11. prosince 2016

22. Neočekávané věci

Autor: malika-azrael (purple mangosteen)
Překlad: Nade

Tak tu máme další díl. Musím přiznat, že i když předchozí dvě kapitoly jsem docela sfoukla, tahle mi šla jako psovi pastva. Asi to bude tím předvánočním shonem, přestože se snažím seč můžu, aby mě to příliš nezasáhlo. Zřejmě marně... :-D Děkuji za komentáře a užijte si to.


Kapitola 22

„Nyní můžeš odejít. A pamatuj, Draco… Investoval jsem do toho značné úsilí, a nikomu nedovolím, aby mi to pokazil. Ani tobě. Rozumíš?“

„Ano, otče.“

Harry stáhl výsuvné uši, nově vylepšenou laskavost od Freda a George. Dokázaly proniknout přes téměř všechna nejsilnější tlumící kouzla. Dvojčata mu je věnovala, protože ho pokládala za svého obchodního partnera. Tohle naštěstí ve svém obchodě neprodávali, ačkoli vyhlídka na chaos, který by to mohlo rozpoutat, byla skvělá. Všichni tři se však shodli na tom, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby se něco takového dostalo do rukou Smrtijedů.

Rychle použil zastírací kouzlo, aby si ho Malfoy nevšiml, a vyčkal, až druhý mladík zmizí z dohledu, aby opětovně vstoupil do Luciusova kupé.

Lucius na něho jen zvedl obočí. „Tak brzy zpět, Pottere? Nejsi ty až příliš zvědavý pro své vlastní dobro?“ zeptal se, jeho oči se leskly jako ocel.

„Technicky vzato jsi to byl ty, kdo mě požádala, abych odešel. Každopádně to byl zajímavý rozhovor,“ řekl uličnicky. „Ambiciózní jako vždy, je to tak Luciusi?“

„Přesně jak se od jakéhokoli Malfoye očekává,“ odpověděl Lucius. „I když… odposlouchávání, Pottere? Ale, ale… Co by asi lidé řekli na tento zlozvyk našeho údajného spasitele?“

Nad tím se Harry musel pousmát. Pokud by byl Lucius někým jiným, právě v tuhle chvíli by se mu snažil všechno co nejlépe osvětlit a přesvědčoval by ho, že jde o pouhé nedorozumění a ne, opravdu se ho nepokouší nijak využít; to jen aby se mohl vrátit do jeho přízně. Ale ne Lucius.

„Pravda,“ řekl Harry, ležérně se usadil na mužův klín a zcela ignoroval fakt, že Lucius ví, že odposlouchával rozhovor mezi ním a jeho synem. Měl by být naštvaný, když si vyslechl Luciusův plán využít ho? Vůbec ne, protože on také plánoval muže využít. Kromě toho, pokud by Lucius najednou začal chrlit kecy o své věčné a nehynoucí lásce, byl by Harry ten první, kdo by volal ke Svatému Mungovi, aby zkontrolovali jeho psychický stav. „To je Lucius Malfoy, jak ho znám. Nic jiného bych od tebe ani neočekával,“ zašeptal a zrušil mezeru mezi jejich ústy.

XXXXXXXXXX

Luciusovo kupé opustil až poté, co vlak dorazil na nádraží v Prasinkách. Ron a Hermiona už na něj čekali. Každý z nich měl tváři zcela odlišný výraz. U Hermiony to byla zvědavost, co asi tak s Luciusem dělal, že mu to zabralo celou cestu. Pokud jde o Rona, ten byl trochu bledý. Mladík se evidentně velmi, velmi usilovně snažil vyhnat z hlavy myšlenku, že jeho nejlepší přítel se schází s člověkem, který odjakživa urážel jeho rodinu. Všichni tři pak seděli v jednom kočáře. Lenka s Nevillem odjeli mezi prvními, protože dívka trvala na tom, že Strachopudi jsou osamělí, takže ta nebohá stvoření musí doprovázet. No, byla to prostě Lenka. Vždy výstřední, pomyslel si Harry laskavě.

XXXXXXXXXXXXXX

Od incidentu ve vlaku se Malfoy, dle Harryho mínění, choval opravdu podivně. Blonďák ho neustále pozoroval, ale kdykoli Harry zachytil jeho pohled, rychle odvrátit oči. Navíc Malfoy vypadal, jako by s ním chtěl mluvit, ale nikdy neměl odvahu se k němu přiblížit, což bylo vcelku pochopitelné. Nachytal svého otce, jak se cicmá s klukem mladším, než byl propána on sám, a který byl shodou okolností také jeho školní rival, a to už od samého počátku. Ve skutečnosti bylo obdivuhodné, že Malfoy ještě nebouchnul a nezačal na něj vrhat nějaká kouzla nebo kletby. Na druhou stranu, Lucius svého syna důrazně varoval, aby se od jeho záležitostí držel dál a Malfoy by se neopovážil, ani za tisíc let, svého otce neuposlechnout.

XXXXXXXXXXXXXX

Přesně jak jim Hermiona předtím řekla, v únoru se poprvé Bradavic měly konat přípravné testy na OVCE. Začala je intenzivně tlačit do učení, což Rona nekonečně prudilo. Zejména proto, že kvůli zkouškám byl dokonce dočasně zrušen famfrpál. Nedokázal o tom přestat reptat.

„Vždyť je to jediná záchrana mého života!“ prohlásil Ron zoufale, se znechuceným pohledem upřeným na studenty sedmého ročníku, kteří studovali v knihovně. Neville byl nejodhodlanější z nich, teda hned po Hermioně. „Jak to mohli zničit?“ zasténal.

„Kdybys čas, který jsi promrhal kňouráním, věnoval učení, už bys měl hotovou přípravu na zítřejší hodinu přeměňování,“ přerušila ho Hermiona. „Vážně bys měl aspoň pro jednou myslet na svoji budoucnost.“

„Na to, abych se stal famfrpálovým hráčem, stejně OVCE nepotřebuju,“ odpověděl Ron tvrdohlavě. Prohlašoval, že se chce stát brankářem u Kudleyských kanonýrů, svého oblíbeného famfrpálového týmu.

„Dobře!“ odsekla rozzlobeně Hermiona. „Koneckonců je to tvoje budoucnost!“ Vstala, popadla své věci a obrátila se k odchodu z knihovny.

„Rone!“ zasyčel Harry na svého přítele.

„Co je?“ zeptal se zmateně. „Vždyť je to pravda,“ bránil se Ron. „Nechtěl jsem ji urazit. Vážně, kámo, fakt si myslím, že by se od toho všeho učení měla trochu odreagovat. Co tady vůbec děláme, sotva pár dní po Vánočních prázdninách?“

Harry nad Ronovou pošetilostí jen zavrtěl hlavou. Zdá se, že zrzek se prostě nikdy nezmění. Mimoto, Hermiona to samozřejmě věděla taky. To ovšem neznamenalo, že by je snad přestala honit do učení. Byla na to prostě zvyklá.

Následující den jim profesorka McGonagallová dala mini test, což u Hermiony vyvolalo samolibý úsměv, když viděla Ronův zděšený výraz. Nejen McGonagallová, ale i Lucius jim v hodině Obrany proti černé magii udělil přednášku o významu zkoušek OVCE. Samozřejmě, že jim to podal svým vlastním jedinečným způsobem.

XXXXXX

Harry se jako obvykle vydal do Luciusova bytu a zjistil, že muž už na něho čeká. „Takže, jak se máš?“ zeptal se, když přerušil polibek, který spolu sdíleli.

„Domnívám se, že jsme se vzájemně viděli ne více než před pár hodinami,“ pronesl sarkasticky Lucius.

Harry se uchechtl. „V každém případě,“ začal, „si chci promluvit o tvém vánočním dárku.“

Na Vánoce poslal Luciusovi dopis, ve kterém mu sdělil, že od něho dostane dárek později, až se vrátí do Bradavic. Ve skutečnosti byl bezradný při rozhodování, co dát člověku, který už všechno má. Loni mu dal Fénixovu slzu, ale letos opravdu nevěděl, dokud ho neosvítila myšlenka.

„A co to je, Pottere?“ protáhl Lucius.

„Něco, o čem jsem si jistý, že se ti bude líbit,“ řekl a volnou rukou, kterou neměl kolem Luciusova krku, sugestivně sklouzl po mužově hrudi.

„Skutečně?“ Lucius se sklonil, aby si nárokoval jeho ústa v dlouhém vášnivém polibku.

Harry mu polibek nadšeně oplácel, teď už se Luciusovi ovinul kolem krku oběma rukama. Následujících několik minut strávili ve vášnivém objetí. Ani si neuvědomil, kdy a jak ho Lucius vmanévroval na gauč. Věděl jedině to, že právě teď leží pod Luciusem a nohy má ovinuté kolem jeho pasu. Řečený muž byl plně zaneprázdněn líbáním a sáním jeho krku. Opravdu netušil, jak se do téhle pozice dostali. Ale i když to bylo nesporně zábavné a příjemné, Harry dosud nechtěl zajít s Luciusem tak daleko. Kromě toho mu musel něco říct.

„Luciusi,“ zkusil. „Luciusi!“

Lucius konečně ukončil svou činnost. „O co jde teď?“ zněl docela naštvaně, že ho Harry přerušil.

„Neřekl jsem ti, co je to za dárek, a kdy ho půjdeme vyzvednout.“

„Musíme o tom opravdu mluvit právě teď?“

Páni! Lucius musel být opravdu naštvaný.

„Ano,“ odpověděl.

„Dobře. Mluv.“

„Ještě jsem ti neřekl, kam pro něj půjdeme,“ začal.

„Pak mi tedy řekni. Kde je to místo? Zapovězený les nebo je to snad Brumbálova pracovna?“ Otázka byla plná sarkasmu.

„Vlastně je uvnitř Tajemné komnaty.“

Harry cítil, jak Lucius okamžitě ztuhl. Muž zvedl hlavu z ohbí Harryho krku a pohlédl na něho přimhouřenýma očima. „Co jsi to řekl?“

„Tvůj dárek. Zbytky baziliška, který kdysi obýval Tajemnou komnatu. Baziliškovy ostré tesáky jsou plné smrtonosného jedu, dostatečně silného zabít člověka během několika minut. Což bych měl vědět, protože jsem kvůli tomu málem zemřel,“ pronesl Harry. „A na jed baziliška existuje pouze jeden jediný protijed, což jsou…“

„Fénixovy slzy,“ přerušil ho Lucius, pro tak cennou položku byla myšlenka na jakékoli intimnosti téměř zapomenuta. Harry mohl skoro vidět rychlostní stupeň, na který Luciusova mysl pracovala. Něco takového se u něho stávalo skoro pravidlem. Když na to přišlo, Luciusova mysl byla tak přímočará.

„A kdy pro to půjdeme?“ zeptal se Lucius.

„Tahle sobota bude fajn. Ron a Hermiona mají v plánu jít společně do Prasinek.“

„Dobře tedy.“ I když se to Lucius snažil skrýt, stále zněl velmi nadšeně. Naštěstí ten muž nebyl Hadí jazyk. Harry si byl jistý, že kdyby byl, vydal by se do komnaty hned teď. Pobaveně potřásl hlavou, popřál mu dobrou noc a vyklouzl z bytu.

Harry byl na cestě zpět do svého primusovského pokoje, když zaslechl kroky. Zvědavý, kdo je ta osoba, se otočil a čekalo ho překvapení. Tím pro něj byl Malfoy a zmijozelská holka ze šestého ročníku. Soudě podle situace, řekl by, že to byla Malfoyova přítelkyně. Hmm. To potom nebylo divu, že se blonďák držel tak daleko od Parkinsonové. Ačkoli na tom bylo i něco divného. Proč by to Malfoy přede všemi skrýval?

Dívka vypadala vyděšeně, když ho uviděla, zatímco Malfoy nasadil obranný výraz. No, měli by se ho bát, protože už bylo po zákazu vycházení. Harry si povzdechl a pak jim nařídil: „Vraťte se na kolej, Malfoyi.“

Malfoy na něj chvíli zíral, ale pak překvapeně vykulil oči. „Pojďme, Astorie,“ zamumlal a nespustil z Harryho oči, dokud s dívkou neodešli.

Harry se zamračil. Bylo snad něco špatně? Bylo na něm něco směšného, čeho si nevšiml? Zmatený se vracel do svého pokoje. Hermiona byla ještě ve společenské místnosti, četla si nějakou knihu. Ron nebyl nikde vidět. Usoudil, že už se zřejmě vrátil do nebelvírské věže.

„Ty ještě nespíš?“ zeptal se Hermiony.

„Chci nejdřív dočíst tuhle knihu,“ odpověděla, zvedla hlavu, aby se na něj podívala a pak se jí oči rozšířily v šoku. „No teda!“ zvolala.

Teď Harry začínal mít opravdu obavy. „Co je?“ zeptal se spěšně. Nejdřív to byl Malfoy a teď Hermiona. Co je s ním špatně?

„Tvůj krk!“ upozornila ho Hermiona. „Máš na krku cucflek!“

„Cože?“ Rychle se šel podívat se na svůj odraz do nejbližšího zrcadla, které mohl najít. A tam, na krku, byl zcela nezaměnitelný cucflek.

„No, asi to mám brát jako znamení, že Lucius Malfoy dobře líbá, co?“ škádlila ho Hermiona.

„Hermiono!“ postěžoval si pobouřeně. Není divu, že na něj Malfoy tak směšně zíral, když se předtím setkali. Blonďák to musel vidět taky. Ještě štěstí, že se na své cestě zpět nesetkal s kýmkoli jiným.

„No co? Jsem jenom zvědavá,“ řekla obranně.

„Mimochodem, před chvílí jsem se potkal s Malfoyem. Byl se svojí přítelkyní. Víš, vždycky jsem si myslel, že chodí s Parkinsonovou.“

Hermiona si odfrkla. Nikdy Parkinsonovou neměla ráda a ani se tím nijak netajila.

„Ehm... Jak bylo to její jméno? Jo, Malfoy ji oslovil Astorie,“ řekl.

Hermioně svitlo v očích pochopení. „Astoria Greengrassová. To je mladší sestra Daphne. Tu znáš, je ve Zmijozelu v našem ročníku,“ vysvětlila a pak se zamračila. „Ale já jsem slyšela, že manželství mezi Malfoyem a Parkinsonovou bylo dohodnuto už v době, kdy byli ještě děti.“

Harry pokrčil rameny. „To bylo před lety. Věci se mění. Kromě toho… Vzít si Parkinsonovou? Bleh. Její osobnost zůstává hodně daleko za tím být žádoucí.“

„Jo,“ přikývla. „Věci se mění. Ze všech lidí se stačí podívat na tebe a Luciuse Malfoye,“ dobírala si znovu. „Počkat! Když jsi před chvílí potkal Malfoye, tak to znamená, že on ten tvůj cucflek viděl taky!“

„Ehm… on… to vlastně už ví. Načapal mě a Luciuse ve vlaku,“ zamumlal.

„Cože?“ Hermiona to téměř zaječela.

„Zapomněl jsem použít zamykací kouzlo a on tam vtrhl. Ale Lucius si s ním promluvil, takže je to v pořádku.“ Samozřejmě, že jí neřekl, jaký druh diskuse vedli Lucius s Malfoyem. Z toho by vyšilovala.

„Ach jo, Harry,“ řekla a zavrtěla podrážděně hlavou. „Proč se tyhle věci stávají vždycky tobě.“

XXXXXXXX

Sobota přišla rychle. Harry v domluveném čase přišel ke dveřím Luciusova bytu, jen aby zjistil, že je tam ještě mladý Malfoy. Lucius mu před časem říkal, že každou sobotu snídá se svým synem. Vypadalo to, že blonďák je právě na odchodu. Když Harryho viděl, nijak to nekomentoval a předstíral, že neexistuje.

Lucius se ve dveřích objevil o chvíli později. „Tak půjdeme?“ zeptal se muž.

„Jo,“ přikývl chlapec.

Lucius na sebe vrhnul zastírací kouzlo a pak ho následoval. O pár minut později dorazili na dívčí záchod. Harry se podíval na Pobertův plánek, aby se ujistil, že je nikdo nesledoval a že cestou sem nikoho nepotkali.

„Tohle je vchod,“ ukázal na rytinu hada na kohoutku umyvadla. „Otevři se,“ řekl hadím jazykem.

Lucius zíral na otvor. „A předpokládám správně, že budeme muset sklouznout dolů?“ protahoval znechuceně.

Schody,“ zasyčel znovu Harry a tentokrát se objevila sada pohyblivých schodů. Vstoupili na ně a schody se začaly sesouvat směrem dolů, podobně jako ty v kanceláři ředitele školy. Harry o tom už dřív přemýšlel, protože ho napadlo, že je dost nepravděpodobné, aby Salazar Zmijozel sklouzával tunelem pokaždé, když šel dolů do komnaty, takže tam musely být schody, nebo něco podobného.

Komnata byla přesně taková, jak si pamatoval. Hala byla lemována sochami hadů a velká socha Salazara Zmijozela byla v jejím středu. Lucius se kolem sebe rozhlížel s úžasem, který ani on nedokázal skrýt. Ocitnout se tady muselo být pro někoho, jako je Lucius, splněným snem. Harry odvrátil svůj pohled a setkal se s kostrou baziliška, kterého před lety zabil.

„Luciusi,“ ozval se. „Nemáme příliš mnoho času.“

Lucius se na něj ušklíbl, ale přesto se pustil do práce. Nicméně ještě předtím se Harry se rozhodl vzít si jeden z baziliškových tesáků, Lucius si mohl ponechat ten druhý. Možná, že se mu jednou bude hodit. Muž jeho konání přihlížel, ale nic na to neřekl. Pak Lucius vytáhl hůlku, zakroužil s ní a zamumlal nějaká latinská slova, kterým Harry nerozuměl. Kosti, které stále ještě držely pospolu, se náhle odpojily a přemístily se na jednu velkou hromadu. Lucius pak vyndal z kapsy malý černý váček a zvětšil ho. Znovu mávl hůlkou a kosti vlétávaly dovnitř váčku. Poté, co nic nezbylo, opět váček zmenšil a vrátil ho zpět do své kapsy. Ačkoli byl bazilišek známý především pro svůj jed, Harry věděl, že také kosti byly k nezaplacení. Lucius mohl vydělat jmění, pokud by se rozhodl je využít.

Poté, co bylo o všechno postaráno, musel Harry Luciuse z komnaty skoro táhnout. Vrátili se do Luciusova bytu, kde se muž rychle odebral do své ložnice ukrýt svůj nově nabytý poklad.

„Tak si myslím, že byl ten dáreček docela vyhovující,“ řekl Harry potutelně, když se Lucius vrátil.

Lucius vyklenul své obočí. „To dokazuje, že máš docela dobrý vkus, Pottere.“ Muž stále mistrně předstíral city, přestože věděl, že Harry dokázal pohlédnout za předstíranou nevinnost v srdci.

Harry se tomu usmál a pak se podíval na hodinky. „Mimochodem, musím už jít. Musíme probrat famfrpálovou strategii.“ Už Ginny slíbil, že se později setkají. Jelikož tohle byl jeho poslední ročník, přemýšlel nad tím, kdo ho nahradí na postu nebelvírského kapitána. I když to byla profesorka McGonagallová, která o tom rozhodovala, přesto ho požádala o jeho názor a on si myslel, že Ginny by byla na danou pozici ta nejlepší.

Políbil Luciuse na rozloučenou a chystal se odejít, když na něj Lucius zavolal. Otočil se a uvědomil si, jak se na něho muž dívá a pak se beze slov sklonil, aby mu vtiskl polibek na čelo. Potom se Lucius rychle odtáhl a řekl: „Dobře, teď už můžeš odejít, Pottere.“

On a Lucius už předtím sdíleli mnoho polibků, většina z nich byla docela vášnivá, zahrnující jazyk a tak. Ale kupodivu, toto jednoduché ďobnutí na čelo vnímal jako nejvíce milující polibek, který mu kdy Lucius dal.



13 komentářů:

  1. Juu konečne ďalšia kapitola :D Že si ale Harry toho Luciusa vydržuje :D Samé lacné darčeky mu dáva...len si zvykne na vysoký luxus :D Inak Dracovi veľmi nezávidím... ideš si tak po chodbe a zrazu stretneš spolužiaka s cucflekom na krku a potom už len musíš uvažovať čo všetko to s Lucium robili :D

    Teším sa na ďalšie pokračko :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, co taky dávat chlápkovi, který si může dovolit cokoli, co je dostupné za peníze. Pak má kliku, že má k dispozici pár věcí, které až tak dostupné nejsou. :-D
      Ale máš pravdu, neměl by ho tak rozmazlovat. ;-)
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  2. Ó děkuji! A přežij ten předvánoční shon! Sachmet

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáš zač. A jako všichni - snažím se, co to dá. :-D

      Vymazat
  3. parádní povídka, ale to napětí při čekání je skoro víc než se dá snést.. doufám, že tyto stránky znovu ožijí ;)
    Vai

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, taky si přeji, aby to tu zase odsýpalo, jako dřív. ;)
      Děkuji za komentík.

      Vymazat
  4. Jup jup jup jup Jupí!!!!!! Krásbá kapitolka!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Čtu poněkud opožděně, předvánoční shon dolehl i na mě:-)
    Ďobnutí na čelo mi vykouzlilo úsměv na rtech, normálně jsem si ten odstaveček četla několikrát a culila se u toho:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že jo?! :-D Taková nepatrná pozornost, a jak to potěší. Taky jsem se u toho tetelila. :-D
      Díky za komentář.

      Vymazat
  6. To bolo pekné:) zo začiatku som si myslela, že Harry chce dať Luciusovi seba, ale bazilišek je lepší:) a pusa na čelíčko... aké milé a nežné.
    Veľmi pekne ďakujem za kapitolu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Lucius si to určitě myslel taky. :-D Ale bazilišek byl určitě příjemná záplata.
      Děkuji za komentík.

      Vymazat

Děkujeme za komentář. :-)