Vábení moci - 35.

kapitola 35. - Záchranná akce (autor Nade)
Tak je tu neděle. Doufám, že od teď se mi už bude dařit přidávat zase pravidelně. Opravdu na tom pracuji. Pilně. :-)


Jako vždy věnuji své díky všem věrným čtenářům a obzvláště těm, kteří nelení a zanechají po sobě stopu, tedy komentík - terkic, Yoru, bacil, Zuzana, Yoku, Jutaki, minimar, Kitti, Lily (stihla jsem to ještě tenhle měsíc, vidíš?), Clowers a jeden Anonymek - kdopak to asi je? Moc všem děkuji. :D

35. kapitola – Záchranná akce

Harry s Ronem trpělivě čekali v Andromedině bytě na kontakt s únosci. Teda trpělivě… To Ron byl ten neskutečně trpělivý, protože Harry by už asi propadl vzteku, zoufalství nebo hysterii, nebýt přítele, který ho neustále udržoval v chodu normálnosti. V rámci mezí samozřejmě.

Na pomoc jim občas přišel někdo z úřadu. Nejdřív se tu objevil jejich šéf Bradáč, aby zjistil, jak se věci mají a vydal příkaz okamžitě ho informovat. Nejdřív se vlastně pokusil Harryho z případu odvolat kvůli osobní zaujatosti, ale nepochodil, protože Harry po něm hodil takový pohled, že Avada se zdála směšnou. S povzdechem pochopil, že se zřejmě snaží zbytečně a ani jeho další podřízený, Weasley, mu nepomohl. Stál při svém příteli jako věrný pes.

Časem se tu ještě objevil Jason a chvíli pobyl, aby trochu odlehčil atmosféru. Jeho přítomnost byla vítanou změnou, protože jeho optimismus byl nakažlivý a povzbuzující.

Nebyl jediný, vystřídalo se jich tu víc. Jedním z nich byl i Sean, který však právě před chvílí odešel v nějakém naléhavém případě. Přišla mu sova, po níž okamžitě poslal odpověď a po čase se sebral k odchodu. Slíbil, že se ještě vrátí.

Už byl večer a Harryho nervozita se stupňovala. Snažil se nemyslet, kde se asi nachází jeho malý milovaný kmotřenec a co se s ním děje, ale myšlenky si vždycky našly cestu zpět. Doslova se probíjely do jeho vědomí a rozehrávaly hrůzostrašnou hru fantazie. Bylo to záměrné mučení a všichni to věděli. Únosci je napínali schválně, aby je oslabili jejich vlastním zoufalstvím. Skvělá strategie, ale Harry jim k ní gratulovat nehodlal. Měl v úmyslu spoustu jiných věcí, ale tohle rozhodně ne.

V jednu chvíli už to vypadalo nadějně, když se krb rozhořel, oba stáli, hůlky připravené a… Byla to jen Hermionina hlava.

„Ahoj, kluci. Všechno v pořádku?“ zaševelila, když se nejdřív rozhlédla, jestli nehrozí nebezpečí. Byla vždycky rozvážná a opatrná.

„Jsme OK, zlato,“ odpověděl za oba Ron. „Máš něco?“

„U nás taky nic,“ ujistila je spěšně. „Chtěla jsem vám jen říct, že Andromeda je už v pořádku a potřebuje jenom uzdravovací spánek. Mamka je u ní.“

„Díky,“ hlesnul Harry.

Ušklíbla se. „Opravdu není zač. Tak já mizím, abych vám zbytečně neblokovala spojení. Buďte opatrní. Oba.“ Oheň zeleně zaprskal a Mia byla pryč.

„Už jsem ti někdy říkal, jak miluju svoji ženu?“ prohlásil Ron stále ještě zírající do ohně.

„Myslím, že to nedokážu spočítat,“ zamyslel se docela vážně Harry.

„Je to úžasné, když máš někoho…“, začal Ron, ale s poťouchlým úsměvem se sám přerušil. „A vůbec, co jsem se to dnes dočetl v novinách? Ty a Lucius Malfoy. Je to pravda? A kdys to stihnul?“

„Ehm… no…,“ začal vyhýbavě a vysloužil si tím herdu do zad.

„Vymáčkni se, Romeo,“ posmíval se.

„Á, zdá se, že Mia tě zasvětila do mudlovské literatury,“ kličkoval dál Harry, i když věděl, že to bude marné. Ron dokázal být někdy neodbytný jako potlouk.

„Cos myslel, troubo,“ ušklíbnul se. „Ale stále čekám na tvoji zpověď. Svěř se svému drahému příteli, uleví se ti,“ a nasadil takový výraz, že se Harry nedokázal ubránit úsměvu.

„Včera večer, když jsem šel od vás, jsem měl návštěvu. No, a stalo se,“ uzavřel rychle Harry.

„No prima, kámo. Počítej s tím, že Mia bude chtít podrobnosti,“ usmál se Ron. „A jak to teď bude mezi vámi pokračovat?“

„A do prdele!“ vyjevil se Harry. „Dneska mě čeká a já na to úplně zapomněl!“

„Pochopí to,“ ubezpečil ho Ron s pokrčením ramen.

„Jasně, že to pochopí.“ odfrknul Harry, „ale měl jsem mu dát vědět. Mělo to být naše první oficiální rande, chápeš?“

„Chápu. Je to Malfoy. Bude mít kecy, chvíli bude uražený, že‘s na něho zapomněl a ty…,“ udělal významnou pauzu, „dáš mu nějakou ‚sladkou‘ odměnu a on ti odpustí. Několikrát,“ zamrkal mnohoznačně zrzek.

„Pitomče.“ Oba se na sebe navzájem zašklebili. Malá odlehčená chvilka v dlouhém děsivém dni.

„A navíc,“ rozvíjel teorii dál přítel, „když budeš ve sračkách, tak Malfoy to ucítí, ne?“

„Jo, věřím, že jemný nosánek jeho milosti by tohle zaznamenal,“ zachechtal se Harry.

„Myslel jsem to vaše spojení, debile,“ odpálil ho Ron.

Jejich krátký tichý smích byl přerušen zahučením v krbu. Z krbu vylétl srolovaný kus pergamenu. Chvíli na tu věc oba konsternovaně hleděli, hůlky v pohotovosti. Tak je to tady. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.

Ron seslal jednoduché detekční kouzlo a nic. Pergamen nijak nereagoval, bylo to bezpečné. Harry se po něm doslova vrhnul a div ho netrhal nedočkavostí, jak se snažil ho rozbalit.

„Co tam stojí?“ naklonil se mu Ron přes rameno. Četli spolu.

Pane Pottere! Víme, co pro vás váš kmotřenec znamená. Určitě nechcete, aby se tomu malému něco stalo. Je přece tak sladký a roztomilý. Zatím.

Pokud chcete další informace, dostavte se, sám, na adresu Abbeswille číslo popisné 63.

Nedělejte žádné nepředloženosti, jinak vám toho hocha vrátíme po kouskách.

Podpis chyběl.

„Víš, kde to je?“ drtil Harry otázku mezi zuby a prudce zmačkal pergamen v ruce. Ten vzkaz ho opět rozpálil do běla. Po kouskách?!!!!!

„Náhodou jo. Je to kousek od Godrikova dolu, mudlovská vesnice. Chtělo by to přemístit se někam trochu stranou,“ navrhnul rychle Ron a vyškubnul mu ten zmuchlaný cár. „Znám tam skvělé místo.“

„Tak jdeme, veď mě,“ zavelel prudce Harry, chytil se přítelova lokte a společně se v okamžiku přemístili do malého hájku v kopcích nad vesnicí. Byl by tu docela dobrý rozhled, kdyby se už nesetmělo.

„Máš představu, který je to dům?“ zíral Harry na ztemnělou vesnici. Pomalu a zhluboka dýchal, aby své emoce dostal opět pod kontrolu.

„Tipnul bych si ten vzadu naproti. Je trochu stranou a už dlouho opuštěný,“ ukázal zrzek rukou směr. Cítil se svým přítelem a navíc, Teddy přece patří do rodiny. Žaludek měl sevřený stejnými obavami, které trápily Harryho.

„Jdeme blíž,“ navrhnul Harry, „oťukneme to a zavoláme ostatní.“

Kolem sebe zakouzlili zvukotěsnou zábranu, aby na sebe zbytečně neupozornili nechtěnými zvuky, a oklikou se vydali k domu.

No, dům je snad silné slovo, pomyslel si Harry. Polorozpadlá chatrč za mudlovskou vesnicí se zatemněnými okny už od pohledu nebudila důvěru. Harry předpokládal, místní sem moc nechodili. Tím, že dům užívali kouzelníci, byl zřejmě opředený báchorkami o strašidlech, ne-li o něčem horším. To bylo to místo, kde mu měli předat údajné informace. Moc dobře věděl, že využili malého Teddyho jen proto, aby se dostali k němu. Modlil se k Merlinovi, aby byl jeho kmotřenec v pořádku. Nechtěl ani domyslet.

Byli už dost blízko na to, aby zaznamenali magické ochrany domu.

„Teddy je tady,“ zašeptal Harry.

„Jsi si tím jistý?“ ujišťoval se zrzek.

„Jo, naprosto. Kdybys znal Teddyho tak dobře jako já, cítil bys ho. Jeho magie je velmi specifická,“ prohlásil s jistotou Harry. „Zřejmě jeho vlkodlačí a metamorfní geny.“

„Ok, takže teď víme, kde je. Já se vrátím na ministerstvo a všechno to tam vzbouřím. Nedělej tady žádné kraviny, za chvíli jsem zpátky,“ varoval ho zrzek. Věděl, že by ho odsud stejně nedostal.

„Buď v klidu, jenom budu sledovat pohyb,“ uklidnil ho. „Jo, a když už tam budeš, vem mi ze stolu neviditelný plášť. V tom zmatku jsem na něj úplně zapomněl,“ dodal rychle, než se kamarád odebral pryč.

Harry zůstal sám, schovaný mezi stromy a opřený o jeden z kmenů, pozoroval dům. Pro běžného pozorovatel se zdál prázdný a opuštěný, ale oni už věděli své. Rozhodl se, že mu neunikne ani myš. Věděl, že Bystrozoři přijdou, ale nebude to za chvíli, jak sliboval Ron. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, jak to chodí. Nejdřív svolá Bradáč rychlou schůzi a budou dolaďovat strategii. To bude tak půl hodiny, možná víc. Nejradši by tam vlítnul a srovnal to celé se zemí, ale nechtěl ohrozit Teddyho, a navíc by mu šéf pak dal pěkně za uši. Trpělivost však bylo něco, čeho se mu zrovna nedostávalo. Bude to peklo.

ooOoo

Ron se objevil na úřadě, a jak slíbil, způsobil pozdvižení. Celé Bystrozorské oddělení bylo na nohou. Předložil Bradáčovi pergamen, který dostali od únosců, a sdělil mu, že už byli na místě a našli místo, kde Teddyho drží. A samozřejmě, že Harry zůstal hlídkovat na místě. Na poslední informaci reagoval šéf bystrozorů skeptickým pohledem.

„Tak to abychom si pospíšili,“ poznamenal a rychle všechny přítomné svolával na rychlou poradu.

Zrzek ještě rychle odběhl do Harryho kanceláře pro plášť, protože pak už nebude na nic čas. Když však vstoupil, narazil na Seana, jak se o něčem dohaduje s Malfoyem. Neměl žádné pochybnosti, co sem muže přivedlo v tento čas.

„Kde je?“ zareagoval blonďatý muž, jakmile postřehl příchozího. Nebylo nutné specifikovat, na koho se ptá.

„Našli jsme místo, kde drží malého Lupina. Harry tam zůstal,“ řekl a obrátil se na Seana. „Makej do kanceláře k šéfovi, za chvíli to vypukne.“ Mezitím došel k Harryho stolu a vyndal stříbřitý plášť ze šuplíku.

„Vy jste ho tam nechal samotného? Toho bláznivého nebelvíra?“ syčel Lucius, jeho oči vraždily.

„Taky jsem nebelvír,“ opáčil s klidem Ron a chystal se opustit kancelář. Rozhodl se, v rámci přátelství s Harrym, nenechat se tím mužem vytočit.

„Což je samozřejmě neskonale uklidňující,“ prohlásil muž štiplavě a obdařil ho ledovým pohledem. Všichni společně se už pohnuli ze dveří.

„Není v nebezpečí, to byste už věděl, ne?“ zašeptal směrem k Malfoyovi, aby to nikdo neslyšel.

„Zatím,“ opáčil suše dávaje tak zřetelně najevo své mínění, což potvrdil následující větou. „Jak znám pana Pottera a jeho sebedestruktivní hrdinské sklony, je to jen otázka času. V opačném případě bych zde již déle nesetrvával.“

„Rozumím,“ přisvědčil zrzek a opustili kancelář. „Nemyslím, že vám bude dovoleno účastnit se zákroku,“ upozornil ho ještě Ron za chůze.

„Obávám se, že jsem svobodný kouzelník a mohu tudíž konat, jak sám uznám za vhodné,“ prohlásil muž povzneseně. S jakýmsi nesouhlasným výrazem pak sledoval všechen ten mumraj na chodbě, kdy se Bystrozorové sbíhali do Bradáčovy kanceláře.

Ron, společně se Seanem, se také vydal do kanceláře vedení a Malfoye, s jeho nadřazeným výrazem „když-něco-potřebuješ-udělej-to-sám“, zanechal pro tuto chvíli jeho osudu. Ron si ještě pomyslel, že by bylo asi lepší, kdyby měl přehled o tom, co Malfoy právě dělá. Spoustu věcí by to usnadnilo, ale nemohl s tím nic dělat.

Porada probíhala v rychlém shonu. Někteří kolegové se ještě rychle dopravovali z domova. Ron všem vysvětlil, kde to je a jak to tam vypadá. Bradáč je rozdělil do skupin a přidělil úkoly. Ještě bylo třeba zorganizovat, jak se tam hromadně přemístí, protože většina netušila, kde se cílový bod nachází. A drahocenné minuty ubíhaly.

Ron narychlo vyráběl několik přenášedel, když zaregistroval, jak Sean, který doteď postával u dveří, přistoupil až k Bradáčovi.

„Možná by vás mohlo zajímat, že Lucius Malfoy se právě přemístil,“ oznámil mu tiše.

Sean o tom spojení ví? A Bradáč taky? divil se v duchu zrzek, zatím co Bradáč okamžitě nabádal ke spěchu. Na nikoho dalšího se čekat nebude.

Jedna věc byla jistá. Něco se semlelo a Harry začal jednat na vlastní pěst.

ooOoo

Opíral se o strom a monitoroval dům a jeho okolí. Všude vládlo ticho přerušované hlasy nočních zvířat. Kdyby to bylo jinak, Harry by si poklidný večer asi dost užíval. Teď však neměl na krásy přírody ani pomyšlení. Bylo to teprve pár minut, co se Ron přemístil, ale Harrymu to připadalo jako věčnost. Čas se mu nepředstavitelně táhnul a neexistoval způsob, jak ho popohnat.

K jeho uším však dolehly podivné zvuky, které vycházely ze sledovaného domu. Hluk a dětský pláč. Nebylo pochyb, někdo Teddymu ubližuje. Harry měl v tu chvíli rudo před očima a jako naprogramovaný se rychlým krokem vydal směrem k domu. Tohle musí skončit.

Když dorazil k bezprostřední blízkosti domu, ucítil magické zábrany, které měly zabránit ke vstupu nepovolané osoby. Harryho však v tuto chvíli nemohlo zastavit nic. Zuřil. Ani se nenamáhal použít nějaké protikouzlo na zlomení ochrany, prostě se celým svým tělem a magií do zábrany opřel a prošel skrz. Kouzlo se za ním zavřelo, jakoby padl do vody.

I když byl vzteky bez sebe, věděl, že je to nějaká levota, ale zoufal si při představě, že je chlapec v bezprostředním ohrožení. Musí ho ochránit za každou cenu, protože Tonksová s Lupinem mu věřili.

Dostal se až k domu bez toho, aby mu někdo vstoupil do cesty. Dveře nebyly zabezpečené žádným kouzlem, a když vzal za kliku, zjistil, že není ani zamčeno klasickým mudlovským způsobem. Zřejmě si únosci byli jisti magickými ochranami, kterými však Harry prošel jako nůž máslem. To byla šance, které by se dalo využít. Zřejmě počítali, že mu bude chvíli trvat, než k domu dostane tak blízko.

Chvíli se zastavil na prahu a pak pomalu postupoval vpřed, hůlku držel před sebou v pohotovosti. Vstupní chodba domu byla tmavá a tichá. Zevnitř dům vypadal mnohem obyvatelněji, než z venku, ale žádná velká sláva.

Vládlo tu až tíživé ticho. Kdyby před tím neslyšel pláč, uvěřil by, že dům je úplně prázdný. Pastička zřejmě sklapla. Sakra, měl jsem raději počkat. Ale teď už je to jedno. Ron tu za chvíli bude.

Z chodby ústily dvoje dveře a tak se vydal k těm bližším. Stoupl si vedle nich zády ke zdi a opatrně volnou rukou vzal za kliku. Povolila a dveře se pootevřely. Nohou do nich strčil, aby se víc otevřely a opatrně nakoukl dovnitř, hůlku připravenou. Místnost byla tmavá, ne zrovna voňavá, a prázdná. Pro jistotu ještě vrhnul rychlé Homenum revelio, aby se ujistil, že se tu skutečně nikdo neskrývá. Pokračoval k druhým dveřím stejným způsobem. Když vzal za kliku, objevil se proužek světla. Už už se chystal vstoupit, když za sebou ucítil další magii. Bleskově se otočil a zamířil hůlkou na temnou siluetu za ním. Nebylo vidět téměř nic, ale slabé světlo pronikající z místnosti dalo zazářit stříbřitě plavým vlasům přítomného. Ovanul ho pocit úlevy. Lucius. Mohl jsem si myslet…

Muž na něho udělal posunek prstem na ústa a pak mávnul, aby pokračoval. Teď to bude snadnější, když ho mám za zády, pomyslel si, otočil se zpět a rozevřel dveře.

Tato místnost byla prostornější a mírně osvětlená ohněm z krbu a několika svícemi. Pozorně ji celou přelétl pohledem a ihned zaregistroval hořící krb, stůl, židle a vzadu u zdi kanape, na kterém se choulila malá postavička s úplně popelavými vlasy. Teddy!

Harry se musel hodně ovládat, aby se k němu hned nevrhnul. Byl v nevýhodě. Stál mezi futry a dveře mu bránily v rozhledu po celé místnosti. Bytostně cítil, že je tam ještě někdo.

„Tak vás vítám, už na vás čekáme.“ Neznámý potměšilý hlas se ozýval z rohu místnosti, kam neviděl. „Máte trochu zpoždění.“ Tohle nebyl ten Francouz.

Okamžitě se otočil po hlase, s připravenou hůlkou vstoupil, ale dveře nechal otevřené, aby měl Lucius volné pole působnosti.

„Přišel jsem pro chlapce. Kdo jste?!“ vystřelil otázku a snažil se zaostřit na neznámou osobu. Muž ve středních letech v kápi, nebylo mu příliš vidět do obličeje.

„Tušil jsem, že jste tu někde v okolí, tak jsme pro jistotu sehráli malé divadýlko, abychom to uspíšili. Ale kluk nechtěl spolupracovat, teprve, až když jsem mu pohrozil vykucháním, si dal říct,“ zachechtal se muž. „A pan Potter, velký zachránce světa, se na to podle očekávání chytil. Jsem moc rád, že jste nám vyhověl a jste tu sám.“

Harry ho sledoval ostražitým zatvrzelým pohledem. Rozhodně tomu muži nehodlal prozradit, že tu není tak docela sám a navíc, že celé Bystrozorské oddělení je na cestě. Vůbec neměl v plánu vést jakékoli řeči, byl čas konat. Lucius byl v boji zkušený a tak se Harry spoléhal, že dokáže zhodnotit situaci. Zvedl hůlku k útoku…

„Harry!“ Zoufalý výkřik malého chlapce předcházel omračujícímu kouzlu, které mu do zad vrhnul muž na ním. Ještě, než se Harry zhroutil na podlahu, hlavou mu proběhlo užaslé nevěřím....

ooOoo

Probral se na kanapi, kde předtím ležel malý Teddy. Než otevřel oči, trochu sebou zaškubal, aby zjistil, jestli se může hýbat. Ještě cítil doznívající účinky kouzla Enervate. Probrali ho kouzlem.

Kolem hlavy cítil podivný svíravý pocit, něco kolem ní měl pevně utažené, ruce a nohy měl samozřejmě svázané. Nic mu naštěstí nebránilo komunikovat. Hlavní, co však vnímal, bylo na něm zpola ležící tělíčko jeho kmotřence. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Chlapec zaregistroval pohyb a okamžitě se nad ním vztyčil. Hleděli si přímo do očí. Chlapec byl evidentně vystrašený, ale držel se statečně.

„Jsi v pořádku, chlape?“ zeptal se ho tiše.

„Jo,“ hlesnul klučina a rukávem si utřel nos.

Harry se pousmál, aby odlehčil situaci. „Kdyby tě teď viděla babička, tak tě přetrhne jak hada.“

„Ale ona tu není,“ šeptal malý roztřeseným hláskem.

„Neboj, to bude dobrý,“ snažil se ho Harry uklidnit a pokoušel se nevnímat velkou podlitinu, která se chlapci začala objevovat skoro přes půlku jeho pravé tvářičky. To se spraví, neboj.

„Jak dojemná scénka,“ ozval se muž ironicky, „skoro bych se rozplakal.“

S trochou námahy se Harry posadil a svůj zrak upřel na muže sedícího na židli v jejich blízkosti. Před ním seděl Lucius Malfoy, ale…

„Měl bys plakat sám nad sebou!“ vyplivnul Harry a zaměřil se na jejich věznitele, který se teď uštěpačně usmíval. Ale všechno na tom muži křičelo - lež! Byl to Malfoy a nebyl to Malfoy. Nejen, že oblečení neodpovídalo vkusu zhýčkaného zbohatlíka, ale celý mužův zjev, způsob jakým seděl a zatínal nervózně ruce, jeho grimasa, gesta, to všechno jednoznačně vypovídalo o tom, že pod účinky Mnoholičného lektvaru se skrývá někdo jiný. Někdo, kdo se zdaleka nemohl přiblížit jeho aristokratickému vystupování. To v té tmě předtím neviděl, což byl asi účel.

„Nejsi Malfoy. Kdo jsi?“

„Ty jsi to poznal?“ zasmál se ten člověk. „Když si chvíli počkáš, uvidíš. Jsem rád, že jsi stihnul dorazit dřív, než se budu muset znovu napít toho hnusu.“ Zatvářil se mírně znechuceně.

„Necítil jsem tě, ani si se sem nepřemístil. Kde jsi byl ukrytý?“ Harryho opravdu zajímalo, co přehlédnul.

Muž se zašklebil. „Na chodbě je ve stropě otvor, kterým jsem se spustil z půdy, když jsi prošel. Nemohl jsi mě cítit, bylo to dokonale připravené.“

Harry si v duchu nadával, že nebyl opatrnější. Stejně ale neměl představu, jak by reagoval, kdyby objevil Luciuse skrytého na půdě. Pokusil se zmobilizovat svou magii. Cítil, jak se hromadí v jeho těle, ale něco jí bránilo proniknout na povrch. Zatnul se ještě víc, naběhly mu žíly, ale jeho magie by ho spíš roztrhala na cucky. Harry přemýšlel, čím to je. Pouta, kterými byl spoután, nebyla magická a navíc, ta by dokázal svou magií zničit. Tohle bylo jiné. Sakra!

Přesto se mu podařilo trochu magie uvolnit. To by bylo tak na rozsvícení, pomyslel si Harry znechuceně a podvědomě skutečně zakouzlil Lumos. Celá jeho postava se na chvíli rozzářila a zhasla.

To vyvolalo překvapený výdech falešného Malfoye. Harry spatřil chvilkové překvapení i v jeho tváři, ale muž hned zas nasadil chladnou masku.

„To bylo sice působivé, ale nebude ti to nic platné,“ prohlásil sebevědomě.

Harry to radši nekomentoval a jen se pohodlněji posadil. Teddy mu vylezl na klín a Harry mu své svázané ruce přetáhl přes hlavu, přitiskl si ho blíž k sobě. Na muže se nedíval, protože jeho vzhled ho rozčiloval. Nedokázal odhadnout, jak dlouho bude ještě lektvar působit, ale tiše doufal, že Luciusův vzhled brzy zmizí.

Pár nekonečných minut bylo tíživé ticho. Harry svíral chlapce v objetí a chlácholivě se s ním pohupoval. Jejich věznitel je přezíravě sledoval a z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že se jejich situací baví. Avšak podle toho, jak pořád zatínal pěsti, se dalo poznat, že je nervózní. Zdá se, že by už taky chtěl být na hony daleko.

„Á, zdá se, že lektvar konečně přestává účinkovat. Jsi zvědavý?“ posmíval se muž.

Harry nemohl zabránit pocitu úlevy, když pozoroval, jak se důvěrně známé Luciusovy rysy pomalu rozpíjejí a transformují, vlasy mění barvu i strukturu.

Následující úžas na sobě nedal znát.

Mohlo mě to napadnout! Jsem takový idiot!  

*********

Pozn. autorky: Já vím, že vy už tušíte, že? Doufám, že jsem vás tím Luciem aspoň trochu vylekala. :-)

36. kapitola