Mulligan - 4.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Minule jste mě strašně překvapili počtem komentářů, jste vážně úžasní! Anna, Jenny, Jutaki AiShine, Saskya, Lafix, Bobo, Sirina, Sung, Blesk, Ariwa sea, Zuzana, bacil, Erumoice, Lily, kali a Káťa - snad jsem na nikoho nezapomněla. Máte můj velký vděk, opravdu se budu moc snažit. :-D
Ještě speciální poděkování pro Jutaki AiShine za konzultace s překladem. Užijte si kapitolu!

Kapitola čtyři: Nový profesor

Harry se probudil uprostřed noci. Nejdřív ho napadlo, že byly prolomeny ochrany jeho domu, ale pak se rozpomenul a znovu si lehl. Jak tak ve tmě zíral do stropu, uvědomil si, že ani neví, jak usnul. Podle toho, co se mu vybavovalo, by mohlo být ráno poté, kdy přicestoval do tohoto desetiletí. Když dorazil na Odbor záhad, nebylo ještě ani poledne. Snažil se nemyslet na to, co přinese zítřek a pokusil se znovu usnout, ačkoli tentokrát mu to trvalo mnohem déle.

Slunce v roce 1975 bylo stejné jako v roce 2002 a v přesně stejném úhlu pronikalo do ložnice nového učitele Obrany. Mladý muž zasténal, překulil se a zabořil obličej do polštáře. Možná to nebylo chování hodné profesora, ale vzhledem k okolnostem by mu to mohlo být odpuštěno. Po chvíli si nejnovější přírůstek Bradavických zaměstnanců uvědomil, že se bude muset sebrat a čelit dni ... svému prvnímu dni v práci. „Jsem totálně v prdeli,“ pomyslel si značně neprofesionálně a vyhrabal se z postele. Našel koupelnu, kde se postaral o nutné záležitosti a pak putoval zpět do obývacího pokoje. Zamračil se, když pomyslel na své špinavé, už dva dny nošené šaty.

Pak si všiml, že na stolku leží balík a na něm malý kousek pergamenu. Harry ho zvedl a poznal Brumbálovo elegantní písmo.

Vážený Profesore Valene. Harry si nad tím jménem tiše odfrkl. 

Dovolil jsem si vám poskytnout učitelské šaty. Také se ujistím, aby vám skřítkové obstarali i nějaké oblečení pro volný čas, mudlovské, dáváte-li mu přednost, ačkoli ho budou muset vyrobit skřítkové. Vespod najdete složku, která obsahuje učební plány pro čtvrtý až sedmý ročník, i když pro začátek jen na první měsíc. Třeba si do budoucna budete chtít vytvořit své vlastní úpravy. 

Harry si znova odfrkl. I v téhle době, desítky let před tím, než se s Brumbálem setká, to vypadá, že má ten muž v Harryho v schopnosti důvěru, která jemu samotnému vždycky chyběla.

Ještě poslední věc. Pokud byste si zapamatoval několik podrobností o vaší "minulosti", věci by to jen usnadnilo. Personálu jsem sdělil, že jste žil v Německu a vaše vzdělávání probíhalo v domácím prostředí. Nemusíte se obávat, protože vím, že žádný z mých zaměstnanců tímto jazykem nemluví, takže jste naprosto v bezpečí. Nedávno jste se náhodou seznámil s naším bývalým profesorem Obrany (který se tam nedávno odstěhoval) a on se vám svěřil o dopisech, které jsem mu adresoval a v nichž jsem se zmínil, že mám problém ho nahradit. A tak jste tady. Čím víc budete nekonkrétní, tím lépe. Uvidíme se u snídaně. Vyučování vám začíná až poslední hodinu, takže zatím nemusíte ztrácet chuť k jídlu!

Harry se rozhodl pergamen pro jistotu spálit. Starých zvyků se dá těžko zbavit. Pak s úsměvem zvedl hábit. Byl černý, ale poměrně pěkný na to, že ho ředitel sehnal v tak krátké době, aniž by mu zdánlivě vzal nějaké míry. Harry si pro sebe zavrtěl hlavou, protože žasl nad Brumbálovou schopností myslet na všechno. Díky tomu se cítil mnohem klidnější. Ředitel by mohl věci napravit, tím si byl jistý.

Po sprše a krátkém pohledu do zrcadla na to, jak neobvykle v tom hábitu vypadá, popadl Harry složku, do které se chystal po snídani nahlédnout, a vyrazil. Měl kliku, že se nemusel učit uspořádání Bradavic. Na druhou stranu by ale nebylo vhodné, aby se příliš potuloval po chodbách. Prozatím. Když Harry míjel několik studentů, předstíral, že se rozhlíží kolem. Vzájemně si špitali, ale jinak se jeho sledováním neobtěžovali.

Na Velký sál byl úžasný pohled. Harry v něm nejedl od svých školních dnů. Obvykle se naobědval u madam Pomfreyové nebo musel pospíchat na lekci ke svatému Mungovi, případně šel na oběd s přítelem. Tohle bylo tak důvěrně známé, až to na jeho tváři vyvolalo úsměv. Jedinou odlišností bylo jen pár detailů na uniformách (možná i délka košilí?) a účesy některých studentů. Čistokrevní (což znamená Zmijozelové) vypadali při jejich dokonale upraveném vzhledu nadčasově, ačkoli si Harry všiml, že většina má delší vlasy, než v jeho době. Někteří mudlorození měli účesy, jaké viděl jen v televizi, když byl malý.

Jakmile dorazil k hlavnímu stolu, Brumbál se na něho usmál. Harry byl maličko nesvůj, že se má posadit ke stejnému stolu se spoustou cizích tváří, ale také s obličeji tak známými, že mu z toho až vynechávalo srdce. Při pohledu na mladší McGonagallovou měl chuť se s ní dát do řeči, ale bylo by to zbytečné. Stejně ho neznala.

„Prosím, posaďte se, profesore Valene,“ řekl Brumbál a ukázal na sedadlo hned vedle sebe. „Minerva vám pro dnešek nabídla své místo, takže vás můžu trochu informovat.“

„Tak díky,“ řekl Harry a kývl na čarodějku. McGonagallová se usmála, ačkoli to bylo jen malé zdvořilé gesto. Harry se usadil a Brumbál začal s představováním kolem stolu.

„Minerva McGonagallová je vedoucí Nebelvíru a naše profesorka Přeměňování. Filius Kratiknot, Kouzelné formule a vedoucí Havraspáru. Horác Křiklan, lektvary a vedoucí Zmijozelu. A tady máme Rebuse Kettleburna, Péče o kouzelné tvory.“ Harry kývl na každého profesora, jakmile Brumbál uvedl jeho jméno a pozici. Některé poznal snadno a jiné ne. Třeba jako profesorku Prýtovou, která bez šedivých vlasů vypadala o tolik mladší, že kdyby šel Harry kolem ní po ulici, rozhodně by ji nepoznal.

A pak tu byli ti, které Harry neznal vůbec. Ale snad největším překvapením byla profesorka Belvina Calchasová, současná učitelka věštění. Vypadala ... no úplně normálně. Její oblečení a způsoby byly stejné jako u všech ostatních zaměstnanců. Harry jí kývl na pozdrav a v duchu si udělal poznámku, že by s ní měl promluvit, aby zjistil, jestli předpovídá něco podobného jako Trelawneyová. Poté se Brumbál rozhlédl po Velké síni a Harry si všiml, že už byla prakticky plná. Jeho nervozita zase vzrostla a to, že se Brumbál zčistajasna postavil, příliš nepomohlo.

„Studenti, mohu-li vás toto krásné ráno požádat, věnujte mi okamžik vašeho času." Studenti, zvědaví na nového učitele, se samozřejmě rychle usadili. „Měli jsme opravdu velké štěstí, že jsme na poslední chvíli získali přírůstek do našeho učitelského sboru. Profesor Valen souhlasil, že s ohledem na svůj pozdní příjezd bude zatím učit jen čtvrté až sedmé ročníky. Vřele ho přivítejte, prosím." Harry se při potlesku lehce začervenal. Nebyly to bůhvíjaké ovace, ale přinejmenším to vypadalo opravdově. Mnozí studenti se usmívali, tak na ně Harry kývl, ale pak rychle sklopil oči k talíři. Jeho podvědomí křičelo „Nedívej se k Nebelvírskému stolu! Budeš pěkný slaboch, jestli to uděláš!“, ale on samozřejmě neslyšel. Hluk utichl a Brumbál se opět posadil.

Naštěstí ho ředitel nenutil do žádné konverzace a tak mohl jen tiše naslouchat, když mu muž - zcela zbytečně - sděloval podrobnosti o škole. Už brzy si bude muset přečíst učební plány. Velmi rychle došel k závěru, že to nebude tak těžké. Látku sedmého ročníku měl Harry v hlavě ještě čerstvou, což zřejmě navždy zůstane. Navíc mu Brumbál řekl, že se v jeho kanceláři nacházejí kopie všech učebnic.

Jeho kancelář. Harry v duchu polkl. Jeho kancelář. Jeho třída. Jeho studenti. Tohle všechno vypadalo tak děsivě. A Brumbálovo veselé mrkání mu dodávalo akorát tak chuť do něčeho praštit ... nejspíš sám do sebe za to, že byl tak hloupý. Chápejte, Harrymu dosud tak úplně nepřipadalo, že by byl dospělý. Mladý kouzelník byl svědkem toho, jak všichni jeho přátelé opouštějí školu a spěchají tam ven, aby si našli náležitou práci. Tvrdě pracovali a většina z nich už opravdu něco dokázala; jako třeba Neville a jeho nové rostliny. Nebo Hermiona a její nové zákony, které se snažila prosazovat. Všichni ostatní byli tak zodpovědní. Dokonce i Draco, ačkoli pracovat nemusel, vařil lektvary pro mnoho klientů.

Harry naproti tomu nadále pokračoval v učení a studiích. Byl unavený a otrávený z myšlenky, že když už se konečně zbavil odpovědnosti zabít Voldemorta, měl by ji nahradil nějakým zaměstnáním. Takže vstoupit do léčitelského učení se zdálo být perfektní. Zpočátku to byla převážně klidná práce, a navíc stále pomáhal lidem. Ale přestože je student ... nebo by byl, nebýt toho tady ... teď je z něho zatracený profesor!

Snaha o utopení nervozity v dýňové šťávě evidentně moc nefungovala. Harry odložil sklenici a zatahal se za límec u krku. Bylo mu takové horko. Málem vyskočil ze židle, když na své paži ucítil dotek McGonagallové. Brumbál už mezitím odešel po své práci.

„První den je to děsivé, že?“ zeptala se s malým úsměvem na tváři. Chvíli na ni zíral. Vypadalo to, že když na sobě Harry neměl svou vlastní nebelvírskou uniformu, ztratila něco ze své děsivosti. Alespoň malá útěcha.

„Jo,“ řekl Harry a v duchu si vynadal. Měl by se pokusit vhodněji vyjadřovat. Odkašlal si. „Ve skutečnosti jsem ještě tolik žáků neučil. Alespoň ne tolik najednou.“ Jeho oči rychle přelétly halu, která se už vyprazdňovala.

„Nemusíte se obávat, všichni naši studenti se v hodinách chovají slušně.“ Harry se téměř rozesmál nahlas, protože ho nejdřív napadlo, že žertuje, ale pak si uvědomil, že v jejích hodinách se všichni slušně chovají. Poplácala ho povzbudivě po rameni - byl poněkud zmatený, proč to ta stará a moudrá žena pro něho dělá - a vstala. Harry se rozhlédl a zjistil, že už je jedním z posledních na odchodu a tak spěchal ven učitelským vchodem, aby už nemusel znovu procházet mezi stoly.

Harry se nezastavil, dokud nedošel do své kanceláře. Včera v noci si jí moc nevšímal, zato teď ano. Převážně představovala spoustu prázdného prostoru a regálů, které byly taky většinou prázdné. Pokud jde o ten zbytek, byl tu jen stůl, židle, malý krb a okno. Harry se posadil za stůl a ze složky se snažil vyčíst co nejvíc. Stále nervózně pokukoval po dveřích, které vedly do učebny. Bylo to ty samé dveře, jimiž před časem vstupoval, když šel navštívit profesora OPČM, který tam v té době právě působil.

Nakonec Harry vstal a vyhledal si knihy, které by mu pomohly. Porovnal plány s knihami a nenašel příliš odlišností od toho, co se učil on sám, nebo spíš: co sám zjistil. Jenom doufal, že bude lepší učitel než většina těch, které míval. Alespoň v BA se zdálo, že jsou s ním spokojeni.

Netrvalo dlouho a Harry se ponořil do celodenní práce, když se přesně v době oběda objevil domácí skřítek s tácem sendvičů. Na Harryho dotaz, kdo jídlo objednal, skřítek odpověděl, že ředitel. On prostě myslí na všechno, tenhle Brumbál. A pak nadešla poslední vyučovací hodina toho dne a Harryho čekal sedmý ročník. Třída OVCE, která se skládala ze studentů všech kolejí. Harry sebral papíry, knihu a hodně zhluboka se nadechl. Otevřel dveře a vyšel ven.

Studenti okamžitě přerušili svůj hovor a zírali na něho. Harry zamířil dolů po krátkém schodišti a do přední části třídy.

„Posaďte se, prosím,“ řekl a modlil se ke všem Mágům světa, aby se mu netřásl hlas. Studenti ho okamžitě poslechli, což bylo pravděpodobně proto, že nevěděli, co od něho mohou očekávat - nebo to bylo proto, v což doufal, že to byli sedmáci a jednoduše neměli zájem ho mučit. „Mé jméno je profesor Valen a v letošním roce vás připravím, doufejme, na vaše OVCE.“ Když k nim Harry promlouval, část nejistoty ho opustila a začal si víc všímat studentů. Opětovali mu pozorné pohledy, ačkoli někteří měli na tváři takové zvláštní úsměvy, zejména dívky. Harry okamžitě zaregistroval i Luciuse, který seděl vzadu. Zmijozel se ušklíbl a Harry se ho pokusil ignorovat.

„Předpokládám, že jako studenti na OVCE máte nějaké ponětí o látce z předchozích ročníků.“ Harry cítil, že se dostává do role. Odložil papíry a knihu na stůl a začal procházet třídou, jako to dělával během schůzek BA. „Obrana není předmět obecně vnímaný jako něco, co všichni potřebujeme umět,“ pokračoval a přeletěl pohledem počet studentů, který byl relativně nízký ve srovnání s jeho vlastním sedmým ročníkem. Hrozba Voldemorta pravděpodobně ještě nebyla brána tak vážně. „Lidé očekávají, že se o tyhle záležitosti postarají bystrozorové. Kvalifikovaní odborníci. Nevím, co chcete dělat po Bradavicích, ale buďte ujištěni, že umění obrany může přijít vhod v každém povolání. Protože tohle všechno je o očekávání neočekávaného, a o tom, jak nebýt zaskočen mimořádnou situací.“ Harry zatočil zpět k přením řadám a v očích studentů spatřil nové světlo. Zhluboka se nadechl. Lucius se teď usmíval, v očích trochu údivu a zvědavosti.

„Právě tuto dovednost vás budu učit, a proto vás mohu kdykoli vyzkoušet z minulé látky nebo z toho, co se budeme učit nyní. Buďte ostražití.“ Harry se málem sám pro sebe usmál, když se přistihl, jak napůl cituje Moodyho, ale protože chtěl působit seriózně, tak to neudělal. „Znalosti a chytrost jsou důležité, avšak hráči Famfrpálu budou mít v této třídě výhodu, protože jde i o fyzické dovednosti, které je třeba zdokonalovat. Někdy je nejlepší obranou prostě rychle uhnout z cesty.“ To vyvolalo mírně překvapené zvuky smíchu a nedůvěry. Bylo jasné, že tohle nebylo nic, co by je učil některý z předchozích učitelů OPČM. Několik chlapců a dívek se ušklíblo na své spolužáky, zjevně hráči z některých týmů.

„Takže,“ tleskl Harry a viděl, jak sebou kvůli tomu někteří z nich cukli a zaměřili svou pozornost zpátky na něj. Pousmál se a několik dívek se začervenalo. „Začneme teorií a já doufám, že se pak dostaneme i k vyzkoušení kouzel.“ Harry se otočil k tabuli a konečně se mohl volně zazubit. Byl v pohodě. Hlupáka ze sebe neudělal a teď ty děti něco důležitého naučí. Když se Harry otáčet zpět k nim, musel se kousnout do tváře. Přestože cítil dokonalou a absolutní úlevu, nemohl dopustit, aby se uculoval jako blázen.

Vyučování proběhlo hladce. Sakra, šlo to víc než hladce, šlo to skvěle! Všichni studenti byli velmi ochotní se zapojit a zdálo se, že visí na každém jeho slovu a všechno nasávají. Když demonstroval kouzlo, několik dívek vydechlo, hned na to se zachichotaly a vzájemně si něco špitaly. Harry měl sto chutí jim říct, aby se chovaly přiměřeně svému věku, ale protože všichni byli dychtiví kouzlo sami vyzkoušet, pomyslel si, že to nechá plavat. Dokonce rozdával i body! To byl vskutku neobvyklý zážitek. Lucius se většinou držel v tichosti a v zadní části učebny, což Harry považoval za trochu zvláštní, ale pro tentokrát to vypustil z hlavy.

Když zazvonilo, studenti nechtěli ani odejít! Většinou k němu přicházeli, děkovali mu a tvrdili, že to byla nejpoučnější hodina, jakou kdy měli. Harry se za všechnu tu chválu červenal jako školačka, ale oni to naštěstí nekomentovali. Nakonec je vyprovodil ven a vrátil se ke svému stolu, jen aby zjistil, že se o něj opírá Lucius Malfoy s rukama založenýma na hrudi a potměšilým úsměškem na rtech.

„Pane Malfoyi,“ řekl Harry ve snaze být profesionální. Z jejich prvního setkání byl zřetelně na rozpacích. Tehdy se choval jako blázen. „Je tu něco, na co se chcete zeptat?“

„Ne, profesore Valene,“ Lucius mírně zdůraznil jméno a Harry se zamračil. Rychle na dveře vrhnul silné umlčování kouzlo.

„Nesmíš připustit, aby měl kdokoli podezření, že něco víš,“ plísnil mladého Malfoye (zase jeden z dlouhé řady surrealistických momentů).

„Neboj se, tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ řekl Lucius a přiblížil se k Harrymu jako – no, jako had. „Profesore Pottere.“

„Tohle jméno nepoužívej,“ zasyčel Harry a oči se mu zúžily. Lucius teď stál přímo před ním a Harry - pravděpodobně už po milionté - proklínal svou výšku.

„Správně, kvůli tvému… otci? Mohl by to slyšet a chtít zjistit něco o své budoucnosti?“

„Správně,“ řekl Harry.

„Takže, James Potter, Nebelvírský chytač a potížista, je tvůj drahý starý taťka?“

„Co je to s tebou?“ zeptal se Harry a nepatrně se naježil.

„Jen se ptám,“ prohlásil Lucius. „A tvoje matka je...?“ Harryho oči se rozšířily, když ho probodl Luciusův šedý pohled. Ten úskočný mizera!

„Snažíš se mě nachytat, abych ti řekl o budoucnosti!“ vyštěkl Harry a o krok od Zmijozela odstoupil. Luciusovi se nepodařilo včas skrýt svůj mazaný úsměv, takže jeho nevinný pohled byl už zbytečný.

„Jenom jsem se ptal na tvou rodinu,“ řekl.

„Hovno,“ vyštěkl Harry dřív, než se stihl zarazit. Opravdu by měl krotit svůj jazyk. „Jediné, na co zmijozelové myslí, je to, jak využít věci ke svému prospěchu. Chceš se dovědět něco o budoucnosti a využít to pro sebe."

„To co jsi řekl, nebylo moc hezké,“ prohlásil Lucius. Harry však byl naštvaný, co jiného taky mohl od hada očekávat.

„Ty záludný... deset bodů ze Zmijozelu!“ vykřikl Harry.

„To nemůžeš udělat,“ Luciusovy oči potemněly. Harry si chvíli liboval v situaci: konečně měl navrch nad Luciusem Malfoyem. Ale byl to jen okamžik, protože jeho mozek, nepříjemně znějící jako Hermiona, ho upozornil na to, že to skutečně udělat nemůže. Jejich rozhovor byl rozhodně mimo záznam.

„Fajn. Cokoliv. Vypadni.“ Harry mávl hůlkou a vrátil body. Obešel Malfoye a přistoupil ke svému stolu.

„Zdá se, že jsem na tebe udělal špatný dojem,“ řekl Lucius a pozorně Harryho sledoval. „Dovol, abych se ti omluvil.“

„Omluvil?“ Harry se otočil a málem do blonďáka vrazil.

„Ano, opravdu mě to mrzí. Přísahám, že už nebudu klást žádné otázky o budoucnosti.“ Harry si ostražitě prohlížel upřímně vypadajícího Zmijozela. V tom musel být nějaký trik. Lucius Malfoy nedělal nikdy nic, pokud mu to něco nepřineslo.

„V pořádku. Dobře,“ řekl Harry, protože nedokázal vymyslet žádný důvod k odmítnutí. Lucius natáhl ruku a Harry mu s ní potřásl.

„Smím doufat, že můžeme zůstat přátelé?“ téměř zapředl Lucius a stále držel Harryho ruku.

„Myslím, že by bylo lepší jako učitel a student,“ řekl pevně Harry. Pustil ho, ustoupil a proklínal své štěstí, když zlehka narazil do hrany stolu. Lucius se ušklíbl a provedl krátkou malou úklonu hlavou, stejnou jako na Brumbála.

„Uvidíme,“ zamumlal a opustil místnost. Hábit za ním zavlál a Harry si vzpomněl na Snapa. Tohle pomyšlení mu neudělalo právě nejlíp, protože myšlenky týkající se jeho rodičů rezolutně odstrčil až do doby, kdy se s nimi bude muset opravdu vypořádat.

„Kurva,“ zaklel tiše, a přitom vyučování začalo tak dobře. Byl to jen dojem, nebo byl v Luciusových očích jakýsi příslib? Harry přísahal sám sobě, že studentem se zastrašit nenechá. Netušil, co Malfoy plánuje, ale dobré to nebude. Musí si nad tím udržet kontrolu. Vůbec netušil, že Luciusův plán byl právě o tom, aby ji ztratil.

Harry si posbíral věci a polemizoval sám se sebou o tom, jestli má jít dolů na večeři. Měl opravdu hodně práce. Před svou zítřejší hodinou si chtěl projít všechny plány a knihy. Sedmý ročník byl podle všeho snadný, ale Harry nechoval přílišné naděje, že svůj výkon zopakuje i ve čtvrtém, pátém nebo dokonce šestém ročníku. Ty první dva ročníky znamenaly třídy Nebelvír/Mrzimor a Zmijozel/Havraspár. Ačkoliv i v této době byla pravděpodobně největší konkurence mezi hady a lvy, Harry stejně tak věděl, že rivalita není exkluzivně jen mezi těmito kolejemi.

Při rozhodování, jestli je lepší se ukázat u večeře nebo nechat Brumbála, aby mu poslal skřítka, pracoval Harry ve své kanceláři až do večeře a pak zamířil dolů. Své místo nakonec našel vedle Calchasové a Kettleburna, přičemž ho Brumbál žoviálně pozdravil a zeptal se na jeho první hodinu. Harry si nemohl pomoct, ale cítil se maličko pyšný na svůj triumf, a když mu většina učitelů poblahopřála, nepatrně se rozzářil. Bylo tak rozdílné dostat pochvalu za to, že dělá dobrou práci jen on sám, a ne proto, že porazil Temného pána (za pomoci velké skupiny lidí), nebo že má jizvu na čele. Byl to další neskutečný okamžik, ale tentokrát vítaný.

Po celý čas jídla držel Harry pohled stranou od studentů, nebo konkrétněji, od všech nebelvírských. Jednou se podíval na Luciuse, který (jako kdyby na to ten had čekal) jeho pohled zachytil a ušklíbl se. Jak by ho Harry mohl pustit ze zřetele, když ten muž … chlapec byl pořád tak iritující? Harry vlastně ani nevěděl, co Malfoy udělal, že ho tak rozčiloval, ale to mu nebránilo chtít mu sebrat body.

Když se té noci přichystal do postele, notnou chvíli pak nad ní jen stál a zíral na ni. Draco s ním spal nesčetněkrát, a Harry spával u Draca stejně často. Zatímco lezl do postele, probíral se myšlenkami na svého bývalého přítele. Teď, v setmělé ložnici, se mu po něm stýskalo. Stýskalo se mu po teplém těle, ke kterému by se přitulil. A věděl, že brzy, velmi brzy, mu budou chybět i jejich rozhovory a pouhá Dracova přítomnost. Během dne byl dost zaneprázdněný, neměl čas, ale s přicházející sobotou bude postrádat jejich každotýdenní vycházky ven, tím si byl jistý.

Když ležel v klidu, úplně stejně mu chyběla i Dracova slůvka šeptem. Blonďák byl vždycky nejupřímnější za tmy, než usnuli, jako by se to za dne neodvážil přiznat. Harry si povzdechl a objal polštář. Nejenže zničil všechny šance na obnovení jejich vztahu, ale byla vysoká pravděpodobnost, že svého milence už nikdy neuvidí. Harry zavřel oči a unikla mu slza. Jeho ruce pevněji sevřely polštář, ale brečet odmítal.

ooOoo

Pokračování >>> Mulligan 5