Vítězstvím to nekončí - 08.

Kapitola 8. Příchod do Bradavic (autor Jutaki)
Beta: Nade

Poděkování: Lady Corten; Nade; anonymka9; Náš věrný anonymek; bacil; bibi; Káťa; cim; Mája; Sizzza; Neky; Hajmi; Lafix; kelina.

Děkuji Vám za trpělivost. Omlouvám se za délku, nemoc mě totiž zmohla a jsem vůbec ráda, že jsem něco spatlala.

***

  Poslední dny, před očekávaným odjezdem do školy, se už nic významného neudálo. Lucius přikázal svým lidem, aby se na Morse pověsili a čtyřiadvacet hodin v kuse ho sledovali. K jeho smůle si však Mors vzal jakési oddychové volno a zbylé dny strávil zavřený v Děravém kotli nebo se bez zjevného cíle procházel v Příčné. Jen Obrtlé ulici se obloukem vyhýbal, což však Lucia nijak nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, že tam bystrozorové ještě pořád vyšetřovali masakr v jedné z tamních nechvalně známých hospod.

  Lucius z toho byl jak na jehlách. Z jedné strany se chtěl Morsovi vyhnout co největším obloukem, ale na druhou stranu … Mors byl jako světlo v naprosté tmě, od kterého nemůžete odtrhnout oči, a přitom vás oslepuje, díky čemu se octnete zcela bezmocní. Pak už záleží jen na tom, jestli budete věřit, že vás to světlo nakonec nepřivede k záhubě.

***

  Severus seděl sám v jednom z kupé bradavického expresu. Na klíně měl rozloženou knihu, avšak nevěnoval jí pozornost. Bezvýrazně hleděl na shon na nástupišti a jen občas se zašklebil nad patetičností některých scének loučení s rodiči. Neměl rád tyhle chvíle… všichni tu chaoticky pobíhali a radostně poskakovali. Měl pocit, že z toho pohledu dostane žaludeční vředy.

  Z myšlenek ho vytrhnul šramot u dveří do kupé. Automaticky se proto připravil na přivítání, které se mu každým rokem dostalo od Pobertů. Napnul se a pevně stisknul hůlku, kterou měl vždy po ruce.

  K jeho překvapení se očekávaný útok nekonal. Zato si s nechutí uvědomil, že mu přeběhl mráz po zádech, když po několika dnech zahlédl tvář Patera Morse.

  „Je tu obsazeno“, řekl trochu na truc, čímž si vysloužil Morsovo pobavené odfrknutí.

Jeho další pohled pak padl na dlouhé hadí tělo stočené kolem mladíkových ramen. „Nemůžeš si toho hada přinést do Bradavic. Je jedovatý.“

  „Mám speciální povolení. Navíc jsem se na doporučení ředitele pojistil, že nikoho neotráví. Snad se nebojíš?“ řekl Mors s lehce poťouchlým úsměvem a položil si hada na klín. Severus si tak mohl všimnout černého pásku, který měl Sophos hned za hlavou. Bylo to velmi účinné kouzlo, které zamezovalo tvorbě jedu.

  Severus neodpověděl. S podmračeným výrazem se zavrtal do sedačky a pohledem probodl knihu před sebou. Vlak se pomalu rozjel a on se v duchu modlil, aby byl aspoň letos ušetřen Pobertovskému přivítání.

  Jeli asi dvě hodiny, když zaslechl charakteristické skřípání vozíku s občerstvením. Normálně by ten zvuk ignoroval, ale jeho spolucestující byl jiného názoru. Začal se vrtět nedočkavostí, ale nakonec to nevydržel, vyskočil na nohy – div, že hada neodhodil až na něj – a vrhl se ven. Severus jen nechápavě zavrtěl hlavou a obezřetně se podíval ke svým nohám, kde se plazil notně podrážděný had. Zrovna, když se rozhodoval, jestli se bude obtěžovat a zvedne ho na sedačku – vzhledem k tomu, že nehrozilo, že bude otráven – jeho rozhodování bylo přerušeno velmi silným bodacím kouzlem.

***

  Byly chvíle, kdy Sophos proklínal Morsovu spontánnost a bezstarostnost. Jako právě teď, kdy byl v podstatě zamotán do vlastního těla na zemi. Než si však mohl nějak vylít svou podrážděnost – nejlépe na samotném Morsovi – ozvalo se bolestné vyjeknutí. Jen taktak stačil uhnout ocasem před velkou botou, která ho málem rozdrtila.

  Mrzutě se rozhlédl a objevil dva kluky, kteří se Snapovi pošklebovali. Jeden z nich přitom mířil hůlkou přímo na zmijozelovu hruď. Jejich oběť teď bolestně lapala po dechu, neschopná nijak reagovat.

  Sophos věděl, že on tady nic nezmůže. Slíbil totiž Morsovi, že nikoho nekousne a ten mu pak na znamení důvěry vyčaroval falešný bezjedový pás, který byl k nerozeznání od pravého. Proto se rozhodl vyhledat Morse… však ten se sám rozhodne, co s tím udělat.

  ***

  Severus měl mžiky před očima, než se mu konečně podařilo popadnout zpátky dech. Proklínal sám sebe, že se nechal takhle překvapit. Ztěžka se postavil a namířil hůlku na Blacka. Ten se jen ušklíbl a pokynem hlavy vybídl Pottera, který vzápětí také vytáhl hůlku. Severus vzteky zaskřípal zuby, byl v nevýhodě… Oni byli dva a navíc tu, na rozdíl od Bradavických chodeb, bylo zatraceně málo prostoru.

  „Stýskalo se ti po nás Srabusi?“ uchechtl se Black a zaútočil.

  S námahou se Severus jakžtakž vyhnul třem bodacím kouzlům, ale několikrát přitom dost bolestivě narazil na stolek u okna.

  Oba dva po sobě zapáleně vrhali jedno kouzlo za druhým, a James s patřičnými posměšky dělal svému kamarádovi štít.

  Přestože se zmijozel snažil nedržet zkrátka, nakonec se Blackovi podařilo ho odzbrojit a Severus v zuřivé bezbrannosti sledoval, jak jeho hůlka letí do napřažené ruky jeho nepřítele. Avšak k překvapení všech tří, to nebyla ruka Siria Blacka, která nakonec hůlku chytila.

  „Nejdu nevhod?“ chladným tónem pronesl Mors, přidržujíc si hada na ramenou. Severus nevěděl, jestli za to mohl jeho tón, nebezpečně vyhlížející had nebo jen překvapení nad tím, že se jistým způsobem někdo Snapa zastal – ale Potter nakonec  nejspíš uznal za vhodné se pro teď radši vzdálit a svého nejlepšího kamaráda odtáhl s sebou. Bylo však jasné, že to nenechají jen tak… aspoň to tak odhadoval podle Blackova výrazu ve tváři.

  Mors se pohodlně usadil zpět do sedačky. Jednou rukou hladil hadovo tělo a přitom něco skoro neslyšně syčel a v druhé ruce stále držel Severusovu hůlku. Ten se postavil před něj a v naléhavém gestu – ve kterém bylo znát napětí – požádal o svou hůlku.

  „Nevěříš mi?“ zeptal se posměšně Mors a sevřel pevněji hůlku.

  „A ty bys mi svěřil svou hůlku?“ odsekl břitce - avšak bylo znát, že se krotí. Nechtěl Morse vyprovokovat.

  „Ne teď.“

  „Ne teď… A kdy? Za deset let?“ vyštěkl vztekle, ale Mors se jen nejednoznačně usmál a podal mu hůlku, kterou mu Snape v okamžiku vytrhl z ruky a schoval. Mors se nad jeho chováním uvolněně zasmál. Přitom si Severus uvědomil, že jeho společník byl předtím, při střetu s Poberty, z nějakého důvodu nesvůj. Napadlo ho, že je to třeba kvůli Blackovi a Potterovi, ale nakonec tu myšlenku zavrhl. Nejspíš ho jen mrzela jeho zničená reputace, přeci jen se právě přidal na jeho stranu, což může být pro někoho trnem v oku.

  „Kdy tam budeme?“ zeptal se nedočkavě Mors.

  „Za hodinu a půl“, odpověděl a usadil se zpátky na své místo naproti němu.

***

  Sophos zvědavě pozoroval dění ve Velké síni pod zastíracím kouzlem na ztuhlých ramenou Severuse Snapa. Mors ho tak chtěl ochránit před přílišnou pozorností, protože on byl donucen jít jako kašpar s prvňáky. I přes to, že už byl zařazen do Zmijozelu.

  Docela ho zaujal starý ředitel. Všichni kolem o něm tvrdili, že je to senilní blázen, který se už na nic nezmůže. On si to popravdě málem začal myslet taky, ale stařec – k jeho překvapení – věděl o jeho přítomnosti. Dokonce na něj několikrát mrknul… mrknul! Trochu mu připomínal Morse. Oba mu připadali, že žijí ve svém vlastním světě… Když dokončili zařazování mláďat, starý ředitel se postavil.

  „Již je to několik let, co jsme byli poctěni studentem z kouzelné Ameriky…“ řeč starého ředitele nikdo moc nevnímal, protože všichni si mezi sebou zaujatě šeptali a přitom upřeně pozorovali Morse, který teď stál jako kůl v plotě uprostřed síně. Brumbál však i přes hluk pokračoval v monologu – ten zakončil hlasitým tlesknutím, aby upoutal zpět jejich pozornost. Studenti se jako hejno tupohlavého stáda otočila jeho směrem – což v Sophosovi vyvolalo syčivý smích, při kterém sebou Snape lehce škubnul v tichém úleku.

  „Prosím všechny studenty, aby se k panu Morsovi chovali přátelsky.“ Pak pokynul rukou a Mors si šel sednout vedle Snapa – což vyvolalo další salvu překvapeného šepotu. Když se Mors usadil, Sophos si nenápadně přelezl na něj. K jeho nesmírné radosti právě začala hostina.

***

  Snape Sophose nesnášel.

  Svým způsobem mu hadi nikdy nevadili, ani jedovatí… pokud však byli vykuchaní jako přísady do lektvarů. I jed se dal velmi dobře využít. Jenže živí, arogantní hadi s bodyguardem v podobě Morse, mu lezli krkem. Tenhle had mu lezl krkem.

  Ten nesnesitelný plaz ho po celou dobu ve Velké síni obtěžoval. Nejenže se o něj musel postarat během rozzařování, ale během hostiny – považte - mu kradl jídlo z talíře. Nakonec mu na talíři zbyly jen zbytky brambor a zeleniny.

  Nehodlal to dojíst a už vůbec ne, když k němu Mors jen tak mimochodem prohodil tiché varování. Nebyl hlupák. Došlo mu, že ten bezjedový pásek je falešný.

  Hrůzou se mu stáhly útroby.

  „Nemusíš mít strach, dával jsem na vás dva pozor. Nejsi otrávený“, zasmál se mu tiše do ucha Mors a v klidu pokračoval v jídle.

***

  Hostinu nakonec všichni přežili ve zdraví a tak starý ředitel poslal studenty na koleje. Sophos se jako vždy nechal nést na ramenou. Ukázalo se, že to nebyl příliš dobrý nápad, protože studenti se v davu na sebe mačkali a vzájemně se strkali, aby se co nejrychleji dostali ke dveřím. Netrvalo to dlouho a Sophos, stržený z ramenou Morse nějakým idiotem, se ocitl na zemi. Mors se sice snažil ho zachytit, ale byl odtažen Snapem, který si nevšimnul, co se stalo.

  Sophos měl co dělat, aby se vyhnul všem těm nohám, které se chaoticky míhaly kolem něho. Jen díky své silné magické kůži neskončil pošramocen.

  Nakonec se mu podařilo odplazit se dál ode dveří, do nějaké místnosti. Tam se vyčerpaně stočil v rohu místnosti a odpočíval.

  „Morsssi…“