Mulligan - 5.

Autor: Elpin
Překlad: Nade
Tak, a tady máme opět jmenovitě všechny, kteří mi tu nechali komentář: Nejdřív první anonymek, pak Káťa, Saskya, Jenny, Jutaki AiShine, Lily, Sung, Bobo, Lafix, Zuzana, bacil, Ariwa sea, kali, Anna, a nakonec druhý anonymek, který ovšem komentoval hned čtyřikrát! Obdivuhodná snaha o zanechání komentáře, která se velmi cení, protože většina z nás by to po tolika nezdarech prostě naštvaně vzdala. Takže máš u mě velké plus. :-D
A speciální dík ještě jednou Jutaki AiShine za konzultace s překladem.

Kapitola pět: Mistři ve svém oboru

Všichni hadi v jejich koleji spali, i když žádný z nich příliš tvrdě. Vždyť se také museli mít neustále na pozoru. Dole ve sklepení se zvuky šířily snadno, zněly ozvěnou po chodbách a pokojích. Šeptané tajemství muselo být zašeptané skutečně velmi tiše.

Lucius Malfoy však nespal. Bylo pro něho důležité, aby byl vzhůru vždy dřív než jeho spolubydlící. Pokud kdokoli vytáhl se žertíkem na jednoho ze svých zmijozelských kolegů nebo kolegyň, chtěl o tom vědět, a s trochou štěstí také sledovat výsledek. Také mu to dávalo prostor na péči o svůj vzhled - taková dokonalost nepřicházela sama o sobě - ​​a čas navíc, aby pracoval na svém prospěchu. Dnes ráno však Lucius žádnou z těchto věcí nedělal (když pomineme rituál rozčesávání vlasů). Přemýšlel totiž o jistém novém profesorovi.

Harry Potter, ztroskotanec v čase, byl nyní Luciusův profesor Valen. Ten muž byl mírně řečeno záhadný. Pokud si jeho budoucí syn, jakýsi Draco Malfoy, vybral toho chlapce jako milence, pak na tom mladém, zatím starším Potterovi, musí být rozhodně něco velmi zvláštního.

To byla další věc, Lucius neznal Jamese Pottera osobně, ale bylo snadné mu přiznat otcovství, stačilo si je ve Velké síni jedinkrát porovnat. Přesto nic z Jamesovy osobnosti v jeho synovi najít nedokázal. Nebylo tam nic z té sebejistoty, nebo spíše, arogance. Při jejich prvním setkání působil Harry trochu jako idiot, ale je celkem pochopitelné, že byl zmatený. Ale teď, kdyby o něm Lucius nic nevěděl, by ho odhadoval na Zmijozela.

Způsob, jakým se muž pohyboval, s grácií a jistotou, které si zřejmě ani nebyl vědom, Luciusovi napovídal, že to byl kouzelník vycvičený pro boj. Hodina OPČM toho byla dostatečným důkazem, Harry Potter byl bezpochyby mistrný duelant a obávaný soupeř. A to, jak mu při jejich prvním setkání vyhrožoval … velmi zmijozelské. Lucius se nepatrně zachvěl, když si uvědomil, že Harry Potter je jakási kombinace hada a lva: divoký, odhodlaný, mazaný a zjevně dobře informovaný, a to vše zabalené v jednom. Netřeba říkat, že se Lucius nemohl dočkat, až ho bude pozorovat během jejich další hodiny Obrany.

A samozřejmě, pořád tu byl ještě ten vzrušující příslib informací o budoucnosti. Lucius byl čistý Zmijozel (nikdy by nepřiznal, že je ve skutečnosti značně odvážnější, než jeho kolegové hadi; zatím to nepřipouštěl ani sám sobě) a mít skutečného, spolehlivého a docela pohledného Zvěstovatele budoucnosti, bylo příliš dobré, aby si to nechal ujít. Lucius se svou budoucnost chystal zajistit tím, že bude dopředu vědět, co má přijít.

Také se nenechal odradit Harryho nebelvírským morálním kodexem "nic neprozradím". Chystal se obranu toho muže strhnout. Viděl všechny ty pohledy. Bylo snadné někoho svést, aby získal informace. Lucius to na své kolegy Zmijozely, a dokonce, v jednom nebo dvou případech, i na předchozí profesory, používal neustále, a téměř bez jakéhokoliv úsilí. Sex si užíval čistě účelově, což bylo jeho tajné motto, ale ve skutečnosti nikdy nezašel až do krajností, protože to nebylo nutné. Tentokrát by to práce ani nebyla, protože Harry byl Malfoye hoden: tato skutečnost byla potvrzena příští generací.

Toto byl rovněž jeden ze způsobů získávání informací, které Luciuse nenaučil jeho otec. Ten muž měl příliš nebelvírské vystupování, než aby zvládl jakýkoli jiný druh svádění než: „Pojď sem, holka."  Ten člověk mohl snadno, a velmi dobře, provozovat zastrašování a politiku, ale ve svém jednání postrádal určitou jemnost. Lucius měl v záměru být lepší než jeho otec a také s určitostí věděl, že bude, to mu Harry ani prozradit nemusel. Harry by mu však mohl sdělit jiné věci, které by mohly být ve skutečnosti ještě užitečnější.

Když Lucius zformoval svůj plán, ušklíbl se. Informace znamenají moc, a tu mu Harry poskytne. Ne, že by potřeboval lepší lekce Obrany. Teď však nebyl čas přemýšlet nad aspektem otcova způsobu, jak učil svého syna ... Lucius ostře potřásl hlavou a přehodnotil své myšlenky.

"Lord" Voldemort se dal do pohybu. A přestože lidé dávali jako obvykle přednost životu v bludu, Lucius si naopak umínil, že nikdy nebude naivní ohledně ničeho nebo nikoho. Voldemort byl někdo, s kým se musí počítat. Skutečnost, že Luciusův otec už ho podporoval, byla dostatečným důkazem. Osobně si Lucius myslel, že na výběr strany je ještě příliš brzy. Nebyl hazardér (což pravý Zmijozel nikdy není) a chtěl mít jistotu, že bude na vítězné straně. Čistokrevné hodnoty a ideologie mohou být snadno ignorovány ve prospěch zajištění vítězství.

Lucius si zkontroloval čas. Ve sklepení už bylo rušno a on chtěl být u snídaně, aby mu neušly žádné skandály nebo podívaná. Třeba ti zábavní Pobertové by mohli přijít se svým dalším kouskem. Mladý Malfoy v zrcadle ve svém Primusovském pokoji rychle zkontrolovat svůj vzhled a označil ho za uspokojující. Vyrazil do Velké síně s vírou ve své schopnosti a připravený vyslechnout, co říká jeho budoucnost.

XXX

Harry seděl u snídaně a ještě jednou si pročítal své učební plány. Byl s tím brzy hotový, ale stejně byl rozrušený, protože mu právě došlo, že jeho první dnešní třída bude nebelvírský pátý ročník. No jistě, taky Mrzimor, ale ti asi problém nebudou. Ne, největší problém, díky kterému Harrymu téměř vypadl šálek čaje z roztřesené ruky, byli čtyři studenti a jedna studentka. Po roce 1995 bude naživu jen jeden z nich.

Harryho fyzicky bolelo na hrudi při pouhém pomyšlení, že uvidí své rodiče, a znovu Siriuse. A krev mu vřela, když si uvědomil, že ve své třídě uvidí sedět Petera Pettrigrewa. V duchu se modlil, aby byl Remus stále tím zdrojem klidu a rozumu. Dnes ráno se prostě cítil trochu zavalený.

V určitou chvíli začala přilétat pošta a Harry předpokládal, že to je ten důvod, proč se zvýšil hluk. Nevěnoval tomu příliš pozornosti, protože se zabýval svými papíry. Málem pak převrhl svou sklenici dýňové šťávy, když se jeho ramene dotkla ruka. Vzhlédl a uviděl profesorku Calchasovou, jak na něho s podivným úsměvem zírá.

„Nebuďte nervózní,“ řekla a její hlas byl jedinou věcí, díky které si Harry konečně naplno uvědomil, že je skutečně učitelkou věštění. Byl podobný jako u Trelawneyové, ale to znamenalo i naději, pokud by měl přijít obvyklý příslib bolestivé smrti. „Váš úspěch bude dnes pokračovat.“ S tím se vrátila zpět ke svému toustu s máslem.

„Dobře,“ řekl Harry a začal sbírat své papíry. „Díky.“

„Neděkujte mi,“ řekla Calchasová a naklonila hlavu na stranu, jako by něčemu naslouchala. „Nikdy nepřijímám poděkování za to, že říkám pravdu.“ Harry znovu přikývl a bez dalšího slova vstal. Zdá se, že není třeba se oblékat nebo vypadat divně, abyste skutečně byli divní. Harry zavrtěl hlavou a uvažoval, jestli mu brzy bude vykládat o jeho blížícím se zániku. Použil všechny tajné chodby, které znal, aby se dostal do třídy OPČM, aniž by potkal studenty. Dorazil tam jako první, posadil se ke stolu a snažil se zůstat klidný. Snažil se pročítat svůj plán, ale jeho oči zůstávaly upřené na jedno slovo, zatímco jeho mozek tiše vyšiloval.

Brzy byl slyšet smích tak hlasitý, že snadno pronikl přes dveře, které se trochu hlasitěji otevřely. Harry se obrnil, prostě zatím ještě nebyl připravený se podívat.

„Svatý Merline na holi!“ Jeden chlapec se zasmál.

„Co ten výraz vůbec znamená?“ poukázal klidnější hlas. Téměř přehlušil odpovědi ostatních.

„Já vím, já vím, moje brilantnost nezná hranic. Jsem si jistý, že ji každým dnem přesvědčím!“

„V den, kdy zamrzne peklo,“ řekl chladný dívčí hlas. Harry vzhlédl, protože už to déle nevydržel. Díval se na scénu před sebou. Čtyři nebelvírští kluci stáli uprostřed třídy. Sirius, James, Remus a Peter, všichni vypadali přesně jako vzpomínka, do které Harry kdysi nahlédl. Všichni zírali na dveře, James se zdál nervózní, zatímco Sirius se tvářil pobaveně. Remus vypadal, jako by chtěl zasáhnout, ale držel jazyk za zuby. Ve dveřích stála Lily Evansová a vypadala stejně rozzlobená, jako ji Harry viděl ve vzpomínce. Zírala na Jamese.

„Nelíbily se ti?“ zeptal se James.

„Líbily? Ne. Nerada se totiž probouzím do stížností svých spolubydlících, že se topí v růžích. Trvalo tři hodiny, než jsem je odstranila, a Selina neměla čas si udělat vlasy a obviňuje z toho mě.“

„... se omlouvám?“ James sledoval, jak Lily produpala kolem něho rovnou do přední části učebny, kde se strnule posadila a otevřela knihu, kterou si přinesla. Sirius vrhnul na Jamese sympatizující pohled a odtáhl ho na přední sedadla na druhé straně uličky. Remus si sedl s Petrem hned za dvojicí. Ačkoli dovnitř vcházel i zbytek třídy, Harry zíral jen na ně. Všichni Pobertové si spolu povídali a smáli se, jen Remus se pokoušel číst. Peter drcnul Jamese do ramene a na něco se ho ptal. Harry to nemohl slyšet přes narůstající hluk ostatních studentů. Lily seděla tiše a četla si. Vzhlédla, když si přisedla nebelvírská spolužačka, ale opět sklesle spustila zrak, když se druhá dívka ostře odvrátila, protože si tam sedla jen proto, že všechna ostatní místa byla plná.

Harry studoval čtyři studenty, a to velmi podrobně, krysu většinou ignoroval. Zjistil, že nejtěžší bylo sledovat Siriuse, jak se směje a občas Jamese popichuje. Sirius s Harrym byl, živý a příležitostně téměř otcovský. Teď byl pryč, a ta ztráta ho znovu ranila. Jak zpozoroval, začal si James pohrávat s kapsou svého hábitu. Něco se z ní snažil dostat ven a Harry se zamračil. James vytáhl Zlatonku a snažil se ji udržet pod lavicí. Pokoušel se na ni namířit hůlku, ale úhel byl příliš ostrý a on ji upustil. Vyletěla mu z ruky a začala poletovat po místnosti. Studenti vydechli překvapením a začali se smát, zatímco sledovali její pohyb, když kličkovala mezi jejich hlavami. Doletěla až k Harrymu a několikrát zakroužila kolem jeho stolu.

Právě dělala třetí kolečko, když Harryho ruka vystřelila se sebejistou rychlostí a zlatý míček chytila přímo před ním. Rozhostilo se ticho. Harry se zvedl ze židle, přešel kolem stolu, vytáhl hůlku a namířil na Zlatonku. Její křídla se složila a Harry si ji dal do kapsy. Rozhlédl se po třídě, aniž by někoho z nich skutečně vnímal, alespoň ne ty v přední části.

„Nebudu se ptát, kdo měl v kapse Zlatonku, ale řeknu vám, že ten, kdo to udělal, bude mít v těchto hodinách pravděpodobné výhodu.“ Nemohl si pomoci, ale ušklíbl se, když viděl, jak se Jamesova mladá tvář rozsvítila šokem a nedůvěrou, spolu s nemalým množstvím radosti. „Samozřejmě za předpokladu, že ta osoba dokáže své famfrpálové reflexy přenést z hřiště na bitevní pole.“ Několik dětí se nad posledním slovem zamračilo. James a Sirius se po sobě přestali samolibě dívat. Harry polkl. Byl učitel. Oni byli jen studenti. Nic zvláštního.

Harry se pustil do svého, již tradičního vystoupení, pouze vyměnil OVCE za NKÚ. Studenti měli, překvapivě, téměř stejnou reakci jako sedmý ročník. Jenom byli trochu víc šokovaní, a Sirius a James se pořád zájemně pošťuchovali a vysílali tiché výzvy k souboji všem ostatním.

Harrymu se podařilo nebýt ohromený, když se Lily zvedla, aby odpověděla na otázku. Její tichý hlas, tak mladý a znějící téměř křehce, v Harrym budil touhu navždy ji chránit. Usmál se, když odpověděla správně.

„Přesně tak. Deset bodů pro Nebelvír, slečno ...?“

„Evansová, pane,“ řekla. James zamumlal něco, co znělo podezřele jako "brzy Potterová".

„Slečno Evansová. Musíte mi všichni prominout, pokud budu potřebovat čas, abych se naučil všechna vaše jména. To množství studentů je pro někoho, kdo byl domácí učitel, docela zdrcující.“ Harry pokračoval ve vyučování, snad jen s malým úsměvem, když některý z jeho blízkých dělal správně kouzlo, ale jinak si udržel chladnou hlavu. Znovu si představil sám sebe ve Snapově vzpomínce a pomyslel si, že tito lidé nejsou skuteční. Ve skutečnosti nemohl natáhnout ruku a dotknout se jich. Jeho rodiče byli stále mrtví.

Ale nebyli, ne v této době. A když hodina skončila a on pozoroval Poberty a Lily, jak odcházejí, někteří z nich se smíchem, zatímco jiní se mračili, cítil se Harry vyčerpaný a potřeboval si sednout. Téměř na ně nepromluvil a teď cítil, že by měl. Měl by se snažit je poznat. Konec konců to byla jeho šance, a co když se tady zasekl? Chtěl by jim to případně říct? Ať tak či onak, udělal si Harry v duchu poznámku, aby s nimi komunikoval. Chtěl vidět, jak se na něho Lily znovu usmívá, a Jamesův provinilý výraz, kdyby mu Harry řekl, že ví, kdo ukradl cvičnou Zlatonku.

„Kvůli čemu se usmíváte?“ protáhl hlas ode dveří. Harryho hlava vystřelila nahoru. Lucius se opíral o rám, se zvědavým výrazem ve tváři. „Srpec za vaše myšlenky?“

„Jenom jsem rád, že hodina proběhla dobře,“ řekl Harry, téměř úplně pravdivě. „Potřebujete něco?“ Luciusův úšklebek Harrymu nic neprozradil, přesto jeho žaludek udělal podivný přemet. Zmijozel se odstrčil od futer a loudal se směrem ke stolu.

„Přemýšlel jsem, pane profesore, o svých plánech po Bradavicích,“ řekl a poté se rukama opřel o stůl. Harry se snažil neprodlévat očima na Liciusových prstech, jak se opíraly o hladký dřevěný povrch. Byli stejné jako Dracovy, jen se zdály větší, stejně jako všechno ostatní na tom muži … chlapci! Prokrista, Harry si neustále musel připomínat Luciusův věk.

„A jak daleko jste se ve svých úvahách dostal?“ zeptal se Harry a byl potěšený, že jeho hlas zněl starší, než se přinejmenším sám cítil. Proč si Harry s tímhle Malfoyem vždycky připadal jako drzý spratek, zatímco veškeré Dracovo jednání budilo dojem, že se baví se vzdorovitým dvouletým dítětem?

„Vlastně jsem přemýšlel o Mistrovských zkouškách z Obrany,“ řekl mladý muž ledabyle, což přinutilo Harryho zamrkat a podívat se blonďákovi do očí.

„A kdo, smím-li se ptát, by vás v tom měl vyučovat?“ Luciusova ústa se postupně zformovala do mazaného úšklebku.

„No vy, samozřejmě,“ řekl a naklonil se mírně dopředu. „Opravdu bych ocenil, kdybychom mohli začít co nejdřív. Co takhle několik doučovacích hodin pro ujištění, že mám potenciál?“ Harry se opřel dozadu, možná trochu důrazněji, a jen tak mimochodem si založil ruce na prsou. Oh, tak tohle bude dobré. Chystal se užít si každý okamžik. Upřel na Luciuse pozorný pohled, přičemž hltal každý detail.

„S potěšením bych vás vzal do učení, ale bohužel jsem ještě nedokončil své vlastní mistrovství ... z léčitelství.“ Harry potlačil zachechtání, když Lucius zamrkal a jeho ústa se pootevřela.

„Ale ... je vám dvacet dva a Brumbál vás nechal učit Obranu bez předchozí praxe! A jste v tom tak dobrý, určitě byste zkoušku udělal, když ne brzy, tak časem určitě."

„Děkuji vám za vaše lichotky, pane Malfoyi, ale obávám se, že jsem v sedmnácti neměl dost příležitostí začít ve svém mistrovství. A i když jsem byl v Obraně dobrý, jako svoji kariéru jsem ji nechtěl. Teď, samozřejmě, požádám Brumbála, aby vám našel vhodnějšího Mistra, abyste mohl pokračovat ve studiu, až složíte vaše OVCE …“

„Ne, ne, to je v pořádku. Pokud nejste k dispozici, poohlédnu se po nějakém Mistrovi ve Francii,“ řekl Lucius, ale jen stěží se mu dařilo zachovat klid. „Pane profesore,“ pokynul mu krátce hlavou a odešel z místnosti. Harry dlouhou chvíli jen mlčky seděl a přemýšlel, kam tím ten lstivý Zmijozel míří. Malého pocitu zklamání, že nebude moci vzít Luciuse do učení, si nevšímal.

Jeho úvahy byly přerušeny další třídou, a tak znovu začal se svou přednáškou. Studenti na něho zjevně reagovali a Harry doufal, že si tak budou počínat i nadále. Možná, že čas zde strávený nebude tak špatný, jak se obával.

XXX

Přestože Lucius Malfoy zachovával nečitelnou tvář, v duchu zuřil. Co teď? Ten muž byl každým okamžikem záhadnější. Jak může být někdo v Obraně tak dobrý, ale nechce ji dělat jako profesi, a proč bylo Harrymu zabráněno pokračovat v jeho vzdělání? Pro inteligentní osobu, jako je Lucius, nebylo moc těžké to uhodnout: Harry Potter bojoval ve válce, získal trénink formou zkušeností, a válka skončila teprve nedávno.

Byla to ta samá válka, která právě začínala? Lucius se otřásl při pomyšlení na válku, která zuří tak dlouho. Válečný čas se mu nelíbil, protože byli v nejistotě, dokud nebylo zjevné, která strana je silnější. A dokonce i pak mohly nastat podivné skutečnosti, které by rovnováhu mohly narušit. Ne, pro Luciusovy způsoby podnikání byl mír nejvhodnější doba.

Ale to bylo nepodstatné, protože ve skutečnosti se učedníkem stát nechtěl. Hledal jen nějaký způsob, jak trávit čas o samotě s profesorem OPČM. Potřeboval jen myslet a odpovědi brzy přijdou samy. Pro tuto chvíli by postačilo využít každou vhodnou chvíli, aby na hezkého učitele nechal zapůsobit svůj šarm.

XXX

Pobertové se tajně zakrádali do své klubovny, jak ji pojmenovali kvůli neschopnosti dohodnout se na něčem jiném. James Potter, který byl převážně vůdce, se zastavil a podíval se nahoru a do chodby. Bylo velmi důležité, aby o nich nikdo nevěděl, a protože už byli příliš velcí, aby se všichni vešli pod plášť, museli být opatrní.

„Dobrý. Myslím, že vzduch je čistý,“ zašeptal. Vytáhl hůlku a držel ji před obličejem, jako při duelu. Pak namířil na tapisérii přímo před nimi, která zobrazovala starého, vrásčitého a – dá-li se tomu věřit – domácky vypadajícího skřeta, co sedí ve velkém koženém ušáku a kouří dýmku. „Vyzývám tě k obraně své rasy a vyznání,“ zanotoval James tak královsky, jak jen dokázal. Skřet vzhlédl od knihy ve svém klíně.

„Jen jdi,“ zamumlal a gobelín se zatřpytil. James ho rychle odhrnul stranou a dával pozor, zatímco ostatní tři kluci spěchali kolem něho. Jakmile byli všichni uvnitř tmavé chodby, rozsvítili své hůlky a začali stoupat po dlouhém, točitém schodišti. Nakonec prošli těžkými dveřmi do pěkné a útulné místnosti. Vypadalo to velmi podobně jako nebelvírská společenská místnost, pouze mnohem, mnohem menší, jen s jedním stolkem a čtyřmi křesly a pohovkou kolem něho. Za křesly byl také malý krb. Okna byla větší než ve věži, i když to byl pravděpodobně jen jejich pocit, protože prostor byl tak malý. Z oken jste mohli vidět na míle v téměř každém směru, s výjimkou směrem do hor na severu. Pro čtyři chlapce to bylo dost praktické místo.

„Sladký Godriku, jsem vyřízenej,“ povzdechl si Sirius a žuchnul na pohovku. James zabral největší pohodlné křeslo, takže byl zády ke krbu, a zbytek zaujal svá místa tak, že udělali kruh. Remus okamžitě vytáhl obvyklou knihu.

„Ne,“ řekl James a naklonil se dopředu, aby svému příteli sebral knihu z rukou. Remusových protestů si nevšímal. „Musíme uspořádat řádnou schůzi. První, myslím.“

„Nedělali jsme řádnou schůzi, protože jsme byli děti, Jamsie,“ řekl Sirius s úšklebkem. James se na něho zamračil. Nenáviděl, když mu Sirius takhle říkal.

„Možná, ale stále jsme Pobertové a už dlouho dobu jsme tu neměli tak zajímavý vývoj.“

„Jaký vývoj?“ zeptal se Remus. Sirius se natáhl na gauči a Peter něco vyhrabával ve své tašce, pravděpodobně sladkosti.

„Náš nový profesor OPČM, samozřejmě,“ řekl James a znělo to, jako by plísnil malé děti.

„Nové profesory jsme měli už dřív,“ zdůraznil Sirius. Ale zamyslel se nad tím a pak se posadil. „Ale tvoji připomínku uznávám.“

„Tak, co si myslíte, kluci?“ zeptal se James, pohledem sklouzl z jednoho na druhého, ačkoli na Petra se vlastně nepodíval.

„Já myslím, že mi musíš vrátit mou knihu,“ řekl Remus. „Letos nás čekají NKÚ!“

„Tuhle výmluvu jsi už použil, Moony," řekl Sirius s úšklebkem.

„Asi milionkrát,“ dodal James.

„To není výmluva!“ trval Remus na svém.

„To je jedno. Tak, kdo si myslí, že je sexy?“ zeptal se Sirius.

„Co to s tím má co dělat?“ zeptal se Remus.

„Eh ... všechno?“

„Myslel jsem, že budeme především diskutovat o jeho schopnostech výuky.“

„Kluci, kluci, takhle se nikam nedostaneme,“ přerušil je James. „Jako starý manželský pár se můžete hádat ve svém volném čase. Co se sporu týče: Remusi, ty jsi v tomhle vždycky mimo, a samozřejmě, že je sexy. Je mi podobný, co myslíte?“ Sirius a Remus zasténali nad širokým úsměvem na tváři jejich přítele.

„On nevypadá jako ty,“ naléhal Sirius.

„Viděli jste vůbec našeho nového profesora?“ zeptal se James vážně. „Oh, počkat, hustý. Pokud si myslíte, že on je sexy, pak si musíte myslet, že já jsem sexy! Je mi to tak líto, Siriusi, nevím jak to říct, ale ... nemiluju tě.“ 

Sirius se natáhl a tvrdě do Jamese strčil. „Kreténe,“ zamumlal, zatímco se ostatní smáli. „Ty nejsi sexy, jsi jenom náfuka s obrovským egem.“

„No, aspoň ten předmět očividně ovládá,“ řekl Remus rozumně, jako by celou dobu vedli vážnou diskusi. „To je úleva. Možná se v hodinách skutečně něco naučíme.“

„A trochu potěšíme pohledem,“ dodal Sirius.

„Hele, ale Moony má pravdu,“ řekl James, najednou zněl vážněji. „Pokud se máme dostat do bystrozorského programu, budeme potřebovat dobrého učitele.“ Sirius se na to zatvářil zamyšleně a Remus přikývl.

„Nemůžete ode mě pořád opisovat úkoly,“ řekl moudře. „Zvlášť ne v bystrozorské třídě, protože já se do ní nedostanu.“

„Ale pokud Vy-víte-kdo opravdu začne jednat, k boji se dostaneš. A když lidi uvidí, jaký jsi úžasný člověk, věci se změní.“ Remus se na Siriuse smutně usmál.

„Kéž bych mohl sdílet tvůj optimismus.“

„Příliš mnoho sentimentu,“ prohlásil James. „Pojďme se bavit o něčem jiném.“

„Měli byste si udělat své domácí úkoly,“ řekl Remus. „Pobertové se ještě nechystají vyhrát nějakou bitvu, zatím bude jen seriózní práce a trénink.“

„A famfrpálové dovednosti!“ zvolal samolibě James. „V tomhle předmětu budu určitě eso!“

„Dobře, ale pořád musíte dělat domácí úkoly ... mou knihu?“ James konečně předal požadovaný svazek a všichni se usadili k práci. To nebylo něco, co by se v minulých letech v této místnosti často vyskytovalo, ale Voldemortův vliv zasáhl i čtyři mladé kluky. James Potter a Sirius Black teprve začínali projevovat známky dospělosti. Ale stále ještě byli příliš uzavření ve svých školních životech, tam ve své skryté věži. Do konce roku se však stane několik věcí, které je z jejich dětského úkrytu vystrnadí, natrvalo.

ooOoo

Pokračování >>> Mulligan 6