Vábení moci - 41.

kapitola 41. - Ve službě (autor Nade)
Omlouvám se za minulou absenci, došlo k "podivné" události v rodině, a tak jsme byli všichni trochu vykolejení. :D  Myšlenky se mi rozutekly neznámo kam, ale všechno už je, jak má být.


Opět děkuji všem, kteří mě podpořili svým komentářem. Děkuji za blahopřání ke 40. výročí, i za vyznání, kterými jste mě poctili. Moc si toho vážím. Minule jsme dokonce dosáhli několika rekordů, a to 20 komentujících :D a Weronika nám sem umístila nejdelší komentář v dějinách stránek. Čímž nechci nikoho nabádat k slohovým pracem. Opravdu mi stačí jedno slovo, ať vím, že se vám to líbí. Nebo taky ne.
Děkujeme všem: bacil, Gaby, Nelien, můj věrný hrdý anonymek, Anisov, terkic, Majduš, Lucka, Saskya, Yoku, Kitti, Hajmi, tess, Weronika, Jutaki, evica, Zuzana, Lily, Lafix, Clowers.

41. kapitola – Ve službě

„Co?“ zeptal se Harry trochu zmateně.

„Tady ne,“ zašeptala naléhavě a začala ho strkat do dveří, aby je oba dostala z chodby pryč. Harry se ochotně podvolil jejímu tlaku a přešli do kanceláře.

„Takže, o co jde?“ zeptal se, když za nimi zavřel dveře a pro jistotu kolem nich vyčaroval diskrétní bublinu.

„Znáš mě,“ začala Hermiona, „nedalo mi to spát a tak jsem se prohrabala archivem, abych našla něco dalšího k tomu rituálu, který krade magii. Vita pro Magia se jmenuje, vzpomínáš?“ Dodala, když viděla Harryho užaslý pohled.

Harry byl skutečně překvapený. Ve chvíli, kdy si plánoval najít svou kamarádku, aby v té věci něco zjistila, tak ona se už na něho vrhá se svými poznatky. Měl tušit, že Hermiona bude dychtivá po informacích, byla to její přirozenost.

„No, ty jsi neskutečná. Právě jsem se chystal tě požádat, jestli bys k tomu ještě něco nenašla. Ale obával jsem se, že tady na ministerstvu se už nic kloudného najít nedá.“

„Naštěstí ne všechno podlehlo destruktivnímu působení  Popletala a Brouska. A navíc…“ významně se odmlčela. „Sanders, když tu ještě byl, se pokoušel dostat do zakázané sekce, ale nepodařilo se mu to, protože k tomu potřebuješ zvláštní povolení.“

„Sakra,“ zaklel si pro sebe. „A ty jsi ho dostala?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila. „Bradáč intervenoval u ministra a ten okamžitě souhlasil.“

„Jasně, je to dost důležitý,“ pokýval hlavou. „Co cenzurovací kouzla?“

„Pche,“ ušklíbla se pohrdlivě kamarádka. „Něco takového mě nemůže zastavit.“

„Aha. Takže jsi jim tam udělala vítr,“ zasmál se a zatlačil ji jemně do jedné ze židlí a sedl si hned vedle.

Spokojeně se usmála jeho poznámce, ale pak se zamračila. „Našla jsem spoustu zajímavého, ale bylo to vesměs k ničemu. O tom rituálu tam nebyla ani jedna zmínka.“

Harry na ni nechápavě hleděl. Tak proč ten rozruch? Pod jeho pátravým pohledem zalovila v kapse služebního hábitu, vyndala zmenšenou knihu a plácla s ní o stůl.

„Tohle jsem našla v běžné literatuře o léčitelství,“ prohlásila sebevědomě a rychlým pohybem hůlky změnila knihu na původní velikost.

„Zdravotní důsledky neřízené magie?“ přečetl název. „Není to o dětech a jejich spontánní magii?“ zeptal se pochybovačně, když knihu otevřel na první straně.

„Je,“ přisvědčila. „Ale úplně vzadu jsou zmíněny zdroje, z nichž je čerpáno a různé příklady z praxe.“ Rychle nalistovala. „Tohle tě bude zajímat,“ zapíchla prst doprostřed textu. Harry se sklonil a přelétl písmena očima. Než však stačil cokoliv říct, začala Mia s obvyklou přednáškou.

„Dětská magie je nevyzpytatelná a někdy nečekaně silná. V případech ohrožení života jsou děti schopny vyvinout obrovskou sílu, která je však pro jejich tělesnou schránku nebezpečná. Kouzelník je totiž schopný bezpečně využívat veškerý svůj potenciál až v dospělosti. V případě, že dítě použije magii v síle nepřiměřené jejich tělesné schránce, může dojít k poškození magického jádra, které je závislé na tělesné kondici kouzelníka.“

„To zní děsivě,“ vyjevil se Harry. „Spontánní magie je teda pro děti nebezpečná?“

„Ne tak docela,“ zavrtěla hlavou. „Na rozdíl od dospělých mají děti jednu nespornou výhodu. Protože jsou ve fázi růstu a vývinu, jejich organismus i magie se dokážou neuvěřitelně rychle regenerovat, a proto je popsáno jen velmi málo případů, kdy došlo k trvalejším škodám,“ upřesnila a nadechla se k další přednášce. „Mimo jiné se kniha zmiňuje i o tom, že každý kouzelník má vrozený magický potenciál a právě v dětském věku se jeho tělo a magie propojují a přizpůsobují. Podrobnostmi tě ale nebudu zatěžovat. Pro nás je důležité, že čím je kouzelník starší, tím je těžší jakákoliv změna jeho magického jádra. Kolik je tomu Morcerfovi?“ dodala s potměšilým úsměvem.

„Nebudu se ptát, co tě přimělo studovat knížky o dětské magii,“ hodil vše říkající pohled na její vypouklé bříško. „To, co mi tu říkáš, by ale odpovídalo tomu, co už naznačil Lucius.“

„No, tak to mě zajímá. Povídej,“ vyzvala ho dychtivě a Harry jí stručně vysvětlil Malfoyovy postřehy z nočního setkání s Francouzem.

Hermiona chvíli zamyšleně ťukala prsty na desku stolu. „Co udělá temná magie s kouzelníkem, jsem už viděla. Ale původně jsem si myslela, že to bylo jenom tím jedním rituálem, který Voldemort podstoupil, aby získal hmotné tělo. Bližší zkoumání jsem si z pochopitelných důvodů odpustila,“ dodala a Harry se uchechtnul.

„Ale podle toho, co říká Malfoy, tě nestřídmé užívání černé magie poznamená vždy.“

„Ne takhle,“ odporoval Harry. „Lucius doslovně říkal „té nejtemnější magie“, takže i tady jsou zřejmě nějaké rozdíly, a způsob poznamenání se nedá předem určit. Je to zřejmě dost individuální. A ke tvé předchozí otázce, je mu kolem padesáti a podle toho, jak o něm Lucius mluvil, býval to průměrný kouzelník. A ten rituál už podstoupil několikrát. Minimálně třikrát.“

„V tak krátkém časovém úseku?“ vyjevila se. „Při takovém zásahu do magického jádra je třeba postupovat opatrně a nejprve se s nově nabytou magií sžít a osvojit si ji. Pracovat s ní!“ rozhorlila se. „Pokud je jeho přirozená magie jenom průměrná, jeho tělo přece nemůže bez následků pojmout tolik cizí magie najednou. To neblahé účinky jenom znásobí!“

„Zřejmě spěchá,“ ušklíbnul se. „A dost možná mu tyhle informace chybí. Pro nás je to jen dobře, ne?“

„Takové nezodpovědné zacházení s magií nepřinese nic dobrého,“ brebentila dál rozrušeně.

„Ale to je jeho problém,“ trval si Harry na svém.

„Problém je, že nikdo neví, co se stane, až se jeho magické jádro zhroutí,“ odmrštila jeho bláhovou teorii. „Možná skutečně jenom zemře. Ale kdo nám zaručí, že se z něho nestane něco ještě horšího. Říkal jsi, že už teď vypadá jako mumie.“

„Myslíš nějaká nová temná bytost?“ Harry se tou představou až otřásl. Těžko se bojuje proti neznámému.

Kamarádka pokrčila rameny. „Vůbec netušíme, co se může stát. Třeba opravdu zase jenom přeháním. Ale co když mám pravdu?“

„V tom případě musíme vymyslet způsob, jak ho zničit dřív, než k tomu dojde. Nebo aspoň jeho magii nějak neutralizovat,“ povzdychnul si rezignovaně. Budu já mít někdy klid?

„Budu se tím rozhodně zabývat,“ prohlásila odhodlaně. „Ale až zítra,“ poklesla lehce v nadšení, „protože dnes už toho mám až nad hlavu a hrozně mě bolí nohy a záda,“ postěžovala si.

„Taky si tady na mě nemusela čekat. Klidně by to vydrželo do rána,“ pokáral ji jemně Harry. „Ron je v práci?“

„Právě mu končí služba a vezme mě domů. Dneska celý den lítali kvůli tomu incidentu v Zastrčené ulici.“

„Jakému incidentu?“ zeptal se, ačkoliv tušil, o co jde.

„Seběhla se tam pěkná mela a na místě zůstalo pěkných pár mrtvých. Nic bych nedala za to, že to všechno nějak souvisí.“ S povzdechem se zvedla ze židle a protáhla si záda. „Přečti si hlášení,“ doporučila mu a vydala se ke dveřím. Harry zrušil tlumící kouzlo kolem nich a šel ji vyprovodit.

Ve dveřích mu Mia vtiskla do ruky malou tenkou knížečku. „Málem bych zapomněla, tohle je čistě pro tebe. Určitě tě to bude zajímat a nezapomeň… číst mezi řádky,“ mrkla na něho. Pak ho rychle líbla na tvář a s nečekanou mrštností se protáhla na chodbu. “Papa,“ zašveholila,“ a zmizela mu z očí.

Harry pohlédl na titul knížky a četl: Magická propojení a jejich praktické využití. Rychle ji však schoval do kapsy, protože slyšel, jak se po chodbě blíží Jason se Seanem. Teda slyšel hlavně Jasona, protože ten byl dost hlučný za oba a zrovna kamarádovi něco horlivě vyprávěl. Harry radši rychle poodstoupil, aby nebyl smeten lavinou. Když se dveře rozletěly jako při výbuchu, gratuloval si, že byl tak předvídavý.

„Harry!“ vítal se s ním nadšeně kamarád. „Proč číháš za dveřmi?“ podivil se, když si všimnul, kde Harry stojí. „Čekáš na mě?“ zakmital laškovně obočím.

Harry po něm vrhnul jeden mírně znechucený pohled. „Zapomeň, chlapče. Právě jsem se rozloučil s Miou. Museli jste se s ní vidět,“ dodal a šel se posadit ke svému stolu.

„Šla na druhou stranu, takže jsme jí viděli jenom záda,“ potvrdil jeho vysvětlení Sean.

„Ach jo, cítím, že naše láska hyne,“ prohlásil trochu pateticky Jason. „To bude tím, že mám tak silnou konkurenci. Pořád se kolem tebe motá ten…,“ nadechnul se, ale když viděl ostražité pohledy z obou stran, radši rychle dodal jen: „Malfoy.“

„Zdá se, že jsem tvé srdce už definitivně ztratil,“ povzdechnul si, uvelebil se na své židli a začal se hrabat v šuplících.

„Tam ho nenajdeš,“ upozornil ho klidně Sean. „Pokud tedy hledáš právě Harryho srdce.“

„Žádné jsem mu nikdy nedal,“ bručel si pro sebe Harry.

„No, vy máte dneska náladu,“ koukal po nich Jason. „Asi vás budu muset nějak rozveselit,“ prohodil odhodlaně a ze šuplíku vyndal velmi podezřelý balíček.

Reakce byla rychlá. Sean i Harry vyskočili jako jeden muž a se slovy “Potřebuju nutně na záchod“ a „Musím za Bradáčem“, vyrazili ke dveřím. Tam se málem vzájemně přerazili, jak se snažili co nejrychleji opustit místnost. Jason se mohl umlátit smíchy.

Harry se však nezdržoval hlasitým řehotem, který je vyprovázel na chodbu a raději rovnou zamířil ke kanceláři, kde dle všech předpokladů ještě stále úřadoval jeho šéf. Zaklepal a po vyzvání energicky vstoupil.

„Dobrý večer, pane,“ řekl a zavřel za sebou dveře.

Bradáč už na něho čekal a okamžitě z něho začal tahat všechny dostupné informace ohledně Potentia sincerus. Harry mu také předal pergamen, který dostal od Luciuse a dlouze nad ním diskutovali a domlouvali možná opatření, kterými by Morcerfovi znepříjemnili život, jak jen to půjde. Mimo jiné došla řeč i na útok, který se v noci konal v domě číslo popisné 8 v Zastrčené ulici.

Bradáč mu předložil hlášení z dnešního dne a k Harryho úlevě tam nebylo ani zmínky o Luciusově účasti. Dalo se samozřejmě čekat, že Malfoy by se nenechal tak snadno nachytat při čemkoli podezřelém, ale Harrymu se přesto citelně ulevilo. Nezbytné údaje, které k případu sdělil, se tak díky tiché dohodě mezi ním a šéfem obešly bez uvedení zdroje.

Když skončili, vydal se Harry zpátky do své kanceláře, kde ho čekala spousta papírování. Navíc byli pověřeni, aby ještě obhlédli místo nočního útoku pro případ, že by se tam ještě nepohybovaly nějaké podezřelé osoby. Harry věděl, že je to asi zbytečné, ale příkaz je příkaz. Na chodbě nachytal Seana, jak poslouchá za dveřmi jejich kanceláře.

„Už je tam bezpečno?“ zeptal se tiše Harry a přitiskl ucho na dveře hned vedle Seana.

„Někdy uvažuju, že si najdu bezpečnější povolání,“ prohodil tiše vysoký mladík. „Třeba jako návnada v dračí rezervaci.“

„To ti věřím. Právě si říkám, proč bych měl přijít k úrazu právě v zaměstnání, když můj soukromý život je tak…“ zatvářil se mnohoznačně.

„Copak? Nějaká zvláštní událost?“ šeptal spiklenecky Sean.

Harry lhostejně pokrčil rameny. „Co ti mám vyprávět. Já, Malfoy… a Malfoy. Prostě božský klid.“ K jeho překvapení se Sean hlasitě rozesmál, čímž je však prozradil.

„Á, tady jste,“ vyhmátnul je Jason s úsměvem od ucha k uchu. „Zbabělci.“ Harry se udiveně rozhlížel kolem, na koho že to mluví.

„Potupně jste zdrhli před karamelovými košíčky, které mi poslala babička. Vážně uvažuju nad tím, že se s vámi ani nerozdělím,“ prohlásil s vážnou tváří.

„Jen aby,“ pochyboval Sean. „Minule to vypadalo úplně stejně a já jsem pak dva dny skoro neslyšel.“

„To byl nádherný výbuch,“ vzpomínal Jason zasněně, zatímco ho zatlačili zpět do místnosti.

„Jo. Byla z toho ostuda po celém ministerstvu,“ zchladil ho Harry. „Někdy se musím přesvědčit, jestli nejsi příbuzný Weasleyových.“

„Za to bych se rozhodně nestyděl,“ smál se Jason. „Hej!“ vykřiknul, když se otočil a zjistil, že oba jeho kolegové už podrobně zkoumají obsah podezřelého balíčku. Lépe řečeno už si oba nacpávali chřtány jeho cukrovím. Vrhnul se vpřed, aby zachránil aspoň zbytky.

„Odškodné za psychickou újmu,“ huhňal Harry s plnými ústy, když byli zahnáni od laskomin. Sean horlivě přikyvoval, tváře se mu přitom nadouvaly jako syslovi.

„Nejste nic než loupeživá chamraď,“ stěžoval si Jason, ochuzený o pár sladkých exemplářů.

Po tomhle malém zpestření se nakonec všichni plně zabrali do práce a v kanceláři se na chvíli rozhostilo pracovní ticho, přerušované šustěním pergamenů, skřípáním brků a občasným tichým lamentováním. Nikdo z nich tuhle úředničinu neměl rád, ale byla nutná, protože jinak by je dokumenty a ministerské oběžníky brzy zavalily. Kolem desáté hodiny večerní Sean razantně odhodil brk.

„Nevím jak vy, ale já myslím, že to pro dnešek stačí. Zbytek si necháme na zítra,“ prohlásil rezolutně.

„Stejně mě štve, že na nás vyšly dvě noční služby právě na víkend. Otrava,“ stěžoval si Jason.

„Tři svobodní mládenci v davu ženáčů. Co bys čekal jiného?“ kontroval Harry.

„Čekám, že nám budeš vyprávět, co je nového,“ vyzval ho Sean.

„Budou pikantní novinky z tvého intimního života?“ zeptal se nadšeně Jason.

„Blbče,“ spražili ho dvojhlasně a on na to pouze pokrčil rameny a počastoval je zářivým úsměvem typu – jsem v podstatě anděl.

„Novinky k případu, samozřejmě,“ upřesnil Sean k Jasonovu hranému zklamání. „Ale neboj, už jsem se vzdal naděje, že někdy dostaneš rozum.“

Harry jenom nevěřícně zavrtěl hlavou. Bradáč moc dobře věděl, proč je tři dal dohromady. Nenapravitelného smíška, kterého by někteří serióznější kolegové těžko snášeli, společně se slavnou a opěvovanou persónou, jako byl on, a tím pádem pro většinu stejně těžko snesitelnou, i když z jiných důvodů. Závist a pocit méněcennosti vykoná své. A nakonec klidného a nekonečně trpělivého Seana, který nejen že dokonale snášel jejich občasné úlety, ale velmi často byl aktivním účastníkem. Bez ohledu na to všechno, společně byli sehraný a výkonný tým, což šéf dokázal náležitě ocenit.

Mávnul rukou nad právě lehce nafouknutým Jasonem a pustil se do vyprávění všeho, co potřebovali vědět k případu. Nevynechal ani teorii o samozničení Morcerfa a vliv temných rituálů. Společně o tom chvíli zaníceně diskutovali, ale nakonec se shodli na tom, že vyčkají, s čím ještě přijde Hermiona. Harry si mimochodem nahmatal v kapse knížečku, kterou mu dala. Chystal se ji opravdu důkladně prostudovat, ale až v klidu svého domova. Skutečně ho zajímalo všechno na tohle téma. Hlavně proto, že se ho to velmi týkalo díky jistému blonďatému pánovi.

Kolem půlnoci se vydali na pochůzku do Zastrčené ulice a jejího nejbližšího okolí. Jak předpokládali, byl všude naprostý klid. Všechny pochybné existence byly někde dobře zašité, protože taková událost otřese i podsvětím. Pánové se v průběhu služby ještě zastavili v jednom nočním podniku pochybné pověsti. Ne, aby si užívali dostupných radovánek, ale jednoduše proto, že v tuto pokročilou hodinu byly již všechny slušné podniky dávno zavřené. Potřebovali však svou obvyklou dávku kávy a přítomnost Bystrozorů na takových místech nikdy nebyla od věci. Takové nezávazné poklábosení s místním barmanem někdy přinese nevídané výsledky. Tuto noc ale chcípnul pes i tady.

Služba jim ubíhala pomalu, ale nakonec se bez zádrhelů dočkali rána. Harry se společně s Jasonem přemístil zpět na ministerstvo, aby ještě sepsali stručnou zprávu ve stylu – v průběhu mé služby se nic zvláštní nestalo. Sean se s nimi rozloučil už venku a se slovy, že to sami zvládnou, se odebral domů. Harry byl neskutečně utahaný a těšil se na kutě. Ploužili se směrem ke své kanceláři.

„Já se tak těším do postele,“ prohlásil Jason a svá slova doprovodil mohutným zívnutím. „Nepůjdeš mě uložit?“ zeptal se laškovně a jednou rukou vzal Harryho kolem ramen. Ten ho hned jemně odstrčil.

 „Jasone, odprejskni,“ odbyl ho dobrosrdečně. Než však stačil cokoli dodat, ucítil ruku, která ho zezadu pevně objala kolem pasu a nekompromisně ho přitáhla k sobě, z dosahu kolegy.

„Neruším?“ zazněl mu u ucha chladný hlas.

„Á, zdravím, pane Malfoyi," zahlaholil Jason s přehnaným křečovitým úsměvem a Harry se vykroutil ze sevření, aby se postavil mezi Jasona a nově příchozího.

„U Merlina, chodíš jako duch. Co ty tady tak brzy ráno?“ pokusil se rozptýlit Luciuse, který vražedným pohledem probodával jeho kamaráda.

„Nedělní ráno je ideální čas na umírání,“ zavrčel Lucius směrem k Jasonovi a Harry nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat.

„Zahajuji generální ústup," šeptnul mu do ucha Jason a s hlasitým „Nashle!“ bleskově zmizel za nejbližším rohem. Harry se pootočil a s pobaveným úsměvem sledoval jeho úprk. Nespokojené zavrčení ho donutilo obrátit pozornost zpět na podmračeného Malfoye.

„Děsíš mi kamarády, víš to?" vytknul mu.

„V jeho případě mne to až neskutečně těší. Už dřív jsem si všimnul, že se kolem tebe nevhodně ovíjí,“ poznamenal chladně Malfoy.

„Už dřív?“ zeptal se Harry nechápavě, ale pak mu něco naskočilo. „Jo, ty myslíš tenkrát U Černého barona.“

„Mimo jiné,“ ujistil ho Lucius.

„Jason je neškodný a hlavně je to komediant,“ ujistil ho Harry. „Až si najde partnera a zamiluje se, zapomene, že vůbec existuju. Tím jsem si jistý.“

„Žádná dobročinnost v tomto směru, nehodlám se dělit. Aspoň si rychleji uvědomí, komu patříš," prohlásil s arogantně spokojeným úsměvem. Evidentně ho těšilo, jak na Jasona zapůsobil.

„Nejsem tvůj majetek," zapíchnul Harry ukazováček do Luciusovy hrudi.

„Ne, nejsi můj majetek,“ potvrdil muž. „Ale jsme milenci a z toho pro mne vyplývají jistá práva, kterých se nehodlám vzdát," prohlásil rezolutně.

„Tenhle tvůj přístup mě zničí,“ povzdechnul si Harry. „Co tě sem přivádí tak brzo? Právě nám končí služba a chystám se domů. Večer mě čeká další.“

„Vím. Mám tady poblíž nějaké neodkladné řízení,“ odpověděl neutrálně.

„A tvá cesta vede jen tak náhodou přes ministerstvo,“ popichoval Harry.

„Ano, zcela náhodou,“ zněla lakonická odpověď. „Vhodná příležitost ti říct, že se uvidíme v pondělí odpoledne.“

„U mě nebo u tebe?“

„Záleží na tobě,“ natáhnul ruku směrem k Harryho hrudi, k místu, kde bylo ukryto znamení.

Harry přistoupil trochu blíž, takže se Luciusova ruka jeho hrudi skutečně dotkla. S provokativním úsměvem se zeptal: „Chyběl jsem ti?“

Nechtěl nic jiného, než aby Lucius připustil, že ho prostě jenom chtěl vidět. Tuhle drobnost mohli přeci klidně vyřešit přes sovu. Možná to bylo jen zbožné přání, ale Harry se ho urputně držel.

„Zcela nepodložené tvrzení,“ odbyl ho Lucius s kamenným výrazem, ale v očích mu povědomě jiskřilo.

„Zase kličkujete, pane Malfoyi," upozornil ho Harry a nasadil vědoucí poloúsměv, který říkal No tak, Luciusi, řekni to. Lucius ho chvíli pozoroval zpod přivřených víček.

„Tvou schopnost tvrdošíjně se držet některých témat shledávám velmi nepříjemnou," ušklíbnul se mírně pobaveně.

„Páni! Velmi kulantně vyjádřeno, že jsem otravný," zasmál se Harry od ucha k uchu. „Ale stejně bych to od tebe rád slyšel.“

„Co konkrétně?“ povytáhnul lehce obočí, aby tak dal najevo, že netuší, o co jde.

„U Merlina! Ty jsi neuvěřitelný,“ zasmál se Harry jeho vytáčení.

„Když jinak nedáš,“ řekl Lucius, přitáhnul si ho za hábit a vášnivě políbil. Harry se ochotně poddal a polibek se prohloubil. To, jak jazykem laskal jeho dolní ret a… Merline!  Skoro se mu podlomila kolena, ještěže ho tak pevně svíral.

„Přeji ti sladké sny," zavrněl mu do ucha Lucius, když ukončil jejich krátké intimní spojení. A než se Harry stačil zmátořit, otočil se a odcházel.

Harry za ním chvíli zmateně hleděl. „Stále jsi mi neodpověděl!“ zvolal za ním, když se trochu vzpamatoval.

„Ale odpověděl,“ usmál se muž přes rameno a odkráčel s elegancí sobě vlastní.

Budu si muset zlepšit zmijozelštinu, pomyslel si Harry a vydal se do kanceláře, aby mohl jít brzo domů. Jak po tomhle usnu, to vážně nevím.

42. kapitola