Překlad: Nade
Tak jsem tu zase s další kapitolou. Doufám, že už se těšíte. :-)
Opět děkuji všem dobrým duším, které mě podpořily svým komentářem, jmenovitě Sung, Bobo, bacil, Lily, Jenny, jednomu anonymkovi, Saskyi, Kátě, kali, Zuzaně a Jamie Montek Williams. :-D
Tohle je pro vás, užijte si to...
Kapitola čtrnáctá: Večeře s představením
Harry a Lucius strávili zbytek dne hraním šachů a klábosením,
ačkoli si stále udržovali formální tón. Elladora
se k nim po chvíli připojila a Harry se záměrně snažil nebýt vůči ní příliš
šarmantní, ačkoli si nebyl jistý, proč k tomu cítil potřebu.
Když dorazil Abraxas a jeho společníci, Harry se obrnil, přestože
stále nevěřil, že by mu ten člověk mohl nějak uškodit. Koncem školního roku se Harry nejspíš
přesune někam daleko a tam zůstane, dokud nedožene svůj vlastní čas. Merline, ty obavy vyplňovaly jeho mysl
tak, že se skoro lekl, když do místnosti vstoupili tři muži. O vzájemné představování se postaral
Lucius. Harry byl překvapený, jak
byli otec a syn odlišní. Když si
s Karkarovem potřásal rukou, musel potlačit záchvěv odporu. Ten muž nebyl v této době o moc
příjemnější, než v té jeho. Pan
Broderick Bode vypadal jako podivín, taková o něco ošklivější verze profesora
Snapa, a to bylo co říct!
Pohledy Abraxase a Igora byly znepokojující - zjevně ho nějakým
způsobem hodnotili - a tak si Harry umínil, že se nenechá zastrašit. Společně přešli
do jídelny a všichni se usadili k nákladně vystrojené tabuli. Harry byl usazen naproti Luciuse, mezi
Elladoru a Igora. V čele stolu nikdo neseděl, což Harrymu připadalo trochu
divné. Na druhou stranu, celé
setkání bylo poněkud zvláštní.
„Takže,“ začal pan Bode a usrkával polévku jako někdo, kdo se bál
ochutnat příliš mnoho najednou. „Profesore
Valene, vy učíte Obranu, že?“
„Ano, měl jsem to štěstí, že jsem se v Německu setkal s bývalým
učitelem, který mi o tomto pracovním místě řekl.“
„Hmmm, a vy jste se vzdělával v Německu? Domácí výuka?“ I když u stolu probíhala i další
konverzace, Harry věděl, že Igor a Abraxas naslouchají, a pravděpodobně stejně tak
i Lucius.
„Ano, mou matkou a otcem, oběma,“ odvětil a doufal, že se v
průběhu let naučil líp lhát.
„Proč jste nenastoupil do Kruvalu? Pokud vám nevadí, že se ptám.
Je to tak úžasná škola. Já a ředitel Karkarov jsme tam byli jen několik ročníků
od sebe.“
„No, já…“
„Nesouhlasili snad vaši rodiče se zdejšími osnovami?“ Harry cítil, jak ho začíná nepříjemně
škrtit límec. Prakticky přímo viděl,
jak druzí dva kouzelníci nastražili uši. Ten
zatracený Nedotknutelný obstaral veškerý hovor za ně! A s největší pravděpodobností zcela nevědomky. Napil se vína, aby získal čas na
přemýšlení.
„Nejsem si jistý,“ řekl Harry a v duchu se proklel za mumlání. „Rodiče mi důvod nikdy nevysvětlili.“ Broderick si dal s lehkým srkáním
další lžíci a pak popotáhl.
„Temná magie je tak nepochopená, zejména tady v Británii, souhlasíte?“ Harry málem vyprskl do svého vína, ale
jen si tiše odkašlal a postavil sklenici na stůl.
„Ani ne,“ odpověděl mírně. Tentokrát
se na něho Abraxas podíval přímo.
„Pane Bode, nezapomeňte, že pan profesor učí Obranu proti černé magii, takže je
nepravděpodobné, že by jakkoli ocenil, že ji některé školy vyučují.“
„Ale dozajista jste černou magii důkladně studoval kvůli
mistrovství, ne?“ zeptal se Karkarov.
„Studoval jsem černou magii...“ Harry se záměrně odmlčel a dokončil
s dokonale kamennou tváří. „Se mnou se
neslučuje.“ Karkarov si odfrkl. Abraxasovy
oči se mírně přimhouřily, a pan Bode vypadal bůhví proč mírně zmateně.
„Luciusi, neříkal jsi, že profesor Mistrovství nemá?“ promluvila náhle Elladora. Podívala se
na Harryho. „Ach, odpusťte mi,
nechtěla jsem urazit…“
„Neberu to jako urážku,“ přerušil ji s úsměvem Harry, zatímco uvnitř
volal po možnosti ukončit tento rozhovor. Z toho
nemůže vzejít nic dobrého. „Máte pravdu, nemám mistrovství. V žádném
oboru.“
„V dnešních časech ho má jen málokdo,“ dodal Abraxas s mírným
úšklebkem. „Jak se vám tedy podařilo získat tu práci? Dosáhl jste kvalifikace vlastními zkušenostmi?“
„V soubojích jsem měl slušnou účast, pokud se ptáte na tohle,“
řekl pevně Harry. Zamračil se. Tohle neměl
v úmyslu říct. Lucius prudce
vzhlédl od jídla, s očima mírně rozšířenýma. Nastala
mírná pauza, Harry a Malfoy senior zírali jeden na druhého.
„Řekněte mi upřímně, pane profesore,“ ozval se Bode, „jste mudlorozený?“
„Ne, proč se ptáte?“
„No, Kruval neumožňuje mudlorozeným…“
„A dokud jsem ředitelem, tak ani neumožní,“ přerušil ho Karkarov a
zvedl sklenici k přípitku. Abraxas
se ušklíbl a následoval jeho příkladu.
„Tak, tak,“ řekl a dopil zbytek vína. Harry tu chvíli využil, aby se pokusil
uspořádat si myšlenky. Musí být
opatrný, co v přítomnosti těchto lidí říká. V krku měl sucho a tak se napil vína.
„Také na to připíjíte, pane profesore?“
„Ne, jenom jsem měl žízeň,“ odpověděl Harry a zprudka svraštil
obočí.
„Takže nemáte pochopení pro naši věc?“ Ostatní ztichli, zatímco Harry, než
odpověděl, několikrát polkl, ačkoli v ústech nic k polknutí neměl.
„Jaká věc by to měla být?“ Malfoy
se lstivě usmál a nalil si další víno.
„Zachování našeho kulturního dědictví, profesore,“ odpověděl.
„Hrdé tradice přežívají pouze ve vzdáleném Kruvalu. Je třeba, aby se vrátily do
Británie, nemyslíte?“ Harry se
zhluboka nadechl a v hrudníku cítil prázdnotu, jako by se vítr proháněl pustou
jeskyní. Málem sáhl po sklenici, ale
najednou si v hlavě ten pocit zařadil. V
uších mu hučelo a cítil se trochu opilý. Šlo o velmi mírnou, pravděpodobně
zředěnou dávku. Harry na chvíli zatnul
zuby, ale pak si olízl rty a usmál se. Během
svého výcviku odolával i mnohem silnější magii.
„Tradice jsou důležité, pane Malfoyi,“ řekl a kývl hlavou, jako by
souhlasil. Abraxasovy oči se nad tou změnu tónu okamžitě zúžily. Harry shlédl dolů, protože se před ním
objevil další chod. „Ach, to
vypadá skvěle,“ řekl a pustil se do toho. Elladora brzy našla nové téma
konverzace a od té chvíle večeře probíhala docela hladce. Harry se však už
žádného vína nenapil.
XXX
„Teď už vidíš, čeho je schopen?“ zeptal se vážně Lucius. Harry se brzy omluvil pod záminkou, že
to trochu přehnal s pitím, i když opak byl pravdou, a Lucius se laskavě nabídl,
že ho doprovodí do pokoje. Jakmile
byli sami, usadili se na pohovce před krbem. Harry si povzdechl.
„Jeho troufalost mě překvapila, to přiznávám, ale zachytil jsem to
a odolal…“
„Tohle je jen začátek,“ přerušil ho Lucius se zasyčením. „Teď, když jsi setřásl účinky
Veritaséra, bude ještě zvědavější. Vyzkouší
něco jiného, vím to...“ Lucius se zamyšleně odmlčel a Harry obrátil oči v
sloup. Prostě se nedokázal přinutit,
aby si s tím dělal větší starosti. Možná
měl Harry pocit, že po dětství a dospívání s tím nejhorším druhem Temného
pána, co se ho snažil zabít, dokáže Malfoye zvládnout.
„Pokud se o mě tak strachuješ, proč jsi mě sem vůbec zval?“ Lucius zrudl a odvrátil se.
„Otec... mě požádal, abych tě pozval. Neviděl jsem v tom žádné
nebezpečí, pokud bys dbal na má varování.“
„To zní, jako bys od něho nechtěl přijímat rozkazy,“ poznamenal
Harry. Lucius si odfrkl a stále
se díval do krbu.
„To není otázka chtění,“
zamumlal.
„Taky se zdá, že se ho bojíš.“ Na
ta slova Lucius prudce otočil hlavu a zamračil se. Harry vydržel jeho pohled bez mrknutí
oka.
„Už jsem ti řekl, že nemám na výběr…“
„Luciusi, já v tebe věřím,“ řekl náhle Harry vážným hlasem a
téměř nevědomky přistoupil blíž. „Máš
smysl pro to, co je správné a co špatné…“
„Pro tebe je to tak snadné, že?“ přerušil ho Lucius. Zněl ublíženě. „Kdybys mi řekl, co bych měl správně dělat...“ Oba se odmlčeli a Lucius se znovu odvrátil, zíral na své ruce.
„Neptal ses, co je správně nebo špatně,“ řekl Harry pomalu. „O budoucnosti ti nic říct nemůžu...
a ty jsi slíbil, že se nebudeš vyptávat.“ Harry
se snažil zůstat v klidu a nedovolit, aby ho přemohl pocit zklamání. Celá tahle návštěva byla špatný nápad.
Lucius zavřel oči.
„Ty se tu staráš o paradoxy, když může být v sázce můj život?“ řekl tiše a konec věty proměnil na
otázku. Harry polkl. Teď viděl, jak to rozhodnutí Luciuse
mučí. Bylo to jeho přičiněním? Probudil tyhle pochybnosti svým
příchodem? Nebo je to všechno
součástí plánu osudu? To Harry netušil. Uvědomil si, že neví nic. Protože
kdyby tohoto mladého muže popadl a třásl by s ním s křikem: ‚Do prdele, nepřibližuj se k Voldemortovi, nikdy!‘,
jak mohl vědět, že změněná budoucnost bude jakkoli lepší? Draco by se nakonec
nemusel narodit, a i když už ho Harry nemiloval, ne tím způsobem, pořád ho chtěl
jako svého přítele.
„Ve svém srdci vím,“ řekl náhle Lucius, zvedl hlavu a těma svýma
světle šedýma očima se díval přímo do Harryho duše, „že přicházíš z doby, která
zažila válku, a také jsem přesvědčený, že ta válka skončila a – přestože si nemůžu
být jistý - myslím, že světlo mohlo vyhrát... Ale i když bych rád, abys mi prozradil
budoucnost, a já se jen pokoušel vyhnout jakémukoli tebou popsanému hrůznému
osudu, já prostě nevím, jak se vzepřít svému otci.“
„Já... nevím, co na to říct,“ řekl omluvně Harry. Cítil se, jako by mu sám osud sevřel hlasivky.
Lucius si povzdechl, zavřel oči a snažil se na tuto záležitosti už
nemyslet. Neměl v úmyslu,
aby všechny ty myšlenky tak najednou pronikly do popředí jeho mysli. Už dlouho přemýšlel nad všemožnými variantami
svého osudu, ale s Harrym tady a tak blízko to bylo, jako kdyby se
svět kolem něho rozpadal, a on netušil, jak ho obnovit. Na okamžik si přál, aby
Harry do této doby nikdy nepřišel. V
tuhle chvíli se jeho plán svádění zdál jako absolutní pitomost, a on se cítil
unavený. Abraxas ho přinutí, jeho
osud už byl zpečetěný, tak proč se snažit poznat budoucnost? Ale pak se mu vybavilo jméno, Draco, a
to poznání mu poskytlo malou útěchu, že jeho krev bude žít dál, a možná dokonce
bude moci žít v míru po tom, co si Temný pán užije svou zábavu.
„Luciusi,“ Harryho hlas ho přiměl vzhlédnout. Ty zelené oči byly tak široké a
hluboké, Lucius je považoval za velmi krásné. Harryho
vlasy od jeho příchodu do tohoto času trochu povyrostly a pěkně rámovaly jeho
obličej. Vypadal tak divoce,
téměř primitivně, ale současné také jemně a navzdory jeho věku i moudře. Přes to všechno však pořád nevypadal o
moc starší než Lucius. „Omlouvám
se.“
„Za co vlastně?“ zeptal se Lucius a jeho hlas nezněl hlasitěji než
šepot.
„Nedošlo mi, že jsi v takovém... rozporu.“ Lucius profesorova slova stěží vnímal,
jeho oči byly zaměřené na ty měkké rty. Takové... okrouhlé, jakoby téměř neustále maličko trucoval, a k zulíbání. Dolní ret byl plnější než horní. „Opravdu jsem to nemyslel…“
„Už o tom nebudeme mluvit,“ napůl zaprosil Lucius. Krátce zaregistroval, že Harry
přikývl. Mírně se naklonil dopředu. „Řekneš mi jednu věc o budoucnosti?“
„Jakou?“ zeptal se opatrně Harry.
„Když tě políbím, sebereš mi body?“ Harry naprosto oněměl a mohl jen
sledovat, jak se Lucius pomalu naklání. Bylo
to, jako by se ve zpomaleném filmu díval na kometu, jak se blíží k Zemi. Luciusovy rty se jemně otřely o ty
jeho a Harry se prudce odtáhl.
„Myslel jsem, že jsi slíbil už neflirtovat?“ Jeho hlas vůbec nezní ochraptěle,
ujišťoval sám sebe.
„Já vím,“ řekl tiše Lucius, aniž by se stáhnul zpět. „Ale je to…“
Ťuk, ťuk.
Oba muži při vyrušení ostře otočili hlavy, jeden vděčný a jeden mimořádně
pobouřený. Dveře se otevřely a dovnitř zlehka strčila hlavu Elladora.
„Jen jsem se chtěl ujistit, že máte všechno, co potřebujete,“
řekla. „Ale vidím, že máte.
Lucius se o vás postaral." Harry
zrudl a Lucius se mírně zamračil na svou matku, která mu prostě oplácela pohled
s nevinným výrazem, u kterého si Harry nebyl jistý, jestli je skutečný nebo ne.
„Ano, děkuji,“ zvládl říct Harry. Elladora přikývla a zmizela. Po zavření dveří nastalo tíživé ticho. Harry se na Luciuse ani nepodíval.
„Omlouvám se,“ řekl tiše Lucius. Harry
na něho s nedůvěrou pohlédl. Mladík
se tvářil omluvně. „Já nevím, co
se to se mnou dnes děje. Od chvíle, kdy jsi přišel…“ Lucius zavrtěl hlavou,
jako by ji chtěl pročistit. „Měl bych tě nechat vyspat.“ Vstal a Harry ho rychle následoval.
„Ano, myslím, že to bude nejlepší.“ Lucius jen přikývl a Harry ho
doprovodil ke dveřím. Když už se Harry chystal zavřít za ním dveře, Lucius se ještě
jednou ohlédl.
„Dobře se vyspi,“ zamumlal. A
pak zmizel ve stínech temné chodby. Harry
si povzdechl a tiše zavřel. Cítil, že by měl rovnou padnout do postele, nebo
možná najít nejbližší krb napojený na letaxovou síť. Nicméně neudělal ani jedno a šel do
koupelny. Jeho myšlenky byly
divoké a chaotické. Tato nová
potřeba, jakkoli zachránit Luciuse před jeho osudem, na něho dolehla skoro jako
před lety břímě proroctví. Někde
v koutku mysli ho napadlo: byla ta potřeba skutečně nová? Cožpak
to pomalu nenarůstalo, jakmile si uvědomil, že Lucius je mnohem hlubší člověk,
než ten chladný, ale chytrý a okouzlující gentleman, kterého znal ze své doby?
Ale nesměl udělat nic, čím by změnil budoucnost. Lucius bude mít znamení a ožení se s Narcissou,
to pomyšlení vyslalo do jeho srdce ostrý náraz bolesti, který si nedokázal vysvětlit.
Představa, že by se Lucius oženil – a měl dítě - s tou ženou, byla odporná. Harryho
ruka se podvědomě zvedla ke rtům, než se náhle zarazil a zadíval se na svůj
odraz v zrcadle. Co to dělá? Vážně o
svém studentovi přemýšlel tímhle způsobem? Lucius ho málem políbil! To bylo daleko nad rámec flirtování, a
také to bylo úplně odlišné... pohled v Luciusových očích, tón jeho hlasu…
Ne, tahle cesta nevede nikam jinam, než do potíží, řekl si pevně
Harry. Nechtěl na to ani pomyslet. Měl by zapomenout, že se to vůbec stalo. Od léta Luciuse už neuvidí, roky a
roky... dvacetsedm let... Z toho poznání Harryho zabolelo na prsou. A co potom? Jak o něm bude smýšlet starší Lucius?
Ne, ne, nenenenene! Opětovně
se napomenul, že tyhle myšlenky přinášejí jen potíže a šel rovnou do
postele. Přál si, aby měl lektvar Bezesného spánku, protože mu bylo jasné, že
jeho spánek dnes nebude klidný.
XXX
Abraxas svému příteli podal sklenici s jantarovou tekutinou a
usadil se proti němu na protější pohovku. Seděli
v Malfoyově pracovně u krbu. Broderick odešel domů a všichni ostatní
v domě už si šli lehnout.
„Takže, co si myslíš?“ zeptal se Abraxas
a notně si přihnul ze své sklenice. Igor
Karkarov si dal s odpovědí načas, ale oba věděli, na co ten druhý myslí. Abraxas se rozhodl položit další
otázku, která byla snad ještě důležitější. „Kolik
jsi mu dal?“
„No, chtěl jsem, abychom si byli jistí jeho oddaností, nebo alespoň,
jakým způsobem bychom ho mohli přesvědčit, a tak jsem mu dal celou polovinu lahvičky.“
„Neředěnou?“ zvolal Abraxas
s nemalým množstvím šoku, když se na něho Igor prostě díval se zvednutým
obočím, jako by říkal „to znamená plnou dávku“. Abraxas, se vzrušeným leskem v očích,
zamyšleně vstal.
„Myslím, že než budeme pokračovat, bude o tom Temný pán chtít slyšet
podrobnosti,“ poznamenal ředitel.
„Ano,“ souhlasil neochotně Abraxas. „Ale myslíš, že je moudré pustit
profesora z našich spárů? Pokud je tento incident jakýkoli náznak jeho
moci…“
„Černá magie se mu hnusí, stejně jako všem ostatním Brumbálovým
lidem,“ odplivl si Karkarov. „A já pochybuji, že je to pro naši věc příznivé.
Musel použít značnou sílu, aby se našim otázkám ubránil. Skutečnost, že nechce
odpovídat, prakticky dokazuje, že je to mudlomil stejně jako Brumbál.“
„O důvod víc pokračovat,“ opáčil Abraxas. „Kouzelník s takovou mocí a schopnostmi by
pro nás byl výhodou, a značnou nevýhodou, pokud zůstane se Světlem.“
„Tak co tedy navrhuješ?“ Abraxas
se znovu posadil a dal si další doušek ze svého drinku. Karkarov se naklonil dopředu, zatímco druhý
muž zamyšleně zíral na krásný strop. „Navrhuji o tomto večeru informovat Temného
pána. Lucius, až se vrátí do školy, by mohl situaci vyřešit podle požadavků
Pána.“
„Ne, ne,“ mávl Abraxas rukou. Pořád zíral do stropu, zatímco jeho
mysl pracovala. „Lucius je stále příliš tvrdohlavý.“
„Bude to pro něho dobrá příležitost, aby se předvedl,“ zdůraznil
Igor.
„Chci ho dostat hned.“ Karkarov se zamračil.
„Pochybuji, že podlehne Imperiu, když se ubránil takovému množství
Veritaséra...“
„Takhle to nemyslím,“ Abraxas se posadil a soustředěně se na
Karkarova zadíval. „Nehody se stávají pořád, a to zejména v domech se starou
magií, jako je tento. Profesor Valen mohl být chvilku nepozorný a Temný pán se
zbaví potenciálně nebezpečného soupeře. Je to jednoduché a lze to provést téměř
bez našeho úsilí.“
„A když nehodu přežije...?“ Abraxas
pokrčil rameny, ani v nejmenším se toho nebál.
„Pak budeme přesně vědět, jak je silný... a jak dobře se vyzná
v Temném umění...“
XXX
Harry se v polospánku, ale velmi příjemném, otočil na bok. Měl nezřetelný sen, ale protože si napůl
uvědomoval, že spí, byl si také vědom, že to musí být sen. Ale to mu nebránilo v potěšení, když
se imaginární vlhké rty sevřely kolem jeho bradavky. S měkkým zasténáním se otočil na záda. V duchu si přál, aby ho tajemný
milenec políbil a on by otevřel oči a spatřil, kdo to je…
A pak se jeho oči skutečně otevřely a on viděl jen baldachýn.
„Sakra,“ zamumlal a zahnal nepříjemný pocit v žaludku, který mu říkal,
že zahlédl dlouhé blond vlasy. Zrovna
se chystal obrátit a znovu usnout, když se zarazil. Něco zaslechl – nebyl si jistý, jestli
to bylo v jeho mysli, nebo jen velmi daleko - ale přinutilo ho to, aby odhrnul
přikrývku a posadil se. Chladnou podlahu, která ho studila do bosých nohou,
ignoroval. Naklonil hlavu a snažil se přijít na to, co to vlastně slyší.
Uvědomil si, že je to píseň. Rychle
vstal z postele, šel rovnou ke dveřím, otevřel je a pohlédl do prázdné
chodby. Ano, rozhodně píseň, a
krásná. Vzdáleně mu to připomínalo
píseň jezerního lidu pod vodou. Teď však
nebyl pod vodou, a tenhle zpěv mu připadal víc primitivní, přesto
rafinovaný... animální, přesto andělský, nebo možná... přirozený a současně
nadpřirozený.
Aniž by pomyslel na cokoli jiného, vyšel ven a odbočil doprava za
písní. Chodba byla chladnější a
jeho pyžamo ho jen stěží mohlo zahřát, ale jeho ani nenapadlo, že by se měl
pořádně obléknout. Nedocházelo mu
nic, kromě nutkavé potřeby zjistit, kdo tu nádhernou píseň zpívá.
Neuvědomoval si, že sestupuje ze schodů a následuje jemnou pobídku směrem
k páru velkých dvoukřídlých dveří. Když
přitiskl ruku na jedny z dveří, náhlý pocit z tvrdého dřeva v něm něco varovně rozechvěl,
ale v příštím okamžiku, když píseň zesílila, to zmizelo. Harry zatlačením
otevřel dveře a vstoupil dovnitř...
XXX
Lucius po rozhovoru s Harrym nešel spát. Od Harryho příchodu a setkání s jeho
matkou se cítil poněkud rozladěný. Osten
žárlivosti, když Elladora Malfoyová dokázala Harryho tak snadno dostat do
pohody, ho málem zadusil. A pak
jeho nechutný projev v galerii, nemluvě o zřejmém odmítnutí, když se Harryho snažil
políbit, to učinilo tento den jedním z nejhorších v jeho životě.
Ale proč se Harryho pokusil políbit? Zdá se, že porušil všechny své sliby. Ale po vyčerpávajícím dni vnímal, víc
než kdy jindy, nejen svůj zpečetěný osud, ale i skutečnost, že nechce znát
budoucnost. Současně byla Harryho
tvář navždy otištěna v jeho mysli, stejně jako jemný dotek profesorových rtů.
Lucius, sklíčený a s naprosto nemalfoyovským pocitem, nevnímal,
kam kráčí. Když vzhlédl, viděl,
že sešel dolů k otcově pracovně. Měl
chuť jít dovnitř a pořádně si to s otcem vyříkat. Málem si nad tím odfrkl. To už bylo pravděpodobnější, že Voldemort
spáchá sebevraždu. Náhle se otevřely dveře a ven proudilo světlo, které na chvíli,
než Abraxas vyšel ven, ozářilo Luciusovu bledou tvář a rozšířené oči.
„Luciusi, plížíš se kolem jako obvykle, hmm?“ zabroukal a zněl
pobaveně. „Proč nejdeš do
postele?“ Lucius okamžitě poznal
nesmlouvaný tón, a tak jen přikývl, otočil se a bez ohlédnutí odcházel. Jak začal stoupat po hlavních
schodech, vybavil se mu znova pohled v otcových očích a on se zastavil. Samozřejmě,
že nemůže nic dělat. Harryho už
varoval, což bylo vše, co mohl. Cokoliv
jiného a Abraxas bude mít podezření. Jednou, jednoho dne, se snad Lucius od
toho muže osvobodí a projeví se jako větší kouzelník, ale do té doby musí hrát
podle Abraxasových pravidel, jinak se Lordem Malfoyem nikdy nestane.
Chodbou k němu dolehl hluboký smích a Lucius, když se za tím
zvukem otočil, sešel o schod dolů. Čekal, napjatý a nerozhodný, a s každým
dalším okamžikem se za svou slabost stále víc nenáviděl. „Buď jedna cesta, nebo ta druhá,“ řekl
mu posměšný hlas v hlavě. „Nebo stále tvrdíš, že nemáš na výběr? Jsi příliš slabý, aby sis jednu
vybral?“
Nevěděl, jak dlouho tam stál, bylo to, jako by pohlédl do očí
Medúzy a zkameněl. Jeho smysly probudily kroky směřující k němu a než si to
uvědomil, nohy ho nesly zpátky ze schodů a stranou, takže byl ukrytý mimo
dohled z chodby, která byla přímo proti němu. Ta vedla dál od předsíně a byla velmi
dlouhá, s mnoha temnými kouty. Bylo to jedno z mála míst na Manoru, kterých se Lucius
jako dítě bál, a jít tam obvykle znamenalo, že byl povolán do otcovy pracovny. Teď se díval skrz zábradlí a viděl
svého otce s Igorem, jak jdou bok po boku. Oba měli na tváři úšklebek, mluvili tlumenými
hlasy a občas některému z nich uniklo uchechtnutí.
„Nebojíš se, že to zničí tvé knihy?“ zamumlal Karkarov, když se blížili po schodech.
„Ochranná kouzla se každý rok obnovují,“ řekl Abraxas a jeho tón
mohl každému naznačit, že je mu to opravdu jedno. Lucius zůstal naprosto nehybný, když
pár vystoupal po schodech a zmizel z dohledu. Po
dobu několika minut se ani nepohnul. Pokud
by ho otec objevil, tak by si to pekelně odskákal, to věděl.
Ostražitě se rozhlédl kolem sebe, skutečně rád, že v místnosti
nejsou žádné portréty. Vzhlédl k malovanému stropu, starému jako samotné
panství. Tlumené světlo z
několika svíček, které stále svítily na lustru, dodávalo pohybujícím se postavám
věrohodnost, ze které měl Lucius mrazení v zádech. Odvrátil pohled, aby předešel případné
hypnóze. V tuhle chvíli se pod sebekontrolou
příliš necítil. Naštěstí byl
strop zvláštní tím, že jeho obyvatelé nemohli komunikovat s ostatními portréty
nebo skutečnými lidmi, protože umělec chtěl, aby navždy zůstali na stropě.
Spěchal tak tiše, jak jen dokázal, aby se vrátil zpátky do pracovny,
ale ta byla samozřejmě bezpečně uzamčená pánem Manoru. Neodvážil se pokusit ji otevřít, místo
toho kolem dveří prošel směrem ke knihovně. Byla
tam jedna z největších sbírek v Evropě, kromě škol. Cestou minul další schodiště a několik
pokojů. Nelíbilo se mu plížit se podél
zdí svého vlastního domova jako had, ale musel se ujistit, že jsou obrazy buď
prázdné, nebo že portréty spí. Naštěstí
na nikoho skutečného ani namalovaného nenarazil a nakonec se dostal ke dveřím
do knihovny. Skutečnost, že byly
otevřené, byla jeho první vodítko. Co
má Abraxas v plánu?
Strčil svou hlavu dovnitř a jeho ústa se šokem otevřela.
ooOoo
Poznámka: Autorka se omlouvá za cliffhanger, ale já myslím, že jí to až tak líto nebylo. :-D
Vaše Nade. ;-)
Pokračování >>> Mulligan 15
Vaše Nade. ;-)
Pokračování >>> Mulligan 15
Ano, ten konec je na zabití, Lucius se mi líbí čím dál tím více, starý Malfoy je odporný.
OdpovědětVymazatBobo
No jo, cliffy jsou hybnou silou těchto příběhů. Ale kdo to má vydržet, že jo?
VymazatDíky za komentík.
Co to sakra je?! Takhle to useknout! Teď musím čekat celý dlouhý týden...ale doufám, že Harry bude v pořádku...nebo mu Lucius aspoň pomůže...myslím, že Harry začíná trochu povolovat v citech:-) a Lucius si taky není moc jistý, jestli otce poslouchat nebo ne...opět děkuju za odpověď ke komentáři, vždycky mě potěší:-) a opět chvála za překlad. Těším se na příští neděli:-)
OdpovědětVymazatJenny
Příští kapitola už tak useknutá nebude... Ale napětí se stejně nevyhneme. Jsem strašně zvědavá, jak se bude líbit.
VymazatJá zas a znova děkuji za pochvalu. Tetelím se u toho blahem. :-D Díky za tvůj spamíkový komentář. ;-)
Sakra,co to na Harryho nachystali?Večeři zvládl Harry celkem dobře,bohužel tím k sobě přitáhl ještě větší pozornost a když se dostane z tohoto,tak se to dozví Voldy.Jestlipak se sejdou?
OdpovědětVymazatděkuji za kapitolu :)
Harry by na sebe přitáhl pozornost tak jako tak. I kdyby se snažil být nenápadný, s tím Veritasérem mu nedali jinou možnost. Buď odolat, nebo na sebe všechno prásknout. A myslím, že ta druhá možnost by byla ještě stokrát horší.
VymazatDěkuji za komentář.
Jsem zvědavá, co Lucius udělá. Jeho otec a ostatní kolem něj jsou odporní.
OdpovědětVymazatSung
Nech se překvapit. ;-) Určitě je na co se těšit.
VymazatDíky za komentík.
No pekne! Teraz tyzden cakat, co sa tam stalo. Harry to zvlada zatial super, len dufam, ze ho v tej kniznici nieco neprizabije:-) . Lucius je perfektnyyy! Je mi ho luto, je dost inteligentny, aby si dal dve a dve dohromady a tym skor si uvedomil, ze aj tak nema vychodisko. Tesim sa o tyzden, co ti dvaja hajzlici na Harryho nastrazili. Dik Nade
OdpovědětVymazatV knihovně se děje něco, co překvapilo i Luciuse, takže se těš. :-) Přizabije, nepřizabije, důležité je, že jsme teprve v půlce povídky, takže určitě přežije. :-D
VymazatVypadá to, že Lucius opravdu nemá na vybranou a on to samozřejmě ví, jenže ... naděje umírá až jako poslední.
Děkuji za tvůj komentář.
No teda... takový konec. Ona si ta autorka přeje, abychom si ukousali nehty nedočkavostí... Jsem opravdu zvědavá, co na Harryho nachystali, když tu večeři tak skvěle zvládl. Velmi mě zaujal ten jejich rozhovor u večeře. Ten byl opravdu zajímavý. Děkuji moc za překlad a za odpověď k minulému kometáři. Budu se těšit zas za týden (to je strašně daleko....!!!!!)
OdpovědětVymazatDoufám, že tvoje nehty nepodlehly naprosté zkáze. :-) Odpověď na tvou zvědavost se blíží a doufám, že tě uspokojí. I když to bude jenom na chvíli, protože se vynoří zase další otázky.
VymazatDěkuji ti za tvůj komentář.
Na ty napínávé konce by si měla autorka pořídit zbrojní pas :-D je to fakt vražedné :-)
OdpovědětVymazatUf tak Harry odolal Veritaseru,ale tím vzbudil bohužel ještě věčí zájem o svou osobu. Ach jo
No a Haryho a Luciusův skoro polibek byl super. Teď se budu bát co na Harryho čeká v kníhovně,když to i Luciuse překvapilo.
Krásná kapča a těším se na pokračování :-D
Máš recht, životu nebezpečná záležitost, doslova zbraň hromadného ničení. :-D
VymazatSkoro polibek - tak to je přesné. Ale je to taková ta trhlinka, která naruší přehradu. :-D
Díky za tvou pochvalu a komentář.
Ach, no to je tedy konec.. Koukám, že Harry opravdu nedává pozor. Až moc si věří, no celkem ho chápu. Když porazil Voldyho, proč by se měl bát jeho poskoků.. nedělal to ani jako dítě, tak proč teď, že. Ale tak nějak si myslím, že se mu to nevyplatí.. No uvidíme co se stane, ale teda fakt jsem napjatá jak kšandy..
OdpovědětVymazatLily
Je to prostě Nebelvír. A s tím Voldemortem máš jistě pravdu. Řekla bych, že po jeho porážce trochu polevil. Určitě zaslouženě, jenže v tuhle chvíli je Voldy ještě na světě, i když ho neplánuje zabít. Prostě o něm neví.
VymazatDěkuji za komentík.
:D :D čo už povedať na ten koniec - no rozhodne sa neviem dočkať pokračovania! :) veľmi pekné, ďakujem za preklad :)
OdpovědětVymazatno, Harry na seba upútal pozornosť, no, má hold chlapec šťastie :-/ ale keď zvládol Voldemorta... :)
Jo, jo, Harry je prostě šťastlivec. ;-) Ale na druhou stranu mívá většinou z pr*ele kliku, takže ...
VymazatDíky za tvůj komentář. :)
Tak som dúfala, že si Harry uvedomí čo sa s ním deje už v tejto kapitole:) ale asi by to bolo už príliš veľa úľavy, tak si to budem musieť odtrpieť a prežiť to napätie, či sa z toho Harry dostane sám alebo s pomocou Luciusa, alebo ako to dopadne, až do ďalšej kapitoly:D Za túto ďakujem, bola perfektná. Elladoru by som za to vyrušenie najradšej vyplieskala.
OdpovědětVymazatPotterovi to vždycky chvíli trvá, no. Co s tím naděláme. Potřebuje postrčit, tak doufejme, že se najde nějaká dobrá duše, která to udělá. Pokud teda nebude zase někdo rušit. :-D
VymazatDěkuji za tvůj komentář.
Sakriš, som taká napätá!!! Čo mohol vidieť!? Potvorská návšteva. Na jednej strane je dobre, že Harry odolal séru pravdy, ale na druhej na seba poštval dvoch psov. Je len otázne, ako skončí... ten úúúúúžasný večer.
OdpovědětVymazatAle Lucík bol rozkošný! :)