Vítězstvím to nekončí – 02.

kapitola 2. Sophos (autor Jutaki)

Beta: Nade

*Nesmírně děkuji za všechny komentíky, kterými jste mě obdarovali. Díky tomu jsem se opravdu snažila napsat další díl.
*Přidala jsem tam jednu věc a to změnu barvy písma, pokus se změní osoba, na kterou se zaměřím. (Harry-bílá, Lucius-žlutá, Snape-zelená)
*Oh ano… hadi vážně nemrkají (teď už to vím), opravovat to nebudu… je to přeci magický had .
*Typ písma u řečí hadů jsem musela změnit, protože jste mě upozornili na to, že je to špatně čitelné.

---

  Harry nevraživým pohledem propaloval Luciuse Malfoye a přitom měl co dělat, aby se tu, v hrůze nad nadcházejícím rozhovorem, nerozsypal. Zároveň mu nijak nepomáhalo to, jakým způsobem se na něj díval jeho nechtěný společník.
  Kam se sakra poděly všechny ty zmijozelské zásady? Vždyť ho sem nikdo nepozval!
  „Oh… v něčem jsem Vás vyrušil? To je mi opravdu líto“, řekl svým sametovým hlasem a ladným pohybem ruky si uhladil už tak dokonalý lem hábitu. Harry měl chuť na sebe poslat Avadu. Udělal tak dětinskou chybu. Nekontroloval se a tak možná na sebe upoutal pozornost jednoho z budoucích Smrtijedů.
  Do prdele! Do prdele!
  „Ne, samozřejmě, že ne.“ Harry teď potřeboval nějaký způsob, jak se odsud dostat. „Ale zrovna jsem se chystal k odchodu.“
  Tak to bylo opravdu slabé.
  Pomyslel si, když zahlédl, jak Malfoy ironicky pozvedl jedno z obočí.
  Hajzl!
  „Opravdu? Máte na spěch?“ Harryho zuby vztekle zaskřípaly. Už už měl chuť se na něj vrhnout, když zaslechl, jak se ho snaží uklidnit Sophos svým syčivým hlasem.
  „Baví ssse, nenech ssse vyprovokovat. Buď Zmijozel!…“ Snažil se. Tak moc se snažil uchovat si před Luciem chladný rozum, ale popravdě z něj nikdy neměl dobrý pocit. Tehdy a ani teď. Frustrovaně si povzdech a hledal způsob jak ventilovat své emoce. Moc se mu to nedařilo, ale nakonec se přeci jen trochu uklidnil. Byl také vděčný Sophosovi za slova, která mu celou dobu syčel do ucha a tím ho uklidňoval. Opravdu byl pro něj podporou a poděkoval by mu, kdyby to šlo bez použití hadího jazyka.

---

  Malfoy fascinovaně pozoroval změnu emocí v jeho očích, až se ustálily na ledovém klidu. Ten kluk ho naprosto fascinoval. Nejenže je nejspíš hadí jazyk, ale ten jeho odpor, který prokazoval od chvíle, kdy se před ním ukázal. Vždyť byl zvyklý na to, že při znění jeho jména mu všichni padají k nohám a pak se tu objeví on a naprosto převrátí jeho dosavadní mínění.

  Oprava. Není jediný. Ještě tu je Severus, ale u něj to už bere jako samozřejmost. Přeci jen byl takový už v prvním ročníku, kde ho poznal. Opravdu ho mrzelo, že už v té době byl v posledním ročníku a tak ho nemohl mít pořád pod dohledem. Škoda jen, že není čistokrevný, i když pochází se starobylého rodu a tím se to trochu vyvažuje, ale především jeho záliba v černé magii.
  Nějakou dobu byl velmi zklamaný, když zjistil, že se kamarádí s jednou mudlovskou šmejdkou z Nebelvíru. Avšak v minulém ročníku se prý dost ošklivě pohádali a tak jejich přátelští už nadobro skončilo, a pokud by se to mělo změnit, tak se rozhodl, že se osobně postará o to, aby se tak nestalo.
  „Jestli vás to nijak neurazí, rád bych se zeptal na váš věk a abych to nějak vykompenzoval, tak mě je 21 let.“ Sám sobě musel přiznat, že to nebyla zrovna inteligentní otázka, ale potřeboval si potvrdit jednu teorii.
  Mors překvapeně zamrkal a tak naprosto rozhodil svou masku nedostupnosti. Samozřejmě, že jeho kontrolovaný výraz se po chvíli vrátil zpět, ale Lucius poznal, že je stále jeho otázkou rozhozený. Ale i tak odpověděl, že je mu sedmnáct.
  Takže má teorie byla správná…
  „Rád bych vás s někým seznámil, jestli vám tedy nevadí obětovat mi trochu svého času. Protože, jestli se nemýlím, tak právě teď budete navštěvovat Bradavice a znám tam někoho na úrovni, kdo by vám mohl dělat společnost. Tedy, jestli o ni budete stát.“
  Myslím, že je to dobrý tah. Mít ho pod dozorem a navíc ponechat Severuse ve vyšších kruzích společnosti. Nemůžu přeci dopustit, aby se začal bavit s těmi špinavými kříženci bez úrovně.

---

  Harry se už nějakou dobu přemáhal, aby nedostal tik do oka. Naprosto totiž nechápal Malfoyovi záměry, ale měl neblahé tušení, že to pro něj neznamená nic dobrého. Nejvíc ho však rozhodil tím, že poznal, že bude teprve teď navštěvovat Bradavice. Vlastně si uvědomil, že by ho to nemělo překvapovat, určitě by o někom jako je Harry okamžitě věděl, kdybych už nějakou dobu chodil do Bradavic.
  Koho mi to vlastně chce představit? Možná je to přestrojený Smrtijed. Nebo dokonce Voldemort! Ne… ten ne, asi… Co když ho chce seznámit s nějakým jejich špiónem z jiné koleje? Co třeba Petr Pettigrew! Ne. Říkal někdo na úrovni a to on není. Myslím, že vím, co si o takových lidech Malfoy myslí. Tak kdo? Jediného, koho bych si mohl dovolit tipnout, je Snape. Ten však není čistokrevný… hm… no, to ani já – to ale neví - a on se o tom ani nezmiňoval, takže to je nejspíš vážně on. Ale co když ne? Sakra…
  Vynervovaný a unavený z celé této situace pozoroval Lucia a rukou svíral roh stolu. Což samozřejmě neušlo Malfoyově pozornosti a on se jen potěšeně ušklíbl. Harry jen taktak zabránil svému frustrovanému výkřiku přejít přes jeho rty, ale i tak měl pocit, že jeho nedobrovolný společník poznal, co za vnitřní boj Harry svádí.
  Och bože! Jak já ho nenávidím. Zatracený Malfoy! Příště ho nechám shnít v Azkabanu.
  „Ohledně vašeho návrhu…“ začal Harry. Musel nějak zmijozelsky odpovědět na jeho návrh, ale právě byl tak vygumovaný, že ho nic nenapadalo.
 „Řekni mu, že ssse pokusssíš najít sssi časss ve sssvém rozvrhu a že ho jeho zájem o tvou osssobu tě opravdu těší. A aby ti possslal sssovu sss termínem, kdy by to mělo být ussskutečněno a kde. Řekni mu, že mu okamžitě odepíšeš, jessstli budeš mít časss.“ Ozval se Sophos.
  Kdyby Harry mohl, namístě by Sophose zulíbal. Ten had byl génius a jeho andělem strážným! Samozřejmě mu to odvyprávěl skoro doslovně a dokonce se mu do toho podařilo zakombinovat rozloučení se slovy, že má opravdu něco na práci.
  Malfoye jeho odpověď nějakým znepokojivým způsobem potěšila a slíbil mu, že se v nejbližší době ozve a doufá, že si na něj udělá čas. Harry však už jen napůl vnímal jeho slova, protože k nim zrovna mířil číšník… asi nějak vytušil, že je na odchodu. Zaplatil a na radu Sophose mu nechal dost vysoké spropitné, jako důkaz, že na to má. Zběžně se rozloučil s Malfoyem a dokonce na chvíli pohlédl na hada, aby se aspoň krátkým očním kontaktem rozloučil. Je totiž docela možné, že se už neuvidí.
  Až když odešel, si uvědomil, jak moc bude Sophose postrádat. Ale s tím už nic nenadělá a tak se vydal do Děravého kotle, kde zbytek dne strávil prozkoumáváním knížky, kterou mu Snape doporučil.
***
  Druhý den brzy z rána ho probudilo ťukání na dveře. Zelenooký chlapec, stále jen oblečený v kalhotách o pyžama a rozepnuté košili šel ospale otevřít dveře, aniž by si uvědomil, v jakém stavu se nachází. Když otevřel, za dveřmi stál jeden ze zaměstnanců Děravého kotle a nervózně pokukoval po Harrym. Ten se jen rozespale opřel o rám dveří a zkřížil ruce na hrudi. Pak pokývl hlavou, aby spustil.
  „Omlouvám se, že vás ruším. Řekli mi, ať vám přinesu snídani a také vám byl doručen dopis“, řekl a nenápadně poukázal na tác s jídlem. Harry ho vpustil dovnitř a ukázal na stůl, kam měl položit tác. Bez řečí ho poslech, položil tác a z kapsy vytáhl dopis, který položil hned vedle. Pak s hlavou sklopenou a zamumláním něčeho, co mělo být popřání dobrého rána, zmizel.
  Hned jak zavřel dveře, přešel ke stolu a unaveně se posadil ke stolu. Mrzutě si povzdechl, protože bylo teprve šest hodin ráno a sám sebe proklel za to, že si včera řekl o snídani do pokoje, aniž by jim dal přesný čas, kdy ji mají přinést.
  Pohled na snídani mu však zlepšil náladu. Přinesli mu toasty a k tomu obložený talíř, takže si mohl vše vybrat podle své chuti. K tomu mu dali velkou sklenici dýňové šťávy. Pak nakonec svou pozornost obrátil k dopisu, který byl z velmi kvalitního pergamenu.
  Zezačátku sice váhal, ale nakonec se s neblahým tušením rozhodl obálku otevřít. Nejdřív si však pořádně prohlédl pečeť na obálce. Vzápětí si uvědomil, že jeho tušení bylo správně, protože mu dopis posílá Malfoy.
  A to jsem doufám, že aspoň dnes budu mít klid…
  Znechuceně otevřel dopis a začetl se do úhledného písma Luciuse Malfoye.
           Vážený příteli,
dovoluji si Vás pozvat na oběd spolu s mým blízkým přítelem, který se má konat v mém sídle Malfoy Manor dnes v půl dvanácté. Zároveň se hluboce omlouvám za změnu ve vašem dnešním rozvrhu. Vězte, že se těším na vaši přítomnost a nesmírně by mě mrzelo, kdybyste se neuvolil mi věnovat trochu svého vzácného času.
          S očekáváním blízké odpovědi Lucius Malfoy.
  Existovalo mnoho lidí, kteří Harryho nepovažovali natolik duševně vyspělého, aby mohl pochopit podstatu tohoto dopisu a i když byli momenty, kdy si to myslel Harry taktéž, v tuto chvíli mohl s jistotou prohlásit, co Malfoy napsal mezi řádky. Pravda byla taková, že mu bylo dost jasně řečeno, že chce, aby přišel, a námitky se nepřipouštějí. Navíc tu byla ta věc s jeho blízkým přítelem. Stále mu to vrtalo v hlavě.
  Koho sakra myslel? Je to vážně Snape? Možná v té době chodil do školy ještě někdo ze Smrtijedů. Hm…
  Bezradně si promnul krk a vzal jeden z čistých pergamenů, který měl ve stole. Vzal si také svůj samoplnící brk, ale ve chvíli, kdy se chtěl dát do psaní odpovědi, si na něco vzpomněl.
  Rychle vyskočil a šel ke dveřím, kam si pověsil svůj hábit. Z jedné z vnitřních kapes vytáhl bajky a s tichým zasyčením je otevřel. Vytáhl rychle svitek s instrukcemi a do rohu napsal dnešní datum. Nemusel čekat dlouho a objevil se celý text.
          Harry,
měl bys dostat dopis od Luciuse Malfoye. Jdi tam. Nemusíš se ničeho obávat. Lucius proti tobě nic neplánuje, jen si dávej pozor, aby ses nepřeřekl, jo?
          H. J. P.
  K jeho smůle mu došlo, že tohle mu bude úplně k ničemu, protože se tam stejně chystal jít. A doufal, že dostane aspoň nějakou užitečnou radu. Ale když o tom tak přemýšlel, tak mu došlo, že když nedostal nějaké větší upozornění, znamená to, že by se nemělo nic stát.
  Nakonec se mu přeci jen povedlo sesmolit smysluplný dopis pro Malfoye, který poslal hned, jak se nasnídal – z trucu snídani dost protahoval.

---

  Mločí oči… zamíchat proti směru… dračí krev… odstavit z ohně… přidat oči švába… zamíchat po směru… nechat vychladnout…
  Severus zkontroloval stabilizační kouzla, která použil na lektvar a podíval se na hodiny.
Jedenáct hodin… už je čas… Zatracený Lucius prostě očekává, že budu s ním a s nějakým cizincem trávit svůj čas u oběda. Nejraději bych tam nešel.
  Naštvaně odešel z pracovny a šel do své ložnice, kde se rozhodl převléknout ze svého špinavého hábitu a osprchovat se. Jediný důvod, proč ho neodmítl je, že ho nechal přes prázdniny u sebe na Malfoy Manor. Takže měl vhodné místo pro své pokusy na nový lektvar.
  S povzdechem se rozhodl, že mu nezbývá nic jiného, než že si na sebe bude muset vzít oblečení, které mu dal Lucius. Trval totiž na tom, že u něj se bude při oficiálních příležitostech oblékat elegantně. Proto se raději těmto příležitostem vyhýbal, jak jen to jde. Ale tentokrát to nepůjde, jelikož ho o to pořádal přímo. Nebylo by vhodné, kdyby odmítnul.
  Oblékl si zelenou košili, černou vestu, temně zelené kalhoty a černý dlouhý hábit s jemným zeleným zdobením. Vlasy si nechal volně splývat podél obličeje, počítaje s tím, že za to uslyší od Luciuse kousavé připomínky.
  Vše stihl právě v čas, protože se před ním s prásknutím objevil jeden z domácích skřítků jménem Dobby.
  „Pane, omlouvám se, že vás ruším, ale už je čas, pane. Pán Lucius vás čeká, pane.“ řekl a hluboce se mu uklonil, až se pomalu ušima dotýkal země.
  „Řekni, že už jdu.“ Skřítek bez řečí okamžitě zmizel a Severus se vydal dolů do vstupní síně, kde by měli přivítat návštěvu. Když přišel, zahlédl Luciuse v jedněch z jeho nejlepších hábitů z fialovošedé látky. Což nebylo to, co ho na něm zaujalo.
  Lucius byl nervózní.
  „Děje se něco, Lucie?“ Zeptal se a pozoroval, jak se narychlo snaží zamaskovat veškeré emoce.
  „Co?… Oh, nic důležitého. Jen jestli nepřijde do deseti minut, přijdu o další tucet domácích skřítků!“, řekl rozhořčeně. Ne že by mu na nich tolik záleželo, ale za tu dobu, co tu byl, zjistil, že Malfoy hrozně rád žije v přepychu. Takže se nejspíš obává, že s nedostatkem skřítků by už to nemělo být takové jako doposud.
  „Přijdeš? Jak? Pokud je to nějaká škodná, proč se jí nezbavíš?“
  „Škodná?“ Ušklíbl se, „je to dárek pro našeho hosta!“ řekl a dál nervózně pozoroval dveře.
  „Dárek, říkáš? To musí být někdo důležitý, když se snažíš získat jeho přízeň.“ Severus si stoupl vedle něj a se zájmem čekal, co mu ještě prozradí. Začalo mu připadat, že tohle nebude tak hrozné, jak si ze začátku myslel.
  „Někoho takového nepotkáš každý den, Severusi, a já hodlám využít příležitosti ho přetáhnout na svou stranu dříve, než to udělá někdo jiný.“
  Severus byl přesvědčený, že je to někdo opravdu výjimečný, když o něj Lucius opravdu stál. A nemusel čekat nijak dlouho, poněvadž se tu objevil Dobby, aby ohlásil cizincův příchod. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil člověka, který sem byl pozván.
  „Severusi, představuji ti Petera Morse. Morsi, tohle je můj přítel Severus Snape.“ Severus se ohromeně díval do očí Morse, který jeho pohled opětoval. Oba vypadali překvapení. Severus tím, kdo to přišel a Mors tím, jak Snape vypadá. Vyrušil je až jejich hostitel.
  „Morsi, jsem nesmírně rád, že už jsi dorazil. Mám pro tebe malé překvapení, ale už mi několik hodin decimuje řady mých domácích skřítků, tak bych byl nesmírně rád, kdyby sis ho už převzal, i když jsem to plánoval na později.“ řekl a Severus zpozoroval, že tím Morse naprosto rozhodil.
  A koho ne? Je dost dobře známo, že se domácí skřítci dovedou dost dobře bránit, pokud jim v tom nebrání příkaz svého pána.
  „Oh překvapení, no myslím, že to není nutné“, řekl Mors a nervózně si prohrábl vlasy. Malfoy to však ignoroval a rozešel se do jedné z chodeb. Oba ho pak beze slov následovali do vzdálené části Malfoy Manor, kde by se ten dárek měl nacházet. Zastavili se přede dveřmi, kde Lucius ustoupil z cesty Morsovi, který se zatvářil vyděšeně.
  „Jdi první Morsi a nemusíš mít strach, nic ti nehrozí. Do jednoho metru ode dveří je bariéra. Takže tam by se k tobě neměl dostat.“ Řekl povzbudivě a postrčil ho ke dveřím. Severus se zájmem sledoval vývoj situace.
  Mors pomalu přešel ke dveřím a Snape si byl jistý, že na jeho místě by seslal milion detekčních kouzel, než by vešel. Na rozdíl od něj Mors prokazoval sebevražednou důvěru v Luciova slova. Což naprosto neodpovídalo Zmijozelskému chování. Lucius k němu pomalu přišel a potichu k němu začal mluvit, tak aby je Mors neslyšel.
  „No není rozkošný?“ Řekl potměšile. Snape se jen ušklíbl a sledoval Morse. Ten zrovna otevíral dveře.
  Hned ve dveřích se však zarazil a překvapeně se díval před sebe. Severus stál hned vedle něj a tak, i když neměl možnost vidět, co je vevnitř, mohl pozorovat hru emocí v jeho tváři. Nejdřív nechápavost, pak překvapení a nakonec neskrývanou radost.
  „Sophosi…?“

1. kapitola 2/2<<<>>>3. kapitola