Vábení moci - 20.

kapitola 20. - Večeře (autor Nade)

terkic, tess, Salazaret, Lucka, Jutaki, samba, Serafiiin, Hajmi a dva anonymky - díky, jste báječní. Salazaret, zlatíčko, u tvého druhého komentíku jsem se svalila smíchy, hned poznáš proč.
Samozřejmě, že mě vaše spekulace moc baví. Někdo se trefí, někdo ne, ale já nic neprozradím.

20. kapitola – Večeře

V tu chvíli se ozvalo jemné lupnutí a objevil se jeden z domácích skřítků. Harry automaticky udělal krok dozadu.

„Pane, večeře je připravena, pane,“ uklonil se skřítek a opět zmizel. Napětí povolilo, jako když mávne řečeným kouzelným proutkem a Harry proti své vůli pocítil zklamání, které se snažil ze všech sil zamaskovat. Snažil se soustředit své myšlenky na něco jiného, třeba, kolik může mít Malfoy skřítků. Opravdu velmi závažné téma. Lucius s trochu nuceným úsměvem ustoupil stranou, aby Harrymu uvolnil cestu.

„Budeme tedy v naší milé konverzaci pokračovat u stolu,“ prohlásil jako pravý hostitel, ale na okamžik bylo vidět, že ovládá rozmrzelost. Harry měl v tu chvíli trochu obavy o skřítkovo zdraví. Přeci jenom … byl to Malfoy.

Vykročili vedle sebe směrem k domu, jak Harry logicky předpokládal, a on se neubránil tomu, aby neobrátil svůj zrak k muži vedle sebe. Jeho profil vyjadřoval naprostý klid, jakoby před chvílí nedošlo k ničemu zvláštnímu. Jako kdyby se téměř nepolíbili! To zmijozelské sebeovládání mu šlo někdy hrozně na nervy.

„Jo, přinesl jsem tvou knihu,“ vzpomněl si a sáhl pro ni do hábitu. Natáhl ruku s knihou k Luciusovi a on ji přijal. Zběžně si ji prohlédl a zastrčil do kapsy kabátce.

„Doufám, že jste se, ty a tví přátelé, dobrali informací, které potřebujete,“ obrátil svůj zkoumavý pohled k Harrymu.

„Samozřejmě,“ potvrdil, „Hermiona ji určitě přečetla i pozpátku, aby jí nic neuniklo.“ Potichu se té myšlence zasmál. Né, opravdu nejsem nervózní!

„Ano, slečna Grangerová, pokud je mi známo, byla vždy v jistých ohledech mimořádná,“ prohlásil trošku ironicky.

„Myslíš vzhledem k tomu, že je mudlorozená?“ neodolal rýpnutí Harry.

„Myslím ve více ohledech,“ připustil, „ale nerad bych se pouštěl na tenký led. Tato dáma je pro nás příliš horké téma.“

„Máš pravdu,“ usmál se úlevně, „na tohle dneska opravdu nemám sílu.“

Právě vstupovali do jídelny a Lucius mu nabídl židli. „Chápu. Měl jsi dnes opět náročný den, že?“ Harry na něho překvapené pohlédl. Sledoval, jak předal kytici růží skřítkovi, který ji hned umístil do překrásné vázy na krbu. Jak to ví?

„Jak to víš?“ zeptal se opatrně, tentokrát nahlas.

„Mám své spolehlivé zdroje,“ usmál se samolibě Malfoy, když si sedal ke stolu proti Harrymu a dával skřítkům znamení, že mohou začít podávat.

„Vždycky víš, co se kde šustne, že?“ řekl trochu popuzeně.

„Být vždy přesně informován, je moje nejjistější a nejcennější deviza,“ oznámil mu spokojeně.

„Zdroj svých informací mi asi neprozradíš,“ zeptal se spíš řečnicky.

Malfoy vypadal, že chvíli přemýšlí a pak se šelmovským úsměvem prohlásil: „Ne.“

Pak udělal společenskou kličku, když Harryho vyzval k jídlu, a tím obrátil pozornost jinam. Harry však doufal, že se k tomuto tématu ještě vrátí.

Večeře začala tím, že si popřáli dobrou chuť a pak bylo malou chvíli zdvořilé ticho. Harry měl obavy, že se na stole objeví nějaká záludnost, jako třeba šneci. To viděl v jednom filmu, fakt trapas. Naštěstí se jako hlavní chod podávaly steaky s bylinkovým máslem a chřest. Množství příloh, které ani neznal, neřešil, hlavně když věděl, které nářadí na to má použít.

„Omlouvám se, pokud se nechovám podle etikety. V tomhle jsem trochu mimo,“ přiznal svoje obavy bez obalu, čímž Luciuse trochu překvapil. Mezi Zmijozely nebývá zvykem odhalovat své slabé stránky. Ale musel uznat, že tento způsob zase bral případným kritikům vítr z plachet. Rozdílnost přístupu mu připadala zábavná.

„Naopak. Je příjemné trávit čas ve společnosti někoho, kdo nebude neustále posuzovat vhodnost mého chování, jak je ve společnosti nepříjemným zvykem,“ prohlásil k Harryho nemalému překvapení.

„Myslel jsem, že jsi ve všem naprosto dokonalý,“ nadhodil a teprve až to vyslovil, uvědomil si dvojsmyslnost svého výroku. Snažil se potlačit červenání, což se nesetkalo s velkým úspěchem, spíš naopak. Pobavenému Luciusovi to samozřejmě neuniklo.

„Samozřejmě, že jsem,“ řekl s odzbrojujícím sebejistým úsměvem a v očích mu zajiskřilo. Pak pokračoval, jakoby se nechumelilo. „Ale dokonalost vyžaduje naprosté sebeovládání za všech okolností, a to je, řekněme, trochu únavné.“

„To jsem moc rád, že mi dnes uznáš mírné úlevy,“ zasmál se šibalsky Harry. Pocítil silnou touhu popichovat. „Při oficiálních příležitostech ve společnosti mívám totiž neodolatelnou chuť dát si nohy na stůl.“

Lucius zabublal ovládaným smíchem. „Nebelvírský rebel až do morku kostí. Můj stůl prosím ušetři.“

„Prozatím,“ zazubil se Harry. Pak mu ale úsměv trochu pohasnul. Bylo třeba vyjasnit si pár věcí a on se rozhodl jít do toho.

„Asi bych ti měl poděkovat za včerejšek. Bylo to …“ Trochu rozpačitě pohlédl na muže proti sobě. Tohle téma bylo trochu ožehavé, ale hodlal se s tím vypořádat co nejdřív.

„Netřeba děkovat, bylo mi skutečným potěšením,“ prohlásil tiše, ale naprosto zřetelně muž. Výraz v jeho obličeji nenechával Harryho na pochybách, jak to myslí.

„Takže pouhá přátelská výpomoc?“ Harry věděl, že trochu tlačí na pilu, ale chtěl mít jasno. Nejistota byla něco, co ho poslední dobou pronásledovalo na každém kroku.

„To nebyla žádná přátelská výpomoc, Harry. Hodlám zajít ještě dál. Mnohem dál. A ty to víš,“ objasnil Malfoy svůj pohled na celou záležitost.

Harry by měl být spokojený s celkem jasně vyjádřeným úmyslem. Dráždil ho však ten naprosto klidný tón, jakoby se bavili o kurzu stříbra u Gringottů.

Jak můžeš být tak klidný, když já jsem poslední dobou s nervama v háji!

Toužil hodit kámen do té klidné vody a řádně rozčeřit hladinu. Ty vlastní destruktivní choutky ho trochu překvapily, ale hodil to za hlavu. Koneckonců, vždycky byl impulzivní a ve chvílích vzteku jeho spontánní magie dokázala opravdu pěkně pošramotit okolí.

„Chceš, abychom byli milenci,“ oznámil Harry bez obalu, vlastně téměř křičel, a prudce odložil příbor. Lucius se na malou, malinkatou chvíli zatvářil, jako když ho bolí zub, což Harryho potěšilo víc, než by čekal.

„Jaký takt,“ poznamenal ironicky, „ale máš pravdu. Chci to.“ Chvíli se odmlčel a s pečlivostí vědeckých badatelů pozorně sledoval Harryho reakci. Ten zůstal beze slov, ale v obličeji se mu střídaly emoce, jako v kaleidoskopu. Zřejmě čekal vytáčky a slovní přestřelky. Přímá odpověď ho zcela odzbrojila.

„Neodporuješ? Výtečně,“ prohlásil muž samolibě, plně si vědom toho, že jeho spokojený úsměv rozpaluje mladíka do běla. Ty rozrušené ruměnce ve tváři, zářivé zelené oči, jako dva smrtící paprsky a vlnící se aura potlačované magie, která ho obklopovala. Byl úchvatný a ani to netušil. Hodlal si tenhle okamžik opravdu užít.

V Harrym se zvedala vlna furiantského odporu, a ani netušil, kde se vzala. Něco ho nutilo se ozvat a protestovat ze všech sil. Milenci? Nikdy? Malfoyova arogantní samolibost to byla, která ho tak dráždila. Co si ten chlap o sobě myslí!!?

A navíc ho rozpaloval pohled na toho … toho… On se tím snad baví, nebo co!? Už se nadechoval, že mu to vysvětlí pěkně od plic. Proud jeho námitek však v zárodku zastavilo krátké zjevení skřítka, který jim oznámil, že v salónku se podává káva.

Už zase je přerušil. No vážně pěkně načasované. Úplně mu to vzalo vítr z plachet. Připadal si jako ucházející vzducholoď. K jeho překvapení zaregistroval, jak Lucius šlehl pohledem po skřítkovi. To nevěstilo nic dobrého a Harry dnes už podruhé myslel na úděl skřítků.

Malfoy samozřejmě okamžitě zaregistroval prudkou změnu emocí. „Bojíš se o osud toho skřítka?“ zeptal se zvědavě, jakoby četl jeho myšlenky.

„Abych pravdu řekl, tak trochu ano,“ připustil Harry a s trochou obavy čekal na reakci. Předchozí bojová nálada už vyprchala a on se najednou cítil tak unavený.

„Nemusíš,“ uklidnil ho k jeho počátečnímu údivu Lucius. „Po zkušenosti s Dobbym jsem, řekněme … opatrnější. Zjistil jsem, že jejich slepá poslušnost není tak samozřejmá, jak by se zdálo.“ Při té vzpomínce se zatvářil trochu kysele.

„Ale nepleť se ve mně,“ dodal rychle. „To ještě neznamená, že nemám chuť je ztrestat kdykoli, když něco nejde, jak já chci, bez ohledu na to, kdo za to může.“

Harry byl, mírně řečeno, zaskočený. Nechápal, proč mu takto odhaluje své karty. Mohl přece klidně tvrdit, že pochopil celou tu věc s právy všech magických tvorů, a tím se postavit do lepšího světla.

„Proč mi to vlastně říkáš?“ zeptal se pomalu.

„Pochopil jsem jednu zásadní věc,“ oznámil mu s ledovým klidem Lucius. „Nejlepší cesta k Nebelvírovi je upřímnost. Nechci, abys měl pocit, že tě chci nějak oklamat. Nejsem zdroj ctností, tak jak je vidí nebelvírský idealista. Jsem Zmijozel se vším všudy. Vždy budu mít nějaké postranní úmysly. A ty mě buď přijmeš takového, jaký jsem, nebo ne.“

Jednoznačnost tohoto prohlášení Harryho naprosto šokovala. Hlavou mu létalo takové množství myšlenek, že mu tam vytvářely mírný chaos. Byl zmatený. Věděl přesně, kdo je to Lucius Malfoy.

Sebestředný, arogantní, moci a peněz chtivý nabubřelý aristokrat s rasistickými sklony a velmi temnou minulostí. Jeho současná neposkvrněnost mohla být pouhou iluzí.

A přesto všechno ho Harry shledával jako velmi sexy, pohledného a zábavného společníka, který přesně chápal všechny Harryho stránky, i ty temnější, o kterých sám jen tušil. Přitahoval ho jako můru k světlu. Nepochybně byl mocný kouzelník, jinak by nestál téměř po boku Voldemorta. A když byl Harry magicky o třídu výš, nemělo to naprosto nic společného s tím pocitem bezpečí, který v jeho náručí cítil. Bylo to tak příjemné. Právě včera, pár metrů odsud. Ta vzpomínka s ním opět zacloumala.

Copak mohl mít vztah s někým, o kom dopředu věděl, že se s určitostí střetnou téměř ve všem? Jejich rozdílné pohledy na svět a morálku … Šílené!

Pohlédl na Luciuse, který trpělivě vyčkával jeho odpověď, aniž by dal najevo své emoce.

„Rozumím tomu, co mi tím chceš naznačit,“ řekl Harry po chvíli. „Ale stále mám spoustu pochybností. Doufám, že nechceš moje rozhodnutí slyšet hned teď?“ Snažil se zcela vědomě oddálit své konečné slovo. Může se vůbec bystrozor zaplést s někým, jako je Lucius Malfoy?

Lucius se vědoucně usmál. „Drahý Harry. Ty jsi se ale už rozhodnul. Oba to víme. Ale nebudu na tebe tlačit. Počkám, až se budeš cítit připravený.“

Byl tak samolibý a jistý sám sebou, až musel Harry potlačit chuť řvát. A to bez ohledu na to, jestli jsou jeho slova pravdivá nebo ne. Do pekla!

„Jaké postranní úmysly máš se mnou?“ zeptal se místo toho, narážejíc na předchozí Malfoyovu řeč o hlavní zmijozelské ctnosti.

„Chceš slyšet i o všech pikantních detailech?“ Malfoy provokativně zvedl obočí a jeho úsměv sliboval hřích.

„Tak jsem to zrovna nemyslel,“ zabručel Harry. Na chvíli se odmlčel a hrál si s okrajem prostírání. „Abych pravdu řekl, v poslední době se mi život trochu obrátil naruby. Ten případ, který řešíme, moje soukromí, všechno se to začalo prolínat. Mám pocit, že jsem se ocitl ve zrychleném filmu. A ani netuším, do jaké míry v tom všem máš prsty ty,“ podíval se na Luciuse v očekávání nějaké odpovídající reakce. Ten se však tvářil pouze jako starostlivý přítel, který vyslechne jeho stesky. 

„U Merlinovy brady! Řekni k tomu něco! Já se prostě nechci dožít okamžiku, kdy tě budu muset zatknout, chápeš?“ Harry už neudržel emoce, vyskočil ze židle a křičel.

„Můžu tě ubezpečit,“ řekl Malfoy s vážnou tváří, „že to se nikdy nestane. Mrzí mě, že ti k tomu nemůžu podat bližší vysvětlení, ale budeš mi muset důvěřovat.“ Chvíli na sebe v tichosti hleděli, Harry to vydýchával.

Kdy naposledy jsem měl chuť Malfoye zabít? To už je opravdu dávno. Opravdu jsem někdy očekával, že mi Lucius Malfoy vyklopí všechna svá tajemství? Naivka.

21. kapitola