Red Hills - 4.

Autor: Akame Sora

Překladatel: Nade

Děkuji všem, kteří mi tu minule nechali komentář. Je to úžasné povzbuzení do další práce. Věřte, že i když jsme si myslela, že polštinu zvládám, občas narazím na výrazy nebo slovní obraty, u kterých se řádně zapotím. A z přechodníků si občas rvu vlasy! :D

Proto moc děkuji za chválu, jemnovitě: anonymka9 a reylan, které vědí, o čem to je; Saskya, Bobo, Charli, Jája, Rejsek009, bacil, Jutaki, Lafix, Káťa, kali, Yoku a Zuzana, která se k nám opět přidala. Moc vám děkuji a bavte se. :-)

4. kapitola

Světlovlasý mladík se naposledy podíval do zrcadla a se spokojeným úsměvem sestoupil po schodech do haly, ze které se pak volným krokem přesunul do jídelny.

Klidně by se mohl přemístit rovnou ke stolu, ale byly tu dva důvody, které ho od této myšlenky úspěšně odradily. Prvním byla jeho matka, která přijela na týden z Francie a považovala takové chování za pohoršující. Druhý důvod seděl pohodlně v křesle a popíjel víno z křišťálového poháru. Mladý muž si musel přiznat, že měl mnohem větší zájem udělat dobrý dojem na kmotra, než potěšit matku.

„Matko, Severusi“, pokynul jim hlavou poté, co vešel do salónu.

„Vítej, Draco“, vzhlédla Narcissa od vázy, ve které aranžovala modré růže. „Sev nás ráčil poctít svou návštěvou.“

„On není slepý, má drahá“, pozvedl Snape sklenku jako gesto pozdravu.

„Víno hned po ránu? Jak dekadentní“, usmál se mladý Malfoy. Málokdo měl příležitost vidět, jak odkládá svou masku chladného aristokrata, kdy jeho tvář zjemní a získává normální, chlapecký vzhled.

„Pro lepší trávení, nic složitého.“ Černovlasý muž pohlédl na broušený křišťál ve své ruce.

„Tak to si dám taky“, posadil se Draco na křeslo vedle Snapa. Jako na zavolanou se s tichým „pop" objevil domácí skřítek s podnosem, na kterém stál nápoj.

„Neměl bys pít, jsi příliš mladý“, podívala se na něho Narcissa káravě.

„Chlapci je dvacet dva let, už není dítě.“ Severus si usrknul a pohlédnul na mladíka. „Rozhodl jsi se už ohledně tvé další kariéry?“

„Zamýšlel jsem se nad tím“, pokýval hlavou. „Myslím, že bych nebyl špatný právník, ale díky skutkům mého otce práce na ministerstvu bohužel odpadá. Lituji toho, protože jsem přesvědčen, že bych se projevil jako suverénní politik.“

„Nemluv špatně o otci!“ Narcissa s třísknutím odložila nůžky na úpravu stonků. Od té doby, co Draco změnil strany, nedokázala mu odpustit, co se stalo s Luciusem. Nikdy nepochopila, že jenom díky němu může stále provozovat svůj život plný luxusu. Kdyby si vybral dráhu Smrtijeda, po Potterově vítězství by všechno ztratili a on by skončil v Azkabanu. Mladý Malfoy možná měl na předloktí Znamení zla, ale zničil svou světlou pokožku jenom vinou Albuse Brumbála, kterému se podařilo ho přesvědčit, aby se stal špehem.

Když Lucius vysílal svého syna do Bradavic, pravděpodobně si vůbec nepřipustil, že sedm let strávených daleko od jeho vlivu umožní chlapci získat samostatnost a ve výsledku si vybrat světlou stranu.

„Kdy se vracíš do Francie?“ Draco odložil prázdnou sklenici a hodil po matce nečitelný pohled.

„Pozítří. Pansyina matka se tam chystá také  a tak jsem jí nabídla pohostinství v našem sídle.“ Narcissa si poupravila mistrně propletený účes. „Vlastně jsem si myslela, že by bylo dobré, kdybys jel s námi, tvá kamarádka ze školy taky...“

„Ne“, přerušil ji v půlce věty a předstíral, že nevidí pohoršený pohled, který k němu vyslala. „Jsem zaneprázdněn.“

„Čím?“ zavrtěla hlavou. „Měl bys přemýšlet o rodině, jméno Malfoy tě k něčemu zavazuje. Kdyby tu byl tvůj otec…“, naučeným gestem zvedla k očím krajkový kapesníček s monogramem.

„Není tady a nemůžeš počítat s jeho návratem.“ Draco vstal a zamířil do jídelny. „Nemám v úmyslu se oženit s Pansy, je to moje kamarádka, jak sis správně všimla. Kromě toho...“, otočil se a zlomyslně pohlédl na matku. „Vstupování do mé ložnice bez klepání ti už mělo jisté otázky vyjasnit.“

..........

„Neměl bys ji tak rozrušovat.“ Severus potřel toast tenkou vrstvou másla a položil ho na talíř vedle plátků uzeného lososa.

„Chladná, do sebe zahleděná egoistka.“

„Je to tvá matka, vyjadřuj se o ní s respektem“, podíval se muž na Draca přísně.

„Rozčiluje mě. Zastavila se ve fázi, kdy se její život točil kolem toho, co si vzít na sebe na další ples. Nedochází jí, že se časy změnily.“

„Jméno Malfoy je v kouzelnické společnosti stále jedním z nejžádanějších. Má pravdu, měl bys začít přemýšlet o založení rodiny a zplození dědice.“

Draco napíchnul kousek ryby na vidličku a ironicky se na Snapa zahleděl.

„To snad i tobě musím vysvětlovat svou orientaci?“

„Není třeba, stačí se na tebe podívat“, odfrkl si Snape.

„Já vím“, mávnul lehkomyslně rukou. „Jsem dokonalý, ztělesňuji ideální příklad elegance a stylu. Jsem ikona kouzelnického světa a spodina by měla platit za možnost na mě jen pohlédnout. Myslím, že se sám opatentuju.“

„Zrovna tohle jsem nemyslel“, protočil oči Severus a vrátil se zpět k snídani. „Tvá matka se k nám nepřidá?“

„Urazila se a právě teď pravděpodobně lituje starou Parkinsonou. Možná dokonce urychlí cestu do Francie? Alespoň by z této situace vzniklo něco užitečného.“

„Vážně, Draco...“, otřel si ústa ubrouskem a odstrčil talíř nedojedeným lososem. „Někdo by tě měl naučit úctě k druhým.“

„Oh, učili mě to. Bohužel, jsem toho nevyužil.“

„Jaké plýtvání.“

„Respekt je třeba si zasloužit, Severusi.“ V Dracových očích se mihlo něco podivného. Odsunul židli a sáhl po novinách, které ležely vedle.

Na okamžik v jídelně zavládlo ticho. Mladý Malfoy si pročítal novinky ze světa módy, které byly na poslední straně "Denního věštce". Vždycky četl noviny od konce, byl to takový jeho malý úlet, o kterém věděl jenom Severus. V přítomnosti Mistra lektvarů si Draco mohl dovolit uvolnit se a užívat si upřímnosti. Což samozřejmě neznamenalo, že by jakkoli dovolil, aby dojem dokonalého aristokrata v očích jeho kmotra zakolísal. Byť jen na chvíli.

Severus spojil ruce a opřel se lokty o stůl, který skřítci právě uklidili. Ponořil se do svých myšlenek, na chvíli vypnul a nechal chlapce být. Hlasitý křik způsobil, že se napřímil a s údivem pohlédl na kmotřence.

„To překračuje všechny meze! Co si myslí!“ zatřásl Draco novinami, které držel v rukou. „Někdo by se o to měl postarat! Nelze připustit, aby ... Aby... To je prostě k nesnesení!“

„Co Potter zase provedl?“ pozoroval Snape s očekáváním Malfoyovo pobouření.

„Ten všivý Nebelvír…“ odmlčel se a podíval se na Severuse. „Jak víš, že jde o něho?“

„Tvůj řev byl pravděpodobně slyšet až na Averyho panství“, odfrknul si muž. „Neslyšel jsem nic o žádné katastrofě, ani o tvém bankrotu. Takže pokud nejde o peníze, musí jít o Pottera“, vysvětlil klidně.

„Nežertuj, Merlin je mi svědkem, že tentokrát je to vážná věc“, vyskočil Draco ze židle a začal kroužit po místnosti.

„Neříkej...“, poklesl Severus hlasem. „Potter očekává potomka a ty nedokážeš unést, že jeho rod přetrvá a ten tvůj má ve výhledu budoucnost nejistou. A na tom, pokud uvážíme, že Weasleyovi se množí jako králíci, nevidím nic divného.“

„Velmi vtipné. Polovina školy by podlehla infarktu, kdyby věděli, že jejich nejhorší noční můra má smysl pro humor“, zastavil se Draco a vyčítavě se podíval na Snapa. „On otvírá školu!“

..........

O hodinu a několik lahviček uklidňujícího lektvaru později, seděli oba muži v Dracově kanceláři a vyprazdňovali další láhev dobrého vína.

„Takže sám chápeš, že to nemůžeme dopustit“, prohlásil Malfoy zvýšeným hlasem.

„Samozřejmě, budoucnost kouzelnického světa se jeví v černých barvách“, přikývnul Severus. „Neumím si představit nic horšího, než svatou trojici, jak uvádí do dospělého života novou generaci.“

„Zatracení Mudlomilové!“

„Jazyk, Draco“, řekl bývalý profesor víc ze zvyku, než z nutnosti.

„Oh, neštvi mě!“ Blonďák si dolil víno a dal si nohy na malý stolek, který stál vedle jeho křesla. „Musíme tomu nějak zabránit.“

„Jako jak? Brumbál mu ve své naivitě odkázal svůj hrad. Ne, Draco, nedělej obličeje. Vím, co si o tom myslíš.“

„Potter je idiot. Má v rukou něco tak úžasného, jako je Emeraldfog, a nedokáže to ocenit“, trhl sebou chlapec.

„Potter je ikona kouzelnického světa. Pokud říká, že chce mít školu, tak ji bude mít, protože ti blázni skáčou, jak on píská.“

„Určitě zaměstná samé Nebelvíry“, otřásl se Draco teatrálně. „Představ si stovky malých idiotů, vychovaných pod vlivem šmejdky, lasičky a kreténa.“

„Vždy je naděje, že zaměstná Longbottoma, který vyhodí celý ten krám do povětří“, položil mu Severus chlácholivě ruku na rameno.

„Musíme mu v tom zabránit.“

„Longbottomovi?“

„Potterovi“, přimhouřil Malfoy oči a na chvíli se odmlčel, jako kdyby nad něčím intenzivně přemýšlel. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na Snapa. „Je ten Nebelvír bohatý?“

„Tak či tak, rozhodně není chudý, ale jeho majetek se s tvým nedá srovnat“, pokrčil muž rameny.

„To je dobře... To je moc dobře“, usmál se Draco spokojeně.

„S rozladěním konstatuji, že nějak nedokážu držet krok s tokem tvých myšlenek.“ Severus si v křesle lehce poposedl.

„Oh, to nemusíš“, vyskočil mladík a rychlým krokem přešel ke dveřím. „Rozhodně si musím promluvit se svým právníkem.“

„Nedělej nic, co bych neudělal já“, zamumlal Snape, když mladý muž zmizel za dveřmi.

..........

Pottere, ty Nebelvírská hnido, to tě nikdo nenaučil, že se má chodit na dohodnutá setkání?

Draco Malfoy

Harry dopis zmačkal a hodil ho do krbu, kde drahý dopisní papír v mžiku zaplál plamenem. To byla už druhá zpráva, kterou v průběhu týdne od Malfoye dostal. V první požadoval okamžité setkání v jedné restauraci v Londýně. Dopis byl napsán v tak nabubřelém tónu, že ho Potter prostě  ignoroval. Cítil, že kdyby tam přišel, Zmijozel by měl konečně důvod ho žalovat, protože by mu nevyhnutelně rozmlátil ten aristokratický nos.

Neměl ponětí, proč se s ním Fretka chtěl vidět, ale ať to bylo cokoliv, neměl čas na další střet. Kromě toho, samotná myšlenka na soukromém setkání s Malfoyem mu způsobovala okamžité zvýšení tlaku.

Povzdechl si a opět se zahloubal do papírů, které ležely na stole před ním.

Když se v jeho mysli zrodil nápad na otevření školy, neuvědomil si, že to bude tak těžké uskutečnit. Na ministerstvu téhle iniciativě samozřejmě tleskali a horlivě ho ujišťovali o své podpoře, ale také byl obratem informován, že vzhledem k současné situaci na politické scéně, nemají žádné prostředky, aby tuto investici sponzorovali.

Chlapci, který přežil, pomalu začínalo docházet, že porazit Voldemorta bylo jednodušší, než najít vhodné sponzory. Samozřejmě, každý dychtivě podporoval jeho plány, diskutovali o nutnosti vyškolit co největší skupinu mladých kouzelníků, ale když došlo na finanční podporu, všichni bezradně rozhazovali rukama s odkazem na těžkou poválečnou situaci.

Harry zavřel další složku a opřel se v křesle. Sakra! Potřeboval peníze, spoustu peněz. Hrad sám o sobě byl prostředkem k dosažení polovičního úspěchu, ale všechno ostatní zatím zůstávalo ve sféře snů.

Do této chvíle si neuvědomoval, jak drahý je provoz školy, a navíc ještě takové, ve které bude i internát. Samotné stravování stálo majlant, nemluvě o platech učitelů včetně potřebného vybavení a učebnic. Ne všechno se dalo magicky přeměnit.

Astronomická třída potřebovala několik desítek párů Omniokulárů a magických dalekohledů. Učebna pro praktickou výuku Obrany proti černé magii chtěla speciální zařízení. Skleník, ve kterém by se konaly hodiny bylinkářství, vyžadoval sluchátka, rukavice, zahradnické nůžky a mnoho dalších, zdánlivě docela všedních věcí. Učebna lektvarů... Oh, tak to už byla bezedná jáma. Jenom ingredience stály celý majetek, a to nepočítal kotlíky, hořáky a rukavice z dračí kůže.

Harry si promnul oči zarudlé z nedostatku spánku a nepřítomně si prohrábl vlasy. Sakra, byl bohatý, ale i kdyby do té školy vložil všechen svůj majetek, stačilo by to možná na rok, maximálně dva. A co potom? S Hermionou a Ronem počítat nemohl. Jistě, Weasley dostal z dědictví po Brumbálovi pěknou sumičku, ale žádná kolosální částka to nebyla.

Ministr školství měl krásnou řeč na téma úžasného daru, jaký Potter věnuje společnosti a dodal, že po pár letech na sebe bude škola určitě sama vydělávat a prostředky do ní vložené se začnou vracet, a to i se ziskem, ale od té doby si musí Vyvolený poradit sám.

Harry hodil papíry do šuplíku a vstal z křesla. Cítil se tím vším unavený a zdeptaný. Hermiona byla na další schůzce s nějakým investorem, ale všechno, co doteď získali, byla jen kapka v moři jejich potřeb. Vystoupal po schodech a vešel do ložnice, cestou si stáhnul tričko. To, co v téhle chvíli potřeboval, byla dlouhá, horká sprcha a pár hodin spánku.

..........

Bušení na dveře se ozvalo znovu. Harry si zanadával pod nosem, rychle na sebe vrhnul sušící kouzlo a seběhnul po schodech; cestou si svůj dlouhý černý župan převázal páskem. Podíval se na hodiny stojící v hale. Ukazovaly dvacet minut po šesté odpoledne. Ron obvykle používal letaxovou síť. Navíc, v téhle chvíli byl v Irsku, aby řídit skupinu lidí, kteří dostali za úkol přebudovat část svahu vedoucího dolů na pláž na famfrpálové hřiště. Ginny s ním nemluvila od jejich památného rozhovoru na téma nedostatku Harryho zájmu o manželství a Hermiona nikdy nepoužívala přední dveře. Potter se zastavil u vchodu a poupravil si klopy županu, potom obemknul prsty kolem hůlky, kterou měl v rukávu a použil otvírací zaklínadlo.

„To ne, v žádném případě“, zabručel a snažil se zabouchnout dveře několik sekund poté, co je otevřel. Tento manévr byl zbrzděn botou muže, který stál na prahu, protože ji vsunul do mezery mezi dveřmi a futrem. „Malfoyi, dej pryč tu zatracenou nohu, nebo ti ji zlomím“, zavrčel a znovu se snažil zavřít.

„Skutečně, nulové vychování.“ Blonďák využil okamžiku, kdy Harry na chvíli ztratil koncentraci díky zvuku jeho hlasu a silně zatlačil, čímž postrčil hostitele hlouběji do haly a sám vstoupil dovnitř. „Měl by ses obléct, když přijímáš hosty“, přeměřil si chlapce ironickým pohledem.

„Nikoho jsem nečekal“, vytáhl Harry hůlku a mávnul s ní před nosem příchozího. „Buď dobrý Zmijozel, otoč se a zmiz mi z očí.“

„Jaký nádherný protimluv“, odfrknul si Malfoy. „Dobrý Zmijozel. Jako kdybys chtěl říct lstivý Nebelvír, což, jak víme, je samo o sobě nemožné.“

„Jestli jsi mě přišel urážet, tak se neobtěžuj. Nemám náladu“, zíral Harry na muže, který stál před ním.

Muž byl oblečen do černých kalhot z nějakého šíleně drahého materiálu, který dokonale splýval po jeho dlouhých nohách. Bílou košili měl u krku rozepnutou mudlovským způsobem, bunda v grafitové barvě taky musela stát majlant. Už jeho vzhled vyvolával u Pottera pocit, jakoby si mladík svým oblečením pohrával s jeho finančními problémy.

„Nepřišel jsi do restaurace“, řekl Malfoy vyčítavým tónem.

„Nevzpomínám si, že bych tvrdil, že tam budu“, pokrčil rameny.

„Obdrželi jsi pozvání, etiketa...“

„Chtěl jsi říct předvolání“, přerušil ho Harry. „Promiň, ale mám zajímavější záležitosti, než večeři ve společnosti nepřítele číslo jedna.“

„Skutečně, cítím se polichocen, že mě stavíš na první místo.“ Blonďák prošel kolem něho, ignoroval jeho stále napřaženou hůlku a pokračoval dál do domu. „Zajímavá architektura. Druhá polovina devatenáctého století?“

„Jak to mám sakra vědět?“ Potter ho, chtě nechtě, následoval.

„Bydlíš tady“, rozhlédl se mladík zvědavě. „Vždycky se mi líbila kombinace bílé s granátem, chladná elegance“, zastavil se u vchodu do kuchyně. Pak, zcela ignorujíc hněvem supícího majitele, přešel k vybavení. „Co je to?“

„Mikrovlnná trouba.“

„K čemu složí?“

„Na ohřívání jídla. Malfoyi...“

„Od toho jsou skřítci, i když připouštím, že je to nápadité“, přikývnul a potom nahlédl do jednoho z hrnců postavených na plotně. „Jehněčí v mátové omáčce? Nechutné.“

Harry mlčel v podstatě ze dvou důvodů. Prvním byla drzost Zmijozela, kterému nestačilo, že se prakticky silou vetřel do jeho domu, a ještě tu bez rozpaků očumuje a hlasitě komentuje, co se mu nelíbí. Druhým důvodem, proč blonďákovi neodsekl na jeho poslední tvrzení, bylo to, že s ním v podstatě souhlasil. Mátovou omáčku považoval za urážku ústní dutiny a ze samotné její vůně se mu obracel žaludek. Bohužel, paní Weasleyová si oblíbila toto typicky anglické jídlo a každé dva týdny jim krbem posílala celý hrnec téhle speciality. Ron byl, k Harryho zděšení, schopen sníst polovinu na posezení a za nic na světě nedokázal pochopit, že jeho přítel nemůže strávit, dle jeho názoru, tak skvělé jídlo.

„Pottere, to ty jsi zařizoval tenhle pokoj?“ Ze zasnění ho vytrhnul hlas, který přicházel z obývacího pokoje. Vůbec nevěděl, kdy se tam ten prohnaný mizera dostal.

„Ne“, zavrčel, zatímco si stoupl do dveří a opřel se o futro. „Řekni mi, Malfoyi, přišel jsi sem, protože jsi cítil neodbytnou potřebu navštívit můj dům?“

„Mimo jiné“, Dracovy rty sebou nepatrně zacukaly. „Zdrcující.“

„Co?“

„Ten pokoj...“, mávnul rukou dokola. „Je těžký. Nábytek, záclony, chybí jim lehkost, i když barva je celkem dobrá.“

„Opravdu...“, obrátil Harry oči v sloup. „Hele, mohl bys se posadit, zatímco já se obléknu? Protože jak vidím, není šance, že bys dobrovolně opustil můj byt.“

„Jasně, neváhej“, udělal Malfoy gesto, jako by propouštěl již nepotřebného sluhu a, k Harryho překvapení, zapnul ovladačem televizor. Z lecčeho by bylo možné Zmijozela podezřívat, ale určitě ne z neznalosti mudlovské techniky. Potter ještě dobrou minutu stál ve dveřích s otevřenou pusou, dokud ho Draco neobdařil posměšným úsměvem a současně sjel pohledem po jeho županu. Harry sklapnul čelisti a šel do své ložnice, přičemž dospěl k jedinému správnému závěru, že pokud jde o Malfoye, nemělo by ho nic překvapit.

..........

Harry se rozhlížel po ložnici a hledal kalhoty. Bohužel, navzdory tomu, že se podíval do každé skříně, a v zoufalství dokonce i pod postel, jeho oblíbené džíny zmizely beze stopy. Zaklel si pod nosem a vytáhl ze zásuvku první kalhoty z vrchu. Promarnil tu už dostatečné množství času, zatímco dole na něho čeká jeho vlastní, soukromá nemesis. Navlíknul si přes hlavu černé tričko s potiskem nějaké mudlovské skupiny a vešel do koupelny. Jeho oblíbené džíny si klidně ležely na skřínce, přesně na tom místě, kde je odložil před vstupem do sprchy. Odhodil kalhoty, které držel v ruce, natáhl se pro pohřešované a tiše nadával nad vlastní roztržitostí.

„Nádherný, ohromující! Kde si se ukrýval celý můj život, Adonisi?!“ zavylo zrcadlo o oktávu výš, než je obvykle.

„Vždyť se mnou nemluvíš“, odsekl Harry, poskakoval na jedné noze a druhou strkal do nohavice.

„Nemluvím s tebou“, mlasklo zrcadlo s odporem. Po tom, co ho Harry zakryl ručníkem, když se koupal, vystřelilo efektní nadávku se slibem, že s ním nebude týden mluvit.

„A s kým… U Merlinových gatí! Malfoyi, co sakra děláš v mé koupelně!“ zařval, rychle si natáhnul kalhoty a zapnul zip.

„Bylo otevřeno.“ Mladík stál nonšalantně opřený o rám dveří a se zájmem sledoval počínání černovlasého chlapce.

„To neznamená, že sem můžeš vejít jako do stáje!“ Harry si opřel ruce v bok a vyčítavě na něho zíral.

„Nedělej z toho drama, neviděl jsem nic zajímavého.“ Draco nevykazoval ani náznak lítosti.

„Malfoyi...“, Harry se zhluboka nadechl a počítal do deseti, aby se uklidnil. „Hele, přijdeš si sem bez pozvání. Násilím se nacpeš do mého domu. Obcházíš každý pokoj, komentuješ ho, jako by se nic nestalo, a potom vtrhneš do mé vlastní koupelny! Jestli existuje nějaký vrchol drzosti, tak jsi ho právě překonal, můžeš být na sebe pyšný. A prosím tě, příště mě neser s etiketou, dobrým vychování, nebo s něčím stejně Malfoyovským, protože všechna tahle pravidla jsi právě porušil!“

„Auu, ten ti to nandal“, brouklo zrcadlo.

„Už jsi skončil?“ zeptal se Zmijozel ledově.

„Oh, mohl bych toho říct mnohem víc, ale pochybuji, že by to k něčemu bylo“, odfrknul si Harry, minul blonďáka a přešel do ložnice. „Prostě mi řekni, proč jsi sem sakra přilezl? Pokud si vzpomínám, po skončení školy se nám celkem dařilo vyhýbat a musím ti říct, že ta doba byla zkurveně dobrá. Opravdu si cením možnosti nevídat tvůj Zmijozelský ksicht.“

Draco se na něj chvíli mlčky díval. Zaťal zuby a dospěl k závěru, že pokud chce něčeho dosáhnout, musí postupovat opatrně. Zdá se, že osoba, kterou měl před sebou, se změnila od té doby, co opustili školní zdi. Potter už nebyl tím ubohým Nebelvířátkem, které dělalo všechno pod taktovkou Brumbála. Jistě, pořád křičel, ale rozhodně získal jakousi vnitřní sílu, která Malfoyovi svým zvláštním způsobem imponovala. Rozhodně by měl popřemýšlet nad tím, co řekne, protože jinak byl ten blbec připravený kopnout ho do prdele až poletí, a to se mu mimořádně nezamlouvalo.

„Musíme si promluvit, Pottere.“

„Konečně říkáš něco srozumitelného.“ Harry si zapnul pásek a zamířil ke dveřím vedoucím na chodbu. „Pojďme zpátky do obývacího pokoje a pak máš pět minut na vysvětlení, proč tvůj aristokratický zadek muchlá moje měšťácké křeslo.“

..........

„Zapomeň na to!“ prohlásil Harry o pár minut později, když mu Draco v rychlém náhledu objasnil důvod svého příchodu.

„Poslouchej Pottere, vím, že mě považuješ za nepřítele, ale válka už dávno skončila a já...“

„Malfoyi, to s tím nemá nic společného“, přerušil ho tmavovlasý. „Nejsem naivní, dobře vím, že jsi bojoval na naší straně, tak nezaměňuj pojmy. Pravda je taková, že tě nemám rád, nesnáším tě, a dokonce se na tebe nemůžu ani podívat. Myslím, že ta antipatie je vzájemná. Takže, jak si představuješ naši spolupráci?“

„Pottere, pro tvou informaci, taky jsem pěl ódy vděčnosti, když ta hloupá škola skončila, a já se po dva krásné roky nemusel dívat ani na tebe, ani na tvé skvělé přátele s Lasičkou v čele.“

„Tak proč jsi najednou změnil názor?“

„Protože jde o vyšší dobro“, odhrnul si Malfoy jakýsi neposlušný pramen, který se odvážil vyklouznout z jeho dokonalému účesu. „Chceš otevřít školu, to je opravdu chvályhodný cíl.“

„Neříkej“, ironie v Harryho hlase byla téměř hmatatelná.

„Ale...“, předstíral Draco, že si nevšiml jeho reakce; přísahal si, že se jednou pomstí a protáhne Potterovy zbytky po rozdrceném skle. „Máš velký problém v podobě nedostatku finančních prostředků.“

„Vidím, že jsi dělal domácí úkol“, pohnul se mladík neklidně a pohrával si s hůlkou v ruce.

„Samozřejmě, rád jsem v obraze“, přikývnul blonďák hlavou. „Chci do tohoto projektu investovat. Má potenciál a v budoucnu zajistí zisky, a já nerad ztrácím takové příležitosti.“

„Uvědomuješ si, že ne všichni studenti budou moci platit školné? Některým bude třeba dát stipendium.“

„Samozřejmě“, mávnul Malfoy lehkovážně rukou. „Od začátku jsem věděl, že se neřídíš zdravým rozumem, ale svým Nebelvírským smyslem pro spravedlnost a touhou zachránit všechny osudem ukřivděné. Naprosto nechápu tvoje pohnutky“, podíval se na Harryho, jako by byl zajímavý muzejní kousek. „Možná je to nějaká vrozená vada? Chlapec, který přežil, Chlapec, který porazil Voldemorta, Chlapec, který chce zachránit svět...“

„Drž hubu, Malfoyi!“ Harry nenáviděl tyhle příměry, zvláště když padaly z úst tohoto konkrétního Zmijozela.

„Víš, v tobě je něco, co bych mohl vyjádřit jako kouzelnická verze mesiášství“, mlasknul Draco nadšením, jako kdyby právě objevil něco, co nikdo před ním neviděl.

„Nedráždi“, zasyčel Potter, naštvaný stále víc a víc.

„Vraťme se zpět k tématu...“ Malfoy uznal, že možná není vhodné Zlatého chlapce ještě víc rozčilovat. „Chci do té školy investovat. Co je na tom špatného?“

„Nic?“ usmál se chladně muž. „Kromě toho, že chceš být současně jedním z jejích profesorů.“

„A to tě tak děsí?“

„Poslouchej, Malfoyi...“, Harry se mírně předklonila a opřel si ruce o kolena. „Dokážu ještě pochopit, že si umíš spočítat, co můžeš jako jeden z investorů získat. Je všeobecně známo, že tvá rodina je lačná po penězích a nenechá si ujít žádnou výnosnou příležitost“, zvedl ruku na znamení, aby ho nepřerušoval. „Ale i když jsem po hlubším zamyšlení schopen překousnout, že se tím dostaneš do dozorčí rady, nedokážu tak docela pobrat, proč chceš v téhle škole učit! Jsi bohatý, líný hajzlík, který by si nejradši jenom válel šunky a nechal nadržené panny skákat kolem své malfoyovské persóny. Práce učitele je tvrdý chleba. Nebudeš toho moct v polovině nechat, když zčista jasna dojdeš k závěru, že to není dost zábavné. Jsou to děti, vyžadují angažovanost, obětavost, trpělivost, a ty… Promiň, Fretko, ale jsi ta poslední osoba, která je vhodná k tomu, aby mohla těm mladým lidem vnuknout nějaké hodnoty.“

„Máš o mně neslýchaně dobré mínění“, protáhl Draco pomalu.

„Pracoval si na něm celých sedm let“, pokrčil Harry rameny. „V posledním roce jsem dostával křeče při pohledu na tvůj povýšený a arogantní postoj. Abych řekl pravdu ... Vždycky jsem tě považoval za typického kašpara, kterému se v životě vede líp než ostatním a nikdy nepoznal obyčejné lidské problémy.“

„Máš pravdu, Pottere“, zvedl se mladík pomalu z křesla. „Sedmý ročník ke mně byl mimořádně vlídný. Možná bych měl na to téma vydat knihu. Dal bych jí titul Deník špiona - v posteli s Cruciatem.“  Oprášil z bundy neviditelný prach a chladně pohlédl na sedícího. „Podnikání s tebou je čirá radost. Dobrou noc“, pokynul strnule hlavou a zamířil ke dveřím.

Harry několik sekund seděl jak ochrnutý. Jeho tvář mírně pobledla, když si uvědomil, že opravdu nikdy nepřemýšlel nad tím, jaké následky sebou nesla práce špeha. Dobře věděl, jak Voldemort zacházel se svými Smrtijedy. Nejednou viděl, jak Madam Pomfreyová podávala Snapovi lektvary na zmírnění účinků Cruciatu. Přesto ho v životě nenapadlo, že ten vyfintěný chlapec mohl zažívat to samé, když se obětoval pro dobrou věc. Pod vlivem náhlého nápadu vyskočil ze svého křesla a běžel na chodbu.

„Počkej, Malfoyi!“

***

Red Hills - 5.