Mulligan - 3.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Tady opět vyslovuji velké díky všem, kdo komentovali předchozí kapitolu, jmenovitě: Jenny, bacil, Bobo, kali, Lafix, Zuzana, Aurora, Lily, Káťa a Sirina. Já vím, že někteří jste již četli originál, nebo se k tomu chystáte, ale... Jestli přestanete číst tady u nás, tak vám pošlu huláka. Mám sovu a nebojím se ji použít! :-D
Za konzultace s překladem děkuji Jutaki.

Poznámka autorky: Letopočet byl upraven tak, aby byl Lucius trochu mladší a v sedmém ročníku, zatímco Pobertové jsou v pátém. James se narodil v roce 1960, takže Lucius asi tak v roce 1958. 

ooOoo

Kapitola tři: Případ chybné totožnosti

Harry s obavami čekal, až Obraceč času dokončí svou práci. Trvalo to déle, než čekal, ale na druhou stranu, naposledy se v čase vracel jen o tři hodiny. Tentokrát se chystal vrátit zpět téměř o rok. Alespoň doufal…

Nakonec se zastavil, i když fyzicky se nepohnul. Rozhlédl se kolem sebe a byl vděčný, že v dohledu nebyl nikdo, kdo by ho mohl objevit. Zdálo se mu to, nebo ta místnost vypadala nějak…? Harry nedokázal rozeznat rozdíl, ale byl si jistý, že když se naposledy díval, bylo tu těch strojků víc. Pohlédl zpět na zařízení v ruce a jeho ústa se nevěřícně pootevřela. Obraceč byl lehce roztavený. Tohle s ním udělalo vrácení o celý rok? Harry byl šťastný, že nebyl rozžhavený, ale předpokládal, že takhle ho poškodila magie. Zastrčil ho do kapsy a vytáhl věcičku, kterou si přeměnil na přenášedlo. Po chvilce váhání sundal svůj neviditelný plášť, složil ho a taky vložil do kapsy, protože ho nechtěl během cesty ztratit. Teď byl připravený.

Klepnutím hůlky aktivoval přenášedlo a obrnil se proti nevyhnutelnému nepříjemnému pocitu, který vždycky následoval. A skutečně, záhy byl tažen prostorem pryč, směrem k Bradavicím. Na malou chvilku, tak malou, že skoro nestála za zmínku, si Harry pomyslel, jestli se mu podařilo dorazit ve správný čas, ale okamžitě tu myšlenku zahnal. Cítil, že je na správném místě, ve správný čas. Bude to snadné.

S tichým zahučením přistál a svalil na travnatou zem, která byla cítit svěžestí, a slunce už ji prohřálo. Pomalu se zvedl, zkontroloval, jestli se nezranil a rozhlédl se kolem. Byly to Bradavice, takové, jaké je znal, a Harry nedokázal potlačit spokojený úsměv na tváři. Úsměv však brzo zmizel a nahradilo ho zamračení. Studenti!? Byli tu studenti, kteří vcházeli dovnitř a ven z hradu. Zřejmě se o několik týdnů netrefil a pravděpodobně byl právě začátek září. Harry nedokázal určit, o koho přesně šlo nebo ze které jsou koleje, protože byli příliš daleko. Ale na tom stejně nezáleželo. I kdyby ho zahlédli, prostě by se domnívali, že je venku na procházce. Studenti byli na přítomnost Harryho Pottera v Bradavicích zvyklí.

Kráčel přes trávník a přemýšlel, jestli nemá udělat okliku kolem Hagridovy chatrče. Chtěl se ujistit, že na veřejnosti nenarazí na sebe sama. To by bylo špatné. Nejlepší bude zůstat na chvíli z dohledu a jen sledovat dění. Když Harry obešel domek, podíval se vzhůru a zmateně se zarazil. "Co to ​​sakra je?" pomyslel si. Proč z Hagridovy chatrče stoupá dým? Od konce války to tu bylo prázdné. Harry si ani nedokázal vybavit, kdo by mohl být uvnitř. V duchu si udělal poznámku, že se na to Brumbála musí zeptat, ale právě teď dovnitř hradu jít nechtěl. Prošel mezi několika stromy, které rostly blízko lesa, a svou trasu udržoval téměř paralelně se školou.

Jak šel, nemohl si pomoci, aby nepřemýšlet nad tím, co právě dělá. Mimochodem, neměl o tom třeba někomu říct? Teď, když bylo třeba se postarat o tu praktickou část plánu, začínal být Harry trochu nejistý. Jeho mozek začal bez větších skrupulí vyjadřovat svůj názor, a to nebylo zrovna šťastné. Taky to podezřele znělo jako Hermiona. Co přesně teda udělá? Uvědomil si, že nemá tušení. Pouze reagoval, jednal, no a teď … zasekl se celý rok v minulosti. V jeho hlavě rezonovala jedna jediná myšlenka: Kurva, co jsem to zase provedl?

„Ha! Skvělé Malfoyi! Absolutně skvělé!“ rozchechtal se náhle hlas, což Harryho kroky absolutně zmrazilo. Draco, a tady? To se zdálo dost nepravděpodobné. Harry si vzpomínal, že ho blonďák příležitostně navštěvoval, ale proč by byl Draco venku na zahradě s někým, koho Harry nezná? Pomalu a tak nepozorovaně, jak jen mohl, se pomalu blížil za hlasem a držel se ukrytý za velkým keřem.

„Samozřejmě,“ pronesl ležérní hlas. Znělo to jako Draco, ale Harry si nebyl jistý. „Copak jste o mně byť jen vteřinu pochybovali?“ Harry zaslechl pochechtávání. Co se to děje? Proč by se Draco scházel s takovými idioty? Ještě navíc zněli jako studenti.

„Vůbec ne, Malfoyi,“ ujistil ho další chlapec, a tentokrát to rozhodně byl chlapec. „Ty jsi mistr.“

„Takže, kdy plánuješ udělat svůj tah?“ zeptal se první hlas. Harry už to nevydržel a vykoukl ze svého úkrytu. Uviděl blonďatou hlavou a pár dalších kluků. Kluci! Dokonce na sobě měli bradavické uniformy. Zmijozel, samozřejmě. Harry byl dost zmatený. A co mělo znamenat to ‚udělat tah‘? Mluvili o něm? Možná, že to byla jeho šance! Mohl Draca konfrontovat a uvést tak na pravou míru, co od jejich vztahu očekává. Takto by za pár měsíců od této chvíle Draco neměl šanci říct: „Vůbec jsem to nečekal.“ Když si Harry na ten komentář vzpomněl, vřela mu krev. Málem tak přeslechl odpověď svého přítele.

„Vlastně, už nemám zájem,“ protáhl blonďák. „Ona je příliš … předvídatelná. Ostatně, jen jsem se podvolil vůli svého otce. S tou namyšlenou krávou mě totiž ožení bez ohledu na to, kolik skandálů způsobím. Rezignoval jsem."

„Cože? Malfoy, Zmijozel, a vzdát se?“ Všude kolem se ozval smích.

„Já nic nevzdávám,“ odsekl Zmijozel ostrým hlasem. „Má dobré vychování a původ. Bude dokonalá manželka. A já…,“ v jeho hlase zazněl úsměv, „budu pokračovat ve svých avantýrách. V soukromí.“

„Malfoyi, ty hade. Přesně tohle jsem chtěl slyšet.“ Zaznělo souhlasné mumlání. Harryho vnitřnosti udělaly kotrmelec. Draco se nikdy nezmínil, že by ho chtěl Lucius oženit. Dotyčná žena mohla být jedině Pansy. Namyšlená kráva ji vystihovala celkem přesně.

„Do prdele, asi bychom měli už jít.“ Harry trochu víc natáhl krk a uviděl, jak kluci odhazují cigarety na zem a zašlapávají je. Blonďák se nepohnul. Harry už nedokázal myslet jasně. Úplně zamrzl, jednoduše tomu nemohl uvěřit.

„Vy běžte napřed, já se vrátím delší cestou.“

„Jsi si jistý? Dobře.“ Harry pozoroval, jak se chlapci obracejí a plahočí se směrem k hradu. Nad tím, že mezi studenty nebyl žádný chlapec, kterého by znal, se ani nepozastavil. Oběhl keř.

„Draco Malfoyi! Jak jsi mohl? Nikdy jsi mi neřekl, že se budeš ženit! A kdo je ta jistá předvídatelná žena?“ dožadoval se Harry, vztekle dupal rovnou ke svému příteli a prudce blonďáka otočil. Šedé oči se mírně rozšířily překvapením a po ramena dlouhé blond vlasy zavlály vzduchem. Harry zalapal po dechu a ustoupil, oči měl vytřeštěné jako talíře.

„Promiňte?“ zeptal se blonďatý chlapec a nebyl to Draco, ačkoli jeho hlas byl velmi podobný. „Znám vás?“

„Eh-já-um ...,“ zakoktal Harry a zůstal zírat na mladšího Luciuse Malfoye. Co však dělalo Harrymu největší starosti, byla Zmijozelská školní uniforma, kterou měl chlapec na sobě. Podle odznaku primuse, byl pravděpodobně v sedmém ročníku, ale to přece nedávalo žádný smysl. Zejména, když sedmnáctiletý Lucius byl prakticky stejně vysoký jako ten v Harryho čase! Ačkoli nevypadal tak mohutný a zdaleka nebyl tak svalnatý … a vlasy měl samozřejmě mnohem kratší. Harry, zaujatý každým detailem tohoto mladého Luciuse, nepřestával zírat. Tvář muže-chlapce byla zcela hladká, bez kazů a rysy byly trochu měkčí. Ještě nebyly ztvrdlé po letech válek a politiky. Přestože to byl Zmijozel a Malfoy, pokud šlo o válku a smrt, tato mladá bytost byla ještě nevinná. Harry až příliš často viděl, co se stávalo s dětmi, když tu nevinnost ztratily, a v jejich očích téměř pokaždé, tak jasně jako den, spatřoval svědectví hrůz.

Nicméně tento Lucius Malfoy byl pouhý student a Harry byl touto skutečností skoro ohromený. Světle šedé oči začínaly tmavnout zmatením a jakýmsi podezřením.

„Jsi nemocný?“ zeptal se najednou Lucius. Jeho ruka zmizela v jeho hábitu, což Harry, díky svým zkušenostem a odborné přípravě, automaticky zaznamenal. „Utekl jsi snad z nějakého blázince?“ Lucius se zamyšleně zarazil a svraštil obočí, což mu udělalo malé vrásky na čele. „Kdo je Draco?“

„Um… nikdo,“ řekl spěšně Harry. Poté, co zpracoval všechny informace a spočítal si důsledky, začínal jeho mozek znovu fungovat.

„Říkal jsi Draco Malfoy,“ pokračoval Lucius a oči se mu zúžily zamyšlením. „Jsem Lucius Malfoy a nikoho toho jména neznám. Kdo jsi a odkud jsi přišel?“

„Já… já musím jít.“ Harry nikdy neuměl dobře lhát, a zejména ne muži, kterým se tento mladý Zmijozel jednoho dne stane. Musí se dostat pryč, rychle. Musí kontaktovat Brumbála a vypadnout zpátky do svého vlastního času. U Merlinovy berle, pomyslel si Harry otupěle, odvrátil se a vydal se pryč. Musím být tak v roce... Přestože byl blízko dalšímu nervovému zhroucení, podařilo se mu vypočítat rok 1975. Harry se při tom zjištění téměř zapotácel, ale udržel se zpříma a potlačil náhlou nevolnost, kterou vyvolala jeho katastrofální chyba.

„Stůj,“ řekl pevně Lucius a Harry na svém rameni ucítil ruku, která ho pevně sevřela. Byl otočen zpět. „Budeš odpovídat na mé otázky,“ požadoval Lucius tak, jak mohl jedině Malfoy. Harry okamžitě zaznamenal hůlku ve své tváři. Kdyby nebyl úplně zděšený sám sebou a svou situací, pravděpodobně by svou ostražitost takhle neopomenul. Luciusovy oči byly ocelové jako vždy, když byl muž naštvaný. Harry polkl. Tohle nebyl nemilosrdný Malfoy, kterého znal ze svého času. Byl to jen student - dobrý student samozřejmě, soudě podle odznaku - ale když ho Luciusova hůlka tvrdě šťouchla do tváře, rozhodl se, že tento Lucius je možná také schopný udělat něco nelítostného.

„Koukej, nemůžu ti říct…,“ snažil se Harry. Lucius zvýšil tlak na svou hůlku a zabodl ji do Harryho tváře, druhou rukou stále svíral jeho rameno.

„Řekneš. Teď hned.“  

Kurva. Jak to, že vždycky skončím v tak bláznivé situaci? Harry z toho zoufale hledal cestu ven, ale jeho nekonečné štěstí s ním zpátky časem zřejmě nepřicestovalo.

„Jsem z budoucnosti,“ přiznal Harry, protože předpokládal, že aspoň to by mu snad mohl uvěřit. Oba přece byli čarodějové.

„Jak přesně daleko z budoucnosti?“ zeptal se Lucius. Hůlkou neuhnul ani o píď.

„Eh ... něco pod třicet let.“

„Budeš se muset snažit mnohem víc, než tohle,“ ušklíbl se Lucius k Harryho překvapení. „Řekni mi pravdu.“

„Je to tak!“ vykřikl Harry, jeho nervozita prudce stoupla. Bude schopen dosáhnout na hůlku, pokud se Malfoy o něco pokusí? Harry věděl, že je rychlejší než většina lidí, ale cizí hůlku měl přímo ve tváři.

„Obraceče času fungují jen na hodiny, ne na roky, a rozhodně ne desetiletí,“ argumentoval Lucius. Harry podle výrazu v jeho očích odhadoval, že ho mladý Malfoy považuje za úplného šílence.

„Podívej,“ řekl Harry a snažil se znít rozumně. „Dej dolů tu hůlku a já ti to vysvětlím. Ještě ti není sedmnáct, že? Jsem si jistý, že ti ten tvůj pěkný odznak seberou, když tě některý z učitelů uvidí, jak někoho bezdůvodně ohrožuješ.“ Lucius při té hrozbě okamžitě přimhouřil oči. Harry se zapřisáhl, že se nenechá zastrašit zatraceným studentem a zíral na něho zpátky, se zdviženým obočím pro extra efekt. O srdeční úder později Lucius hladce ustoupil a sklonil hůlku.

„Sám vypadáš sotva na sedmnáct a máš na sobě mudlovské oblečení. Kdo jsi?“

„Jmenuji se Harry,“ teď bylo lepší Pottera vynechat, „a aby bylo jasné, bude mi dvacet dva,“ řekl s viditelným rozhořčením a Lucius se lehce ušklíbl.

„A svůj Obraceč času jsi otočil o něco méně než 262 800 krát, je to tak?“ Harry nad tím rychlým výpočtem zamrkal, ale pak konstatoval, že Zmijozel zřejmě udělal pravděpodobný výpočet podle doby, kterou mu Harry řekl, jen aby ho mohl ohromit konkrétním číslem. Záludný bastard.

„Ne ... Já myslím, že mám špatný druh Obraceče.“ Harry sáhl do kapsy a vytáhl lehce roztavené zařízení. Zvedl ho k obličeji a studoval. V tu chvíli si všiml slov; naštěstí se daly ještě přečíst. Zasténal. „To je to moje štěstí. Vzal jsem si nějaký experiment.“

Není určen k praktickému využití, četl. Luciusovo obočí se pochybovačně zvedlo. Harry se na něho zamračil. „Podívej, nezáleží na tom, co si myslíš. Musím vidět Brumbála. Ten mi bude schopen pomoct.“

„Především, proč jsi vůbec použil Obraceč času?“ zeptal se zprudka Lucius. Harry znovu zamrkal. Už byl vážně unavený z toho, jak byl neustále zmatený a vyvedený z rovnováhy.

„Já…,“ nedokázal přijít s rozumným vysvětlením.

„Sebral jsi experiment. Na Ministerstvu by ti ho s největší pravděpodobností omylem nedali.“ Lucius udělal krok blíž a zvědavě si Harryho prohlížel. Ten se díky nepříjemným pocitům v břiše málem zkroutil. „A myslel jsi, že jsem Draco Malfoy. Ptal ses mě, proč jsem ti nikdy neřekl, že se budu ženit.“ Harry právě definitivně panikařil. Napadlo ho, jestli by prostě neměl vytáhnout hůlku a toho bystrého hada omráčit. „Něco pod třicet let,“ téměř zabroukal Lucius.  

„Dvacet sedm, abych byl přesný,“ poukázal Harry.

„Dost času k vytvoření nové generace, řekl bych…?“ Luciusovy oči téměř žhnuly zvědavostí a ... něčím dalším, co Harry opravdu nechtěl zkoumat.

„Bezva,“ vydechl prudce Harry, protože pocítil nevolnost ze způsobu, jakým Lucius promluvil. Zmijozelovi se nějak podařilo, že zněl jako jeho starší já, přestože v jeho hlase chybělo to něco navíc, co přichází jen s věkem a zkušenostmi. Harry si byl jistý, že starší Lucius by dostal z Harryho odpovědi jednoduchým Legilimency. Ale tento Lucius byl prostě jen zvědavý a fascinovaný, a Harry si nebyl zcela jistý čím. Upřel na mladého hada mírně zamračený pohled. „Draco je tvůj syn, ale žádné další informace o budoucnosti ti dát nemůžu.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Lucius s potutelným úsměvem, jako by se nic nestalo. „To by bylo nezodpovědné.“ Podle záblesku v šedých očích by Harry přísahal, že Lucius zadržuje smích, ale zpracovat tuhle myšlenku bylo pro Harryho skoro přespříliš. Ani jednou toho muže neviděl, ani neslyšel, otevřeně se smát. Lucius Malfoy starší by takovou situaci nezvládnul jinak, než s bezohlednou efektivitou a stejně takovým klidem.

„Musím vidět Brumbála,“ zopakoval Harry a podíval se směrem k Bradavicím. „A ty bys měl být pravděpodobně ve třídě, nebo tak něco.“

„Ten Draco, to je tvůj přítel?“ Nečekaná otázka ho téměř vykolejila. Harry se znovu zamračil, ještě naštvaněji. Lucius mu oplácel nevinným pohledem, s něčím takovým by jeho starší já nikdy nevyrukovalo.

„Byl,“ vyplivl Harry dřív, než se stačil zarazit. Luciusovy oči se rozšířily, jak v duchu kalkuloval.

„Ach, myslím, že začínám chápat,“ prohlásil. „Domníval ses, že jsem on a konfrontoval jsi mě kvůli vašemu vztahu ... Použil jsi Obraceč času, aby ses pokusil něco ve vašem vztahu změnit?“ Luciusovo malé vysvětlení skončilo otázkou, ale Harry z jeho očí vyčetl, že je o své pravdě přesvědčený. Harry na chlapce, pro jeho odvážné domněnky, téměř užasle zíral.

„Proč si to myslíš?“

„Nápad použít Obraceč času k nápravě vztahu není příliš originální,“ protáhl Lucius. „Proč si myslíš, že je jejich užívání tak přísně regulované? Po takové šanci by skočily celé zástupy roztoužený čarodějek. Vím, že Narcissa o tom v několika románech četla."

„Skvělé,“ řekl Harry hořkým hlasem. „Jsem klišé.“ Lucius se usmál a Harry znehybněl jako socha. Byl to ten úsměv. Ten samý, kterým byl Harry obdařen při procházce růžovou zahradou. Byla v něm upřímnost, o které by si Harry myslel, že ji Malfoy časem ztratí, kdyby to neviděl právě včera, nebo spíše od teď za tři desetiletí.

„Nejsi klišé,“ ujistil ho Lucius. „Protože nevěřím, že by se to předtím někomu skutečně podařilo. Když už, tak jsi výjimečný.“

„Jo, jenom jsem se vrátil o desítky let hlouběji, než jsem plánoval.“

„Víš, někoho mi připomínáš,“ řekl najednou Lucius, ale pak to vypadalo, že tu myšlenku setřásl. „Nevadí, dospěl jsem k rozhodnutí.“ Harry při tom prohlášení zvedl obočí. Malfoy dokázal mluvit tak sebevědomě s neuvěřitelnou lehkostí. Byl to zřejmě rodinný rys, protože Harry ani nedokázal spočítat, kolikrát zněl Draco naprosto stejně. „Pomůžu ti vrátit se do tvého času.“

„Co?“ zvolal Harry. „A jak to chceš udělat?“

„Ještě nevím. Ale když se Malfoy pro něco rozhodne, nikdy neselže.“ Harry si málem odfrkl, ale pak se spokojil jen s mírně nevěřícným zavrtěním hlavy. Tento Lucius se zřejmě ještě nenaučil držet si odstup, nevyvíjet jakéhokoliv úsilí ze své strany. S přehledem také používal Dracovu oblíbenou metodu, neustále lidi kolem sebe ubezpečovat, že on je ten lepší.

„To je jedno, aspoň mě můžeš vzít k Brumbálovi,“ řekl Harry. „I když jsem si jistý, že kancelář ředitele je tam, co vždycky.“

„Pravděpodobně, ale stále mě potřebuješ,“ ušklíbl se Lucius.

„Oh?“ Harry ignoroval hlásek uvnitř jeho hlavy, který mu říkal, že by měl být znepokojený: Usmívá se na Luciuse Malfoye!

„Ano, protože jako Primus znám heslo.“ A s tím se Lucius rozešel směrem k hradu a Harrymu nezbývalo, než ho následovat. A rozhodně si vůbec nevšímal, že Luciusova chůze je rozhodně víc sexy, než by kdy Draco dokázal zvládnout. Harry, mírně omámený, blonďáka rychle dohnal a až do školy kráčeli mlčky.

Jen co vyšli nahoru a vstoupili do hradu, ze schodiště k nim dolehlo zvolání a dolů seběhl chlapec.

„Hej, Jamesi! Cos vyved tentokrát?“ Chlapec byl z Mrzimoru, a pokud by si Harry mohl tipnout, asi tak pátý ročník nebo vyšší. Když chlapec sešel až pod schody, zarazil se. „Ach, promiňte, myslel jsem, že jste James.“ Chvíli si Harryho prohlížel, ale pak zmizel po schodech dolů do sklepení.  Po cestě do ředitelovy kanceláře naštěstí už nikoho jiného nepotkali. Lucius heslo tiše zamumlal, takže ho Harry neslyšel, a poté jim bylo dovoleno vystoupat po točitém schodišti. Lucius na dveře zaklepal s nádechem autority, nad čímž si Harry skoro odfrkl. Dveře se samy otevřely a Harrymu se naskytl známý pohled na Brumbálovu pracovnu. Bylo tu mnohem méně prapodivných předmětů, ale ve své podstatě to bylo stejné. Za stolem seděl Brumbál a pročítal nějaký svitek. Jeho vousy nebyl tak dlouhé, ani tak bílé, ale pořád to byl Brumbál.

„Jak vidím, pane Malfoyi, přivedl jste si nového přítele,“ ozval se žoviálně Brumbál, když odložil svitek. Vstal od stolu a obešel ho. Harry a Lucius přistoupili blíž.

„Ano, pane řediteli,“ řekl Lucius. „Našel jsem ho na pozemcích blízko ​​chatrče hajného. Očividně je z budoucnosti.“

„Skutečně?“ zeptal se Brumbál, jako by se bavili o počasí. Harry se pokusil usmát, ale byl příliš vynervovaný. „A mohu znát vaše jméno?“ natáhl Brumbál ruku a Harry ji nemotorně uchopil.

„Harry, Potter, pane,“ řekl, pouze s nepatrnou pauzou mezi jmény. Na Luciuse, kterému teď samozřejmě muselo být zřejmé, že jeho budoucí syn bude jednoho dne randit se synem Nebelvíra, se podívat ani neodvážil. Harrymu bylo naprosto jasné, že Lucius ví, kdo je jeho otec, protože byl ve famfrpálovém týmu a byl čistokrevný.

„Harry Potter, hmmm,“ hloubal Brumbál. „A z jaké dálky říkáte, že jste přišel?“

„Ehm ... dvacet sedm let, pane.“

„Tak to je mimořádné.“

„Přesně to jsem říkal, pane,“ zdůraznil Lucius. Harry na něho pohlédl s mírným údivem. Bylo vhodné právě teď naštvat ředitele?

„Ano, zcela mimořádné,“ řekl Brumbál a prohlížel si Harryho nahoru dolů, jako by mohl pouhým pohledem přečíst celý jeho příběh. Možná, že mohl. „Pane Malfoyi, vraťte se prosím do třídy, musím si s panem Potterem promluvit v soukromí.“

„Ano, pane,“ odpověděl Lucius.

„A snad není třeba zdůrazňovat, že o tom s nikým nesmíte mluvit?“ Ve skutečnosti to však otázka nebyla.

„Samozřejmě, že ne, pane,“ řekl Lucius a lehce kývnul hlavou. Harrymu celá scéna připadala velmi absurdní. „Pane řediteli, pane Pottere.“ A s tím odešel.

„Pojďte a posaďte se,“ navrhnul Brumbál a vrátil se do svého křesla. Harry se s nemalým znepokojením posadil. Vážně netušil, jak se má chovat. Brumbál se na něho díval přes své půlměsíčkové brýle a jeho vědoucí pohled pronikal do Harryho tak hluboko, jako vždy. Některé věci se zřejmě nikdy nezmění. „Možná byste mi měl celý příběh vyprávět od začátku.“ Harry si povzdechl a dal se do toho, ačkoli se ze začátku trochu zakoktával, protože si nebyl jistý, kolik by toho měl muži říct o svých motivech. Rozhodl se mu říct pravdu a jenom jisté věci vynechat. Vyprávěl Brumbálovi, že měl těžký život, a když ho zaskočil rozchod, nastalo u něho něco, co by teď zpětně nazval malé nervového zhroucení. Vůbec neuvažoval jasně, což byla absolutní pravda. Koho tu chtěl potkat, to Brumbálovi neprozradil.

Když mluvil o ministerstvu a Obracečích času, vytáhl ten, který použil a podal mu ho. Mluvil dál, zatímco Brumbál si ho prohlížel.

„A příští věc, kterou jsem si uvědomil, byla ta, že se dívám na mnohem mladšího Luciuse Malfoye,“ dokončil Harry. Místností se rozhostilo ticho a Harry přemýšlel, jestli mu dá Brumbál kázání nebo ho potrestá, nebo obojí. Kouzelník odložil Obraceč času stranou a vážně se na Harryho podíval.

„Není v mé pravomoci, abych vás káral,“ řekl Brumbál, jakoby četl Harryho myšlenky. „V této době jste nic nezákonného neudělal... Ale doufám, že chápete závažnost svých činů a také opatrnost, kterou musíte v této době zachovávat. O budoucnosti nesmíte s nikým mluvit.“

„Samozřejmě, pane. Vím, že to, co jsem udělal, bylo ... hloupé.“

„Ten Obraceč času budu muset prostudovat. Musí pracovat na odlišných principech, než ty, které vydává ministerstvo. Musím také studovat vás. Možná na vás ten přístroj zanechal nějakou stopu. Bude to chvíli trvat, zejména proto, že na tom musím pracovat sám a nevím, jestli budu úspěšný.“ Harry přikývl. Uvědomoval si, že existuje jistá možnost, že se v téhle době zasekne. Při tom pomyšlení se málem otřásl. Už nikdy by neuviděl Draca. Ačkoli ho teď trochu nenáviděl za to, co udělal, stejně tak věděl, že přestože by se k sobě už nevrátili, strašně by mu chyběl.

„Rozumím, pane. Budu vděčný za cokoliv, co můžete udělat,“ řekl Harry. Brumbál se pousmál.

„Harry Potter ... Předpokládám správně, že váš otec je jistý zdejší student?“ Harry přikývl. Nebyl žádný důvod to popírat. „A podle vašich očí se mohu jen dohadovat ...“ zajiskření prozradilo, že je mnohem blíž, než u odhadu. Harry znovu jen přikývl. „Dávejte pozor, abyste v nich nevzbudil podezření, že o nich víte víc, než byste měl.“

„Ano, pane ... Nemyslím, že to bude problém.“ Ne, to by neměl být problém. Jako kdyby své rodiče znal. Harry doufal, že se s nimi vůbec nesetká. Jen to pomyšlení ho děsilo k smrti, přestože z velké části po tom toužil. Ale bylo by to příliš divné.

„Dobře. Teď, musíme prodiskutovat, co budete dělat, zatímco jste zaseknutý v této době.“

„Dělat, pane?“ zeptal se Harry.

„Ano, musíte zůstat na hradě, abych vás měl poblíž. Bylo by však podezřelé, kdybyste sem přišel bez nějakého důvodu, a to zejména nyní, kdy jsou příznivci Voldemorta na vzestupu.“ Brumbál chvíli vypadal, jako by se chtěl na něco zeptat, a Harry pochyboval, že to byla otázka, kterou pak ve skutečnosti položil. „Kolik je vám let?“

„Dvacet dva, pane,“ odpověděl Harry.

„A jak jste složil své OVCE?“

„Ehm, docela dobře, myslím,“ řekl Harry, opět zmatený. Co to s tím má co dělat? „Teď jsem učeň léčitelství.“

„A co Obrana proti černé magii?“ Harry se zamračil. Snažil se Brumbál pochytit nějaké informace o budoucnosti?

„Ve skutečnosti to byl můj nejlepší předmět,“ odpověděl Harry pravdivě.

„Opravdu? Uvažoval jste, že byste to někdy učil?“ Brumbálův tón hlasu zněl, jako by vedli jen nezávaznou konverzaci. Harry si povzdechl. Nechápal, nebo možná nechtěl pochopit, kam to spělo.

„Jednou jsem učil své spolužáky, když byl náš tehdejší učitel úplně neschopný, ale rozhodl jsem se, že už mám toho všeho dost.“

„Zajímavé. Dovolte mi, abych něco navrhnul. A to, že jste přišel jako náš nový učitel Obrany.“

„Cože?“ vykřikl Harry. „Já … Ale školní rok už začal.“

„Teprve před třemi dny, pokud vás to zajímá,“ řekl Brumbál s téměř uličnickým úsměvem. „Chtěl jsem vyučovat všechny třídy sám, protože jsem nebyl schopen najít náhradu. Nebojte se, pro každou třídu mám podrobný učební plán. Mohl byste začít nejdřív se staršími ročníky, abyste se do toho snadněji dostal a mně tak zbude trochu času na ředitelování a studium vašeho problému. Kancelář a pokoje jsou trochu strohé, ale jsem si jistý, že je shledáte pohodlné. Tohle bude skutečně ideální řešení.“ Harry věděl, že má pusu dokořán. Tenhle den opravdu nebyl z těch jeho lepších a nepředpokládal, že by se věci v dohledné době zlepšily. Měl pocit, že musí každou chvíli omdlít.

„Pane, možná to ne…“

„Vypadáte jako schopný mladý muž,“ přerušil ho Brumbál. „Jsem si jistý, že to bude v pořádku.“ Harry několikrát otevřel a zavřel ústa naprázdno, než se jeho mozek prostě rozhodl to vzdát. Mírně se zhroutil v křesle a přikývl.

„Dobře.“

„Znamenitě,“ řekl Brumbál a spokojeně tleskl rukama. „Teď musíme vymyslet vaše jméno, protože Potter si zjevně ponechat nemůžete.“ Brumbál se zamyšleně zamračil. „Nějaké návrhy?“ Harry měl stěží dost volné mozkové kapacity, aby zavrtět hlavou. „Co takhle Kristian Valen?“ zeptal se náhle Brumbál. „Zní to dostatečně cize, takže nebude překvapivé, že vás nikdo nezná.“

„Valen?“ zeptal se Harry. „Fajn.“ Pomyslel si, že je to poněkud zvláštní jméno, ale vážně nedokázal sebrat dost úsilí, aby to vyslovil.

„Skvěle. Pojďte se mnou, prosím, ukážu vám váš byt.“ Brumbál vstal, Obraceč času vzal sebou, a doprovodil Harryho do pracovny profesora Obrany. Uvnitř prázdné kanceláře byly dveře, které vedly na úzké schodiště, následovaly další těžké dveře a najednou stál Harry v pohodlném obývacím pokoji. Nacházela se tam pohovka, křeslo se stolkem před krbem a jedna, zpola naplněná knihovna. V rohu stál malý dřevěný stůl se dvěma židlemi. V místnosti byl koberec, ale jinak žádná dekorace. Harry zaznamenal, že z okna je výhled na jezero.

„Tudy je ložnice,“ ukázal Brumbál. „Pokud budete něco potřebovat nebo si budete chtít promluvit, neváhejte zavolat. Budu skřítky instruovat, aby vám vyhověli. Pokud nemáte nic dalšího, ​​uvidíme se zítra na snídani.“ S tím Brumbál poplácal Harryho po rameni a odešel. Harry se díval na dveře, dokud se nezavřely a pak se vydal do ložnice. Byla v ní jen postel s prádelníkem, ale pro Harryho to vypadalo přímo nebesky, takže do ní rovnou padl, i se vším svým oblečením.

Harry si nikdy nepomyslel, že by se mohl dostat do ještě větších potíží, než během svých vlastních školních let. Velmi, velmi to pohnojil. Rychle usnul v naději, že se zítra probudí ve své posteli a zjistí, že to všechno byl jen zlý sen. Že se možná, potom co se s Dracem rozešli, prostě jen opil, a že se všechno nějak napraví. Pomyslel si, že by to tak bylo mnohem lepší. V tom se mýlil taky.

ooOoo

Pokračování >>> Mulligan 4