Vítězstvím to nekončí - 01. (2/2)

kapitola 1. Pater Mors - 2. část (autor Jutaki)

Beta: Nade 

*Zde je druhá část povídky. 

Děkuji všem, co jste komentovali a omlouvám se, že jsem vám nijak neodepsala na případné dotazy. Nebyla jsem na internetu, protože jsem na AniFestu v Teplicích. Oba dva články jsou totiž přednastavené. :-)

Užijte si ČARODĚJNICE! 

  Když vešel dovnitř, byl překvapen luxusem, který byl všude kolem. Vše tu bylo světlé a na Harryho poměry až snobské. Ale přeci jen, tohle mohla být dobrá zkouška jeho zmijozelského já, které v sobě musel co nejdříve objevit.

  Rozhlédl se kolem a přemýšlel, co má teď dělat. Mám jít za obsluhou nebo se mám někam usadit sám? Než se však stačil rozhodnout, přišel za ním muž v černém fraku.

  „Vítejte v ‚Marin rosaire‘. Jmenuji se Rodny Winskyj a jsem vrchním číšníkem této restaurace. Máte zde rezervaci?“ zeptal se ho zdvořile a uctivě se uklonil. Byl to přibližně padesátiletý muž s šedivými vlasy, ale jinak v dobré kondici. A to mu bylo nejspíš ještě více, protože kouzelníci se dožívají vyššího věku. Harry, než odpověděl, narovnal se v ramenou a lhostejným hlasem odpověděl.

  „Rezervaci nemám, je to problém?“ řekl jen a nenuceně si urovnal hábit, aby zakryl znechucení. Neměl tohle chování rád, ale jaksi to teď bude potřeba a tak jen zatnul zuby a pokračoval v téhle komedii.

  „Samozřejmě, že ne. Budete zde jíst sám nebo na někoho čekáte?“ zeptal se a pokorně přistoupil k Harrymu, aby mu mohl vzít hábit. To se však Harrymu nelíbilo. V hábitu měl bajky a veškerou hotovost, nemluvě o zmenšené knížce o černé magii, kterou tam měl také uschovanou. Nemohl nic riskovat a tak se s tím nejnepříjemnějším pohledem podíval na onoho muže. Ten okamžitě pochopil hrozbu v jeho očích a okamžitě ustoupil.

  „Jsem tu sám.“ řekl jen a trochu uvolnil napětí ve tváři. To si muž vyložil jako dobré znamení.

  „Pokud budete cokoliv potřebovat, obraťte se na obsluhu nebo pokud bude něco v nepořádku, tak na mne. A teď mě prosím následujte, zavedu vás k vašemu stolu, hned jak se zapíšete do knihy hostů“, řekl a zavedl ho k masivnímu stojanu s obrovskou a starou knihou, ve které byla nejspíš zapsána jména všech hostů, kteří kdy navštívili tento podnik. Také si všiml, že jména nejsou psaná ručně.

  „Stačí, když poklepete hůlkou na příslušný řádek. Automaticky se tam objeví datum a rodové jméno. Tato kniha se nedá přelstít žádným kouzlem. Pochází ještě z dob samotného Merlina, který toto identifikační kouzlo na ní sám uvalil. Ale samozřejmě měla tehdy jiný účel, než ke kterému slouží dnes.“ V tu chvíli Harry věděl, že je v loji. Pokud totiž použije svou hůlku, ukáže se v knížce jméno ‚Harry Potter‘ a všechno půjde do hajzlu.

  V tu chvíli si pomyslel, že je možnost obelstít i takovouto knihu. I když si tím nebyl na sto procent jistý, ale byl nejvyšší čas to vyzkoušet. Aspoň bude vědět na čem je. Proto sál do hábitu pro hůlku, ale ne pro svoji, ale pro bezovou. Když jí vytáhl, zatnul soustředěním čelist a celým svým bytím se soustředil na to, aby se v knize objevilo jméno ‚Pater Mors‘. Jaké bylo jeho překvapení, když se s datem a jeho novým jménem objevil i znak, který měl na pečeti.

  Už, už si myslel, že něco udělal špatně, když se za ním ozval Rodny Winskyj s nadšeným hlasem.

  „Oh… zapomněl jsem se zmínit, že pokud se zde zapíše kouzelník ze starobylého rodu, tak se s jeho jménem objeví i znak jeho rodu. Je to pro nás čest, že sem k nám zavítal někdo tak vysoko postavený. A teď mě nechte vás zavést ke stolu. Máte nějaké speciální požadavky?“ rozhovořil se nadšeně. Harry však v tuhle chvíli byl spíše zamyšlený nad mocí bezové hůlky. Ani ve snu si nedokázal představit, co ještě dokáže a popravdě se toho i trochu obával.

  Nakonec ho vrchní číšník zavedl do V.I.P. prostoru o patro výš. Docela ho tím překvapil, ale když se rozhlédl, měl chuť se hořce zasmát. Protože, jestli tamto bylo snobsky přepychové, tohle už hraničilo s výzdobou pro krále.

  Tato část místnosti byla ohledně barev a typů dekorace naprostým opakem té předešlé. Podlaha byla vyložena černým mramorem. Nábytek byl opravdu tmavý, až skoro černý. Židle, honosně polstrované, byly potažené drahou smaragdovou látkou a pravidelně rozestavěné kolem masivních stolů. Okna zde byla umělá a začarovaná, aby ukazovala horské krajiny, nejspíš někde ve Skotsku. Nejvíce ho však překvapila terária, která rozdělovala stoly postavené u zdi a tak jim dodávala větší soukromí. V těch teráriích se plazily nejrůznější druhy hadů.

  Celkový dojem ho však nijak nerozhodil. A jaký byl? Každá věc, i ty nejobyčejnější dekorace, mu každým coulem dokazovali, že tohle je království čistokrevných a především zmijozelských rodin. Harry začal být trochu nesvůj, když hned na začátku se mu podařilo najít podobné místo. Člověk by to bral jako pozitivum, když se mu hned naskytla podobná příležitost, ale chlapec z toho moc nadšený nebyl. Protože právě teď se proklínal za to, že lépe nevybíral místo na oběd.

Vrchní číšník ho zavedl ke stolu, které bylo u zdi a ze dvou stran bylo obklopené terárii. Na stůl před něj položil jídelní lístek a pak odešel, aby se mohl vrátit zpět i s věšákem na hábity. Nejspíš pochopil, že ho Harry nikomu nesvěří. Pak s úklonou zmizel a už se nevrátil.

  Harry si opatrně sundal hábit, aby z něj nic nevypadlo a pověsil ho na věšák, který dal tak, aby ho měl neustále na dohled. Pak se nenápadně rozhlédl kolem a zjistil, že kromě něj tu jsou ještě dva muži, kteří mají stůl na opačné straně, než seděl on. Tím pádem na ně měl dobrý výhled a zatímco jim trochu znesnadňoval pohled na něj právě stojan s pověšeným hábitem. Když se pohodlně usadil, pozorně, ale hlavně nenápadně, si prohlédl muže, kteří tam seděli. K jeho obrovskému překvapení zjistil, že tam sedí mladý Lucius Malfoy s nějakým neznámým člověkem. Podle posunků toho neznámého si domyslel, že je to nějaký obchodník. Pozoroval by je déle, kdyby ho nevyrušily hlasy u jeho hlavy. Ne, nebyl blázen. To se jen hadi z  terária za jeho zády přišli podívat na nově příchozího.

  „Ten je tu nový…“ ozval se syčivě had.

  „Je to ještě mládě a navíc je tu sssám.“ Harry slyšel syčení snad pěti hadů a, i když věděl, že jim nikdo kromě něj a Riddla nerozumí, byl nervózní z toho, že o něm mluvili. Proto se je snažil ignorovat a místo toho se podíval na jídelní lístek, který tu zanechal ten… Harry si s povzdechem uvědomil, že zapomněl jméno vrchního číšníka.

  Ale teď se tím nezabýval a raději se začetl do menu. Nijak ho nepřekvapilo, že to vše bylo až přehnaně předražené. Naštěstí on měl dost peněz, že by s nimi mohl uživit půlku Británie. To proto, že když porazil Voldemorta, všichni mu chtěli poděkovat a tak mu posílali dary, většinou to byly peníze. Dokonce mezi nimi byli i Malfoyovi, kteří se mu tím chtěli odvděčit, když u soudu hlasoval pro jejich nevinu. Přeci jen mu paní Malfoyová pomohla, když zatajila před Temným pánem, že žije. Navíc mu i ministerstvo dalo spoustu peněz, jako poděkování a Harry to musel přijmout, aby tak zvedl veřejné mínění o ministerstvu.

  Nakonec si tedy mohl vybrat jakékoliv jídlo z nabídky. Ale problém byl v tom, že žádné z nich neznal a tak jen bezmocně projížděl jídelní lístek.

  „Neví sssi rady. Chudáček, neví sssi rady.“ zasyčel jeden z hadů a Harrymu v tu chvíli došla trpělivost. Celou dobu si tu o něm ‚kecali‘ jako nic, ale on už toho měl za dnešek dost a syčení mu jeho celodenní migrénu nijak nezlepšovalo. A tak ho v tuto chvíli nenapadlo nic jiného než na ně promluvit.

  „Mohli byssste mi udělat radossst a přessstat sssi o mě povídat. Je to nepříjemné!“ V tu chvíli veškeré syčení přestalo a on cítil, že ho pozoruje spousta párů hadích očí. Chvíli měl Harry klid, ale pak ho oslovil největší had z terária.

  „Již je to dlouho co jsssem potkal kouzelníka, který mluví naší řečí. Jmenuji ssse SSSophosss, mládě. A pokud chceš, pomůžu ti. Již jsssem tu dlouho a uvítal bych menší rozptýlení.“ Harry si ho prohlédl. Věděl, že Sophos znamená moudrý. Chvíli přemýšlel, ale pak kývl.

  „Pokud hledáš něco dobrého k jídlu, doporučoval bych losssosssa.“ Harry se podíval na jídelní lístek a hledal toho lososa, který mu byl doporučen, ale nemohl ho najít. Nebylo to totiž psáno v angličtině, ale ve francouzštině.

  „Od kdy hadi umí francouzsssky?“ zeptal se a podíval se na hada. Sophos byl nádherný had, měl zelenou, skoro až černou kůži a na hlavě tři klikaté bílé čáry. Byli tu však i detaily, které ho hyzdily a to jizvy, které měl všude po těle a jeho levé oko bylo šedé, takže Harry usoudil, že je nejspíš na jedno oko slepý.

  „Neumím francouzsssky, ale dokážu rozeznat jednotlivě vůně jídel, které tu podávají.“ řekl a několikrát mrkl. Černovlasému mladíku to začalo připadat legrační. Vždyť se tu s hadem baví o jídle. Ale i tak dal na jeho radu, a když přišel číšník, tak si objednal lososa.

  Později musel uznat, že to jídlo bylo naprosto vynikající. Ale vychutnal by si ho ještě víc, kdyby mu v hlavě neleželo tolik otázek a kus od něj neseděl samotný Lucius Malfoy. Celou dobu je po očku sledoval. Nic nenormálního se však nedělo. Malfoy se tvářil celou dobu nezúčastněně a přitom jeho společník, který byl už ve středních letech, se snažil všemožnými prostředky zaujmout jeho pozornost.

  „Takhle je to vždycky,“ ozval se z ničeho nic Sophos. „Vždycky, když je tu s někým obchodně, tak se tváří takhle. Baví se tím. Ten obchodník ho však nijak nezaujal. Já už to poznám, chodí sem často.“ Harry se na něj překvapeně podíval.

  „Ty jsi asi zvyklý na intriky čistokrevných, že?“ optal se zamyšleně Harry a přitom se podíval na Malfoye, který se nenápadně ušklíbl na svého společníka, který právě horlivě mával na jednoho číšníka. Vypadá to, že se chystají na odchod.

  „Intriky? Co ty si vůbec zač?“ zeptal se zvědavě Sophos. Harry se musel zasmát, ale nebyl to jeho normální smích. Byl prosycen slabým syčením, aniž by si to uvědomoval. K jeho smůle se ten zvuk dostal až k uším Malfoye. Ten se překvapeně ohlédl jeho směrem a jelikož byl už napůl cesty k východu, ve výhledu mu už nestál věšák s Harryho hábitem. Harry si však ničeho nevšiml, protože si myslel, že už dálno odešli a tak přestal být ostražitý.

Malfoy zaraženě pozoroval ten výjev. Sympatický mladík, který byl elegantně oblečený, se s úsměvem vybavoval s jedním z nejnebezpečnějších magických tvorů. Tento druh hada byl velmi vzácný, vyskytoval se jen v kouzelnické části Austrálie. Stačilo jen jedno kousnutí od něj a kouzelník zemřel na přesycení magií, které způsobila špatná regulace magie v těle.

  „Pane Malfoyi?“ z myšlenek ho vytrhl až jeho společník. Tím ho však nijak nepotěšil. Nejenže jeho způsoby jsou k pláči, ale dokonce ani nepochopil, že nemá zájem o jeho zboží. V tuto chvíli na něj už neměl náladu a právě teď nenáviděl všechny ty čistokrevné kodexy, které mu nedovolaly ho poslat do háje (mírně řečeno).

  „Myslím, že bude nejlepší, když se pro teď rozdělíme. Dám vám vědět, jak jsem se rozhodl. Na shledanou“, řekl z ničeho nic překvapenému obchodníkovi, otočil se k němu zády a šel směrem k nic netušícímu Harrymu. Musel si to ověřit. Přeci jen, hadí jazyk je opravdu neobvyklý.

  „Jde sem!“ ozval se Sophos a podíval se směrem za Harryho.

  Harry, myslíc si, že k němu jde jen obsluha, se s ledovou maskou otočil. Dnes již podruhé děkoval Merlinovi za to, že nic nedrží. Sice počítal s tím, že potká Snapea, i když ne hned, avšak nečekal, že se potká s Malfoyem. Když zahlédl výraz v Malfoyově tváři, polil ho studený pot.

  „Doufám, že neruším.“ ozval se sametový hlas Lucia. A bez dovolení si sedl ke stolu naproti Harrymu. „Jmenuji se Lucius Malfoy.“

  „Pater Mors… Potřebujete ode mne snad něco?“ zeptal se nevraživě. Musel ho nějak odradit. Musel! Na tohle nebyl ještě připravený. Možná později, až by zjistil, jak to chodí mezi čistokrevnými, ale ne teď! NE TEĎ!

  Bohužel Malfoy nijak nereagoval na výstrahu v jeho hlase. Právě naopak, chování mladíka před sebou považoval za velmi fascinující a hodné prozkoumání. 

1. kapitola 1/2<<<>>>2. kapitola