Red Hills - 10.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Chachá! Já jsem věděla, že s vámi předchozí kapitola zacvičí! XD Svědčí o tom i větší počet komentářů, takže opět vyslovuji své díky těmto zlatíčkům: Charli, mathe, Saskya, Jája, Káťa, Jutaki Aishine, Bobo, neznámý anonymek, Achája, bacil, Světlushka, tamias, kali, Lafix, Lily, mariaa, Zuzana, Rejsek009 a Černá Kočka. Díky vám!

Hezky se bavte... :-)

10. kapitola

Nemocnice u Sv. Munga nikdy nebyla Dracovým oblíbeným místem. Davy lidí se valily tam a zpátky, nepříjemné pachy a zvýšené hlasy ho obklopovaly ze všech stran. Všude bylo slyšet sténání a výkřiky pacientů. Občas z některých odlehlých sálů doléhal nářek napadeného kletbou, popáleného nebo poraněného nějakým magickým tvorem.

Bílé stěny chodeb, šedé podlahy a velká zamřížovaná okna, atmosféru také nezlepšovaly.

Mladý muž rychlým krokem prošel trasu do výtahu a pak s úlevou vystoupil ve čtvrtém patře. Rozhlédl se kolem sebe a otevřel dveře do jedné z bočních izolací.

Pokoj byl vymalovaný mdlou, levandulovou barvou, na podlaze ležel vybledlý koberec se složitým vzorem; do oken někdo zavěsil bílé záclony, které jemně povlávaly, rozhýbané srpnovým větříkem.

Draco si několikrát povzdechl před tím, než došel k lůžku, které stálo u zdi. Přitáhnul si tvrdou, nepohodlnou židli a s odhodláním se na ni usadil. Chvilku si pohrával se svým oblečením tak, že si ho uhlazoval na kolenou, pak zvedl hlavu a podíval se na muže ležícího na posteli.

„Dobrý den, otče. Pravděpodobně přemýšlíš, co tady dělám.“ Snažil se dát svému hlasu vyrovnaný tón, ale další pohled na světlovlasého muže ležícího nehybně pod bílou přikrývkou způsobil, že stisknul rty a prudce vstal ze židle, aby přešel k oknu.

„Legrační. Jsem dospělý člověk, dokonce mě ani nemůžeš kárat, ale při pohledu na tebe stále nedokážu dát dohromady smysluplnou větu.“ Vysedl na parapet a díval se dolů na úhledně posekané trávníky. „Vlastně netuším, proč jsem přišel, a ani nevím, jestli mě slyšíš...“ Rukama sevřel mříž na okně. „Vstupuji do svazku manželského... Máš radost? Vždycky jsi mi říkal, že rod Malfoyů je silný, hrdý, a mou povinností je zajistit jeho pokračování. No... nebude to však tak, jak si představuješ. Stanu se manželem a budu mít manžela. Zní ti to povědomě? Ano, jdu ve stopách svého nehodného bratrance, který byl kvůli tomu rodinou zavržen. Ne, že by manželství mezi muži bylo něco divného, že? Ovšem, to se nevztahuje na rodinu Malfoyů, my se přece řídíme vlastními pravidly“, zasmál se ponuře. „Určitě chceš vědět, kdo je můj vyvolený. Je to opravdu dlouhý a složitý příběh a kdybys byl schopen pohybu, četl bys o tom na titulních stránkách všech novin.“ Seskočil z okna a přešel k posteli, chvíli z výšky zíral na svého otce, pak se vedle něho usadil a sklonil se k němu. „Víš, otče...“ promnul mezi prsty dlouhý, téměř bílý pramen vlasů. „Byl jsem přichycen... přichycen prakticky nahý v sevření jiného muže. Shodou okolností, které nebudu rozvádět, se bohužel stalo, že jsem nucen ten vztah legalizovat. Pravděpodobně to byla senzace včerejšího dne. Ale ďábel tkví v detailech, jak jsi vždy říkal, a legrační je na tom to, že jsme nešukali...“ Pohlédl na své ruce, ve kterých stále držel Luciusův pramen vlasů. „Samozřejmě, kdybys mohl mluvit, určitě bych si vyslechnul, že Malfoy se takhle nevyjadřuje. Ale ty nemůžeš... Takže dav reportérů nás zastihnul v pozici - přiznávám - dost nevhodné. Dnešní fotografie v novinách nejspíš nepřipouštějí žádné pochybnosti. Ironií osudu je, že to se sexem skutečně nemělo nic společného. Nechal jsem se unést emocemi a porval jsem se. Ručně, jako obyčejný mudla, se vším tím válením po podlaze, pokřikováním a taháním za vlasy. Takže vidíš, že došlo k příšernému omylu, ale... kdyby přišli později...“, odmlčel se, jako by nad něčím přemýšlel, pak zavrtěl hlavou, naklonil se blíž a poslední slova téměř zašeptal do ucha ležícího muže. „Harry Potter. Jsi překvapený?“ Prudce se odtáhnul a zastavil se až uprostřed místnosti. „Harry Potter... můj budoucí manžel. Život je zábavný, nemyslíš? Můžeš být klidný, matka mi už Huláka poslala. Mám dojem, že nad sebou trochu ztratila kontrolu. Bylo v tom hodně pláče, křiku a zoufalství z toho, že mě nemůže vydědit. Někdy se opravdu vyplatí být hlavou rodiny. Můžeš dělat chyby, být ten poslední kretén a nikdo s tím nemůže nic udělat, ale to ty víš, že jo?

Zklamal jsem tě podruhé, otče, ale ne naposledy. Jak se říká, do třetice všeho dobrého, a já jsem ten třetí krok už udělal. Rod Malfoyů navzdory předpokladům nevyhyne, protože ti musím sdělit, že jsem už určil svého dědice.“

Odmlčel se, jako by s něčím bojoval, a pak začal nervózně přecházet po místnosti.

„Jmenuje se Samuel. Krásné jméno, nemyslíš? Aristokratické. Ty bys mu pravděpodobně takové nedal. Ne, ty jsi ho nepojmenoval vůbec... Dítě náhody, opuštěné a odvržené, víc než rok vychovávané v jednom z nejhorších sirotčinců. Alecto se před svou smrtí hlasitě smála, když mi o něm říkala. Byla tak šťastná, že mě může ponížit. Zřejmě si myslela, že už nežije, vždyť malý chlapec nemá v takových podmínkách příliš mnoho šancí, zejména po tak dlouhou dobu. Mýlila se, ani netušila jak moc. Našel jsem ho... Neměl jméno, ani příjmení, ale nebylo pochyb, že je to Malfoy. Má moje vlasy a barvu očí. Dokonce i malé mateřské znaménko pod levým ramenem je stejné jako u mě. Skvělý chlapec. Inteligentní, zvídavý, a co je nejdůležitější... Není chladný, nezná slovo "maska". Nenasazuje si ji, když ráno vstává a neodkládá před spaním. Nenaučil jsem ho to a ani to nemám v úmyslu. V téhle rodině už bylo zničených dětí dost.

Říká mi  tati...“

Odmlčel se a úzkostlivě pohlédl na svého otce.

„Asi bych ho měl nenávidět. Šel jsem tam s přesvědčením, že ho odtamtud vezmu, zajistím mu péči v nějaké rodině a zapomenu, že existuje.

Stál na chodbě, oblečený do čehosi šedého a špinavého, ale jeho tvář zářila, tak velmi se lišila od umorousaných obličejů ostatních dětí. Podíval se na mě a já jsem věděl, že je to on. A pak se zeptal... Jsi můj táta? Víš, jak jsem se cítil? Víš, jaký to na mě mělo vliv? Poprvé jsem nevěděl, co říct! Vzal jsem ho a nikomu nedal! I když s ním nemůžu být pořád... dovoluji mu říkat mi tak. Jednou, už zanedlouho, mu to budu muset říct, vysvětlit, ale odkládám ten okamžik, oddaluji ho, protože vím, že ho to zraní...

To místo jsem dal zavřít. Použil jsem všechen svůj vliv, aby se ty děti dostaly do péče lidí, kteří se o ně dokážou postarat. Kouzelníci, ani ti odvržení, si takový osud nezaslouží.

Určitě bys tvrdil, že postupuji špatně, že milosrdenství je známka slabých lidí. Ale děti, otče?“

Zastavil se u stolu a nalil si vodu ze džbánu. Okamžik ticha narušoval pouze zpěv ptáků za oknem. Veselý a vzdálený, který neměl nic společného s tímto ponurým pokojem.

„Rozkecal jsem se tu, ale nikdy jsem neměl odvahu vykřičet ti to do tváře. Vybral jsi mi však dokonalého kmotra. Skvěle mi rozumí, ale rozhovor s ním není to, co v téhle chvíli potřebuji.

Myslím, že to množství změn v mém životě způsobilo, že se cítím, jako bych měl před sebou novou, neznámou cestu. Než na ni vstoupím, musím ze sebe dostat to, co mě užírá zevnitř. To, co jsi ty sám zasel a sledoval, jak to zapouští kořeny. Pokud mám začít znovu, musím se toho zbavit a jistě dobře víš, že nejlepší je likvidovat plevel pod dohledem zahradníka, dokonce i takového, který zanedbání zahrady dopustil.

Občas si myslím, že normální syn by měl cítit výčitky svědomí při pohledu na svého otce, ze kterého se kvůli němu stala prázdná skořápka. Víš, co cítím, při pohledu na tebe? Vztek. Cloumá mnou zlost, protože jsi se tak strašně mýlil.

Vždycky jsem tě považoval za někoho úžasného, někoho, kdo má vždycky pravdu. Byl jsem hrdý na to, že jsem Malfoy, a ty jsi to zničil.

Nikdy jsi mi nedal na výběr, vždycky jsi chtěl rozhodovat o mém životě. Mýlil jsi se... Protože ten zatracený život byl můj! Jenom můj! A to já jsem měl právo ho řídit, nikdo jiný! Nikdy jsem nechtěl sloužit Voldemortovi! Pro mě to byl zasraný, pokřivený zkurvysyn! Nerozuměl jsem jeho posedlosti čistotou krve, protože on sám nebyl nic víc,  než bastard mudly!

Merline, já nejsem dobrý člověk, nedokážu se dívat na mudlovské šmejdy jako na sobě rovné. Mudlové jsou pro mě nižší forma života, ó ano, tady se shodujeme. Ale masové vraždy? Fascinace mučením? Cruciatus v rámci poděkování za věrnost? Jak hodně je třeba být chorý? A ty jsi mu sloužil, položil jsi před něj svou rodinu na stříbrném podnose a myslel jsi, že já se spolu s ostatními nechám sežrat. Kým?! Chlapem, který vypadá jako had, jemuž se zastavil evoluční proces? Maniakem na trůně z kostí? Víš, sektářství mě nikdy nepřitahovalo.

Mohl jsem tě zachránit, mohl jsem udělat něco, co by tě vyřadilo z útoku na Bradavice, ale neudělal jsem to.“ Objal se pažemi, jako by najednou pocítil chlad. „Opět děti, otče. Pamatuješ si na tu noc před útokem? Ptal jsem se tě: Proč Bradavice? Je tam jenom houf dětí. A tvoje odpověď...? Účel světí prostředky", zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. „Obětoval bys všechny ty děti, které se nemohou bránit, neznají černou magii, a to jen proto, že on chtěl Bradavice... Hrad, zdi, cihly a magie. Bašta, která se mu nikdy nevzdala. Pouhá iluze.

Tehdy jsem si uvědomil, že jsi stejný, jako oni všichni. Zaslepený, zkažený, bezcitný, a jestli někoho miluješ, tak toho zatraceného hada! Tak jsem tě nechal jít. Ironií osudu je, že tě nezničili obránci hradu, ale kletby tvých vlastních Smrtijedů.“

Přistoupil k lůžku a naposledy se na Luciuse podíval.

„Už nikdy sem nepřijdu. Necítím potřebu. Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsi naši rodinu nezničil. Ne, že bys nechtěl, jen se ti to nepodařilo. S Potterem se vezmeme, přivedu Nemesis do naší rodiny. Samuel bude mým dědicem.

To je vše, co jsem chtěl, abys věděl. Zůstaň tady, bezvládný, bezmocný a mrtvý za živa. Poznej, jak chutná tvá vlastní porážka.“

Na moment zíral do nehybné tváře svého otce, jako by se snažil uchovat si jeho vzhled. Potom se otočil a odešel z místnosti.

Po kamenné tváři ležícího muže skanula jedna osamělá slza bezmoci, ale nikdo by nedokázal určit, jestli ji vyvolal vztek, nebo snad obrovský smutek nad tím, co ztratil.

..........

Tiché zaklepání na dveře způsobilo, že chlapec schoulený v rohu gauče chlapce poskočil a pohlédl tázavě na obraz hada.

- Ssslečna Grangerová prosssí o vssstup dovnitř - zasyčel plaz.

„Ať vejde“, zamumlal Harry a pevněji se zabalil do krémové deky.

Obraz se odsunul a ustoupil drobné dívčí postavě. Hermiona na sobě měla tmavě švestkový hábit s jemným vyšíváním na manžetách. Široký límec měkce ležel na jejích ramenou, malé knoflíky se při každém pohybu třpytily lesklou černí.

„Ahoj, Hermi“, zasténal tiše a podezíravě se zadíval na zavazadlo, které spočívalo v ohbí její paže.

„Harry, jak dlouho se plánuješ schovávat?“ podívala se na něj vyčítavě.

„Jak dlouho bude třeba“, pokrčil rameny. „Žádná radost, koukat na vaše pohřební tváře.“

„Promiň, že o tebe máme starost“, odfrkla a položila pouzdro na šaty na opěradlo křesla.

„Já vím, já vím“, mávnul rukou, odhodil deku a spustil nohy na podlahu. „Co je to?“

„Hmm...“, začervenala se mírně dívka. „Poslali tvoje svatební šaty.“

„Svatební šaty...“ Harry vstal a s ponurým výrazem ve tváři přešel k sedačce. „Řekni,  jsou černé a na rukávu mají smuteční pásku?“

„Pravděpodobně ne“, zavrtěla hlavou. „Poslouchej, Harry“, posadila se na pohovku a smutně se na něj podívala. „Opravdu chápu, že se můžeš cítit pod tlakem a rozrušený, ale...“

„Pod tlakem? Rozrušený?“, obrátil se k ní rychle a hořce se zasmál. „Herm, já jsem vyděšený! Mám se stát manželem Malfoye! Může být snad něco horšího? Je to tak... je to tak...“, zaváhal a hledal vhodné srovnání, „jako kdyby tobě přikázali, aby si se svázala s Parkinsonovou“, povzdechl si a Hermiona se při jeho slovech zachvěla. „Vidíš. Můj život je jeden velký omyl a někdo tam se zřejmě skvěle baví, když s ním zas a znova míchá. Někdy mám dojem, že ho řídí editor nejprodávanějšího bulváru, který se honí za senzací. Nejprve mi zabil rodiče, pak ze mě udělal zachránce, následně mě protáhnul postupně přes nedůvěru, ponižování a vyhnanství, jenom proto, aby mě znovu vystavil na podstavci. Musí být nadšený, popularita jeho loutky dosáhla vrcholu!“

„Harry...“

„Ale ne, to mu nestačilo. Zlatý chlapec naplnil svůj osud“, pokračoval, jako by kamarádku neslyšel. „Ale nemůžeme neustále psát o tom, jak zabil Voldemorta, že jo? Časem by to bylo nudné a nudu si nemůžeme dovolit, to ne. Draco Malfoy! Jedna z nejkontroverznějších osob, syn Smrtijeda, superšpión, válečný hrdina! Spojme je, vždyť kromě toho, že bojovali za stejnou stranu, v soukromém životě stojí na opačných březích propasti, takže... Pojďme jim postavit most! Co může být efektivnější než manželství mezi nepřáteli?“ podíval se na ni rozzlobeně. „A co jsem já, zkurvená loutka? Můžeme tahat za nitky a dívat se jak poskakuje?“

„Přestaň, dobře víš, že to byla nehoda“, sevřela Hermiona nervózně ruce v klíně.

„Kašlu na takové nehody!“ zařval. „Můj život je ovládán nehodami, a možná chci konečně něco udělat sám? Rozhodovat o sobě? Proč má každý na výběr a moje cesta je narýsovaná na nějaké zatracené mapě?! Proč takový Malfoy může dělat co chce, a já...“

„Šílíš?!“ vyskočila dívka z gauče. „Přemýšlej o tom, co říkáš! Myslíš, že pro něho je to jednoduché? Myslíš si, že snil o tom, že si tě vezme? Je mu stejně těžko, jako tobě!“

„Bráníš ho! Bráníš zatraceného Malfoye?! Dokonce i ty jsi proti mně“, vykřikl, pomalu nad sebou ztrácel kontrolu.

„Nebráním ho, jenom se na to dívám racionálně“, zastavila se a vrhla na něho prosebný pohled. „Mysli, Harry. On musí být taky zdrcený, taky má city...“

„Merline! Už jsi zapomněla, že ti říkal Mudlovská šmejdka? Zapomněla jsi, jak tě v Bradavicích považoval za odpad? Nebo možná existuje jiný důvod? Možná se ti prostě líbí a chtěla bys být na mém místě? Závidíš, že to nebudeš ty, kdo stane před svatebním oltářem? Představuješ si, jak by vypadala vaše svatební noc? Draco Malfoy jako milenec. Zajímalo by mě, jestli by byl něžný, nebo by si tě vzal jako obyčejnou...“

Palčivá bolest zaútočila na jeho tvář, když na ní s mlasknutím přistála Hermionina ruka. Instinktivně se za ni popadl, zmlknul a s hrůzou zíral kamarádku. Jeho oči se pomalu rozevřely šokem, když si uvědomil, co řekl.

„Promiň mi to, Hermi, opravdu se omlouvám, je mi to líto“, zamumlal a rezignovaně klesnul do křesla.

„Mělo by ti to být líto“, zašeptala hlasem, který se třásl hněvem. „Kdybys se aspoň na chvíli zamyslel... Podíval se na to s klidem a odstupem...“

„Nemůžu.“ Harry jen s velkým úsilím zastavil  slzy hněvu, hořkosti a bezmoci. „Já prostě nemůžu. Mám pocit, jako by mě někdo zamknul do klece, ze které není žádný východ.“

„Harry...“, klekla si a vzala jeho tvář do dlaní. „Podívej se na mě. Dobře, a teď mě poslouchej. O Malfoyovi už nic říkat nebudu, možná jednoho dne pochopíš, jak moc jste si podobní“, vzdychla, když zelené oči zaplály hněvem. „Vím, že se těžko uklidníš, protože tě zaplavuje panika, ale musíš to udělat. Zítra řekneš „ano“, v tom vztahu vydržíš rok a potom začneš žít svůj vlastní život, bez závazků. Mysli si, že to děláte pro ty děti, pro sirotky, které tu najdou domov a díky tobě budou moci s čistým štítem vstoupit do dospělosti. Tohle je opravdu hra, která stojí za námahu.“

Chvíli se na ni díval a sledoval emoce, které se zobrazovaly na její tváři. Pak se k ní sklonil, ukryl tvář do jejích vlasů a vdechoval vůni mandlí.

„Budu se snažit.“

..........

„Jak se cítí?“ odtrhnul Ron zrak od bedýnky, ve kterém byl camrál, dva potlouky a malá zlatonka. Právě na ni uvalil kouzlo, které mělo způsobit, že ji mohl otevřít jenom on sám. Incantace obsahovala heslo a reagovala na individuální jádro Weasleyho magie. Od časného rána se lopotil na hřišti ve snaze zaměstnat svou mysl, která neustále bloudila směrem k jeho příteli.

Hermiona se posadila na lavičku a zabořila tvář do dlaní.

„Je to špatné, úplně nad sebou ztratil kontrolu. Čím blíž je svatba, tím víc je vyděšený. Zítra před obřadem by mu měl někdo podat uklidňující lektvar, jinak z toho nic nebude.“

„Divíš se mu?“ Ron odložil bedýnku a posadil se vedle dívky. „Bere si Malfoye, to je snad to nejhorší, co ho mohlo potkat. Víš, jak se nenávidí.“

„Nenávist je špatné slovo, Rone“, zavrtěla hlavou a nervózně škubala lemem hábitu. „Ve skutečnosti se už nemají za co nenávidět. Kdysi, když jsme Draca považovali za budoucího Smrtijeda, bylo všechno snadné. On byl černý, my bílí, ale teď? Jediným důvodem, že se na něho díváme jako na nutné zlo, je to, že žijeme v minulosti. On se změnil, my jsme se změnili a zabývat se tím, co bylo, nepřinese nic dobrého.“

„Opravdu mě překvapuješ.“ Mladík rukou prohrábnul rudé vlasy. „Chápu, že v něm už nevidíš toho nepřítele, kterým kdysi byl, ale pořád je to Malfoy. Zkažená Fretka, slizký bastard, který hledí jenom na sebe. Já nevím, jakým zázrakem v něm dokážeš vidět něco dobrého.“

„Už mám dost nenávisti...“, podívala se na něho smutným, ale současně intenzivním pohledem. „Mnoho let jsme žili tím, jestli další den nebude ten poslední. Všude jsme viděli nepřátele, pasti a zradu. Já už opravdu nemůžu. Musím v každém najít něco dobrého, jinak to všechno, kvůli čemu jsme bojovali, nebude mít smysl. Draco není monstrum. Voldemort byl špatný. Malfoy... je normální chlap, s klady a zápory. Dospěl stejně jako my a někdy, když ho vidím, se mi zdá, že na svých bedrech nese stejnou zátěž poznání, jako my tři. Když si myslí, že se na něj nikdo nedívá, z jeho obličeje spadne maska. Tehdy vidím to stejné stigma, kterým válka označila nás a proto věřím, že se od nás opravdu neliší.“

Malfoy... Ron zavřel oči a snažil se představit si chlapce tak, jak ho viděla Hermiona. Bylo to těžké. Těžší, než si myslel. Zmijozel byl vždycky jejich nepřítel. To kvůli němu zvracel slimáky, to on je nahlásil, když předávali Norberta, patřil k Inkvizici a společně s Umbridgeovou za nimi divoce slídil. To zatracený Malfoy byl ve věži té noci, kdy se Brumbál rozhodl zahrát si s nimi další hru - Umírání a zmrtvýchvstání. Mimochodem, bylo to podlé. Ale Draco si nechal vypálit znamení, které ho znetvořilo na celý život, jenom proto, aby pro ně mohl špehovat. Zradil svou rodinu a riskoval všechno, co měl. Odhodil pokrevní vazby, dal v sázku majetek i vznešenost. Byl na jejich straně, každý den riskoval odhalení a smrt. Ať se propadnu, ten úkol zvládnul.

Ron se v myšlenkách vrátil ke dni útoku na Bradavice. Draco jim prozradil plány Smrtijedů, klidně stál s bledou tváří na vrcholu věže a sledoval boj, z úkrytu vydával rozkazy a na mapě ukazoval umístění nepřítele. Tehdy si Weasley myslel, že je to od něho zbabělost. Vždyť oni byli tam na otevřeném poli, aktivně bojovali, vystavovali se nebezpečí, a zatracená Fretka seděla v bezpečí Brumbálovy věže. Ze zpětného pohledu neochotně připouštěl, že Malfoy prokázal neuvěřitelnou odvahu a odhodlání. Nemohl se ukázat, protože by tím prozradit svou roli špeha. Ale ani jednou nezaváhal a provedl je mezi pastmi s opravdu Zmijozelskou precizností. Merline, dokonce i když jeho otce trefily kletby, stále zůstával na svém stanovišti. Snad jen s ještě více pobledlou tváří a rozcuchanými vlasy. Ron si uvědomil, že tehdy poprvé viděl v Dracovi člověka. Ne Zmijozela, ne Fretku, ne kreténa, ale jen člověka, se kterým bojuje bok po boku. Ale když bylo po všem, vyhodil tu myšlenku z hlavy a vrátil se k obviňování ho ze všeho zlého.

„Nevím, jestli to dokážu“, zamumlal.

„Dokážeš co?“ zadívala se na něho Hermiona a až pak si uvědomil, že to řekl nahlas. Obrátil tvář k průsmyku a zíral na vzdálenou pláž.

„Zradil svého otce.“

„Byl to Smrtijed.“ Hermiona se okamžitě zorientovala, o čem přítel mluví.

„Přes to všechno nevím, jestli bych toho byl schopen.“

„Uvědomil sis někdy, co musel tehdy cítit?“ odhrnula si vlasy, které jí spadly do obličeje.

„Ve skutečnosti nikdy, občas tam bylo jen trochu úžasu. Nejspíš jsem se tím nechtěl zabývat.

„To o něm dost vypovídá, ne?

„Myslíš, že Harrymu neublíží?“

„Obávám se, že si mohou ublížit navzájem“, vzdychla rezignovaně.

..........

U malého stolku, pokrytého vyšívaným ubrusem, seděli tři lidé. Malý světlovlasý chlapec se zájmem sledoval dva dospělé, jejichž tváře vyjadřovaly znepokojení.

„Něco se stalo?“ zeptal se nejistě.

„Draco ti chtěl něco říct.“ Severus nikdy nemluvil o kmotřenci jako o otci dítěte.

„Bude to něco špatného?“ Úzkost probleskla Samuelovou tváří.

„Záleží na tom, z jakého pohledu“, zamumlal blonďák a uhnul očima před káravým pohledem Mistra lektvarů.

„Ne, Same, nic špatného, jen se prostě změnily nějaké okolnosti a mysleli jsme, že bys o tom měl vědět.“ Snape se jen silou vůle udržel, aby staršího Malfoye nekopnul pod stolem. Sakra, nikdy nebyl dobrý v komunikaci s dětmi a mladík zřejmě plánoval hodit celý rozhovor na něj. „Draco?“ řekl důrazně.

„Uh... Ano.“ Draco se narovnal a několikrát se zhluboka nadechnul. „Samueli, v životě každého člověka přijde čas...“, trochu se začervenal, když viděl, jak kmotr obrátil oči v sloup. „Přijde čas, kdy je třeba přemýšlet o budoucnosti a o tom, že žádný člověk by neměl být sám“, pokračoval statečně.

„Nejsi sám, máš mě a strýčka Severuse“, modré oči bedlivě sledovaly dva dospělé muže.

„Samozřejmě, ale to nestačí, každý člověk chce mít někoho, kdo mu bude ještě blíž, jako přítel a někdo mu velmi drahý“, řekl . Potter jako někdo velmi drahý. Merline, měl bych si ukousnout jazyk. „To je důvod, proč jsem se rozhodl oženit“, dokončil rychle.

„Bravo“, odfrkl Severus. „A teď mi řekni, jsi ty, nebo snad Potter, pod vlivem multipřeskakovacího lektvaru?“

„Velmi vtipné“, zavrtěl Draco znechuceně hlavou. Před svým příchodem sem si připravil řeč, ale když se usadil u stolu naproti dítěte, uvědomil si, že vlastně neví, co mu má říct.

„Oženíš se?“ vytřeštil chlapec oči. „Budu mít mámu?“

„Skvělé…“, blonďák měl chuť udeřit hlavou o stůl. Severus se jako morální podpora vůbec neangažoval, a už vůbec ne teď, kdy pevně svíral ústa, aby zadržel smích. „Tátu“, řekl tiše.

„Tátu už mám“, prohlásil chlapec rezolutně.

„Tak budeš mít dva“, zavrčel Draco.

„Och...“, dítě tu informaci chvíli zpracovávalo. „To je divné“, proneslo nakonec.

„Naprosto nevím, jak jsi ho vychoval“, založil si Snape ruce na hrudi a podruhé si kmotřence změřil pohledem, ve kterém se skrývalo rozčarování nad jeho neschopností.

„Ještě je příliš malý na taková témata“, krotil se Draco. „Chtěl jsem počkat, až bude starší.“

„Jsem už velký“, ohradil se Sam. „Pochopil jsem to, budu mít dva táty.“

„Dva otce“, opravil ho automaticky blonďák.

„Jak se jmenuje?“

„Ha... Harry.“ Malfoy cítil, jak mu v krku narůstá obrovský knedlík.

„Jé, stejně jako ten kretén Harry Potter“, usmál se šťastně Samuel.

Oba muži se po sobě s hrůzou podívali.

„Samueli, odkud znáš tyhle výrazy?“ pohnul se Severus v křesle a mírně se naklonil k dítěti

„No, sami jste mnohokrát mluvili o zatraceném kreténovi Potterovi. Když ležím v posteli, všechno slyším přes dveře“, zazubil se chlapec ještě víc. Nesmírně ho bavily rozpaky jeho otce a strýce.

„Můj milý, možná jsme někdy v rozčilení vyhrkli něco takového...“, Draco děkoval bohům, že sedí, protože cítil, jak se mu po Samově prohlášení dělá slabo. „Ale musíš mít na paměti, že Harry Potter je zachránce kouzelnického světa.“ Merline! Vychvaluji zatraceného Pottera. Kde je Trelawneyová?! Někdo by teď měl předpovědět konec světa!  „Je to někdo velmi důležitý, o kom se jednou budeš učit na hodinách kouzelnických dějin. Měl by ses o něm vyjadřovat s úctou.“

„Ty ho nemáš rád“, řekl vyčítavě Samuel.

„O… Ovšem, že ho mám rád.“ Lež, lež, lež.

„No jasně…“, vyprsklo dítě.

„Je opravdu inteligentní.“ Snape si uvědomil, že se už dlouho tak dobře nebavil. V obličeji kmotřence se projevila nervozita a jeho nešikovná diskuse s mladým Malfoyem se odehrávala na opravdu trapné úrovni.

„Sklapni“, zasyčel Draco.

„Nic jsem neřekl!“ pohlédl Sam uraženě na otce.

„To jsem neříkal tobě!“

Z místa, kde seděl Severus, přicházel podivný zvuk. Zmijozel by přísahal, že Mistr lektvarů se dusí.

„Bavíš se dobře?“ zeptal se vztekle.

„Jako už dlouho ne“, přiznal bez náznaku lítosti muž.

„Skvělé!“

„Nádherné.“

„Mám chuť tě praštit.“.

„Násilí je v přítomnosti dětí navýsost nevhodné.“

„Kdo je to?“

Oba muži přerušili hašteření a podívali se směrem k chlapci, který položil poslední otázku.

„Muž, už jsem ti to říkal“, povzdechl si Draco.

„No, to vím, ale kým je, co dělá? Jak se jmenuje?“

„Je ředitelem nové školy, a jeho jméno je... Vlastně...“ Draco si rukou prohrábl vlasy a úplně zapomněl, že tím způsobí bouři ve svém perfektním účesu. „Harry Potter.“

U stolu nastalo ticho. Chlapec nevěřícně zíral na tváře svého otce a strýce, jak si ta zpráva pomalu razila cestu do jeho mysli, a pak vybuchl smíchy.

„Harry Potter? Ten Harry Potter? Kretén Potter?“

„Neurážíme členy rodiny“, podíval se na něho nesouhlasně Draco. „Ani ty budoucí.“

„Jasně“, souhlasil chlapec. „Budu mít otce, a jedním z nich je slavný Zlatý chlapec, o kterém píšou v novinách.“ Na okamžik se zamyslel a potom úsměv znovu rozzářil jeho tvář. „Bezva!“

„Jsem rád, že k tomu přistupuješ s takovým nadšením.“ Obličejové svaly blonďáka protestovaly proti jakékoli nucené formě úsměvu.

„No, kluci mi budou závidět. Mnohokrát jsme si hráli na válku, ale nikdy jsem nemohl být Potterem“, postěžoval si. „Říkali, že mám moc světlé vlasy, a on teď bude můj táta. Super!“

„Je úžasné, jak málo dětem stačí ke štěstí.“ Snape na chlapce hleděl s jistým druhem fascinace. „Neměl by ses měl přizpůsobit jeho úhlu pohledu?“

„Prosím tě“, otřásl se teatrálně Draco.

„Tak kdy se s ním setkám? Můžu teď bydlet s tebou?“ otázka na chvíli visela ve vzduchu, čímž všichni opět přistáli na zemi.

„Eee…“

„Opravdu se začínám obávat, že potterismus je nakažlivý“, obrátil Severus znovu oči v sloup. „Ještě ani nemáte po svatbě a ty už přejímáš některé jeho návyky.“

„Brzy dostaneš nystagmus*“, zavrčel Draco.

„Kdepak, mám situaci pod kontrolou.“

„Tak kdy?“ Vysoký dětský hlásek opět přerušil blížící se půtku.

„V ten správný čas.“ Malfoy rezolutním pohybem odstrčil židli a vstal od stolu.

„Takže ještě dlouho ne“, sklopil chlapec rezignovaně oči. „Nikdy mě nikam nebereš, neznám nikoho z tvých přátel, kromě strýčka Severuse.“

„Už jsem ti vysvětloval...“

„Ty se za mě stydíš?“

Draco se v úžase otočil k dítěti.

„Ne, samozřejmě, že ne. Jak si to můžeš myslet?“

„Tak proč? Všichni moji spolužáci žijí se svými rodiči a ty mě jenom navštěvuješ.“ Chlapcovy oči se zaleskly slzami. „Teď se oženíš a úplně na mě zapomeneš“, poslední větu zašeptal.

Malfoy chvíli mlčky stál, protože nevěděl, co říct. Potom, řízen jakýmsi vnitřním instinktem, přešel k dítěti a poklekl vedle jeho křesla.

„Same, nikdy si nesmíš myslet, že bych na tebe zapomněl.“ Odhrnul z čela mrňouse pramen vlasů. „Ty jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě a nic to nezmění. Vzal bych tě sebou teď hned, ale nejdřív musím vyřešit pár věcí. Nechci tě vystavit nebezpečí, proto musíš zůstat tady. Moje manželství nic nemění, stále tě budu navštěvovat tak často, jak budu moci. Slibuji, že si o tobě promluvím s Potterem a ...“, zaváhal. „Možná se s ním budeš moci setkat osobně.“

„Opravdu?“ Samuel se podíval na otcových úzkostlivých očí, modré duhovky se neklidně leskly. „Slibuješ, že mě neopustíš?“

„Nikdy.“ Přitáhnul si hlavu dítěte na svou hruď a zabořil obličej do měkkých vlasů. „Jsem hrdý na to, že mám takového syna, nikdy na to nezapomeň.“

..........

O půl hodiny později, po uložení chlapce do postele a rozhovoru s chůvou, se Draco tiše postavil vedle Severuse, který na něho čekal u krbu.

„Projevování emocí není hodné Malfoye, jistě si myslíš, že jsem ubohý“, pohlédl vyzývavě na kmotra.

„Pravý muž není nikdy ubohý, Draco. Je čas setby a čas sklizně. Dnes jsi zasel něco velmi důležitého a jednou z toho sklidíš plody. To je něco, co tvůj otec nikdy nepochopil.“

V očích staršího kouzelníka byla viděl hrdost a Draco se poprvé v mnoha dnech cítil, že břemeno zatěžující jeho bedra je trochu lehčí.

ooOoo

Vysvětlivka:

*nystagmus - je rytmický konjugovaný kmitavý pohyb očí. Jde o oční vadu, která způsobuje nekontrolovatelné, rychlé a trhavé pohyby očí, většinou ze strany na stranu, ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem.


Red Hills - 11.