Vábení moci - 25.

kapitola 25. Idiot z přesvědčení I. 
Autor: Nade

Díky všem, kteří čtou a čekají na pokračování. Hlavně díky kometujícím: Salazaret, tess, terkic, Sirina, Saskya, Ni-chan, Leesil, Lucka, Serafiiin, bacil, Hajmi, Jutaki a Zuzana, která sem vtrhla a zanechala spoustu komentářů. Díky, četla jsem je všechny.

25. kapitola – Idiot z přesvědčení I.

 

Harry měl plnou hlavu Percyho. S ohledem na rodinu Weaselyových, která byla jako jeho vlastní, doufal, že se ten pitomec do toho nezamotal víc, než je zdrávo. Už jednou rodinu opustil, a i když se pak vzpamatoval a vrátil se kajícně zpět, tahle epizoda jako by stále zůstávala v pozadí. Bylo to tabu, o kterém se nemluvilo. Hlavně kvůli mamce Weasleyové, která to tenkrát nesla velmi těžce. Není divu. Milovala všechny své děti naprosto stejně a neochvějně.

No a teď je tady. Harrymu nezbývalo, než doufat a čekat, jak se věci vyvinou.

Přítomnost Percyho trochu odsunula do pozadí skutečnost, že v lázních se nacházel i Harryho  l´homme fatale*, Lucius Malfoy. Ale rozhodně na něho nezapomněl, to ani nešlo. Napjatě však čekal, kdy se Lucius objeví na scéně. A že se objeví, to nepochyboval. Svědčil o tom už ten fakt, že se tady objevil zcela veřejně.

Dokud byli všichni muži ve společné lázni, byl relativní klid. Z tichých hovorů toho moc nezachytil, tedy nic důležitého. Pouze jedinkrát zaslechl jednoho staršího muže, který se s mírnými obavami zajímal o nepřítomnost pana Smitha. Ostatní v jeho okolí mu však nedokázali odpovědět, pouze spekulovali, co se mohlo stát. Tato skupinka zřejmě nevěděla, co se děje, tak se Harry zaměřil na další.

   

Bohužel si nemohl hosty prohlížet moc okatě. Pokládalo by se to za nevhodné a tudíž nápadné. Musel být opatrný, aby na sebe neupoutal příliš pozornosti. Někteří si už všimli, že je tu nový, ale všetečný dotaz jednoho z hostů, mimochodem jednoho ze Starostolce, odbyl s úsměvem s tím, že je ze sousedního lázeňského domu a že jen zaskakuje za kamaráda, který musel neodkladně z rodinných důvodů odjet. Další problémy v tomto směru naštěstí nebyly. O to víc se však musel snažit vypadat profesionálně. Včerejší „nácvik“ byl k nezaplacení. Už zbytečně netápal a ostatní zaměstnanci, samozřejmě z důvodu spokojenosti hostů, mu byli nápomocni. Zatím všechno klapalo.

  

Skoro ztuhnul, když zaslechl větu „Zjistil jsem, že ve vedlejší soukromé lázni je Malfoy.“ Harry měl intenzivní pocit, jakoby se mu ucho samo natáhlo. Měl dost práce v hlavní lázni, tak není divu, že mu Lucius proklouzl.

„Lucius Malfoy?“ zazněla odpověď a Harry zaznamenal cizí přízvuk. Netušil, že by tato skupina zasahovala dál, než za hranice Británie. Plně se věnoval výměně ručníků a prostěradel, ale pozorně poslouchal. Snad se dozví víc.

„Ano, ten.“

„Zajímavé. Možná bych s ním měl pohovořit,“ ozval se opět cizincův hlas.

„Ale je to Smrtijed,“ zaznělo trochu rozčileně. Harry zuřil, že neviděl mužům do tváře. Kdo by něco takového předpokládal v lázních, kde se lidé pohybují téměř nazí? Ale zdá se, že jim na jejich soukromí opravdu záleželo. Pravděpodobně tito dva použili lehké matoucí kouzlo.

„Nebuďte hloupý. Je to velmi vlivný muž s dlouhými prrsty a to, že je tady a teď, jistě není náhoda.“ S tím Harry nemohl než souhlasit. V tu chvíli se mu však také vybavila podobnost přízvuku. Takhle mluvila Fleur, Billova manželka. Neznámý muž sice neměl přízvuk tak výrazný jako ona, ale bylo zřejmé, že je Francouz.

A kdo měl vazby na Francii? Samozřejmě Lucius. Bylo dokonce možné, že se osobně znají. Což ale ještě nic neznamenalo, protože Malfoy znal spoustu lidí. Jak z nejvyšších míst, tak i z podsvětí. Byl to jeho způsob ovládání světa. Harry se nad tou myšlenkou musel usmát. Stále víc se ukazovalo, že ten muž nepotřebuje žádné spiknutí, aby tahal za nitky. Jeho účast v řadách Smrtijedů by se s trochou blahovůle skutečně dala považovat za mladickou nerozvážnost, jak Lucius jednou svůj poklesek s otráveným úšklebkem označil.

Další vyzvídání bylo zbytečné, protože muži přešli do tlumeného šepotu a navíc Harry nemohl příliš dlouho setrvávat na jednom místě. Vyšel na chodbu s hromadou použitého prádla v náručí. To nacpal do vozíku k tomu určenému a rozhlédl se po okolních dveřích.

Kdepak jsi?

Měl štěstí, protože právě potkal kolegu z obsluhy - který včera nad Luciem tak slintal - jak vychází z jedné menší lázně.

„Netušil jsem, že máme obsazenou i soukromou lázeň,“ nadhodil.

„Jo. Je to ten chlápek ze včerejška. Víš, z té kavárny,“ švitořil nadšeně a Harry jen kývnul, že ví. „Oblečený byl skvostný, ale kdybys viděl…“

Harry viděl a někde uvnitř vztekle zaprskal. Rychle potlačil dotěrnou vzpomínku. „Zdá se, že se ti splnil sen,“ prohodil s nuceným úsměvem. „Tvá práce tě zřejmě ohromně baví.“

„Někdy si opravdu nestěžuju. Jako třeba v těchhle případech,“ prohodil světácky s lascivním výrazem. Harry měl chuť vytáhnout svou hůlku a smazat mu ten výraz mlsného kocoura.

„Před chvílí šel na masáž, máš ho na šestce. Teď strašně lituju, že nejsem masér. Rád bych si na něj sáhnul. Asi si udělám kurz.“ Otravný muž vedl dál svůj monolog, ve kterém pěl chvalozpěvy na hostovo dokonalé tělo, a ani netušil, jak blízko je právě teď smrti. V Harrym to vřelo. Ten pohlcující pocit majetnictví, který ho ovládl, ho značně překvapil. Netušil, že to v něm dřímá. A také si uvědomil, jakou málem udělal chybu. Rychle se zklidnil a potlačil jakékoliv projevy své magie.

„Teď máš šanci si ho taky omrknout. Fakt to stojí za to,“ poplácal ho otrava spiklenecky po zádech.

„To rozhodně udělám,“ zašklebil se Harry a doufal, že to vypadá jako úsměv. Muž naštěstí odběhl s tácem použitého nádobí.

Nastala doba, kdy se kouzelníci začali pomalu odebírat z horké lázně pryč. Každý měl trochu jinou výdrž a léčivý pramen zde byl opravdu velmi horký, i když pro účely koupelí byl trochu upraven. Hosté se začali dělit do různých skupinek a Harry, jako správná obsluha je směroval, kam potřebovali a přijímal jejich objednávky na občerstvení. Někteří šli samostatně k masážním kabinkám a o ty Harry okamžitě ztratil zájem. Nikdo nekuje pikle sám. Soustředil se na skupinky v odpočívárnách. Jako obsluhující tam nebyl sám. Vzhledem k počtu hostů zde dnes obsluhovali celkem tři, což Harrymu pomáhalo v práci, ale značně komplikovalo jeho výzvědnou aktivitu. No nic naplat, bude se muset spokojit s náhodou.

Teď však měl jenom jeden cíl. Masážní místnost číslo šest. Musel kontrolovat situaci. Čistě z profesionálních důvodů, samozřejmě. Zaklepal, počkal na vyzvání a vstoupil.

„Dobrý večer, pane, jsem vaše obsluha. Máte nějaké přání?“ začal naučenou frází. Rozhodně se nenechal rozhodit pohledem na úžasné poloobnažené tělo, ležící na masážním lehátku, lesknoucí se olejem, které na ně roztíral svými silnými prsty opravdu důkladný masér. Lucius ležel na břiše, zadní partie překryty prostěradlem, a nechal si právě masírovat záda. Při příchodu vetřelce zvedl obličej a opřel se o lokty. Vlasy mu padaly přes jedno rameno, vypadal nádherně. Lákavě.

„Chcete znát všechna má přání?“ zavrněl a pohledem skenoval příchozího.

„Bude stačit, pokud mi sdělíte svá přání ohledně občerstvení a nápojů, pane,“ usmál se Harry a úslužně se uklonil. No jistě, Malfoyovské provokace vždy a všude.

„Jak zní vaše jméno?“

„James Barton, pane.“

„Dobře, Jamesi,“ protáhl líně jeho jméno, „chci láhev bílého vína. Château Mont-Pérat Blanc. Předpisově vychlazené a ještě dnes,“ dodal s důrazem.

„Vaše přání je mi rozkazem, pane,“ nenechal se Harry vykolejit panovačným tónem a napsal si objednávku. Když zvedl hlavu, setkal se s propalujícím modrostříbrným pohledem. Sakra. Nasucho polkl.

„Budu si to pamatovat,“ pousmál se muž lehce a v očích mu podezřele zajiskřilo. Pak opět položil hlavu a plně se oddávajíc požitkům z masáže, si Jamese/Harryho už nevšímal. Ten rychle vycouval ze zasažené oblasti. Určitě ho nepoznal, že ne.

Na chodbě si zhluboka oddechl. Rychle mazal odevzdat objednávky do přípravny, převzal již připravené a naložil si je na servírovací stolek. Vydal se na další průzkum.

A zdálo se, že náhoda mu přála. V odpočívárně pro deset hostů se sešla skupinka mužů, ze kterých Harry neznal ani jednoho. Jako správná obsluha si do bločku zapisoval další objednávky a přitom si všechny pozorně prohlížel. Ne, že by jim všem viděl do tváře. Někteří k němu byli zády a někteří byli zabaleni do županů, a to včetně kapucí. Zatím mu nic nápadného do oka nepadlo, za to postřehl tichý rozhovor dvou mužů, z něhož vyrozuměl pouze pár slov. Ale ta slova v něm nastartovala varovné zvonění. „…je třeba to ukončit. Hned!“ Byli to ti stejní muži, kteří předtím mluvili o Luciovi?

Harry samozřejmě netušil, co chtějí ukončit - to dobré nebo to špatné? - ale hodlal to zjistit. Ještě mužům nabídl čisté osušky a nějaké tělové krémy, jak se sluší a patří, a pak opustil místnost. Se svým servírovacím stolkem oddrncal chodbou pryč a ve chvíli, kdy si myslel, že je to bezpečné, odstavil stolek stranou a vrátil se zpět. Hodlal vyslechnout co nejvíc z hovorů, které se vedly právě tam, kde teď byl. Rozhlédl se, jestli není nikdo v dohledu a tiše jako myška se vrátil ke dveřím, ze kterých před chvílí vyšel. Modlil se, aby nepoužili kouzla, která by mu zabránila cokoli slyšet.

Stál tam přilepený na dveřích a poslouchal tlumený hovor. Snažil se zachytit něco podstatného. Proklínal skutečnost, že nemůže použít žádné kouzlo, aby se neprozradil. Jak by se mu teď hodil nějaký magický odposlech.

Přesto všechno zachytil pár informací, které určitě něco znamenaly. Muž s francouzským přízvukem měl jednoznačně prim. V téhle skupince byl on ten nejdominantnější a tím pádem byl pravděpodobným podezřelým číslo jedna. Kromě jiného taky zjistil, že se vybraná skupina sejde v nějakém sále. Nic by nedal za to, že to bude ta temná místnost tady ve sklepení, kde včera cítil černou magii. Jeho starostí pak bude, jak se tam nějak vetřít. Tak se soustředil na úryvky hovorů, že nepostřehl pohyb v přední části chodby. Jeho kolega se málem přerazil o vozík, který tam odstavil. Nadával u toho jako špaček.

Hluk na chodbě způsobil rychlý pohyb uvnitř místnosti a pleskání bosých nohou směrem ke dveřím. Poslední, co zaslechl, bylo „…někoho za dvěma, odstranit!“ Do prdele, zaklel v duchu Harry, když se vrhal chodbou pryč do stínu, který by ho mohl skrýt. Obsluhující, který způsobil hluk, už zmizel za dveřmi přípravny, takže když ho nenačapou přímo za dveřmi, mohli by se nechat ukolébat. Svou příležitost ovšem už ztratil. Sakra! 

Kam ale zapadnout. Výklenek na prádlo je moc blízko, tam se podívají. Musel dál do chodby. Snad to bude stačit.

Když uháněl kolem výklenku na špinavé prádlo, vymrštila se ruka, která ho stáhla stranou. Jen bystrozorský výcvik a zkušenosti ho přiměly potlačit překvapený výkřik. Ať je to, kdo je to, je třeba zachovat klid. Rychle se otočil, aby spatřil záda Lucia Malfoye, který právě otvíral jedno z okének, jimiž se vhazovaly pytle s prádlem do prostor prádelny. Vzepřel se na rukou, usadil se na okraj a elegantně přenesl své dlouhé nohy v upnutých kalhotách na druhou stranu. Ještě než zcela zmizel v otvoru, ohlédl se na Harryho (blonďatého Jamese) a zasyčel „Hni se.“

Harry dlouho neváhal, protože slyšel blížící se kroky mužů, kteří prověřovali, jestli se v blízkosti nenalézá někdo nevítaný a nakukovali do všech koutů. Prostrčil hlavu okénkem, kde spatřil postavu Lucia, dávající najevo svou netrpělivost, ale hlavně pytle s prádlem všude po zemi. Kašlal na eleganci a hupsnul dovnitř přímo po hlavě a na vystlané podlaze udělal kotrmelec, ze kterého se vymrštil přímo do stoje. Protože neměl pevnou podporu pod nohama, klátil se při tom ve snaze udržet rovnováhu. Lucius mezitím za ním tiše zavřel dvířka.

„Půvabné,“ okomentoval tiše Harryho sportovní výkon a brodil se prádlem směrem k němu. Harry již v šeru místnosti zaregistroval kovové schůdky vedoucí zřejmě do prádelny a chystal se po nich vyšplhat nahoru. Lucius ho však zastavil a mlčky ukázal na roh místnosti. Harry tam nic neviděl, přesto se k tomu místu vydal. Nic tam nebylo, zůstal překvapeně stát. Zezadu ho však objaly dvě ruce a muž za ním ho mírným tlakem přitlačil na zeď. K Harryho překvapení však nenarazili na kámen, ale prošli skrz.

Zůstali stát v tmavé chodbě, téměř nic nebylo vidět. Bylo však slyšet šumění vody, která proudila v širokém potrubí, které tudy vedlo. Harry už sahal pro hůlku, aby si trochu posvítil, ale objímající ruce ho zastavily.

„Tady jsme v bezpečí, Harry," zašeptal mu do ucha svůdný hlas. Pořád ho ještě držel v objetí a zřejmě ho nehodlal jen tak pustit. „Svou magii ani nepokoušej, bylo by to jako zvonění na kostelní zvony.“

„Jak jsi mě našel? Meus?“ zeptal se tiše Harry. „A co bylo tohle? Matoucí kouzlo? Necítil jsem, že bys použil magii.“ Harry měl spoustu otázek.

„Tebe najít je celkem snadné i bez všech rituálů,“ odfrknul si posměšně Lucius. „Cítím lehké vibrace Meus dost často, protože ty jsi v nebezpečí skoro pořád. Ale nic nezjistím, dokud nejsi vážně ohrožený. Ale protože mám informace o dnešním setkání, tušil jsem, že tě tu najdu. A našel,“ dodal, když se jeho ruce rozpustile vydaly po Harryho těle. Harry byl rád, že je tam tma, protože ho červeň štípla do tváří. Snažil se uklidnit zrychlený dech.

„Tobě nevadí, že mám jiné tělo?“ zeptal se trochu pobouřeně a snažil se vykroutit z objetí.

„Pravda, to mi trochu vadí,“ protáhnul Lucius a líbnul Harryho na krk, „ale ohromně mě těší tvoje reakce na mě.“ Potěšeně se zasmál a propustil vzpouzející se tělo ze sevření svých paží.

  

„Věděl jsi, že TO jsem já?“

„Ne hned. Pravda, když jsem ráno seděl v kavárně a uviděl tě vstoupit, něco na tvém výrazu a pohybech mě zaujalo. Myslel jsem, že jsem tě našel. Pak na mě však to blonďaté stvoření frivolně mrklo.“ Lucius se tiše zasmál. „Víš, že jsi mě tím na chvíli dokonale zmátl? Něco takového bych od Harryho Pottera nečekal.“

„Právě proto jsem to udělal,“ odtušil Harry. „Překvapil jsi mě. Neměl jsi tu být, je to nebezpečné.“

„To je od tebe milé, ale o mne se bát nemusíš. Jsem nanejvýš opatrný.“

„Jo, a co to matoucí kouzlo před chvílí?“ prskal tiše Harry.

„To ne já, to tahle budova. Stojí na starých magických základech a její stavitelé ji opatřili několika ochrannými kouzly. Tato chodba vede až k původnímu prameni Aquae Sulis.“

„Jak o tom víš?“ Harry neustále žasnul nad množstvím vědomostí, které Lucie měl o spoustě věcech. Vždy věděl, co hledat, a kde to hledat. Ohromující, děsivé.

„Viděl jsem staré plány,“ prohlásil prostě muž.

„To já taky, ale tam bylo v těchto místech zakresleno jen potrubí, žádná chodba,“ pochyboval falešný blondýn.

„Viděl jsi mudlovské plány, že?“ Touto zlehka položenou otázkou Harrymu naznačil jeho omyl.

„Ano, dnes odpoledne v archivu města. Chceš říct, že existují ještě starší, kouzelnické plány téhle budovy?“ Lucius neodpověděl a tak si Harry odpověděl sám. „Jistěže ano,“ zabručel.

Harry už se nadechoval, aby z něj vytáhl ještě pár zajímavostí, když zaznamenal hluk v prádelně. Někdo vniknul dovnitř stejně jako oni, ale dusot po kovových schůdkách znamenal, že o magickém průchodu nevědí. Pro jistotu se však vydali hlouběji do chodby. Byla tam tma, špína všude kolem a nepříjemně teplý a vlhký vzduch. Jak by ne. Pramen měl teplotu 46,5 °C. To bylo na lidský organismus až dost.

V družném tichu se propracovali až do širšího prostoru, kde se nemuseli tlačit kolem horkého potrubí. Harry se vmáčkl do rohu a snažil se zklidnit svůj dech, aby slyšel, co se děje kolem nich. Oči si už zvykly na tmu, která byla naštěstí narušená světlem ze vzduchových průduchů, takže kolem sebe viděli. Nic moc, ale viděli.

Vzdáleně slyšel rychlé kroky mužů, kteří obhlíželi chodby a hledali možného narušitele. Zdá se, že marně. Stavba byla dost bytelná a silné kamenné zdi je mohly ochránit, pokud na sebe nebudou upozorňovat. Lucius měl pravdu. Nemůže tady použít svou magii. Okamžitě by se za ní otočili, jako střelka v kompasu.

„Kde ses tu vzal? Měl jsem za to, že bereš masáž,“ zeptal se tiše.

„Když jsem se nemohl dočkat svého vína, rozhodl jsem se najít obsluhu a řádně ji pokárat,“ odpověděl mu Lucius s úsměvem. Harrymu bylo jasné, že z něho víc nevyrazí.

„Jsi oblečený…,“ naznačil další dotaz, když upozornil na boty, černé kalhoty a volnou bílou košili, nezastrčenou do kalhot, takže mu splývala kolem štíhlých boků. Musel uznat, že nedbalá elegance mu nečekaně sedla. Ale nahlas by to neřekl ani za nic. Už takhle byl Malfoy celkem nesnesitelný.

„Určitě si nemyslíš, že bych tu pobíhal v županu a v pantoflích, stejně jako ti pitomci za zdí?“ odpověděl mu uštěpačnou otázkou.

Harry se místo odpovědi jen tiše zasmál. Samozřejmě, že si to nemyslí, protože tohle je nemyslitelné. Na chvíli se odmlčeli a poslouchali zvuky z chodby.

„Tohle je pěkně mizerná situace,“ prohlásil tiše Harry, když poslední kroky odezněly do vzdálených částí. Hleděl do tmavé chodbičky a přemýšlel nad tím, jak se odsud dostanou bez použití magie, pokud se to za zdí dostatečně neuklidní.

„To tedy ano,“ prohlásil Lucius. „V životě jsem snad nebyl tak… zamazaný.“ Znechucení z jeho hlasu přímo odkapávalo.

Harry se na něj nevěřícně podíval a uviděl, jak si prohlíží své ruce a následně si je snaží otřít o košili, přičemž se s odporem rozhlíží po tom malém zaprášeném prostoru.

ON to myslí vážně, pomyslel si překvapeně a vzápětí propadl nezadržitelnému záchvatu smíchu. Samozřejmě, pro Lucia není až takový problém být v ohrožení života, ale umazat si ruce…? Zakousl se do rukávu, aby ztlumil řehot a pomalu se sesul k zemi, kde si dřepnul opřený zády o zeď. Vyslal k muži zářivý úsměv od ucha k uchu.

Lucius po něm šlehl ostrým pohledem svých přimhouřených očí. „Něco vtipného, co jsem nepostřehl?“ Evidentně mu bylo jasné, že se baví na jeho účet.

Harry jen zvedl obě ruce, jakoby se vzdával a vrtěl hlavou, potlačujíc smích. Nechtěl Lucia dráždit, ale nemohl to zastavit.

„Nezvladatelné emoce jsou známkou chabého intelektu,“ poznamenal jedovatě muž, ale v očích mu zahrály pobavené jiskřičky.

„Samozřejmě, jak jinak,“ dusil se Harry. „Jenom jsem přemýšlel, jak se odsud dostaneme.“

„Přece není problém se přemístit. A navíc věřím, že máš sebou vhodné přenášedlo,“ mávnul nad tím rukou Lucius.

„Přenášedlo mám, ale to bych se přenesl úplně pryč a já se chci dostat jenom z tohohle místa, abych mohl pokračovat ve své práci. Přemístěním bych se prozradil,“ odporoval Harry.

„Takže mé spekulace o tvém intelektu byly správné,“ poznamenal trochu nakvašeně Lucius. „Opravdu se tam chceš vrátit?“

„Jasně,“ prohlásil odhodlaně Harry. „Neviděli mě, takže netuší, jestli je někdo opravdu šmíroval.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se pochybovačně Malfoy. Harry jen pokrčil rameny.

„A navíc jsem ještě nic důležitého nezjistil, kromě toho, že je mezi nimi Percy.“

„Ten není důležitý,“ opravil ho Lucius.

„Pro mě ano,“ zašeptal Harry.

„Ach ano, tvá posedlost rodinou Weasleyů je obecně známá. Měl jsem ale dojem, že konkrétně tohoto nemáš příliš v lásce.“

„To není úplně přesné. Mám je rád všechny. Persy je… no, řekněme, že v žebříčku oblíbenosti není příliš úspěšný.“

„Jak diplomaticky vyjádřeno. A koho máš rád nejvíc? Tu holku?“ Otázka položená nenápadně, ale Harry ucítil jemný závan žárlivosti, který ho potěšil.

„Ne,“ řekl klidně. „Nejradši mám Rona a pak mamku Weasleyovou, George, jejich taťku a tak dále a tak dále.“ Jménu Ginny se takticky vyhnul.

„Tohoto Weasleyho jsi tady ale mohl očekávat. Má spoustu … ctností,“ prohlásil ironicky, „které jsou zbytku rodiny cizí.“ Harry věděl, že Lucius tak naráží na Percyho působení ve službách ministra Popletala.

„No jo, byl loajální k ministerstvu. Nemohl za to, že Popletal byl zbabělý pitomec. Když mu to došlo, vrátil se k rodině, vždyť víš.“

„K jeho cti můžu jenom říct, že byl neúplatný … a neptej se mě, jak to vím,“ šlehl mírně pobaveným pohledem k Harrymu. „Percy Weasley je na Weasleyho nezdravě ctižádostivý, ale svým způsobem je čestný. Je to prostě idiot z přesvědčení.“

„To je docela trefné,“ přiznal Harry. „Doufám, že máš pravdu a on se jenom připletl, kam neměl.“

***

Poznámka autorky:

* Stejně jako se užívá termín femme fatale, tedy osudová žena, tak jsem použila slovní spojení l´homme fatale – osudový muž. Jen pro zajímavost uvádím, že přesný český překlad slova fatale není osudový/á, ale smrtelný/á. Tedy v tomto případě lépe řečeno smrtelně nebezpečný, nebo život ohrožující, což na Lucia Malfoye většinou sedí. J Dost lidí se domnívá, že toto slovní spojení značí někoho, kdo je vám osudem souzený, ale ve skutečnosti to označuje osobu, která vám život zničí. Jestli je to i náš případ, ukáže až další vývoj příběhu.

26. kapitola