Mulligan - 6.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Díky všem, kteří jste mi tu nechali podnětné a povzbuzující komentáře. Jste můj motor, který mě pohání dál.
Jmenovitě se jedná o tato zlatíčka - bacil, Jenny, Sung, Káťa, Bobo, Saskya, Lafix, Catherine, Jutaki AiShine, Erumoice, kali, Lily, Zuzana a Benny hp.
Speciální poděkování Jutaki AiShine za konzultace s překladem.

Užijte si další kapitolku. :-D

Kapitola šest: Spousta toho hloupého mávání hůlkou

Ten večer seděl Harry u stolu ve svém pokoji, jeho oči však plánované pololetní eseje ve skutečnosti nevnímaly. Brumbál do učebních plánů žádné opravdové úkoly nezapracoval, protože i když byl velký kouzelník, nemohl časově zvládnout všechny třídy OPČM, být ředitelem školy a ještě celý rok známkovat písemky. Takže Harry musel přijít s nějakými vlastními, ale nebylo to tak těžké. Určitě by dokázal vymyslet zajímavá zadání, nebo aspoň doufal, že ano.

Teprve po chvíli si uvědomil, že vůbec nepracuje. Přemýšlel; o Dracovi. Zoufale si přál, aby mohl se svým bývalým přítelem alespoň promluvit. Jen tak by mohl dostat vysvětlení, co se vlastně pokazilo. Harry si zprudka odfrkl. Tohle měl udělat hned na začátku, a ne odejít na šílenou misi, která ho od potřebných odpovědí zanesla ještě dál. Harry si povzdechl, protože hluboko ve svém žaludku cítil obavy. Bál se, že Draca, nebo své přátele, už nikdy neuvidí. Potřeboval něco, aby se uklidnil. Moc si přál, aby mohl Dracovi nějak poslat zprávu.

Z náhlého popudu se napřímil a vytáhl čistý list pergamenu, na který pak docela dlouho zíral. Zprávu mu opravdu poslat nemohl, alespoň ne takovou, na kterou by Draco mohl odpovědět, ale možná by si mohl srovnat své myšlenky. A pokud bylo předurčeno, že se už nikdy nevrátí, pomineme-li přirozený běh času, jednoho dne si to Draco možná bude moct přečíst a pochopit, co se stalo. Harry namočil brk do inkoustu a začal psát.

Drahý Draco.

Kde mám, pro všechno na světě, začít vysvětlovat? Někdy si říkám: každý tvrdí, že mám štěstí, ale dost možná jen zapomínají, že mívám štěstí teprve až potom, co se do těch šílených situací dostanu. A věř mi, tohle je šílenější než většina z nich, a já začínám mít podezření, že by mi štěstí mohlo dojít. Jsou to sice jen pouhé dva dny, ale přesto si nějak nedokážu představit, jak by to Brumbál mohl vyřešit. Ale to vlastně není důvod, proč ti píšu. Možná ti o tom budu vyprávět někdy jindy.

Hádám, že kdybych chtěl, mohl bych tě z toho vinit, ale to já vážně nechci a navíc by to ode mě bylo hloupé. Na okamžiky mezi tvou zpovědí otci a mým příchodem sem, si skoro nepamatuju. V hlavě si však pořád procházím celý náš vztah a přemýšlím, kde jsem udělal chybu, a proč jsi se do mě nezamiloval.

Rád bych si myslel, že jsem byl dobrý partner. Udělal jsem prakticky všechno, co jsi chtěl, a nesmíme zapomínat ani na všechny ty věci, ve kterých jsem ti ustoupil. Co si pamatuju, tak téměř každý den se stalo něco, po čem jsi trucoval a říkal: „Dnes na mě buď hodný, Harry“, jako kdybych ti už nedal všechno, co jsem dát mohl.

Kde jsem udělal chybu? Vím, že v těchhle věcech jsem mizerný, ale přesto jsem si myslel, že to dělám dobře. Občas to bylo dost těžké, to přiznávám, ale vždycky jsem se snažil, aby to pro tebe bylo co nejsnadnější.

Teď to zní, jako bych fňukal, že jo? Omlouvám se, protože to nemám v úmyslu. Myslím, že jsem prostě jen zklamaný. Uvízl jsem tady a ty se narodíš až za dalších pět let. Do prdele, co když tady ještě budu, až tě Lucius a tvoje máma budou mít? Nemůžu to s tebou řešit, když budeš dítě! Nebudeš mi schopen říct, co a jak, a ty víš, že v hádání jsem hrozný.

Co když to, že jsem tady, změní běh věcí a ty se nikdy nenarodíš? Ale Lucius říkal, že se ožení s Narcisou, slyšel jsem ho, takže myslím, že minimálně tohle bude v pořádku. Víš, že tvůj otec umí být někdy stejně rozčilující jako ty? Ale většinou je jen matoucí.

Chybíš mi, Draco. Mám pocit, že jsem se ocitl uprostřed jezera, aniž bych uměl plavat. Vždycky jsi mě donutil vidět věci jasně, ale teď naprosto tápu. A dokonce i tenhle dopis dopadl špatně. Draco, ze mě se tady stal zatracený učitel! Jak se z tohohle, hergot, dostanu? Vím, že si rád myslíš, že jsem statečný Nebelvír, ale jde to úplně mimo mě.

Stýská se mi po tobě. Pořád tě miluju.

Harry.

Hodiny poté, co dokončil své psaní, si Harry pořád nebyl jistý, jestli je na tom líp. No, aspoň měl pocit, že udělal něco, čím vyjádřil svůj problém s Dracem. Zbývalo jen doufat, že mu dá Brumbál brzy odpověď na to, jestli se dostane zpátky, nebo ne. Tak by se aspoň dokázal smířit s tím, co mu osud připravil. Ale teď by na to měl kašlat a být chlap ... nebo v tomhle případě profesor.

XXX

Následující ráno se Harry probudil, pro změnu, dobře odpočatý a dal si pořádnou, plnohodnotnou snídani. Co se týkalo jeho vyučovacích schopností, postupně se cítil mnohem jistější, protože studenti za ním chodili a bavili se s ním o tom, jak moc se jim jeho vyučování líbilo, nebo jak se těší na hodinu s ním. Zřejmě vznikl i jakýsi druh sporu mezi staršími a mladšími ročníky, kdo je nejlepší učitel. Profesor Valen, nebo Brumbál? Harry se začervenal, když si uvědomil, že ho srovnávají s ředitelem.

Harry byl dole na snídani brzy a profesorka Calchasová naštěstí nebyla nikde v dohledu, takže si při popíjení čaje užíval klidnou chvilku. V okamžiku, kdy nechal svůj pohled volně bloudit po stolech, si všiml své matky - Lily, měl by se rozhodnout, jak jí bude říkat, nebo se z toho nakonec zblázní – jak sedí začtená do knihy a ukusuje toast. Usmál se, protože mladičká dívka mu připadala velmi krásná, skoro pohádkově. Náhle vzhlédla, ne však na něho, ale na černovlasého chlapce, který se posadil naproti ní.

Byl to Snape, bez pochyb. Harry se zamračil. Proč by proboha Snape zacházel tak daleko a ochotně si sedl k Lily Evansové, mudlorozené, a z Nebelvíru? Harry si vzpomněl, že Snape při roztržce v Myslánce nazval Lily mudlovskou šmejdkou. Ve chvíli, kdy se mu v mysli promítla Lilyina šokovaná tvář, uviděl skutečného Snapa, jak se naklonil dopředu a na zrzku promluvil. Ona přitom vypadala naprosto v pohodě a několikrát přikývla. Oba pak současně vzhlédli, když k dlouhému stolu přišli čtyři nebelvírští chlapci, z každé strany dva. Když si Harry sbíral své věci, rozhlédl se po učitelském stole, kde si většina přítomných četla noviny a spousta jich chyběla. Ani Křiklan, a ani McGonagallová, nebyli přítomni. Harry nenuceně obešel stůl a zrovna kráčel směrem k nebelvírskému stolu, když se Sirius a James postavili Snapovi po obou stranách.

„Co tady děláš? Malý Srabus se nám ztratil?“ zeptal se s úšklebkem James. Harry zbledl, ale snažil se své nepohodlí nedat najevo. Jsou to jen děti, opakoval si neustále. Snape se zvedl od stolu, byl menší než ostatní a vypadal i mladší než Nebelvírové.

„S dovolením, nemám chuť setrvávat ve vaší společnosti,“ ušklíbl se Snape zpátky.

„A já říkám, že Srabusovi předvedeme, co se stane s hady, kteří se odváží na naše území,“ vyhrožoval Sirius a jeho ruka sahala po hůlce.

„Nechte ho být,“ zasyčela Lily.

„Neboj se, Lily, dostanu tu mastnou kouli pryč od tvých vlasů,“ řekl James, jako by ji neslyšel. Harry se rozhodl jednat.

„Je tu nějaký problém?“ zeptal se, když přistoupil ke skupině a v duchu se obrnil. Siriusova ruka vylétla z jeho kapsy a James se snažil vypadat nenuceně. Snape zůstal napjatý.

„Žádný problém, pane profesore,“ řekl Sirius. „Jen se ptáme, proč se Zmijozel pokouší sedět u nebelvírského stolu. Myslíme si, že by mohl být třeba barvoslepý, pane. Neměl by navštívit ošetřovnu?“ James se nad tím komentářem ušklíbl, zatímco Snape zrudl vztekem.

„Nezdá se mi, že by s ním nebylo něco v pořádku. Pane ...?“ Harryho pohled se setkal s černýma očima svého budoucího profesora. Byly plné podezření a hněvu, nepříliš odlišné od Snapa, kterého Harry znal.

„Snape, pane,“ řekl strnule.

„No, neexistuje žádné pravidlo, které by bránilo sednout si u snídaně k jinému stolu,“ řekl Harry a doufal, že jsou ta pravidla stále stejná - nebo spíš dostatečně stará. Při obědě a večeři jedla celá škola společně, což studentům jakékoli přesuny znemožňovalo, ale snídaně trvala několik hodin v závislosti na tom, jak brzy kdo vstával. „Pro vás kluky je tu kolem stolu místa dost.“ Takhle brzy ráno tam totiž téměř žádní Nebelvíři nebyli.

„To nebude nutné, pane,“ téměř vyplivl Snape, ale jen téměř. Krátce kývl hlavou a pak ve spěchu odešel. Lily se na oba Poberty zamračila. Sebrala své věci a následovala za Zmijozelem, což Harryho velmi zmátlo a trochu znepokojilo. James vypadal, jako by chtěl vyrazit za nimi, ale posadil se, protože Harry tu ještě pořád stál.

„Jo, a Nebelvíru odečítám patnáct bodů za vyhrožování studentovi, pane Blacku,“ řekl Harry trochu nepřítomně. Sirius se na svém místě pootočil a zíral.

„Patnáct!“

„Hrozby neberu na lehkou váhu, a ani vy byste neměl.“ Harry na odpověď nečekal a vyšel ze sálu. Slyšel oba chlapce, jak si mumlají o nespravedlnosti, ale bylo mu to jedno. Chtěl by je přimět, aby viděli, kolik se dá slovy, stejně jako žerty, napáchat škody.

XXX

Lily vyběhla z Velké síně a uviděla Severuse, jak jde po schodech nahoru. Rozběhla se za ním.

„Severusi, stůj,“ zvolala. On pokračoval dál po schodech nahoru a pak chodbou, směrem k třídě OPČM. „Prosím.“ Zastavil se.

„Copak si nechceš vychutnat snídani se svým přítelem?“ ušklíbl se. Lily se rozhněvala a obešla ho tak, že teď stála před ním.

„Ušetři mě,“ řekla mu přísně. „Ještě jsme neskončili.“

„V diskuzi můžeme pokračovat po vyučování v knihovně.“ Severus se kolem ní pokusil projít, ale ona ukročila stranou a zablokovala ho.

„Řekla bych, že ses mi chtěl s něčím svěřit,“ trvala na svém.

„To nebylo důležité,“ řekl Severus, ale jejímu pohledu se vyhnul. „Musím jít.“

„To ti nevěřím. Něco mi tajíš.“

„Některé věci by měly zůstat utajené,“ zamumlal Severus a protáhl se kolem ní. Pak rychle odkráčel chodbou.

„Severusi,“ volala za ním Lily. Byla zmatená. Od prvního školního dne se Severus choval divně. Léto bylo skvělé a dokonce si užili i trochu legrace, ale teď se jí přítel neustále vzdaloval. Běžně spolu sedávali u snídaně, ačkoli obvykle ne ve Velkém sále, dávali přednost jídlu na tichém místě, kde mohli diskutovat o domácích úkolech. Po několika dnech se už Lily vzdala snahy Severuse najít. Pak se objeví u snídaně a žádá ji, jestli by mohli pokračovat v jejich obvyklých studijních schůzkách. Samozřejmě souhlasila, zejména proto, že je letos čekaly zkoušky NKÚ, ale pořád vypadal ... mimo. Bylo zřejmé, že první den se něco stalo, a Lily nebyla dívka, která by záhadu nechala nevyřešenou.

S touto myšlenkou v hlavě se otočila a vyrazila do své vlastní třídy.

XXX

Během následující vyučovací hodiny se Harry na Snapa zaměřil. Pořád byl ještě trochu překvapený, jak snadno ho přijali jako profesora, ale předpokládal, že si na to zvykne stejně rychle, jako když učil BA. Zdálo se, že ho mají všichni rádi a chtějí se od něho něco naučit. Všichni, kromě Snapa.

„Pane Snape, šel byste laskavě sem a vyzkoušel to kouzlo?“ zeptal se Harry. Všichni byli tak dychtiví předvést, že to dokážou, až jim Harry musel nakázat zůstat na svých místech, aby se netlačili v přední části učebny. Jeho pozornosti však neuniklo, že Snape se neobtěžoval pohnout ze svého místa vzadu.

Snape na to nic neřekl. Prostě vstal a přešel dopředu, s očima upřenýma na podlahu, takže mu vlasy padaly přes obličej. Harry sledoval, jak chlapec (neměl žádný problém brát Snapa jako chlapce; ve skutečnosti to byl velmi uspokojující) namířil hůlku na dřevěného panáka, kterého Harry vyčaroval, a vyslovil kouzlo. Fungovalo to a panák se několikrát závratnou rychlostí otočil, než se skácel. Harry si dal načas, aby opatrně volil slova.

„Dobře provedeno. Možná trochu slabé, chtělo by to výraznější rozmáchnutí a větší soustředění.“ Harry nezkoumal, jak dobrý je pocit kritizovat Snapa. Mladý Zmijozel se otočil. Nikdo se mu nesmál ani nepoškleboval, že ho Harry opravil, protože každý od něho dostal spravedlivé hodnocení za provedení kouzla. Ale přesto na něho chlapec zíral.

„Jsem přesvědčený, že je diskutabilní, jestli by tomuto konkrétnímu kouzlu rozmáchnutí pomohlo,“ prohlásil chlapec. Někteří studenti se po sobě zmateně podívali, pravděpodobně žasli, co to Snape vyvádí. Harry zamrkal. O žádné takové polemice nikdy neslyšel, nicméně věděl, že v této době bylo tohle kouzlo mnohem novější, než v jeho vlastní.

„O takové diskuzi jsem neslyšel, ale buďte si jist, a to vím z vlastní zkušenosti, že pohyb hůlkou na kouzlo vliv má.“

„Myslíte, že má, ale to jen proto, že se více soustředíte při pokusu o správný pohyb. Vše, co potřebujete, je soustředění,“ oponoval mu Snape. Harry, který měl ruce složené na hrudi, se na chlapce dlouze zahleděl. Chlapec mu pohled oplácel, evidentně odhodlaný spor vyhrát.

„Takové prohlášení lze snadno otestovat,“ řekl Harry. „Proveďte kouzlo bez daného pohybu.“ Snape zamrkal. Zaváhal.

„To není potřeba, když se to dá jednoduše dokázat pomocí logického argumentu …“

„Argument tě na bitevním poli nezachrání,“ přerušil ho Harry. Zelené oči mírně potemněly. „Dokažte svou teorii, nebo si sedněte, to je vaše volba.“ Snapovy rty se sevřely a chlapec pohlédl na figurínu, která stále ležela na podlaze. Snape otevřel ústa, ale Harry ho opět přerušil. „Žádné další argumenty slyšet nechci. Teď se posaďte.“ Snape se zamračil a otočil se na patě. Když chlapec odkráčel dozadu a posadil se, celá třída mlčela. Nikdo netušil, jak by se nový profesor zachoval, kdyby ho vyprovokovali. Harry se rozhlédl po třídě a přitom přemýšlel. Co tím Snape myslel?

„Naučím vás, jak se před tímto kouzlem také chránit, protože i temný kouzelník může použít lehké útočné kouzlo. Pak přijdou na řadu vzájemné souboje.“ Po této novince se po sobě mnoho studentů podívalo, s radostí i vyděšeně. Harry zaměřil na Snapa tvrdý pohled. „Ti z vás, kteří nechtějí vypadat hloupě při mávání hůlkou, budou zasaženi jako první. Tím hodina končí.“ Harry tiše sledoval, jak se třída vyprazdňuje, někteří ze studentů k němu ještě přicházeli, aby mu poděkovali. Usmíval se na ně, ale když viděl, jak po něm Snape před odchodem ze třídy vrhnul zlý pohled, zamračil se.

Na konec se však Harry musel připravit na svou další třídu, takže už nebyl žádný pádný důvod přemítat nad Snapovým jednáním. Nicméně když na to přemítání už konečně čas měl, konstatoval, že Snape je prostě jen Snape, mimořádně rozčilující mizera.

XXX

Severus Snape zadumaně seděl na svém vlastním soukromém místě ve sklepní. Jen duchové věděli, k čemu ta místnost byla kdysi určená, ale pro Snapa to bylo ideální místo pro praxi, studium a přemýšlení, ačkoli ne vždy přesně v tomto pořadí. Ten holý, vyklizený prostor si zařídil psacím stolem a židlí. To bylo vše, co bylo potřeba pro četbu a vaření, jeho dvě oblíbené zábavy. Ale právě teď pouze přemýšlel. Přemýšlel o jistém novém profesorovi obrany.

Snape viděl nového zaměstnance sedět hned vedle Brumbála, když tu muž byl první den. Jeden den později, a Zmijozelská společenská místnost bzučela tím, jak je profesor Valen dobrý a kolik by se toho od něj mohli všichni naučit. Snape se rezolutně rozhodl své hodnocení odložit, a to až do své první hodiny s ním.

Pak Valen vystoupil mezi něj a Pottera. Ten člověk nebyl v Bradavicích ani týden a už se choval, jako by mu to místo patřilo. Severus strašně nenáviděl, kdy učitelé nějak zasahovali. Dokázali tím jedině to, že to pro něj bude příště ještě horší, až se mu Pobertové budou posmívat, že žaluje učitelům jako malé dítě.

Nejhorší ze všeho však bylo, jak moc Valen vypadal jako Potter. Bylo to směšné! Ten muž měl prakticky i stejné brýle! Nebyli úplně stejní, nebo tak něco, ale určitá podobnost tam byla. Ale co bylo ještě horší, oh, mnohem, mnohem horší!? Ten muž měl Lilyiny oči. Zelené jako smaragdy. Mnohem hezčí zelená než je ta Zmijozelská, opravdu. Nikomu není dovoleno mít její oči, nejméně ze všech nějakému pompéznímu všeználkovi, který přišel odnikud a koho má každý rád, aniž by udělal cokoli, aby si to zasloužil! A protože ten idiot nechodil do Bradavic, líbil se každé koleji, a všichni pořád říkali, že je typický Zmijozel, nebo Nebelvír, nebo atd. Ten muž vůbec nebyl jako Zmijozel. A Severus se mu rozhodl ukázat, že je tu jeden student, který není nějaký hloupý pejsek, kterého si získá za pár sladkostí.

A pak, k Severově nechuti, Valen dokonce odmítl vyslechnout jeho argumenty! Severusovi se vařila krev. Jak se opovažuje! Severus vždycky věděl, že všechno to směšné kroucení mu akorát zničí zápěstí. Pokud jste to neudělali úplně správně, tak jste vypadali naprosto hloupě (což se mu bohužel často stávalo). Severus mnohem víc preferoval lektvary, kde vše, co jste potřebovali, byla pevná ruka.

Mladý Snape si povzdechl a přitiskl čelo na desku stolu. Už takhle byl dost vystresovaný a nepotřeboval toho idiota, aby dělal jeho život ještě ubožejší, než už byl. Do příští lekce si musí to kouzlo zlepšit. Nad tím zasténal. Prostě si přál, aby od toho všeho mohl odejít pryč. Daleko od profesora Valena a jeho hloupého mávání hůlkou, pryč od Lilyiných zvědavých očí, a nejvíc ze všeho: od Notta a jeho dopisů, pohledů, žádostí a rozhodnutí. Jediné, co Severus opravdu chtěl, bylo složit své OVCE, praktikovat své vlastní mávání hůlkou, aniž by se mu studenti smáli, vařit lektvary po zbytek svého života, a samozřejmě - i když to si zašeptal jen v nejskrytější části své duše - líbat a objímat Lily Evansovou tak dlouho, dokud bude žít.

Právě teď žádnou z těch věcí dělat nemohl. Mohl jen pevně zavřít oči a pokusit se, aby celý svět silou vůle zmizel. Znovu si přál, aby byl více jako Lucius Malfoy, který ač byl naštvaný, dokázal zachovat nechutný klid. Severus svou nelibost vždycky projevil příliš rychle. Občas to všechno jen zhoršovalo, třeba jako když měl vztek na Lily. U Valena však zlostí vůbec šetřit nehodlal. Známky a body ať jdou k čertu.

ooOoo

Pokračování  >>> Mulligan 7