Mulligan - 7.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Je tu další nedělička a s ní další dílek Mulliganu. Tahle kapitolka je přesně podle názvu, tedy žádná velká akce, ale spíš zapadání do místního prostředí. Užijte si to a těšte se na další díl, kde si mnohem víc užijete našeho blonďatého Zmijozela.
Opětovné díky těmto zlatíčkům: bacil, Jenny, Jutaki Aishine, Pret, Lily, Káťa, Sung, Saskya, Zuzana, Bobo a kali. Jste moje potěšení.
Speciální poděkování Jutaki Aishine za konzultace s překladem. :-D

Užijte si...


Kapitola sedmá: Zvykání

Týden pokračoval. Učit Obranu Harryho vlastně bavilo a zdálo se, že si ho většina studentů oblíbila. James a Sirius na něho byli chvíli trochu naštvaní, ale když je Harry pochválil za provedení kouzla, rychle se přes těch patnáct bodů dostali. Harry si později přiznal, že ve své chvále byl poněkud velkorysejší, ale nedokázal prostě snést pomyšlení, že by ho jeho blízcí dlouho nenáviděli. Snape stále okázale sedával vzadu a Harry přestal trvat na tom, aby chlapec chodil dopředu. Jako učitel věděl, že to asi není nejlepší, ale jako Harrymu Potterovi mu sprostě dostatečně nezáleželo na chlapci, za kterého se stane umaštěný, protivný Mistr lektvarů. A to přestože Harry dávno věděl, že jim Snape pomůže vyhrát válku.

Lucius také zůstával vzadu, což byla pro Harryho částečně úleva a částečně ho to dráždilo. Blonďák na něm stále visel tím pohledem, který svědčil o lstivých zmijozelských plánech. Z toho pohledu mu běhal mráz po zádech, a to Harry nesnášel.

Dál pokračoval v psaní dopisů Dracovi, ve kterých ex-příteli vyprávěl všechno o svém cestování v čas a jeho výsledku. Věnoval tomu čas vždy ve večerních hodinách před tím, než šel do postele, což mu pomáhalo dostat z hlavy uplynulý den.

Z jednoho týdne byly brzy dva a Harry se přistihl, že se stále víc usmívá při sledování, jak se mladí Pobertové a Lily v hodinách zlepšují. Asi jim rozdával body příliš často, ale prostě si nemohl pomoci, a když k němu Lily po hodině přišla a vyjádřila své přání, aby se stal jejím mistrem v Obraně, málem řekl ano, že bude její Mistr. Stála před ním s takovou nadějí a Harry si v duchu pomyslel: „Vypadal jsem někdy tak mladý? Tak dychtivý po budoucnosti?“

„Myslíte si, že mám potenciál, pane profesore?“ zeptala se Lily a na prsa si tiskla učebnici. Harryho napadlo, že je to jako štít.

„Ano, to si myslím, slečno Evansová,“ řekl a usmál se na ni. Vrátila mu tak nádherný úsměv, že ho z toho zabolelo u srdce. Ne touhou po matce, protože tahle dívka měla do matky daleko, ale protože věděl o starší Lily, která měla teprve přijít. Určitě bude úžasná. „Už jste přemýšlela o nějakém Mistrovi? Nebo chcete, abych vám poskytl seznam těch, kteří jsou k dispozici?“ Lily se nepatrně zamračila.

„No, vlastně jsem si myslela, když učíte jen čtyři ročníky, že byste možná mohl ...?“ Když se na ni Harry díval, cítil se tak zvláštně. Bylo to divné. Vždycky se cítil starší než jeho vrstevníci, ale teď se cítil prastarý.

„Obávám se, že Mistrovství v Obraně ve skutečnosti nevlastním, slečno Evansová.“

„Oh ...,“ zatvářila se Lily zmateně.

„Myslím, že ředitel si mě najal, protože byl docela zoufalý,“ zavtipkoval Harry.

„Ale jste v tom tak dobrý.“ 

„Ano," pomyslel si Harry. „Stanete se v tom dobří, když musíte."

„Děkuji vám, slečno Evansová, ale být dobrý z vás Mistra neudělá.“

„No ...“

„Pořád chcete ten seznam?“ Lily se na chvíli zamyslela, a pak zavrtěla hlavou.

„Ne, to je v pořádku, já ... Děkuji vám za váš čas, pane profesore,“ kývla na něho a pak v rychlosti odešla. Harry notnou chvíli zamračeně seděl za stolem. Vlastně vůbec nevěděl, jaká byla Lilyina kariéra, nebo mohla být, takže si nebyl jistý, jestli by o tom s ní měl ještě mluvit. Taky si přál, aby byl nějaký způsob, jak je všechny lépe poznat. Pak však začala přicházet další třída a Harry si musel vyhledat správný učební plán.

XXX

Následující sobotu zamířil Harry dolů, aby si dopřál pozdní snídani. Usmíval se na studenty, kteří ho zdravili, a bylo to děsně fajn. Jeden nebo dva na něho dokonce volali: „Jak se máte, pane profesore?“, nebo tak něco, ​​a než Harry došel do Síně, byl docela zmatený. Bylo zvláštní, tolik studentů si ho skutečně oblíbilo a zdravili ho prostě proto, že byl jejich učitel. Jeho jizvu vůbec nepoznávali. Když míjel Poberty, kývl jim na pozdrav a potlačil vnitřní hlásek, který si přál, aby s nimi mohl jen tak posedět a povídat si. Usmáli se a zamávali mu, všichni kromě Remuse, jehož hlava byla ponořená do knihy. Petera Harryho oči ostentativně ignorovaly. Už po první hodině se rozhodl, že jediný způsob, jak se s krysou vypořádat, bylo zachovávat k němu lhostejnost.

Posadil se a kývl na Kettleburna, který jako jeden z mála učitelů ještě jedl. Už teď byl muž hodně starý a Harryho byl dost ohromený, kolik před sebou má ještě let, než to převezme Hagrid. Chyběla mu jenom jedna končetina, teda jeho pravá noha, kterou nahradila protéza, podobná té Moodyho.

„Profesore Valene,“ ozval se Brumbálův hlas, za kterým se Harry pootočil, protože Brumbál mu stál za ramenem.

„Pane řediteli,“ pozdravil ho Harry.

„Rád bych vás pozval k zítřejšímu rozhovoru v mé kanceláři.“

„Jistě, pane řediteli. Bude mi potěšením.“

„Výtečně. Takže se uvidíme zítra v deset ráno.“ Poté se Brumbál vrátil na své místo a Harry musel sevřít rty, aby zastavil otázku, jestli jde o něco speciálního, o čem budou diskutovat. Co když našel způsob, jak Harryho dostat zpátky? Zdálo se to nepravděpodobné, to Harry věděl, ale přesto v něm zaplála malá jiskřička naděje. Přestože ho to tady právě bavilo, potřeboval se dostat zpátky k Dracovi a za svými kamarády.

Po snídani se Harry rozhodl, že než se pustí do jakékoli práce, vyjde si na procházku. Venku bylo slunečno a docela teplo, takže si Harry vybral cestu dolů k jezeru. To bylo, než si všiml Hagridovy chýše. Vycházel z ní kouř. Harry se zamračil. Předpokládal, že v této době byl Hagrid klíčník a hajný. Cítil se provinilý, že se s poloobrem nepokusil spřátelit. Na druhou stranu, opravdu by zvládnul vidět dalšího ze svých mrtvých přátel? Byly chvíle, kdy musel odvrátit pohled, když se Sirius smál nebo zářivě usmíval.

Avšak jeho nohy, zdá se, rozhodly za něj. Už teď byl napůl cesty a Harry byl rozhodnutý, že je připravený uzavřít přátelství. Ale jak se přibližoval, jeho odvaha postupně selhávala. Uhnul ze své trasy a nakonec prošel kolem domku, jako by byl zrovna na procházce podél Zapovězeného lesa. Když uviděl Hagrida, jak okopává záhon s dýněmi, prudce zastavil. Velký muž vzhlédl.

„Ahoj,“ řekl, narovnal se a otřel si ruce do kalhot. „Vy musíte bejt ten novej profesor.“ Udělal pár kroků ze záhonu a napřáhl ruku. „Rubeus Hagrid, hajnej.“ Harry cítil, jak se mu na tvář dere úsměv a ušklíbl se.

„Kristian Valen,“ řekl, aniž by se nad svým nezvyklým jménem zadrhl. Potřásl si s mužem rukou. „Rád vás poznávám.“

„A já vás, profesore,“ řekl Hagrid s trochu zmateným úsměvem.

„Prosím, říkej mi Kristian, nebo jen Kris.“

„Dobře, fajn, mě lidi většinou říkaj Hagrid. Enom ředitel mi furt říká Rubeus.“ Harry se nepřestával usmívat.

„Takže Hagrid. Vidím, že máš dýně na Halloween téměř připravené?“

„Jo, k tomu sou určený tydle,“ řekl a ukázal na velké dýně. Harry by řekl, že se muž cítí trochu nepohodlně, a hádal, že většina ostatních profesorů s ním nikdy moc nemluvila. Netušil, jak dlouho je tu Hagrid zaměstnaný. Než mohl svůj odhad propočítat, Hagrid znovu promluvil. „Nečekám to, ale nechtěl byste jít dál na trochu čaje?“

„Já… No, šel jsem na procházku, ale rád si dám šálek a popovídám si,“ řekl Harry. „Ostatní profesoři sem zřejmě chodí mluvit jen o svých studentech a výuce.“ Hagrid se uculil.

„Dobře, jdeme na to.“ Harry dychtivě následoval Hagrida do baráčku. Bylo to skoro přesně takové, jak si pamatoval. Příliš se nestaral, že bude muset jíst kamenné koláče. Na tváři měl konstantní úsměv, až ho napadlo, jestli si Hagrid nebude myslet, že je trochu divný. Ale poloobrovi to evidentně nevadilo. Pili čaj a povídali si, většinou o temných tvorech. Teď, když o nich Harry pár věcí věděl, neváhal Hagrida varovat před některými z těch, o něž jevil zvláštní zájem. Draci byli oblíbené téma. O hodinu později si Harry s lítostí pomyslel, že by měl už jít. Oba měli práci.

„Bylo moc hezké si s tebou popovídat, Hagride,“ řekl Harry, když stáli zase venku.

„Jo, moc pěkný,“ souhlasil Hagrid. „Profesoři sem dolů moc nechoděj.“

„No, já se brzy vrátím, jestli ti to nevadí.“

„Mně to vůbec nevadí, Krisi.“ S mnohem lehčím srdcem, než Harry si od svého příjezdu sem pamatoval, mu zamával na rozloučenou a vydal se podél Zakázaného lesa k jezeru. Napadlo ho, že rychlá chůze by mu mohla pomoct strávit ty kamenné koláčky.

Už se blížil k vodě, když zaslechl, že za ním někdo jde. Nenuceně se otočil, přičemž potlačil své bojové instinkty, a uviděl Luciuse Malfoye, jak sestupuje po trávníku směrem k němu.

„Pane profesore,“ pozdravil Lucius. „Jste venku na procházce?“

„Pane Malfoyi,“ odpověděl Harry. „Ano, jsem.“

„Jistě, je na to krásný den.“ Harry si v takových rozhovorech příliš neliboval. Zvláště ne s lidmi, jako je Lucius.

„Ano,“ řekl, když si uvědomil, že Lucius čeká na odpověď. Blonďák teď stál přímo před ním, možná o pár centimetrů blíž, než bylo Harrymu příjemné.

„Nevadí, když se připojím?“ Harry zamrkal.

„Uh, jistě.“ Lucius pobídl Harryho k chůzi a teď kráčeli vedle sebe. Harry čekal, až jeho společník objasní svůj záměr. Co má Malfoy za lubem?

„Přemýšlel jsem o léčitelství,“ řekl náhle Lucius a nespouštěl oči z jezera, podél něhož kráčeli. Harry na něho ze strany pohlédl.

„Vy chcete studovat léčitelství?“

„Dobrý bože, ne,“ řekl Lucius. „Řekl jsem, že jsem o tom přemýšlel, konkrétně ve vztahu k vám.“

„Eh?“

„Zajímalo by mě, proč jste se pro to rozhodl, když jste očividně tak dobrý v Obraně.“ Harry se zastavil, což Lucius udělal taky, a se zvednutým obočím se obrátil k poněkud menšímu muži.

„Strašně moc to zní jako otázka na budoucnost,“ poznamenal Harry.

„Takhle jsem to vyjádřit nechtěl,“ řekl Lucius a najednou byl jeho hlas jemnější, což Harrymu přineslo úplně jiný druh mrazení v zádech. Ten hlas zněl až příliš podobný tomu, který Draco občas používal ... v posteli. „Jen jsem chtěl vědět, co vás přivedlo k léčitelství.“

„Aha,“ řekl Harry a cítil se podivně ochuzený, že se Lucius pravděpodobně nepokouší nijak intrikovat. Lucius se dal znovu do chůze. Harry ho následoval a uvažoval nad otázkou.

„Myslím, že jsem chtěl začít pomáhat lidem něčím dobrým a konkrétním,“ začal Harry zamyšleně. Pomalu začal popisovat, co považoval za fascinující na procesu hojení a jak složité udělala příroda lidské tělo. Lucius pozorně naslouchal, příležitostně položil otázku. Po čase se obrátili směrem k hradu, a při chůzi kolem Famfrpálového hřiště změnili téma hovoru na hru a kterým týmům fandí. Netřeba dodávat, že byl Lucius zděšený, když mu Harry řekl o Kudleyských kanonýrech, ačkoli to Harry řekl vlastně jen proto, aby mladého muže poškádlil.

„To nemůžete myslet vážně!“ zvolal Lucius, skutečně šokovaný.

„Ne, ve skutečnosti ne. Prostě se mi líbili, když jsem byl malý, protože s Famfrpálem mě seznámil můj kamarád a já jsem žádné jiné týmy neznal.“ Lucius se na něho podíval úkosem.

„Kdy se to stalo?“

„Můj první rok v Bradavicích,“ řekl Harry bez přemýšlení.

„Hrál jste za Nebelvír?“

„Chytače,“ řekl Harry s úšklebkem.

„To jsem mohl tušit, s vaší postavou.“ Luciusovy oči potulovaly po Harryho těle a profesor nedokázal potlačit mírný ruměnec ve tváři. „Vsadím se, že jste vyhrál hodně zápasů.“ 

Harry zahlédl skupinu Mrzimorů, jak jdou na hřiště. V tak pěkném počasí byla venku velká spousta studentů. Z nějakého důvodu mu myšlenka, že je vidí pohromadě tolik lidí, byla nepříjemná.

„Musím dohnat spoustu práce,“ řekl Harry rychle. „Uvidíme se ve třídě, pane Malfoyi.“

„Ano, nemůžu se dočkat,“ řekl Lucius, jeho hlas byl hlubší. Harry přikývl, a aniž by se na něj podíval, spěchal do hradu. Nezpomalil, dokud nebyl bezpečně uvnitř svých pokojů. Téměř se zhroutil do křesla.

Co to sakra bylo? Že by Lucius byl ... Pak se nad Harryho hlavou rozsvítilo Lumos. Ten had! Snaží se získat informace o budoucnosti! Nebo ne? Harry se zamračil. Možná si chtěl prostě jen popovídat ... nebo možná ... Harryho vnitřnosti udělaly salto. Možná, že s ním Lucius flirtoval ... tak trochu?

Ne, to je směšné. Harry nebyl materiál k flirtování. Jasně, že měl senzačního přítele, ale s Dracem se poznávali roky. Lidé prostě jen tak … A rozhodně ne Lucius Malfoy! Navíc byl student a Harry byl jeho profesor. Studenti se svými profesory neflirtují. Harry si vzpomněl na své vlastní názory na jeho bývalé profesory a otřásl se. Ne, nedokázal si představit, že by s některým z nich flirtoval.

Takže zbývá jen jedna možnost: Zmijozel stále zůstává Zmijozelem. Od této chvíle si Harry prostě musí dávat pozor na to, co říká.

XXX

Když se čas překulil do neděle, šel Harry do Brumbálovy kanceláře. Nedělal si příliš velké naděje, a udělal dobře. Ředitel se chtěl jenom informovat, jak mu jde jeho vyučování a prohlásil, že na prozkoumání Obraceče času měl málo času. Brzy to bude jeho priorita, ale Harry musí být trpělivý. Na příští měsíc si s ním Brumbál domluvil schůzku, při které plánoval na Harryho osobě provést nějaké testy. Do té doby si snad ten Obraceč prohlédne důkladněji.

Harry odešel bez toho, aby se jakkoli přiblížil k tomu, že se dostane domů. A přestože mu chyběli přátelé, a Draco dokonce nesmírně, nezoufal si. Pomyslel si, že být tady rozhodně nebylo žádné mučení. Ve skutečnosti to tu většinou bylo skvělé. Harry jen málokdy zažil tolik dobrých nocí za sebou. O setkání a o svých pocitech se zmínil ve svých dopisech Dracovi, které teď připomínaly spíš deník. Harry své pocity tak úplně nechápal, ale na své okolí a lidi kolem sebe, si začínal zvykat. Jedinou otázkou bylo: Mohl by tu zůstat bez následků?

XXX

„Jedem!“ křičel Harry a hlasitě tleskal. Zaznělo sborové „bů“ a ozvala se píšťalka. „Ále, faul! Faul!“ Harry sledoval, jak byly Havraspáru uděleny body, ale rychle na to zapomněl, protože hra pokračovala. Nebelvír - Havraspár, v tuhle chvíli stav 60-80. „Do toho!“ 

Harry si nikdy nepomyslel, že ve svém životě bude ještě někdy s potěšením sledovat Famfrpálovou hru, a dokonce i když jeho tým nevítězil! Bylo úžasné sledovat svého otce ve vzduchu. James obsáhl prostor celého hřiště. Harry obdivoval i ostatní v týmu, dokonce i chytače, dívku ze třetího ročníku, kterou neznal. Uvažoval, jestli se naštvala, když zjistila, že James ukradl cvičnou Zlatonku. Harry si pro sebe zavrtěl hlavou.

„Nebelvír skóruje!“ vykřikl komentátor.

„Jo!“ zařval Harry a jeho pěst se vymrštila nad hlavu.

„Vypadá to, že jste si vybral kolej, profesore Valene,“ poznamenala vedle něho McGonagallová. Harry se na ni rozpačitě podíval.

„Eh, no, myslel jsem, že kdybych při každém zápasu fandil jinému týmu, nemusel bych si vybírat kolej, ale pořád bych si mohl hru užívat naplno.“ Její rty se mírně stáhly, ale kývla hlavou a tak to Harry bral jako schválení. Vrátil se k hledání Zlatonky.

Harryho s překvapením sledoval, jak James Zlatonku v podstatě líznul a nasměroval ji na Chytačku, která poměrně rychle prosvištěla kolem a chytila ji. Nebelvír vyhrál a Harry se usmíval, když Nebelvíři zvedli dívku na ramena. Alespoň se jí James nepokusil ukrást její ovace, stejně jako jí ukradl zlatonku.

Když se Harry vracel do hradu, někdo do něho vrazil a on otočil hlavu. Jeho oči se setkaly se šedým pohledem Luciuse.

„Vzrušující hra, že, pane profesore?“ zeptal se.

„Ano, docela.“

Lucius se usmál. Zdálo se, že stojí strašně blízko a Harrymu se pod límcem udělalo trochu horko.

„Napadlo mě, jestli bych zítra mohl přijít do vaší kanceláře a něco prodiskutovat.“

„Zítra je neděle,“ řekl Harry.

„Ano, já vím,“ usmál se Lucius potutelně. „Je to problém?“

„Vůbec ne, moje dveře jsou stále otevřené.“

„Skvělé. Uvidíme se později.“ Lucius se kolem něho protáhl a jeho hábit se zavlnil ve větru. Harry se po tom setkání cítil zvláštně nervózně. S čímkoliv se Lucius chystal vytasit tentokrát, Harry mu na to neskočí.

Dole ve sklepení Lucius, s výrazem zkušeného gentlemana, popíjel svou propašovanou Ohnivou whisky. Získá svou Zlatonku jménem Harry Potter. Možná to bude trvat déle než obvykle, a jeho taktika bude jiná, než na co je zvyklý, ale Lucius svou Zlatonku dostane a hru vyhraje.

ooOoo


Pokračování  >>>Mulligan 8