Vábení moci - 37.

kapitola 37. - Splněný slib (autor Nade)

Tenhle dílek věnuji všem, kteří neúnavně komentují: terkic, tess, Lucka, bacil, Clowers, Sirina, Kitti, Yoru, Yoku, Jutaki, můj oblíbený hrdý anonymek, Káťa, Zuzana, Lafix a - vítej na našem blogu, Lex-san. Všem moc děkujeme za podporu.

37. kapitola – Splněný slib

Jak je možné, že mě Lucius vždycky tak vykolejí, pomyslel si Harry, když na sebe rychle házel oblečení. Vklouzl do bot a zamířil do koupelny, kde si opláchl obličej, vyčistil zuby a vzal si nové kontaktní čočky. Ty staré nechal zmizet, ať žije ekologie. Samozřejmě se taky pokusil učesat. Ne, že by v tom byl nějaký výrazný rozdíl, ale šlo hlavně o ten pocit. Snaha se cení, ne? Ještě rychlé holící kouzlo, a když vyšel ze své ložnice, zjistil, že ti dva se mezitím přesunuli do přízemí, lépe řečeno do jídelny. Právě, když dupal dolů po schodech, zaslechl Teddyho hlásek.

„Harry! Teta Mia nám připravila snídani!“ volal prcek. „Pojď honem, nebo ti to všechno sním!“

Následovalo rozpustilé chichotání a tichý mužský hlas, jehož slovům nerozuměl. V jídelně se mu naskytnul působivý obrázek malého chlapce, který se ládoval svými palačinkami s marmeládou, a pozorně přitom poslouchal Malfoye, který mu právě vysvětloval, že lokty na stůl nepatří. Teddy mu na oplátku předvedl svou verzi Malfoye. Téměř mu zbělely vlasy a proměnil i některé rysy obličeje, včetně barvy očí a povýšeného výrazu.

Harry se tomu zasmál. To je můj kluk.

„Tolik Malfoyů pod jednou střechou? To by mohlo být nebezpečné,“ neodpustil si narážku.

„Připomíná mi Draca v jeho letech,“ připustil Lucius překvapeně a sjel Harryho pohledem. „Netušil jsem, že jeho schopnost metamorfózy je tak rozsáhlá.“

„Jeho máma nás kdysi bavila groteskními obličeji. Byla v tom fakt dobrá.“ Obešel stůl a sedl si na židli mezi ně. „Nech si chutnat,“ rozcuchal stále blonďaté vlásky malého chlapce. „Tak, co máme dobrého?“ natáhl se, aby zvedl poklop. Vtáhl do nosu vůni smažených vajíček se slaninou a hned se mu sběhly sliny. Popadl toust a už se chystal pustit do jídla, když se zarazil.

„Snídal jsi?“ zeptal se Malfoye trochu rozpačitě.

„Samozřejmě. Nenech se rušit a v klidu se najez,“ odbyl jeho péči muž. „Budu vám zatím dělat společnost.“

„Ale kávu si dáš,“ navrhnul Harry.

„Kávou nikdy nepohrdnu,“ prohlásil Lucius a pohodlněji se usadil.

Harry bez dalších řečí přivolal ze skřínky šálek s podšálkem a další lžičku. Z konvice nalil oběma horkou kávu. „Cukr?“ zeptal se a najednou se nemohl ubránit úsměvu, který se mu dral do tváře. „Promiň, ale najednou si připadám jako v hloupém filmu. Jsem asi děsivý hostitel.“

„Nestěžuji si,“ usmál se Lucius. „I když některé věci by se daly zlepšit,“ dodal s poťouchlým úsměvem. „Děsivé jsou na tobě úplně jiné věci.“

„To mi budeš muset někdy vysvětlit,“ zabručel Harry a fascinovaně sledoval, jak si muž osladil kávu, zamíchal a lžičku elegantně odložil na podšálek.

„Starého psa novým kouskům nenaučíš,“ prohlásil Harry stoicky a nacpal si pusu vajíčky.

„Předpokládám, že s některými věcmi se budu muset smířit,“ povzdechl si tragicky Malfoy, čímž vyvolal chichotání u obou snídajících chlapců. V porovnání s ním, byli skutečně chlapci. Oba dva.

„Jak dlouho jsi tady,“ zeptal se Harry, když spolknul sousto. Přemýšlel, kolik toho prospal.

„Necelou hodinu,“ přiznal Lucius. „Tento mladý muž,“ pokynul směrem k Teddymu, „mě zatím bavil skvělými historkami.“

„Vážně?“ obrátil se Harry s pozvednutým obočím na svého kmotřence. „O čem jste si povídali?“

„Říkal jsem mu, jak jsi včera nafouknul ten barák,“ pochlubil se malý.

„Nafouknul barák?“ Teď byl Harry trochu ztracený, vidlička s dalším soustem zůstala trčet v prostoru.

„No přece, jak jsme na tebe čekali venku,“ vysvětloval chlapec. „Koukali jsme se strýčkem Ronem na tu barabiznu a ta se najednou úplně nafoukla a pak… Prásk! Vyletěly všechny okna. No vážně, já to viděl!“ reagoval Teddy na jeho nechápavý pohled a své vyprávění podkreslil rozmáchlými gesty.

„Věřím ti,“ usmál se smířlivě Harry. „To bylo asi v tu chvíli, kdy mi Sean uvolnil magii,“ dodal zamyšleně a pak mrknul na chlapce. „Zevnitř to tak zajímavě nevypadalo, to mi věř.“ Vidlička konečně dorazila ke svému cíli a on pokračoval v jídle.

„Taky jsem mu ukazoval moji hůlku,“ brebentil dál chlapec, když mu Harry doléval sklenici džusu.

„Teddy. Neříká se ‚mu‘ o někom, kdo sedí s námi u stolu,“ napomenul ho tiše.

„Měl jsem tu čest vidět tvou úžasnou hůlku v akci,“ přešel Malfoy Harryho výchovnou poznámku bez povšimnutí. „Není pro dítě trochu nebezpečná?“ obrátil se na Harryho.

„Myslím, že to bude dobrý. V každém případě Georgovi o téhle anomálii řeknu,“ dodal. „Doufám, že takových hraček nevyrobil víc. Mohly z toho být nepříjemnosti.“

„Nepochybně,“ přisvědčil Lucius a zvedl šálek s kávou k ústům, aby se decentně napil.

„Kde je tamten pán?“ zeptal se Teddy nezáludně a pohledy obou mužů se setkaly. Chlapec mluvil o Sandersovi a rozhodně nebylo vhodné mu říct pravdu.

„Nemusíš mít strach,“ vyhnul se Lucius přímé odpovědi, „už tě nikdy neohrozí.“

„Já nemám strach,“ odporoval chlapec. „To kvůli babičce,“ dodal tiše.

„Jsi odvážný mladý muž,“ odbočil Malfoy elegantně od ožehavého námětu.

„Budu Nebelvír! Jako máma a táta,“ prohlásil malý a pyšně se nadmul jako holub.

Lucius pobaveně protočil oči. „Zřejmě jsem prokletý, obklopen samými Nebelvíry,“ vyhlásil a probodl Harryho mnohoznačným pohledem.

„… a zahalil se tógou a tiše skonal,“ zakřenil se Harry a odložil vidličku. Malfoy zvedl tázavě obočí.

„Julius Cézar,“ upřesnil Harry. „Doteď nevím, do jaké míry se prolínají mudlovské a kouzelnické dějiny. Je to matoucí. Já jsem hotov, co ty?“ obrátil se na kmotřence.

„Jo. Už jsem plný,“ odfouknul si Teddy, pohladil si vypouklé bříško a seskočil ze židle.

„Mudlovské dějiny jsou součástí těch našich, ale často se liší v podstatných detailech,“ navázal Lucius a sledoval, jak ten malý výlupek mizí ve dveřích.

„No právě,“ postěžoval si Harry a kouzlem sklidil ze stolu. Když se otočil na svého hosta, zjistil, že stojí přímo za ním. Lehce se mu zadrhnul dech, když si ho Lucius přitáhl za boky k sobě.

„Každé ráno bych tě chtěl vidět tak jako dnes. Bylo to neskutečně sexy,“ zapředl mu do ucha a nosem mu přejel po spánku. Harry slastně přivřel oči, když se jejich rty setkaly v krátkém polibku. Nedokázal potlačit lehce zklamaný povzdech, když se oddělili. Na větší důvěrnosti nebyl vhodný čas a místo, když se kolem motal Teddy.

„Mám přijít dnes večer, když to včera nevyšlo?“ vydechl svou otázku. Sevření kolem jeho boků na chvíli zesílilo, ale pak se Malfoy lehce odtáhnul a pohlédl Harrymu zpříma do očí.

„Kvůli tomu jsem vlastně přišel. Abych ti řekl, že dnes to nepůjde, protože mám ještě nějakou nedokončenou práci,“ zašeptal a sledoval, jak se v mladíkově tváři objevuje pochopení.

„Sanders,“ hlesnul Harry. „Ještě jsi s ním neskočil.“ Zamračil se a pokračoval: „Já bych…“

Lucius ho zastavil ukazováčkem přiloženým na rty. „Pššš. Rozhodně tě do toho nechci zatahovat. Ty nesmíš.“ Nemělo cenu mu odporovat a Harry to věděl, ale nemohl si pomoct.

„Připadám si jako pokrytec, když ty děláš špinavou práci za mě.“

„To je výhoda toho, když si držíš svého vlastního Smrtijeda,“ nasadil Lucius lehce děsivý úsměv a Harrymu naskočila husí kůže. Nechtěl, aby se vrátil ten Malfoy z minulosti.

„Nemusíš to dělat. Jsem schopný to s ním vyřídit sám,“ odporoval.

„Já to vím, Harry, ale je tu nebezpečí, že se necháš unést pomstou. A Merlin ví, že bys na to měl právo, ale… Jsi skutečně mocný čaroděj a já nechci stát u zrodu dalšího Temného pána. Ty jsi světlo a tak to musí zůstat,“ prohlásil Lucius pevně. „O mne se nestrachuj,“ dodal, když viděl obavy v mladíkově tváři. „Mé svědomí se s tím dokáže srovnat. V jeho případě zcela určitě.“

„A ty se nenecháš unést?“ zapochyboval Harry. „Měl bys ho předat ministerstvu.“

„Zapomínáš na pověstnou Zmijozelskou chladnou vypočítavost,“ usmál se křivě. „Proč myslíš, že jsem ho dal na chvíli k ledu? Věř mi.“

Harry si rezignovaně povzdechl a opřel se čelem o rameno muže, který mu byl v těchto těžkých časech nečekanou oporou.

„Poslední dobou mám pocit, že se celý můj svět obrací naruby,“ zamumlal a opět zvedl hlavu. Jejich pohledy se protnuly. „Řekneš mi pak, co jsi zjistil?“ dožadoval se.

„Všechno co potřebuješ vědět, se dovíš,“ slíbil Lucius.

„Co potřebuju vědět? To nezní příliš přesvědčivě,“ brblal nespokojeně. „Víš, že jsou chvíle, kdy mě neskutečně štveš? Zatracený tajnůstkáři,“ zavrčel Harry trochu rozladěně.

„A možná právě proto jsem pro tebe neodolatelný,“ usmál se sebevědomě muž a Harry ho skoro přizabil pohledem.

„Nedráždi mě,“ vyprsknul a Malfoy se pobaveně zasmál.

„Nebraň se tomu, je to zbytečné,“ přejel prsty po jeho tváři.

„Končím tuhle diskuzi.“ Harry vycouval z objetí a zvednul ruce v bezradném gestu. „Nemá to cenu.“

„Svatá pravda. V některých věcech jsi totiž hrozně paličatý.“ Malfoyovi pobaveně zajiskřilo v očích. Harry po tomhle prohlášení nevěřícně zavrtěl hlavou. Já že jsem paličatý? Úplný odvárek, pane Vedu si stále svou.

„Raději bychom měli jít za tím hochem, než ti obrátí dům vzhůru nohama,“ nabídl Lucius bezpečnou únikovou cestu a s jistotou sobě vlastní vykročil ke dveřím.

„Teddy je náhodou moc hodný kluk,“ bránil svého kmotřence, ale přesto společně vyšli z jídelny, aby ho našli. Chlapec byl přesně podle jeho předpokladu v obývacím pokoji. Hrál kouzelnické šachy sám se sebou a ohromně se bavil reakcí šachových figurek na jeho neobvyklé tahy.

Oba muži se pohodlně usadili v křeslech u krbu a chvíli pobaveně sledovali klučinovo počínání. Pak se rozvinula zasvěcená debata na téma Teddyho budoucnosti, které se chlapec nadšeně účastnil. Zcela přesvědčivě hlásal, že bude Bystrozor – stíhač, což byla specializace, která by mu podle Harryho mohla vyloženě sedět. Jeho zostřené smysly, které zdědil po svém otci a možnost změnit svůj vzhled, ho k této práci vyloženě předurčovaly. Lucius však přišel i s několika odlišnými návrhy v soukromé sféře. Vlastně se docela dobře bavili s ohledem na to, že jedním z debatujících byl šestiletý chlapec.

Po chvíli se však Malfoy zvednul k odchodu. „Je čas, abych šel. Rád jsem vás poznal mladý muži,“ řekl na adresu Teddyho a ten se polichoceně zapýřil. „Harry?“ obrátil se na svého hostitele.

Harry se zvednul a šel ho vyprovodit ke krbu. „Kdy se uvidíme?“

„Co zítra?“ navrhnul. „Páteční večer je velmi příhodný čas na drobné kratochvíle.“

„Dobře,“ souhlasil Harry tiše.

„Tak jsme domluveni,“ stisknul mu ruku na rozloučenou. „A opovaž se tentokrát nepřijít,“ pohrozil s úsměvem.

„Jako bych některé věci mohl ovlivnit,“ odfrknul si Harry. „Měj se,“ řekl ještě než Malfoy zmizel v zelených plamenech letaxu.

„Tak, co budeme dělat teď?“ obrátil se na Teddyho.

ooOoo

Atraktivní světlovlasý muž seděl v křesle a trpělivě čekal, až se osoba ležící na podlaze probere. Místnost byla sice tmavá, bez oken, ale bylo tu poměrně sucho a čisto. Žádné studené a vlhké sklepení. Ne, že by si to ten mizera nezasloužil, ale Lucius Malfoy měl těchto praktik z minulosti plné zuby. Hlavně proto, že by tu nepohodu musel snášet taky. Dost otravné a nepříjemné. Kdepak, je spousta pohodlnějších způsobů, jak znepříjemnit druhým život.

„Tak už jsme vzhůru?“ otázal se jedovatým tónem hlasu, když zaregistroval první známky pohybu na podlaze. Ne, že by se zajatec mohl kdovíjak pohybovat, protože byl samozřejmě svázaný.

Muž na podlaze se pokusil zvednout hlavu a podívat se na svého věznitele, ale téměř ihned zachroptěl bolestí a hlava mu opět padla na podlahu.

„Malfoy,“ vydechl namáhavě. „Doufal jsem, že už se neprobudím.“

„Ach, skutečně? Máme za sebou pouze zahřívací kolo, příteli,“ posmíval se. „Ještě stále jsem se nedozvěděl, co potřebuji, takže jsme nuceni v naší zábavě pokračovat.“

Sanders zasténal. „Nic vám neřeknu. Radši mě rovnou zabijte.“

„To byste měl příliš snadné.“ Naklonil se v křesle směrem k zajatci. „Otázku znáte. Kde je právě teď zalezlý Gilbert Morcerf?“

„Neznám ho a nevím, kde je,“ procedil Sanders mezi zuby.

„Špatná odpověď,“ prohlásil Malfoy lakonicky a nedbale mávnul hůlkou. „Crucio.“ Chvíli sledoval, jak se muž na podlaze svíjí a zatíná zuby ve snaze nekřičet, pak kouzlo ukončil.

„Takhle můžeme pokračovat donekonečna. Já mám spoustu volného času,“ zaujatě si prohlížel manikúru na levé ruce. „Nesporná výhoda zbohatlíků, nemyslíte?“ dodal konverzačním tónem a opět obrátil svou pozornost ke svému zajatci.

Pak následovala krátká série otázek, neuspokojivých odpovědí a Cruciatů, případně jiných nepříjemných kleteb. Lucius se neobával většího poškození, protože do kleteb nevkládal příliš síly. V opačném případě by totiž jeho zajatec již zešílel nebo zemřel. Přesto to stačilo a Sanders brzy začal škemrat, aby s tím už skončil. Byla to vlastně úleva, protože už začínal být opravdu otrávený.

„Co mi tedy nabídneš?“ zeptal se obchodním žargonem.

„Mistr má zájem o spojenectví s vámi,“ sípal muž.

„Proč? A co z toho budu mít já?“

„Vaše kontakty, zkušenosti a za to nabízí více moci, více peněz,“ vydechl unaveně Sanders. 

Lucius se ostře zasmál. „Morcerf byl vlastně vždycky idiot. Nabízí mi moc a peníze? Mám Pottera a peněz víc, než dokážu utratit. Nemá mi co nabídnout.“

„Přece si nemyslíte, že přesvědčíte Pottera a přetáhnete ho na temnou stranu,“ snažil se Sanders argumentovat. „Nikdy nebude pracovat ve váš prospěch. Na to je moc…,“ nemohl najít ten správný výraz.

„Myslíte, moc Nebelvír?“ pomohl mu s myšlenkou Malfoy. „Vím to. Ale můj zájem o něho není vaše starost. Vaší jedinou starostí právě teď je, uspokojit moji touhu po vědění.“ Významně namířil hůlku na svou oběť.

„Nechápete to!“ snažil se ho zastavit Sanders. Při představě na další kletbu se jeho tělo nekontrolovatelně roztřáslo. „Já už nemám co ztratit!“

Lucius si opřel bradu do dlaně a chvíli ho zamyšleně pozoroval. Zdálo se, že něco zvažuje. „Mám pro vás malý obchod. Vy mi prozradíte, co chci vědět, a já vás nechám žít.“

„Tomu říkáte smlouvání?“ zaskřípal Sandersův hlas. „Proč bych vám to říkal? Když mě nezabijete vy, tak mě zabijí oni. Zemřu tak nebo tak!“

„A když vám na svou čest slíbím, že se postarám, abyste byl uklizen stranou? V bezpečí před útoky obou stran? Myslím, že to je férová nabídka.“ Malfoy vyčkával na reakci, která přišla za malou chvíli.

„Opravdu to pro mě uděláte?“ zeptal se muž se špatně skrývanou nadějí v hlase.

„Dávám své kouzelnické slovo,“ prohlásil pevně a švihnul hůlkou, čímž se pevně zavázal.

„Dobře, věřím vám.“ Muž byl zjevně nalomený prožitým utrpením a strachem z bolesti a hrozící smrti. Nakonec Luciusovi postupně vyklopil všechno, co věděl o Potentia Sincerus a Gilbertovi Morcerfovi.

„Děkuji za spolupráci. Teď splním dané slovo,“ dodal Malfoy a zvedl hůlku, aby pronesl poměrně nechutné kouzlo z černé magie, kterým se přivolávaly stálé noční můry.

Nakonec Sandersovi Obliviatem vymazal téměř všechny vzpomínky, kromě těch, které vyživovaly jeho noční můry, a odstranil pouta. Na zemi teď seděl muž s tupým nepřítomným výrazem, s tichým kňučením si objímal kolena a pohupoval se ze strany na stranu.

Malfoy vstal a z kapsy hábitu vyndal malý knoflík, který vtiskl zmatenému muži do dlaně. „To je pro tebe,“ řekl mu mírně. Jednalo se o jednosměrné jednorázové přenášedlo, které po aktivaci odneslo Sanderse do vzdálené mudlovské nemocnice. Na místním psychiatrickém oddělení se o muže, který ani neví, jak se jmenuje, postarají s nejlepší péčí. Nikdy se už nevrátí do tohoto světa a nikdy nezkříží cestu nejen jemu, ale ani Harrymu. Nikdy na Harryho neměl sáhnout a už vůbec k tomu neměl zneužít Luciusův vzhled.

Lucius byl sám se sebou neobyčejně spokojený. Získal potřebné informace, toho muže nezabil, což Harry jistě ocení, a navíc mu splnil daný slib. Bezpečně ho odklidil mimo dosah Morcerfovy moci i z dosahu Bystrozorů. Skvělá práce, všichni spokojeni.

38. kapitola