo poprvé, pouze procvičovali všechno, co se naučili o soubojích,
jako jsou protokoly a tak. Lucius jim oznámil, že později se budou vzájemně porážet
a vítěz klání vždy postoupí do další úrovně, dokud nezůstanou pouze dvě osoby,
které absolvují finální souboj. Harry s radostí sledoval, že studenti,
kteří byli součástí Brumbálovy armády, si v cvičných soubojích vedli dobře.
V čele s Nevilem, který udělal ty největší pokroky.
Po hodině
zůstal, aby si s Luciusem promluvil. Blonďatý muž nebyl příliš nadšený,
když si ho vyslechl, ale pak povolil.
Harry dorazil
v domluvený čas ke Třem košťatům, kde na něho už čekali Remus a Tonksová.
„Zdravím,
Harry,“ uvítala ho Tonksová.
„Ahoj
Tonksová, Remusi,“ pozdravil je Harry.
Nakonec
se ukázalo, že důvodem, proč ho Remus požádal o schůzku, bylo to, že se budou
brát a chtěli, aby Harry byl ten první, kdo se o tom dozví. Když Harry slyšel o
jejich plánech, byl šťastný i za ně. „Kdy to bude?“ vyptával se.
„Tyto
Vánoce,“ odpověděl Remus.
Když
se pak Harry vrátil do Bradavic a řekl tu novinku Ronovi a Hermioně, byli z toho
u vytržení a stejně tak nadšení.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Následující
sobotu, přesně v poledne, dorazil do Luciusova bytu. „Dobrý den, Luciusi,“ řekl
a k pozdravu přidal polibek. Od chvíle, kdy sem začal pravidelně docházet,
se to pro něho stalo už zvykem.
Zalovil
v tašce, aby našel Mrzimorský pohár. „Tak jak jsem předtím slíbil,“ řekl a
podal artefakt Luciusovi.
Lucius
si ho vzal a pak si ho chvíli prohlížel. Možná se obával, že by mu Harry dal
falešný artefakt. Pak se s omluvou vzdálil, aby si věc někam uložil. O pár
minut později se opět objevil a pokynul mu, aby ho následoval do jídelny. Pokoj
byl vybaven v klasickém stylu s odpovídajícím nábytkem a vším potřebným. Harryho
pozornost přitáhlo velké okno.
„Je očarované,
aby ukazovaly pozemky Malfoy Manor,“ vysvětlil Lucius.
Při
pohledu na scenérii, která ukazovala rozlehlý pozemek s jezírkem, dokázal Harry
docela dobře odhadnout, jaký druh domu Lucius vlastnil.
„Posaďte
se,“ nařídil Lucius a zdvořile mu odtáhl židli.
Harry
se usadil a pohlédl na jídelní stůl. Tabule byla prostřená k obědu pro dvě
osoby a domácí skřítek připravil tradiční britské polední menu. Pozvolna opékanou
jehněčí plec s gratinovanými bramborami a dýňový sorbet. Najedli se mlčky. Po
obědě se pak přesunuli do Luciusovy pracovny.
„Takže,
říkal jste, že povedeme vážný rozhovor, Pottere,“ začal Lucius.
„To
ano,“ přitakal. „Slíbil jsem, že vám něco řeknu o té kletbě.“
„A
dopodrobna, Pottere.“
„Kletba
na poháru byla podobná jako ta na deníku,“ začal Harry. Věděl, že Voldemort
svěřil Lucius viteál: svůj deník, který umožnil znovuotevření Tajemné komnaty.
Harry nicméně tušil, že Voldemort Luciusovi neprozradil, že je v něm část
jeho duše, a už vůbec ne, že je jen pouhou součástí většího počtu viteálů. Profesor
Brumbál mu koneckonců prozradil, jak se starouš Voldemort o pár let později rozzuřil,
když se dozvěděl, jak byl jeho deník nedbale podstrčen Ginny jen proto, aby
zdiskreditoval pana Weasleyho. „Co o tom deníku vlastně víte?“
Luciusův
pohled by ho snad dokázal na místě zabít. Bylo vlastně legrační, že ještě teď
nechtěl přiznat svou účast při otevření Tajemné komnaty.
„Já čekám,
Luciusi,“ zamumlal a pozorně muže sledoval.
„Deník
byl očarován tak, aby otevřel Tajemnou komnatu a vypustil ven Zmijozelova
netvora,“ přiznal konečně Lucius.
To
Harrymu jen potvrdilo jeho podezření. „Řekněte, co víte o Nitrozpytu?“ zeptal
se.
„Co
prosím?“ Náhlá změna tématu musela Luciuse zmást.
„Poučte
mě, Luciusi,“ pobídl ho Harry.
„Nitrozpyt
je magická dovednost, jak vytěžit vzpomínky a pocity z mysli jiné osoby.
Také umožňuje vyjevit další osobě své vize nebo vzpomínky, ať už skutečné nebo
imaginární. Čarodějky nebo kouzelníci, kteří ovládají tuto dovednost, se nazývají
Legilimenti, a kupříkladu dokáží u druhé osoby odhalit lži a podvod, být
svědkem vzpomínek z jeho minulosti, nebo do jeho mysli implantovat
falešné vize,“ odpověděl nakonec Lucius
„Ovšem,“
přitakal Harry. „A co nitrobrana?“
Lucius
podezřívavě přimhouřil oči, ale přesto odpověděl. „Nitrobrana je akt magického uzavření
něčí mysli proti Nitrozpytu. Může tak Legilimentovi zabránit v přístupu k jeho
myšlenkám a pocitům, nebo je nějak ovlivňovat.“
„Takže
tyhle věci skutečně dobře znáte,“ poznamenal Harry.
„Jsem
Malfoy,“ odpověděl arogantně Lucius.
„S
tím, jaká je vaše rodina,“ prohlásil Harry, „bych vůbec neměl být překvapený, kdybyste
se učil magii od okamžiku, kdy jste se narodil, a že jste ji učil svého syna, už
když byl malé dítě.“
Lucius
na to nic neřekl, takže si Harry pomyslel, že by to mohla být i pravda. Malfoy
ve skutečnosti nejevil známky toho, že by uměl víc než jeho spolužáci v
Bradavicích. Tato čest připadla samozřejmě Hermioně, ale Harryho napadlo, že důvodem
je rozdílný původ. Lucius byl zřejmě přísný otec, ale svou náklonnost
projevoval tím, že svého syna zahrnoval dárky. Harry si také myslel, že Lucius měl o Malfoye starost, ale nepřipadalo mu, že by byl mimořádně dobrý otec. Malfoy ke
svému otci rozhodně vzhlížel, ve skutečnosti velmi. Pokud se dalo soudit podle
jeho slov, respektoval množství síly, bohatství a také pozici, kterou jeho otec
ve společnosti zaujímal. Harry si vzpomínal, jak se Malfoy při nejedné
příležitosti svým otcem vychloubal. Zdá se, že toužil být přesně jako jeho
otec.
„Vyptávám
se vás na to, protože vám chci něco ukázat. No, ve skutečnosti jsou to tři
věci,“ upřesnil Harry. „A protože nemám k dispozici Myslánku, napadlo mě,
že bych vám to mohl prostě ukázat prostřednictvím Nitrozpytu.“
„A odkud
vy víte o Nitrozpytu, Pottere? Natož o existenci Legilimentů?“ zeptal se
jízlivě Lucius.
„Studoval
jsem Nitrobranu před dvěma lety, ačkoli to bylo totální selhání,“ přiznal Harry
opatrně, nechtěl Luciusovi prozradit, kdo byl v té době jeho učitelem. Měl
podezření, že ten rok jeho schopnostem bránilo osobní nepřátelství mezi ním a
Snapem, jakož i stresující události v jeho životě. „Později jsem se ho naučil z
knihy v knihovně Blacků, spolu s Nitrozpytem,“ vysvětlil. Poté, co mu
Voldemort poslal tu falešnou představu, zasvětil Harry všechen svůj čas zvládnutí
Nitrobrany a Nitrozpytu. Taky hodně pomohla knihovna na Grimmauldově náměstí.
To ovšem neznamenalo, že v tom byl tak dovedný jako Snape. Dokázal to, když
chtěl, ale pouze s řádnou přípravou a koncentrací. „Zvládáte Nitrobranu, že jo?“
zeptal se Luciuse.
„Ano,“
připustil neochotně Lucius.
To
Harry samozřejmě předpokládal. Koneckonců, Lucius potřeboval své myšlenky ochraňovat
před mnoha lidmi, včetně Voldemorta.
„Nebudu
strkat nos do vašich vzpomínek,“ ujišťoval ho. „Jenom vám chci ukázat ty moje.“
„Zkoušel
jste to už dřív, Pottere?“ zeptal se Lucius.
„No…
vlastně ne,“ přiznal Harry.
„Neuvěřitelné,“
zareptal pohrdlivě Lucius. „Mocný Harry Potter až tolik věří ve svou vlastní
sílu?“
Harry
po něm střelil pohledem. „No, chtěl jste vědět o prokletí, které Voldemort
umístil na pohár, tak jsem si myslel, že nejlepší způsobem by bylo vám to
rovnou ukázat.“
Lucius
nakonec ustoupil, ale ne dříve, než si pod nosem tiše, ale pěkně jadrně
zanadával. U někoho tak aristokratického, jako byl Lucius, byl vlastně skoro zázrak,
že dokázal klít jako námořník. Ale muselo se mu uznat, že si současně stále
dokázal zachovat svou důstojnost. Harry měl podezření, že tuto část své
osobnosti ještě nikdy nikomu jinému neukázal.
„Snažte
se mi nebránit,“ řekl Harry a přestoupil k Luciusovi, kde se pevně
rozkročil a spojil jejich čela dohromady. „Legilimens,“ pronesl tiše.
***
Přestože
byl Lucius zvyklý na ten pocit, když Voldemort napadl jeho mysl, na tohle
připravený nebyl. Cítil Potterovu magii, když mladík vstoupil do jeho mysli, a
bylo to úžasné. Pokud někdy dřív nějaké pochybnosti měl, teď už rozhodně
nepochyboval o tom, že v budoucnosti bude Potter mocný čaroděj.
Pak to
uviděl, Pottera a Brumbála, kteří stáli v malé, ošklivé chatrči. To se mu to, pro
všechno na světě, snaží Potter ukázat? Vedle Pottera a Brumbála byly ještě
další tři postavy. Nějaká dívka se zplihlými, matnými vlasy, šilhavýma očima a
bledou tváří s ostrými rysy, stejnými jako u dvou mužů, kteří vypadali
jako její otec a bratr. Všichni tři mezi sebou syčeli, ale Potter s Brumbálem zřejmě
chápali, o čem mluví. Odvíjela se před ním scéna, která skončila útěkem
ministerského úředníka.
„Bylo
to namáhavější, než jsem si myslel,“ hlesl Potter a obkročmo se mu sesunul do
klína.
„To
byla rodina Temného pána, předpokládám?“ zeptal se.
„Ano,“
potvrdil mu Potter. „Jednalo se o poslední zbývající potomky Salazara Zmijozela
a ta dívka, Merope, byla Voldemortova matka…“
Potter
ho upřeně pozoroval, zatímco mu vyprávěl o tom, jak Voldemort skončil v
sirotčinci poté, co jeho mudlovský otec opustil jeho matku. Možná si mladík myslel,
že bude vyvádět, nebo tak něco. Byl však Malfoy, dokázal ovládat své emoce bez
ohledu na to, jak šokující informace byla. A pokud šlo o Voldemortovo dětství, bylo
to zjevně nad jeho nejdivočejší představy. Pokud by byl Voldemort ještě naživu,
Lucius vůbec nepochyboval o tom, že by ho kvůli těmto informacím zabil. Jen
málo lidí, snad až na jeho rané následovníky a Brumbála, si pamatovalo na původ
Temného pána.
„Ačkoli
to bylo nesporně zajímavé, Pottere, nechápu, jakou to má spojitost
s kletbou na tom poháru,“ protáhl nevzrušeně. Ve skutečnosti však lhal. Znát
dětství Temného pány by mohlo být užitečné, a on si tuto informaci uchová pro
její případné pozdější využití.
Potter
pokrčil rameny. „Tohle byla jedna z věcí, která z Voldemorta udělala
to, kým je. A teď budeme pokračovat, abychom se podívali na děsivého
jedenáctiletého Toma.“
Další
vzpomínka ukázala Brumbála, jak přišel do sirotčince vyhledat mladého
Voldemorta. Tohle pro něho bylo taktéž velmi znepokojující. A to byl Malfoy.
Pocházel z čistokrevné rodiny. Ale přesto nikdy u nikoho nebyl svědkem takového
množství síly.
„Dokážu bez dotyku pohybovat věcmi. Umím
donutit zvířata, aby dělala to, co od nich chci, aniž bych je cvičil. Dokážu
způsobit, že se stávají špatné věci lidem, kteří jsou na mě zlí. Můžu jim
ublížit, když budu chtít,“ řekl jedenáctiletý Voldemort Brumbálovi v Potterově
vzpomínce.
Bylo
to neuvěřitelné. Takové množství síly bylo dosud neslýchané. A tohle byl
Voldemort, ještě než vstoupil do Bradavic.
„A teď…
poslední vzpomínka,“ řekl Potter, čímž ho vyrušil z myšlenek. „Ale předtím, než
vám ji ukážu, chtěl bych se na něco zeptat.“ Potter se odmlčel a až po chvíli pokračoval.
„Vlastně jsem přemýšlel nad vašimi dlouhodobými plány. Myslím tím, že když jste
se přidal k Voldemortovi, předpokládal jste, že jednoho dne po starém Tomovi zdědíte
jeho trůn? Že byste mohl být nástupcem starouše Toma, nebo na tuto pozici
dokázal dosadit svého syna?“
Odpověď
zněla ano, samozřejmě. Nebyl ten typ, aby se Voldemorovi klaněl na věky, ačkoli
by to nikdy nepřiznal. Bylo ironií osudu, že ho Potter tak dobře odhadl. Nebyl
stvořen pro to, aby někomu sloužil. Copak si lidé opravdu myslí, že se mu
líbilo líbat lem roucha Temného pána? Koneckonců, byl patriarchou nejbohatší a
jedné z nejvlivnějších čistokrevných rodin. Teprve poznání, že Temný pán je
mnohem silnější než on, způsobilo, že po všechny ty roky Voldemorta poslouchal,
využíval všechny výhody, které mu plynuly z bytí Smrtijedem a zároveň doufal,
že jednoho to bude on, kdo se stane vůdcem.
Lucius
nebyl hloupý člověk. Viděl, co ostatní Smrtijedi neviděli. Věděl, že Voldemort
je využívá stejně, jako on využíval jeho, svým způsobem. Byl loajální k motivům
Temného pána, samozřejmě, nikoliv však k jeho osobě. Kromě toho, aby byl upřímný,
byl spíš politikem. Podplácel, vydíral a vyhrožoval úředníkům ministerstva a guvernérům
školy, aby dostal to, co chtěl, a nebyl na špinavou práci, kterou s oblibou dělala
Bellatrix.
„Vážně
se mě na tohle ptáte, Pottere?“ otázal se chladně.
„Takže
odpověď zní ano,“ uzavřel to Potter. „Bohužel vám musím oznámit, že to se nikdy
nestane.“
„Co
tím chcete říct?“ zeptal se a jeho hlas byl tichý, ale plný smrtonosného zloby.
„Proč
se na to nepodíváte sám?“ odpověděl Potter a pak opět spojil jejich čela tak,
že se vzájemně dívali do očí. „Legilimens.“
Překvapivě,
tohoto muže Lucius poznával. Byl to profesor Křiklan, učitel lektvarů a ředitel
Zmijozelu v době, kdy chodil do školy, a mladý muž s ním nebyl nikdo
jiný než samotný Voldemort.
Rozhovor,
který se odehrál mezi Křiklanem a Voldemortem, ho niterně šokoval. Viteál?
Věděl o tom. Dočetl se o té věci v Tajemství nejtemnějších umění. Lucius nemohl
uvěřit, že by tím Temný skutečně prošel. Dokonce i pro něho samotného, kdo
mučil a zabíjel, bylo příliš hrozné projít aktem stvoření viteálu. A ne jenom
jednoho, ale sedmi?
Dokud
nebudou tyto viteály zničeny, bude Temný pán stále existovat a může se kdykoli
vrátit. A to znamenalo, že on, patriarcha domu Malfoyů, bude navždy služebníkem
šílence poloviční krve. Budoucnost už nevypadala tak slibně jako dřív.
***
Harry,
na druhou stranu, byl vystrašený. Měl strach, protože od ukázky poslední
vzpomínky Lucius ještě nic neřekl. Doufal, že muž není v šoku, nebo tak něco.
Hodně k jeho úlevě Lucius konečně promluvil.
„A deník
byl viteál?“ zeptal se Lucius. „Stejně jako Mrzimorský pohár, předpokládám
správně?“
„No,
jo,“ odpověděl. „Podařilo se mu vytvořit jen šest viteálů. Zatím jsme zničili
viteály obsažené v deníku, Gauntově prstenu, Mrzimorském poháru a ve Zmijozelově
medailónu. Zbývá Havraspárský diadém a Nagini.“
Harry
se zarazil, když zaznamenal změnu v Luciusově výrazu.
„Zmijozelův
medailón?“ zeptal se Lucius.
Harry téměř
viděl, jak se v Luciusově mozku otáčejí kolečka. Samozřejmě, co by mohlo být
pro Luciuse Malfoye cennější, než artefakt, který patřil samotnému Zmijozelovi?
„Jo,“ řekl.
„Takže
předpokládám správně, že medailón nyní patří Brumbálovi?“ otázal se chladně Lucius.
Téměř nedokázal skrýt své zklamání a hněv při pomyšlení na možnost, že tak
cenná věc padla do rukou ředitele školy.
„Profesor
Brumbál medailon nevlastní,“ odpověděl Harry.
„Kde
je teď, Pottere?“ vyzvídal Lucius. Příliš horlivě, dle Harryho názoru.
„Měl
ho u sebe Regulus Black,“ odpověděl Harry.
„Regulus
Black?“ zopakoval Lucius. „Pokud vím, byl za zradu zabit samotným Temným pánem.“
„Vskutku.
Ale věděl o viteálu a než zemřel, pokusil se ho zničit,“ odpověděl. „V každém
případě, nakonec se ho podařilo zničit profesoru Brumbálovi.“
„Máte
ho vy, Pottere,“ uzavřel Lucius. Nebylo těžké to uhodnout, protože on je teď
vlastníkem veškerého majetku Blacků, a když to není profesor Brumbál, znamená
to, že on je tím, komu teď patří. „Váš náhrdelník,“ zašeptal a přimhouřil oči. „Připadalo
mi divné, proč jste tak najednou začal nosit náhrdelník.“
Harry
vytáhl medailón zpod košile. Ve světle se zatřpytilo smaragdové písmeno S.
„No
není pěkný?“ řekl, jenže to z něho vyšlo v hadím jazyce.
Vzhlédl,
aby zachytil Luciusovu reakci, a ztuhl. Nejlepší způsob jak teď Luciuse popsat
bylo, že vypadal jako hladovějící dravec čelící čerstvému syrovému masu. No
páni. Do téhle chvíle Harry nikdy, ani jedinkrát, neviděl na Luciusově tváři
podobný druh výrazu, především proto, že ten člověk měl tak chladný charakter
a nikdy neukazoval své emoce.
„Teď patří
mně, protože jsem jediný zbývající Hadí jazyk,“ vysvětlil Harry a jeho oči se
zúžily. „Takže můžete klidně přestat spekulovat, jak mě o něj připravit.“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ježiši, tak jsem se těšila na další reakci Luciuse. Rozbušené srdce, výšený tep a šimrání v žaludku, to vše jsem pociťovala plna očekávání. Už se moc těším na další díl.
OdpovědětVymazatranchan
Krása. Díky za nový díl, moc hezký :) Lucius a Harry jsou skvělí :D
OdpovědětVymazatÚplně vidím ten Luciusův výraz:-D a moc mě zajímá, jestli se přece jen pokusí medailon nějakým způsobem získat...kapitola byla super, těším se na další:-)
OdpovědětVymazatJenny
Proč ty týdny neletí rychleji? Já už se na tu povídku tak těším. :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad další části.
Jája
super další kapitolka ... hurááááá ... doufám že budeš dál pokračovat ;) už se těším na další kapču ...
OdpovědětVymazatúžasnééééé!!! :D jen tak dál a honem další ;)
OdpovědětVymazatHarry je úplne skvelý:) nie je to vôbec žiadne hlúpe decko a to sa mi na ňom páči. A spolu s Luciusom sú perfektní:) Chcela by som vidieť Luciusa ako pohľadom hltá ten medailón:) Som zvedavá ako sa pokúsi dostať ho:)
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu:)
Líbí se mi jejich hra na kočku a myš, a každou chvíli se pozice mění. Těším se na další.
OdpovědětVymazatBobo
Moc dekuju za preklad kapitolky a tesim se na dalsi alca
OdpovědětVymazatVám všem se ze srdce omlouvám za to neskutečné protahování. Snad už to vážně bude jen lepší. Nechci vám tady dávat plané sliby, ale sama sobě jsem odpřisáhla, že dokončím, co jsem začala, takže blog určitě pojede dál.
OdpovědětVymazatJeště jednou velké díky za podporu.