Vábení moci - 44.

kapitola 44. - Děsivé očekávání (autor Nade)

Děkuji všem nadšencům, kteří mají rádi tento příběh a trpělivě čekali, až se dostanu z té podivné letargie, která mě zavalila. Hlavně díky těm, kteří komentovali (někteří i víckrát, aby mě popohnali :D ) Díky všem: Jutaki, terkic, Yoku, kali, Kitti, Zuzana, bacil, evicy, Lucka, Káťa, Saskya, Alissea, Lily, Lafix, Gaby, Můj věrný anonymek, Clowers, Larkinh, Sirina (díky za pochopení), Nika, anonymka9, 14laura i laskavým anonymům.
Nemá cenu tady popisovat všechny osobní problémy, které mě postihly. Nicméně doufám, že tohle období života mám definitivně za sebou. A abyste věděli, že jsem tak úplně nezahálela, v hlavě se mi vylíhnul nápad na další povídku a pomalu už ji zpracovávám.

44. kapitola – Děsivé očekávání

Hermiona si u Madam Malkinové vybrala dva hábity, které odpovídaly její představě, a byla docela spokojená. Nákup si uložila do své oblíbené velkoprostorové kabelky, kterou užívala už léta, protože byla velmi praktická. Ostatně, žádná žena by se nevzdala takového zázraku, do kterého se všechno vejde a vzhled se dal kdykoliv podle potřeby upravit kouzlem.

Když se po odchodu z obchodu rozhlédla po Příčné ulici, Harryho už tam neviděla. Trochu ji bolely nohy, těhotenství je mnoha ohledech velmi únavné, a tak se rozhodla, že si na chvíli odpočine u Toma v Děravém kotli a dá si něco studeného k pití, než se letaxem přenese domů. Těšila se, až Ronovi předvede svůj úlovek a trochu ho potrápí svými těhotenskými manýry. Byla to taková jejich malá hra na náladovou a zhrouceného. Oba se v tom úžasně vyžívali.

Právě procházela malým dvorkem do Děravého kotle, když ji opačným směrem vyšli vstříc dva muži. Ukročila trochu stranou, aby se jim vyhnula, ale přesto do ní jeden z nich docela hrubě strčil. Rozhořčeně se otočila, aby mu řádně vynadala, ale v tu chvíli už jí na krk mířila cizí hůlka, zatímco ta její letěla vzduchem k druhému muži. Sakra, taková chyba! Zůstala uvězněná mezi dvěma muži a její dech na chvíli selhal. Tak to je opravdu zlé. Ale kromě ochromujícího strachu pociťovala taky hrozný vztek na sebe samu, protože trestuhodně podcenila situaci. Věděla přece, že je jedním z možných prvotních cílů, když se Teddyho únos nevydařil. Ale zřejmě, jako většina ostatních, nepředpokládala, že by měli tu drzost zaútočit uprostřed dne přímo na přeplněné ulici. Ani na chvíli nepochybovala, kdo je poslal a proč.

„Myslím, že nás doprovodíte, dámo,“ syknul jí do ucha ten, který ji připravil o hůlku a sevřel její ruku nad loktem. Byl to takový nemastný neslaný blonďák menšího vzrůstu.

„Silencio!“ vyštěkl ten druhý, vyšší a tmavovlasý. Byl by docela pohledný, kdyby jeho obličej nenesl četné jizvy po akné.

Umlčená šlehla zlostným pohledem do jeho tváře, znetvořené navíc ještě zlomyslným úsměvem. Nehodlala se však tak snadno vzdát, přímo v ulici za nimi je spousta lidí, včetně jejích kolegů bystrozorů. Byla tu šance, že když bude trochu zdržovat, někdo si všimne, co se děje. Odevzdaně sklopila hlavu, čímž si vysloužila spokojené zamručení jednoho z nich.

„Hodná holka. Když nebudeš dělat problémy, třeba vyvázneš se zdravou kůží,“ zasmál se tiše mrňous. Pravděpodobně měl mindrák ze svého vzrůstu a těšilo ho mít nad někým navrch.

Pod vlasy, které Hermioně sklouzly do obličeje, však oba muže ostře sledovala. Jeden z nich musel mít přenášedlo, protože do Děravého kotle ji odvléct nemohli. Bylo to pro ně příliš riskantní, tam ji všichni dobře znali a neuniklo by jim, že má nedobrovolný doprovod. Navíc byla zvyklá prohodit vždy pár slov se starým Tomem. Ve chvíli, kdy poďobaný vytáhl z kapsy hábitu rezavý otvírák na konzery, chopila se své šance, objala rukama své vyduté bříško a zapotácela se jakoby na ni šly mdloby. Spoléhala na jejich reflex a ten zafungoval.

Chlápek s přenášedlem se k ní sklonil, aby ji podepřel a ona mu při svém fingovaném pádu vyrazila otvírák z ruky. Strhla se nepřehledná strkanice, kdy se oba muži snažili tu věc zvednout, ale protože ji nechtěli pustit ze sevření, neměli to jednoduché. A ona jim to rozhodně neusnadnila. Kdyby jí nešlo o život, zřejmě by se smíchy neudržela.

Měla za sebou bystrozorský výcvik a jako pravá mudlorozená samozřejmě nezanedbala ani fyzickou průpravu. Dobře mířeným kopem poslala poďobaného směrem k protější zdi. Jelikož to nečekal, měl co dělat, aby se nerozplácnul obličejem o neomítnuté cihly. Mrňous však ještě pořád pevně svíral její paži. Švihem zvedla svou uvězněnou ruku a nacvičeným pohybem se protočila jako při tanci, čímž chlápkovi málem vykroutila zápěstí. Děsivě zanadával, protože se právě shýbal pro přenášedlo a byl citelně vyveden z rovnováhy. Chtě nechtě ji musel pustit, protože ho Mia zezadu kopla do podkolení jamky. Muž šel do kleku, ale bleskurychle se vzpamatoval a opět se po ní sápal, aby mu neunikla. Na dvorku však bylo strašně málo místa k manévrování a tak se Hermiona ocitla těsně u zdi. Pokusila se podél ní proklouznout do Děravého kotle. Poďobanému se už mezi tím podařilo sebrat ze země otvírák a právě se snažil zorientovat v nastalé situaci.

Do toho děsivého zmatku se náhle přenesl Jason, ale co čert nechtěl, dostal se rovnou před hůlku poďobaného a ten neváhal použít zákeřnou sekací kletbu, aby ho odstranil z cesty. Bystrozor se ji, přesto že byl již těžce zraněný, pokusil svým tělem chránit. Další kletba ho však nemilosrdně srazila k zemi. Hermiona musela volit, jestli pomoci kolegovi nebo chránit své dítě. Rozhodla se rychle, bez hůlky a umlčená Jasona zachránit nemohla. Vyrazila k hospodě, jak nejrychleji dokázala. Když se jí to povede, bude mít šanci. Mrňous ji však těsně před dveřmi dostihnul, popadl ji a ne zrovna šetrně jí zkroutil ruce za zády. Věděla, že to je všechno, co mohla v téhle chvíli udělat, protože vzhledem ke svému požehnanému stavu nechtěla riskovat život svého dítěte. Rozhodla se podvolit, protože naděje umírá poslední a navíc, pohled na zkrvavené tělo jejího kolegy a přítele s ní otřásl a ujistil ji o jednom. Ti muži se nezastaví před ničím. To je přesně ten okamžik, kdy si člověk pomyslí, že je fakt v prdeli.

„Tak už jsme si to ujasnili?“ zasyčel jí do obličeje ten menší, aktivoval přenášedlo a v dalším okamžiku všichni tři zmizeli.

Když se rozhrnula záclona lehkých mrákot, protože těhotné ženy z pochopitelných důvodů přenášedla nepoužívají, zjistila, že napůl visí v sevření jednoho z jejích únosců. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se rychleji vzpamatovala a prudkým trhnutím se vysmekla. Tentokrát jí nebránili, aby se dostala z jejich dosahu. Nebylo kam utéct. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, že se nachází v prostorné hale celkem honosného domu, které ovšem nesl jasné známky toho, že není trvale obydlený.

Poďobaný přistoupil k dvoukřídlým dveřím, mlčky je otevřel a výmluvně se na Hermionu zahleděl. Pochopila, že by měla vstoupit dovnitř. Srovnala svůj dech a vykročila vpřed. Ocitla se v celkem útulně zařízeném pánském salónku v tmavých barvách, se spoustou pohodlných křesel porůznu rozmístěných v blízkosti obřího krbu, s rozsáhlou knihovnou a neodmyslitelným šachovým stolkem. V jednom z těch křesel seděl muž… No, Hermiona by ho tak rozhodně nenazvala. Byla to vlastně troska člověka. Podle toho, co jí o něm vyprávěl Harry, si už udělal jakousi představu, ale tohle všechno předčilo. Kdyby se nehýbal a nedýchal, myslela by si, že se dívá na umně naaranžované mumifikované tělo.

Muž byl oblečen do klasického kouzelnického hábitu s kapucí, která však nyní ležela na jeho ramenou. Tím pádem měla perfektní výhled na jeho obličej, nebo jak to nazvat. Seschlá kůže obepínající lebku téměř bez vlasů, která držela po hromadě snad jen silou vůle. Nebo spíš magie, která ho ničila a udržovala současně. A ty děsivé pazoury, které vyčnívaly z rukávů hábitu… Jedním slovem, byl hnusný. Měla co dělat, aby se neotřásla odporem.

„Vítám vás, slečno Grrangerrová,“ promluvil s francouzským přízvukem, načež Hermiona se zlostným výrazem pootevřela ústa a rukou udělala výmluvné gesto před obličejem.

„Oh, omlouvám se. Finite incantatem,“ zrušil umlčovací kouzlo s podivným úšklebkem na své už tak děsivé tváři. „Už je to lepší?“

„Paní Weasleyová,“ opravila zamračeně jeho předchozí oslovení.

„Nepodstatné detaily,“ odmávnul ji rukou. „Pro svět stále zůstanete ta slavná Herrmiona Grrangerrová, jedna z trrojice.“ Významně se odmlčel. „Důležitější však je, že jste nás poctila svou návštěvou.“

„Nedobrovolně,“ vyštěkla. „Proč přesně jsem tady?“

Muž ji chvíli soustředěně pozoroval, jakoby zvažoval, jestli s ní má vůbec na toto téma mluvit. Nakonec zvítězila jeho pýcha nad vlastním pocitem geniality.

„Myslím, že je čas ukončit tu hrru na schovávanou. Prrodlužování by nepřřineslo žádný efekt, když už o mně Potterr ví. Ještě chvíli vyčkávání a měl bych za krrkem celé ministerrstvo. A navíc jsem unavený marrnými pokusy svých podprrůměrrných služebníků,“ dodal zamračeně. Ta grimasa v Hermioně vyvolala pocit, že se mu obličej musí každou chvíli rozpadnout.

„Myslíte únos Teddyho,“ nanesla nezúčastněně jeden z očividných nezdarů.

„Ovšem,“ zabručel. „Tato akce byla trrestuhodně nedotažená, ale podstata věci se nemění. Došel jsem totiž k závěrru, že bude nejlepší přřesvědčit pana Potterra, aby mi svou magii přředal dobrrovolně. A to pořřád platí,“ dodal důrazně, sjel ji pohledem a zastavil se na jejím břiše.

„Přředpokládám, že se váš nejlepší přřítel ochotně obětuje prro svou těhotnou přřítelkyni, nemám prravdu?“ Jeho zrak ji dychtivě propaloval.

„Co, když se rozhodne jinak?“ Hermiona ve skutečnosti nechtěla slyšet, co se v tom případě stane, ale nedokázala to zastavit.

„To by bylo prro vás velmi špatné, mon cher,“ zasmála se ta zrůda suchým odpudivým smíchem. „Cítím sílu vaší magie, dokonce i vašeho dítěte. Na to, že jste mudlorrozená, je to celkem impozantní. Přřiznávám, že jste mě celkem přřekvapila. I zlatý hoch to jistě ví, což? Navíc existuje mnoho rrituálů la magie noire, při kterých se dá využít nenarrozené dítě. Taková šance se často nevyskytuje a já ji mám přřímo na dosah. Oprravdu si myslíte, že ho nepřřesvědčím?“

Samolibá spokojenost z něho jenom odkapávala, zatímco Miino srdce se po jeho monologu sevřelo pod obručí strachu. Mimoděk ochranitelsky položila ruce na své břicho. Jednoduše tomu gestu nedokázala zabránit. Moje dítě, hlesla v duchu zoufale. Strach, děsivý a ochromující strach, to je to, co teď cítila nejintenzivněji. Nemohla dýchat.

Morcerf se pohodlně rozvaloval ve svém křesle a pobaveně pozoroval její reakce. Hermiona, i přes své rozpoložení, nemohla necítit silné vibrace magie, které z toho muže vycházely. Ať už jeho tělo zvládalo, či nezvládalo, nápory násilně získané magie, jednoznačně byl velmi silný. Ani Harry kolem sebe neměl takovou auru.

„Proč chcete právě jeho magii, když už jste dost silný?“ neodolala otázce.

„Měl jsem dojem, že máte pověst jedné z nejchytřřejších čarrodějek. Oprravdu vás nenapadá prroč?“ posmíval se Morcerf. „Vy byste to přřece měla vědět nejlíp. Potterr je jediný kouzelník, který přřežil Avadu, a to hned několikrrát! A než začnete arrgumentovat krrví jeho matky, kterrá ho údajně chrrání… Voldemort s ním krrev smísil a stejně mu to nepomohlo, takže tím to není. Je to jeho magie, co ho chrání!“ prohlásil vítězoslavně. „Prroto ji chci, hlupačko!“ Morcerf se při té urážce nepříjemně zasmál a bylo znát, že vysloveně čeká výbuch nevole.

Hermioně trvalo jen zlomek sekundy, než ovládla své spravedlivé rozhořčení. Mohla by mu hned tady na místě vysvětlit, kdo je tu hlupák. Že to, co bylo, už není. Pomine-li skutečnost, že Harry je teď teoreticky Pánem smrti, všichni věděli o ochraně krve, někteří věděli i o sesterských hůlkách, ale jen mizivý zlomeček lidí věděl o tom, že Harry byl vlastně Voldemortův viteál. To ho zachránilo před Avadou, kterou ho Temný pán počastoval v Zapovězeném lese, ke své vlastní smůle.

Ale Harry už viteálem není a tudíž je nyní jeho nesmrtelnost velmi diskutabilní. A jen idiot by tuhle možnost testoval. Ano, mohla Morcerfa přesvědčit, že uzmutím Harryho magie nic nezíská, a možná by tím zachránila svůj i Harryho život. Ale to by znamenalo, že by tomuto šílenci prozradila to nejstřeženější tajemství od dob války; viteály. A to by nebylo dobré pro nikoho, nemohla to udělat. Právě teď jí nezbývalo, než doufat.

Teď jsem plně v tvých rukou, Harry, pomyslela si chmurně. Udělej, prosím, jeden z těch svých zasraných zázraků a zachraň mé dítě. A když už jsme u toho, nedopusť, aby Ron udělal nějakou grandiózní pitomost. Mlčky sklonila hlavu, aby svým výrazem v obličeji neprozradila své zoufalé odhodlání, což si však Morcerf vysvětlil jako rezignaci a jedno z jeho malých vítězství.

„Udělejte si u nás pohodlí, možná to bude malou chvilku trrvat,“ prohlásil rádoby galantně a vyzval jednoho ze svých mužů, aby Hermionu odvedli do jejího pokoje. „Nemějte obavy, má milá. Pokud je pan Potterr váš skutečný přřítel, nebude to dlouho trrvat a budete opět doma u svého manžela,“ a pokynem ruky ji vyzval k odchodu. „Slibuji, že do té doby u mě budete jako v bavlnce.“

Měl ještě spoustu práce. Až se Potter dostaví, musí být všechno připraveno na rituál. Nesmí dojít k žádným průtahům. Pak už bude mít vše, po čem toužil…

ooOoo

Harry byl nervózní, vzteklý, ale hlavně nepředstavitelně vyděšený. Jak se to sakra mohlo stát?!  Jenže nikdo nepředpokládal napadení v tuhle dobu a na tomto místě. Byli tak opatrní a přitom udělali tak strašnou chybu. Měli počítat se vším! Proč to odnesla právě Hermiona? Ne, že by chtěl obětovat kohokoli jiného, ale jeho přátelé právě čekali své první dítě. Strašně moc se na to s nimi těšil. Morcerf opět udeřil na tom nejcitlivějším místě.

Seděli právě se šéfem u něho v kanceláři a srovnávali si své vlastní poznatky s informací od Draca, když je dostihla zpráva o události v Příčné ulici. Jason je v kritickém stavu, ale už ho dopravili k Mungovi, kde pro něho udělají všechno, co půjde. Mnohem horší bylo, že Mia byla pryč. Nezbývalo než doufat, že pro Morcerfa byla důležitá živá. Aspoň do té doby, než dostane, co chce. To byla jediná šance.

Bradáč okamžitě zmobilizoval všechny dostupné síly. Část jich poslal do Příčné ulice, aby jednak zklidnili případnou paniku a také aby zmapovali místo činu. Vyslechnout pár lidí z Děravého kotle, jestli si nevšimli nějakých podezřelých týpků. Nebyla však velká šance, že najdou nějakou použitelnou stopu. Sean byl s Jasonem u Svatého Munga, kde čekal, až se mladík probere. Třeba bude mít nějakou informaci on.

Zbytek byl v pohotovosti na ministerstvu. Čekali na nějaký vzkaz od únosce. Všeobecně se plánovalo tam prostě vlítnout a zničit celou buňku. Podrobnosti stranou, tohle Harry nemohl dopustit. Pro Miu to bylo příliš riskantní a Morcerf by pravděpodobně stejně stačil uniknout. A Morcerf zřejmě počítal s tím, že bude chtít ochránit Hermionu stůj co stůj a na to sázel. Slavný Harry Potter byl přece pověstný svými spontánními záchrannými sólo akcemi. Ty to o mně víš, ty všiváku, pomyslel si, ale já zase vím, že ty víš. A využiju toho. Já totiž nebudu tak docela sám.

Teď tady rázoval svou kanceláří tam a zpátky, s pocitem absolutní bezmoci. Bradáč ho sem odložil, protože bylo velmi pravděpodobné, že únosci budou kontaktovat právě jeho. Tak ať ho nemusí složitě hledat, musel trčet tady. Bylo to k zbláznění. Teda to si myslel jen do chvíle, než k němu do kanclu vpadnul Ron. Ten už šílený byl a pravděpodobně hodlal dosáhnout toho, že zešílí oba dva.

„Harry! Co budeme dělat?! Jak dlouho to bude trvat?!“ vykřikoval snad už po sté a zoufale pobíhal po místnosti.

„Musíme prostě čekat,“ odpovídal mu. Znova. „Určitě mi pošlou vzkaz. Okno je otevřené, aby mohla přiletět sova, letaxová síť uvolněná.“ Snažil se zachovat klid, ale byl už emocionálně vyčerpaný.

„Půjdu tam s tebou. Nic mě nezastaví!“ ujišťoval ho Ron a Harry už neměl sílu mu dokola vysvětlovat, že ho sebou vzít nemůže. Vystresovaný přítel by mu nebyl k užitku, spíš by napáchal nějakou škodu. O tom z vlastní zkušenosti něco věděl. A navíc, Bradáč to striktně zakázal. Bylo běžnou praxí, že osobně zainteresovaní Bystrozoři byli odstaveni z akce. Což by se za normálních okolností týkalo i jeho, ale on se z pochopitelných důvodů akce zúčastnit musel. Nehledě na to, že sám měl docela jiný plán a zrzavý kamarád do něho nepasoval. Potřeboval někoho s chladnou hlavou.

„Je to jen otázka času. Vždyť víš,“ promnul si dlaněmi obličej.

„Vím,“ hlesnul  kamarád a rezignovaně se svezl do křesla, aby po vteřině zas vyskočil a chaoticky pochodoval po místnosti. Harry si v duchu pomyslel, že stačí opravdu málo, aby tady oba dva poletovali jak dvě pitomé můry kolem lampy. Jenže to vůbec nebylo tak směšné, jak to vypadalo. Situace byla příliš vážná.

„Hej, kámo. Já se odsud nesmím hnout. Co kdybys nám skočil pro kafe?“ navrhnul, aby kamaráda nějak zaměstnal a krom toho, kafe by bodlo.

Ron na něho chvíli podezřívavě zíral. „Doufám, že mě nechceš vyšachovat,“ vyštěknul.

„U Merlina, Rone!“ vystřelil Harry zpátky.

„Jo, já vím,“ hlesnul nešťastně zrzek. „Jsem nesnesitelný. Ale když…“

„V pohodě,“ přerušil ho Harry. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, jsem na tom stejně. To čekání mě zabíjí.“

„To mi povídej. Jdu pro to kafe,“ prohlásil odevzdaně a poraženeckým tempem se vydal na chodbu. Zanechal tak Harryho chvíli o samotě. Ten usilovně přemýšlel, jakým způsobem Rona dostane ze hry. Věděl, že kamarád bude strašně zuřit a jestli se záchranná akce nepovede… ani na to nechtěl pomyslet… zřejmě definitivně přijde o přítele. Opřel si hlavu do dlaní. Zasraný život…

Z letargie ho vyrušily hlasy na chodbě. Už se chystal vyjít ven, když do místnosti vbalancoval Ron se dvěma hrnky v rukou. Loktem drcnul do dveří a následně je nohou přibouchnul.

„Co se děje?“

„Právě přišly zprávy od Munga. Jason bude v pořádku. Už se probral a Sean vzkazuje, že únosci byli dva. Neznáme je, ale hlavně…,“ odmlčel se, „když viděl Miu, byla v pořádku. Nezraněná,“ dodal s nadějí v hlase.

„Říkal jsem ti to,“ ujistil ho Harry. „Nejde jim o ni. Nemají zájem jí ubližovat.“ Natáhnul se pro jeden hrnek a pozoroval přítele, jak má pro třes rukou problém, aby si kávu nevylil do klína.

„Radši si to polož,“ doporučil mu. „Mia by nepřivítala, kdyby ses zmrzačil na těch místech.“

„Že jo?“ uchechtnul se zrzek trochu zoufale. Malý žertík na uvolnění atmosféry, tonoucí se stébla chytá.

Chvíli v tichosti popíjeli svou kávu. Harry mohl s určitostí říct, že to bylo jeho nejhorší kafe v životě. A nebylo to Ronovým kuchařským uměním. Prostě nebyl v situaci, aby si vychutnal cokoli. Ron byl tak smutný, až hrozilo, že se v hrnku s černým nápojem utopí. Jeho zoufalství bylo doslova hmatatelné. Sova, která přistála na parapetu, byla přímo vysvobozením z tichého pekla. Harry hrnek skoro převrhnul, jak se vymrštil směrem k oknu. Šedý pták zatřepotal křídly, jak se vylekal, ale statečně si nechal sundat zásilku z nožky a bleskem zmizel. Harry to netrpělivě rozbalil a s Ronem za zády společně četli.

Monsier Potter

Právě u mne na návštěvě pobývá madam Weasleyová a oba bychom byli nesmírně rádi, kdybyste se k nám, společně s přítelem Malfoyem, připojili.

Dopravte se prosím do hostince U jednorožce, kde se ohlaste u obsluhy a oznamte jim, že zde máte rezervovaný salónek. Zde se dozvíte více.

Upozorňuji, že pohyb více osob v oblasti bude okamžitě zaznamenán, akce bude okamžitě odvolána a pohodlí vaší přítelkyně bude vážně ohroženo.

Těším se na Váš brzký příchod.

S úctou Váš M.

„Parchant,“ zaklel Harry. „Má to promyšlenější, než minule.“

„Konečně něco!“ vykřiknul Ron. „Můžeme vyrazit. Jenom mě mate, proč chce, aby s tebou šel Malfoy.“

„Já bych nějaké tušení měl,“ připustil Harry otráveně.

„Ale to nám hraje do karet,“ kombinoval hned zrzek, který ho příliš neposlouchal. „Ve skladu máme zásobu mnoholičného a pro tebe nebude problém sehnat Malfoyův vlas.“

„Cože?“ zhrozil se Harry.

„No, jen se nedělej,“ ušklíbnul se Ron. „Když se prošacuješ, určitě na sobě nějakej najdeš. A já, v jeho podobě, můžu jít s tebou.“ Ron byl ohromně spokojený, jak s tím vydrbal. Za normálních okolností by byl jeho nápad proveditelný, ale dnes ne. Dnes ne.

„Zklidni hormon,“ zchladil ho Harry. „Nejdřív musíme informovat Bradáče.“

„No jo,“ protáhnul netrpělivě Ron. „Ale ten mi nedovolí…“

V ten okamžik se rozletěly dveře.

„Mdloby na tebe!“ Ron se skácel k zemi. Harry byl okamžitě připraven zaútočit, ale místo toho překvapeně zíral na oba Malfoye, kteří stáli ve dveřích. Draco právě schovával svou hůlku.

„Tomu říkám nástup,“ řekl s uznáním Harry. Nicméně, příchod obou Zmijozelů ho značně uklidnil.

„Tohle jsem vždy toužil udělat,“ prohlásil s trochu kyselým úsměvem. „Mou radost kalí jedině to, že teď to dělám pro jeho dobro.“

„Díky. Už jsem se chystal ho uzemnit sám. Skvělé načasování,“ prohlásil Harry. „Vlastně jsi mi vytrhnul trn z paty, protože teď to můžu svést na tebe,“ usmál se sladce na Draca.

Draco se ušklíbnul a usadil se na jedné z volných židlí. „Co jiného bych od tebe mohl čekat.“

Harry nad tím jenom pokrčil rameny, přistoupil k Luciusovi a položil dlaň na jeho hrudník. „Jsem moc rád, že jsi tady“, řekl Harry tiše. Ve skutečnosti měl hroznou chuť ho políbit, ale vzhledem k situaci a přítomnosti mladého Malfoye, se mu to nezdálo vhodné. Navíc toužil po troše útěchy, protože měl strach z toho, co přijde. Žádný plán není úplně dokonalý.

Muž vědoucně přimhouřil oči, ale nic neřekl. Místo toho vyřešil Harryho dilema a přitáhnul si ho k sobě. Polibek, který následoval, donutil Draca, aby si soustředěně prohlížel svou manikúru. Harry si na malou chvíli dovolil užívat si uklidňující pevné objetí. Když byl propuštěn ze sevření, prudce vydechnul potlačovaným zklamáním. Teď bylo na pořadu dne něco jiného.

„Mají Hermionu,“ vypustil zoufale.

„Vím. A okamžitě mi bylo jasné, že se chystáš provést ten svůj děsivý plán pro případ nejvyšší nouze,“ prohlásil Lucius věcně a zavřel za sebou dveře. „A k tomu mě potřebuješ. Kdy jsi mě hodlal zavolat?“ vytknul mu.

„Už jsem se na to chystal,“ vysvětlil Harry. „Jen jsem čekal na nějakou zprávu. Proč jste tu oba?“ podivil se.

„Jsem rád informovaný,“ ubezpečil ho Draco.

„Necháš ho ležet na podlaze?“ zeptal se Lucius s neskrývaným zájmem a hlavou pokynul směrem k ležícímu zrzkovi.

„No, jo,“ pousmál se Harry. „Takhle mi spíš uvěří, že jste mě unesli.“

„Kdo jsi a kam si schoval Pottera?“ prohlásil Draco s hraným údivem.

„Ne, že by mi vadilo, že mi Weasley leží u nohou. Docela příjemná zkušenost,“ usmál se Lucius zlomyslně.

„No jasně. Co bych mohl čekat od Malfoye,“ rýpnul si černovlasý mladík.

„Radši půjdeme k věci,“ ukončil špičkování Lucius a posadil se vedle svého syna. „Předpokládám, že si to nechceš rozmyslet.“ Harry tiše, ale rozhodně zavrtěl hlavou.

„Jak jsem si myslel,“ prohlásil Lucius trochu lehce znechuceně. „Takže, jaké máme indicie?“  

„No… Máme malý problém,“ Harry mu předal dopis. Lucius ho rozložil a četl společně se svým synem, který nahlížel ze strany.

„Pravda, to nám trochu komplikuje situaci. Plánovali jsme, že s tebou půjdu, ale v utajení. Nepočítal jsem, že mě po posledním setkání bude ještě kontaktovat.“ Lucius se soustředěně zamračil a snažil se na něco přijít.

„Myslím, že mám řešení,“ ozval se po chvíli Draco. Oba muži se na něho tázavě zahleděli.

„Nepíše se tu, který Malfoy. Ty, otče, půjdeš v utajení, jak jste si plánovali a já místo tebe,“ ušklíbnul se.

„Ty bys to vážně risknul?“ podivil se Harry. „Morcerf chce Luciuse, bude zuřit,“ upozornil.

„Nějak se z toho vylžu a zcela samozřejmě předpokládám, že velký Potter mi zachrání zadek,“ pokrčil rameny Draco a upřel na Harryho vyzývavý pohled. Ten to radši nekomentoval a vyčkávavě se zahleděl na Malfoye staršího.

„Musím uznat, že to není špatný nápad,“ připustil pomalu Lucius. „Ocení, že je tam aspoň můj syn. Bude přesvědčený, že má v ruce dost velký trumf na to, aby mě donutil přijít. Dracovi bezprostřední nebezpečí nehrozí.“

„Otázka však je, jak chcete řešit to utajení,“ polemizoval Draco. „Zastírací kouzla jsou, jak určitě víte, na nic.“

„Mám neviditelný plášť,“ vysvětlil Harry.

„Když však použijí detekční kouzla, stejně zjistí, že jsme tři, ať máš sebedražší plášť,“ odporoval Malfoy mladší.

„Ne tenhle plášť,“ ujistil ho Harry, sáhnul do šuplíku a vyndal na stůl třpytivou látku. „Je trochu speciální,“ dodal. Draco užasnul.

„Morgano,“ vydechl s obdivem, když rukou přejížděl po tkanině. „Chceš mi naznačit, že ty pověsti jsou pravdivé a ty máš jednu z relikvií smrti?“

„No jo,“ přiznal trochu rozpačitě Harry, „a než se zeptáš, zdědil jsem ho po otci.“

„Dneska jsi samé překvapení,“ zamumlal si pro sebe. „Ty jsi o tom věděl?“ zeptal se otce.

Lucius ho stihnul výmluvným pohledem. „Samozřejmě, synu,“ prohlásil klidně. „Tohle bylo v plánu od samého začátku. Ale myslím, že bychom se měli vydat na cestu, než nám to někdo překazí.“ Sáhnul po plášti, ladným pohybem ho přes sebe přehodil a zmizel jim z očí. 

45. kapitola