Vábení moci - 21.

kapitola 21. - Otázky a odpovědi (autor Nade)
Omlouvám se za zdržení, ale je to tady! Díky všem komentujícím: Kája, tess, terkic, Searfiiin, bacil, Jutaki, Saskya, Ni-chan, Salazaret, Lucka, Hajmi 50, Yoku - miluju vás všechny!

21. kapitola – Otázky a odpovědi

„Připusťme, že ti věřím,“ prohlásil tiše po chvíli, „i když nechápu, jak je to možné.“ Nedíval se na Luciuse, v tuhle chvíli upřeně pozoroval své ruce. „Ale možná se mýlím a dělám teď největší chybu svého života.“ Nervózně přešlápl z nohy na nohu.

Nemohl vidět spokojený úsměv Luciuse, který to vnímal, jakoby mu Harry právě nevědomky svěřil svůj osud.

„Děkuji za tvou upřímnost. Vážím si jí, i když je to čistě Nebelvírská vlastnost,“ odpověděl Lucius a také vstal. Pokynul rukou a oba se vydali do vedlejšího salónku na připravenou kávu.

„Proč mám neustále pocit, že si ze mě střílíš,“ zabručel tiše, když míjel svého hostitele ve dveřích a vydal se ke křeslu, aby se pohodlně usadil.

„Protože je to tak snadné, zábavné, vzrušující?“ Tenhle poťouchlý úsměv už Harrymu neunikl.

„Jsem rád, že se bavíš,“ kontroval sarkasticky Harry a vyslal k muži trochu kyselý úšklebek.

„Nesmírně. Ale možná bychom měli obrátit list,“ pronesl Lucius, když si sedal blízko Harryho. „Myslím, že právě teď je ten správný čas, abys mi zodpověděl pár mých všetečných otázek.“

„Na které ti samozřejmě odpovím stejně ochotně a pravdivě, jako na všechno odpovídáš ty?“ rýpnul si Harry řečnickou otázkou.

Malfoy se na chvíli zatvářil naoko ublíženě. „Řekl jsem snad něco špatně?“ Nevinnost sama, ale Harryho neoklamal. Nikoho by tím neoklamal a on to věděl. Jeho výraz byl najednou laškovný a prohnaný zároveň.

„Dlužíš mi laskavost za tu knihu, vzpomínáš?“

Samozřejmě, že si vzpomínal. Dost často přemítal nad tím, jakou povahu budou mít jeho dotazy. Budou čistě soukromé? Nebo se budou týkat jeho práce? Nebo něco z minulosti?

„Vzdávám se,“ rezignoval mladík s povzdechem. „Máš pravdu, ptej se. Ale mám právo odmítnout odpovědět, když to bude v rozporu řekněme …. s národní bezpečností?“ S úsměvem tak vrátil míč na jeho stranu.

„Tak začni, jsem připraven,“ vyzval ho a opřel se pohodlně v křesle. Vyzývavost jeho uvolněné polohy v křesle v kombinaci s jeho prohlášením Malfoyovi na chvíli vzala řeč.

Harrymu neušel jeho žádostivý pohled a spokojeně se zakřenil. Zdá se, že ta hra může mít dva hráče. Proč ne?

Muž se mezitím vzpamatoval a opět nasadil ten zdvořile přívětivý výraz. „Existuje jedno tajemství, které mi nebyl nikdo schopen řádně osvětlit. Zřejmě je jen velmi málo lidí, kteří znají skutečnou pravdu, a ti ji neřeknou Malfoyovi. Tak proč se nezeptat tebe, zdroje mých nejasností?“ Malfoy, stejně jako Harry, seděl pohodlně v křesle, nohu přes nohu, v ruce držel šálek a lžičkou míchal jeho obsah.

„Já jsem zdroj tvých nejasností?“ divil se Harry. Lucius odložil lžičku a způsobně upil ze šálku, který pak odložil.

„Chlapec, který přežil, vzpomínáš?“ připomenul mu jeho status.

„Ale dnes už všichni vědí, že to byla zásluha mé matky,“ ohradil se Harry. „Proč bychom se k tomu měli vracet?“

Lucius s úsměvem zavrtěl hlavou. „Čtyřikrát, Harry, celkem čtyřikrát na tebe Temný pán namířil Avadu a čtyřikrát jsi přežil,“ upřesnil Lucius. „První dva případy jsou jasné. Tvá matka a sesterské hůlky. Ten druhý případ byl pro mne poněkud bolestný. Přišel jsem o svou hůlku.“

„Vzpomínám si,“ přiznal Harry.

„Ale pak tu máme další dva případy, které mi nikdo nebyl schopen adekvátně vysvětlit.“ Lucius se dramaticky odmlčel, aby svým slovům dal důraz. To ani nemusel, protože Harry už dávno tušil, kam směřuje.

„Jde ti o to v lese, a pak o poslední souboj,“ odtušil.

„Přesně tak. O posledním souboji mám svou teorii a budu rád, pokud mi ji potvrdíš, nebo vyvrátíš. Ale v tom lese…“ Malfoy se trochu netrpělivě naklonil vpřed. „Byl jsem tam a viděl jsem to. On zaútočil a tys tam jen stál a nebránil ses.“ Z Malfoyova hlasu byl zřetelně patrný úžas.  „Přežil jsi a já nechápu, jak je to možné, když uvážíme, že v té době tě už kouzlo tvé matky před ním nechránilo. Co se stalo?“ Snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně, ale Harry tušil jeho nesmírnou zvědavost.

„Nevím, jestli se o těchto věcech můžu bavit …,“ zaváhal.

„S bývalým Smrtijedem?“ zeptal trochu dotčeně Malfoy. „Myslím, že otázku důvěry jsme už probrali.“

„S kýmkoliv,“ upřesnil Harry, „jde totiž o černou magii.“

„Černá magie,“ řekl si Lucius sám pro sebe. „Samozřejmě jsem tušil, že jde o něco takového, ale prostě nedokážu uvěřit tomu, že bys toho byl schopen.“ Zadumaně pohlédl na mladíka proto sobě.

„Samozřejmě, že toho jsi schopen, magicky,“ zareagoval na Harryho zvednuté obočí, „ale nepředpokládám, že bys byl ochoten. Víš jak to myslím,“ dodal trochu podrážděně.

Harry se v tu chvíli ohromně bavil. S uspokojením si uvědomil, jak ho těší dráždit tohoto zmijozelského hada. Pamatoval si, jak dokáže být Lucius prchlivý. Koneckonců, ta záležitost s Dobbym ho málem stála život. Tohle sem však tahat nechtěl. Chtěl ho pozlobit, ne odradit.

„Určitě víš něco o viteálech,“ nadhodil nenuceně s předstíranou lhostejností a čekal na reakci.

A dočkal se. Výraz naprostého šoku se v Luciusově tváři jenom mihnul, ale Harrymu to ke spokojenosti stačilo.

„Není možné, abys ty měl svůj viteál. Musel bys někoho záměrně zabít.“ Vypadalo to, že Lucius je zmatený a v duchu se snaží přehodnotit svůj názor na Harryho.

Harry se tomu pomyšlení usmál. „Máš pravdu, není to možné,“ zarazil tok jeho myšlenek v zárodku. „To ne já, ale on, Voldemort.“

„Obávám se, že teď tomu vůbec nerozumím,“ přiznal Malfoy. „Proč by Temný pán právě tobě …,“ zarazil se uprostřed věty. „A navíc není možné, aby kdokoliv vytvořil viteál pro někoho jiného, než pro svou vlastní osobu! O těchto věcech něco vím!“

Harry byl někde uvnitř potěšen tím, že v tuto chvíli ví o černé magii něco, co neví ani sám pan-jsem-největší-machr-na-černou-magii. Byla to jen drobnost, ale bavil se špatně skrývaným Luciusovým rozčilením. Přemýšlel, jak dlouho by ho dokázal napínat, ale pak usoudil, že by se mu to mohlo vymknout z rukou. Dobře znal rčení o dráždění hada bosou nohou.

„Bylo to nedopatření,“ začal své vyprávění Harry a sledoval napětí ve výrazu svého společníka. „Když Voldemort zabil mou matku a pokusil se zabít i mě, vytvořil tak nevědomky svůj poslední viteál.“ Odmlčel se a chvíli hleděl do očí muže proti sobě, dokud nespatřil známky pochopení.

„Mě.“

„Tebe!“ Ta dvě slova zazněla současně.

„Netušil jsem, že lze vytvořit viteál z člověka. Ale když nad tím tak přemýšlím, Nagini byl také živý tvor.“ Lucius mírně vrtěl hlavou, jako by si chtěl tyto informace urovnat v hlavě. „Jak jsi ale věděl, že to přežiješ?“

„Nevěděl,“ odpověděl klidně Harry. „Byl jsem připraven zemřít, aby mohl zemřít i on, a svou obětí, stejnou jako vykonala má matka, jsem současně chtěl oslabit jeho moc, abych ochránil své blízké. Povedlo se.“ Spokojeně pleskl oběma rukama do polstrovaných opěradel křesla, na kterém seděl.

„Nerad to říkám, ale neustále mě překvapujete, pane Pottere,“ přiznal Malfoy neochotně. „Přiznávám, že sebeobětování je něco, co je mi naprosto cizí. Ale dokážu ocenit tvou nesmírnou odvahu. I když trochu sebevražednou.“

„Děkuji za uznání,“ usmál se furiantsky Harry.

„Ale pořád to nevysvětluje, jak jsi přežil.“

„Vlastně to souvisí s posledním soubojem. Důvod je stejný.“ Harry se nadechl a pokračoval. „Smím teď slyšet tu tvou teorii?“

Lucius přenesl váhu svého trupu dopředu a uvolněně se lokty opřel o kolena. Palcem a ukazovákem pravé ruky podepřel bradu.

„Vím, že Temnému pánovi se podařilo získat Bezovou hůlku, nejžádanější a nejobávanější z Relikvií smrti. Nepodařilo se mu však ovládnout její moc, a to ani když zabil Severuse Snapa, který zabil předchozího majitele hůlky. Brumbála. Mojí teorií je to, že hůlka vůbec nepatřila Snapovi, a tím byla její moc v rukou Temného pána oslabena. Jak daleko jsem od pravdy?“ ukončil svůj monolog otázkou.

„Jsi tak blízko, jak jen můžeš být. Jenom mě překvapuje, že se o tom obecně neví, protože přímo při souboji se o tom mluvilo,“ divil se nahlas Harry.

„Bylo tam poměrně hlučno,“ připomněl mu Lucius bitevní vřavu a všeobecný chaos, který tehdy nastal.

„Aha! To by vysvětlovalo tu skutečnost, že mě kvůli tomu ještě nikdo neotravoval,“ prohlásil spokojeně Harry. „Prvním, kdo porazil Brumbála, totiž nebyl Snape, ale Draco, tvůj syn.“ Usmál se překvapenému výrazu a pokračoval. „A toho jsem porazil zase já. Voldemort si neuvědomil skutečnost, že pro získání Bezové hůlky není nutné svého protivníka zabít. Stačí ho pouze porazit v kouzelnickém souboji.“ Nastala chvíle ticha, kdy dal Harry Luciusovi prostor tuhle informaci strávit.

„Nemůžu popřít, že mě nesmírně hřeje, že Bezová hůlka byla, byť jen na krátký čas, ve vlastnictví Malfoyů,“ prohlásil nesmírně spokojeně Lucius a Harrymu teď připadal jako kocour, co se mlsně olizuje nad hrnkem smetany. „To ale znamená, že ty jsi vlastníkem Bezové hůlky a proto tě nemohl zabít. Ne tvojí hůlkou. Zničil svůj vlastní viteál, ale tebe ne. Působivé“

Harry se jenom usmál a neodpověděl.

„Můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptal se ledabyle Malfoy. Harrymu neunikl záblesk chtivosti v jeho očích.

„Můžeš, ale když dovolíš jednu otázku i ty mně.“ Harry cítil, že právě teď nastala vhodná chvíle, jak opatrně nakousnout jeho problém zvaný Meus.

„Samozřejmě,“ odpověděl nonšalantně Lucius a ihned vystřelil svůj dotaz. „Používáš ji?“

Harry s úsměvem sáhl do kapsy hábitu a vyndal svou starou milou hůlku. Měl co dělat, aby potlačil smích při pohledu na Malfoyovo zklamání. Byly prostě věci, na které jste se mohli kdykoliv spolehnout.

„Mám rád svou hůlku a jistě uznáš, že nosit sebou tamtu by bylo trochu nezodpovědné. Je dobře ukrytá, a i kdyby mě někdo porazil, nikdo ji nenajde a už nikdy nepoužije. Její moc je nebezpečná a způsob jejího předávání ještě víc. Jsem opravdu rád, že tohle pravidlo neplatí u ostatních hůlek,“ téhle myšlence se zasmál. „Po všech těch půtkách ve škole, by nakonec nikdo neměl dobře fungující hůlku.“

Lucius ho chvíli soustředěně sledoval a pak se usmál. „Samozřejmě máš pravdu. Odpusť můj záchvat sběratelské vášně,“ spiklenecky na něho mrknul a dodal. „Ale slyšel jsem taky zvěsti o neviditelném plášti, neobyčejné kvality a schopností, a který se v jisté rodině dědí z generace na generaci.“

Harry se málem poprskal svou kávou. „Jak to víš?“

„Draco byl možná trochu unáhlený ve svých skutcích, ale také velmi vnímavý. Některá jeho vyprávění příhod ze školy mě přivedla na myšlenku, kterou jsem si později ověřil. Přiznám, že mě to stálo nechutnou spoustu peněz, ale nelituji.“

Harry zarytě mlčel, odmítajíc cokoliv v tomto směru komentovat. Luciusovo spokojené pochechtávaní nad kávou ho však ujistilo, že k tomu není třeba nic dodávat.

„Sice vůbec nechápu, o čem to tu vlastně mluvíš, ale přivádí mě to na myšlenku, že tvůj zájem o mou osobu má čistě materiální základ,“ zabručel trochu znechuceně a vysloužil si tím Luciusův krátký výbuch smíchu. Upřímně a od srdce se zasmál, což Harryho potěšilo i naštvalo zároveň.

„Nerad jsem ranil tvé city,“ prohlásil muž, „ale všechno se vším souvisí. Ve tvé osobě se prostě a jednoduše spojuje spousta výjimečných prvků, které jsou předmětem touhy všech, kteří stojí stranou. Chápu, že bys chtěl, aby tě někdo miloval jenom tak, tělo a duši. Jenže všechny ty věci kolem k tobě prostě patří a vytvářejí skutečnou a reálnou osobnost Harryho Pottera. Musíš se s tím konečně smířit, jinak nebudeš nikdy šťastný.“

Nečekaná moudrost Malfoyova prohlášení Harryho trochu zaskočila. Mia s Ronem mu tohle říkali snad stokrát, proč po stoprvé je ochoten to akceptovat právě z úst Luciuse Malfoye? Protože věřil, že ty řeči o lásce myslí vážně? Je skutečně možné, že to byl právě Lucius, kdo ho označil? Upřímně tomu věřil, ale potřeboval jistotu. Proč si znovu nezahrát?

„Myslím, že k tomu není co dodat,“ uzavřel radši předchozí téma, „ale chtěl bych znát tvůj názor na jinou věc.“ Malfoy naznačil, aby pokračoval. „Hermiona četla tvou knihu a objevila spoustu zajímavých věcí. Mezi jinými i rituál zvaný Meus, který mi z nepochopitelných důvodů připadá strašně povědomý,“ odmlčel se a čekal. Tak co, Luciusi, chytneš se?

„Máš pocit, že se tě to nějak týká?“ zeptal se s nezaujatým výrazem blonďatý muž.

„Ne pocit, naprostou jistotu, kterou Mia podpořila precizním provedením kouzla Revelatio signum. Jsem označený, Luciusi, a nevím, kdo mi to udělal!“

„To je mrzuté,“ protáhl Malfoy, „Co s tím hodláš udělat?“ Pořád neprojevil známky účasti.

„Vím, jak to kouzlo funguje a že „pachatel“ má povědomí o tom, jak se cítím, a může mě lokalizovat. Mám svou teorii a doufám, že mi s ní poradíš.“ Harry plánoval Malfoye opět trochu pozlobit.

„Mám v práci kolegu, nějakého Seana Flitwicka. Je to velmi dobrý přítel a mám ho rád.“ Po poslední poznámce se Lucius nespokojeně zachrul. Harry přitlačil.

„Je vysoký, pohledný, ale to není podstatné,“ odmávl to rukou. „Hlavní je, že už několikrát byl právě tam, kde jsem ho potřeboval. Objevil se právě, když jsem byl v maléru a nikdy nebyl schopen důvěryhodně vysvětlit, jak se to dozvěděl, jestli mi rozumíš.“

Lucius už se mračil jako bouřkový mrak. „A ty si myslíš, že to on je původcem tvého označení?“ zeptal se podrážděně. Harry si v suchu spokojeně zamnul ruce.

„Samozřejmě! Kdo jiný? Všechno na něj pasuje!“ Nadšeně vyskočil, předstírajíc své svaté přesvědčení. „Co myslíš?“ Obrátil se přímo na muže, který právě teď vypadal, že brzo exploduje. A mám tě!

Lucius ze svého křesla vstal tak prudce, až mu zavlály vlasy kolem hlavy. Upřel svůj plamenný pohled na Harryho, chřípí nosu se mu chvělo rozčilením. Pomalu se vydal směrem vpřed. Byl na něho impozantní pohled a Harry si to vyloženě užíval.

„Myslím, že je třeba tě vyvést z tvého omylu dřív, než uděláš nějakou nepředloženost,“ drtil mezi zuby.

„Jakou třeba?“ provokoval mladík chvíli před tím, než byl uchopen za hábit a přitažen k rozzuřenému muži. Malý okamžik na sebe hleděli z bezprostřední blízkosti, tváře jim hladil zrychlený dech toho druhého.

„To já, já jsem tě označil! Jsi můj!“ a svá slova podtrhl tím, že Harryho tvrdě políbil. Byl to elektrizující okamžik a Harrymu se na chvíli podlomila kolena. Přesto se vymanil ze sevření a ustoupil.

„Nejsem věc, nemůžeš mě vlastnit,“ odporoval prudce.

„Nikdy jsem netvrdil, že jsi věc!“ namítl okamžitě muž. „Ale o tom vlastnictví bychom mohli trochu diskutovat,“ dodal dráždivě a opět se přiblížil k Harrymu. „Nechceš snad Malfoyovi vyčítat, že je Malfoy?“

22. kapitola