Překlad: Nade
Děkuji za všechny povzbuzující komentáře. Jmenovitě: Bobo, Káťe, Saskyi, Lily, Jenny, Zuzaně, jednomu anonymkovi, kali, Anně, Arkamě, druhému anonymkovi a bacílkovi. Zvláštní poděkování věnuji Jutaki AiShine za konzultace s překladem.
Užijte si kapitolku.
Kapitola 12: Nedotknutelný
Drahý Draco
Vztekal jsem se, brečel. Byl jsem zmatený a zoufale se to snažil pochopit. To bylo naposledy, co jsem fňukal, a pohnul jsem se dál. Netuším, kdy jsem se přestal
chtít vrátit k tobě, ale právě jsem si uvědomil, že se děsím opustit toto
místo. Nejhorší však je, že se
k tobě domů každopádně už nevrátím. Uvízl jsem tady.
Nevím přesně, proč se cítím být doma tady, ale je to tak. Cítím se mladší i starší současně. Starší, protože mám práci, při které pomáhám dětem, a přesto
mladší, protože se tady cítím tak normální! Vím, že Voldemort je hned za rohem, ale už mě neovlivňuje tak,
jako dřív. Tady nejsem Chlapec, který přežil. Jsem pouhý profesor Valen, a to mě poprvé v mém životě dělá
opravdu šťastným.
Jsem sobecký, protože tu chci zůstat? I kdyby mi Brumbál zajistil pomoc z Odboru záhad, stejně se mi nechce
vracet. Zajímalo by mě, jestli by tě to naštvalo. Ne, že by sis toho všiml. Popravdě, při našem příštím setkání bych byl o 27 let starší, ale snad
dokážu někam odejít a prostě žít, třebaže to bude daleko od Bradavic. Myslím,
že právě tohle mám teď v plánu.
Jako obvykle nepíšu o tom, o čem jsem měl v úmyslu, když jsem si
k tomu sedal. Chtěl jsem psát o Luciusovi.
Přestal se mnou flirtovat, ale něco se děje. Cítím potřebu mu pomoci, i když vím, že bych neměl. Vím, že nesmím. Ale část mého já chce
dokázat, že na osudu nezáleží. Že to není vytesáno do
kamene, a že Lucius je schopen stát se dobrým člověkem. Nevím, proč to tak strašně chci.
Stal se ze mě ten nejsobečtější člověk na planetě? Každý den, kdy tady zůstávám, riskuju další paradox. Brumbál chce,
abych tu zůstal až do léta. Dovedu si představit, že než kvůli čemukoli jinému,
tak hlavně proto, že nechce učit Obranu. Přál bych si, abys tu byl se mnou. Pořád tě miluju a vždycky budu, ale pokud bych si mohl vybrat,
chtěl bych zůstat tam, kde jsem právě teď. Pokud někdy budeš číst tento dopis, tak chci, abys věděl, že ti odpouštím,
co jsi řekl, a že možná, kdyby to všechno proběhlo jinak, byli by z nás velmi
dobří přátelé. Myslím, že to by se mi
líbilo.
Harry
Listopad přešel do prosince a Harry se držel svého slibu pohlížet
na všechny Zmijozely, jako by o nich nic nevěděl. Z nějakého zvláštního důvodu vedlo jeho
ignorování "dřívějších" událostí k tomu, že si všímal věcí,
které dříve neviděl. Jako by teď,
když jeho vize nebyla zahalena předchozími vjemy, viděl více detailů. Několikrát zachytil Snapa při pohledu na
Lily, a taky viděl, jak chlapec v jeho hodinách zabral, ale Harryho velmi
těšilo, že se Zmijozel konečně snaží. Teď
se účastnil všech demonstrací a Harry ho citlivě vedl, a aby chlapce podpořil, nešetřil
chválou.
Stejně tak si Harry všímal nových skutečností u Luciuse. Viděl, že ne vždy si udržuje svou
obvyklou masku, tedy alespoň v Harryho společnosti. Poslední dobou také mladík vypadal něčím
zaujatý, a čím víc se blížily svátky, tím to bylo výraznější. Harry o tom hodně přemýšlel, a taky o
tom, proč tak moc myslí na Luciuse, pak si zase říkal, že by na to měl přestat
tolik myslet... Ale stejně se
pořád vracel k úvahám, co mladého Malfoye trápí.
Harry se snažil trávit více času s Lily, Jamesem, Siriusem a Remusem. Ujistil se, že s nimi mluví tak
často, jak jen může, zdravil se s nimi na chodbách a prohodil i pár slov
před a po vyučování. Pobertové se zdáli
být náhlou pozorností zmatení, ale Harry musel využít všechen čas, který
mu zbýval. Co se týče Petra, krysu
Harry okázale ignoroval, až se dostal do fáze, kdy už to udělal téměř bezmyšlenkovitě. Na svých nočních hlídkách na ně Harry
vždycky dohlížel, a to zejména během úplňku. Při
jedné takové noci Harry vyhlížel z okna, takže spatřil Remuse, jak míří k Vrbě
mlátičce. Srdcem byl se svým
starým přítelem a právě když se chystal odvrátit, protože se měla vrátit
lékouzelnice, uviděl tři postavy, jak se pohybují směrem ke stromu.
Nejdřív ztuhl strachem. Přece
by se Sirius a James nepokoušeli jít právě teď za Remusem, že ne? Náhle se jedna z postav začala zmenšovat
a v té tmě ji Harry velmi brzy nedokázal rozeznat. Díval se, jak ostatní dva poskakují
nahoru a dolů, a z dálky slyšel jednoho z nich křičet, ale z místa kde
stál, to znělo jako pouhý šepot. Vrba mlátička se najednou zklidnila a Harry s náhlým
uvědoměním sledoval, jak se další dva záškodníci rozběhli a vklouzli dolů do
díry.
„Dokázali to,“ zašeptal si pro sebe. Dnes nebude vlkodlak sám. Harryho rty se zvlnily drobným úsměvem
a cítil se na nesmírně pyšný. Byli
to jenom páťáci, a přesto se jim podařila celková přeměna, což se mnohým
dospělým kouzelníkům nepodařilo nikdy. Harry, bez ohledu na chlad, otevřel
okno do noci a ve větru naslouchal. Měl
dojem, že zaslechl vytí vlka, ale znělo to radostně, a tak měl na tváři
úsměv ještě ve chvíli, kdy uléhal ke spánku.
Druhý den ráno venku napadl sníh. Byla ho spousta a Harry se nemohl
ubránit smíchu, když viděl, jak se Pobertové venku koulují. Sirius byl obalený od hlavy až k patě. Harry sledoval, jak se jeho kmotr zlověstně
ušklíbl a vrhl se na Remuse, který stál stranou a záměrně se neúčastnil. Váleli se ve sněhu, dokud Sirius neskončil
nahoře. Harryho oči se rozšířily,
když se Sirius náhle sklonil a přitiskl své rty na ústa druhého chlapce. Remus zůstal
nehybný, ale ne na dlouho.
„Měli byste s tím už přestat!“ zanaříkal James, když si
uvědomil, že ti dva už nehrají. „Panebože, dejte pokoj, jo?“ Otočil se na
podpatku a odkráčel, Peter spěchal za ním. „Jemu stačilo jenom se proměnit v
psa a Remus je celý jeho. Já však dost dobře nemůžu jen tak hupsnout před Lily
a předvést svoje parohy, že ne?“ zamumlal
James, než vešel dovnitř. Harry
s ním sice soucítil, ale úšklebek na tváři stejně potlačit nedokázal. Otočil
se zpátky na zbývající Poberty a jeho srdce se sevřelo. Remus a Sirius ... za pár let budou
mít oba dva zlomené srdce. Další
osud, který Harry nemohl změnit.
Toho večera na večeři do Velké síně nešel. Zůstal ve své kanceláři a třídil
papíry. Na hromádku právě odložil pár
posledních esejů jeho čtyř ročníků, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zavolal Harry. Příliš
ho nepřekvapilo, když tiše vešel Lucius. Přijde další kolo flirtování? Z výrazu Luciusovy tváře by to však Harry
netipoval. „Posaďte se, pane
Malfoyi. Co pro vás mohu udělat?“
„Chtěl jsem s vámi mluvit,“ zamumlal Lucius, když se posadil. Nedíval se přímo na Harryho, což bylo
zvláštní, protože mladý muž rád využíval svůj intenzivní pohled
k ovlivňování lidí. „Co se
stalo s tvými rodiči?“
Ze všech věcí, na které se mohl zeptat, tahle Harryho překvapila
nejvíc. Opřel se v židli a prostě
na Zmijozela zíral. Jak to
proboha myslí? Jak může vědět, že
se Jamesovi a Lily něco stalo? Nebo
spíš, že se jim něco stane? Na tom však
sotva záleželo, Harry o budoucnosti nic říkat nehodlal. Nakonec Lucius vzhlédl a v očích
měl zvláštní výraz, takže Harry napadlo, jestli se nesnaží něco skrývat.
„Byl to Voldemort?“ Dlouhou
chvíli na sebe zírali a Harry ten pohled náhle pochopil: viděl v něm
Luciusovo mládí. Harry byl více než kdy dříve přesvědčený, že tenhle mladý muž
má potenciál stát se někým úplně jiným, než je Smrtijed Lucius Malfoy.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně Harry. Lucius sevřel rty a nějakou dobu neodpovídal. Harry vyčkával, protože mu bylo jasné,
že Zmijozel rozvažuje, kolik mu toho říct.
„Mnoho Zmijozelů s určitými schopnostmi bylo požádáno, aby se připojili,“
řekl nakonec. Pokud by si Harry
neslíbil nahlížet na Luciuse bez předsudků, pak by to asi považoval za manipulaci,
aby ho přiměl mluvit o budoucnosti. Lucius
chtěl vědět, kdo vyhraje, na kterou stranu se má postavit, ale Harry si právě uvědomil,
že ačkoli chtěl Lucius ty věci vědět, pravděpodobně to bylo jen proto, že byl
mladý, vyděšený a nechtěl udělat špatné rozhodnutí. Je možné, že ani sám Lucius si toho nebyl
vědom.
„Chceš to?“ zeptal se Harry a ze svého hlasu vytlačil jakýkoliv
tón odsouzení. Lucius téměř
neznatelně ztuhnul.
„Byl jsem vychován s čistokrevnými ideály,“ řekl stroze.
„To není odpověď,“ poukázal Harry.
„Nemůžeš mi vytýkat nedávání odpovědí, když ty sám to odmítáš,“
zavrčel Lucius. Harry věděl, že tento
Lucius se úplné sebekontrole ještě musí učit. Právě
teď přímo vyzařoval zoufalou touhu po vedení, po poznání.
„Ještě nikdy - kromě této chvíle – jsi mi nepoložil konkrétní
otázku,“ řekl Harry pomalu, ačkoli věděl, že je to úplná kravina – nemohl tomu
chlapci dovolit, aby mu kladl otázky - ale svým způsobem to byla hra. Chtěl vědět, na co by se zeptal. Lucius se silně zamračil.
„Pořád miluješ mého budoucího syna?“ zeptal se. Harry zamrkal. Tohle nebyla otázka o budoucnosti.
Zajímavé.
„Ne, v romantickém slova smyslu.“ Lucius nehnul ani brvou a jeho výraz
se nezměnil. Následovala dlouhá
pauza.
„Co všechno Brumbál dělal, aby se pro tebe pokusil najít cestu zpátky?“ Luciusův pohled byl upřený na stůl. Harry
se zamračil; další otázka, která nebyla o budoucnosti.
„Zkoumal Obraceč času a dělal se mnou nějaké testy, ale na
cestování v čase není odborník a ani jeden z nás si nemyslí, že by bylo
moudré přizvat k odborné konzultaci někoho z venku.“ Seděli mlčky, Harry přemýšlel o mladém
muži před sebou a Lucius ... No, očividně přemýšlel taky, ale Harry si nebyl
jistý, o čem.
„Jednou jsem ti slíbil, že bych ti mohl pomoct,“ zamumlal Lucius. Harry se s hořkosladkým zakřivením rtů
usmál.
„Těžko můžu chtít, abys to dodržel."
„Můj otec zná spoustu Nedot…,“ začal Lucius, ale Harry ho jemně přerušil.
„Prosím, tohle není tvoje starost.“
„Ale jestli se chceš vrátit ...“
„Přijal jsem svůj osud.“ Harry
měl dojem, že tahle slova, nebo alespoň nějakou jejich variantu, vyslovil snad
tisíckrát. Vždycky akceptoval
osud, který měl určený, nebo v tomto případě osud, který si zavinil docela sám.
Nastalo další dlouhé ticho.
„Musím se k nim přidat, jinak se mě otec zřekne,“ řekl Lucius
a vzhlédl. Na svou původní otázku
Harry skoro zapomněl. „Ztratím všechno, čím
jsem.“ Harry chvíli studoval
ty světle šedé oči, ve kterých se žádný strach neobjevil, ale cítil ho ve
vzduchu kolem nich, což opět dokazovalo, že Lucius ještě není tím mužem, kterým
se stane v Harryho době.
„Jednou jsi svého syna postavil do podobné situace.“ Lucius vstal a zamířil ke dveřím ještě
dřív, než Harry stihnul větu dokončit. „Nechceš
vědět, co udělal?“ Lucius se
krátce zastavil, pootočil hlavu, ale přes rameno se neohlédl.
„Ne.“ Tiše za sebou zavřel dveře.
XXX
Zdálo se, že poslední týdny kolem Harryho přímo proletěly. Bylo to, jako kdyby se mu čas vysmíval
tím, že jeho poslední měsíce ubíhaly stále rychleji. Se smutkem sledoval, jako všichni
studenti odcházejí domů ke svým rodinám. A
to včetně Jamese a Lily, přičemž ten prvně jmenovaný u ní škemral, aby ho přišla
navštívit. Harry si všimnul, jak zachmuřený byl Sirius a usmál se pouze, když mu Remus připomněl,
že se za několik dní všichni setkají u Jamese. Harry se otřásl při představě
Siriuse v tom hrozném domě. Naštěstí
věděl, že v příštím roce jeho kmotr uteče.
Harry vyrazil na nádraží, aby sledoval odjezd studentů. To poslední, co viděl, než se otočil k návratu,
byl Luciusův hrozně zvláštní pohled. Přesně takový pohled Lucius míval, když
uvažoval o něčem vážném, tím si byl Harry jistý. Harry si uvědomil, že se mu
vůbec nelíbí, když se takovým pohledem zaměřil právě na něho. Připomnělo mu to
ten večer dole u jezera a Luciusovy oči, což Harryho opět přeneslo celou cestu
zpátky až do té růžové zahrady v příštím tisíciletí, kde se na něho Lucius
usmál. Zamračil se nad svými
podivnými myšlenkami, otočil se a rychle odešel.
Ve škole zbylo velmi brzy jen pár profesorů. Harry a Brumbál strávili nějaký čas
spolu, probírali Harryho vyučování a diskutovali o pokroku mladších ročníků. Celkem
vzato, ukázaly se to být velmi nudné Vánoce. Harry
mohl stěží vědět, že se to mělo drasticky změnit.
XXX
Lucius nemohl za živého boha dostat Harryho Pottera z hlavy. Je pravda, že po celý rok na nic
jiného nemyslel, ale věci se změnily. Díval
se na toho muže a znovu slyšel tu zatracenou větu: "Budoucnost
je to, co uděláš ..." Hned
na to se mu vybavilo i něco dalšího. Něco, u čehož svému žaludku
nedokázal zabránit, aby se znovu a znovu zkroutil: "Já
tě znám, Luciusi.“ Možná,
že to zveličené zasyčení jeho jména bylo jen v Luciusově mysli, ale přesto to
bylo velmi strašidelné.
A pak tu byl ještě jeho otec, Lord Voldemort, Severus Snape a
všechny ty kecy kolem. Lucius byl
nevyspalý, a to přímo nenáviděl. Strašně
to škodí pleti. Dokonce zanedbával
i své povinnosti Prefekta, což by nebylo zas tak hrozné, ale asi by nebylo vhodné
právě teď ztratit odznak, že ano? Nikdy
předtím se necítil tak rozladěný a netušil, co s tím má udělat. Zdá se, že svátky přišly dřív, než
stačil mrknout, a už za malou chvíli se chystal nastoupit do vlaku. Lucius poprvé
v životě nebyl nadšený, že opět uvidí svůj domov. Naposledy se ohlédl k Bradavicím a
překvapilo ho, když na nástupišti uviděl Harryho, jak se dívá se přímo na něho. V poslední době to muž dělal často.
Odvrátil se však dřív, než mu Lucius dokonce stačil zamávat. A tak mladý Malfoy nastoupil do vlaku
a z kupé vyhodil pár prvňáků.
Asi nejvíc rozčilující věc na celém tom debaklu byla, že na
Harryho tak moc myslel. Ale pokud šlo o Harryho, nemyslel na to, o čem by se
očekávalo, že bude! Přísahal si, že ve svádění bude pokračovat, ale měl toho
v hlavě tolik, že od duelu neměl na flirtování ani jednou čas, nemluvě o té
hrozné epizodě na chodbě. Možná, ale jen možná, někde hluboko uvnitř - i když
by si to nikdy vědomě nepřiznal – byl Lucius z toho incidentu stále v
rozpacích a v přítomnosti Harryho se cítil rozpačitě.
Cestu vlakem strávil v podstatě ve stejném duchu: Lucius přemýšlel
a mračil se na každého, kdo zvažoval připojit se k němu v jeho kupé. Ani se neobtěžoval nějak víc najíst,
protože věděl, že až dorazí domů, dostane večeři, která za to čekání stojí. Vlak konečně dorazil do Londýna a
Lucius si rychle posbíral zavazadla. Vzhledem
k tomu, že už mu bylo sedmnáct, přemístí se domů na vlastní pěst. Protože přemisťování zvládl rychle, provedl
to s lehkostí a přistál přímo na schodech panství. Pohlédl na známou budovu, ale téměř nic necítil. Otevřel dveře, ucítil, jak stará magie vstřícně
pohladila tu jeho vlastní, a vstoupil dovnitř. Okamžitě se objevil domácí skřítek a
tiše se postaral o Luciusovy věci. O
chvíli později do velkolepé vstupní haly vklouzla s otevřenou náručí
Luciusova matka.
„Matko,“ pozdravil Lucius. Usmála
se, položila dlaně po stranách jeho hlavy, jak bylo jejím zvykem, a políbila ho
na čelo. Byla to mimořádně vysoká
žena, vyšší než její manžel, což byl docela výkon, protože všichni muži
z rodu Malfoyů byli pěkně urostlí. Husté,
tmavě hnědé vlasy jí kaskádovitě padaly po zádech až k pasu. Na sobě měla jedny
ze svých oblíbených šatů: modrostříbrné, postavu zdůrazňující, s krásnými
keltskými vzory.
„Nejdražší, jsi stále krásnější,“ řekla. Její hlas měl zvláštní hloubku, takže to
znělo, jako by mluvila z dálky nebo uvnitř ucha, to Lucius nikdy nedokázal
určit. Byla to neobyčejná žena s uhlazeností,
která dobře pasovala k poněkud ostřejším hranám jejího manžela.
„Děkuji ti, matko.“
„Ello?“ dolehl k nim
z pracovny Abraxasův hlas. Dveře
byly otevřené, bezpochyby proto, aby slyšeli jeho příchod. „Je to Lucius?“
„Měl bys jít nahoru a osvěžit se,“ řekla jeho matka. „U večeře budeme mít hosty.“ Lucius přikývl a okamžitě odešel. Nahoře,
ve svém apartmá, si dal horkou sprchu a snažil se neřešit, kdo přijde se na
večeři. Pak si vynadal, že mu to
zabralo tolik času. Ještě před
večeří se musí pozdravit s otcem, jinak bude ten muž popudlivý. Cestou ven ze dveří se Lucius zastavil
uprostřed kroku. Pomalu se otočil
a podíval se na plakát, který visel nad jeho postelí. Byl to jeho oblíbený Famfrpálový tým,
Falmouthští Sokolové. Vytáhl svou
hůlku a švihnul s ní k plakátu. Ten okamžitě vzplál a Lucius zamumlal Evanesco ještě předtím, než bez
ohlédnutí odešel.
Dveře do otcovy pracovny byly stále otevřené a Abraxas seděl za
svým stolem. Lucius si vždycky
myslel, že jeho otec by vypadal více doma spíš na cimbuří nějakého hradu pod
útokem či v čele toho útoku. Jeho
vlasy byly zlaté, ale krátce zastřižené, což byl styl jeho generace. Lucius si své vlasy chránil, protože
je chtěl mít dlouhé jako jeho předkové. Abraxas
měl také licousy a knír, což mu dodávalo ještě přísnější a - to Lucius nikdy neřekl
nahlas - trochu mudlovský vzhled. Vybíral
si přiléhavé šaty se stojáčkem, které se pak v dolní části
rozšiřovaly. Knoflíky byly všechny zlaté a jeho vhledu propůjčovaly ještě víc militantnosti.
„Otče,“ pozdravil Lucius a Abraxas zvedl pohled. Prohlédl si svého syna shora dolů, jako
by hledal chyby, ale zdálo se, že je spokojený.
„Luciusi, vítej doma,“ řekl a Lucius přikývl. To bylo všechno, co si řekli, a
Abraxas se vrátil ke svým papírům.
Večeře měla být zanedlouho po tom a Lucius se ujistil, že na sobě
bude mít jedny ze svých nejpohodlnějších šatů, protože věděl, že společnost bude
bezpochyby namáhavá. Byly samozřejmě
Zmijozelsky zelené. Jenom doufal,
že to budou obvyklí rodinní přátelé. Nemyslel
si, že by dokázal zvládnout nějaké "důležité" hosty. Důležitými se
myslelo, že bude muset dávat pozor na každý krok. Zdálo se, že jeho smůla z Bradavic ho
následovala domů, nejen pro to, že dorazil pozdě, protože se ztratil v myšlenkách
při své obvyklé obchůzce po zahradě, ale když vstoupil do salonu, byl přivítán výhledem
na celou skupinu velmi důležitých
lidí. V duchu si povzdechl a
nasadil svůj nejlepší okouzlující a omluvný úsměv.
„Moc se omlouvám, že jdu pozdě, matko,“ řekl, dotknul se svou tvář
té její a našpulil rty v náznaku polibku.
„Luciusi, miláčku, s panem Bodem jsi se už jistě setkal, že?“
„Ne, nemyslím, že jsem měl tu čest.“ Podali si ruce a Lucius si v duchu
udělal poznámku, aby na svou ruku diskrétně seslal čistící kouzlo hned, jak to
bude možné.
„Jmenuji se Broderick,“ řekl muž. Měl nažloutlou pleť a vypadalo to, že se
neustále mračí.
„Broderick Bode... Nedotknutelný?“ Luciusovi se náhle rozzářily oči, když
si na to jméno vzpomněl a jeho mysl se rozběhla do miliónu směrů.
„Oh, nepředpokládám, že o tom tady budeme mluvit,“ řekl a snažil
se, aby to bylo vtipné, ale s jeho truchlivým obličejem to znělo téměř zahořkle.
„Jistě, samozřejmě, že ne.“ Lucius
byl rychle odveden k dalším ministerským zaměstnancům. Jeho otec se na ně zřejmě snažil
zapůsobit svým synem Primusem. Byl
představen dvěma kouzelníkům a jedné čarodějce. Pak se Lucius konečně otočil a uviděl
muže, ze kterého se mu sevřely vnitřnosti a přeběhlo mrazení po páteři. Přinutil
svou tvář k úsměvu a pevně přijal nabízenou ruku. Jeho matka konverzovala na druhé
straně místnosti, takže tu byli jen oni tři. Lucius,
Abraxas a Igor. Potřásání rukou trvalo
o něco déle, než bylo nutné a do Luciuse se zavrtaly Igorovy tmavé oči, on však
nezakolísal.
„Luciusi, rád tě opět vidím,“ řekl Igor a konečně ho, se
schvalující září v očích, pustil. „Už je to dlouho.“
„Příliš dlouho, pane řediteli,“ řekl Lucius a falešná upřímnost z
jeho rtů kapala jako med. Karkarov
se ušklíbl.
„Doufám, že jsi trénoval?“ Po
Luciusových zádech přeběhlo další zachvění a zoufale se snažil udržet prázdný
výraz. Neměl v plánu se tak znenadání vidět s tímhle mužem.
„Samozřejmě, každý den,“ odpověděl. Karkarov a Abraxas si vyměnili
spokojené pohledy.
„Tvůj otec mi řekl, že v Bradavicích je další student, který potřebuje
nějakou podobnou ... Péči?“ U toho slova
si Lucius téměř odfrkl.
„Severus Snape,“ potvrdil Lucius a ignoroval hlásek uvnitř, který
mu říkal, že páťáka předhazuje pekelným psům.
„Mluvil jsi s ním?“
„Ještě ne, zatím jsem neměl tu šanci.“
„No, čím dřív, tím líp. Pod Brumbálem z něho bude jen změkčilec.“ Abraxas souhlasně pokyvoval hlavou a
Lucius kývnul, že rozumí. Vypadalo to na
dlouhý večer.
...
Večeře byla tak nudná, jak Lucius očekával, ale shovívavě se
usmíval na matku, jako by mluvili o nejzajímavější věci na světě. Lucius se podíval dolů na svůj talíř,
aby se ujistil, že si nevybral něco, čím by se zadusil. Zdá se, že úžasná večeře, na kterou se
Lucius těšil, byla v tahu. Igor seděl hned vedle a Lucius se v duchu otřásl pokaždé,
když se o něho muž ze strany otřel.
„Takže, Luciusi, řekni mi o tom Snapovi. Je ze Zmijozelu, doufám?“
zeptal se tiše Igor. Nemusel se neobtěžovat, protože ministerští
zaměstnanci, všichni kromě pana Bodeho, mluvili dost hlasitě.
„Samozřejmě,“ řekl Lucius a pohledem přelétl přes stůl a zadíval
se na Bodeho. Zoufale si přál,
aby večeře skončila a on si mohl pár věcí promyslet.
„A ve kterém je ročníku?“ tlačil
Igor. Samozřejmě se mu nelíbilo, že mu Lucius nevěnuje plnou pozornost.
„V pátém,“ odpověděl Lucius a v duchu si vynadal. Tohle
všechno byla Potterova chyba! Lucius
by měl tak bezvýznamný rozhovor zvládnout mnohem lépe než takhle. Vzchopil se a odkašlal si. „Je velmi zběhlý v lektvarech a má
dobrou znalost černé magie, ale není moc dobrý v praktickém provedení
útoku. Ačkoli někteří páťáci poznamenali, že se v několika posledních týdnech
zlepšil.“
„No, jestli je ve Zmijozelu, bude pro něho ten program ideální.“ Lucius na muže pozvedl tázavě obočí.
„Program?“
„Ano. Po tobě jsme pracovali na způsobu vytvoření stálé nabídky pro
... určité studenty.“
„Nebude to trochu obtížné?“ Lucius
se úkosem podíval na Igora a postřehl, že se muž zadíval na Bodeho. Najednou mu
docvaklo, proč jsou tady všichni ti lidé z Ministerstva ... a také si začal
uvědomovat, jak by toho mohl využít ve svůj prospěch. Jeho Zmijozelská mysl ožila a v mžiku byl
ve střehu, a třebaže stále myslel na Harryho, jeho pozornost to neodvádělo,
protože s ním to souviselo.
„Aha,“ zamumlal. „Řekni
... už jste se k němu nějak přiblížili...?“
ooOoo
Pokračování >>> Mulligan 13
Jejejej, roztržitý Lucius, to by mohlo být zajímavé. A jsem zvědavá, s čím se vytasí jeho Zmijozelská mysl... To bude ještě zajímavé. Co se týče Harryho, ten to taky ještě nebude mít jednoduché, je zajímavé, že se mu v této době zalíbilo, ačkoliv ne překvapivé. Děkuji za odpověď k minulému komentáři a budu se těšit příště.
OdpovědětVymazatP.S.: Má ještě smysl ti psát, jak skvěle je to přeložené? :-D
Harry i Lucius se ještě budou muset popasovat s tím, jak to s nimi ve skutečnosti je. Všimla sis jak se oba úžasně ráchají v popření? Oba mají tisíc pádných důvodů, proč to prostě není možné... :-D
VymazatHmmm, a pochvala vždycky potěší. Děkuji!
Nechtěla bych být v Luciusově kůži...
OdpovědětVymazatSung
To proto, že stejně jako Harry víš, co ho ještě všechno čeká. ;-) Je lepší, že to neví...
VymazatDěkuji za komentář.
Hmmm, zvlastni kapitolka. Nejak nevim co si o ni myslet :-D Jsem zvedava co Lucius chysta.... Dekuji za preklad!!
OdpovědětVymazatAnna
Doufám, že následující kapitola pro tebe bude trošku ... šťavnatější. ;-) Ale ne zas moc, nesmíme nic uspěchat!
VymazatDěkuji za komentář.
Až mi je Luciuse líto, zamilovaný, ani o tom neví, do toho problémy, které mu změní celý život, tak, tak dětství je v prdeli. Už se těším na další kapču.
OdpovědětVymazatBobo
Teď jsi to trefila přímo na komoru. Dětství je definitivně v prdeli a budoucnost na hovno. :-D
VymazatDěkuji za komentář.
zaujímavá kapitola, ďakujem za preklad :)
OdpovědětVymazatsom zvedavá, čo bude ďalej :)
Postupně to bude ještě zajímavější. Děkuji za tvůj komentář.
VymazatBrr,být Luciusem prchám jak o život.Už jen ty zmínky o programu a Karkarov...co jen to Severuse čeká.Ale ke konci se nám už Lucius trochu sebral,tak sem zvědavá co ho napadlo.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
No, je zřejmé, že Lucius už u Karkarova absolvoval speciální výcvik, a teď z toho chtějí udělat běžnou praxi pro budoucí Smrtijedy. Evidentně žádná procházka růžovým sadem. A Lucius má vždy nějaký plán, uvidíme, jak se mu vydaří. :-D
VymazatDíky za komentík. :)
Chudak Lucius! Takze prebiehaju verbovacky k Voldemortovi. Karkarov nebol s Luciusom a Severusom v priblizne rovnakom veku? Koniec bol zaujimavy, tesim sa co to dalej prinesie. Harry to zatial zvlada dobre, cele je to zaujimave, tusim,ze sa daju s Luciusom dokopy, ale dalej neviem... dik, preklad super
OdpovědětVymazatNo popravdě, nikde jsem nenašla zmínku o tom, kolik Karkarovi vlastně je, takže je docela možné, že je trochu starší. Ale asi ne o moc, takže v Kruvalu vlastně udělal docela rychlou kariéru. Že by protekce? :-D
VymazatDěkuji za kometář. ;-)
No to, že se Lucius zeptal Harryho na rodiče jsem i čekala. Harry z toho vybruslil dobře.
OdpovědětVymazatLíbí se mi jak Harry dokázal zaujmout Severuse, že se víc snaží v hodinách a taky to jak sleduje Poberty.
Krásná kapča a děsí mně Karkarov. Toho jsem tam teda teď nečekala.
No budu se moc těšit na další úžasnou kapitolu :-D
Pro Harryho musí být těžké kontrolovat všechno, co říká. Zvlášť před Luciusem, protože ten zpracovává každé, i zdánlivě bezvýznamné slůvko.
VymazatNo jo, Karkarov. Velký kámoš Abraxase. Jeden větší slizoun než druhý. :-D
Děkuji za tvůj komentář. ;-)
Chudák Severus, který netuší, co se na nej chystá...a to, že se na scéně objevil Karkarov s jakýmsi programem...brrr...ae zdá se, že Luciuse něco napadlo, tak jsem zvědavá, co se stane dál:-) Děkuju za odpověď ke komentáři a za další skvělý překlad:-)
OdpovědětVymazatJenny
Severus si za svůj život dost zkusil, takže není divu, že se z něho stal takový pavouk. Voldemort musí být nadšený, že jeho poskoci sami vyvíjejí aktivitu, jak mu zajistit schopnou armádu.
VymazatDál nás čeká Harryho návštěva na Manoru. ;-)
Děkuji ti za komentář a za pochvalu. :-)
Luciusa mi bolo strašne ľúto. Trochu som dúfala, že ho Harry nejakým spôsobom povzbudí alebo uteší. Ale keď nesmie... Remus a Sirius:) to je krásne. Jamesa vytvalo neznášam. Som zvedavá čo to bude za program o ktorom hovoril Karkarov.
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu:)
Harry je přesvědčený, že do toho nesmí zasahovat. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. ;-) Všude kolem něho jsou lidé, které čeká krutý osud, ale některé věci se prostě stát musí. Už proto, aby se on sám vůbec narodil.
VymazatJames, James... Typický nafoukaný floutek, ale právě proto ho Lily nesnáší. Jenže i tady se musí naplnit osud. James musí dospět, jinak u ní bude mít peška. Tak schválně, jestli se mu to povede. ;-)
Díky za komentář.
No, rozlúčka nič moc, ale zato večera ako sa patrí, so všetkým všade a kopa hostí k tomu. Som zvedavá, či na niečo Lucius príde... Vďaka za kapitolku :)
OdpovědětVymazatKarin parádní doufám že se Harry nakonec vrátí domu.
OdpovědětVymazat