Překlad: Nade
Propána, poslední dobou nějak nestíhám zveřejňovat ve svých obvyklých devět hodin. Trochu se mi to hromadí. :-D
Bobo, Jenny, kali, Sung, arkamo, Káťo, bacil, Lily, Saskyo a Zuzano, všem vám moc děkuji za podporu. Jutaki AiShine děkuji za konzultace s překladem.Věřím, že se vám i dnešní kapitola bude líbit, tak si ji užijte. :-D
Kapitola 15: Sirénina skříňka
Lucius stál po dobu tak dvou vteřin zmrazený
ve dveřích knihovny. Během těchto dvou vteřin si však uvědomil spoustu
věcí. První z nich byla, že Harry je v průšvihu.
Luciusův profesor ležel uprostřed podlahy,
v bezvědomí, a na sobě měl pouze pyžamo. Nicméně jeho obličej byl klidný a
náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že se mu zdá ten nejkrásnější sen. Pouze
kouzelníci, kteří se dobře vyznají v černé magii, věděli, že ten nádherný sen
ho zabíjí.
Nad ním klečelo to nejkrásnější stvoření,
vyhlížející téměř jako namalovaný duch, který jako by se vznášel. Přízračná
bytost, napůl žena, napůl pták, skláněla svou hlavu s ústy dokořán a pozorovala
svou kořist, jejíž hlavu měla v klíně. Neměla na sobě nic kromě peří,
které pokrývalo spodní část jejího těla a křídla na zádech. Její vlasy,
zlatá vlna světla, se jí vzdouvaly kolem hlavy, jako by byla pod
vodou. Lucius její píseň slyšet nemohl, ale věděl, že je to jen proto, že se
zaměřila na Harryho.
Siréna, tvor se smrtícím hlasem. Ačkoli
většina učenců tvrdila, že se vyskytují pouze na řeckých ostrovech, z nichž
pocházejí, což byla pravda, Lucius však věděl, že existují i další způsoby,
jak Sirénu využít. Byla to velmi temná magie: Kouzelník, za použití té
nejtemnější magie, zachytil hlas Sirény do nějaké schránky, a když ho později
uvolnil, fungovalo to jako Mozkomor, jen s opačným efektem. Odstranilo to
z vaší mysli všechnu bolest a strach, a zanechalo vás naprosto důvěřivé a
jako ve snách. Pak Siréna doslova obrátila vaši vlastní magii proti vám, v
podstatě způsobila, že jste spáchali sebevraždu tím, že vám vsugerovala, abyste
zničil své magické jádro. Oběť se všem jejím podnětům s potěšením
podvolila.
Na rozdíl od Mozkomora však neexistoval
žádný Patron, který by ji odehnal. Jediný způsob, jak odvrátit hlas Sirény
byl, když jste měli klíč od schránky, a tím ho ovládali, anebo pokud se vám
podařilo zavřít víko samotné schránky. Bohužel, problém byl v tom, že
schránka mohla být kdekoli, s největší pravděpodobností byla bezpečně v
držení kouzelníka, který vlastnil klíč.
Lucius všechny tyto věci dobře znal z
mnoha knih, které studoval, ale přesto na situaci před sebou nebyl připravený. Navzdory
tomu neváhal jednat. Dvě vteřiny poté, co nahlédl do knihovny, se jeho
mysl rychle rozběhla, přitom si však ani jednou nepomyslel: „Měl bych tu Harryho
nechat. Pokud zasáhnu, půjdu proti svému otci.“ Ne, tyto myšlenky ho
nenapadly.
Vrhl se do místnosti a doběhl tak blízko,
jak se jen odvážil, přikrčil se a popadl Harryho za kotníky. Silně zatáhl a
díky naleštěné podlaze ho snadno odtáhl až ke dveřím. Hlas Sirény, jehož koncentrace
byla narušena, se na chvíli rozptýlil do nezřetelné mlhy, a Lucius to spatřil: přímo
na podlaze, hned za rozmlženým stvořením, ležela truhlička. Lucius asi vteřinu
nevěřícně uvažoval nad tím, proč to proboha nechal Abraxas ležet na místě, kde
to mohl objevit někdo z ministerstva. Přesto tak trochu tušil, co
s tím měl otec v plánu: potom, co hlas Sirény navázal spojení s
Harrym, přilákal ho k sobě a přinutil ho naprosto se uvolnit. Proto zanechal Harryho
s prázdnou truhličkou o samotě. Ministerstvo by odhalilo, že víka se nikdo jiný
než Harry nedotkl. Uvnitř by Abraxas umístil malou ampuli návykového
lektvaru potěšení, což bylo dost na to, aby se člověk desetkrát předávkoval. Chudák
profesor Valen, říkal by, připadalo mi, že je ten muž trochu nervózní.
Lucius měl čas jen na to, aby zahlédl
schránku a vytáhl hůlku, než se hlas Sirény znovu zformoval. Její ústa se široce
otevřela stejně jako černá tlama Mozkomora, pouze umístěná ve tváři krásné panny. Lucius
do ní zděšeně zíral a jeho poslední konstruktivní myšlenka byla, jestli se
Harry stihne probudit a vypadnout, než bude Lucius donucen zničit svůj vlastní život. Pak
všechny jeho smysly zaplavila uklidňující píseň a silou divoké řeky odplavila
jeho myšlenky jako třísky. Lucius stál nehybně jako socha a Siréna se vztyčila,
blížila se k němu a místo chůze se vznášela.
Jen díky znalosti toho, co se děje, se
Lucius zmohl na malý odpor, ale píseň Sirény ho donutila padnout na kolena, spokojený
úsměv se mu pomalu šířil po celé tváři. Ve svých představách viděl jen
jednu věc: Harryho. Harry byl právě tady a ujišťoval ho, že všechno bude v
pořádku. Lucius se nestane zlovolným následovníkem Temného pána. To
byla prostě hloupost, proč nad tím Lucius vůbec kdy uvažoval?Kdepak, Lucius
může být prohnaný a Zmijozel, jak jen bude chtít, a přesto získá hlavně uznání
a obdiv. Podívej se, usmál se Harry, podívej se na všechny ty lidi. Jsou
zde, aby tě viděli vyhrát volby! Jsou tu, aby ti blahopřáli, že se z tebe stal
nejbohatší a nejvlivnější člověk, a ty jsi to všechno dokázal úplně sám. Měl
bys být pyšný… „Jsem na tebe pyšný, Luciusi,“ zašeptal Harry. „Tak pyšný.
Jsi úžasný muž, Luciusi. S dobrým charakterem.“ Jméno Malfoy je ctěné. Lucius
je oslavován. Abraxas je zapomenut.
„Pokud uděláš, co říkám, všechno bude
skutečné,“ ukolébávala ho píseň. Něco uvnitř něj vědělo, že pouze spí a
sní, ale nedokázal se tím trápit, protože to bylo tak dobré.
„Ano, ano, všechno,“ vydechl. „Harryho.“ Ten se znovu objevil. Lucius ho popadl a držel. „Dej mi Harryho.“
„Ano, Harry bude tvůj. Navždy.“ Navždy
znělo perfektně. Teď i zítra a včera a navždy. Lucius se zasmál. Nic
už nedávalo smysl! Ale bylo to v pořádku. Harrymu by to nevadilo.
„Luciusi!“
„Ano, Harry, jsem přímo tady,“ usmál se
Lucius. Harry mu úsměv vrátil. Byli spolu. Voldemort na ně nemohl...
kdo je Voldemort? Ha, Lucius nevěděl, což bylo směšné, protože Lucius
obvykle věděl spoustu věcí. Ale tohle nebylo důležité, takže to bylo jedno.
„Luciusi! Luciusi, probuď se! Do prdele!
Co je to za krám? Quietus! Deletrius!
Reducto! Expecto Patronum! Riddikulus! Kurva práce, Duro!“
Je tu nějaký hluk, pomyslel si Lucius. To
narušovalo tu krásnou píseň, ale ne, píseň se stala hlasitější a Lucius si
povzdechl. Taková nádherná píseň. Nechal se unášet a naslouchal slovům,
která mu říkala, co má dělat...
Harry se tahal za vlasy, zatímco mu po
tváři stékaly slzy zlosti. Ta věc teď Luciusovi dělala to, co před chvílí jemu,
a jak to vypadá, pomyslel si Harry, Luciusův konec se blíží mnohem rychleji. Harry
předtím cítil takový klid, ale když mu píseň začala napovídat, co má dělat, bylo
to jako velmi, velmi silná verze kletby Imperius. Harry chvíli dokázal odolávat,
ale těsně předtím, než ho kdosi vytáhl, málem podlehl.
A teď to stvoření strašně ječelo pokaždé,
když se Harry přiblížil. Nevypadalo to, že by Lucius ty zvuky slyšel, stále
zůstával tak pokojný, zatímco Harry si musel přitisknout ruce na uši. Tak
se pokusil o několik kouzel na dálku, nic však nefungovalo.
„Luciusi!“ zakřičel znovu, zněl frustrovaně
a ochraptěle. Když bude takhle pokračovat, přijde brzy o hlas. „Luciusi!“ Harry
byl na pokraji zhroucení, tak zavřel oči a jen dýchal.
Něco takového obvykle dělával během války před
bitvou, a právě teď přivolával svou nebelvírskou odvahu a snažil se ji spojit s tou
trochou inteligence, kterou si myslel, že vlastní. Jenže jsem trochu
vypadl ze cviku, pomyslel si. Potřebuju pomoct Luciusovi, ale ta věc na
kouzla nereaguje... co teď?
Co takhle samotná magie? Harry bezhůlkovou
neverbální magii od poslední bitvy nepoužil. Věděl však, že je to v jeho moci,
a tak to musí zkusit. Harry se soustředil na Lusiuse, který vypadal tak
zatraceně klidně. Pokusil se nasměrovat svou magii, jak nejlépe dokázal,
ale tohle nikdy nebylo snadné. Přesto se proti tomu stvoření zapřel čistou
silou magie.
Bylo to, jako by tlačil do skály. Pokud
kouzelník, je-li dost silný, dokáže použít svou magii přímo, hodně se tím oslabí
a rychleji se vyčerpá. Harry už lapal po dechu, ale zkusil to znovu a
cítil, že stvoření trochu ustoupilo. Jen maličko, ale stačilo to, aby to
Harryho povzbudilo.
„Co to proboha…? Luciusi!“ Harryho
koncentrace praskla jako proutek a on se otočil k Elladoře, která se právě vřítila
do místnosti. „Co se to děje?“ vykřikla.
„Nevím přesně, ale zpívá mu to. Jestli
něco neuděláme, zabije ho to,“ řekl ponuře Harry. „Možná, když to zkusíme společně…“
„Sirénina skříňka,“ zalapala po dechu
Elladora.
„Cože?“ Nezdálo se, že by Elladora Harryho
slyšela, protože se horečně rozhlížela po knihovně. Vytáhla svou hůlku.
„Accio
Sirénina skříňka!“ vykřikla. Přímo skrz přízrak si přivolala černou
truhličku, vyrobenou z materiálu, který Harry nedokázal identifikovat. V mžiku
přistála v ruce Elladory, která s bouchnutím zaklapla otevřené
víko. Reakce byla okamžitá. Siréna se rozplynula jako závan vzduchu, který
se prohnal místností, a slyšet byla už pouze ozvěna bolestného zakvílení. Harry
běžel rovnou k Luciusovi, kde u jeho boku padl na kolena,
natáhl ruku a pohladil velmi bledý obličej.
„Luciusi,“ řekl Harry tiše, ale
pevně. „Luciusi, probuď se.“ Žádná reakce. Harry se přes rameno podíval
na Elladoru, ale ta vypadala, jako by byla fascinovaná truhličkou. „Paní
Malfoyová?“ Její oči se k němu prudce obrátily a odkašlala si.
„Dokážete vycítit jeho jádro?“ zašeptala
vyděšeně. Harry se zamračil, protože jen velmi silní kouzelníci dokázali
takhle vnímat magii, ale nezaváhal a otočil se zpátky k Luciusovi. Položil
dlaň na mladíkovu hruď a zavřel oči.
Magické jádro bylo silné a pulzující, a
Harry si oddechl.
„Ano,“ zašeptal a Elladora vydala tlumený
zvuk.
„Potom si potřebuje jen odpočinout,“
popotáhla. Harry přikývl a mávl hůlkou, aby tělo nadlehčil. Hůlku
zastrčil do kapsy a zvedl Luciuse svatebním stylem. Když se otočil,
zjistil, že Elladora si stále prohlíží skříňku.
„Co je to za věc?“ Harry si nemohl
pomoct, aby se nezeptal.
„Sirénina skříňka,“ bylo vše, co
řekla. Nastala dlouhá pauza.
„Co řeknete vašemu manželovi?“ Na to
vzhlédla a její oči se rozšířily překvapením.
„Vůbec nic,“ řekla a opakovaně zavrtěla
hlavou. „Není nutné, aby cokoli věděl. Zítra to bude, jako by se to nikdy
nestalo.“ Harry přikývl, aby dal najevo, že pochopil, co má předstírat. Tiše
mu oznámila, kde je Luciusova ložnice a Harry odešel.
Když se Harrymu podařilo najít ložnici, neztrácel
čas prohlížením výzdoby a šel rovnou k velké posteli s nebesy. Opatrně
Luciuse položil a jemně mu z obličeje odhrnul několik pramenů vlasů.
Byl tak krásný a vypadal tak klidně, že se
Harrymu sevřelo srdce. Věděl, že starší Lucius bude i za dvacetsedm let stále
krásný. Ale bude ve spánku pořád vypadat tak nevinně? Harry si nemohl pomoct,
ale pochyboval o tom. Lucius se mírně zavrtěl, jakoby se chtěl stulit v
peřinách. Harry se posadil na postel. Luciusovy rty se oddělily.
„Harry,“ vydechl tak tiše, že to Harry téměř
nezachytil.
„Luciusi,“ zašeptal Harry zpátky a
naklonil se tak blízko, že se jejich nosy prakticky dotýkaly.
„Zůstaň se mnou,“ zašeptal
Lucius. Harry polkl.
„Já nemůžu.“ Lucius svraštil obočí, přestože
stále spal.
„Zítra a navždy,“ zamumlal. „Slíbil's mi to.“ Harry
se zamračil a přemýšlel, co tím Lucius myslí. Než se Harry stačil zarazit,
sklonil se a přitiskl své rty Luciusovi na čelo. Pak rychle vyběhl z místnosti
a zakázal si přemýšlet nad tím, proč to vlastně udělal.
Když ležel v posteli, tak mu spánek, trochu
ironicky, unikal. Předpokládal, že ho ovlivnila ta traumatická
zkušenost. Pořád nemohl uvěřit, že mu srdce nevyskočilo z hrudi, když uviděl
Luciuse v životu ohrožujícím nebezpečí. Takhle vyděšený nebyl od konce
války, když byli v nebezpečí jeho přátelé. Co si Lucius myslel?
Co si myslel? Harry si náhle
uvědomil, že existovalo jen jedno vysvětlení: Lucius se Harryho snažil
zachránit. To bylo to, co zrušilo píseň. Odtáhl Harryho pryč... to pomyšlení
zapříčinilo, že se něco uvnitř Harryho současně vzedmulo i zadrhlo. Lucius.
Riskoval svůj život. Teď už Harry s naprostou jistotou věděl, že mladík je
dobrý, navzdory všemu - Abraxasovi, Karkarovi, Zmijozelu, jménu Malfoy - je to
dobrý člověk, ale tím to bylo všechno ještě horší. Jak by Harry
s tím, co věděl, mohl nechat Luciuse pochodovat vstříc jeho osudu?
Nepotěšený vinou, která v něm vytryskla,
se Harry otočil, zabořil hlavu do polštáře a přinutil se nemyslet na nic jiného,
než na prázdnou bílou zeď, protože neměl žádný lektvar bezesného spánku.
XXX
Když Lucius přišel k vědomí, zhluboka
se nadechl. Otevřel oči a zjistil, že je ve své posteli, což nebylo nic
neobvyklého. Velmi hluboký spánek, ze kterého se právě probudil, byl
trochu neobvyklý, ale Lucius nad tím ve skutečnosti nepřemýšlel, protože byl
příliš zaneprázdněný tím, že se mračil na své oblečení. Proč je stále
oblečený?
A pak se mu všechno vrátilo jako pytel
cihel. Jeho první myšlenka mu unikla ze rtů v zoufalé prosbě:
„Harry.“
Vylítl z postele, ale vzápětí se zase zklidnil. Nebyl
od přírody zbrklý. Především, někdo ho očividně uložil do postele. Pokud
by Harry zemřel, došlo by k vyšetřování a Luciusovi by nebylo dovoleno tak
dlouho spát. Zkontroloval čas: bylo půl jedenácté.
Rozhodnutý zůstat v klidu dokud nebude přesně
vědět, co se stalo, přešel Lucius do koupelny. Ale nesprchoval se, jen na
sebe vrhnul pár osvěžujících kouzel a převlékl se. Když zamířil k jídelně,
cítil, jak mu buší srdce. Ve dveřích se zastavil a zíral.
Igor a Abraxas tam strnule seděli a vzájemně
na sebe vysílali tázavé pohledy, evidentně se bolestně toužili dostat pryč, aby
si mohli promluvit v soukromí. Luciusova matka popíjela čaj a tiše mluvila o
počasí, nebo něco takového. Harry...
Harry pojídal zdravou snídani a ve vhodných
chvílích Elladoře přikyvoval, jinak druhé dva ignoroval. Vypadal naprosto
v pohodě a Lucius byl zmatený, což se mu nelíbilo.
„Luciusi,“ řekla Elladora, když si všimla
svého syna. „Nepřisedneš si k nám?“ Lucius vešel dovnitř, omámeně se
posadil naproti Harrymu a snažil se zachytit mužův pohled. Harry Luciusovým
směrem jen zběžně pohlédl.
„Brýtro,“ podařilo se mu stěží zamumlat,
než si do úst nacpal topinku.
„Dobré
ráno,“ odpověděl Lucius. Uvažoval, jestli Harry zachytil jeho narážku,
ale ten nedal najevo, že by bylo cokoli v nepořádku. Ani nikdo z ostatních,
vyjma pohledů, které si Igor s Abraxasem neustále vyměňovali.
„Spal jsi dobře, Luciusi?“ zeptala se
Elladora. Lucius jí odpověděl a od té doby mu matka nedovolila
mlčet. Celou snídani udržovala konverzaci, přecházeli od jedné banální
věci ke druhé. Lucius byl stále naštvanější. Chtěl, aby se na něho
Harry podíval a vysvětlil, co se stalo. Harry musel Luciuse uložit do
postele... to byla zvláštní myšlenka. Copak
se tu asi dnes ráno odehrálo, uvažoval Lucius, když Harry sešel dolů dokonale živý? Jak mě zachránil? Po
snídani se Abraxas a Igor rozloučili s Harrym a rychle odešli.
„No,“ řekl Harry a odkašlal si. „Mockrát
vám děkuji za vaši pohostinnost, ale obávám se, že se musím vrátit do Bradavic. Oznámkovat eseje a tak, však víte.“
„Ano, samozřejmě,“ řekla Elladora a vstala
současně s Harrym. Lucius náhle vyskočil.
„Vyprovodím vás.“
„Není třeba…“
„Nesmysl, trvám na tom.“ Zdá se, že Harry
tentokrát narážku pochopil a nehádal se. Elladora nic neřekla a dovolila Harrymu
rozloučit se s ní stejným způsobem, jakým se přivítali: přidržel si její
ruku u rtů.
Společně vykročili a vzápětí se objevil
nějaký skřítek s Harryho pláštěm a taškou. Profesor si převzal své věci a
Lucius otevřel dveře. Oba vyšli ven a Harry ani nepředstíral, že je nečeká
rozhovor. Lucius zavřel dveře a použil několik diskrétních kouzel. Notnou
chvíli se pak na Harryho díval.
„Co se stalo?“ zeptal se. Zelené
oči ho probodly a Lucius potlačil náhlé zachvění.
„Přišla tvá matka a pomohla,“ řekl
Harry. Lucius v šoku zvedl obočí. „Říkala, že to tvému otci neřekne.“ Sakra,
povzdechl si v duchu a uvažoval, jestli s ním o tom matka bude chtít mluvit. Dvojice
na sebe několik vteřin zírala a Luciusovi se vybavily některé sny, které měl,
když mu zpíval hlas Sirény. Všechny představovaly Harryho, vyprávěly mu
sladké věci. Lucius polkl. Tento muž. Mínění toho muže pro něho znamenalo
velmi mnoho, ale tolik, že bylo významnější než jeho vlastní budoucnost? Než otcův
hněv? Zavrtěl hlavou. Na budoucnost myslet nechtěl. Pro jednou chtěl jen...
Přistoupil blíž a naklonil se.
„Co to děláš?“ zeptal se Harry se
znepokojením v očích. Lucius to nemohl vydržet! Už ani o chvíli déle! Pro
Merlina, vždyť Harry málem zemřel. Lucius ho popadl za ramena, přitáhl k sobě
a přitiskl své rty na ty, které tak dlouho toužil políbit. Harry vzdoroval,
z hrdla mu vyšlo tlumené zaskučení.
Ale rázem se všechno změnilo. Harry zavrčel,
jeho ruce se zvedly a přidržely si Luciusovu hlavu. Svým jazykem pronikl do Luciusových
úst a oba zasténali. Lucius si pomyslel, že nic lahodnějšího, než tato
ústa, nikdy neochutnal. Harryho jazyk chutnal jako snídaně, ale Lucius ho
nadšeně sál a nestaral se. Zatímco Harry svíral pěsti v blonďatých vlasech,
Luciusovy dlaně se pohnuly směrem dolů a sevřely Harryho zadek, čímž přitiskl jejich
těla neuvěřitelně blízko. Hltali se navzájem. Jediné, co Lucius vnímal,
byl Harry; jako by ten muž byl celé jeho bytí. Polibek byl vlhký, tvrdý a
dokonalý.
Harry Luciuse odstrčil stejně rychle, jako
s tím začal. Oba zalapali po dechu. Harry vypadal zaraženě, což Luciusovi
považoval za poněkud zbytečné.
„Už to nikdy nedělej,“ varoval Harry.
„Tak dobře,“ řekl Lucius pevně. „Jak si
přeješ.“
„Jsi můj student, Luciusi,“ řekl Harry a
snažil se, aby to znělo rozumně. „Je to neetické.“
„Takové věci se stávají,“ řekl tiše
Lucius. „Potěšení mezi dvěma dospělými…“
„Je ti sotva sedmnáct... Je ti sedmnáct,
ne?“
„Ano,“ zalhal Lucius. Harry
přikývl. Teď se Lucius cítil špatně. Harry vypadal sotva na sedmnáct,
zatímco Lucius... vypadal starší.
„Uvidíme se ve škole.“ Harry nečekal
na odpověď, sešel po schodech dolů a vydal se po příjezdové cestě. Když
prošel kolem brány, přemístil se. Lucius tam stál a dost dlouho zíral na
prázdné místo.
„Slíbil's mi to,“ zašeptal si pro
sebe. Otočil se a šel zpátky dovnitř.
XXX
Když byl Harry konečně zpátky ve svých
pokojích, unaveně si povzdechl. Promnul si tvář a vyrazil do koupelny, aby
si do ní šplíchnul trochu vody. Políbil Luciuse Malfoye. Políbil budoucího
otce Draca Malfoye. Políbil svého studenta.
Jen se trochu opláchl a pak na sebe chvíli
zíral do zrcadla. Dotek Luciusových rtů stále přetrvával. Do paměti
měl vypálený obrázek Luciuse pod vlivem hlasu Sirény. Chtěl jen... cítit, že je
Lucius zdravý a v pořádku. Harry svěsil hlavu. Už se to déle nedalo popírat.
Zajímal se o Luciuse víc, než by jako profesor
měl. To nebylo dobré. Harry se už nikdy nechtěl vidět s Luciusem v
podobné situaci.
A neměl by, že ne? Pokud nechá osud,
aby se o to postaral, potom se s Luciusem sejde takříkajíc na druhém
konci. Tou dobou si ho Lucius s největší pravděpodobností nebude ani pamatovat,
a pokud ano, pak ho jistě bude nenávidět za všechny ty věci, kterými musel
projít... věci, kterým Harry mohl zabránit.
Bože, to bylo tak frustrující! Harry o
tom nemohl přemýšlet, jinak by zešílel. Potřebuje se jen dostat přes druhé
pololetí a pak odejde daleko, daleko...
A Lucius jím bude opovrhovat... Nenávidět
ho...
Bude ho nenávidět dost na to, aby se rozzuřil
na malého chlapce, co má na sobě jen jednu ponožku?
Harry otevřel ústa v náhlém pochopení. Je
možné, že je osud tak krutý? Harry si pamatoval, jak ho Lucius Malfoy od
začátku nenáviděl ... Ale co když jejich první setkání nebylo tím skutečným
začátkem? Co když Lucius Harryho nenáviděl ještě dřív, než poznal jeho dvanáctiletou
verzi.
Ach bože. Harry se cítil mizerně. Na
ramenou ucítil drtivou váhu osudu a klesl na kolena. Co když byl právě on
příčinou Luciusova osudu? Co když se Lucius přidal k Voldemortovi kvůli němu? Osud
kroužil kolem dokola. Harry byl v pasti.
Nemohl Luciuse zachránit. Kdyby něco
řekl, mohly by se pak stát ještě horší věci. Prostě bude muset nést Luciusovu
nenávist. Jediná útěcha byla, dalo-li by se to tak nazvat, že Lucius nebyl
zkažený a nakonec se vrátí ke Světlu, a k Harrymu byl opravdu zdvořilý,
když se při návštěvě Malfoy Manor procházeli růžovou zahradou...
Harry vstal a osušil si tvář
ručníkem. Odešel do své pracovny známkovat školní práce. Ne, že by se tak
cítil lépe, ale pokud bylo něco, co mohl dělat, tak to bylo pokračovat v práci. I když se cítil na sračky.
XXX
Lucius se vrátil dovnitř a vydal se do
modrého salónku. Tam už seděla jeho matka, tak se rozhodl jít přímo k francouzskému
oknu a projít se v zahradě. Když svou matku míjel, promluvila, aniž by
vzhlédla od svého časopisu.
„To nezůstane bez trestu, Luciusi,“
zamumlala. Lucius se téměř zastavil, ale rozhodl se prostě předstírat, že
neslyšel. Vyšel ven a zhluboka se nadechl. Cítil se naprosto ochromený,
ale nebylo to nepříjemné, ve skutečnosti mu to takhle vyhovovalo. Obvykle musel
své emoce potlačovat, ale teď byly prostě... pryč. Alespoň pro tuto
chvíli.
Zhodnotil, že procházka ve sněhu dokonale odpovídá
jeho náladě, a vyrazil.
ooOoo
Pokračování >>> Mulligan 16
No nejsou ti naši kluci k zulíbání? A budou ještě více.
OdpovědětVymazatBobo
Tvůj komentář mě rozesmál. Stručné a výstižné. :-D
VymazatDíky za to.
Ach jo, mají to hodně složité...
OdpovědětVymazatSung
To jo. Lucius je svázaný svým společenským postavením a Harry nesmí ovlivňovat minulost. Ach jo...
VymazatDíky za komentář.
:-) no, rozhodne to bude ešte zaujímavé :)
OdpovědětVymazatďakujem za krásnu kapitolu, teším sa na ďalšiu :)
To teda bude. :) Strašně moc se těším, až vám to budu moci všechno naservírovat.
VymazatDíky za tvůj komentář a pochvalu. Autorka bude mít jistě taky radost. Mám podezření, že sem chodí nakukovat. :-D
Nehty málem nepřežily, ale naštěstí máme dvě ruce :-D... Siréninu skříňku bych opravdu nečekala.... a ani bych nečekala, že ji Harry nezná. No nevadí. A ta atmosféra mezi Harrym a Luciusem začíná být pořádně hustá. Děkuji za odpověď ke komentáři a za další kapitolu. Budu se těšit zase za týden...
OdpovědětVymazatJá to vidím tak, že v magickém světě existuje spousta artefaktů černé magie a některé jsou i dost vzácné. Nikdo nemůže znát všechno. Navíc, tohle je prostředek k nenápadnému odstranění. Harry měl ve své době úplně jiný problém, Voldemort ho chtěl zabít velmi okázale a všem na očích, takže tichá vražda nebyla aktuální. Proto se tomuto odvětví černé magie asi úplně podrobně nevěnoval. Nedbalý Nebelvír. :-D
VymazatRozhodně to mezi nimi pořádně jiskří a my z toho máme všichni radost. ;-)
Díky za tvůj komentík.
Šmarjá.. několikrát se mi úplně zastavilo srdce.. ta skříňka.. to bylo velmi rafinované. A Lucius mne celkem překvapil.. myslela bych, že nějak šikovně vymyslí, jak skříňku zavřít. Tohle jsem ovšem nečekala..:) ¨
OdpovědětVymazatTen polibek byl moc hezký, škoda že jsou oba tak totálně v "háji"..
Těším se na další pokráčko, jsem totiž děsně zvědavá..:))
Lily
Lucius přesně věděl, co má dělat. Jenže Siréna (nebo spíš iluze, vytvořená jejím očarovaným hlasem) se místo na Harryho zaměřila na něj a on to prostě jen nestihl. Tentokrát jeho matka nepřišla nevhod.
VymazatNo, teď aspoň Lucius ví, co je pro něho nejdůležitější. Otázka je, co s tím udělá.
Děkuji za tvůj komentář.
Víš, že spamíkové komentáře jsou moje nejoblíbenější;-)
OdpovědětVymazatTahle kapitola byla úžasná, hlas Sirény jsem vážně nečekala...A ten jejich polibek byl taková třešinka na dortu:-) Ae teď jsem vážně zvědavá, jak se oba rozhodnou...oba svázaní osudem, kterému se tk nějak nechtějí podvolit...Děkuju za kapitolu a komentář, vždycky potěší:-) Tk zase za týden.
Jenny
Tenhle komentář jsem si taky musela vylovit. :-D Zajímalo by mě, čím to je. Ale to necháme nějakému Ajťákovi, nebo koňovi, ten má větší hlavu. :-)
VymazatNechtějí se podvolit, nechtějí... Ale všechno je ve hvězdách a osud je pěkná mrcha. Takže uvidíme.
Děkuji ti za tvůj komentík, a zase v neděli. ;-)
Neviem si predstaviť čo by mal teraz Harry urobiť. Ale viem čo by som chcela aby urobil:) A veď už aj tak urobil zmenu v dejinách keď pobozkal Luciusa, tak prečo nepokračovať:)
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za kapitolu:)
Harry vlastně minulost zná jenom v hrubých rysech a především to, co se týkalo konkrétně jeho rodiny. Všechny detaily nezná nikdo. Vlastně jenom Lucius ví, co se v jeho mládí odehrálo... A ten o tom určitě s nikým neklábosil. :-D
VymazatDěkuji za tvůj komentář.
Tak autorka opravdu ví jak překvapit. Jsem čekala nějakého hnusného démona a ona to Siréna. Uf ještě, že Draco zasáhl. Sice to nestihl,ale i to se počítá. Dal tak čas Harrymu a své matce.
OdpovědětVymazatJenom mně mrzí, že jsem nemohla být mouchou na zdi při snídaní. Ten výraz na obličejích Abraxe a Igora musel být k nezaplacení.
Krásná kapča, báječný překlad a budu se moooooc těšit na pokračování :-D
Je to s podivem, ale někdy může být smrt i krásná. Jako eutanazie by to mohlo být fajn, ale jinak... brrrr. Nicméně Lucius ;-) si ujasnil, co je pro něho nejdůležitější.
VymazatTvá zvědavost mi není cizí, ale obávám se, že jako moucha bys na Manoru dlouho nepřežila. :-D
Děkuji za tvou pochvalu a komentík, cením si toho.
No to bylo vzrůšo.Nejdřív siréna pak ten polibek.Malfoy senior a jeho kumpán museli být vykulení,obávám se ale,že s tímhle už poběží k Voldymu.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
No jo, Voldy, na toho nesmíme zapomínat. Profesor Valen teď bude mít vizitku, kterou si "ne zcela" zasloužil (Potterovské štěstí, jasně), takže Smrtijedi budou celí žhaví, aby mu to vyklopili.
VymazatDíky za komentík.
Ach jaj! Tak akosi, Elladora začína byť moja favoritka :) evidentne ju starý doma pekne ser.., pretože si neviem predstaviť, prečo by im takto pomohla. Aj keď je pravda, že vlastne zachraňovala svojho syna, ale aj tak to mohla v pohode zvaliť na Harryho.Chalani to majú ťažké, som zvedavá, ako to pôjde s nimi ďalej po tej bozkávačke. Zamýšľam sa nad tou Elladorinou poslednou vetou. Neviem teraz, čo nezostane nepotrestané... buď to bonznú Voldemortovi, alebo ona pani zlatá vymyslí niečo iné. No neviem. Teším sa ďalej, je to už poriadne zamotané :) Dík Nade
OdpovědětVymazatElladora a její pohnutky jsou skutečnou záhadou. Je však naprosto zřejmé, že ačkoli se tváří jako poslušná ženuška, je to velmi svérázná osobnost. Když si ji představím - velmi krásná, tmavovlasá, vysoká (vyšší než její manžel) a s hlubokým dunivým hlasem. Neobyčejná představa. Abraxas má asi co dělat, aby se vedle ní cítil jako chlap. :-D
VymazatDěkuji za tvůj komentář. ;-)
Úplne Lucíka chápem, nemá to ľahké a Harry furt strečkuje, sakriš. Je fajn, že Elladora zasiahla, ale asi to bude mať vážne nejaké následky. Som zvedavá aké? Čo si ten starý fúzač vymyslí? Až sa bojím pomyslieť. Nápad so Siréninou skrinkou bol super. :) Vďaka za krásny preklad.
OdpovědětVymazat