Red Hills - 31.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Omlouvám se za zpoždění, ale chystám se vám to zase časem vynahradit. :-)
Charli, Saskya, Lafix, Káťa, Achája, bacil, Bobo, Zuzana, Jutaki AiShine, kali, Jenny a mariaa - těmto všem moc děkuji za podporu.
A teď se všichni bavte. :-)

31. kapitola

Na druhý vánoční svátek Draca přivítala prázdná postel a tichá, v temnotě ponořená ložnice. Posadil se a při pohledu na své zmačkané oblečení se lehce ušklíbl. Tuto noc, zatímco Samuel vedle něho klidně spal, dlouho ležel, zíral do stropu a přemýšlel o událostech posledních dnů. Krátce po půlnoci opatrně vyklouzl z ložnice a krbem se vydal do rodinné usedlosti jeho matky. Už celá léta byla prázdná a život se do ní vracel pouze v létě, kdy ji Narcissa otvírala pro hosty. Nikým nerušený sešel dolů do hlubokého, roky uzamčeného sklepení, aby našel něco, co si vzpomínal, že se tam nacházelo v dobách, kdy byl ještě dítětem. Stačilo jednoduché vyhledávací kouzlo, aby se v jeho rukou ocitlo to, o co mu šlo. Několik dalších kouzel pomohlo, aby úplně zmizel prach a špína a barvy získaly svůj obvyklý jas. Spokojeně předmět zmenšil, zasunul ho do kapsy a rychle se vydal do své staré ložnice, ve které z velkého, stříbrem kovaného kufru vytáhl ještě jednu věc. S mírným dojetím přejel prstem po lesklém povrchu krabičky, která sebou přinášela mnoho příjemných vzpomínek. Na malou chvíli ho pohltila nostalgie, ale rychle se oklepal, minul nábytek pokrytý bílou látkou a zamířil k nejbližšímu krbu, aby se vrátil do hradu. Při pohledu na svého stále spícího bratra neodolal, znovu ulehl do postele a ani nepomyslel na to, že tak zmuchlá své drahé oblečení, nebo že spát v denním oblečení je pro Malfoye naprosto nevhodné.

Když vyšel z ložnice, znepokojeně zjistil, že Victoria stále spí na gauči, ale že kromě ní v místnosti nikdo není. Opatrně otevřel dveře do své pracovny, která však byla také prázdná. Hned nato, zmítaný stále větší úzkostí, pohlédl směrem k obrazu.

„Viděl jsi Samuela?“

Drak pomalu zvedl hlavu a koncem křídla ukázal ke konci chodby.

„Už nějakou dobu pobývá v místnosti za gobelínem s Krakenem.“

Draco se zachvěl a během vyrazil naznačeným směrem. Velký Salazare, pokud chlapec vešel do té nešťastné místnosti, zřejmě je teď vystrašený a sám na místě, odkud nemůže uniknout. Po tom, co prožil, se mu snad nic horšího přihodit nemohlo. Draco rozrazil dveře, které se rozletěly tak, že málem strhnuly tapisérii. Chobotnice pobouřeně svinula chapadla a bublavým hlasem něco zasyčela.

Samuel stál u okna a soustředěně se díval k obloze. Hlasitý zvuk moře byl jediný zvuk, který v tu chvíli narušoval ticho. Draco několikrát vydechl, než se začal pomalu uklidňovat. Zdálo se, že chlapci naštěstí nic není a ani nevypadal vyděšeně.

„Same?“ přiblížil se opatrně k bratrovi, přičemž nezapomínal, aby nechal otevřené dveře. „Co tady děláš?“

Chlapec se otočil za zvukem jeho hlasu. Pravděpodobně si do této chvíle neuvědomoval, že v místnosti je kromě něho ještě někdo jiný.

„Odletěl,“ zvedl ruku a ukázal k nebi. K Dracově překvapení se lehounce usmíval, jako kdyby byl právě svědkem něčeho naprosto úžasného, něčeho, co zapříčinilo, že v jeho očích stále planul záblesk štěstí a úžasu.

„Kdo odletěl?“ znepokojeně se usadil na židli, která stála vedle pracovního stolu.

„Fénix.“

Muž zamrkal a instinktivně se podíval oknem. To bylo nemožné, odkud by se tu kruci vzal fénix? Byli to opravdu nezvyklí a velmi vzácní ptáci, téměř mýtičtí. Neobjevují se jen tak pro nic za nic, musí k tomu mít důvod. Každý fénix si vybíral svého majitele, kterému pak věrně sloužil. Draco vlastně nikdy nepoznal kouzelníka, který vlastnil tohoto neobvyklého ptáka... Kromě Brumbála, ale ten jeho...

„Fawkes.“ Merlin, jaký jiný fénix by přiletěl na hrad, který patřil bývalému řediteli Bradavic? Co tu dělal a proč právě teď? Během zlomku vteřiny proletělo Malfoyovou hlavou milión podobných otázek. „Byl tady, v této místnosti?“

„No,“ přikývl Sam. „A zpíval.“

Zpíval... Draco si rozechvěle vzpomněl na Pottera a na chvíli, když se s ním ocitl v této místnosti. Copak se nezmiňoval, že šel za zpěvem? Ale Harry ptáka neviděl. Když sem dorazil, místnost byla prázdná.

„Seděl na parapetu,“ usmál se široce Samuel a při pohledu na jeho rozjařenou tvář se v Malfoyovi něco sevřelo.

„O čem zpíval? Rozuměl jsi tomu?“ zeptal se jemně.

„O lásce, o důvěře a o vz... vztahu.“ Samuel zřejmě o slovech písně neměl pochybnosti. To bylo divné. On sám nejednou Fawkese slyšel, ale slovům nikdy nerozuměl. Domníval se, že kromě Brumbála jim nerozuměl nikdo. Obyvatelé Bradavic vnímali pouze náladu písně. Melodie nikdy nikoho nenechala na pochybách, pronikla ke každému a její poselství bylo vždy velmi jasné. „Vrátí se sem.“

„Jak to víš?“

„Vím,“ pokrčil chlapec rameny. „Prostě vím,“ znovu se usmál, přistoupil k Dracovi a popadl ho za ruku. „Pojďme za Harrym, chci si rozbalit dárky.“

Draco klesl pohledem na drobou dlaň položenou na jeho ruce a jemně ji stiskl prsty. Něco se na Samuelovi změnilo. Byl klidný, šťastný a... neodmítal ho. Choval se přesně jako před útokem, před tou nešťastnou zpovědí.

Vstal ze židle a pohnul se za chlapcem, který ho táhnul k východu. Neměl tušení, zda byla tato změna následkem včerejšího rozhovoru s Harrym nebo díky fénixovi, ale za navrácení rovnováhy dítěte byl připravený poděkovat oběma.

„Pospěš si... Draco,“ zaváhal Sam, než použil jeho jméno, ale stále se mírně usmíval.

„Ano, pojďme za Harrym.“

..........

Samuel se zvědavě rozhlédl po obývacím pokoji a opatrně se posadil na pohovku.

„Je to tu jiné než u mě, ale podobné,“ prohlásil.

„To je pravda,“ přikývl Draco a stále si ho pozorně prohlížel. Ano, určitě se něco změnilo. Chlapec byl klidný a jeho tvář vyzařovala vnitřní světlo. Ať to bylo cokoliv, podvědomě cítil, že je to dobré a tak naprosto v pořádku, jak jen v tuto chvíli mohlo být. „Můžeš mi sem přivolat moje dárky?“ Sam se očima zastavil na punčochách zavěšených na krbu.

„Samozřejmě.“ Malfoy vrhl krátké Accio a po chvíli se u krbu objevily další dárky. „Chceš je otevřít teď?“

„Počkáme na Harryho.“ Chlapec si přitáhl nohy a zabořil se hlouběji do pohovky. „Anebo ho probuď.“ Bylo zřejmé, že nedokáže oči odtrhnout od krbu. To bylo taky dobré. Dětská zvědavost a netrpělivost byly tak přirozené.

„Myslím, že to není nutné,“ pohlédl Malfoy ke dveřím do ložnice, ze kterých právě vycházel rozcuchaný a ospalý Potter, oblečený v černém županu.

„Ahoj, Same,“ zakřenil se při pohledu na dítě a rychle přešel k pohovce. „Už vyspaný?“

„Jo.“ Chlapec se pohnul, aby mu udělal místo. „Viděl jsem fénixe.“

„Opravdu?“ podíval se Harry překvapeně na Draca. „Chápu, měl jsi krásný sen.“

„Ne, viděl jsem opravdového,“ zavrtěl Samuel hlavou. „Byl v tom pokoji, co je schovaný za gobelínem...“, zaváhal, když hledal to správné slovo, „s tou... no, s chobotnicí.“

„Uch... „ zamrkal překvapeně Harry. „Tys byl v té místnosti?“

„Ano, šel jsem tam, protože zpíval,“ přikývl chlapec.

„Zpíval...“ Harry opětovně obrátil pohled na svého manžela a hledal u něho potvrzení.

„Před chvílí jsem ho v té místnosti našel.“ Draco přešel k nim a posadil se vedle Samuela, který mu, k překvapení obou mužů, vylezl na klín. Potter otevřel ústa, aby něco řekl, ale na poslední chvíli se ovládnul a pouze vrhnul na Malfoy tázavý pohled. „Já nevím.“ Blonďák vypadal stejně silně znejistělý.

„No... ehm... víš, Same... Fénixové jsou velmi vzácné bytosti. Jsi si jistý, že to nebyl nějaký jiný pták?“

„Byl to fénix,“ chlapec si byl docela jistý. „Vypadal, jakoby hořel, ale když jsem ho pohladil, tak nepálil.“

„Nechal se pohladit?“ Harry pomalu začínal docházet k závěru, že s tím neustálým otvíráním a zavíráním pusy na prázdno, musí vypadat velmi hloupě.

„Jasně, byl milý.“ Zřejmě jenom dítě může tohoto majestátního ptáka označit slovem "milý".  Majestátní, krásný, charismatický, jedinečný... to byla slova, která se mu tlačila na rty při setkání s fénixem. Ale určitě to nebylo "milý".

„Asi je to dobře.“ Potter absolutně netušil, jak se má k celé záležitosti postavit.

„Dobře,“ přitakal Samuel. „Tohle byl jeho domov, kdysi, ne teď, ale může se navždy vrátit.“

„Sa... Samozřejmě. A jak to víš?“

„No... zpíval.“ Sam vypadal, že je trochu v rozpacích.

„A ty jsi rozuměl jeho slovům, že?“ Teď už se Harry probudil úplně. Od dnešního rána by se dalo očekávat mnohé, ale určitě ne tohle. Prohlášení, že je to divné, by bylo absolutním eufemismem.

„Vždyť to říkám,“ zamračil se Samuel. „Tak co, rozbalíme dárky?“  Seskočil z bratrových kolenou a šel ke krbu.

Harry se za ním díval, pak se podíval na Draca.

„O čem tohle všechno je?“ zašeptal.

„Vím tolik, co ty. Mohu jen předpokládat, že se jedná o Fawkese,“ pokrčil Malfoy bezradně rameny. „Později si o tom promluvíme.“

„Draco!“ zatahal ho Harry za rukáv. „Rozuměl jsi někdy zpěvu fénixe?“

„Ne, proto říkám, že si musíme promluvit, a teď pojďme rozbalovat dárky, než na sebe něco shodí.“ Harry se podíval směrem ke krbu a uznal, že Zmijozel má bohužel pravdu. Samuel téměř visel na jedné z punčoch a snažil se ji stáhnout.

..........

„Jéé, míč!“ Samuel klečel u nevelké hromádky dárků, se zvědavostí trhal papír a jeden po druhém je otevíral. Vyhodil hračku vysoko do vzduchu a obratně ji chytil. „Super!“ Míč byl odložen, a další dárek byl nemilosrdně obnažen.  "Nejpodivnější magické zvířata světa", přečetl nahlas a rychle listoval knihou. „Koukněte, kelpie a mantychory a draci a...“ vyjmenovával dalších kouzelné tvory. „Díky, je skvělá.“ Knížka nakonec sdílela osud míče a pokojně spočinula vedle chlapce. Výkřiky nadšení na chvíli ustaly, když Samuel narazil na objemný sáček bonbónů a nacpal si do úst velkou čokoládovou žabku. Harry a Draco se po sobě pobaveně podívali. Chlapec baštil sladkosti, spokojeně si broukal a po podlaze válel kouzelnou kuličku, kterou dostal od Harryho. Chvíli se bavil tím, že pozoroval postavičku létající na koštěti a pak sáhnul po posledním dárku. Byl to malý balíček zabalený v zeleném papíře se stříbrnou stuhou. V okamžiku, kdy ho dítě vzalo do rukou, se sám rozbalil a chlapci ležela v dlaních malá krabička, která měla na víčku namalovanou zahradu, v jejímž středu se nacházelo jedno z nejkrásnějších panství magického světa.

„Skládačka?“ Samuel opatrně otevřel krabičku a pohlížel na stovky malých puzzlí.

„Jsou to magické puzzle.“ Draco si klekl vedle něho, natáhl se pro jednu z nich a láskyplně ji obracel v prstech. „Obrázek na krabičce představuje Malfoy Manor. Když složíš jeden obrázek, promění se na jiný a můžeš začít od začátku. Díky tomu po nějakém čase sestavíš každé místo panství i s přilehlou zahradou.“

„Malfoy Manor.“ Chlapec prstem jemně pohladil obrázek, který se zamihotal a změnil, aby ukázal interiér dětského pokoje. „Tohle je tvůj pokoj?“

„Ano, bydlel jsem v něm, když jsem byl ve tvém věku. Přál bych si... abys poznal své dědictví aspoň tímhle. Možná v něm jednou budeš chtít žít. Samozřejmě, pokud se ti líbí,“ dodal rychle.

„Kdy?“ díval se něho Samuel očima rozšířenýma vzrušením.

„Jednou, až budeš starší a budeš...

„Až budu v bezpečí,“ dokončil chlapec tiše.

„Ano.“ V tuhle chvíli začal Draco pochybovat, jestli byl ten dárek opravdu tak dobrý nápad, jak se mu v noci zdálo.

„Jsi si jistý... znamená to...“ Sam si prohlížel další obrázky, které se objevovaly na víku. „Myslíš, že se nikdo nebude zlobit, když mě tam vezmeš?“ V jeho hlase zazněly všechny stupně nejistoty.

„Same, to panství patří mně, a tím pádem i tobě. Nikdo se zlobit nebude a já budu opravdu šťastný, až tě tam konečně budu moci vzít.“ Harry by přísahal, že zabarvení Malfoyova hlasu trochu zhrublo a... Odvrátil pohled, protože nechtěl Zmijozela uvést do rozpaků. Tohle byla jeho chvíle, jeho a Samuela.

„Počkám“, kývnul chlapec jemně hlavou. „No... a teď si rozbalte své dárky vy,“ usmál se, ale oči nespustil z puzzlí.

„No jasně, úplně jsme na to zapomněli.“ Potter se konečně odvážil pohnout a vyrazil k jedné z velkých punčoch. Za chvíli už seděl na podlaze vedle chlapce a rozbaloval dárky, které v ní našel. Mezi sladkostmi našel dvě knihy. "Tváří v tvář studentovi - aneb jak se vyhnout nervovému zhroucení" byla věnována problémům, kterým učitelé čelili a Harry si domyslel, že ji dostal od Hermiony. Druhá kniha byla "Heraldika a práva šlechtických rodů. "

Potter v ní chvíli soustředěně listoval a pak pohlédl směrem k Dracovi, který právě rozbalil nějaký dárek a s potěšením si prohlížel široký, kožený pásek, jehož konec byl zdobený stříbrnou sponou ve tvaru draka. Ani se nemusel ptát, aby věděl, že čtení o právech dostal od něho.

Mělo to něco znamenat? Myslel si snad Malfoy, že by měl jako jeho manžel znát pravidla, kterými se řídí svět čistokrevných rodin? Měl strach, že Harry udělá chybu a zesměšní ho? Nebo se snad obával, že by se v některých situacích mohl cítit nesvůj a pokoušel se ho na to připravit? Doufal, že to druhé a slíbil si, že si tu knihu pozorně přečte. Po krátkém váhání se rozhodl, že si teď nebude zatěžovat hlavu hledáním odpovědí na své otázky, odložil knihu stranou a sáhnul pro další dárek. Tentokrát to byla dýka s krásně vykládanou mosaznou hlavicí. Ležela v dřevěném, sametem vyloženém pouzdru, a když ji Harry vzal do ruky, cítil kouzlo, které ji obklopovalo. Přiložená kartička nenechávala nikoho na pochybách, kdo je dárcem. Vřele se usmál. Musí Ronovi za ten promyšlený dárek poděkovat. Poslední věc, kterou vytáhl, byl tradiční zelený svetr s vyšitým písmenem H, při pohledu na nějž krátce vyprskl smíchy.

A pak to ucítil.

Energie proplula místností, známá a přitažlivá. Pomalu zvedl hlavu a podíval se směrem, odkud jemně proudila. Uprostřed místnosti stál Draco a široce otevřené oči měl upřené na dlouhou, otevřenou krabici. Opatrně natáhl ruku a zaváhal, než se dotkl předmětu ležícího uvnitř, a pak nevěřícně pohlédl na Harryho.

„Doufám, že bude vyhovovat.“ Potter zatnul prsty do svetru, který držel v rukou.

„Vyhovovat?“ Malfoy opatrně vytáhl rapír a potěžkal ho v ruce, pak jím mírně máchnul, čepelí proťal vzduch a zanechal v něm lehce vibrující, třpytivě zářivou stopu. Harry dokonale věděl, co muž právě teď cítí. Sám měl mrazení, když ochranná magie, napojená na jejich sdílenou moc, proplula místností. Draco si zbraň prohlížel a s posvátnou úctou přejížděl dlaní po mistrně proplétaném košíku. Zavřel oči, když se nechal prostoupit vjemy přicházející z rapíru a na jeho tváři se rozhostil výraz radosti a nekonečné blaženosti. „Je dokonalý,“ zašeptal.

„Ehm... tak... to jsem rád.“ Harry byl Malfoyovou reakcí opravdu potěšený. Bál se, jestli se mu dárek bude líbit, ale teď, při pohledu na Zmijozelovy oči zářící radostí, byly všechny jeho obavy pryč.

„Odkud ho máš? Neuvěřitelné! Jakým zázrakem jsi ho dokázal tak dobře vybrat?“ Draco, aniž by rapír pustil z ruky, k němu přistoupil.

„Spolehl jsem se na naše pouto. Prodavač říkal, že k jeho ovládnutí je třeba velká magická síla. Myslel jsem, že když ji sdílíme...“

„Je k nezaplacení.“ Malfoy palcem hladil koženou rukojeť. Po chvíli se vzpamatoval, odvrátil se a s viditelnou lítostí vrátil zbraň do pouzdra. „Z cvičného souboje se nevykroutíš.“

„Nejsem příliš dobrý šermíř,“ zavrtěl Harry hlavou.

„Nevadí, jsem trpělivý učitel.“ Odkašlal si, pak přešel ke krbu a zpoza římsy vytáhnul plochý, šest stop vysoký předmět. „Není to unikát, dokonce není ani magický. Ale myslel jsem, že bys ho chtěl mít,“ opřel balíček opatrně o zeď.

Harry vstal a zvědavě se přiblížil k dárku, zabaleném v hladkém modrém papíru. Už na první pohled to vypadalo jako obraz a Nebelvír začal přemýšlet, co je na něm. Opatrně roztrhnul obal a...

Muž na portrétu mohl mít kolem dvaceti let. Seděl na židli s vysokým opěradlem a oblečený byl do černých kalhot a košile stejné barvy. Jeho dlouhé, vlnité vlasy mu jemně spadaly na ramena a jeho oči bystře hleděly přímo na Harryho. Jednu ruku měl položenou na opěrce, v druhé ledabyle držel hůlku.

„Kde...“ Potter se chtěl zeptat, odkud ten portrét Draco má, ale sevřené hrdlo mu nedovolilo formulovat více než jedno slovo.

„Nemám tušení. Když jsem byl dítě, objevil jsem ho ve sklepení panství mé matky. Myslím, že po zatčení jí byly, jako jediné příbuzné, nějaké jeho věci doručeny. Vzpomněl jsem si na to včera.“

„To je... Já nevím, co na to říct.“ Harry prstem jemně pohladil ozdobný dřevěný rám. „Děkuji,“ zašeptal.

„Není zač.“ Draco s uspokojením sledoval pocity, které zrůznily Potterův obličej. Kdyby nezaslechl včerejší rozhovor, určitě by na takový dárek ani nepomyslel. Ve srovnání s rapírem se mu jeho kniha náhle zdála zcela bezbarvá a bezcenná. Portrét všechno vykompenzoval.

„Harry?“ Sam se konečně odlepil od bonbónů a lehce ho zatahal za ruku. „Kdo je to?“

„To je...“ Harry odtrhnul zrak z obrazu a podezřele vlhkýma očima pohlédl na chlapce. „Samueli, seznam se se Siriusem.“

..........

„A opravdu s vámi můžu jíst ve velkém sále?“ Samuel nevěřícně poskakoval mezi Dracem a Harrym.

„Samozřejmě, odteď je to tvůj domov. Můžeš si hrát v pokojích ve věži nebo jít ven, ale nikdy nesmíš opustit školní pozemky,“ podíval se na něho přísně Malfoy.

„Já vím, já vím. Tak kdy můžu poznat ostatní?“ chlapcovy oči se leskly vzrušením.

„Zítra. Dnes bude ve škole mnoho hostů a ty musíš zůstat s Victorií ve svých pokojích,“ pocuchal mu Harry vlasy. „Myslím, že se tu seznámíš s mnoha dětmi. Jsou trochu starší než ty, ale určitě se s nimi spřátelíš.“

„Super! A můžu vás navštívit kdykoli budu chtít?“

„Ano, už jsem strážci přikázal, aby tě pouštěl do našich komnat, když jsme pryč, a když budeme uvnitř, tvou návštěvu nám oznámí.“ Harry se nad hlavou chlapce podíval na Draca. Tohle uspořádání bylo podle něho nejlepší. Těžko mohli dítěti dovolit vcházet dovnitř za všech okolností, zejména za těch nejvíc nevhodných pro ně dva. Hodlal zabránit nepříjemným situacím, které by pak museli vysvětlovat.

„Ničím se netrap. Budeš nás vidět každodenně, ještě tě nakonec začneme nudit,“ mrkl Malfoy na bratra a lehce ho poplácal po zádech. „Teď, na odpoledne, půjdeš s Victorií,“ kývl směrem k ženě, která seděla stranou. „Do zítřka zůstaneš ve svých pokojích a ráno přijdeme, abychom tě vzali na snídani.“

„Musím?“ Samuel se nespokojeností mírně zašklebil. Do téhle chvíle mu den ubíhal opravdu příjemně a nechtělo se mu vracet s chůvou. Ještě chvilku, prosím.“

„Same, opravdu už musíme jít. Říkal jsem ti, že na hradě se večer koná slavnost a my se musíme připravit.“ Draco se zvedl a vážně se na chlapce podíval.

„Ale já nechci, ještě chvilku,“ rtíky dítěte se plačtivě zkroutily.

„Buď velký kluk a poslouchej. Brzy sem dorazí velmi důležití hosté, a bohužel já a stejně tak Harry, je musíme odpovídajícím způsobem přijmout. Přece nechceš, aby se urazili?“

„Nechci.“ Sam nakonec seskočil z pohovky a přešel k Victorii. „Ale nasnídáme se zítra ve velkém sále?“ ujistil se ještě.

„Slíbil jsem to, ne?“ pousmál se Draco. „Přijdu ti dát dobrou noc.“

„Harry taky?“ rozzářil se okamžitě Samuel.

„Ano, Harry taky.“ Malfoy protočil oči a jakmile chlapec vyšel, obrátil se k Potterovi. „Doufám, že sis na večer připravil vhodné šaty, jinak ti ten úsměv setřu z tváře.“

„V přítomnosti Samuela jsi rozhodně menší kretén,“ odfrkl si Nebelvír a kývl skřítkovi, který se objevil, aby sklidil po neformálním obědě, který v pokoji snědli s chlapcem. „A já jsem, z dobroty srdce, nechal přenést tvůj stůj do své pracovny. Asi mi úplně hráblo.“

„Och. Jen se přiznej, že se na mě prostě rád díváš, i když jen opravuju testy,“ pozvedl Draco obočí, líně se opřel o krbovou římsu a ledabyle upustil již prázdnou punčochu.

„Samozřejmě, mám z toho stejné uspokojení, jako sledovat mouchu lezoucí ráno po posteli. Je úplně stejně otravná.“ Harry odhodil košili a zamířil do koupelny. „A teď mě omluv, jdu se vykoupat.“

„Mouchu...“ Malfoy zalapal po dechu a vyrazil za ním. „Pottere! Neopovažuj se zavřít ty dveře!“

..........

Úderem šesté hodiny sešli Harry a Draco do hlavní vstupní haly. Ale přímo pod schody je přivítalo nepříjemné překvapení v osobě rozezlené Hermiony.

„Harry! Jak si to představuješ, jsi ředitel školy!“ V dlouhých černých šatech na ramínka a vysoko vyčesanými vlasy vypadala opravdu nádherně. Potter také zaznamenal, že měla přes ramena přehozený šál, který nedávno koupil. „Nebyl jsi na obědě, museli jsme se o všechno postarat sami!“ Ostře pohlédla směrem k Dracovi. „To platí i pro tebe, Malfoyi!“

„Omlouvám se, byli jsme zaneprázdněni,“ udělal Potter kajícný obličej a doufal, že tím kamarádku uchlácholí.

„Nic! Absolutně nic nevysvětluje váš přístup! Toto je první oficiální recepce na škole a oba dva ředitelé neprokazují ani špetku zájmu!“ Dala si ruce v bok a vysílala k nim naštvané pohledy.

„Nepřeháněj, Grangerová, udělali jsme seznam hostů a rozeslali pozvánky. Promiň, ale snad si nemyslíš, že k naší odpovědnosti patří také věšení girland.“ Draco mírně našpulil rty a věnoval jí ironický pohled.

„Výzdoba místnosti je velmi důležitá, navíc příprava menu, pomoc v kuchyni...“

„Zase jsi obtěžovala skřítky?“ povzdechl si Harry. Neměl nejmenší chuť se dohadovat, stačilo rozrušení ze samotného plesu.

„Jak můžeš, Harry! Ta stvoření těžce pracují! Někdo by se měl pokusit jim pomoci,“ naklonila se k němu Hermiona se vzteklým zasyčením.

„Pokusit... Jak jsem pochopil, byla jsi s rámusem vyhozená z kuchyně,“ odfrkl si Draco. „Grangerová, ty jsi živým příkladem fráze Když tě vyhodí dveřmi, vrať se oknem.

Gratuluji k naprostému nedostatku empatie.“

„Co se děje?“ Z boční chodby vyšel Ron ve svých svátečních šatech a znepokojeně na ně zíral.

„Ronalde Weasley! Kam jsi sakra po obědě zmizel?“ Nebelvírka teď svůj svatý hněv nasměrovala na zrzka.

„Šel jsem se prospat, protože...“

„Prospat? Šel jsi se prospat?! Myslel sis, že sál se vyzdobí sám?“

„A jsem snad ženská, abych tu pobíhal se stuhama?“ podíval se na ni Ron rozhořčeně. „Nejsem to já, kdo tu nosí sukně.“

„To je...“ dívka se zrudla a zajíkla se hněvem. „To je ta nejvíc šovinistická a sobecká věc... Neopovažuj se na mě promluvit!“ zapištěla, otočila se k nim zády a připojila se k Daphne a Calioppe, které stály tiše u zdi.

„Je trochu panovačná, ne?“ Malfoy provázel Hermionu pobaveným pohledem.

„Panovačná... Když se naštve, je z ní skutečná fúrie,“ zachvěl se lehce Weasley.

„No, navrhuji, abys už teď sáhl po "Zkrocení zlé ženy", velmi poučné čtení,“ poplácal Malfoy nechápavého zrzka po rameni a zamířil k hlavnímu vchodu, kam už se s pozvánkami v rukou přemisťovali první hosté. Pozvánka byla současně i přenášedlo, jehož prostřednictvím bylo možné se do hradu dostat. Jako zabezpečení použili speciální kouzlo, vázané na jméno a příjmení hosta. Pokud by se pergamen dostal do špatných rukou, stal by se zbytečným cárem papíru.

O patnáct minut později Harry úplně ztratil přehled a již automaticky vítal každého příchozího. Ukázalo se, že Draco nepozval jen sponzory, ale také celou řadu vysoce postavených úředníků, včetně zástupce ministerstva školství a vzdělávání. Byl to nízký a poměrně tlustý muž, s velkým hustým knírem, který se každou chvíli cukal, takže budil dojem, jako by šňupal. Přehnaně nadšeně Harryho pozdravil, popadl ho za ramena a na obě tváře mu dal mlaskavý polibek. Potter vložil plnou sílu své vůle do toho, aby si tváře okamžitě neotřel. K jeho zlosti se pan Knudel při vítání s Malfoyem omezil pouze na potřásání rukou a poplácání po rameni. Život rozhodně nebyl fér.

Po několika desítkách minut bylo v sále plno. Skřítci pobíhali jako čamrdy a odebírali hostům svršky; učitelé se snažili s každým prohodit aspoň slůvko. Přišla také rodina Weasleyových, Lupin i Michael, který však vypadal trochu ztraceně. Harry na něho vrhnul tázavý pohled.

„Jsi sám?“

„Jak vidíš. Promluvíme si pak. Vidím, že jsi zaneprázdněný,“ usmál se nuceně mladík. „Děkuji za pozvání.“

„Doufal jsem, že...“ Potter chtěl přítele nějak utěšit.

„Já taky,“ pokrčil blonďák rameny. „Támhle vidím Rona. Dovol, abych za ním zašel, uvidíme se později.“

„Jasně.“ Harry ho vyprovodil pohledem a vyčítal si, že dřív nepomyslel na to, aby se s ním setkal a popovídal s ním o té záležitosti s Dennisem. Zdá se, že Creevey dal přednost rodině. Tiše si povzdechl a vrátil se k vítání dalších hostů.

Když už se zdálo, že jsou všichni zde, hlasitý zvuk přemístění oznámil jednoho z posledních hostů. Uprostřed chodby stál mladý, vysoký muž a zvědavě se rozhlížel. Jeho ramena zdobil dlouhý sobolí plášť, který nakonec neochotně předal skřítkovi. Pod ním měl na sobě, místo tradičních kouzelnických šatů, černé kalhoty na míru, mírně lesklý bílý rolák a šedou sportovní bundu. Pěstěnou rukou si odhrnul dlouhé, tmavé vlasy, které byly na mírně střapatých koncích obarvené na temně červené. Četné prsteny se zatřpytily ve světle pochodní.

„Fabiene!“ Draco se prodíral směrem k muži a táhl Pottera za sebou.

„Draco,“ široký úsměv roztáhl tvarované, plné rty a... Harry se zůstal stát jako vrostlý do země, když ty štíhlé ruce objaly jeho manžela a pevně si ho přitáhly. Muž políbil Malfoye přímo na ústa. „Krásný, jako obvykle.“ Brunet si odsunul Zmijozela na vzdálenost paží a pozorně si ho prohlížel. „Zdá se mi to, nebo jsi vyrostl? Ach, ty zlý. Zašil jsi se v nějaké nikomu neznámé škole a já jsem tě opravdu postrádal. Francie je bez tebe tak nudná.“

„Nenapravitelný, jako obvykle,“ protočil Malfoy oči, ale bylo zřejmé, že je příchodem cizince potěšený. Ustoupil a ukázal na Nebelvíra stojícího krok za nimi. „Dovol, abych ti představil svého manžela, Harryho Pottera. Harry, tohle je Fabien Alain de Parny.“

„Oh, Harry Potter! Mám obrovské štěstí, že smím poznat tak slavnou osobu. Draco mi o tobě hodně vyprávěl.“ Brunet jemně potřásl Harrymu rukou, přitom ho hodnotil pohledem a vesele se usmíval.

„Opravdu?“ Harry mu opětoval stisk a všiml si hladkosti Francouzovy pokožky. „Předpokládám, že šlo a samá velmi lichotivá hodnocení,“ ušklíbl se posměšně.

„Vidím, že mého Draca dobře znáš,“ zasmál se Fabien.

„Zajisté,“ zasyčel Nebelvír mezi zuby. Mého Draca, no tohle!

„Rozhodně si musíme popovídat.“ Francouz vypadal, jako by nezachytil hněv, který zazněl v Potterově hlase. „Musíš mi prozradit všechna jeho tajemství a samozřejmě, jaký je milenec,“ mrknul na šokovaného Nebelvíra a vzal ho kolem ramen.

„Neříkej, že to nevíš,“ podíval se na něho Harry překvapeně.

„Harry, Harry,“ zavrtěl De Parny hlavou. „Přítel v posteli už není přítelem. Nestojí to za to, ani když je tak krásný jako Draco.“

„Fabiene!“ Malfoy se na bruneta vyčítavě podíval a srazil jeho ruku z Potterových ramen. „Nevtahuj Harryho do těch svých her.“

„Žárlivče,“ odfrknul si Francouz a oprstenovanými prsty si prohrábnul hedvábné vlasy. „A teď, můj Harry, vezmi mě na místo, kde hraje hudba a víno se nalévá jako ambrózie z nekonečného poháru.“ Znovu objal ramena Pottera, který ho s potlačovaným hysterickým smíchem vedl k velké síni. „Víš o tom, že když bylo Dracovi patnáct...“

„Pottere, cokoli řekne, neber to doslova!“ Malfoy s k nim připojil s odhodlanou tváří, rozhodnutý ani na okamžik je nespustit z očí.

„… objevil krásu mužského těla v osobě mého bratrance? Bohužel, Rene je nevyléčitelným heterákem, taková ztráta.“ Zdálo se, že se Fabien absolutně nestará o Dracovo remcání a pokračoval ve svém příběhu.

„Měl jsem si vzpomenout, že jsi úplný idiot. Ale doufal jsem, že s věkem duševně dozraješ. Nechci tě v radě! A ani si nemysli, že budeš jedním ze sponzorů,“ zavrčel Draco a téměř jim šlapal na paty. „Harry, neposlouchej toho imbecila! Mluvím s tebou!“

„Mám ho rád,“ zazubil se široce Harry. Navzdory prvního dojmu se Francouz ukázal jako zábavný a veselý člověk. Na Nebelvírovo gusto byl příliš zženštilý, ale to mu naprosto nepřekáželo, protože s ním neplánoval trávit svůj život.

„Má mě rád,“ frknul Fabien směrem k blonďákovi. „Má skvělý vkus, dokáže ocenit humor a zábavu, ne jako někdo. Teď mi můj drahý Harry prozraď, jestli ten nádherný blonďák, který stojí támhle u zdi, patří do klubu veselých gentlemanů.“ Harry sledoval jeho pohled a koutek jeho úst se zkroutil do zvláštního úsměvu.

„Ano, patří a rozhodně ti ho musím představit,“ zamumlal tiše.

ooOoo

Red Hills - 32.