Vítězstvím to nekončí - 07.

kapitola 7. Obrtlá (autor Jutaki)
Beta: Nade

Poděkování pro ty co komentovali: Nade; Lady Corten; bibi; Yoru; Mája; Náš věrný anonymek; Neky; cim; bacil; kelina; Káťa. Děkuji.

  Přenášedlo Harryho dopravilo až k protipřemisťovací bariéře Bradavických pozemků. Zdálky tak mohl zaslechnout, jak odbíjí hodiny pátou odpolední. Ten zvuk byl pro něj tak opojný a plný nostalgie, až mu z toho vyhrkly slzy do očí. Musel se na chvíli zastavit uprostřed cesty a uklidnit se. Nechtěl, aby ho někdo viděl v tomhle stavu, těžko by to vysvětloval. Bylo by to podezřelé a on na sebe nemohl upozorňovat.

  Hrad byl velkolepý. Vypadal stejně majestátně, jako když ho viděl poprvé. Bolestivé sevření srdce mu však připomnělo, v jakém stavu se hrad nachází v jeho době.

  Neomylně se řítil k ředitelně. Naštěstí si ještě v čas uvědomil, že se chová příliš sebejistě na člověka, který tudy jde poprvé. Proto se uprostřed jedné chodby zarazil a zeptal se nevině obrazu, kudy se jde do ředitelny. Po pěti minutách - kdy schválně minimálně jednou zabloudil - se objevil před chrličem, který strážil vchod do Brumbálovy pracovny. Podíval se na upřeně sochu a ta mu pohled opětovala.

  „Ehm… já jdu za panem ředitelem.“ Socha však nehnula ani brvou.

  Za ním se ozval tichý smích. Harry se podrážděně otočil. Vůbec se mu nelíbilo, že tu právě ze sebe před někým udělal blbce. Avšak jaké bylo jeho překvapení, když pohlédl do známých jiskřících očí.

  „Omluv prosím jeho kamennost,“ zachichotání. „Sochy většinou nebývají nijak výřečné. Malinové kopyto.“ Po pronesení hesla chrlič mrštně odskočil stranou, aby mohli projít.

  Harry zamrkal, když se pokoušel nenápadně zahnat slzy radosti z opětovného shledání. Následujíc Brumbála vešel do jeho pracovny. Byl to docela zvláštní pohled. Pracovna totiž postrádala všechny ty malé přístroje, které v jeho době ředitel měl. Pamatoval si dokonce, jak se mu jednou podařilo zredukovat jejich počet v den Siriusovy smrti.

  „Posaďte se, pane Morsi“, nabídl mu židli naproti jeho pracovnímu stolu. „Hm… dáte si se mnou čaj? Nedávno jsem totiž od profesorky McGonagalové – která tě bude učit přeměňování – dostal skvělý čínský čaj.“ Jiskřícíma očima se na něj podíval v tichém očekávání.

  „Ehm- no jistě. Proč ne“, řekl zaraženě Harry a poposedl si na židli. Bylo na něm vidět, že je nesvůj, ale Brumbál se tvářil, jakoby si toho nevšiml.

  Chvíli na to se před ním objevil čaj ve zvláštně malovaném porcelánu.

  „Ten šálek pochází se speciálního čínského čajového servisu. Krásný, že? Ale na můj vkus by to chtělo více pestrých barev“, mrkl na něj a usrkl si z šálku.

  Čaj dopili v tichosti.

  „Takže, pane Morsi“, začal konečně. „Je to už nějakou dobu, co sem přišel poslední americký student na dozkoušení. Většina chlapců má totiž na výběr mezi Bradavicemi – kde už podmínky přestupujících studentů již nejspíš znáš – a pak v Kruvalu či Krásnohůklách, kde se stačí jen dostavit na závěrečné testy OVCE. Myslím, že si můžeš domyslet, pro co se poslední dobou mladí kouzelníci rozhodnou. Ale jsem rád, že ses rozhodnul studovat u nás. Přeci jen v domácím studiu není taková přátelská atmosféra, jako na internátní škole.“ Harry musel přemáhat uchechtnutí. Bylo mu jasné, že pro každé kouzelnické dítě je - podle Brumbála - nejlepší dát ho mezi vrstevníky, aby mohli skotačit a klidně i porušovat školní řád – třebaže by si mezi sebou měli vypomáhat v dělání domácích úkolů. Hlavně aby kouzelník vyrůstal v kolektivu.

  Ředitel - jakoby vytušil na co myslí - se na něho zářivě usmál.

  V následující půlhodině mu byl nastíněn život v kolejích, školní řád. S výběrem předmětů neměl moc velký problém. Vybral si OPČM, Přeměňování, Kouzelné formule a Lektvary. Sice už se vzdal snu být bystrozorem, ale podle něj tímhle výběrem nemohl nic zkazit. Peněz měl dost a stejnak se nejspíš bude muset během války někde zašít.

  Když už měli všechno tohle za sebou, začal být Mors nervózní. Ze začátku si toho ani nevšiml. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy se Brumbál zvedl s tím, že ho teď zařadí to nějaké fakulty. Harry věděl, že tohle je zlomový bod. Pokud Moudrý klobouk všechno prozradí, bude v háji. A dokonce vědomí toho - že jeho budoucí já by ho upozornilo, pokud by se tu něco mělo pokazit - ho neuklidnilo.

  Ve chvíli, kdy mu byl artefakt nasazen, začal ho v duchu úpěnlivě prosit, aby nic z jeho minulosti neprozradil. Jaké bylo jeho překvapení, když uslyšel reakci Moudrého klobouku.

  *Chlapče, chlapče … uklidni se. Možná, že mě nazvali Moudrým, ale to ještě neznaná, že jsem vševědoucí. Mým úkolem je zařazování do kolejí podle charakteru osoby, * chraplavý smích. *Sice dokážu číst lidem myšlenky, ale jen ty, které se ti honí hlavou právě teď. Takže pokud ses již uklidnil, nech mě tě zařadit do koleje, do které právoplatně patříš. *

Harrymu spadl kámen ze srdce, dokonce i Brumbál si jeho očividné úlevy všiml a pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

  *Hm … zvláštní. Podle tvých hlavních rysů, bych tě mohl zařadit do Nebelvíru… Jsi statečný a obětavý, to ano… Ale hluboko v tobě se nachází i kvality vhodné pro Zmijozel… *

  Zmijozel. Zmijozel. Zmijozel…

  *Jsi si jistý? Myslím, že bys byl šťastný právě v Nebelvíru. Jedině tam náležitě ocení pro tvé budoucí činy. Zmijozelové jsou známí tím, že jejich přátelství je velmi … ambiciózní. * Harry však potřeboval právě do Zmijozelu, nikam jinam.

  *Zdá se, že jsi pevně rozhodnut. Tak dobrá… *

  „Zmijozel!“

***

  Sophos podřimoval na okenním parapetu, když se Mors vrátil z Bradavic. Zůstal však ležet bez hnutí, aby mu neutekly poslední sluneční paprsky. Byl si však vědom toho, že si mladík prohlíží jeho zjizvené tělo.

  „Jsssem ve Zmijozelu.“ řekl nakonec Mors. Sophos jen tiše zasyčel. Neměl potřebu se k tomu nějak vyjadřovat, oba přeci věděli, že to tak nakonec dopadne.  

***

  Lucius Malfoy seděl ve své pracovně a namátkově se prohraboval mezi listinami rozloženými na jeho stole. Všechny tyto papíry byly informace, které získal o Lévim. Ten muž nějak zaujal Morse a on chtěl vědět proč. Proto také sepsal vše, co o něm věděl a neustále si své poznámky dokola pročítal. Nic moc toho však nezjistil, musel proto poslat Severuse za jedním jeho informátorem. Teď už jen čekat, kdy se vrátí.

  Dnes měl opravdu špatný den. Měl nepříjemný pocit z Morse. Ten kluk ho neustále překvapoval. Už toho zažil hodně a potkal dost lidí – dokonce poctil svou návštěvou samotného Voldemorta – a přesto ho nic a nikdo nemohl připravit na střetnutí s ním. Všechny jeho brilantní plány – které se setkaly s neúspěchem – měly vést k tomu, že bude moct manipulovat s Morsem, jak chce. Místo toho se všechna jeho snaha obrátila proti němu a on mu teď posluhoval.

  Vztekle zaryl nehty do opěradla svého křesla, až kožený potah zavrzal.

  Hlasitá rána ho vyrušila z jeho myšlenek. Severus Snape se zrovna vřítil do pracovny. Za ním ho následoval rozrušený domácí skřítek, který ho díky jeho tempu nedokázal včas ohlásit.

  „Pane M-“ mávnutí rukou skřítka propustil. Jen pohled na toho vyděšeného skřítka ho iritoval. Neměl náladu na zbytečné protahování.

  Severus ignoroval je oba a bez dovolení se usadil do křesla naproti. Až pak se na Lucia podíval. Šlo na něm vidět, že ho něco velmi rozzuřilo.

  Mlčky mu pokynul rukou a pohodlněji se usadil.

  „Ať už po tom člověku chtěl Mors cokoli, nedostane to. A já nehodlám být u toho, až si na někom bude vylévat vztek!“ začal Snape. Malfoy se zamračil. Musel být velmi naštvaný, když mluvil takhle nesouvisle.

  „Začni od začátku, Severusi. Vůbec ti nerozumím.“ Jmenovaný po něm hodil vražedným pohledem.

  „Je mrtvý Lucie! Zabili Léviho. Celé podsvětí si o tom šušká! A to nejlepší!? Stalo se to ani ne před dvěma hodinami.“

  „A ví se kdo?“ přerušil ho blonďák.

  „Ne, neví. Ale co se ví, je to, že to byla sakra dobrá práce. Ten člověk po sobě zametl stopy tak dokonale, že ho pravděpodobně nikdy nechytnou.“ Severus si zamyšleně promnul bradu a shrnul si vlasy z obličeje.

  „Myslíš, že to udělal…“

  „Mors to nebyl, Lucie. Kdyby ano, nechtěl by po nás ty informace. Zdá se, že jsme se namočili do něčeho nebezpečného. Nevíme, o co jde, neznáme protivníka a už vůbec nevíme, jestli stojíme na vítězné straně!“

***

  Harry se pomalu procházel Příčnou ulicí se Sophosem obmotaným kolem ramen. Bylo velmi brzo ráno a ulice ještě byly poloprázdné. Harrymu to vyhovovalo. Strhoval na sebe příliš pozornosti díky hadovi, který vzhledem k svému zjizvenému tělu a slepému oku vypadal nebezpečně. A přitom by byl tak nádherný…

  V ruce držel balíky, které zatím stačil nakoupit. Chtěl mít kupování školních potřeb co nejdříve za sebou, než se sem vrhnou ostatní opozdilci a začne tlačenice. Přeci jen bylo 27. srpna. Školní rok se rychle blížil.

  Zrovna, když vycházel z lékárny, kde si kupoval přísady do lektvarů, prošel kolem chlapec s novinami. Protože měl dobrou náladu, vše potřebné už koupené a nevěděl co dělat dál, koupil si jeden výtisk Denního věštce. Noviny si sroloval do podpaží a vykročil zpátky k hostinci.

  Když dorazil do pokoje a odložil si, usadil se pohodlně na postel a začetl se. Jaké bylo jeho překvapení, když hlavní správou dne byla smrt Eliphase Léviho.

  Popadl ho vztek. Nejenže je teď ve slepé uličce ohledně dalších informací, ale ten pitomý pergamen, který musí číst každé ráno, mu nic neprozradil. Zase bude muset tápat ve tmě jako slepý. Měl toho plné zuby.

  „Co ssse ssstalo?“ ozval se Sophos, který se znovu uvelebil na okenním parapetu. Harry zatím netušil, že Sophos si tohle místo tentokrát nevybral kvůli světlu. Ale on hlídal, aby do pokoje nevlétla Hedvika, která byla usazená na protějším domě.

  „Nic důležitého, jen sssi musssím něco zařídit“, ozvala se Harryho odpověď. Nechtěl do toho Sophose zatahovat, po předchozích zkušenostech měl Harry o hada obavy. Tihle lidé se neštítili používat neodpustitelné, které se dostanou i přes Sophosovu odolnou hadí kůži. To, že ohrožoval svůj život, neznamená, že by měl ohrozit i Sophose.

  Oblékl si tmavý hábit s kapucí a bez rozloučení odešel. Zdá se, že jeho minulá návštěva Obrtlé nebude poslední.

­***

  Harry bloudil špinavými uličkami Obrtlé. Nevěděl kam jít, ale nemohl to jen tak vzdát. Nakonec narazil na pochybnou putyku a rozhodl se to zkusit tam.

  Vzduch uvnitř byl příšerný. Ruka mu okamžitě vystřelila nahoru, aby si chránil obličej před tak příšerným smradem. Jeho reakci se zachechtalo pár přihlížejících, ale jinak si každý hleděl svého. Docela ho překvapilo, že tak brzy po ránu je tu docela živo, ale když zahlédl dva tři kouzelníky, jak unaveně zívají, došlo mu, že tu byli celou noc.

  Až skoro vzadu si vyhlídl místo k sezení, které se zrovna uvolnilo a tak si tam štítivě sedl vrhaje na věci kolem sebe čistící a dezinfekční kouzla.

  Seděl tam asi čtyři hodiny a před sebou měl pořád jeden a ten samý páchnoucí korbel piva. Bylo znát, že sem lidé nechodí za dobrým pitím a jídlem. Celou dobu poslouchal cizí rozhovory, ale nic zajímavého nezaslechl.

  Když už to chtěl Harry vzdát, protože už se začínalo smrákat, měl hlad a nic zajímavého neslyšel, vešel dovnitř nevýrazný starý chlap, na kterém však bylo vidět, že má pro strach uděláno. Muž si sedl nedaleko Harryho k nějakému chlápkovi, který tu celou dobu pochrupoval na stole. Harry si přitom celou dobu myslel, že je to jen nějaký ubohý bezdomovec.

  Mýlil se.

  „Jdou po mně. Ti, kteří zabili Eliphase“, začal kňouravým hlasem a vyděšeně si třel hřbet pravé ruky. „Musíš mě někam zašít. Slíbil jsi mi pomoc.“

  Harry se ze všech sil snažil udržet na místě. Měl nutkání vyskočit a z toho chlapa všechny informace vyklepat. Bohužel na tomto místě by byl nejspíš mrtvý dřív, než by mu muž stačil říct první písmeno abecedy.

  „Pomůžu ti, pokud mi dáš to, co chci,“ kňourání nově příchozího byl signál k tomu, aby se druhý muž zvedl a chystal se k odchodu. Ten ho však zarazil.

  „Dobře, dobře… udělám to. Jen neodcházej“, řekl a vytáhl potrhaný kus papíru. Druhý muž se posadil zátky na židli a rychle si prohlédl papír, který mu stařík podával.

  „Není tam všechno“, zavrčel nebezpečně, ale přesto si papír rychle schoval hluboko do kapsy. Starý muž jen zafňukal a nahnul se blíže. Pak zašeptal.

  „Když je lektvar hotov, musíš dát dovnitř část své duše, kost otce, maso přítele a krev nepřítele…“

  Harrymu se zatmělo před očima. On věděl, o čem oba mluví. To byl rituál, díky kterému Voldemort získal zpět své tělo.

  „Kde je ta kniha?“ zeptal se zničehonic druhý muž. Stařík se v tu chvíli zarazil a vydal zvuk, jako když napichují prase. Bylo jasné, že mluvil o Šalamounovu klíči.

  „To jsi byl ty! Ty jsi ho-“ jeho věta nebyla dokončena, protože v tu chvíli se druhý muž zvedl a poslal na staříka kouzlo, díky kterému se celý zkrvavený sesunul na zem.

  Nikdo netušil, o co šlo, ale každý se odtud chtěl dostat živý. Proto začali všichni v panice kolem sebe vrhat nejrůznější kouzla. To co následovalo, by mohl Harry přirovnat k jatkám.

  Jenže muž, který to všechno začal, byl už pryč.

  Harry v mžiku převrátil stůl, aby se kryl, a stáhl tam umírajících staříka s sebou. Jeho žaludek udělal kotrmelec, když si všiml, že muži chybí polovina těla a krev se mu řinula z pusy i očí. Ten věděl, že je to jeho poslední chvíle a začal blábolit, jako smyslu zbavený.

  „Nesmí tu knihu získ- ­*kašel*. Nikdo jí nesmí mít. *kašel - sípání* Nikdo…“

  „Kde je!? Řekni mi, kde ji najdu!“ Harry začal se starcem třást. Ten se na něj podivně usmál.

  „Hlídá jí smrt. A ten, kdo se k ní přiblíží, zemře její rukou…“

  Pak zemřel.

  Harry ho opatrně položil na zem a rozhlédl se kolem. Mrtvá těla byla všude kolem a umírající se zoufale plazili pryč. Bylo mu na zvracení.

  Musel pryč.

***

  Lucius Malfoy naštvaně pochodoval po pokoji, který měl Mors v děravém kotli. Považoval za urážející, že tu musel jak poslušný pes čekat. Věděl sice, že se přesně nedohodli, kdy sem má poslat domácího skřítka, ale čekal, že Mors prokáže dostatek duchaplnosti a bude tu. Místo toho si lítal bůhví kde.

  Původně sice neměl v plánu se tu objevit osobně, ale pomyslel si, že kdyby se mu trochu zavděčil – o čemž Severus pochyboval vzhledem k tomu, jaké zprávy nesl – mohl by mu říct, co se tady děje. On opravdu neměl rád situace, kdy byl neinformovaný.

  Když mu obsluha dole řekla, že tu Mors není, navrhl mu Snape – který ho sem doprovodil a teď se s kamennou tváří opírá o zeď, co nejdále od hada – že by se tady mohli aspoň porozhlédnout.

  Nemohli.

  Had je oba dva hlídal, a když někdo z nich udělal něco, co se mu nelíbilo, dost jasně dal svou nelibost najevo. V tu chvíli ho napadlo, jestli by přeci jen nebylo lepší poslat sem domácího skřítka.

  Ani ne deset minut nato, Mors rozrazil vchodové dveře. Lucius se chtěl už na něj osopit, když si všiml, že skoro celý jeho hábit je od krve. Se Severusem si vyměnili znepokojivé pohledy.

  „Jaká to čest“, začal nově příchozí sarkasticky. „Samotný Lucius Malfoy a jeho věrný přítel mě poctili svou návštěvou.“ Lucius ztěžka polkl. Právě teď začal velmi pečlivě přehodnocovat všechno, co si o Morsovi doposud myslel.

  Zanechávaje svou nezvanou návštěvu o samotě, odebral se mladík do koupelny, ze které vyšel až o čtvrt hodiny později čistý a převlečený. Severus a Lucius mezitím nepromluvili ani slovo.

  „Tak,“ promluvil očividně už v lepší náladě. „Proč jste přišli osobně, když jsem dost jasně dal najevo, že máte poslat domácího skřítka?“ pozvedl obočí. Slova se ujal blonďák.

  „A riskovat tak, že přijdu o dalšího svého skřítka?“ zněla diplomatická odpověď. Mors se tomu krátce zasmál, jako kdyby řekl nějaký vtip.

  „Jistě, když myslíte. Udělejte si pohodlí“, mávl rukou po pokoji a sám se sedl na židli vedle Sophose, který byl zase uvelebený na parapetu. Asi jeho oblíbené místo.

  Severus zůstal na svém místě. Očividně mu vyhovovalo stát opřený o stěnu nejblíže k východu. Zato Lucius se nonšalantně posadil na postel, jakoby seděl na bůhví čem. Nehodlal nic protahovat.

  „Myslím, že by bylo vhodné, kdybych začal tím, že Eliphas Lévi byl zavražděn včera večer…“ jeho proslov byl narušen hrdelním smíchem Morse. Lucia v tu chvíli napadlo, jestli je ten kouzelník vůbec příčetný, ale po zkušenostech s Belatrix – která už očividně byla narušená – se tím nijak výrazně neznepokojoval. „Nikdo neví, kdo to byl, ale podle informací to byla čistá práce. Pokud víte, co tím myslím.“ Mors souhlasně kývl hlavou a pokynul rukou, ať pokračuje. Slova se však ujal Severus.

  „Včera odpoledne zemřel jeden jeho starý přítel, se kterým kdysi často cestoval do ciziny. Ten si však nechal, vymazal paměť.“ Lucius tuhle informaci, považoval na nepodstatnou, ale Mors byl jiného názoru.

  „Mrtvý? Ví se, kdo ho zabil?“ zeptal se zamračeně.

  „Ne, ten muž nejspíše zemřel nešťastnou náhodou. Jeho dům shořel s ním a jeho dcerou uvnitř.“

  „Mary zemřela také?“ zeptal se Harry překvapeně a smutně si povzdechl.

  Lucius se zamyslel nad Morsovou reakcí. Začal pochybovat, že to byla nehoda.

  „A dál?“ vyrušil je z přemýšlení.

  „Zjistili jsme, že udržoval kontakt s bývalým vědcem. Je to starý muž v důchodu, který by mohl něco vědět.“ Mors Severuse však přerušil.

  „Ten už je mi k ničemu. Toho zabili před malou chvílí.“ Mors se zamyšleně poškrábal na temeni hlavy. „Je tu ještě někdo s kým udržoval nějaký – jakýkoli – kontakt?“ zeptal se zničehonic.

  „Ne.“ řekl obezřetně Lucius.

***

  Harry se díval unavenýma očima ven z okna. Dnešek šel podle něj od desíti k pěti. Popravdě by byl radši, pokud by Lucius poslal skřítka. Docela ho vyčerpal ten jejich rozhovor. Bylo mu jasné, že přišli hlavně proto, aby zjistili, co Harry chce získat. Naštěstí měli dost rozumu, aby se ho nakonec na nic nevyptávali.

  Povzdechl si.

  Hrozně často zapomínal, že v téhle době jsou Lucius a Severus ještě mladí a nezkušení. Proto bude lepší, když jim prozradí, o co jde, až budou více připravení. Navíc mu teď nedávala spát ta záležitost s Voldemortem. Nikdy neměl ani nejmenší ponětí, že Bezová hůlka není to jediné, co se snažil získat.

  Možná, že nakonec nebude jen stát stranou, až projde válka…

  Chlapec si promnul oči, vzal do náruče Sophose, který byl dneska neobvykle mlčenlivý a přesunul se do postele. Ať už ho čekalo tam venku cokoliv, určitě to počká na ráno.