Vábení moci - 12.

kapitola 12. Podezřelý? (autor Nade)

Tuto kapču věnuji sambě a Salazaret. Díky za podporu!
Dále děkuji tess, terkic, bibi, Katie11, Ni-chan, a ale ne! ...taky třem anonymkům. Doufám, že si udržím váš zájem.

Ta slova, ten hlas, všechno znělo tak mrazivě. Úplně cítil, jak kolem rostou rampouchy. Co se tu sakra děje? Otočil se za hlasem právě včas, aby byl svědkem toho, jak se postava s dlouhými, v tomto osvětlení téměř stříbrnými vlasy, vynořila z nicoty.

„Dobrý večer, pane Malfoyi,“ začal, aby vysvětlil to stíhání. „Jenom jsem se vás potřeboval nutně na něco zeptat.“

„Soukromě, nebo pracovně?“ Muž tam stál s rukama založenýma na prsou a měřil si Harryho ledovým pohledem.

„Vlastně je to pracovně, pokud vám to nebude vadit,“ snažil se být zdvořilý, aby zbytečně nepopudil toho, kdo už tak vypadal dost nevrle.

„Jsem tedy z něčeho podezřelý? Jak vzrušující. Budiž, ptejte se,“ oznámil mu tónem milostivého vladaře. V očích se mu však podivně zablýsklo, byl ve střehu. Harry se zhluboka nadechl, než začal.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte nějakého Caroluse Cvočka,“ Harry se rozhodl nechodit kolem horké kaše.

„To jméno mi nic neříká. Kdo to má být?“ Jeho tvář byla naprosto chladná a neproniknutelná. Nedalo se z ní nic vyčíst, ale to Harryho nepřekvapilo. Ledová socha je ledová socha.

„Noční vrátný od Svatého Munga,“ víc prozradit nehodlal.

„Takže nějaký moták,“ Malfoyovy rysy teď prozrazovaly pohrdání. „Proč by mě měl právě v tuto chvíli zajímat nějaký obyčejný moták?“

„Protože zmizel a těsně před tím byl viděn s někým, kdo zcela náhodou vypadá jako vy?“ Harry měl co dělat, aby potlačil své podráždění. Bez ohledu na svůj sexy vzhled byl Malfoy arogantní zmetek a na tom se zřejmě nic nezmění.

„A jak víte, že jde o motáka?!“ vystřelil další otázku. Tak teď se kruť, bídný červe!

K jeho překvapení se ten bídný červ pobaveně usmál a mírně se naklonil dopředu. „Pro vaši informaci, u Svatého Munga je tradicí zaměstnávat na neodborných místech motáky. Nějaký druh charity, či co.“ Lhostejně pokrčil rameny.

Proč jsem si myslel, že ho na něco nachytám? Byla to jasná provokace, ale Harry se rozhodl nenechat se vyvést z míry. Díval se mu zpříma do očí a čekal. Pár vteřin bylo napjaté ticho, které nakonec ukončil Malfoy.

„Se zmizením toho člověka nemám nic společného,“ prohlásil pevným hlasem. Při pohledu na pochybovačný obličej mladého muže dodal, „Stačí vám mé slovo, pane Pottere?“

Harry zaváhal, ale jenom velmi malou chvilku, ve které si překvapeně uvědomil, že tomu muži skutečně věří. Měl by navštívit Munga. „Stačí,“ povzdechl si, „věřím vám.“

„Ani netušíte, jak mě to těší,“ přistoupil muž o kousek blíž k Harrymu, ale pořád byla mezi nimi takříkajíc bezpečná vzdálenost. „Když už jsme se setkali, co vaše studium černé magie? Pokročil jste nějak?“

„Nemůžete se dočkat, kdy vám tu knihu vrátím?“

„Nemůžu se dočkat, až přijdete na Malfoy Manor vyrovnat svůj dluh,“ opravil ho Malfoy. „Jsem jen trochu nedočkavý. Takže?“

„No vlastně ano, už jsme něco rozluštili,“ přiznal Harry a očima radši bloudil v okolní tmě.

„Oh, takže pan Weasley obětoval trochu své velevzácné krve,“ ironie z něho jen odkapávala.

Nejdřív se Harry mírně zarazil. Jak je možné, že Malfoy ví, že to byl právě Ron, kdo potřísnil knihu krví. Ale v tu samou chvíli mu to došlo. Ron byl jediný čistokrevný v jejich malém spolku.

„Věděl jste to!“ Harry teď hleděl přímo do jeho očí. „Proto jste se moc nebránil tomu, abych ji to ukázal, že?“

„Právě jste mě nachytal při drobné zlomyslnosti. Jste zklamán?“ přiznal Malfoy, ale jeho výraz rozhodně nebyl kajícný, nebo provinilý.

„Abych byl upřímný, tak ani ne. Nějak to k vám patří. Jenom bych prosil, abyste nezacházel příliš daleko.“

„To vám mohu slíbit, když tak hezky prosíte,“ usmál se mírně pobaveně Malfoy a Harrymu připadalo, že ledová socha trochu taje. „À-propos … kdo určuje hranici toho … daleko?“

Měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy. A Harry rozhodně nechtěl dát najevo, že se začíná bavit. Malfoy uměl být okouzlující stejně, jako uměl být smrtelně chladný. A rozhodně uměl navodit situace, kterým by se Harry rád vyhnul. Přesto se neubránil drobnému úsměvu, potřásl hlavou a opět se setkal s šedomodrým pohledem. Malý okamžik porozumění. Cítil, že by měl hovor rychle ukončit, ale potřeboval ještě něco vědět.

„Ehm … dneska jste měl schůzku s panem Smithem … nějaké obchodní jednání?“

„Ach, všiml jste si? Měl jsem pocit, že jste poněkud … zaneprázdněn.“

Malfoyův hlas zněl opět chladně a Harry se nemohl ubránit lichotivému pocitu, že mu vadila přítomnost Mathiase. Mathiase, který teď právě sedí uvnitř a čeká, až se Harry vrátí. Jak na něho mohl jen na chvíli zapomenout? Měl by se rychle vrátit, než se jeho přítel urazí. Ale neodolal pokušení podráždit trochu hada bosou nohou.

„Ach, všiml jste si?“ použil Harry k odpovědi naprosto stejná slova jako Malfoy. „Měl jsem pocit, že jste mě při svém obchodním jednání ani neviděl. Anebo to byla přátelská schůzka?“ Harry nedokázal potlačit mírné podráždění ve svém hlase. Nelíbila se mu možnost, že by Malfoy byl zapleten do celé té záležitosti kolem rituálu moci. Nechtěl to. Nedělal si iluze, že je ten zatracený aristokrat čistý jako sklo. Znal přece jeho minulost!

Ale přesto všechno, co o něm věděl, hloupě Nebelvírsky doufal, že … co? Věřil, že zkušenost s Voldemortem Malfoye trochu odradila od mocenských choutek. Zbožné přání?

Malfoy si však jeho vrčení vysvětlil po svém. „Snad nežárlíte, pane Pottere?“ Zněl skoro potěšeně.

Harry se zajíknul překvapením. Kdy jsme začali hrát tuhle hru? Samolibý bastard! Snad si nemyslí, že ….

„Nejen vy můžete mít schůzku při dobré večeři,“ pokračoval spokojeně muž. „Ale buďte klidný. Pan Smith mě kontaktoval pouze jako obchodník, který přičinlivě jako mraveneček shání výjimečné zboží pro svůj obchod. Jsem pro něho nejen vhodný zdroj, ale také odbytiště.“

Harry spolknul ostrá slova. Tušil další provokaci. Tohle nedorozumění si budou muset vyjasnit, ale ne teď. Bylo mu jasné, že pokud má Smith a jeho spolek něco společného se svícny a rituálem, a pokud o tom Malfoy něco ví, nikdy mu to nepřizná. Ne takhle. Na co sakra myslel?!

„Takže pan Malfoy je teď významný sběratel?“ jízlivost, kterou dal najevo, mu dala aspoň malý pocit zadostiučinění. „Co vlastně sbíráte, jestli se smím zeptat?“

„Rád se obklopuji vším, co má nějakou minulost, význam, sílu. Moje malá posedlost, kterou nedokážu ovládnout.“ Malfoy přikročil k Harrymu tak blízko, že mu svá slova téměř mohl šeptat do ucha. Nezdálo se, že by ho Harry nějak rozhodil. Proč taky? Natáhl ruku a špičkami prstů se dotkl pramínku vlasů, které se Harrymu vlnily na límci.

„Jsem vášnivý sběratel a je jedno, jakou má předmět mého zájmu formu nebo tvar,“ zavrněl a Harry radši ustoupil o dva kroky.

„V tom případě vám přeju mnoho úspěchů ve vašem snažení.“

„Děkuji,“ odpověděl muž a jeho pohled byl opět zcela nečitelný.

„Já naopak děkuji, že jste mi věnoval svůj čas. Ale myslím, že už je čas se vrátit dovnitř.“ Harry tím dal najevo, že nehodlá být dalším kouskem ve sbírce, což tak nějak vyplulo v jeho podvědomí.

„Ano, je čas, abyste se vrátil k tomu bezvýznamnému muži vevnitř,“ prohlásil Malfoy jedovatě a obrátil se k odchodu. „Brzy vás očekávám, pane Pottere,“ zahlásil ještě přes rameno. Poté zmizel opět ve tmě, která restauraci obklopovala.

Harry chvíli zíral do tmy v místech, kde ten muž zmizel, dokud nezaslechl tichý zvuk přemístění. Je definitivně pryč. Uvědomil si, že se musí rychle vrátit dovnitř a trochu si to tam vyžehlit.

Obrátil se na patě a nabral směr přímo ke stolu, u kterého se už trochu nudil Mathias.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ omlouval se, když usedal na svou židli. Mathias si ho chvíli pozorně prohlížel a potom se usmál.

„Nějaká pracovní záležitost?“ otázal se opatrně, protože téma Harryho pracovní vytíženosti, byla důvodem dřívějších hádek. Chtěl být tentokrát chápavější navzdory tomu, že Harrymu nedělalo problém kvůli práci přerušit hned jejich první schůzku. Byť jen na pár minut, protože déle ten rozhovor netrval.

„Ano. Omlouvám se, že jsem zkazil naši schůzku, ale musel jsem nutně něco zjistit,“ Harry se tvářil kajícně, „vadí ti to moc?“

Mathias se usmál a jen mávnul rukou, aby naznačil, že se Harry zbytečně trápí. „Byl si aspoň úspěšný?“

„Vlastně ani ne. Byl kluzký jako úhoř,“ přiznal popravdě Harry, který si uvědomoval, že ho Malfoy příliš neuspokojil. Nemravně si pomyslel, že kdyby od Malfoye požadoval jiné uspokojení, patrně by se setkal s mnohem větší ochotou. Ale nezapomeň, Harry, tygr je nebezpečný! Drž se dál, nebo skončíš jako vycpaný exponát.

„To byl Malfoy, ne? Všiml jsem si, že jsi ho celý večer nenápadně sledoval. Je do něčeho zapletený?“ vyptával se Mathias, zjevně potěšený tím, jaký má přehled. Kdybys tak věděl… 

„Říká se o něm, že byl Smrtijed,“ dodal šeptem. Tohle Harryho trochu otravovalo. O Malfoyově Smrtijedství věděl víc, než kdokoliv jiný, ale tyhle šeptandy mu prostě vadily.

„Říká se spousta věcí, vždyť to znáš,“ odbyl ho mírně. „Potřeboval jsem jenom jeho svědectví a tohle byla skvělá příležitost,“ vysvětlil rychle a dolil jim sklenky. „Takže, co plánujeme dál?“ usmál se povzbudivě a pozvedl sklenku k přiťuknutí. Rozhodně se teď nechtěl bavit o Smrtijedech. Naštěstí Mathias na jeho výzvu hned reagoval a vzápětí se ozvalo jemné cinknutí skla.

„Mám v plánu podniknout spoustu věcí,“ rozhovořil se Mathias nadšeně a zasypal Harryho spoustou nápadů, co by mohli podniknout. Ten se jen trochu oklepal z toho přívalu a přidal se k plánování. Některé věci rovnou zamítnul, k některým něco přidal a u některých nápadů se rovnou zasmáli, aniž by bylo třeba dalšího komentáře. Jako jedna z nejzajímavějších možností byla návštěva mudlovského kina. Harry tam chodil rád a Mathiase už párkrát vzal sebou. Opravdu si to užívali. Teda až po tom, co mu musel snad stokrát vysvětlovat, jak to vlastně funguje. Bylo komické sledovat rodilého kouzelníka, jak žasne nad tím, že mudlové dokážou stvořit pohyblivé obrázky. A nejen to, celý příběh! A ti herci? …nepochopitelné! Harry se spokojeně zaculil a zcela proti bontónu si opřel lokty o stůl a položil si bradu do dlaní. Jednou z mála výhod celebrity je ta, že nikdo nikdy nepoukazuje na její drobné poklesky, tak proč toho nevyužít. Harrymu bylo veřejné mínění stejně už dost dlouho ukradené.

Teprve teď, když ho nerozptyloval žádný rušivý blonďatý element, začal se konečně bavit a večer s Mathiasem si opravdu užíval. Zase to tu bylo, to porozumění, spousta společných zájmů, všechno to, kvůli čemu spolu byli dřív. Znepokojivé myšlenky na Malfoye a podivné události kolem něho, odsunul stranou. Chtěl si aspoň na chvilku utrhnout chvilku klidu a zábavy. Opravdu mu s ním bylo dobře a drobné rozdíly nebyly na škodu. Zpestřovaly vztah. Jedna z mála věcí, které opravdu neměli společné, byla jejich práce. Mathias nechápal Harryho bystrozorské nasazení a on naopak nesdílel jeho zapálení pro lektvary, ale to snad nebude takový problém. Je to jen věc tolerance a oba dva byli právě na začátku. Na novém začátku.

Čas jim uběhl strašně rychle, a pokud nechtěli být potupně vyhozeni úklidovou četou skřítků, bylo načase jít domů. Většina hostů už byla pryč, když zaplatili a zvedli se k odchodu. V družné náladě se vydali bok po boku ztichlou noční ulicí a tiše spolu rozmlouvali. Ještě si měli co říct, než se rozdělí na cestu domů. Každý k sobě.

Po malém, trochu trapném intermezzu s lektvarem lásky se rozhodli, že na to nebudou tlačit. Prostě to nechají přirozeně plynout.

„Můžu tě políbit na rozloučenou?“ zeptal se tiše Mathias, když se zastavili na rohu ulice.

Harry se mírně usmál, s naprostou samozřejmostí přistoupil blíž k němu a chystal se k polibku. Mathias ho objal jednou rukou v pase a přitáhl si ho blíž do těsného objetí. Jejich rty už se téměř setkaly. Ale v tu chvíli se Harry zarazil. Instinkty mu napověděly, že není něco v pořádku.

Nebyli tam sami.

13. kapitola