Vábení moci - 45.

kapitola 45. - Útěk z ministerstva (autor Nade)

Díky všem, kteří na naše stránky nezapomněli a díky všem, kteří nás potěšili svým komentářem. Tentokrát jsem si dala tu práci a každému z vás na komentář odpověděla. Mrkněte se. Navíc nám tu přibyl chat, kde můžete nechat rychlý vzkaz, pokud máte touhu nám něco sdělit. Ještě jednou díky a bavte se.

45. kapitola – Útěk z ministerstva

Harrymu bylo jasné, že se odtud musí dostat rychleji, než se Ron probere, nebo sem vrazí někdo z Bystrozorů a celý jejich plán překazí. Nebo přinejmenším zkomplikuje. Přirozeně dával přednost cestě nejmenšího odporu. Navíc měli dost naspěch už kvůli Mie. Hermiono, vydrž.

Přikradl se ke dveřím kanceláře, sledován dvěma pobavenými páry očí. Hlavně, že se dobře bavíte, zabručel si v duchu. Tiše vrhnul kouzlo Homenum revelio, které prokázalo, že v chodbě se pohybuje několik lidí. Na jeho vkus až příliš mnoho.

„Malý problém,“ oznámil. „Jaký byl pohyb na chodbě, když jste přicházeli?“

„V okolí tvé kanceláře se pohybuje několik Bystrozorů,“ odpověděl Lucius. „Zřejmě oprávněně tuší, že ty a pan Weasley uděláte nějakou Nebelvírskou nepředloženost.“ Kyselý výraz na jeho tváři zcela zřetelně vyjadřoval jeho znechucení nad tím, že je do něčeho tak bláznivého zapojený.

„To jsem si mohl myslet,“ postěžoval si Harry. Mohl tušit, že má Bradáč na něho a Rona  políčeno.

„Mohl ses klidně rovnou zeptat a nemusel jsi tu předvádět hru na špióna,“ rýpnul si vesele Draco a Harry ho upražil pohledem.

„To znamená jen jedno,“ ozval se Lucius, zatímco ze sebe stáhnul plášť a podal ho zpět Harrymu. „Nejdřív musíme odsud nepozorovaně dostat tebe.“

„Ok, ale přemístit se nemůžeme. Nějaký nápad, kromě toho, že se ven probijeme?“ pousmál se Harry a tvářil se dost odhodlaně na to, aby toho byl schopen.

„Nesmysly,“ uzemnil ho Lucius. Sice věděl, že Harry jenom žertuje, ale jeden nikdy neví. „Vezmeš si plášť a odejdeš s Dracem. Bude to vypadat, že jsem tu zůstal s tebou, což nikoho nepřekvapí. Až se dostanete ven, najdete nějaké místo, kam se budu moct přenést za vámi,“ prohlásil a napřáhnul ruku, aby se významně dotknul toho jednoho určitého místa na Harryho hrudi. Jejich pohledy se setkaly a jiskra porozumění prolétla tím intenzivním spojením.

„Jasně,“ přitakal zcela zbytečně Harry, „použijeme MEUS.“

„Takže, vyrazíme?“ ozval se mladý Malfoy, který už stál u dveří s rukou na klice. Harry na sebe hodil plášť, zkontroloval krytí a než si přehodil kápi přes obličej, ještě pohlédl na svého milence. Hned na to jim zmizel z očí.

„Doufám, že mi dáte vědět,“ prohlásil Draco hlasitě do místnosti, zatímco doširoka otevřel dveře, aby Harry mohl proklouznout kolem něho. „Uvidíme se později, otče,“ pokynul hlavou k Luciusovi a zavřel za sebou. Hned kousek od dveří narazil na jednoho z Bystrozorů, kterým bylo divadélko určeno.

„Odcházíte, pane?“ zeptal se muž zdvořile.

„Myslím, že teď tu k ničemu nebudu,“ odvětil Draco chladně. „Otec však zůstává jako morální podpora. Doufám, že to není problém,“ nadhodil.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl bystrozor zdvořile. „Každé rozptýlení je vítané. Všichni víme, pod jakým jsou tlakem. Trochu tu na ně dohlížíme.“

„Myslím, že děláte jedině dobře. Weasley je úplně šílený.“ Ušklíbnul se. „Omluvte mě,“ a odvrátil se k odchodu. „Ne, že by to bylo někdy jinak,“ zamumlal si pro sebe, když svižným krokem kráčel k výtahu, u kterého čekal Harry. Aspoň doufal, že tam je.

„Slyšel jsem to,“ ozvalo se mu zasyčení u ucha. Spokojeně se ušklíbnul. Díky Merline za drobné radosti.

Počkali, až přijede kabinka výtahu a nastoupili. Harry úplně do rohu vzadu a Draco si stoupnul těsně před něho, aby zamezili nežádoucímu kontaktu s případnými přistoupivšími. Cesta do patra s přepravními krby proběhla v tichosti. Ne, že by měli potřebu právě teď klábosit. V dokonalém souznění, kdy Draco šel napřed a Harry těsně za ním, prošli hlavní halou k jednomu z krbů s letaxem. Blonďák nabíral do dlaně netaxový prášek trochu déle, než obvykle, aby mohl Harry nerušeně vstoupit do krbu a pak tam vešel za ním. Během mžiku společně odcestovali k Děravému kotli.

Harry jako obvykle vypadnul z krbu jako přezrálá hruška. Byl rád, že ho Malfoy nevidí, protože by se mu zase poškleboval. Ten samozřejmě vystoupil z krbu jako ztělesnění elegance. Někdy Harryho opravdu děsně štval. Rozhlédnul se po místnosti. V hostinci bylo poměrně dost hostů a většina z nich mezi sebou vášnivě diskutovala. Nebylo divu. Dnešní události byly živnou půdou pro různé teorie a drby.

Několik lidí zaregistrovalo příchod mladého Malfoye a měřili si ho zvědavými zraky. Draco se však choval, jakoby na něco takového byl zvyklý, a možná byl, a se vztyčenou hlavou prošel lokálem ven. Harry nelenil a spěchal za ním. Musí se držet blízko něho. Venku se Draco zastavil a pozorně rozhlédl, aby našel vhodné místo. Harry ho zatahal za levý rukáv a naznačil mu tak směr. Vydali se k malému průchodu za jedním obchůdkem, kde byly uskladněny prázdné bedny od zboží. Prostor za bednami byl dostatečně velký, aby se tam ukrylo několik mužů.

„Tohle by šlo,“ zhodnotil Harry, když ze sebe za bednami stáhnul plášť. Měl kolem sebe dostatečně místa, aby se Lucius mohl bezpečně a nepozorovaně přemístit.

„Fajn, jdi na to,“ vyzval ho Draco. Sám se postavil ke vstupu do průchodu, opřel se nonšalantně ramenem o zeď a celkem přesvědčivě předstíral, že na někoho netrpělivě čeká. Harry zajel pravou rukou pod hábit a prsty se dotknul místa, kde měl své znamení. Myšlenkami se intenzivně upřel k Luciusovi. Čekám na tebe.

ooOoo

Lucius Malfoy zachovával stoický klid od chvíle, kdy jeho syn společně s Harrym opustili kancelář. Jedním mrknutím oka zkontroloval na zemi ležícího Weasleyho, jestli se neprobírá. Pokud ano, nedělalo mu problémy ho znovu omráčit. Dracovo prohlášení mu mluvilo přímo z duše. Kdy by se mu znova naskytla taková příležitost… A ještě by mu za to Harry poděkoval. Taková šance přijde snad jen jednou za život a tak si skoro přál, aby se zrzavý mladík aspoň pohnul. Ten se však k ničemu neměl, k jeho mírnému zklamání, a tak se rozhodl trochu popustit uzdu své zvědavosti. Pozorně se rozhlédl po místnosti a zmapoval desky pracovních stolů, přelétl tituly knih na policích. Nenašel nic, co by ho zaujalo a navíc na čtení nebyl dostatek času. Při kouzelnických možnostech bude trvat jen chvíli, než se ti dva dostanou na vhodné místo.

Přešel místnost a usadil se do Harryho křesla, ruce opřel o desku stolu. Musel se pobaveně ušklíbnout nad organizovaným chaosem, který tady vládnul. Jeho pohled upoutalo kamenné těžítko na jenom stohu pergamenů. Byla to černá, do hladka vyleštěná krychle s vyrytými runami. Jedno znamení však bylo jiné. Lucius se natáhnul, vzal těžítko do ruky a prsty druhé ruky jemně přejel přes označenou plošku. Poznal ho. Byl to znak Relikvií smrti a runy okolo značily štěstí. Pravděpodobně to byl dárek od někoho z Harryho přátel.

 Pán smrti, pomyslel si Lucius a v duchu se pousmál. Dál se však ve svých myšlenkách nedostal, protože dveře kanceláře se otevřely. Rychle vrátil těžítko na své místo a vstal, aby mohl čelit příchozím. Vedoucí Bystrozor zamračeně přejel očima postavu ležící na zemi a pak zabodnul oči do Malfoye, hůlku v pohotovosti.

„Co se tu stalo a kde je Potter!“ vyštěknul.

„Pan Weasley je omráčený a pan Potter pryč. Evidentně,“ protahoval Lucius dávaje tak najevo nesmyslnost položené otázky. To už do místnosti vběhnul další Bystrozor, který naštěstí věnoval svou pozornost spíš ležícímu na zemi.

„Není vhodná doba na slovní hříčky, pane Malfoyi,“ vyštěknul Bradáč.

„Skutečně,“ potvrdil chladně Malfoy. „Pan Potter obdržel vzkaz a dle pokynů se odebral, sám, na místo setkání. Bohužel nemám příliš času, abych vám podrobně vysvětlil všechny okolnosti. Musím jít, omluvte mne,“ prohlásil zdvořile, protože ucítil intenzivní volání svého milence.

„Nikam nepůjdete, pane,“ prohlásil Bradáč a použil spoutávací kouzlo. K svému nemalému rozčarování však kouzlo po postavě Luciuse Malfoye, který mu zmizel přímo před očima, jen sklouzlo.

„Jak to, sakra, udělal!“ zařval překvapeně.

ooOoo

„Tohle se mi začíná líbit,“ prohlásil Lucius v okamžiku, kdy stál těsně za Harryho zády.

„Jsem rád, že si to užíváš,“ otočil se na něho Harry a ocitnul se v pevném sevření. „Měl jsi nějaké problémy?“

„Krátký rozhovor s tvým šéfem. Velmi krátký,“ zasmál se. Harry na něho okouzleně zíral. Vztáhnul ruku a prsty se dotknul jeho rtů.

„Mám rád, když se směješ.“ Vysloužil si krátký polibek do dlaně.

„Už jste skončili?“ přerušil je Draco. „Rád bych to měl co nejrychleji za sebou,“ prohlásil s jemnou výčitkou.

„Jsi hrozně nepřející. Víš to?“ obvinil ho Harry.

„Vždy k službám,“ zasalutoval mladík.

„Zábava pokračuje, pánové,“ prohlásil Lucius a s neskrývaným potěšením se zahalil do pláště. „Budu se držet za tebou, Harry.“

„Ne,“ odporoval Harry. „Jestli je Morcerf tak silný, jak si myslíme, může tvou magii vycítit. Já ji cítím,“ dodal na vysvětlenou. „Brumbál taky vždycky věděl, když jsem byl poblíž. A Snape to taky nějak tušil, i když mě naštěstí nikdy nevyhmátnul. Stáhnul by mě z pláště i z kůže,“ pousmál se při vzpomínce na děsivého profesora.

„To by mohl být problém,“ uznal Lucius.

„Mohlo by to vyřešit, kdyby ses v jeho přítomnosti držel v blízkosti Draca. Máte podobnou magii.“

„Dobře,“ souhlasil Lucius, „ale v rozhodující okamžik tě potřebuju mít na dohled.“

„Musíme prostě improvizovat,“ pokrčil Harry s úsměvem a oba Zmijozelové se po sobě výmluvně podívali.

„Já jenom doufám, že máte v plánu něco hodně spolehlivého,“ zabručel Draco.

„Zkus chvíli přemýšlet jako Nebelvír, Draco. Prostě tam vlítnem, zachráníme Hermionu a když budeme mít štěstí, stihneme nakopat zadek Morcerfovi.“ Harry se prostě nemohl nezasmát Dracově výrazu.

„Tak teď teprve jsem opravdu vyděšený,“ prohlásil lakonicky Draco.

„Vždy k službám,“ zasalutoval Harry. „Jdeme na to.“

„Přemístíme se na běžně využívané přepraviště U jednorožce. Předpokládám, že to tam mají celé pod dozorem, takže je to nepřekvapí,“ zavelel Lucius a přehodil si kápi.

Postupně se přemístili do přístřešku v uličce vedle restaurace, který by mudlům připadal jako autobusová zastávka. Autobus tudy však nejezdil, pokud se nepočítá Záchranný autobus, který si jezdil, kudy chtěl. Vykročili směrem k určenému místu a nervalo dlouho, vcházeli dovnitř. U jednorožce byl poměrně klidný podnik s převážně stálou klientelou. Harry vešel jako první, rychle se zorientoval a zamířil směrem k pultu, kde se činila na pohled sympatická servírka ve středním věku. Za sebou cítil oba Malfoye. Draco se od něho držel v přesně takové vzdálenosti, aby se v případě nutnosti mohl Lucius vmáčknout mezi ně.

„Dobrý den, madam,“ upozornil na sebe Harry obsluhu. „Mí přátelé,“ to slovo doslova procedil mezi zuby, „tu u vás zamluvili salónek. Jsme tu správně?“ Žena k němu obrátila svou pozornost, a když si uvědomila, kdo před ní stojí, rozzářila se jako sluníčko.

„Pane Pottere! Jaká čest, že jste nás poctil svou návštěvou. Jste tady na tu oslavu, že? Čekáme hosty už celé odpoledne. Jste tady první. Pojďte za mnou,“ brebentila nadšeně a vedla je k oddělenému salónku v zadní části. „Než se všichni hosté sejdou a bude se podávat hlavní chod, připravili jsme pro Vás zatím malé občerstvení. Prosím, posaďte se, udělejte si a poslužte si. Opravdu jsme moc rádi…“

Harry přestal poslouchat tu salvu chvalozpěvů a pozorně se rozhlédnul, zatímco se zdvořilým úsměvem přikyvoval. To Draco si žádné násilí nedělal a tvářil se opravdu notně otráveně. Místnost byla vyzdobená k oslavě, slavnostně prostřeno, vše dokonale připravené uctít hosty. Po stranách stály stolky s občerstvením. Ne, tihle lidé si vůbec neuvědomovali, jak byli zneužiti. Harry jenom doufal, že za to aspoň dostali zaplaceno dopředu. Když žena se svým nadšeným úsměvem konečně pustila místnost, jejich pozornost upoutal malý balíček odložený na servírovacím stolku. Harryho doslova přitahoval. Natáhnul se pro něj, ale v poslední chvíli ho zarazila neviditelná ruka. Rozumím. Vytáhnul hůlku a ověřil si bezpečnost. Dobré. Tentokrát ho opravdu uchopil a roztrhnul balicí papír. Uvnitř byla prostá kartounová krabička a v ní ležela malá kovová soška fénixe. Jednoznačně přenášedlo.

„Nevíme přesně, jak se aktivuje,“ upozornil Harry, „takže ideální by bylo, dotknout se ho současně.“ Vyklopil sošku na stolek, aby byla snadněji přístupná.

„Budu počítat do tří a na třetí se dotkneme. Souhlas?“ Zhluboka se nadechnul, aby rozehnal nepříjemný svíravý pocit okolo žaludku. Už jdu, Mio.

 „Bojíš se, Pottere?" ušklíbnul se provokativně Draco.

„Ani ve snu,“ udělal na něho obličej Harry a oba se tiše zachechtali. Smích je dobrý, smích uvolňuje, vyplavuje endorfiny, zahání napětí.

„Tohle má znamenat co?“ podivil se upřímně Lucius a odkryl část obličeje. Harry se zašklebil.

„To je jenom takový náš způsob povzbuzování ještě ze školy,“ naznačil.

„Nevzpomínám si, že byste se vy dva tehdy nějak podporovali,“ zapochyboval muž a svá slova doplnil výmluvně povytaženým obočím.

„Náš první oficiální kouzelnický souboj v druhém ročníku,“ upřesnil Draco. „Potter tam poprvé předvedl své neuvěřitelné jazykové znalosti,“ dodal s úšklebkem. „To mi připomíná…,“ zamyslel se. „Ještě to umíš?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Harry, „od té doby jsem to nezkoušel,“ přiznal upřímně.

„Můžu ti vyčarovat hada, aby ses pocvičil,“ nabídnul Draco podezřele ochotně.

„Fajn, ale radši ho vyčaruj i s teráriem, kdyby mi to náhodou nešlo,“ upřesnil objednávku Harry.

„Co, najednou se bojíš hadů?“ posmíval se Malfoy mladší.

„Ani ne. Ale mohl by tě kousnout do zadku dřív, než bych si vzpomněl, jak se to dělá,“ vrátil mu Harry.

„Ha, ha,“ kontroval Draco.

„Pánové,“ přerušil je Lucius, „tuto nesmírně zajímavou společenskou konverzaci si necháme na později. Je čas,“ připomenul. Oba mladíci jen přikývli, Lucius se opět zcela zahalil a Harry ho ještě pojistil zastíracím kouzlem. Pro jistotu.

„Jedna, dva, tři…“

Přenesli se do přijímací haly neznámého domu. Když měl Draco jistotu, že otec se už přenášedla nedrží, upustil ho, jakoby to bylo něco nečistého. Soška dopadla bez užitku na dlážděnou podlahu, kde kovově zazvonila. V tom tichu se intenzita zvuku zdála nepříjemně intenzivní a dlouho doznívala v jejich uších. Ze stínů vystoupilo několik postav s napřaženými hůlkami a pomalu je obstoupily. Harry a Draco si okamžitě stoupli tak, aby jim svými těly zabránili kontaktu s Luciusem. Harry se rozhlédnul po tvářích přítomných mužů, ale nikdo mu nebyl povědomý. Samé neznámé tváře. No prima.

Jeden z mužů pozvednul hůlku připraven k provedení nějakého kouzla, ale v ten samý okamžik se překvapeně díval na špičku té Harryho. Nasucho polknul.

Bojí se mě, pomyslel si Harry a trochu nemístně ho to potěšilo. Nikdy nebyl nadšený z toho, že se ho lidé občas báli. Vadilo mu to. U Merlina, vždyť on neměl v úmyslu někomu ubližovat bez důvodu, nebo kvůli nějaké prkotině. Ale teď ublížit chtěl, doslova po tom prahnul.

„Myslím, že by bylo lepší, kdybyste nám své hůlky odevzdali dobrovolně pánové,“ zaskřehotal chlapík chraplavým hlasem. „Nechceme vám ublížit. Potřebujeme si jenom ověřit, že je všechno, jak má být.“

Bylo vidět, že se snaží postupovat diplomaticky. Jeden z přítomných však měl evidentně jiný názor. Harry znal tyhle týpky, kteří vyhledávali konflikt, aby si mohli léčit vlastní mindráky. A možnost nakopat zadek Chlapci-který-přežil, i když za pomocí přesily, bylo pro ně víc než lákavé. Pitomec.

„Stačí, když budou naživu,“ odfrknul si pitomec pohrdlivě a vysloužil si tím rozhořčený pohled prvního mluvčího.

„Mistr řekl pokud možno bez úhony. Chceš se protivit!?“ Bojechtivý pitomec nakvašeně sklapnul a chvíli se nesouhlasně mračil.

„Stejně se o nic nepokusí, nemají proti nám šanci,“ odfrknul si.

„Chceš si to zkusit?“ reagoval Draco s obvyklou Malfoyovskou arogancí a Harry protočil oči. Draco Malfoy…

„Jsem tu kvůli své kamarádce,“ ujal se radši slova sám, „Kde je?“

„Uvedeme vás k Mistrovi, už na vás čeká,“ vyhnul se přímé odpovědi mluvčí.

„Ale nejdřív prosím ty hůlky. Jistě chápete, pánové,“ dodal skoro omluvně a vysloužil si tím Dracovo pohrdavé odfrknutí.

Harry mu ji radši bez dalších řečí podal a Draco, po chvilce váhání a zjevně neochotně, také. S tímhle předem počítali a nemohli si dovolit nějaké komplikace, při kterých by mohlo dojít k prozrazení Luciusovy přítomnosti. Mluvčí si je zasunul do kapsy hábitu se zřejmou úlevou, že se to obešlo bez problémů. Přitom pokynul dalšímu z mužů, který okamžitě na příchozí vrhnul pár diagnostických kouzel. Harry se snažil ignorovat narůstající pocit nervozity.

„V pořádku,“ prohlásil muž klidně a Harry si uvědomil, že zapomněl dýchat. Rychle to napravil. Uf, tak úvod máme za sebou.

„Následujte mne pánové,“ vyzval je mluvčí a celá skupina se pohnula v sevřeném útvaru za ním, hosté uprostřed. Draco vyrazil jako první z jejich skupinky, Lucius skrytý pod pláštěm těsně za ním a na závěr šel Harry. Cítil před sebou Luciusovu přítomnost, ale stejně se celou dobu modlil k Merlinovi, aby nedošlo ke kolizi.

Vystoupali po mohutném schodišti, kde přímo před nimi byly masivní dvoukřídlé dveře. Jeden z mužů otevřel dveře, ale nevstoupil. Místo toho ustoupil stranou, aby mohli vejít hosté. Ostatní zůstali na chodbě. Harry s Dracem vešli dovnitř a hned za dveřmi si stoupli vedle sebe, aby Lucius mohl stát skrytý za svým synem. Z pohodlného křesla se zvedla postava, ze které Harrymu přeběhl mráz po zádech. Už ho zahlédnul, když zachraňoval Percyho, ale ten muž byl teď ještě odpornější než předtím. A silnější. Jeho silnou, ale trochu nesourodou magii, Harry vnímal všemi póry.

„Bienvenue amis,“ pronesla ta kreatura úlisně. „Pane Potterre, pevně jsem doufal, že mé pozvání neodmítnete.“ Na tváři vystrouhal něco, co by se s notnou dávkou fantazie dalo považovat za úsměv.

„Jako bych měl na vybranou,“ vyplivnul Harry. „Kde je Hermiona?!“

„Všechno postupně, mon ami,“ usmál se spokojeně a upřel zrak na druhého příchozího. Harry potlačil podrážděnou poznámku.

Francouz byl nejdřív trochu překvapený, ale pak mu v očích zasvítily chtivé plamínky.

„Oh, c'est gentil surprise!“ zvolal. „Mladý pan Malfoy! Naposledy jsem vás viděl, když jste byl ještě malý chlapec. Vzpomínáte si?“ dotázal se žoviálně.

„Obávám se, že nikoliv,“ utrousil Draco.

Morcerf na něj hleděl s neskrývaným zalíbením. „Vidím, že jste vyrrostl ve stejně impozantního muže, jako je váš otec. I vaše magie je podobná.“ Chvíli vypadal, jako když větří ve vzduchu. „Přříjemné.“

Harry jenom tiše doufal, že Morcerf si je sám sebou tak jistý, že nebude nic blíže zkoumat. Bylo jasné, že by Luciuse snadno odhalil.

„Což mě přřivádí na otázku, prroč zde není váš otec?“ pokračoval muž v konverzaci.

„Otec nebyl zrovna k dispozici, proto jsem se rozhodl morálně podpořit Pottera sám. Doufám, že to nebude příliš velký problém.“ Dracova poznámka rozhodně nezněla jako otázka. 

„Jsem sice trrochu zklamán, ale urrčitě se k vám rrád přřipojí později,“ zapředl samolibě Morcerf a v hlavě se mu odvíjela jedna lehce zvrácená myšlenka. Proč by se koneckonců nemohl potěšit s oběma. Bylo to vskutku velmi lákavé a on se rozhodl tuhle myšlenku ještě později promyslet.

„Ale zpátky k vám,“ obrátil se Morcerf na Harryho. „K našemu obchodnímu jednání, est-il?“

„Proto jsem tady,“ ozval se Harry pochmurně. „Kde je má kamarádka?“

Morcerf se usadil opět do křesla, čímž se Harrymu trochu ulevilo. Jen ať je co nejdál od obou Malfoyů.

„Mladá paní je v pořřádku,“ začal. „Zatím. Otázka je, co jste schopen podstoupit, aby to tak zůstalo.“ Trochu se v křesle předklonil a vyčkávavě hleděl na Harryho.

Ten si všimnul podivného lesku v očích toho muže. Upřený, trochu vytřeštěný pohled stále nepokojně těkal. Ten člověk byl šílený. Harry nevěděl, jestli to způsobilo to množství ukradené a nahromaděné magie v jeho těle, nebo jestli takový byl už před tím. A možná obojí. V tuhle chvíli však nebylo jasné, jestli to pro ně bude výhoda nebo ne.

„Tím, že jsem přijal vaše milé pozvání,“ ušklíbnul se, „jsem to, myslím, dal jasně najevo.“

To natahování Harryho mírně řečeno štvalo.

„Předpokládám, že žádáte výměnu. Mě místo ní,“ roztřeseně se nadechnul. Ukázat trochu strachu nebylo na škodu, potřebovali nepřítele uchlácholit. Každý náznak podezření by mohl být fatální.

„A dobrovolně podstoupíte rituál Vita pro Magia,“ doplnil požadavek Morcerf.

„Budu souhlasit, pokud budu mít jistotu, že má kamarádka bude v pořádku,“ uzavřel Harry pevně.

„Comprendre,“ souhlasil a mávnul paží, jakoby to bylo něco nepodstatného. „Můžu vás ujistit, že madam Weasleyová bude prropuštěna, jakmile budu uspokojen.“

„Jak si to ověřím, když budu… řekněme indisponován? Chci nějaké záruky,“ vyjednával Harry.

„Dáma bude svěřřena do péče tady pana Malfoye, pokud důvěřřujete jeho schopnostem ochrránit ji,“ navrnul s úsměškem.

Harry pohlédl na svého bývalého spolužáka, přímo do očí. „Věřím mu.“ Poselství bylo jasné. „Ale nevěřím vám,“ obrátil svou pozornost zpět na muže.

„Buďte si jist, že nemám v úmyslu ohrrozit kohokoli z Malfoyů. Mám trochu jiné plány,“ pousmál se a sjel Draca pohledem. Ten zachovával ledový klid.

„Jsem ochoten složit kouzelnickou přřísahu. Bude vám to stačit?“ nabídnul rozšafně.

„Bude muset,“ připustil Harry. „Uděláte to hned?“

„Domnívám se, že hůlky vám byly odebrrány, že?“ Byla to pouze řečnická otázka. Mávnul rukou a dveře se otevřely. „Buttlerre!“

Vstoupil ten, kterého Harry nazval mluvčím. Draco musel ustoupit stranou, aby mohl projít kolem nich. Byla to vypjatá chvilka, ale měli štěstí. Ačkoli to proběhlo poměrně rychle, Lucius se v poslední chvíli stihnul vyhnout. Problém byl v tom, že se musel pohybovat velmi tiše. Tak tohle bylo o fous. Muž přistoupil pokorně ke svému pánovi, ten vztáhnul svou znetvořenou ruku.

„Hůlky,“ přikázal jedním slovem a v mžiku mu bylo vyhověno. Harry i Draco znechuceně přihlíželi tomu, jak svými pařáty přejížděl po jejich hůlkách. Bylo to velmi osobní a velmi nepříjemné.

„Tohle není hůlka osudu, že?“ obrátil se Morcerf na Harryho.

„Není,“ přitakal Harry. „Tu jsem zničil. Byla příliš nebezpečná,“ dodal věcně.

Morcerf nedokázal potlačit grimasu zklamání. „To je… neskutečná… škoda, merde...,“ vyrážel vztekle. Po chvíli se však ovládnul.

„No nic, ve skutečnosti ji nepotřřebuji.“ Chvíli zkoumavě hleděl na Harryho. „Na chvíli vám vrrátím hůlky, abych mohl stvrrdit své slovo přřísahou. Pak, prro klid duše, vám budou hůlky opět odebrrány.“

Draco si pohrdavě odfrknul a Morcerf ho odměnil chápavým pohledem.

„Jsem si vědom, že pan Potterr se obejde i bez hůlky. Ale to já také,“ připomněl pyšně. „Nemusím vám jistě přřipomínat, že jsem se dostatečně pojistil. Pokud budete dělat nějaké potíže, tak vaše přřítelkyně…,“ významně se odmlčel.

Možná, že ten chlap jenom blafoval, ale Harry to rozhodně nehodlal riskovat. „Já rozumím,“ ozval se. „Můžeme?“

Morcerfova přísaha proběhla rychle, bez zbytečných formalit a Draco byl svědek. Naštěstí nezacházel do větších detailů a zavázal se pouze, že po ukončení rituálu Hermionu bez úhony propustí. Otázka byla, jak ten rituál vlastně skončí. Ale to Harry ponechal v rukách osudu a snažil se tvářit uklidněně. Morcerf jejich hůlky opět převzal a obrátil se ke komodě, u níž otevřel vrchní přihrádku. Na červeném sametu již několik hůlek leželo.

„Mám pěknou sbírrku, že?“ holedbal se. „Hůlka madam Weasleyové, vidíte?“ ukázal na Harrymu tak důvěrně známý kousek dřeva. „Moc pěkná. Škoda, že ji budu muset vrrátit,“ nespokojeně mlasknul. „Ale urrčitě vás potěší, pane Pottere, že vaše hůlka bude mít výsadní místo.“

Harry si pro sebe zabručel něco velmi sprostého, aby si ulevil. Naštěstí to nikdo nekomentoval, protože by se asi neudržel.

„Když jsme se tak pěkně domluvili, myslím, že je čas navštívit vaši madam. Urrčitě vás moc rráda uvidí,“ pronesl spokojeně Morcerf a vydal se ke dveřím. Prošel mezi nimi a pokynul jim, aby ho následovali.

Bez řečí se vydali za ním, pouze Draco se na chvíli zaseknul, protože se mu hábit nečekaně zachytil o područku jedné židle. Udělal krok zpět, aby trhnutím osvobodil svůj oděv z pasti. Tiše si pro sebe zaklel, čímž na sebe upoutal pozornost všech přítomných. Pak už nic nebránilo v jejich cestě.

Ta malá chvilka stačila. Z přihrádky zmizely tři hůlky.

46. kapitola - závěr