Mulligan - 2.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Úplně žasnu, s jakým nadšením jste přivítali novou povídku. Doufám, že nezklameme vaše očekávání.
Velké díky: Ariwa Sea, Jutaki AiShine, Lafix, Clowers, Káťa, Zuzana, Bobo, Lily, kali, bacil a samozřejmě také Jenny. :-D
Za konzultace s překladem děkuji Jutaki.

Ohledně Harryho - no všichni víme, jaký je to ťulpas, pokud jde o vztahy. :-D  Ale není to tak, že by byl úplná bačkora. Berte to prostě tak, že byl tak šťastný, že má někoho, koho miluje a kdo miluje jeho (aspoň si to myslel), že to prostě nechtěl pokazit. Proto Dracovi ustupoval ve věcech, které jemu samotnému stejně byly úplně ukradené, hlavně když budou spolu. Doufám, že si u vás během povídky napraví reputaci. :-D

A teď s chutí do toho!

Kapitola dvě: Skvěle vymyšlený plán ...?

Když se Harry probudil, prožíval blažený okamžik zapomnění. Bylo by hezké nechat se chvíli chlácholit starým úslovím, že "je lepší milovat a ztratit, atd." Ale v tomto případě by spíš mělo znít: "Je lepší milovat, ztratit a pak zapomenout, že se to vůbec stalo." Naneštěstí byl Harryho mozek, a stejně tak i jeho tělo, dnes ráno stejně funkční, jako všechna rána předtím, a jako spousta rán předcházejících tomu dni, kdy se Harry obratem okamžiku začal cítit na hovno. A právě proto bylo toto ráno odlišné, protože Harry měl neodbytný pocit, že svět už nikdy nebude, jak má být.

Svět rozhodně nebude stejný, pomyslel si divoce, když se vyhrabal z postele a úšklebek narušil jeho hezké rysy. Zdroj všeho zla byl pryč. Ta věc, která Harrymu dělala ze života peklo, byla mrtvá, a přesto se Harry probouzel s hrozným pocitem, který jím prostupoval, který vycházel z jeho srdce a duše. Chtěl tu bolest jen ukončit! Chci toho snad tolik!? Natáhl na sebe oblečení z předvčerejška a sváteční šaty, které měl na sobě předchozí večer, popadl a vynesl je z místnosti, a pak po schodech dolů.

O Dracovi přemýšlet nechtěl. Žádné rozebírání argumentů, motivů, pocitů nebo budoucnosti mladého kouzelníka. Jediná Harryho myšlenka teď byla, jak všechno napravit, protože jeho úloha rozhodně ještě neskončila. Nezvítězil. Zatím. Ale zatraceně se na to chystal! Harry hodil oblek i s košilí do krbu a pomocí hůlky všechno podpálil modrým plamenem, což přesně odpovídalo jeho rozpoložení. Otočil se a rázoval do své pracovny v zadní části domku.

Plán, který si vykonstruoval minulou noc, byl téměř zapomenut. Základní myšlenka však zůstala. Vlastně to bylo jediné, co si ze svých žalem zasažených myšlenek předchozí noci skutečně pamatoval. Tak nějak však věděl, že na tom stejně nezáleží. Udělá prostě jen to, co dělal vždycky, a v čem byl nejlepší - zvítězí. Nebelvíři byli mistři neplánovaných akcí. Plány jsou pro lidi s budoucností, ale Harry na svou budoucnost nemyslel, vůbec ...

Vstoupil do své malé pracovny a přešel rovnou ke svému šatníku, ve kterém byl málo nošený zimní plášť spolu s dalším, poslední dobou také zřídkakdy využívaným. Když neviditelný plášť promnul mezi prsty, byl na dotek stejný jako vždy, ale Harry podvědomě cítil, že tentokrát mu přinese větší prospěch, než kdy dřív. Po zážitcích z války už věděl, že ten plášť je naprosto unikátní. Pravděpodobně to byl ten nejlepší plášť v celé kouzelnické Británii, ne-li Evropě. Moody se nad ním rozplýval při každé příležitosti, která se mu v průběhu nejhorších bojů naskytla. Harryho plášť mu chránil kůži tak, jak by žádný jiný plášť s běžným zastíracím kouzlem nikdy nedokázal. A právě teď ho dostane přes zabezpečení, jako by byl... no, úplně neviditelný, jako by tam vůbec nebyl. Stejně tak by neměl být problém dostat se zase ven. I o této části měl zcela jasnou představu.

Harry nad tím nehodlal, a ani nepotřeboval přemýšlet, protože celým svým tělem a duší cítil, že tohle je jediný způsob, jak dát věci do pořádku, konečně. Pak by mohl odpočívat, žít a milovat, a bez dalšího zatraceného narušování! Vyběhl z domu, aniž by pomyslel na nějaké zamykání dveří, a v okamžiku, kdy kolem sebe ucítil zajiskření ochran, se přemístil. O zlomek vteřiny později už stál ve vstupní hale na Ministerstvu kouzel, ale jeho přítomnost byla skrytá pod pláštěm. Nikdo si ho nevšiml a tak se rychle přitiskl ke zdi, aby do nikoho nevrazil. To bylo totiž jedno z mála, co plášť nedokázal skrýt, ale jinak to bylo perfektní maskování.

Harry se zhluboka nadechl, odhodlaným pohledem se zaměřil na výtahy na druhém konci obrovské místnosti a obezřetně k nim zamířil. Dostat se kolem zabezpečení a do výtahu bylo snadné. Až příliš. Počkal, až se všichni uvnitř otočí ke dveřím a pak rychle stiskl požadované tlačítko. Bude to vyžadovat nějaký čas, ale nakonec snad zůstane ve výtahu osamocený. Vmáčkl se do rohu kabinky a pak s klesající nadějí pozoroval, jak lidé neustále nastupují dovnitř a další zase vycházejí ven. Až přijde jeho patro, nebude schopen se přes ně dostat. A samozřejmě, když byl ohlášen Odbor záhad, byl malý prostor tak přeplněný, že se o to Harry ani neodvážil pokusit. Čekal víc než deset minut, dokud nezůstali jen tři. Přitom si vyslechl jejich rozhovor ...

„Čí to byla kancelář?“ zeptal se jeden z kouzelníků. Druhý obrátil oči v sloup.

„Podle všeho Doylova. Dnes v ní, ten líný bastard, ještě ani nebyl.“

„Tak jak ...?“ zbytek zůstal nevyřčen a druhý kouzelník pokrčil rameny. Ten třetí se však rozhodl to okomentovat.

„Nábytek pravděpodobně viděl svou šanci a udělal si přestávku.“ Dveře se otevřely a Harry sledoval, jak všichni odcházejí. Jejich smích jasně zvonil, dokud se dveře nezavřely a on zůstal úplně sám.

XXX

Lucius Malfoy dokázal vést nesmyslnou konverzaci doslova uměleckým způsobem. Ve skutečnosti svému protějšku, samotnému ministrovi kouzel, který byl nadšený Luciusovou návštěvou, příliš pozornosti nevěnoval. Ten muž byl naprostý imbecil, což bylo na post ministra zjevně podmínkou. Nebyl tak špatný jako Popletal, ale Lucius se dosud ani neobtěžoval zapamatovat jeho křestní jméno, a to o mnohém vypovídalo. Pan ... Parkhurst, že? Jistě, Nevímjak Parkhurst neustále blábolil o Luciusově názoru na nějakou novou vyhlášku nebo něco v tom smyslu, a to navzdory skutečnosti, že Lucius svůj názor ještě ani nevyslovil. Kdyby Lucius Malfoy nebyl tak zaneprázdněný čekáním na příhodný okamžik, mohl by se i urazit. Ale právě teď se však nebyl schopen ani obtěžovat, aby si s mužem potřásl rukou.

„Promiňte, pane ministře, ale musím se v naprosto zásadní záležitosti setkat s bystrozorem Pastorkem,“ zalhal hladce Lucius. Obočí ministra Parkhursta se pozvedlo.

„Stalo se něco?“ zeptal se, jeho falešný zájem byl přinejmenším ucházející.

„Ne, kdepak. Omluvte mne.“ Lucius se otočil právě ve chvíli,  když ministr říkal něco o tom, že mu bylo potěšením. Sice si všiml nabízené ruky, ale rozhodl se, že když už není v politice, může si dovolit luxus, který v jeho dosavadním způsobu života bolestně chyběl - urážet stupidní politiky. Kráčel chodbou a pohledem pátral sem a tam. Po chodbách se moc lidí nepohybovalo. Před chvíli přišli do zaměstnání a nepochybně se snažili vykonat alespoň nějakou práci, než si dají brzký oběd. Doufejme, že mladý muž je dost chytrý na to, aby to udělal právě teď.

Lucius zamířil do prostoru úřadů nižší důležitosti a cestou našel dosud prázdnou kancelář, protože zdejší zaměstnanec si sám sebe cenil natolik, že ještě ani nedorazil. Vytáhl hůlku a použil jedno ze svých starých Smrtijedských odemykacích kouzel, aby dokázal rychle vniknout. Jakmile byl uvnitř, změnil tichou a prázdnou kancelář na zuřící místnost chaosu. To brzy přitáhne pozornost, a tak rychle vyklidil pole. Byl si jistý, že tohle zaměstná spoustu kouzelníků a čarodějek, než se jim podaří dostat věci zase pod kontrolu. A to zejména proto, že nechal dveře kanceláře otevřené a nábytek nyní řádil po chodbě. Naštěstí v opačném směru.

Vydal se na deváté podlaží a kráčel známou chodbou. Ve zdejších starých soudních síních se zúčastnil mnoha procesů. Dnes tu nebylo k vidění ani živáčka, což nebylo pro Luciuse vůbec žádné překvapení. Použil na své boty tlumící kouzlo, pak neslyšně přistoupil ke dveřím a naslouchal. Ticho. Vstoupil do okrouhlé místnosti s mnoha dveřmi, chvíli v klidu sledoval jejich otáčení a pak si jedny dveře zvolil. Stále měl dost známostí, které na Odboru pracovaly a ty mu prozradily trik, jak požadovanou místnost najít.

Když vstoupil, samozřejmě do té správné místnosti, zastavil se a rozhlédl kolem. Nic. Jak přecházel na druhý konec dlouhé místnosti, jeho obličej byl stále zamračenější. Prapodivné experimenty míjel bez povšimnutí, jeho myšlenky vířily. Byl si tak jistý ... byl tu brzy? Nebo…

Tam, přímo uprostřed stěny plné Obracečů času, uvnitř velké skleněné vitríny, jeden chyběl. Mračení se pomalu proměnilo v potutelný úsměv a Lucius cítil, jak jím prostupují emoce, které v sobě na několik desetiletí uzamkl. Natáhl ruku a uctivě se dotkl skla přesně tam, kde byla prázdná police. Jen pár centimetrů od jeho prstů. Cítil čerstvě provedené reparo a tiše se zasmál. Takové zbytečné kouzlo.

„Už brzy konečně dostihneš svůj osud,“ zašeptal. Navzdory přesvědčení, které v jeho slovech zaznělo, vyslal Lucius tichou modlitbu ke všem magiím světa, aby nedošlo k jakékoli změně minulosti. Pevně se držel svých vzpomínek a doufal, že zůstanou skutečné.

XXX

Když Harry otevřel dveře, zalapal po dechu. Vybral si ty správné! S úžasem se rozhlížel po jasně osvětlené místnosti, naplněné více hodinkami, než dokázal spočítat. Přestože to místo přivolalo do popředí jeho mysli nepříjemné vzpomínky, nemohl si Harry pomoci a stejně jako tenkrát žasnul nad podivností tohoto místa. Brzy však objevil svou kořist a spěchal k vitríně na konci místnosti. Z mnoha polic tam na něho blýskaly Obraceče času, téměř ho škádlily. Zvedl hůlku a přistoupil, aby si prostě jeden vybral. Velmi mírně odpálené kouzlo mělo požadovaný efekt a rozbilo sklo přímo před Obracečem času.

Harry sáhl dovnitř, popadl ho a zvedl do výše svých očí, přičemž zaznamenal, že vypadal jako kdysi ten Hermionin, pokud si dobře pamatoval. Podíval se zpět na rozbitou skřínku a zamračil se. Pak s mentálním pokrčením ramen použil opravné kouzlo a odstoupil od ní. Měl pocit, že než to udělá, měl by kolem sebe mít nějaký prostor. Rozhlédl se, popadl jedno z udělátek, kterých tam byla spousta, a kouzlem je proměnil na přenášedlo.

To ho vezme zpátky do Bradavic. Jen na hranici pozemků, což bude ideální, protože tam plánoval přicestovat v neděli během prázdnin, a to znamená, že jeho minulé já si pravděpodobně bude doma číst, nebo bude mít možná lekci v nemocnici. Obraceč času ukryje v Komnatě nejvyšší potřeby a pak tam počká, až jeho minulé já dorazí na konzultaci s madame Pomfreyovou. Bude číhat a ... no, zatím neměl všechno tak úplně promyšlené. No tak dobře, ještě ho nic nenapadlo, ale to není podstatné! Všechno nějak napraví a jeho existence se konečně začne podobat skutečnému životu!

Harryho myšlenky horečně vířily, zatímco jeho prsty už otáčely Obracečem času. Zamračil se nad tím, jak se jeho ruce třásly. Jak si je prohlížel, snažil se upomenout, kam se ve svém počítání dostal ... počkat, začal vůbec počítat? Harry nejednou přimhouřil oči, protože si všiml, že na Obraceči času byla napsaná nějaká slova. Měl ten Hermionin nějaký nápis? Nemohl si vzpomenout. Pravděpodobně by měl s otáčením přestat. Jo, to je asi dobrý nápad.

Harry už neměl šanci si přečíst slova na Obraceči, protože v tu chvíli, přestože stál naprosto v klidu, už závratnou rychlostí cestoval časem.

Nevěděl, že prosklená skřínka neobsahovala Obraceče času, které ministerstvo občas vydávalo čarodějkám a kouzelníkům, kteří potřebovali více času na studium a výzkum, ale že se jednalo o pouhé experimenty. Ostatně jako všechno ostatní v této místnosti. Byly to Obraceče času, které namísto hodin nebo týdnů, fungovaly na bázi roků. Nebyly příliš spolehlivé, a proto byly trvale umístěné na Odboru záhad. Na každém Obraceči času ve vitríně byl drobnými písmeny vyrytý nápis jednoduchého znění: „Není určeno k praktickému využití.“

ooOoo

Pozn. Překladatelky: No, myslím, že většinu z vás Harryho ztřeštěný nápad nepřekvapil. Nebo se pletu? J Teď si počkejte do neděle, jak ta jeho cesta dopadla.

Pokračování >>> Mulligan 3