Překlad: Nade
Tak tu máme další díl. Musím přiznat, že i když předchozí dvě kapitoly jsem docela sfoukla, tahle mi šla jako psovi pastva. Asi to bude tím předvánočním shonem, přestože se snažím seč můžu, aby mě to příliš nezasáhlo. Zřejmě marně... :-D Děkuji za komentáře a užijte si to.
Kapitola 22
„Nyní můžeš odejít. A pamatuj, Draco…
Investoval jsem do toho značné úsilí, a nikomu nedovolím, aby mi to pokazil.
Ani tobě. Rozumíš?“
„Ano,
otče.“
Harry
stáhl výsuvné uši, nově vylepšenou laskavost od Freda a George. Dokázaly proniknout
přes téměř všechna nejsilnější tlumící kouzla. Dvojčata mu je věnovala, protože
ho pokládala za svého obchodního partnera. Tohle naštěstí ve svém obchodě neprodávali,
ačkoli vyhlídka na chaos, který by to mohlo rozpoutat, byla skvělá. Všichni tři
se však shodli na tom, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby se něco takového
dostalo do rukou Smrtijedů.
Rychle použil
zastírací kouzlo, aby si ho Malfoy nevšiml, a vyčkal, až druhý mladík zmizí z dohledu,
aby opětovně vstoupil do Luciusova kupé.
Lucius na
něho jen zvedl obočí. „Tak brzy zpět, Pottere? Nejsi ty až příliš zvědavý pro své
vlastní dobro?“ zeptal se, jeho oči se leskly jako ocel.
„Technicky
vzato jsi to byl ty, kdo mě požádala, abych odešel. Každopádně to byl zajímavý
rozhovor,“ řekl uličnicky. „Ambiciózní jako vždy, je to tak Luciusi?“
„Přesně
jak se od jakéhokoli Malfoye očekává,“ odpověděl Lucius. „I když…
odposlouchávání, Pottere? Ale, ale… Co by asi lidé řekli na tento zlozvyk
našeho údajného spasitele?“
Nad tím
se Harry musel pousmát. Pokud by byl Lucius někým jiným, právě v tuhle chvíli
by se mu snažil všechno co nejlépe osvětlit a přesvědčoval by ho, že jde o pouhé
nedorozumění a ne, opravdu se ho nepokouší nijak využít; to jen aby se mohl
vrátit do jeho přízně. Ale ne Lucius.
„Pravda,“
řekl Harry, ležérně se usadil na mužův klín a zcela ignoroval fakt, že Lucius ví,
že odposlouchával rozhovor mezi ním a jeho synem. Měl by být naštvaný, když si
vyslechl Luciusův plán využít ho? Vůbec ne, protože on také plánoval muže využít.
Kromě toho, pokud by Lucius najednou začal chrlit kecy o své věčné a nehynoucí
lásce, byl by Harry ten první, kdo by volal ke Svatému Mungovi, aby
zkontrolovali jeho psychický stav. „To je Lucius Malfoy, jak ho znám. Nic
jiného bych od tebe ani neočekával,“ zašeptal a zrušil mezeru mezi jejich ústy.
XXXXXXXXXX
Luciusovo
kupé opustil až poté, co vlak dorazil na nádraží v Prasinkách. Ron a Hermiona
už na něj čekali. Každý z nich měl tváři zcela odlišný výraz. U Hermiony
to byla zvědavost, co asi tak s Luciusem dělal, že mu to zabralo celou cestu.
Pokud jde o Rona, ten byl trochu bledý. Mladík se evidentně velmi, velmi usilovně
snažil vyhnat z hlavy myšlenku, že jeho nejlepší přítel se schází s člověkem,
který odjakživa urážel jeho rodinu. Všichni tři pak seděli v jednom kočáře. Lenka
s Nevillem odjeli mezi prvními, protože dívka trvala na tom, že Strachopudi
jsou osamělí, takže ta nebohá stvoření musí doprovázet. No, byla to prostě Lenka.
Vždy výstřední, pomyslel si Harry laskavě.
XXXXXXXXXXXXXX
Od
incidentu ve vlaku se Malfoy, dle Harryho mínění, choval opravdu podivně. Blonďák
ho neustále pozoroval, ale kdykoli Harry zachytil jeho pohled, rychle odvrátit
oči. Navíc Malfoy vypadal, jako by s ním chtěl mluvit, ale nikdy neměl
odvahu se k němu přiblížit, což bylo vcelku pochopitelné. Nachytal svého
otce, jak se cicmá s klukem mladším, než byl propána on sám, a který byl shodou
okolností také jeho školní rival, a to už od samého počátku. Ve skutečnosti bylo
obdivuhodné, že Malfoy ještě nebouchnul a nezačal na něj vrhat nějaká kouzla
nebo kletby. Na druhou stranu, Lucius svého syna důrazně varoval, aby se od
jeho záležitostí držel dál a Malfoy by se neopovážil, ani za tisíc let, svého
otce neuposlechnout.
XXXXXXXXXXXXXX
Přesně
jak jim Hermiona předtím řekla, v únoru se poprvé Bradavic měly konat přípravné
testy na OVCE. Začala je intenzivně tlačit do učení, což Rona nekonečně prudilo.
Zejména proto, že kvůli zkouškám byl dokonce dočasně zrušen famfrpál. Nedokázal
o tom přestat reptat.
„Vždyť
je to jediná záchrana mého života!“ prohlásil Ron zoufale, se znechuceným pohledem
upřeným na studenty sedmého ročníku, kteří studovali v knihovně. Neville byl
nejodhodlanější z nich, teda hned po Hermioně. „Jak to mohli zničit?“ zasténal.
„Kdybys
čas, který jsi promrhal kňouráním, věnoval učení, už bys měl hotovou přípravu
na zítřejší hodinu přeměňování,“ přerušila ho Hermiona. „Vážně bys měl aspoň
pro jednou myslet na svoji budoucnost.“
„Na to,
abych se stal famfrpálovým hráčem, stejně OVCE nepotřebuju,“ odpověděl Ron
tvrdohlavě. Prohlašoval, že se chce stát brankářem u Kudleyských kanonýrů,
svého oblíbeného famfrpálového týmu.
„Dobře!“
odsekla rozzlobeně Hermiona. „Koneckonců je to tvoje budoucnost!“ Vstala,
popadla své věci a obrátila se k odchodu z knihovny.
„Rone!“
zasyčel Harry na svého přítele.
„Co je?“
zeptal se zmateně. „Vždyť je to pravda,“ bránil se Ron. „Nechtěl jsem ji urazit.
Vážně, kámo, fakt si myslím, že by se od toho všeho učení měla trochu
odreagovat. Co tady vůbec děláme, sotva pár dní po Vánočních prázdninách?“
Harry nad
Ronovou pošetilostí jen zavrtěl hlavou. Zdá se, že zrzek se prostě nikdy
nezmění. Mimoto, Hermiona to samozřejmě věděla taky. To ovšem neznamenalo, že
by je snad přestala honit do učení. Byla na to prostě zvyklá.
Následující
den jim profesorka McGonagallová dala mini test, což u Hermiony vyvolalo samolibý
úsměv, když viděla Ronův zděšený výraz. Nejen McGonagallová, ale i Lucius jim
v hodině Obrany proti černé magii udělil přednášku o významu zkoušek OVCE.
Samozřejmě, že jim to podal svým vlastním jedinečným způsobem.
XXXXXX
Harry se
jako obvykle vydal do Luciusova bytu a zjistil, že muž už na něho čeká. „Takže,
jak se máš?“ zeptal se, když přerušil polibek, který spolu sdíleli.
„Domnívám
se, že jsme se vzájemně viděli ne více než před pár hodinami,“ pronesl
sarkasticky Lucius.
Harry
se uchechtl. „V každém případě,“ začal, „si chci promluvit o tvém vánočním dárku.“
Na
Vánoce poslal Luciusovi dopis, ve kterém mu sdělil, že od něho dostane dárek později,
až se vrátí do Bradavic. Ve skutečnosti byl bezradný při rozhodování, co dát člověku,
který už všechno má. Loni mu dal Fénixovu slzu, ale letos opravdu nevěděl,
dokud ho neosvítila myšlenka.
„A co
to je, Pottere?“ protáhl Lucius.
„Něco,
o čem jsem si jistý, že se ti bude líbit,“ řekl a volnou rukou, kterou neměl kolem
Luciusova krku, sugestivně sklouzl po mužově hrudi.
„Skutečně?“
Lucius se sklonil, aby si nárokoval jeho ústa v dlouhém vášnivém polibku.
Harry mu
polibek nadšeně oplácel, teď už se Luciusovi ovinul kolem krku oběma rukama. Následujících
několik minut strávili ve vášnivém objetí. Ani si neuvědomil, kdy a jak ho
Lucius vmanévroval na gauč. Věděl jedině to, že právě teď leží pod Luciusem a
nohy má ovinuté kolem jeho pasu. Řečený muž byl plně zaneprázdněn líbáním a
sáním jeho krku. Opravdu netušil, jak se do téhle pozice dostali. Ale i když to
bylo nesporně zábavné a příjemné, Harry dosud nechtěl zajít s Luciusem tak
daleko. Kromě toho mu musel něco říct.
„Luciusi,“
zkusil. „Luciusi!“
Lucius konečně
ukončil svou činnost. „O co jde teď?“ zněl docela naštvaně, že ho Harry přerušil.
„Neřekl
jsem ti, co je to za dárek, a kdy ho půjdeme vyzvednout.“
„Musíme
o tom opravdu mluvit právě teď?“
Páni!
Lucius musel být opravdu naštvaný.
„Ano,“
odpověděl.
„Dobře.
Mluv.“
„Ještě
jsem ti neřekl, kam pro něj půjdeme,“ začal.
„Pak mi
tedy řekni. Kde je to místo? Zapovězený les nebo je to snad Brumbálova pracovna?“
Otázka byla plná sarkasmu.
„Vlastně
je uvnitř Tajemné komnaty.“
Harry
cítil, jak Lucius okamžitě ztuhl. Muž zvedl hlavu z ohbí Harryho krku a pohlédl
na něho přimhouřenýma očima. „Co jsi to řekl?“
„Tvůj
dárek. Zbytky baziliška, který kdysi obýval Tajemnou komnatu. Baziliškovy ostré
tesáky jsou plné smrtonosného jedu, dostatečně silného zabít člověka během
několika minut. Což bych měl vědět, protože jsem kvůli tomu málem zemřel,“ pronesl
Harry. „A na jed baziliška existuje pouze jeden jediný protijed, což jsou…“
„Fénixovy
slzy,“ přerušil ho Lucius, pro tak cennou položku byla myšlenka na jakékoli
intimnosti téměř zapomenuta. Harry mohl skoro vidět rychlostní stupeň, na který
Luciusova mysl pracovala. Něco takového se u něho stávalo skoro pravidlem. Když
na to přišlo, Luciusova mysl byla tak přímočará.
„A kdy pro
to půjdeme?“ zeptal se Lucius.
„Tahle
sobota bude fajn. Ron a Hermiona mají v plánu jít společně do Prasinek.“
„Dobře
tedy.“ I když se to Lucius snažil skrýt, stále zněl velmi nadšeně. Naštěstí ten
muž nebyl Hadí jazyk. Harry si byl jistý, že kdyby byl, vydal by se do komnaty
hned teď. Pobaveně potřásl hlavou, popřál mu dobrou noc a vyklouzl z bytu.
Harry
byl na cestě zpět do svého primusovského pokoje, když zaslechl kroky. Zvědavý,
kdo je ta osoba, se otočil a čekalo ho překvapení. Tím pro něj byl Malfoy a zmijozelská
holka ze šestého ročníku. Soudě podle situace, řekl by, že to byla Malfoyova
přítelkyně. Hmm. To potom nebylo divu, že se blonďák držel tak daleko od
Parkinsonové. Ačkoli na tom bylo i něco divného. Proč by to Malfoy přede všemi skrýval?
Dívka
vypadala vyděšeně, když ho uviděla, zatímco Malfoy nasadil obranný výraz. No,
měli by se ho bát, protože už bylo po zákazu vycházení. Harry si povzdechl a
pak jim nařídil: „Vraťte se na kolej, Malfoyi.“
Malfoy
na něj chvíli zíral, ale pak překvapeně vykulil oči. „Pojďme, Astorie,“
zamumlal a nespustil z Harryho oči, dokud s dívkou neodešli.
Harry
se zamračil. Bylo snad něco špatně? Bylo na něm něco směšného, čeho si nevšiml?
Zmatený se vracel do svého pokoje. Hermiona byla ještě ve společenské
místnosti, četla si nějakou knihu. Ron nebyl nikde vidět. Usoudil, že už se
zřejmě vrátil do nebelvírské věže.
„Ty
ještě nespíš?“ zeptal se Hermiony.
„Chci nejdřív
dočíst tuhle knihu,“ odpověděla, zvedla hlavu, aby se na něj podívala a pak se
jí oči rozšířily v šoku. „No teda!“ zvolala.
Teď
Harry začínal mít opravdu obavy. „Co je?“ zeptal se spěšně. Nejdřív to byl
Malfoy a teď Hermiona. Co je s ním špatně?
„Tvůj
krk!“ upozornila ho Hermiona. „Máš na krku cucflek!“
„Cože?“
Rychle se šel podívat se na svůj odraz do nejbližšího zrcadla, které mohl najít.
A tam, na krku, byl zcela nezaměnitelný cucflek.
„No, asi
to mám brát jako znamení, že Lucius Malfoy dobře líbá, co?“ škádlila ho
Hermiona.
„Hermiono!“
postěžoval si pobouřeně. Není divu, že na něj Malfoy tak směšně zíral, když se předtím
setkali. Blonďák to musel vidět taky. Ještě štěstí, že se na své cestě zpět nesetkal
s kýmkoli jiným.
„No co?
Jsem jenom zvědavá,“ řekla obranně.
„Mimochodem,
před chvílí jsem se potkal s Malfoyem. Byl se svojí přítelkyní. Víš, vždycky
jsem si myslel, že chodí s Parkinsonovou.“
Hermiona
si odfrkla. Nikdy Parkinsonovou neměla ráda a ani se tím nijak netajila.
„Ehm...
Jak bylo to její jméno? Jo, Malfoy ji oslovil Astorie,“ řekl.
Hermioně
svitlo v očích pochopení. „Astoria Greengrassová. To je mladší sestra
Daphne. Tu znáš, je ve Zmijozelu v našem ročníku,“ vysvětlila a pak se
zamračila. „Ale já jsem slyšela, že manželství mezi Malfoyem a Parkinsonovou
bylo dohodnuto už v době, kdy byli ještě děti.“
Harry pokrčil
rameny. „To bylo před lety. Věci se mění. Kromě toho… Vzít si Parkinsonovou? Bleh.
Její osobnost zůstává hodně daleko za tím být
žádoucí.“
„Jo,“
přikývla. „Věci se mění. Ze všech lidí se stačí podívat na tebe a Luciuse
Malfoye,“ dobírala si znovu. „Počkat! Když jsi před chvílí potkal Malfoye, tak
to znamená, že on ten tvůj cucflek viděl taky!“
„Ehm…
on… to vlastně už ví. Načapal mě a Luciuse ve vlaku,“ zamumlal.
„Cože?“
Hermiona to téměř zaječela.
„Zapomněl
jsem použít zamykací kouzlo a on tam vtrhl. Ale Lucius si s ním promluvil,
takže je to v pořádku.“ Samozřejmě, že jí neřekl, jaký druh diskuse vedli
Lucius s Malfoyem. Z toho by vyšilovala.
„Ach jo,
Harry,“ řekla a zavrtěla podrážděně hlavou. „Proč se tyhle věci stávají vždycky
tobě.“
XXXXXXXX
Sobota
přišla rychle. Harry v domluveném čase přišel ke dveřím Luciusova
bytu, jen aby zjistil, že je tam ještě mladý Malfoy. Lucius mu před časem
říkal, že každou sobotu snídá se svým synem. Vypadalo to, že blonďák je právě
na odchodu. Když Harryho viděl, nijak to nekomentoval a předstíral, že
neexistuje.
Lucius
se ve dveřích objevil o chvíli později. „Tak půjdeme?“ zeptal se muž.
„Jo,“
přikývl chlapec.
Lucius
na sebe vrhnul zastírací kouzlo a pak ho následoval. O pár minut později dorazili
na dívčí záchod. Harry se podíval na Pobertův plánek, aby se ujistil, že je
nikdo nesledoval a že cestou sem nikoho nepotkali.
„Tohle
je vchod,“ ukázal na rytinu hada na kohoutku umyvadla. „Otevři se,“ řekl hadím jazykem.
Lucius
zíral na otvor. „A předpokládám správně, že budeme muset sklouznout dolů?“
protahoval znechuceně.
„Schody,“ zasyčel znovu Harry a tentokrát
se objevila sada pohyblivých schodů. Vstoupili na ně a schody se začaly sesouvat
směrem dolů, podobně jako ty v kanceláři ředitele školy. Harry o tom už dřív přemýšlel,
protože ho napadlo, že je dost nepravděpodobné, aby Salazar Zmijozel sklouzával
tunelem pokaždé, když šel dolů do komnaty, takže tam musely být schody, nebo
něco podobného.
Komnata
byla přesně taková, jak si pamatoval. Hala byla lemována sochami hadů a velká
socha Salazara Zmijozela byla v jejím středu. Lucius se kolem sebe rozhlížel s
úžasem, který ani on nedokázal skrýt. Ocitnout se tady muselo být pro někoho,
jako je Lucius, splněným snem. Harry odvrátil svůj pohled a setkal se s kostrou
baziliška, kterého před lety zabil.
„Luciusi,“
ozval se. „Nemáme příliš mnoho času.“
Lucius se
na něj ušklíbl, ale přesto se pustil do práce. Nicméně ještě předtím se Harry
se rozhodl vzít si jeden z baziliškových tesáků, Lucius si mohl ponechat
ten druhý. Možná, že se mu jednou bude hodit. Muž jeho konání přihlížel, ale
nic na to neřekl. Pak Lucius vytáhl hůlku, zakroužil s ní a zamumlal
nějaká latinská slova, kterým Harry nerozuměl. Kosti, které stále ještě držely
pospolu, se náhle odpojily a přemístily se na jednu velkou hromadu. Lucius pak
vyndal z kapsy malý černý váček a zvětšil ho. Znovu mávl hůlkou a kosti vlétávaly
dovnitř váčku. Poté, co nic nezbylo, opět váček zmenšil a vrátil ho zpět do své
kapsy. Ačkoli byl bazilišek známý především pro svůj jed, Harry věděl, že také kosti
byly k nezaplacení. Lucius mohl vydělat jmění, pokud by se rozhodl je využít.
Poté,
co bylo o všechno postaráno, musel Harry Luciuse z komnaty skoro táhnout.
Vrátili se do Luciusova bytu, kde se muž rychle odebral do své ložnice ukrýt svůj
nově nabytý poklad.
„Tak si
myslím, že byl ten dáreček docela vyhovující,“ řekl Harry potutelně, když se
Lucius vrátil.
Lucius vyklenul
své obočí. „To dokazuje, že máš docela dobrý vkus, Pottere.“ Muž stále mistrně předstíral
city, přestože věděl, že Harry dokázal pohlédnout za předstíranou nevinnost v
srdci.
Harry
se tomu usmál a pak se podíval na hodinky. „Mimochodem, musím už jít. Musíme
probrat famfrpálovou strategii.“ Už Ginny slíbil, že se později setkají. Jelikož
tohle byl jeho poslední ročník, přemýšlel nad tím, kdo ho nahradí na postu nebelvírského
kapitána. I když to byla profesorka McGonagallová, která o tom rozhodovala, přesto
ho požádala o jeho názor a on si myslel, že Ginny by byla na danou pozici ta
nejlepší.
Políbil
Luciuse na rozloučenou a chystal se odejít, když na něj Lucius zavolal. Otočil
se a uvědomil si, jak se na něho muž
dívá a pak se beze slov sklonil, aby mu vtiskl polibek na čelo. Potom se Lucius
rychle odtáhl a řekl: „Dobře, teď už můžeš odejít, Pottere.“
On a
Lucius už předtím sdíleli mnoho polibků, většina z nich byla docela vášnivá,
zahrnující jazyk a tak. Ale kupodivu, toto jednoduché ďobnutí na čelo vnímal
jako nejvíce milující polibek, který mu kdy Lucius dal.
<<<Kapitola 21.<<<>>>Kapitola 23.>>>
Juu konečne ďalšia kapitola :D Že si ale Harry toho Luciusa vydržuje :D Samé lacné darčeky mu dáva...len si zvykne na vysoký luxus :D Inak Dracovi veľmi nezávidím... ideš si tak po chodbe a zrazu stretneš spolužiaka s cucflekom na krku a potom už len musíš uvažovať čo všetko to s Lucium robili :D
OdpovědětVymazatTeším sa na ďalšie pokračko :)
No jo, co taky dávat chlápkovi, který si může dovolit cokoli, co je dostupné za peníze. Pak má kliku, že má k dispozici pár věcí, které až tak dostupné nejsou. :-D
VymazatAle máš pravdu, neměl by ho tak rozmazlovat. ;-)
Děkuji za komentář.
Ó děkuji! A přežij ten předvánoční shon! Sachmet
OdpovědětVymazatNemáš zač. A jako všichni - snažím se, co to dá. :-D
Vymazatparádní povídka, ale to napětí při čekání je skoro víc než se dá snést.. doufám, že tyto stránky znovu ožijí ;)
OdpovědětVymazatVai
Já vím, taky si přeji, aby to tu zase odsýpalo, jako dřív. ;)
VymazatDěkuji za komentík.
Jup jup jup jup Jupí!!!!!! Krásbá kapitolka!!!
OdpovědětVymazatJsem ráda, že se ti líbila. :-D Díky za komentář.
VymazatNejni zač, já ráda.
VymazatČtu poněkud opožděně, předvánoční shon dolehl i na mě:-)
OdpovědětVymazatĎobnutí na čelo mi vykouzlilo úsměv na rtech, normálně jsem si ten odstaveček četla několikrát a culila se u toho:-)
Jenny
Že jo?! :-D Taková nepatrná pozornost, a jak to potěší. Taky jsem se u toho tetelila. :-D
VymazatDíky za komentář.
To bolo pekné:) zo začiatku som si myslela, že Harry chce dať Luciusovi seba, ale bazilišek je lepší:) a pusa na čelíčko... aké milé a nežné.
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za kapitolu...
Jo, Lucius si to určitě myslel taky. :-D Ale bazilišek byl určitě příjemná záplata.
VymazatDěkuji za komentík.