Vábení moci - 10.

kapitola 10. Staří a noví přátelé (autor Nade)


A opět děkujeme našim komentujícím, jmenovitě: Salazaret, tess, Jutaki, Nemesis, bibi a samba. Díky!!!

V pondělí dopoledne kráčeli Harry a jeho nový kolega Sanders, ve svých bystrozorských hábitech po Příčné. Bylo součástí jejich práce občas se objevit v ulicích, aby kouzelnická veřejnost věděla, že je tu někdo, kdo bdí nad bezpečností. Je příjemné vidět bystrozory, jak pomalu kráčí po ulicích a sledují dění kolem sebe. Na rozdíl od dob, kdy se muži zákona zjevovali ve spěchu, z ničeho nic, a vždycky to byla známka něčeho špatného. Znamenalo to zkázu a smrt. Ne, že by za to mohli. Teď se však už vrátil všeobecný pocit klidu a bezpečí.

Bystrozoři si z toho občas sami dělali legraci a označovali se za pochůzkáře, ale ve skutečnosti to měli stejně rádi, jako obyvatelé kouzelnických oblastí.

Na chvíli vypadnout od papírování a více i méně řešitelných případů, a navštívit známá místa, setkávat se s obyvateli a občas prohodit nějaké to slovo. Nebylo to od věci. Lidé občas jen tak mezi řečí vypustili informaci, která nečekaně pomohla hnout s nějakým případem, ať už současným nebo do budoucna.

A Harry si to také užíval. Právě dnes bylo nádherné počasí, jako stvořené na odreagování od běžného každodenního stressu. Byla to také příležitost, jak se blíže seznámit s novým kolegou. Všiml si, že si uvolněně vykračuje vedle něho a sem tam odpovídá na pozdravy kolemjdoucích. Opět byl upravený a velmi elegantní. Pod rozepnutým hábitem měl na sobě bílou košili s vysokým límcem, která se velmi hodila k jeho romantickému stylu. Kolem krku měl, jako správný švihák, ozdobnou sametovou vázanku.

Vedle něho si Harry ve svých riflích a tričku připadal trochu jako vesnický balík. Ale bylo to pohodlné a on měl své oblečení rád, tak co. Preferoval pohodlí a cítil se v tom dobře.

„Jak se vám u nás líbí? Vím, že je ještě brzo na nějaké závěry, ale nějaký obrázek jste si už udělal, ne?“ zeptal se Harry.

„První dojem byl skvělý, pokud můžu říct. Když jsem požádal o přeložení, ani ve snu se mi nezdálo, že bych mohl pracovat zrovna s hrdinou Potterem“, odpověděl Sanders.

„Brzo poznáte, že to zase taková sláva není“, odporoval Harry. Tyhle řeči neměl rád.

„A navíc skromný hrdina?“, usmál se bystrozor. „Nechte být. Stačí se rozhlídnout kolem. Je vidět, že lidi vás mají rádi.“

„Nenechte se oklamat. Pořád existují lidé, kteří mi nemůžou přijít na jméno“, prohlásil s vážnou tváří Harry.

„Myslíte patrně ty, kteří se zapletli s temnou stranou, ne?

„Budete se divit, ale ti jsou celkem v pohodě. Mají své vlastní problémy, pokud můžu soudit. Spíš jde o obyčejné lidi, kteří jsou ovlivněni těmi úžasnými články Denního věštce. Tam se za mých studentských let o mně mohli dočíst spoustu zajímavých, ale hlavně nelichotivých věcí. Kupodivu spousta lidí věří slepě tomu, co si přečtou v novinách. Nesmíte zapomínat na závistivé a nepřející, kterých je všude víc než dost.“ Harry se hořce usmál. „Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“

„Ale všichni musí uznat, že jste zabil Vy-víte-koho“, podivoval se nový kolega.

Harry se zasmál. „To asi ano, ale nebyl jsem na to sám.“

„Samozřejmě. Hlavně vaši přátelé ze školy, že? Pracují také na ministerstvu, pokud vím, ale překvapilo mě, že nejste ve skupině spolu“, podivil se Sanders.

„To Bradáč“, zasmál se Harry. „Měl zřejmě pocit, že když nás nechá pohromadě, tak nastane anarchie nebo co.“

„Anarchie?“ Udivený výraz nenechal Harryho na pochybách, že ten člověk má o něm představu uvědomělého hrdiny, který bez řečí zachraňuje všechno a všechny.

„Abych byl přesný, ne vždycky jsme se v minulosti řídili nařízením ministerstva. Mám trochu problémy s autoritami a slepou poslušností, pokud mi rozumíte.“ Nerad vzpomínal na dobu, kdy ministr kouzel Popletal dělal všechno pro to, aby uchránil vlastní zadek.

„Takže proto pracujete s Brickem a Flitwickem. Neštve vás to?“ zajímal se Sanders.

„Kdepak. Rona a Hermionu stále vídám, ale už máme vlastní životy. Škola skončila, život jde dál“, vysvětloval Harry. „Své dva kolegy mám rád. Jsme sehraná trojka, to brzy poznáte sám. Věřím, že mezi nás zapadnete.“

„To doufám“, vyslovil své přání Sanders. „Kolega Brick mě ale asi nemá moc v lásce, co?“

„Jason?“, usmál se Harry. „Nemá rád konkurenci.“

„To jako v práci?“, divil se mladý muž.

„To jako v lásce“, přesnil Harry.

„Ach táák“, pochopení mu na chvíli zasvítilo v očích, ale pak se mírně zamračil. „Ale já jsem neměl pocit, že vy dva spolu něco máte.“

„Taky že ne. Jsme přátelé a tak to i zůstane. Ale pořád to zkouší, i když jsem mu mnohokrát vysvětloval, že z toho nic nebude.“ Harry trochu otráveně mávl rukou.

„Tak ode mě mu nebezpečí v žádném případě nehrozí. Já mám dlouholetou přítelkyni, kterou mám rád a v dohledné době se zřejmě budeme brát. Spíš dřív, protože už na mě dost tlačí, jestli mi rozumíte.“

„Chápu“, zasmál se Harry. „Ženy v tomto ohledu dokážou být dost drsné, co?“

„Ani si  neumíte představit“, prohlásil s úsměvem.

„Vlastně jsem rád, že máte děvče. Stačí, že musím neustále odrážet Jasone. Dva bych už asi nezvládnul. Nic proti vám, samozřejmě!“ Harry zvedl ruce ve zdánlivě obranném gestu a Sanders chápavě pokýval hlavou.

„Rozumím, taky nejste můj typ.“ Oba se tomu zasmáli.

„Snad bychom si mohli tykat“, nadhodil Harry v náhlém popudu. „Ahoj, já jsem Harry.“

Podal mu ruku a Sanders ji potěšeně přijal. „Ahoj, já jsem Steve, ale říkej mi Sanders. Jsem na to zvyklý. Doufám, že mě Brick nepřizabije“, odtušil a oba se na sebe přátelsky usmáli.

„Co ten případ, na kterém pracujete? Už jste s tím nějak hnuli?“, obrátil Sanders hovor zpět k práci.

„Mám nějaké nové indicie a včera jsem v tom celý den ležel“, reagoval Harry. „Ale tady na ulici se o tom bavit nemůžeme. Choulostivé téma“, zamračil se.

„Až tak? Chápu. Ale zapojíte mě do toho, že?“ Harryho potěšila i pobavila Sandersova chtivost do práce.

„Samozřejmě. Ještě čekám nějaké informace od Hermiony. Až se v úřadě sejdeme všichni čtyři, poreferuji vám všem, k čemu jsem došel“, ujistil ho Harry. Už teď však byl pevně rozhodnutý, podržet před nimi v tajnosti svůj hlavní zdroj informací. Hodlal dodržet slib, který dal Malfoyovi.

Právě došli k obchodu se starožitnými magickými předměty, kde pracoval jeho spolužák Zachary Smith. „Tady bych se chtěl zastavit“, informoval Sanderse. „Půjdeš tam se mnou?“

„Pokud ti to nebude vadit, zaskočil bych tady vedle“, ukázal Sanders na vedlejší bylinkářství. „Potřebuji doplnit některé zásoby.“

„Ovládáš lektvary?“, zajímal se Harry.

„Ani ne, ale Cindy, to je moje dívka, je v tom dobrá. Určitě jí tím udělám radost“, těšil se Sanders.

„Já jsme v lektvarech úplně levý“, přiznal Harry.

Kolega se zasmál. „Je příjemné slyšet, že nejsi úplně dokonalý!“

„Říkal jsem ti to“, usmál se Harry. „Za chvíli se tu teda sejdeme.“ Mávnul na něho a vydal se do obchůdku.

Vzal za kliku a vstoupil do krámku. Zvoneček, který visel nade dveřmi zacinkal, aby upozornil personál na hosta. Uvnitř bylo příjemné příšeří, které svědčilo vystavenému zboží. Harry sem chodil rád. Ne, že by byl Zachary až takový kamarád, ale něco spolu prožili a to je spojovalo. Harry spíš miloval atmosféru, která tu vládla. Ve vitrínách a na stolcích odpočívaly předměty, které v sobě měly netušené schopnosti. Byly skoro jako lidé. Na některých byla od pohledu vidět nedočkavost, s jakou byly ochotné sloužit ke svému účelu. Harry se pousmál při pomyšlení, jak skoro poskakují na svých místech, aby si je někdo všimnul. Jiné zase působily nenápadně a člověk se mohl jenom dohadovat, co všechno dokáží. Pak tu byla sorta luxusního zboží, které se pyšně vystavovalo a budilo dojem moc-nekoukej-na-mě-nemáš. Všechno jakoby tu žilo vlastním životem a Harryho to bavilo. A paprsky slunce, které pronikaly z venku a dopadaly na podlahu, celému obchůdku dodávaly nostalgický vzhled. Ale nejsme v říši za zrcadlem, tohle je jenom kouzelnický svět.

„Harry!“ řítil se mu vstříc Zachary. „Jsem rád, že jsi se zastavil! Hledáš něco konkrétního, nebo jsi přišel jen na kus řeči?“

„Nazdar Zachu. Pokud mám být přesný, tak od každého trochu“, přistoupil ke spolužákovi a stiskl mu ruku.

„Soukromě nebo pracovně?“, zjišťoval Zachary a přešel za svůj pult.

„Pracovně“, upřesnil Harry.

„Tak se ptej. Nabídl bych ti židli k sezení, ale mám tu jenom exponáty“, rozhodil trochu bezradně rukama.

„V poho. Postojím“, uklidnil ho Harry a opřel se o pult.

„Tak říkej, co hledáš?“

„Jedná se mi o stříbrný svícen. Určitě takové věci prodáváte“, hodil udičku Harry.

„No jasně. Takových jsme už prodali mraky!“, chlubil se mladý obchodník. „Teď zrovna tu žádný nemám, ale mohl bych ti nějaký sehnat. Máš zájem o něco konkrétního?“

Harry se trochu předklonil a tichým hlasem se zeptal: „Slyšel jsi někdy o svícnech Černého Mordreda?“

Zachary na chvíli oněměl. „Slyšel. Já jsem si ale vždycky myslel, že se jedná o legendu.“ Ve tváři se mu smísil výraz překvapení s nadšením. “Chceš říct, že opravdu existují? To by bylo terno, něco takového získat! Ale náš obchod se na takové věci nespecializuje“, dodal trochu zklamaně. „To spíš v Obrtlé ulici, však víš.“

„A kdyby se ti něco takového dostalo do ruky, jak bys ho poznal?“

„Upřímně, Harry, já bych asi poznal prd“, přiznal Zach. „Ale můj otec by to jistojistě poznal. Dlouhá léta praxe a zapálení pro obor udělá své.“

„A co když ti něco proběhlo pod rukama, aniž by sis toho všimnul? Pokud vím, tak tvůj otec tady dost často není.“

„To sice ne, ale všechno co získám, stejně projde jeho rukama, než to jde do prodeje. Umí perfektně odhadnout hodnotu věcí. Tajemný šestý smysl nebo co“, mrknul na Harryho.

„A zatímco on si cestuje, slídí po nových objevech, na kterých by trhnul prachy, a poflakuje se s tím svým spolkem postarších karetních hráčů, já tady tvrdnu ve kšeftě jako poslední příručí.“ Neodolal, aby si trochu nepostěžoval nad nespravedlností života.

„Chudinečko“, politoval ho posměšně Harry. „Jednou všechno zdědíš, pořídíš si vlastního příručího, a budeš se poflakovat zase ty.“

„To bude, dej Merlin, až za dlouho. Teda pokud tatík naši živnost neprohraje v kartách“, zasmál se Zach.

„Mně tvůj otec nepřipadá jako hazardní hráč.“

„Eh, taky že není. To já jenom tak rejpu. Teď po válce se zase začal scházet s nějakými starými přáteli. Dokonce si nějak říkají …“, zamyslel se, ale pak nad tím mávnul rukou. „Nevím. Nedůležité!“ Zachary si nevšimnul, jak Harry zpozorněl, „Když jsem se ho ptal, co po večerech dělají, tak mi řekl, že popíjejí, hrají karty a tak. Prostě pánský spolek. Mně to připadá trochu snobské, tak si z něho od té doby dělám legraci.“

Zatímco Zach vyprávěl o svém otci, Harrymu to v hlavě pracovalo. Že by měl takové štěstí a netrefil na člena skupiny, o které mluvil Malfoy?

„Co na ty tvé vtípky říká otec?“

„Nic. Protože to neví“, zasmáli se společně. „Aspoň doufám.“

 „To doufej, snad budeš mít štěstí. A jak že jsi říkal, že se jmenuje ten karetní spolek?“, nadhodil jakoby bez zájmu Harry tušíc, že jen tak mimochodem by si Zach mohl vzpomenout.

„Připadalo mi to hrozně patetické“, zamyslel se na chvíli. „Potentia Sincerus, pokud si dobře vzpomínám. Proč se ptáš?“, potvrdil Harryho domněnku a soustředěně při tom přerovnával zboží ve vitríně pod sklem. „Chceš se přidat? A neválej se mi po pultě“, zahnal kamaráda ze svého teritoria.

„Jeden nikdy neví“, prohlásil Harry se vší vážností, „třeba mám touhu taky promrhat své jmění a hledám si způsob.“

„Jó, to já bych věděl o příjemných způsobech, jak rozfofrovat prachy“, prohlásil zasněně Zachary.

Harry se zasmál. „ Předpokládám, že je to mládeži nepřístupné.“ Zach spiklenecky zamrkal.

Harry byl spokojený, protože informace, které tu získal, ani nečekal. Nechtěl tím však upoutat jeho pozornost a tak se rozhodl, že to nějak zamluví.

Všiml si kovové věcičky, která ležela přímo na pultě. „Jé, tenhle hmoždíř je přesně takový, jako měl Snape“, obdivoval ho a jemně se dotkl prstem rukojeti paličky. „Pamatuju si ho z té spousty trestů, které jsem u něho absolvoval.“

„Jo, ten jeho byl fakt dobrý. Ale bohužel není na prodej“, posteskl si Zachary a Harry se zatvářil překvapeně. „Snape veškerý svůj majetek odkázal Bradavicím, to jsi nevěděl?“

„Spíš mi to připadá samozřejmé, že jsou jeho věci právě tam. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Co by se stalo, kdyby nestanovil dědice?“, zajímal se Harry.

„Pokud neexistuje žádný žijící příbuzný, všechno zabaví ministerstvo kouzel a poté vydraží ve veřejné dražbě. To je pro někoho, jako jsme my, vlastně ohromné terno!“ Harrymu neunikl chtivý záblesk v očích kamaráda.

„Vidím, že už jsi obchodník každým coulem. Víš, že mě trochu děsíš?“, poškleboval se mu.

„Skutečně? Tak to si u nás určitě něco koupíš“, přistoupil na škádlení mladík za kasou. „Vyber si cokoliv se ti bude líbit“, učinil rozmáchlé gesto, kterým obsáhl celý krámek. „Teda kromě toho hmoždíře. Už je zamluvený“, nasadil naučený omluvný výraz a vyvolal tím u Harryho zářivý úsměv.

„Moc dobře víš, že by mi byl naprosto k ničemu.“

„No to máš asi pravdu. Ale je to parádní věcička a spolehlivá“, chválil své zboží Zachary. „Zákazník si pro něho má přijít každou chvíli.“

„Tak fajn. Nebudu tě už zdržovat. Díky za pokec!“, loučil se Harry.

„Hlavně, když ti to málo k něčemu bylo“, usmál se mladík. „Tak se měj a zase se někdy zastav. A třeba by jsme mohli někam vyrazit“, zasmál se. „Slyšel jsme, že to umíš parádně roztočit.“

„To ti vyslepičil Geroge, ne?“, zamračil se Harry. „Zjišťuju, že je to pěkná drbna.“

„To víš, dobré zprávy se musí šířit ve prospěch obecného blaha“, žertoval Zach, zatímco Harry už se vypravil ke dveřím, vzal za kliku a otevřel. V duchu si opakoval Potentia Sincerus, Potentia Sincerus, aby to nezapomněl.

„No jasně“, zabručel směrem k Zachovi, mávnul na něj a v podstatě zacouval do dveří.

Následná srážka málem způsobila jeho pád, kdyby nebyl pevně sevřen v náručí.

„Pardon, omlouvám se“, drmolil Harry a opět bleskurychle nabral rovnováhu. Bystrozorské instinkty pracovaly samy.

„Nic se nestalo, Harry“, oslovil ho příjemný tichý hlas a pak dodal „Chyběl jsi mi.“

„Mathiasi?“

11. kapitola