Vábení moci - 22.

kapitola 22. - Vita pro Magia (autor Nade)

Strašně se omlouvám všem, kteří netrpělivě čekali na další kapitolu. Prostě to nešlo a potřebovala jsem si odpočinout. Čas mi najednou protekl mezi prsty jako voda. Ale už jsem chytila svou vlnu a vezu se na ní. Doufám, že si neroztřískám hubu o útesy (tzn. doufám, že vás potěším).

Tímto musím vyslovit díky všem, kteří čekali, ale hlavně mým komentátorům: Jutaki, Salazaret, tess, Clowersk, terkic, Nemesis, Serafiiin, bacil, Lucka, Hajmi, Saskya, Ni-chan, Kája a Sirina. Díky všem a doufám, že si to užijete se mnou.

22. kapitola – Vita pro Magia

Záře hořících svící se snažila rozehnat tmu, ale přesto tam bylo ponuro. Možná to bylo tím rozměrným prázdným prostorem, nebo temnou magií, která vibrovala vzduchem a navozovala děsivou atmosféru. Vzduch byl teplý a vlhký, z dáli bylo slyšet zurčení vody. Místnost měla vysokou křížovou klenbu, podepřenou mnoha mohutnými sloupy, jejich podpůrné hlavice byly zdobené hrůzně se tvářícími obličeji. Nacházela se ve sklepních prostorách starobylého domu, rozlehlých tak, že na její konce chabé světlo nedohlédlo. Pět svícnů nedokázalo vyhnat tmu z koutů, ale to nebyl důvod, proč tu stály, rozmístěné uprostřed prostoru v pravidelném kruhu. A ten kruh tam skutečně byl. Zářil na podlaze vlastním stříbrným světlem a vymezoval prostor stejně zářivé pěticípé hvězdě, jejíž pět hrotů se dotýkalo pat svícnů. Každý z hrotů symbolizuje jeden magický element, které společně tvoří základ celé magie. Byly to síly země, vzduchu, ohně, vody a ducha, a každý svícen byl runami označen odpovídajícím symbolem jedné z nich. Pentagram právě žil svým vlastním životem.

Nejdůležitější však byly dvě postavy přímo uprostřed. Starší muž s obnaženou hrudí ležel na zádech, ruce rozhozené do stran, nehty zarýval do kamene. Znehybněný magií vydával tiché bolestné steny, zatímco přímo nad ním klečela postava v kápi s rituálním nožem v pravé ruce. Právě rychlými tahy dokončila symbol Finio přímo na kůži muže pod ním. Čerstvé rány začaly ronit rudé kapky krve a zpod kápě klečícího se ozvala tichá, ale zřetelná slova zaklínání.

„Vitus finio. Magia eas mea.“ Dozněla inkantace a lektvar, který již působil v tělech obou mužů, uvolnil jejich magii. Ta se zvedla do mohutného víru nad nimi, kde se spojila v jednu a svou intenzitou hrozila narušením kruhu. Vzduch se chvěl nezkrotnou silou. Muž v kápi rychle zvedl dýku, kterou teď držel oběma rukama, ignorujíc zděšený výraz očí muže ležícího na zemi. Spěchal, protože ani pro něho nebyl rituál příjemný a navíc, pokud by došlo k nějakému narušení, hrozily nepředvídatelné následky. Rychlým švihem bodl dýku rovnou do srdce a jeho závěrečná inkantace „Eveniet!“ se smísila se smrtelným výkřikem jeho oběti. S posledním výdechem umírajícího muže se veškerá uvolněná magie na chvíli zastavila a pak se vrátila do jediného žijícího těla v kruhu, a to s takovou silou, že to muže v kápi odhodilo dozadu. Magický náraz uhasil všechny svícny a zářivý pentagram zmizel. Bylo dokonáno.

Chvíli byla naprostá tma a ticho přerušoval jenom zrychlený dech žijícího, který se právě vzpamatovával z účinků rituálu a odolával značnému nutkání zvracet. Po chvíli se vrávoravě zvedl na nohy a čekal, až se rozbouřená magie uvnitř jeho těl uklidní. Nevolnost pomalu ustupovala a nahrazoval ji příval síly. Bylo to úžasné a opojné. Jedním máchnutím hůlky neverbálně zapálil několik loučí, které opět prosvětlily nejbližší prostor. Nezadržitelně v něm stoupal pocit moci a neskromné spokojenosti se sebou samým. Muž mírně zaklonil hlavu a vydal mohutný výkřik. Žádna slova, pouze zvuk vítězství.

Z tmavých stínů za sloupy vystoupilo několik postav, které s posvátnou úctou sledovaly celý proces a nyní se uctivě sklonily před svým pánem.

Ale to ještě nebyl konec. On chtěl víc, mnohem víc!

ooOoo

Harry seděl ve své kanceláři, srkal své první ranní kafe a přerovnával bezmyšlenkovitě papíry na stole. Ne, že by neměl žádné myšlenky. Měl jich snad tisíc, ale ani jednu na práci. Ještě se mu v hlavě přehrával včerejší večer a hlavně jeho závěr. Lucius Malfoy se přiznal. Přiznal, že má na svědomí Meus, kterým je Harry označen. Byl docela pyšný na způsob, jakým Luciuse přiměl k přiznání. Skrytý Zmijozel uvnitř něho spokojeně předl. Použil Seana jako návnadu a povedlo se. Vlastně neměl co ztratit. To mu mimochodem připomnělo, že musí ještě zjistit, jakou v tom příběhu hraje Sean roli. Později.

Přiznáním to ovšem nekončilo. Harry Luciuse prudce obvinil z manipulace a podezřelých záměrů. Měl pocit, že ho Lucius zneužil, a hrozně ho to hnětlo. Ten samozřejmě, s veškerou svou arogancí, naprosto popíral jakoukoli vinu a navíc se drze, aspoň z Harryho pohledu, dožadoval svých vlastnických práv. To věci moc neprospívalo, protože, i když Harry shledával Luciuse žádoucím, nesmírně žádoucím, tenhle přístup mu zapaloval koudel u zadku. Když nad tím dnes přemýšlel, nebyl příliš pyšný na svůj výbuch vzteku. Ale už s tím nemohl nic dělat, ale trochu zlomyslně ho těšilo, že ani Lucuis nedokázal zachovat chladnou tvář. Nad tou myšlenkou se spokojeně ušklíbl.

….……

„Přes všechna tvá ujištění se pořád chováš, jako bych byl tvůj majetek! A to teda nejsem!“ řval rozlíceně.

„Nejsi můj majetek, ale přesto mi patříš. A netvař se, že nevíš jak to myslím,“ přistoupil k němu Lucius a dlaní se dotkl toho místa na hrudi. 

„Moc dobře vím, jak to myslíš,“ zavrčel Harry a vycouval z dosahu doteku, který hrozil, že ho spálí. „Jenom mi trochu uniká tvůj motiv.“

„Je velmi prostý. Získal jsem informace o tom, co se chystá a okamžitě jsem věděl, že právě ty budeš cílem. Chceš-li někoho okrást, rozhlédneš se nejdříve po těch nejbohatších. A ty přímo čníš jako věž nade všemi. Rozhodl jsem se jim překazit plány a tohle mi připadalo jako velmi vhodný způsob.“

„Vhodný způsob podle tvého měřítka?“ rýpnul si Harry. „Nemohl jsi prostě všechno nahlásit na ministerstvo a nechat to na nás?“

„Ale z toho bych nic nezískal,“ upozornil ho muž na zcela zjevné.

Harry prudce vtáhl vzduch nosem. Proč je pro některé lidi prospěch na prvním místě? Štvalo ho, že právě tenhle přístup hýbe celou společností. Politika. „Co třeba pocit z dobrého skutku?“ odpálil, ačkoli tušil, co bude následovat.

Lucius se zasmál a udělal rukou gesto, jako když se snaží uchopit vzduch a pak mu ukázal prázdnou dlaň.

„A co jsi tím teda získal?“ vyštěkl mladík.

„Velmi reálný příslib mimořádného milence? Muže, který je mocný, slavný a navíc je majitelem Relikvií smrti? Hmm, tvůj vzhled taky není k zahození, víš to?“ protahoval Malfoy a sjížděl očima Harryho postavu. Tomu bylo nad slunce jasné, že se muž na jeho účet ohromně baví.

„Takže jsem další obdivuhodná věc do tvé sbírky?“

„Už jsem ti říkal, že pro mě nejsi věc!“ odpověděl Lucius mírně podrážděně.

………..

Harry se musel usmát při vzpomínce, jak tam na sebe řvali. Byli jako oheň a voda. Nebo spíš jako oheň s dynamitem. Zničující kombinace. Když Lucius odložil masku rezervované zdvořilosti, odhalil velmi energického a výbušného muže. A Harrymu se to líbilo. Líbil se mu ten vášnivý muž. A líbilo se mu, že právě on dokázal, aby Malfoy odhodil naučené konvence a byl na chvíli sám sebou. Nehodlal mu ovšem jen tak odpustit. Nedá se jen tak pominout, když na vás někdo použije černou magii, ať už jsou jeho úmysly jakékoli. A navíc mu vymazal paměť. Když se však dožadoval vrácení vzpomínky, odbyl ho Lucius s tím, že na to je ještě příliš brzy. Harry ho však překvapil, když mu sdělil některé detaily, které se mu vybavily v jeho snech. Muž ho stihl velmi nečitelným pohledem, ale stál si na svém. Paličák jeden zatvrzelý.

………….

Hádku nakonec ukončil Harry pomyslným prásknutím dveří. Rozzuřeně prohlásil, že je nejvyšší čas jít domů a srovnat si myšlenky, a s tím se rychlým krokem vydal před bránu, odkud se hodlal přemístit rovnou domů. Spěchal, protože měl obavy, že mu Lucius bude chtít zabránit v odchodu nebo něco takového. Proto ani nebyl překvapený, když na něho u brány už čekal. No jistě, on se může na svém pozemku přemisťovat, jak je libo.

Harry ho hodlal ignorovat a projít kolem něho bez zastavení, ale jak to tak bývá, jeho úmysly nebyly akceptovány. Lucius ho popadl za zápěstí, přitáhl si ho těsně k sobě a bez okolků políbil. Nesmlouvavě, dobyvatelsky, ale přesto neubližoval. Druhou rukou ho vzal lehce kolem pasu a přitáhl si ho. Když se ale Harry po chvilce vymanil z objetí, nebránil mu.

„Co to….“ začal bublat Harry, ale byl přerušen.

„Jen jsem ti chtěl připomenout, než odsud odejdeš, že jsem velmi majetnický a velmi žárlivý,“ propaloval ho pohledem.

„Tohle celé je šílené! Copak to nechápeš?“ vybuchl mladík podrážděně. Tenhle muž si na něho činil nároky bez ohledu na jejich společenské postavení. Bystrozor v první linii a aristokrat s neslavnou minulostí a pochybnou současností. Copak to vůbec jde?

„Já vlastně miluji šílené věci,“ prohlásil s kyselým úsměvem Malfoy. „Přeji dobrou noc,“ zašeptal mu do ucha a s drobnou úklonou gentlemana zmizel.

No jasně, ten musí mít vždycky poslední slovo, ušklíbl se v duchu Harry, než se sám přemístil domů.

ooOoo

„Haló! Je tam někdo?“ Tohle volání ho stáhlo zpět na zem a Harry zaostřil svůj nepřítomný pohled. Přímo před ním byl obličej rámovaný světle hnědými vlasy. Díval se přímo do oříškových očí.

„Co je? Co na mě tak zíráš?“ mírně uhnul, aby se dostal z bezprostřední Jasonovy blízkosti.

„Já že zírám?“ smál se přítel a kolega. „To ty tady čumíš do blba a usmíváš se jako debílek.“ Sanders se vzadu u svého stolu tiše pochechtával.

„Jenom jsem se zamyslel,“ prohlásil otráveně Harry. Nehodlal svým kolegům bystrozorům vyprávět, čeho se stal součástí. Bílá magie, černá magie, jsou prostě věci, do kterých nikomu nic není.

„Ohó!“ zvolal Jason. „Zamyslel, jó? Spíš vypadáš totálně zamilovaně a .... Já bych měl vlastně žárlit!“

Harry už se nadechoval, že ho setře. Já, že vypadám zamilovaně?

„Proberte se oba,“ uzemnil je Sean. „Za chvíli je tady Bradáč. Něco se děje, pánové.“ Významně se odmlčel a všechny je poctil svým pohledem.

Už se chystali ho vyslýchat, jestli neví o čem to je, když do dveří jejich kanceláře vstoupil sám Bradáč a za ním následoval Ron, Hermiona a několik dalších kolegů. Harry hned vyskočil a přenechal svou židli těhotné kamarádce, která se mu odvděčila úsměvem.

„Takže vážení, proč jsem vás svolal takhle brzo ráno,“ začal jejich šéf řečnickou otázkou. „Všechno nasvědčuje tomu, že se stalo právě to, čeho jsme se obávali.“ Všichni přítomní po sobě zděšeně pohlédli.

„Právě dnes v noci byl zaznamenán neznámý výboj magie, jehož lokalizace je dost neurčitá. Vlastně nulová. Ten, kdo to způsobil, se náramně pojistil, takže je jasné, že nejde o nějakou lapálii nebo náhodnou záležitost.“

„Rituál Vita pro Magia,“ vydechl Harry. Bradáč jenom přikývnul a Harry tak pokračoval. „Pachatele neznáme, ale známe už oběť?  Z toho by se přece dalo vycházet.“

„Zatím nemáme hlášenou žádnou pohřešovanou osobu, ale je ještě moc brzo. Uvidíme v nejbližších hodinách.“ Bradáč si sedl na kraj nejbližšího stolu a prsty si prohrábl plnovous. „Všechno to jde nějak moc rychle a my se bohužel nemáme čeho chytit. Na statku jsme zjistili stopy černé magie, ale zatím jsme nikoho nenačapali. Zřejmě jsme je vyplašili.“

„Myslel jsem, že jejich cílem budu především já, podle těch posledních útoků,“ přiznal tiše Harry.

„Tak to asi původně bylo,“ připustil šéf bystrozorů, „ale zřejmě mu došlo, že pro začátek jsi příliš těžký oříšek.“

„To ovšem neznamená,“ ozvala se Mia, „že jsi přestal být cílem. Vypadá to, když to řeknu blbě, že na tebe sbírá síly. To si aspoň myslím já.“ Zvedla ruce v gestu rezignace.

„Takhle ale může být obětí kdokoli, kdo má aspoň špetku magie!“ vykřikl zděšeně jeden z bystrozorů.

„Přesně,“ zabručel Ron. „Budeme muset informovat veřejnost.“

„To ale vyvolá paniku,“ ozval se Sanders. „Nenadělá to víc škody, než užitku?“

„To je bohužel riziko, které pravděpodobně budeme muset podstoupit,“ prohlásil nesmlouvavě Bradáč. „Nikdo by neocenil, že jsme o nebezpečí věděli a neumožnili lidem se na to připravit. Rozhodnutí však už neleží na nás, ale na Starostolci. Ti už byli informováni a veřejné prohlášení je na nich.“

„Takže, co teď?“ vyslovil nahlas Sean otázku, kterou měli na jazyku všichni.

To rozpoutalo mnohohlasnou debatu, jejímž cílem bylo určit další směr jejich konání. Padlo několik návrhů, některé dobré, jiné horší, ale každý nápad byl platný. Nejhorší však bylo, že museli především vyčkat, kdo vyplave jako první oběť. Netrpělivě na tu informaci čekali, protože ji nutně potřebovali pro další vyšetřování a přitom se jí vlastně děsili. Kdo byl ten, komu již nebylo pomoci a jehož magická síla byla ukradena.

ooOoo

Bylo pozdní dopoledne a Harry seděl v kanceláři sám u svého stolu. Porada byla bouřlivá a nakonec byly rozděleny úkoly. Kolegové se rozběhli po své práci a Harry měl být „držen u ledu“, jak pravil Bradáč. Hrabal se tu v papírech a byl z toho pěkně otrávený. Žvýkal sendvič, protože neměl chuť jít někam na oběd. Starostmi měl stažený žaludek, takže si své jídlo ani nevychutnával. Popravdě, ten sendvič mu chutnal jako piliny. Znechuceně odhodil zbytek do šuplíku a razantně ho zašoupl. Měl neodbytný pocit, že se něco musí stát. Nervózně vstal a přecházel po místnosti jako tygr v kleci. Do háje! Odpoledne musí obejít všechny své přátele a vysvětlit jim, co se děje. Ale hlavně je řádně instruovat, jak se v tento čas ochránit před možným napadením a únosem.

Právě promýšlel všechny možné magické ochrany, když se bez klepání rozrazily dveře. Překvapeně vzhlédl a zarazil se při pohledu na svého přítele ze školy. Vypadal strašně zničeně.

„Zachary! Co se stalo?“ vykročil mu v ústrety.

Mladík tam stál, bledý jako stěna, v očích mu stály slzy. Podle začervenalého bělma už také mnoho slz prolil.

„Můj táta, Harry,“ zašeptal zdrceně. Vypadal, že každou chvíli omdlí. „Je mrtvý!“

Harry se zastavil v pohybu. To ne!

„Kde je?“ zeptal se naléhavě.

„Nevím,“ přiznal Zachariáš.

„A jak víš, že je mrtvý? Jsi si tím jistý?“ Odtáhl mladíka ode dveří a natlačil ho do židle. Ten se na ni sesul jako hromádka neštěstí.

„Když jsem se ráno probudil, u postele se vznášel balíček pergamenů,“ jeho hlas se zadrhnul a Harry mávnutím ruky vykouzlil sklenici s vodou. Zach se nad tím ani nepozastavil a vděčně ji do sebe obrátil.

„Byla to jeho poslední vůle, Harry! Víš, co to znamená?!“ Mladík se nepokrytě rozeštkal a v tu chvíli nebyl k zastavení. Harry se k němu sehnul, sebral mu prázdnou sklenici a chlácholivě ho objal. Čekal, až se trochu uklidní.

Zach se vymanil z jeho objetí a začal po kapsách hledat kapesník, do kterého se pak vysmrkal. Zhluboka se nadechl.

„Součástí závěti byl i dopis pro tebe, Harry,“ zalovil v náprsní kapse a podal mu celkem objemný dopis.

„Proč jsi s tím přišel až teď,“ zeptal se vlídně Harry, když od něj přebíral zásilku.

„Nezlob se, ale zpanikařil jsem,“ přiznal mladík. „Mojí jedinou myšlenkou bylo, ho najít. Ujistit se, že je to pravda. Nebo spíš, že to není pravda. Chápeš?“

Harry ho poplácal po rameni na znamení porozumění. Pak rozbalil objemnou obálku, přečetl si dopis, který začínal jeho oslovením. Zbývající dva pergameny, které byly přiloženy, rychle přelétl očima. Tohle musím okamžitě předat Bradáčovi, pomyslel si. Zvedl hlavu a setkal se s pohledem nešťastného přítele.

“Nebyla to náhoda, že jo? Určitě se do něčeho zapletl.“ Zach se tvářil, jakoby čekal na ortel.

„Tvůj otec, Zachary, byl odvážný muž. Teď ti nemůžu říct žádné větší podrobnosti, ale brzy ti vysvětlím, o co šlo. Jenom je mi líto, že s tím nepřišel dřív a rovnou za námi. Ale nelze mu nic vyčítat, my sami v tom ještě tápeme.“

„Hrozí nějaké další nebezpečí?“

„Dnes pravděpodobně vydá Starostolec prohlášení, ale zasloužíš si vědět, že existuje skupina lidí, kteří plánují unášet a zabíjet kouzelníky, aby získali jejich magii.“

„A můj otec se stal jejich obětí?“

„Pravděpodobně tou první, protože byl blízko a evidentně byl nepohodlný.“

Zachary zmučeně opřel tvář do dlaní. Bylo vidět, že opět přemáhá pláč. Pak se ale vzmužil a zvedl odhodlaně hlavu.

„Můžu vám být nějak užitečný?“ zeptal se v naději, že by mohl pomoci dopadnout pachatele.

Harry zavrtěl odmítavě hlavou. „V tuhle chvíli ne. Ještě je třeba spoustu věcí ověřit. Ale pokud budu něco potřebovat, určitě ti dám vědět, to si piš,“ podal svému příteli ruku a pomohl mu vstát. „To nejužitečnější jsi už udělal,“ zamával dopisem. „Teď běž domů, k rodině. Určitě potřebují tvou podporu.“

„Máš pravdu, jsem nejstarší syn a tím pádem jsem teď hlavou rodiny. No není to směšné?“ zasmál se trochu hystericky a vydal se ke dveřím. Harry ho povzbudivě poplácal po rameni.

„Určitě se mi ozvi, pokud ... však víš,“ ujistil se ještě kamarád, než za ním zapadly dveře.

Harry chvíli zíral na dveře. Bylo mu Zacha hrozně líto. Ve škole mu lezl trochu na nervy, protože byl poseroutka. Svůj život by mu rozhodně nesvěřil. Ale časem se stali celkem přátelé, protože Zach uměl být zábavný společník. Teď se však musí vyrovnat se smrtí svého otce.

Tohle si nezaslouží nikdo, ale u přátel to bolí jaksi víc. Hrozné na tom bylo, že tělo Zacharyho otce pravděpodobně nikdy nenajdou. To byla jedna z nevýhod tohoto světa. Hmatatelné důkazy zločinu nenávratně a beze stopy mizely. Zatracená práce.

Rozložil dopis a znovu se pozorně začetl.

Vážený pane Pottere.

To, že v rukou držíte tento list, znamená, že se stalo to nejhorší pro mne a mou rodinu. Jsem mrtev.

Obracím se na Vás nejenom jako na záštitu kouzelnického světa, ale hlavně jako na přítele mého syna Zachariáše.

Předpokládám, že se vám již donesla zmínka o uskupení čistokrevných kouzelníků pod názvem Potentia Sincerus, jehož jsem byl součástí.

Vězte, že jsme se doposud neprovinili ničím než vlastním pocitem jedinečnosti, kterým jsme se hloupě opájeli v naivní jistotě, že jsme něco víc. Čistí a mocní.

Jak bláhoví jsme byli, nám ukázaly především události poslední války, kdy polokrevní a u mudlů narození kouzelníci dokázali věci, na které jsme MY jen se zahanbením z povzdálí hleděli. Není to v původu.

Tehdy jsme pochopili, že takováto nabubřelá a narcistická uskupení jsou nebezpečná a jsou především podhoubím pro takové, jako byl Vy-víte-kdo a jeho následovníci.

Odpusťte však starcům, že nedokázali opustit zaběhnuté zvyky a staré přátele. A i když jsme se scházeli již jen jako bezejmenní za účelem příjemného posezení a drobných kratochvílí, Potentia Sincerus už žila vlastním životem.

Uvnitř se schovávalo jádro zla a my nic netušili. Naší povinností však je očistit naše jméno a zabránit nejhoršímu. Nádor není velký, ale už zarostl příliš hluboko a má vlastní obranný mechanismus. To, že jsem mrtev, je toho důkazem.

Je mi líto, že nemohu přímo ukázat prstem, ale poskytnu Vám všechny dostupné informace, které přikládám k tomuto dopisu.

Toto je ten nejdůležitější odkaz mé rodině a já věřím, že s ním naložíte správně. Má smrt pak bude mít smysl.

S úctou

Jonathan Smith, starožitník

Nebylo pochyb o tom, že měli právě neuvěřitelnou kliku. Pan Smith byl opravdu důsledný. Jména, data, schůzky a jeho vlastní závěry k poznatkům o černé magii. Ale hlavně, a to Harryho opravdu nadchlo, kalendář pravidelných plánovaných akcí, na kterých se pravděpodobně jenom tlachalo, jak naznačil Zachův otec, nicméně lze předpokládat, že členové té „odnože“ tam budou také. Větřil šanci.

Sevřel v ruce ten právě nabitý poklad a vypálil z kanceláře rovnou za Bradáčem doufaje, že ho zastihne.

23. kapitola