Vábení moci - 38.

kapitola 38. V jámě lvové (autor Nade)

Díky všem, kteří mě podpořili svým komentářem. Jste skvělí a proto Vám teď věnuji tuto kapitolu. Jmenovitě: Lafix, tess, Jutaki, terkic, Zuzana, Yoru, můj oblíbený hrdý anonymek, Lex-san, Lucka, Gleti, Yoku, Yonade, Kitti, bacil, Káťa, Saskya, Alissea, Lily a Clowers.

Páááni, tentokrát vás bylo opravdu požehnaně. Bavte se, tohle je pro vás.

38. kapitola – V jámě lvové

Harry stál před vstupem na pozemky Malfoy Manoru a snažil se zklidnit svůj dech. V očekávání nadcházejících věcí se v něm mísily různorodé pocity. Neměl strach, to nikdy. Byl jenom lehce nervózní, rozrušený a svým způsobem i nedočkavý. Nemohl popřít, že se na setkání s Luciusem těšil, ale současně pociťoval i neurčité obavy.

Události předešlého dne byly ještě příliš živé a on cítil, že tuhle kapitolu je třeba konečně uzavřít, smazat. Sandersova zrada pálila jako oheň. Celé dopoledne na ministerstvu přehodnocovali další postupy v případu Potentia Sincerus. To, že mezi nimi byl zrádce, který každý jejich krok a plán zčerstva donesl protistraně, dost zamíchalo kartami a oni nyní z této skutečnosti museli vycházet.

Šéf Bystrozorského odboru ho podle všech očekávání podrobil důkladnému výslechu, aby získal jasný obrázek toho, co se v domku ten večer odehrálo. Harry, věrný svým zásadám, nic nezatajil a mezi čtyřma očima Bradáčovi přiznal i krátkou Malfoyovu účast. O možnosti, že by Sanders mohl být v rukou tohoto muže, nepadlo ani slovo. Jeho šéf moc dobře věděl, jak se věci mají a taktně o tom pomlčel. Pouze na závěr jejich rozhovoru vyslovil doporučení, aby Harry dal „jisté“ věci popořádku a uklidil po sobě ten svinčík. Harrymu se maně vybavil úryvek z jednoho amerického filmu, kde si policejní šéf téměř trhá vlasy nad svým úspěšným, leč velmi nedisciplinovaným detektivem. Kdyby situace nebyla tak vážná, Harry by se tomu s chutí zasmál. Jedno však bylo jisté. Nemohl si přát uznalejšího šéfa. Bradáč stále jednal v duchu svého předchozího prohlášení, že pokud se některé věci dějí v jejich prospěch, nebude do toho zasahovat. Nezbývalo než doufat, že se toto Status Quo udrží i nadále.

Bylo ovšem důležité získat informace, které Malfoy ze Sanderse dostal. Naštěstí nebylo potřeba je protokolovat jako důkazy proti Sandersovi, protože v tomto případě se dalo předpokládat, že žádné soudní řízení proti němu neproběhne. Potřebovali se však hnout z místa s vyšetřováním případu. I pro Harryho to bylo velmi důležité a velmi osobní. Dokud ohrožovali jeho osobu, byl schopen se s tím s přehledem srovnat. Na něco takového byl ostatně zvyklý. V jeho dosavadním životě to tak bylo vždycky. Ale že ohrozili jeho rodinu, ho přivádělo do stavů nekontrolovatelného vzteku, což bylo v jeho případě i dost nebezpečné. Jeho syrová magie v těch chvílích hrozivě doutnala pod povrchem a bylo jen otázkou času, kdy Harryho sebeovládání selže. Jeho cíl byl jasný. Zarazit řádění toho šíleného Francouze a nastolit zaběhnutý pořádek dřív, než se to zvrhne jako tenkrát s Raddlem.

Teď však před ním byla otevřená jiná záležitost. Tohle bylo taky sakra osobní. Velmi intimně osobní. Lucius Malfoy. Impozantní a tajemný muž, který Harryho přitahoval, jako můru přitahuje světlo. Moc dobře věděl, že existuje reálná možnost, že se popálí, ale byl rozhodnutý to risknout. Bylo to jako vábivé dobrodružství, kterému nedokázal odolat.

Tak jdem na to, pomyslel si v duchu a hůlkou poklepal na zdobenou bránou, která se v mžiku otevřela. Jistě, Lucius ho přece očekával, jak jinak. Rychle přešel po upravené cestě až k domovním dveřím, kde už ho očekával domácí skřítek.

„Pan Potter je už očekáván,“ zapištěl a s úklonou se zlomil v pase. Na to se otočil a mizel v útrobách domu. Harry ho rychle následoval a během okamžiku se ocitli přede dveřmi jídelny. Skřítek je otevřel a ohlásil ho u pána domu. „Pan Potter, pane.“ Pak ustoupil stranou a pokynem malé ručky ho vyzval, aby vešel.

„Děkuji,“ špitnul směrem k malému tvorečkovi a překročil práh. Dveře se za ním zavřely, když pohledem vyhledal Luciuse. Ten mu již přicházel vstříc, aby ho uvítal. Slušelo mu to, ostatně jako vždy, ale Harry stejně nějak ztratil slova. Jen tak okrajově si uvědomoval, že by měl snad pozdravit, nebo tak něco.

Mezitím Lucius se spokojeným úsměvem na tváři došel až k němu. „Vítám tě u mne doma, Harry,“ zavrněl a vztáhnul k němu ruku.

„Omlouvám se,“ vymáčkl ze sebe konečně Harry a položil svou dlaň do té nabízené. „Nepřinesl jsem žádnou pozornost, jak se sluší. Úplně jsem zapomněl.“

„Ty jsi moje pozornost,“ prohlásil muž a s přimhouřenýma očima sjel Harryho od hlavy až k patě a zpět. „Nebudeme se zabývat obřadnostmi,“ mávnul nad tím rukou. „Jen se uvolni a užívej si to. Večeře je již připravená, zvu tě ke stolu.“

Vedl Harryho k jeho místu za ruku, kterou před tím nějak zapomněl pustit. Zdvořile počkal, až se Harry usadí a přešel ke své židli. Ve chvíli, kdy oba seděli, přinesli skřítkové podnosy s jídlem a začali servírovat. Harry sledoval počínání skřítků a snažil se ignorovat upřený pohled, kterým ho Lucius propaloval. Sotva služebníčci odkvačili, pán domu prolomil ticho.

„Jsem moc rád, že jsi tady,“ prohlásil, zatímco si rozkládal ubrousek. „Nemohl jsem se dočkat.“

„Hm, já vlastně taky… Jsem rád,“ dodal Harry rychle.

„Jsem nesmírně potěšen,“ prohlásil muž samolibě. „Přeji ti dobrou chuť,“ popřál mu a pustil se do jídla, které Harrymu vonělo tak, že se mu sbíhaly sliny.

Z talíře se na něho smály umně naaranžované rybí kousky plovoucí v jakési omáčce a všude kolem spousta zeleniny. Další talíř s přílohami na výběr a ošatka s bílým pečivem. Vše doplněno odpovídajícím vínem. „Dobrou chuť,“ odpověděl, když se pokochal očima a pustil se do jídla.

Na malou chvíli zavládlo zdvořilé ticho přerušované jemným cinkáním příborů. To by ale nebyl Harry, aby tohle dlouho vydržel. Rodina Weasleyů u stolu nerušeně debatuje o všem, co se namane a ticho je tam prostě nemyslitelné.

„Chtěl jsem ti poděkovat,“ začal.

Malfoy na chvíli přerušil kultivované zpracovávání jeho sousta a tázavě pozvedl obočí.

„Chtěl jsem říct,“ pokračoval Harry, „nejen za to, že jsi nás přišel zachránit…“

„Měl jsem dojem, že by sis nakonec stejně poradil sám,“ pokrčil rameny Lucius.

„Ale jisté to není,“ odporoval Harry a dodal, „Za Teddyho. Neuraz se, ale měl jsem trochu obavy, jak s ním budeš jednat.“ S očekáváním sledoval reakci na jeho malou invektivu.

„Já ti rozumím,“ ušklíbnul se Malfoy. „Pravděpodobně narážíš na chlapcův neobvyklý původ a můj veskrze kladný vztah k čistokrevnosti.“

„Přesně,“ vydechl Harry. „Víš, nechci, aby mu někdo ubližoval.“

Lucius chvíli mlčel, zřejmě si v hlavě promýšlel, co na to říct. „Můj názor na nadřazenost čistokrevných znáš a nehodlám z něho ustupovat. Nicméně jsem ochoten připustit, že pokud by neexistovali ti ostatní, měla by čistá krev pramalý význam.“

„Chceš říct, že by ses neměl nad kým povyšovat,“ uchechtnul se Harry. Okem loupnul po Luciusovi, řekl sis o to.

„Přesně,“ vrátil mu Lucius stejnou odpověď s naprosto klidným výrazem. „Navíc mne ten hoch zaujal,“ pokračoval nevzrušeně. „Kombinace jeho genů je tak unikátní, že mu poskytuje spoustu nečekaných výhod.“

„Proto jsi byl ochoten přiznat, že jste příbuzní?“ podivil se.

„Ne tak docela. To hlavně kvůli tobě. Chlapec je tvůj kmotřenec, tudíž je tvou nedílnou součástí, a otevřené projevy nepřátelství, by se rovnaly sebevraždě. A předstírat, že neexistuje, by bylo opravdu směšné,“ přiznal muž.

„Takže to kvůli mně?“ Harry si nebyl jistý, jestli ho to těší nebo rozčiluje. To, že ho Lucius chce tolik, že je ochoten se přetvařovat? A bude to stačit?

Lucius se usmál nad Harryho výrazem v obličeji. „Dovol, abych ti připomenul, že ty také nejsi čistokrevný, přesto jsem tě akceptovat jako sobě rovného pro tvou výjimečnost. Také pro některé povahové rysy, které jsou pro mne občas značně rozčilující, ale přesto lákavé. A to se kupodivu týká i malého Lupina. Nevím, jestli je to Nebelvírské dědictví nebo tvůj vliv na něho, ale zdá se, že spolu tvoříte velmi zajímavý tandem.“

„Lichotit teda umíš,“ zabručel Harry do talíře. Tohle bylo trochu ožehavé téma. Dosud si nebyl úplně jistý Malfoyovými motivy, proč se ho k sobě pokusil připoutat. Už slyšel řeči o sběratelské vášni, o moci, o výjimečnosti, o sexu. Dosud však z Luciusových úst neslyšel nic o citech. Pak se ale musel v duchu okřiknout. Sám taky ještě nic takového nahlas neřekl.

„Takže jsi ochoten uznat, že i mezi nečistokrevnými se najdou mocní kouzelníci?“

Proč nepodráždit hada? Potřeboval odvést řeč jinam.

Lucius jakoby věděl, co se mu honí hlavou. Kysele se ušklíbnul. „Nerad,“ řekl prostě. „Ale mám dojem, že jsem předtím asi měl říct, že jsi neodolatelný,“ dodal s laškovným úsměvem.

„Ne, radši ne,“ snažil se ho zastavit mladík a vidličkou prohrábnul zeleninu.

„Nebo snad sexy?“ naklonil se lehce nad stůl.

„Radši mlč,“ zavrčel Harry a začal se soustředěně věnovat svému talíři, aby dal najevo, že tohle téma je skončeno. Z protější strany stolu k němu dolehl tichý smích. Zdálo se, že Malfoy se skvěle baví Harryho rozpaky. A večeře si klidně pokračovala dál. Vlastně ne až tak klidně.

„Možná bychom si měli promluvit o Sandersovi,“ nadhodil Harry téma, které ho pálilo.

„Myslel jsem, že mám mlčet,“ provokoval Lucius svážnou tváří a Harry ho propíchnul svým zeleným pohledem.

„Hmpf“, odfrknul si otráveně. „Moc dobře víš, že potřebuju informace pro Bradáče, jinak bude dost nepříjemný.“

„A to bychom nechtěli,“ konstatoval suše Malfoy.

„Ne, to bychom rozhodně nechtěli,“ přisvědčil Harry. Pak se zarazil a zápěstí s příborem položil na stůl, narovnal se, polknul. Otázka, která se mu vylíhla v hlavě, uvízla hluboko v krku a nešla ven.

„Chtěl jsem se zeptat. Ty… On… Udělal jsi…,“ uvědomoval si, že trapně blekotá, ale nedokázal s tím nic udělat.

„Zadrž,“ zarazil ho Lucius a zachránil ho tak před dalším debaklem. „Vím, na co se chceš zeptat.“ Na chvilku se odmlčel. „K tomu ti řeknu jenom to, že ten člověk žije. Má sice upravenou paměť a pár zranění, ale je v bezpečí jedné mudlovské nemocnice. Dokonce se to obešlo bez krveprolití, na to jsem obzvlášť pyšný.“ O nočních můrách strategicky pomlčel. „Stačí?“

Harry chvíli ohromeně zíral. „Já…, promiň. Nemohl bych ti nic vyčítat. Sám jsem ho přece chtěl zabít,“ prohlásil tvrdě.

„Chtěl,“ souhlasil Lucius a odkrajoval si přitom další sousto, „ale nakonec bys to neudělal.“

„Už jsem zabil,“ připomněl mu Harry, „jsem Bystrozor.“

„V zápalu boje jistě,“ přikývnul muž, „ale ne chladnokrevně.“

„Byl jsem vzteky bez sebe“, zavrčel mladík.

„Ale před Teddym bys to neudělal, že?“ Lucius se ušklíbnul.

Harry se na chvíli zamyslel. Je to tak, před malým by se musel ovládnout, a jakmile by vychladnul, už by to pravděpodobně nedokázal. Zatracený Lucius Malfoy má samozřejmě pravdu. To mě má tak prokouknutýho? Do prdele.

„Jo, rozumím. Zřejmě máš pravdu,“ připustil Harry neochotně.

„Vyřešil jsem to za tebe, pokud ti to nevadí,“ prohlásil spokojeně muž a pozvedl pohár s vínem.

„Ne, ani moc ne.“ Harry gesto opětoval a společně si připili.

„Jak hodně jsi zasáhl do Sandersovy mysli?“

„Proč se ptáš?“ odpověděl muž otázkou.

„Já jenom, jestli se teď nedostal na úroveň jednobuněčných organismů,“ vyslovil Harry svůj předpoklad.

„Přísahám, že stále ví, jak se používá toaleta, jestli máš na mysli tohle.“

Harry se usmál, ale úsměv to byl trochu smutný, protože popravdě na tom vůbec nic k smíchu nebylo.

„Zjistil jsi něco důležitého?“ Snažil se tvářit nezúčastněně, ale z tónu jeho hlasu i z pohledu vrženého přes stůl, byla patrná lehká nervozita. I on sám ji ze sebe cítil. Malfoy právě upíjel ze svého vína a tak pouze zvedl oči směrem k Harrymu.

„Ano, udělali jsme obchod,“ řekl trošku stroze. Když odložil pohár, pokračoval již trochu měkčeji. „Ale myslím, že to není téma vhodné k večeři. Na vážnější témata bude čas později. Po dezertu,“ dodal Lucius šeptem a v Harrym to mimoděk vyvolalo podivné mrazení kolem páteře, pěkně odshora až dolů. Příjemné vzrušení, se kterým zápolil celý večer, opět nabralo na intenzitě a Harry měl co dělat, aby se na své židli nezačal kroutit jako žížala. Byl však pevně rozhodnutý, že se tady před Malfoyem nerozteče. Hm, aspoň ne hned.

„To ty jsi začal mluvit o toaletě,“ prohlásil rozverně a zabodl svůj nůž do vzduchu jako ukazovátko.

 Lucius se rozesmál. „Ano, máš pravdu. Jsem vinen. Má matka by mně pravděpodobně za takový společenský poklesek proklela na celý týden. Ale to bude tím Nebelvírským vlivem,“ povzdechl si tragicky.

Harry zabublal potlačovaným smíchem. „Nesnaž se to hodit na mě! Bylo to tvoje vlastní rozhodnutí zaplést se s Nebelvírem.“

„Byla to velká oběť. Byl jsem vhozen do jámy lvové,“ deklamoval Lucius vážně, ale cukaly mu koutky úst.

„Ne! Ty si do ní sám skočil,“ teď už se Harry nepokrytě řehtal. Pak trochu zvážněl a odložil příbor, oči mu zasvítily. „Promiň, ale ven ti nepomůžu.“

„Netřeba,“ pochopil narážku Lucius. „Poradím si.“

„Co uděláš?“ Harry se dychtivě naklonil, aby tak podvědomě zkrátil vzdálenost mezi nimi.

„Zkrotím lva,“ řekl Lucius pevně a jejich pohledy se zaklesly do sebe.

„Jak?“

„Ty víš.“

Vzduch kolem nich zhutněl a téměř jiskřil. Harry se nedokázal odtrhnout od dravčího pohledu, který na něho vrhal Lucius. Adrenalin v jeho těle způsobil, že se celý stáhnul, jakoby připravený ke skoku. Mocně vtáhnul vzduch nosem, prsty sevřel hranu stolu. Zrychlený tep způsobil lehké šumění v uších, takže téměř nevnímal skřítka, který jim cosi oznamoval. Teď ne!

Jako hypnotizovaný sledoval Malfoye, který vstal od stolu a poodešel ke dveřím do pánského salonku. Rozevřel obě křídla, otočil se a pohlédl na Harryho. „Pojď,“ řekl mírně chraplavým hlasem, „čeká nás dezert.“

Harry se zvednul a vydal se za ním. Kolem Luciuse se protáhnul rychle, radši na něho ani nekoukal. Pořád ještě se mu nepodařilo zkrotit zběsilý tlukot srdce. Takhle brzo dostanu infarkt. Došel dovnitř salónku a zaregistroval na stolku šálky s kávou a nějaké zákusky. Aha, dezert.

Pak za sebou uslyšel prásknutí. Otočil se za tím nečekaným a nepatřičným zvukem právě ve chvíli, kdy se Lucius prudce odvrátil od dveří, které právě zabouchnul, a tím pohybem se mu vlasy rozletěly kolem hlavy.

Byla to vteřina, možná míň, a oba muži současně po sobě vztáhli ruce, aby se dostali do křečovitě pevného sevření. Přisáli se k sobě ústy v hlubokém polibku, přilnuli celými těly. Neprodyšně, nezničitelně. Lucius doslova hltal nabídnutá ústa a Harry spokojeně mručel, jakoby chtěl dát najevo, že on je skutečně ten lev, o kterém tu byla řeč. Samozřejmě, že byl.

Ruce se rozběhly, aby svými dotyky umocnily sílu okamžiku. Víc obsáhnout, víc splynout. Lucius sevřel černé vlasy a donutil svého milence, aby lehce zaklonil hlavu. Okamžitě se mu přisál ke krku, čímž si vysloužil roztoužený vzdech.

„Konečně,“ zašeptal do ucha týraného jeho jazykem. „Můj malý lvíček, tak dychtivý být zkrocen.“

Harry se utápěl v euforii a téměř nebyl schopen vnímat, co se kolem něho děje. Takže když ucítil, že jsou přemisťováni přímo do Luciusovy ložnice, nevěnoval tomu příliš pozornost. Důležitý byl ten jazyk, který ho hýčkal a ty pevné ruce, kterého svíraly a laskaly dech beroucím způsobem. Jeho vlastní ruka, která se probírala stříbřitým hedvábím a ta druhá… Ta už se nějak dostala pod košili a právě teď stoupala po boku směrem nahoru. Chci víc!

Lucius taky nezahálel. Ještě v salonku odhodil svůj kabátec a teď se zručně zbavoval Harryho svrchního oblečení. Pryč s ním! Svlékání košile si však vychutnával. Každý malý odhalený kousek kůže přivítal dotekem prstů, pohlazením celé dlaně, polibkem nebo olíznutím. Sténající a svíjející se tělo v jeho náruči ho však nutilo ke zrychlení tempa. Harry v jeho náručí byl jako živý oheň, jehož plameny rukou ho spalovaly po celém těle. Mladík nad sebou naprosto ztrácel kontrolu, zcela se mu odevzdával. Bylo to fascinující, vzrušující a Lucius neželel košile, o kterou právě přišel ve spárech lva. Zvuk trhající se látky byl jako další katalyzátor. Jak barbarské, jak živočišné, jak nebelvírské. Pomalu je oba přesunul k posteli, na kterou dosedl a Harryho stáhnul sebou.

Ten ani chvíli nemeškal a v mžiku seděl obkročmo na Luciusově klíně. Přisál se k jeho ústům a lačně se dobýval dovnitř, aby pokračoval v souboji jazyků. Od pasu nahoru již nic nebránilo a Harry tak s požitkem laskal Luciusovo pevné tělo, sametovou pěstěnou pokožku a dráždivé hroty bradavek. Prudkým pohybem povalil Luciuse na záda, aby se mohl přisát k těm poupatům rozkoše. Rty, jazykem i zuby je laskal a nutil tak svého milence vydávat ty vzrušující zvuky, které mu dělaly paseku v kalhotách. Vlastně už v jídelně byl tvrdý, ale teď měl pocit, že už brzy vybuchne. Otřel se svým klínem o muže pod sebou. I jeho erekce byla patrná, ale další vrstvy oblečení bránily v bližším kontaktu. Zklamaně zavrčel. Luciusovi ten zvuk vehnal úsměv do tváře.

„Nedočkavý kocourek,“ s těmi slovy se přetočil a Harryho zalehl pod sebou. Lehce ho nadzvedl a oba je přesunul víc do středu postele. „Když ti to vadí, něco s tím udělej.“

Harrymu se rozšířily oči pochopením a pak s rošťáckým úsměvem mávnul rukou. Jejich zbývající šatstvo včetně bot zmizelo neznámo kam. Nebyl čas nad tím přemýšlet, protože jejich intimní partie se právě dostaly tělo na tělo, což bylo doslova elektrizující. Lucius se jemným pohybem boků vklínil mezi Harryho nohy, které mu ochotně uhnuly do stran. Cítil jeho nenechavé ruce, které mu rejdily po těle a místy zanechávaly slabou mizející stopu po nehtech. Jazykem a ústy velebil tělo mladíka pod sebou a houpavými pohyby ho dráždil k zešílení. Svým pevným žaludem několikrát záměrně přitlačil ke vstupu do Harryho těla, aby zase ustoupil. Byla to milostná hra, která nutila jeho milence svíjet se škemrat o mnohem víc.

Harry mu zaťal drápky do ramenou. „Prosím,“ sípal. „Udělej mi to. Hned!“

Lucius byl nadmíru spokojený. „Imbutus rektum,“ zašeptal, než se začal dobývat do Harryho nitra. „Promiň, že to dnes bude tak narychlo.“

Chlapec jen nedočkavě zamručel, obemknul ho nohama a vyšel mu vstříc tak razantně, že během chvilky byli propojeni v jedno. Oběma se z úst vydral slastný vzdech. Lucius se však nehýbal. Ještě něco mu chybělo k úplnému štěstí.

Sklonil se k Harryho hrudníku a proti kůži zašeptal „Revelatio signum.“

V tu chvíli Harry pocítil lehkou vlnu magie projít svým tělem a MEUS na jeho hrudi se stříbrně rozzářil. Lucius ho políbil přímo na znamení a Harry se prohnul ve spalujícím prožitku. To gesto majetnictví Harryho málem katapultovalo do extáze.

„Teď je to dokonalé,“ zachraptěl Lucius a chtivě shlížel na mladého muže pod sebou, který byl jeho. Zelené oči rozzářené vášní, hříšné tělo ovládané chtíčem a MEUS, jeho vlastní znamení, jako koruna dokonalosti. Nenechá ho uniknout, nikdy.

Harry nad sebou sledoval ten obličej zrůzněný vášní a pocitem vlastnictví. Byl děsivý a krásný zároveň, a Harry se přistihl, že se mu to vlastně strašně líbí. Kolikrát v jeho životě za něho rozhodovali jiní se slovy 'musíš, je to tvoje morální povinnost‘. Na plátku mu však nenabízeli nic. Tentokrát to bylo jiné. Lucius také rozhodl, ale neřekl 'musíš'. Řekl, chci tě, a nabídnul tak mnoho.

Harry zavřel oči a pohybem svých boků pobídl Luciuse k aktivitě. Ten pevně, skoro bolestivě, sevřel Harryho ramena a tvrdě přirazil proti jeho zadku, jako by ho chtěl definitivně ocejchovat. Jeho chraplavé „můj“ o tom jenom svědčilo. Dál nad tím Harry nepřemýšlel, protože jeho racionální mysl s lehkostí odplouvala na vlnách rozkoše, jak Lucius pronikal hluboko do něj, a tvrdě a nekompromisně si bral všechno, co mu nabízel.

Ale také dával. Svýma rukama hladil, hnětl, mazlil Harryho tělo všude, kam dosáhnul, aby se pak bezpečně přesunul do jeho rozkroku, kde se tyčil nedočkavý penis. Objal ho něžně dlaní, pak pevněji, aby jistými a zkušenými pohyby působil co největší potěšení.

Harry se zmítal pod náporem všech pocitů. Mravenčení po celém těle. Cítil, že jiskřičky extáze se pomaličku stahují z celého jeho těla do toho jednoho místa v jeho podbřišku.

„Luciusi,“ zašeptal.

Svět se prohnul a jeho mysl explodovala do barevného ohňostroje. Lucius ho těsně následoval, jejich výkřiky se prolnuly, stejně tak zrychlený dech a chvění svalů po celém těle. Z vrcholu pak klesali společně v pevném objetí, pomalu se snášeli zpět k zemi jako pírka v bezvětří. Ještě jeden polibek a pohled do očí.

„To byl teda dezert. Připadám si strašně namlsaný,“ protáhnul se spokojeně Harry a mávnutím dlaně je oba očistil. Na mysli mu vytanula vzpomínka, že někde tam dole jim stydne káva a osychají zákusky. Provokativně mrknul na Luciuse. „A co ty, jsi spokojený? Dostal jsi, co jsi chtěl?“

Muž se tiše zasmál. „Jsem jako ďábel. Chci i tvoji duši,“ zahučel do jeho ucha a víc si ho přitáhnul do náruče.

„Nenažranče,“ uchechtnul se Harry a líbnul ho na bradu. Překroutil se v objetí a zavrtal se svým pozadím do Luciusova klína svírajíc jeho ruku na hrudi. Po chvíli hodil všechny starosti světa za hlavu a spokojeně usnul.

„Ale já už ji mám,“ zašeptal tiše Lucius.

39. kapitola