Překlad: Nade
Tak tu máme další kapitolku. Postupně zjišťuji, že dva překlady současně jsou pro mě moc velký krajíc. Ale nebojte se, nepřeruším to. Když jsem se dala na vojnu, budu bojovat. :) ...ale už to fakt nikdy neudělám.
Za komentáře k předchozí kapitolce děkuji Catherine, Jutaki AiShine, Piper, Jenny, Jáje, Bobo a Zuzaně. :)
***
Kapitola
7
V Doupěti vypukl
chaos. Zavolali Bystrozory a Červíčkovi bylo podáno Veritasérum, aby přiznal
každý trestný čin, kterého se v minulosti dopustil. Bohužel pro Harryho a
bystrozory, Červíček o pobytu Smrtijedů nic nevěděl, což nebylo tak překvapující,
vzhledem k jeho nízkému postavení ve Voldemortově kruhu. Ale Harrymu to zas až
tak nevadilo. Dokud ta slizká krysa bude sedět v Azkabanu, nebude si nestěžovat.
Člověk, který zradil jeho rodiče, konečně dostal spravedlivý trest. To mu
stačilo. Alespoň pro tuto chvíli.
Harry dovolil,
aby mu malý úsměv uspokojení zkřivil koutky úst. Bude za to muset Luciusovi
Malfoyovi poděkovat. Když s ním tehdy mluvil, myslel to spíš jen jako žert.
Nenapadlo ho, že Lucius vezme jeho slova vážně. Ale kdo je, aby si stěžoval?
Samozřejmě, že Ron,
Hermiona, Remus a ostatní, spekulovali o té záhadné osobě, která Červíčka poslala,
ale Harry na to jen řekl, že o tom absolutně nemá páru.
„Harry,“ řekl najednou
Ron, „přišel jsem na to! Ten dárek přišel od profesora Brumbála!“
Jeho prohlášení
se setkalo s dvojicí nevěřícných pohledů.
„Proč si to
myslíš?“ zeptal se Harry.
„Ano, Rone,“
dodala Hermiona. „Proč nám svou skvělou myšlenku nevysvětlíš?“
„No, jsou Vánoce
a profesor Brumbál věděl, že budeš mít radost, když se nám podaří chytit
Červíčka,“ vysvětlil Ron svou teorii.
Hermiona si
odfrkla. „To ale není možné. Pokud by profesor Brumbál byl ten, kdo chytil
Červíčka, znamenalo by to, že musí znát místo pobytu Smrtijedů.“
„A jo.“ Ron pod tíhou
logiky viditelně splaskl.
„A to nemluvím o
tom,“ pokračovala Hermiona, „že Červíček byl zcela jasně myšlen jako vánoční
dárek pro Harryho,“ řekla a přitom na Harryho zírala.
Harry měl
podezření, že Hermiona už identitu odesílatele tuší. A nemýlil se. Jakmile Ron
odešel z místnosti, Hermiona se k němu otočila.
„Takže, Harry…“
řekla nakonec.
„Co jako?“
zeptal se a předstírat nevinnost.
„Ty samozřejmě
odesílatele znáš,“ pobídla ho.
„A kdo by to
jako měl být?“ zeptal se.
„To je jasné. Je
to Lucius Malfoy,“ prohlásila. „Člověk, který ti ho poslal, samozřejmě musí
vědět, kde se Smrtijedi skrývají. Takže buď je to špion, což je nemožné,
protože Snape tě nenávidí…“
Tady Harry málem
vyprskl smíchy. Snape že by mu poslal vánoční dárek? To spíš v srpnu napadne
sníh.
„…nebo že je to Smrtijed.
A jediný, se kterým jsi byl v posledních měsících ve styku, je Lucius
Malfoy,“ uzavřela Hermiona. „A to nemluvím o tom, že se na tebe stále dívá,
kdykoliv se domnívá, že to nikdo nevidí.“
„Vážně?“ zeptal
se Harry, tahle zpráva ho potěšila. Samozřejmě věděl, že se na něj Lucius dívá,
ale ne na této úrovni.
„Ano, je to spíš
jako by tě zkoumal. Jako by se tě pokoušel hodnotit. A Harry,“ dodala pevně,
„ty děláš to samé. Taky se na něho pořád díváš.“
No, tohle Harry popřít
nemohl.
„A teď ti daruje
tohle? Co se to tady děje, Harry?“ zeptala se, zřetelně znepokojená. „Tušila
jsem, že máš něco v plánu, když jsi ho navrhl najmout jako našeho profesora
Obrany. Chystáš se ho nalákat k nám?“ dožadovala se Hermiona. Její výraz
prozrazoval, co si o takovém nápadu myslí.
Harry se usmál.
Opravdu měl v plánu Luciuse nalákat, ale ne tak, jak měla na mysli Hermiona.
„Něco takového,“
připustil nakonec.
„Doufám, že víš,
co děláš, Harry,“ řekla tiše.
„Neboj se, Hermi,“
ujišťoval ji Harry. „Všechno bude v pořádku.“
Stočila
k němu podezíravý pohled, ale nic na to neřekla.
xxxxxxxxxxxxxx
V Denním věštci
vyšla zpráva o zatčení Petigrewa a následující den Smrtijedi znovu zaútočili.
Většina lidí se domnívala, že Smrtijedi chtěli pomstít smrt svého pána, ale
Harry v tom měl jasno. Chtěli ukázat, že z ministerstva a bystrozorů strach
nemají. Další útoky proběhly v průběhu několika příštích dnů. Smrtijedi, ve
spolupráci s obry, napadli West Country a pak zaútočili na madam Bonesovou
a Emmeline Vanceovou. Naštěstí se jim oběma podařilo vyváznout životem.
Několik dní po
Novém roce se Harry s Ronem, Hermionou a Ginny, vrátili zpátky do Bradavic. Aby
se dostali na nádraží Kings Cross, použili Záchranný autobus.
„Dávej na sebe
pozor, Harry,“ nabádala ho paní Weasleyová.
„Nebojte, paní
Weasleyová. Znáte mě, chci mít svatej pokoj,“ odvětil, což vyvolalo Ronův smích.
Po plačtivém
rozloučení s paní Weasleyovou nastoupili všichni do vlaku, kde narazili na Draca
Malfoye a jeho otce. Podle všeho se Lucius rozhodl připojit k nim na
jejich cestě Bradavickým Expresem. Harryho oči padly na brož, kterou měl Lucius
připnutou. Při pohledu na ni se v duchu pousmál. No, alespoň jeho vánoční
dárek neskončil v odpadcích.
xxxxxxxxxxxxxx
„Jsem rád, že
jsem tady,“ prohlásil Ron a rozhlížel se kolem sebe.
Právě byli ve
Velké síni. Harry to cítil stejně. Bradavice pro něho vždycky znamenaly domov. Nové
pololetí začalo poklidně, s úžasným překvapením pro šestý ročník. Oznámením o
kurzu přemisťování. Všichni tři se připojili ke skupině studentů, kteří se
chtěli na kurz zapsat.
„Takže, přemísťování,“
nanesl Ron, „to by mělo být v pohodě, ne?“
„No, já nevím,“
zapochyboval Harry. Při jeho zkušenostech s různými druhy kouzelnické dopravy,
jako jsou přenášedla a latexová síť, pochyboval, že by si přemisťování nějak
užíval.
„Doufám, že testem
projdu hned na poprvé,“ řekl Ron, teď vypadal ustaraně.
„Projdeš, Rone,
když se budeš pořádně učit,“ ujistila ho Hermiona.
„Hermiono!“ protestoval
Ron pohoršeným tónem. „Přemisťování je jiné než domácí úkoly do školy!“
„Jo, jasně,“
odvětila sarkasticky.
„Fred a George
složili zkoušku na poprvé,“ řekl Ron.
„Ale Charlie
selhal, že jo?“ zeptal se Harry.
„Jo, ale Charlie
má mohutnější tělo, než já,“ odpověděl Ron a zamračil se. „To znamená, že ho
Fred a George neprovokovali. No, aspoň ne přímo do obličeje.“
„Kdy bude ten test?“
zeptal se Harry.
„Až nám bude sedmnáct,“
odpověděla Hermiona.
„Dobře,“ řekl
Harry, „ale tady se stejně přemisťovat nemůžeme.“
„Koho to
zajímá?“ reagoval na to Ron. „Každý tady bude vědět, že se dokážu přemístit,
kdy se mi zachce.“
„Propána, Rone!“
hubovala ho Hermionu. „Jsi prefekt!“ připomněla mu.
Ti dva se hádali
celou cestu až do Velké síně. Ke své značné nelibosti se Harry musel u snídaně
posadit vedle Levandule Brownové, protože tam bylo poslední prázdné místo.
Hermiona mu věnovala soucitný pohled.
„Óh. Podívejte
se na něj!“ pronesla náhle Levandule, čímž Harryho překvapila.
„Dneska je tak hezký,“
komentovala to Parvati Patilová a dívala se při tom ke stolu zaměstnanců.
„To jo,“
souhlasila nadšeně Lavender, „profesor Malfoy vždycky vypadá skvěle.“
Ron se zakuckal svým
pitím. „Cože?!“ zeptal se. „Nezbláznily jste se vy dvě?“ zeptal se jich. „Vždyť
je to Smrtijed! Na Ministerstvu nás málem zabil!“ vyštěkl.
Levandule
obrátila oči v sloup. „To víme. A taky ho proto nenávidíme. Ale to nic nemění
na skutečnosti, že je to fešák. Je to tak, Parvati?“
Parvati přikývla.
Ron na ně chvíli
nevěřícně zíral a pak se obrátil na Harryho, jako by se ho ptal na jejich
duševní zdraví. Harry jen pokrčil rameny. S tímhle dotazem se obrátil na špatnou
osobu. Harry popravdě většině dívek nerozuměl. Stačí se podívat na jeho
zkušenosti s Cho. A Cho byla z jeho pohledu ještě v pohodě. Na rozdíl od
Levandule a Parvati, které trávily svůj čas klábosením o klucích, kosmetice, a vůbec
o všem možném, co je právě zaujalo. Pro něho bylo mnohem snazší pochopit kupříkladu
Hermionu nebo Ginny. Ale i Harry musel uznat, že Lucius Malfoy je opravdu pohledný
muž. Vysoký, štíhlý, dokonale rostlý a přiměřeně osvalený, a navíc ty jeho
stříbřitě blonďaté vlasy.
Ale přestože byl
Červíček příjemným překvapením, nestačilo to, aby se muž v jeho očích
vykoupil. Harry nezapomněl, co Lucius ve své minulosti udělal, nebo na způsob,
jakým Nevillovi na Odboru záhad vyhrožoval smrtí. Před několika měsíci by ho
ten muž, kdyby dostal šanci, bez váhání zabil.
Ale teď mu Harry
bude muset poděkovat za to, že mu dal Červíčka jako vánoční dárek. Musí přece Luciusovi
projevit vděk, že jo? Červíček byl jen začátek. Harry měl v plánu získat
od něho všechno, co půjde.
Po snídani šli na
hodinu Obrany. Lucius už byl ve třídě, kde na ně čekal.
„Dnes se budeme
učit o Mozkomorech,“ prohlásil Lucius. „Je tu někdo, kdo by nám mohl vysvětlit,
co je to Mozkomor?“ protáhl blonďák.
Harry zvedl
ruku. Všiml si, že Hermiona udělala totéž.
„Pane Pottere.“
„Mozkomorové jsou
temná stvoření. Živí se šťastnými myšlenkami, a tak způsobují deprese a
zoufalství každému, kdo se ocitne v jejich blízkosti. Také jsou schopni zkonzumovat
lidskou duši, jejich oběti pak zůstávají ve vegetativním stavu, a proto jsou také
často označování jako duše-sající ďáblové,“ vysvětlil Harry.
„Velmi dobře
řečeno, pane Pottere,“ řekl Lucius. „Jedním ze způsobů, jak se ochránit před Mozkomory,
je použít Patronovo zaklínadlo a zahnat je. Vyčarovaný Patron chrání čarodějku
nebo kouzelníka, který ho povolal, poslouchá jeho příkazy, a zmizí krátce poté,
kdy ho již není potřeba. Po provedení kouzla se objeví stříbřitý, nehmotný a
částečně průhledný Patron. Nesprávně provedený Patron se může pohybovat
v rozmezí od krátkodobých beztvarých záblesků stříbřité mlhy až po nezřetelné
tvary, které se dají snadno zničit, nebo se samy rychle rozplynou. Plnohodnotný
Patron na sebe bere pevnou podobu zvířete, které je často pro danou čarodějku
nebo kouzelníka nějak specifické,“ objasnil.
Na Harryho
udělal Luciusův výklad dojem. Blonďák opravdu věděl, o čem mluví.
„Provedení
kouzla vyžaduje použití hůlky, koncentrovat se na nějakou silnou šťastnou
vzpomínku, a vyslovit formuli Expecto
Patronum,“ pokračoval Lucius. „Měl bych vás však varovat. Patronovo kouzlo
je pokročilá magie a je obtížně zvládnutelné, a to zejména v emocionálně
náročných podmínkách. Někteří z vás,“ ušklíbl se, „ho nedokážou vykouzlit
vůbec.“
Po tomto
prohlášení Harry potlačil úsměv. Lucius totiž nevěděl, že on už členy
Brumbálovy armády vykouzlit Patrona naučil.
„Co takhle malá
demonstrace, pane Pottere?“
Harry v tom
poznal výzvu. „Samozřejmě, pane profesore,“ odpověděl. Koutkem oka viděl, jak
se Ron usmál.
„Expecto Patronum,“ pronesl Harry a
všichni sledovali, jak z jeho hůlky vyskočil stříbrný jelen. Rozběhl se po
třídě a pak se vrátil k Harrymu.
„Pět bodů pro
Nebelvír,“ protáhl Lucius. „A teď chci, abyste to kouzlo vyzkoušeli všichni.“
Na konci hodiny
to byli pouze Nebelvíři, komu se kouzlo podařilo. Bylo to pochopitelné, protože
minulý rok byli všichni v Brumbálově armádě. Když Zmijozelové opouštěli
třídu, každý z nich Harryho vraždil očima, zejména Draco Malfoy. Od jejich
posledního střetu si k nim však Malfoy už nic nedovolil. Prostě na ně
jenom zíral, ale zdržel se jakéhokoli komentáře. Harry měl tušení, že Lucius dal
řeč se svým synem.
Schválně zůstal pozadu,
protože chtěl s mužem mluvit.
„O co jde, pane
Pottere?“ otázal se Lucius.
„Náročná
dovolená, profesore?“ zeptal se Harry.
„To není vaše
starost,“ odsekl Lucius a upíral na něho svůj pohled.
„Pravděpodobně
ne,“ uznal Harry. „V každém případě jsem chtěl jen říct, že děkuji za váš
vánoční dárek.“
„Nic jsem vám
nedal,“ odpověděl chladně Lucius.
„Když to říkáte,“
řekl Harry a pokrčil rameny. „Každopádně jsem o něčem uvažoval, pane profesore.
Dal jste nám za úkol vykouzlit Patrona, ale dosud jste nám sám žádného
nepředvedl. Takže mě napadlo…“ odmlčel se a věnoval Luciusovi spekulativní pohled.
„Je možné, že ho vykouzlit nedokážete?“
„A jak jste
došel k tomuto závěru?“ zeptal se Lucius, jeho oči zazářily chladným vztekem.
„Díky tomu
faktu, že jste Smrtijed,“ odpověděl Harry bez obalu.
„Nejsem
Smrtijed. Voldemort na mě využil kletbu Imperius, takže jsem musel plnit jeho
rozkazy. Byl jsem zbaven všech obvinění.“
„Není pochyb,
díky vašemu velkorysému daru našemu drahému ministrovi kouzel,“ řekl posměšně Harry.
„Já…“
Ale než měl Lucius
možnost k tomu cokoli říct, Harry ho přerušil. „Prosím, ušetřete mě všech
těch obvyklých lží, které kolem sebe tryská váš rozeklaný jazyk, pane profesore.“
Luciusovy oči se
nejprve v šoku rozšířily, než se jeho výraz vrátil do neutrální polohy.
Harry by vsadil celý svůj majetek, že nikdy nikdo se neodvážil s Luciusem
Malfoyem mluvit s takovou neúctou, snad s výjimkou Voldemorta, ale ten se nepočítal.
„Skutečnost, že
kletbu Imperius používáte na svou obhajobu je ten nejlepší vtip, co jsem kdy
slyšel,“ pokračoval Harry. „Stoupenci Toma se skládali z různých druhů lidí.
Slabí lidé, kteří hledali ochranu. Psychopati, které přitahují krutosti, jako
je vaše drahá švagrová. A ambiciózní lidé, kteří hledají sílu. Vy evidentně spadáte
do té poslední kategorie. Nemluvě o tom, že nenávidíte mudly a sám sebe považujete
za lepšího, než jsou oni. Jako byste někdy potřeboval kletbu Imperius, abyste
se k Tomovi přidal.“
Harry by
pokračoval, ale zvuk zvonku ho upozornil, že musí spěchat na další hodinu. „No,
tak já už musím jít, pane profesore. Uvidíme se později.“
Už se chystal
otevřít dveře, když na něho Lucius zavolal. Otočil se ve chvíli, kdy muž zvedl
hůlku.
„Expecto Patronum,“ pronesl Lucius. Ze
špičky jeho hůlky vyklouzl stříbrný sokol, přeletěl přes celou místnost a pak přistál
na Luciusově natažené levé ruce.
„Velmi pěkné, pane
profesore,“ okomentoval to Harry.
„Co se mě týče,
nikdy nepodléhejte domněnkám. Mohl byste být překvapený,“ ušklíbl se vědoucně Lucius.
„Já vím, co ode mě chcete, pane Pottere.“
„Opravdu?“ zeptal
se Harry. „Tak potom to bude všechno mnohem zajímavější.“
Lucius se náhle
usmál. A byl to skutečný úsměv, Harry u něho něco takového viděl vůbec poprvé. Od
chvíle, kdy se před několika lety setkali, si byl Harry jistý, že Lucius má ve
tváři trvale jízlivý výraz. Nesnášel fakt, že to musí přiznat, ale úsměv způsobil,
že Lucius vypadal mladší, než byl jeho skutečný věk, bylo to prostě tak. Vypadal
mnohem mladší a atraktivnější než předtím.
„Uvidíme, kdo z toho
nakonec vyjde jako vítěz,“ řekl Lucius.
„Rozhodně,
Luciusi,“ odpověděl Harry a otočil se k odchodu.
Lucius se opřel
ve svém křesle a přemýšlel o rozhovoru, který právě vedl s Potterem. Ale
také přemýšlel o všem, co se stalo od jejich setkání na Odboru záhad až do
jejich výměny vánočních dárků. Věci se děly příliš rychle a vymykaly se kontrole.
Před několika měsíci by toho spratka bez váhání zabil. Ale teď… teď si tím
nebyl jistý, už ne. Kdyby mu někdo před rokem řekl, že bude učit v Bradavicích
a dávat Potterovi vánoční dárky, ucrucioval
by toho dotyčného k smrti. A tohle všechno se dělo kvůli jednomu spratkovi,
který odmítal zemřít.
Lucius se
ušklíbl. „Předčasně vyspělé dítě,“ řekl pobaveně, „hodně předčasně.“
***
<<<Kapitola 6<<<>>>Kapitola 8>>>
Křením se jak idiot, díky za kapitolku
OdpovědětVymazatBobo
Jsem ráda, že tě to pobavilo.
VymazatDíky za komentář.
:D tí dvaja sú teda :D :D
OdpovědětVymazatveľmi pekné :)
Pěkně to mezi nimi jiskří, že jo? :D :D
VymazatDěkuji za komentář.
Toto začíná být opravdu zajímavé, nemůžu se přestat usmívat - já pár Lucius/Harry moc ráda. :) Také děkuji za kapitolu.
OdpovědětVymazatJá mám taky moc ráda Luciuse. Je to přesně ten typ nádherného a zkaženého chlapa, kterému bych se v reálném životě obloukem vyhnula.
VymazatAle sny nic nestojí... :-D
Děkuji za komentík.
Nemůžu než souhlasit, Lucius rozhodně je pěšák:-) jejich rozhovor byl vážně pěkný, slabé náznaky...a slovo "ucrucioval" mě fakt rozesmálo:-D rozhodně se těším na další kapitolu, za tuhle děkuju.
OdpovědětVymazatJenny
Ale už toho mám dost, ten pitomej tablet si píše, co chce...místo "pěšák" čtete "fešák" ;-) J.
VymazatBýt studentkou v Bradavicích, slintám jako bernardýn. :-D
VymazatDíky za tvůj dvojitý komentík, tvůj tablet mě má asi rád. :DDD
fantázia! Harry sa choval tak snapeovsky že to bolo DOKONALÉ mám úsmev od ucha k uchu. Bolo to brilantné a skvostné, súboj železných vôlí. Famózne
OdpovědětVymazatJe milé, že tenhle Harry má dostatek sebevědomí a sebejistoty, aby mohl důstojně čelit někomu takovému, jako je Lucius.
VymazatUvidíme, kdo v tom souboji vyhraje.
Děkuji za koment.
V podstatě všechny komentátorky mi vzaly slova z úst! :D Celou dobu jsem se uculovala, protože zmijozelský Harry je prostě nejlepší! :D A Lucík ♥ Ty jejich rozhovory a oni dva spolu :D už se nemůžu dočkat dalších dílů! :D Děkuju moc za překlad! :)
OdpovědětVymazatTo se mi taky někdy stává. Jsem plná dojmů z povídky a pak nakouknu do komentářů a zjistím, že vlastně už nemám co dodat. :-DD
VymazatJá už se moc těším, až se ti dva k sobě dostanou "trochu" blíž.
Díky za tvůj komentík.
Díky, že nejsi jako já, že i když se ti to kupí, nestíháš a třeba ani nemáš chuť, přesto vytrváváš (a já můžu syslit). :D
OdpovědětVymazatJája
Děkuji za pochvalu, moc si toho cením. I když se mi občas taky moc nedaří. Překlad ale dokončím, i kdyby když...
VymazatDěkuji za komentář.
Čakala som trochu vrelejšie poďakovanie :D ale takto je to viac Luciusovské. U Luciusa som čakala patronusa páva :)
OdpovědětVymazatDievčatám sa nečudujem, že básnia o svojom krásnom profesorovi, som zvedavá ako sa budú tváriť, keď sa dozvedia po kom ten fešáčik striebornovlasatý pokukuje.Ďakujem za kapitolu :)
Lucius hraje přesně v tom duchu - já vím, že ty víš, ale... ;-)
VymazatPáv se nabízí, ale úplně Luciuse nevystihuje. Páv je pták pouze na ozdobu, jenže Lucius je skutečný dravec.
A děvčata budou mít dvojnásobnou smůlu, až zjistí, jak se věci mají.
:-DDD Bradavice se změní v slzavé údolí.
Děkuji za tvůj komentík.
:D To se mi moc líbí :D Jsem fakt zvědavá jak to s těma dvěma dopadne :D
OdpovědětVymazatJsme rády, že se ti povídka líbí. Každý nový čtenář je vřele vítán. :-)
VymazatDěkujeme za komentář.