Vábení moci - 19.

kapitola 19. - Otázka důvěry (autor Nade)

Tak tu máme 1. máj - lásky čas. Jak to bude v našem příběhu?
Moc děkuji za vaše komentíky - Jutaki, Salazaret, samba, tess, terkic, bacil, Lucka, Ni-chan a jednomu anonymkovi.

19. kapitola – Otázka důvěry

„Do prdele, Seane, ani nevíš, jak rád tě vidím!“

Na toto prohlášení se Sean lehce zamračil. „Taky tě zdravím, Jasone. Ale dost formalit. Jste schopni sami jít?“ Bylo vidět, že ho právě tenhle problém velmi zajímá.

Harry stále zaraženě mlčel. Celé mu to nešlo do hlavy a hlavně teď naprosto netušil, co si má myslet. Jason však tenhle problém neměl. Okamžitě se začal sbírat ze země a i když trochu roztřesený, byl schopen pohybu. Okamžitě se vrhnul vstříc svému příteli a nešetřil projevy radosti a úlevy. Harry se taky vyškrábal na nohy. S projevem naprosté důvěry však byl přece jenom trochu zdrženlivý.

Sean však neotálel. Když viděl, že se oba vzpamatovávají, začal je hned pohánět.

„Dělejte, musíme odsud okamžitě vypadnout! Až budeme mimo sklepení, tak se přemístíme.“

O tom nebylo pochyb a tak se všichni vydali po schodech nahoru. Harry šel jako poslední. Pomáhal si tím, že se levou rukou opíral o kamennou zeď. V pravé ruce však stále pevně svíral svou hůlku a podvědomě zkoumal sílu své magie. Cítil, jak se vrací a to ho trochu uklidnilo. Když byli skoro nahoře, oba jeho kolegové se na něho udiveně obrátili.

„Co šílíš?“ zeptal se Jason. „Už je po všem a tvoje magie za chvíli tenhle barák zbourá! Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale počkej aspoň, až budeme venku.“

Harry si uvědomil, že má přítel pravdu a okamžitě svou sílu zkrotil. Sean jenom kývnul hlavou směrem k východu ze sklepa a pokračoval v cestě. Když vyšli ze sklepa a dostali se na dvůr statku, zůstali stát.

„Jste schopni se sami přemístit, nebo potřebujete pomoc?“ zeptal se vysoký bystrozor a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, čekajíc na odpověď.

Z Harryho však vypadlo něco úplně jiného. „Jak jsi věděl, že máme problémy?“ Nahlas vyslovil to, na to celou dobu myslel.

Sean na něho chvíli překvapeně zíral a pak si trochu naštvaně odfrknul. „Měli jste nepředstavitelné štěstí, pitomci. Ostatně, jako vždy. Ale to vám vysvětlím, až budeme v bezpečí. Takže jak, potřebujete píchnout?“

„Už se cítím docela dobře,“ přiznal Jason, „ale trochu podpory bych neodmítl,“ a natáhl k němu svou ruku. Harry váhal jenom chvíli, ale nakonec se rozhodl uvěřit svým instinktům. Sean byl vždycky spolehlivý přítel a mnohokrát mu chránil jeho zadek. V tu chvíli udělal krok důvěry, pro něho samotného překvapivý. Položil svou dlaň na spojené ruce těch dvou a v dalším okamžiku byli pryč.

ooOoo

Na ministerstvu byl ruch jako v úle, ale to nikoho nepřekvapovalo. Všichni tři se okamžitě vydali za šéfem bystrozorů, který jim vyšel okamžitě vstříc, sotva vstoupili do jeho dveří. „Takže to byla přece jenom pravda!“ zvolal, když viděl, jak jsou oba bledí.

„Co byla pravda?“ zeptal se zmateně Harry a obrátil se na Seana.

„Když jsme byli ve Starostolci, tak se tam objevila letaxová exprespošta. Pro mě,“ vysvětlil a bez dalších řečí sáhl po kousku pergamenu, který ležel u Bradáče na stole a podal ho Harrymu. Byl to malý kousek, běžný, ne příliš kvalitní, a na něm stála stručná zpráva.

POTTER MÁ POTÍŽE

Harry i Jason na to s údivem hleděli. Písmo nebylo povědomé, zřejmě záměrně, podpis chyběl. Žádná stopa po odesílateli.

„Vůbec to nechápu,“ prohlásil Bradáč, „máte na to nějaké vysvětlení?“ Otázka byla směřována na Harryho, ale ten jen bezradně pokrčil rameny. To bylo jediné, na co se zmohl. Takže ON ho přece jen zachránil, i když jinak, než si to představoval. O tom se však nehodlal veřejně šířit.

„Mně je to úplně jedno, kdo to byl,“ prohlásil Jason rezolutně, „hlavně, že to udělal a Sean to stihnul.“ Uznale poplácal svého přítele po rameni. „Radoval bych se jako blecha, ale jsem trochu vyšťavenej.“

Tohle prohlášení trochu posunulo další události. Bradáč jim udělil okamžité volno. Teda hned potom, co sepíší podrobnou zprávu. Oba unavení bystrozoři se na sebe navzájem ušklíbli. Jak jinak.

Současně vydal urgentní rozkaz k vyslání jednotky bystrozorů a specialistů, kteří měli místo zajistit a následně prověřit a odstranit použitou magii. Hodlali využít každou dostupnou stopu, případně chytit pachatele na místě činu. Všechno se rozběhlo jako po drátkách a Sean běžel organizovat hromadný přesun.

Když Harry odcházel ze šéfovy kanceláře, ještě se otočil. „Zkoušeli jste vystopovat, odkud byl vzkaz odeslán?“

„Bylo to z veřejné sítě, takže žádná stopa. Napadlo mě to hned, jak mi Saen ten pergamen přinesl.“ Bradáč chápavě hleděl na Harryho. „Jsi zvědavý, kdo to byl, že? To já taky, věř mi. Neznáme jeho motiv, ale zdá se, že jde o přítele. Pusť to protentokrát z hlavy a odpočiň si.“

Harry krátce poděkoval a vydal se za Jasonem, aby mu pomohl se zprávou. Hlavou mu však běžely myšlenky, které pomalu dávaly nějaký smysl. Ani ho nepřekvapilo, že Bradáč nebyl svědkem příchodu dopisu. Zapadalo to do celkového dojmu. Sean se už dvakrát objevil, když byl v úzkých, ale způsob, jakým zjistil místo a čas ohrožení, byl nejasný. Vždycky to nějak odbyl, nebo zamluvil. Mohl být Sean tím, kdo vyvolal jeho znamení? Harry nad tím potřásl hlavou. Není to možné.

Měl sice Seana rád jako přítele, jako bratra, důvěřoval mu a svěřil by mu i svůj život, ale rituál MEUS předpokládal zcela jiné city mezi účastníky. A tady byl právě kámen úrazu, důvod proč pochybovat. Harry byl zmatený. Tak nějak předpokládal - Nebo spíš doufal? - že původcem jeho označení je Lucius. Sice nevěděl, jak by se s tím do budoucna vyrovnal, ale byl ochoten tuto možnost připustit a čekal jenom na potvrzení své domněnky. Avšak místo, aby se pomalu dobral k pravdě, celé se to jenom zamotávalo a komplikovalo.

Lucius, Mathias a teď i Sean? Ještě nějaký kandidát, prosím? Nehlaste se všichni!

Mathiase s velkou jistotou vyloučil hned na začátku. A Sean? Jednou se rozhodl mu důvěřovat a za tím si stojí. Zaplašil všechny pochybnosti. Pro teď. Čas snad všechno ukáže.

ooOoo

Doma, na Grimauldově náměstí, stál Harry před skříní a přemýšlel. V sedm hodin je pozván na Malfoy Manor. Bude to formální večeře? Má si vzít standardní kouzelnické oblečení, nebo ne? Nebyl si jistý a to, co se včera mezi nimi odehrálo, mu vhánělo červeň do tváří. Jak se k němu bude Malfoy chovat? Bude chladně zdvořilý, jak je u něho zvykem? Nebo bude shovívavě přátelský? Harry bezradně pokrčil rameny.

Nebo se k němu bude chovat jako k milenci? Ne! Nesmysl, vždyť technicky vzato se milenci nestali, ne? Nervozitou se mu sevřel žaludek.

Merline, je možné, že tu stojí před skříní jako nějaká puberťačka a přemýšlí, co si má vzít na sebe? Nahlas se zasmál a rozhodl se.  Kašli na to, Harry, a buď sám sebou!

Nemá cenu se rozrušovat dopředu. Půjde tam, převlečený za ´Harryho Pottera´ a uvidí, co se z toho vyvine. Lucius Malfoy byl nevyzpytatelný a dopředu se nedalo určit, co se bude dít.

Sáhl do skříně pro černé rifle, které nosil moc rád. Jednak byly přiměřeně pohodlné, ale taky měl pocit, že lichotí jeho postavě. To nebylo nikdy na škodu. Tmavá, vínově červená košile to spolehlivě doplní. Podle Harryho to byla dobrá volba. Košile nebyla nijak křiklavá, ale přesto nenápadně odkazovala na jeho nebelvírskou příslušnost. Současně mu dodávala zdravou barvu do tváře a podtrhovala jeho zelené oči. Samozřejmě, že nehodlá nikoho svádět! To ani omylem!

Kouzlem čistil polobotky, než se obul a usmíval se při pomyšlení, že by tam šel ve svých oblíbených teniskách. Fakt legrační představa, kterou však nehodlal uskutečnit. To, že opovrhoval tradičním kouzelnickým oblečením, kromě svrchního hábitu, bylo pro něho charakteristické, ale všechno má své hranice.

Než se kompletně připravil na odchod, ještě si vzal jeden posilující lektvar, i když si odpoledně chvilku schrupnul. Dnešek byl zase vyčerpávající a on by nerad usnul při večeři na stole. Věděl, že trapasům se nevyhne, to by ani nebyl on, ale hodlal je eliminovat na minimum.

Už se blížil čas a tak na sebe navlékl jeden ze svých lepších hábitů. Žádné hogofogo, ale velmi slušná kvalita. Celý jeho vzhled vyjadřoval postoj – já jsem Harry Potter, a když se vám to nelíbí, tak se jděte vycpat.

Přesně takhle mu to vyhovovalo. Spokojeně se na sebe ušklíbl do zrcadla a obrátil se k odchodu. Ještě si vzpomněl na knihu, kterou plánoval dnes vrátit. Zmenšil ji a zasunul do vnitřní kapsy hábitu. Nelitoval toho, že ji vrací, protože předpokládal, že Miona si ji řádně prostudovala a určitě, jak ji znal, si udělala tajné poznámky. Ona nikdy nepohrdla informacemi, když se jí nabízely, ať už znamenaly cokoli. Ráda byla připravená na všechno.

Harry statečně ignoroval nervózní chvění kolem žaludku a vydal se do jámy lvové. Na co však úplně zapomněl, byl dopis od Mathiase, který zůstal neotevřen v kapse jeho služebního hábitu.

ooOoo

Sotva se dotknul hůlkou zdobené brány, objevil se domácí skřítek, kterého už Harry znal. Noddy, vzpomněl si.

„Pan Harry Potter je očekáván. Večeře bude za chvíli připravena, zatím se máte připojit k pánovi v zahradě.“ Skřítek se hluboce uklonil a doprovodit Harryho do zahrady, kde ho zanechal v bludišti vysokých růžových keřů a zmizel.

Harry se otočil kolem dokola a přemýšlel, co je tohle za fór. Jak v téhle změti rostlin najde Malfoye? Anebo jak se odsud co nejrychleji dostane ven? Shora snad bude vidět dům a směr, kudy se vydat. Zrovna, když stál se zakloněnou hlavou a zkoumal výšku živých zdí tohoto bludiště, ozvaly se za ním kroky.

Rychle se za tím zvukem otočil a spojil se s pohledem šedých očí. Blízkost toho muže s ním trochu zacvičila, ostatně jako vždy. Byl neobyčejně pohledný a mužný, bez ohledu na to, že v jedné ruce držel kytici čerstvě natrhaných růží. Měl na sobě kabátec ke kolenům z lehké příjemné tkaniny, pod ním hnědé kožené kalhoty a krémovou saténovou košili. Harry si s povděkem uvědomil, že nejde o nic formálního a byl rád za svůj vlastní výběr.

„Vítám tě. Jsem rád, že jsi přišel.“ Harryho trochu zaskočilo pomyšlení, že by si Malfoy mohl myslet, že nepřijde. Zkouší mě? Odsunul to stranou, protože další věcí, kterou právě řešil, bylo tykání. Po včerejšku to mohl očekávat, ale přesto ho to trochu vyvádělo z míry. Myslel si, že si Malfoy bude chtít zachovat odstup, ale zřejmě ne. Posun v jejich vztahu byl zřejmě nezadržitelný.

„Ehm, ano. Děkuji za pozvání,“ nenapadlo ho nic inteligentnějšího, co by měl říct.

Malfoye jeho zřejmé rozpaky pobavily, ale nekomentoval je a volnou rukou pokynul do hlubin zahrady. Aspoň tak to Harrymu připadalo. Neproniknutelné, tajemné, neprobádané hlubiny.

„Malá procházka před večeří nám prospěje,“ usmál se a vyčkal na mladíkovu reakci. Ten se k němu bez řečí připojil a společně se vydali po udržované cestičce. Všude kolem bylo cítit probouzející se jaro v plném proudu a zapadající slunce vrhalo do stínu růží okouzlující světlo. Harry pocítil šanci na malou provokaci a neodolal.

„Netušil jsem, že jsi takový romantik,“ trochu teatrálně rozpřáhl rukama kolem sebe a s očekáváním se zadíval na svého společníka. Tomu se zajiskřilo v očích a přistoupil na hru.

„K něčemu takovému se nikdy dobrovolně nepřiznám, ale nepopírám, že růže miluji,“ prohlásil s úsměvem a z kytice, kterou držel, vyprostil jeden stonek s polorozvinutým poupětem. „Miluji jejich dokonalost. Ne nadarmo se jim říká královny květin. Nádherný tvar květu, okvětní lístky jemnější než hedvábí, a jako koruna její krásy – opojná vůně.“

„Nepopírám, ale mají trny!“ řekl trochu škodolibě, při pohledu na kapku krve, která se objevila na mužově ukazováčku.

„Ale i to je na nich dokonalé. Trocha bolesti může být vzrušující, nemyslíš, Harry?“ Poraněný prst si vložil do úst a vysál kapku krve, která na něm ulpěla, a přitom mu stále hleděl do očí. 

Harrymu se při pohledu na tuhle scénu zatmělo před očima, pocítil jemné chvění ve slabinách. „To mi snad dělá schválně!“ pomyslel si a ďábelské jiskření v očích Malfoye ho v jeho myšlence jenom utvrdilo.

Úplně zapomněl na jakékoli provokace a ohromně zíral na muže, který k němu přistoupil trochu blíž. Měl pocit, že se v těch modrostříbrných očích utopí. Zrádný oceán.

Lucius zvedl ruku s poupětem a dotkl se jím Harryho tváře. To gesto bylo tak intimní, že na chvíli zapomněl dýchat. Zatímco květ sklouzl po jeho tváři na rty, které jemně polaskal, nepřerušili oční kontakt.

Harry prudce vydechl a jeho pootevřená ústa přilákala pohled muže, který si sám podvědomě olízl rty. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy by měl přijít polibek. Cítil, jak měkne v kolenou. Merline, pomoz mi!

Pokud měl někdy pochybnosti, kam se jejich vztah ubírá, tak teď měl naprostou jistotu. Jenom si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně.

20. kapitola