Red Hills - 35.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Tak tady máte slíbenou kapitolu. Ale ačkoli je dnes "lásky čas", v tomhle díle to o lásce moc není. Ale děj se nám zase začíná posouvat dopředu. Děkuji všem za krásné komentáře a užijte si to!

35. Kapitola

Podpatky vysokých zimních bot svými údery narušovaly ticho nemocničních chodeb, když urostlý světlovlasý muž směřoval k izolaci, která se nacházela v odlehlé části svatého Munga. Útok na Růžový dům se odehrál dvacátého čtvrtého prosince, teď bylo poledne dvacátého sedmého a Draco si byl vědom, že čas nepracuje v jeho prospěch. Kdokoli ten útok zorganizoval, už stihnul úspěšně smazat své stopy a upřímně řečeno, Malfoy pochyboval, zda vůbec bude schopen něco zjistit.

S velkou nechutí odbočil směrem k pokoji, ve kterém drželi Luciuse a překvapeně se zastavil. Před dveřmi nikdo nebyl, ačkoli bystrozorové by měli takového nebezpečného vězně střežit. Rozhlédl se kolem sebe a jemně strčil do okovaných dveří, které vedly na izolaci. Uvnitř bylo stejně prázdno jako na chodbě. Postel, na kterém měl ležet jeho otec, byla povlečená čistým prostěradlem, v nohách ležela složená pokrývka a na ní polštář. Místnosti vypadala, že čeká na dalšího pacienta a bylo zřejmé, že v tuhle chvíli ji nikdo neobývá.

Překvapeně několikrát zamrkal, pak vycouval a znovu se rozhlédl po chodbě. Ne, nespletl se, bylo to správné podlaží. Že by Luciuse přestěhovali?

Otočil se za zvukem posuvných dveří magického výtahu. On sám chodil vždy po schodech, protože neměl rád stísněné prostory pouze s jedním východem. Možná je to paranoia, ale cenil si pocitu vlastního bezpečí s vědomím možnosti úniku.

Muž, který opustil výtah, držel v ruce nějakou zdravotní kartu a s nosem ponořeným do papírů skoro narazil do Draca, který mířil k němu.

„Promiňte.“ Čaromedik se zastavil a rychle zvedl hlavu od spisu.

„Lucius Malfoy.“ Draco kývl na prázdné izolaci a kvůli výrazu nepochopení v očích kouzelníka ještě dodal. „Jeho pokoj je prázdný.“

„Ach ano, odv...“ Muž se zarazil a zkoumavě na něj pohlédl. „Mohl bych vědět, kdo jste?“

„Draco Malfoy, jeho syn.“

„Omlouvám se, samozřejmě, že ano,“ pokýval čaromedik horlivě hlavou. „Odvezli ho.“

„Přestěhovali ho na jiné oddělení?“ Draco podezřívavě přimhouřil oči.

„Ne, ne. Bystrozorové ho vzali na ministerstvo, již nevyžadoval lékařskou péči. Neinformovali vás?“ Složil papíry a zastrčil je do kapsy pláště.

„Evidentně,“ vycedil a prstem si zamyšleně mnul bradu. „Kdy?“

„Nepamatuji si přesné datum, ale bylo to pár dní před Vánocemi,“ pokrčil muž rameny. „Pokud máte nějaké dotazy, obraťte se na sekretariát, snad vám pomohou více. Omluvte mě, prosím, ale trochu spěchám,“ mávl rukou směrem ke konci chodby. „Máme tu pár popálenin magickým ohňostrojem, a to ještě ani není Silvestr,“ povzdechl si, zřejmě rozzlobený hloupostí pacientů.

„Samozřejmě, děkuji vám za vaši pomoc,“ uhnul Malfoy stranou a čaromedika propustil. Rychlými kroky zamířil k východu z nemocnice a jen vrozená důstojnost mu bránila, aby to nebral po třech schodech.

Zatracené ministerstvo a jejich tajnosti. Byl si jistý, že až Luciuse odvezou, bude on ten první, kdo o tom bude informován, koneckonců byl jeho syn. Bystrozoři měli očividně odlišný názor, protože jinak by se neocitl v této politováníhodné situaci, kdy musel přiznat svou nevědomost před jakýmsi řadovým čaromedikem. V duchu zaklel, rychle přešel pár bloků a zastavil se před nenápadnou a na první pohled rozbitou telefonní budkou. Rozhlédl se kolem sebe a pro jistotu na sebe vrhl kouzlo nenápadnosti. Ulice možná byla prázdná, ale okolní domy měly okna, za nimiž by nějaký zvědavý mudla mohl spatřit něco zcela nevhodného pro jeho oči. Vešel dovnitř a na pokřiveném terčíku vytočil známé číslo. Po chvíli už sjížděl dolů na ministerstvo.

....

„Draco?“ Miles Bletchley zvedl hlavu od papírů, které se kupily na jeho stole a překvapeně se na něho podíval. Byl typickým příkladem toho, že i Zmijozel může být úctyhodný bystrozor a jako první prolomil převládající stereotyp, v němž byla většina studentů Zmijozelu vnímána jako budoucí příznivci, teď naštěstí už mrtvého, Temného pána.

„Zdravím, Milesi,“ kývnul na něho Malfoy, bez vyzvání se usadil na nepohodlnou židli a zaujal tak místo proti němu. „Chci vidět svého otce.“

„Jako obvykle jdeš rovnou k věci,“ pousmál se muž. Byl o dva roky starší než Draco, který si ho pamatoval jako vynikajícího obránce ve famfrpálu. „Bohužel ti nemůžu pomoci,“ zvážněl a rozpřáhl ruce.

„Neser. Jsi bystrozor a kromě toho jsi to byl ty, kdo vydával povolení k návštěvě,“ odfrkl nevěřícně. „Musím si s ním promluvit, je to důležité.“

„Věřím, ale říkám ti pravdu. Nezáleží to na mně,“ zašklebil se mírně Zmijozel. „Tvůj otec je důležitá osoba, takže ho mají pod palcem Stíny a nám bylo řečeno, ať si políbíme prdel. Bystrozor už udělal své, bystrozor ať nezasahuje.“

„Stíny?“ Malfoyovy oči se mírně rozšířily. „Parchant, dokonce i jako vězeň je na piedestalu.“

„Tak nějak. Od chvíle, kdy jsme dostali zprávu o převozu z nemocnice, ho nikdo z nás na vlastní oči neviděl,“ řekl Bletchley a Dracovu poznámku víc nekomentoval. Všichni věděli, že od války se vztah otce a syna vznášel na pokraji nenávisti, o čemž se sám Lucius dověděl bohužel až po čase.

„Chápu. Takže, komu mám zaplatit, abych ho mohl vidět?“ pohlédl na něho Malfoy zamyšleně.

„Některé věci se, jak vidím, nemění,“ vyprskl smíchy Miles. „Bohužel, v tomhle případě ti peníze nepomůžou. Stíny jsou neúplatné. Nejlepší bude, obrátit se na Pastorka. Z toho co vím, on jediný z bystrozorského úřadu k němu má přístup.“

„Nějaká rada?“ Draco vstal a zamířil ke dveřím.

„Nesnaž se ho podplatit, on není ten typ. Jenom ho urazíš.“

„Ano, znám ho. Něco dalšího?“

„Hodně štěstí?“ Bletchley vstal také a přešel k jedné skříni s dokumenty.

„To se hodí,“ kývnul mu Malfoy, vyšel na chodbu a zamířil přímo ke kanceláři šéfa bystrozorů.

Sekretářka, mladá žena s černými vlasy sepnutými do úhledného drdolu, při pohledu na něj vyskočila s potěšeným úsměvem.

„Pane Malfoyi,“ zatrylkovala pronikavě. „Co pro vás mohu udělat?“ Její oči rychle sjely jeho postavu a pak se nasměrovaly někam za jeho záda, aby zjistila, jestli ho někdo doprovází.

„Pan Potter tu se mnou není,“ řekl posměšně. Naštěstí měla žena tolik slušnosti, že se začervenala. „Chtěl bych se setkat s panem Pastorkem.“

„Ano, samozřejmě, ihned ho budu informovat,“ zareagovala a vrhla nějaké neverbální kouzlo do malého krbu, jehož plameny se oranžově rozzářily. „Pane, omlouvám se, že ruším, ale chtěl by s vámi mluvit pan Draco Malfoy.“ Oheň znovu pohasl a dveře vedle se s tichým cvaknutím otevřely. „Můžete vstoupit, pan Pastorek vás očekává,“ ukázala směrem ke vstupu.

Překročil práh a rozhlédl se po jasně osvětleném interiéru. Magická okna zabírala polovinu protější zdi. Za nimi se rozkládal park se vzdáleným hradem, který stál na kopci. Kancelář byla zařízena jednoduše, ale se vkusem. Jedinou ozdobou byla rozsáhlá řada rostlin, mezi kterými převažovaly rozložité kapradiny, upravené do velikosti pokojových palem. Černý muž vstal z křesla a s nataženou rukou se pohnul vstříc Zmijozelovi.

„Draco,“ přivítal ho s lehkým úsměvem. Během války nejednou pracovali společně a Kingsley s ním zacházel jako s jedním ze svých svěřenců. „Co tě ke mně přivádí?“

„Zdravím, pane Patorku.“ Jeho štíhlá ruka téměř úplně zmizela v sevření. Ten muž měl velké, sukovité ruce, poznamenané četnými mozoly. „Bylo mi řečeno, že mi můžete pomoci, abych se mohl setkat s Luciusem.“

„Proč se chceš setkat s otcem?“ pozval ho gestem dál do místnosti, kde byla dvě velká,  černým sametem čalouněná křesla.

„Týká se to naší rodiny, soukromé záležitosti.“ Draco se posadil a upravil si dlouhou kouzelnickou róbu.

„Nerad to říkám, ale pokud jde o Luciuse, nic není soukromá záležitost.“ Kingsley zaujal místo prosti němu a hůlkou přivolal konvici s kouřícím čajem a dva šálky. „Dáš si?“

„Prosím.“ Draco si přejel prsty přes stehno a zastavil se v blízkosti kolene. „Mám na něho několik otázek, týkajících se, hmm...,“ zaváhal, protože přemýšlel, kolik může odhalit.

„Tato místnost je chráněna velmi složitým kouzlem. Cokoli v ní vyslovíš, nedostane se k nepovolaným uším.“ Pastorek k němu přisunul naplněný šálek.

Draco zvedl kouřící hrnek k ústům a zadumaně hleděl na muže. Otázkou dne bylo, kdy se kouzelnický svět dozví o existenci Samuela. Když opouštěl hrad, Ron a Harry plánovali vzít chlapce na famfrpálové hřiště. Je pravda, že jen málo dětí se v tak mrazivý den rozhodne opustit hrad, ale bylo zřejmé, že už dnes bude šuškanda o chlapci kroužit školou a než znovu začne vyučování, budou už o něm vědět všichni. Samozřejmě neměl v úmyslu veřejně vyprávět minulost dítěte, ale cítil, že dříve nebo později bude muset uspokojit zvědavost a ukončit jakékoli spekulace. Povzdechl si a usrkl aromatický čaj, po čemž zdánlivě klidný odložil šálek na stolek.

„V předvečer Vánoc se stal jistý incident. Troufám se domnívat, že v tom Lucius mohl mít prsty a proto bych s ním o tom chtěl osobně mluvit,“ řekl opatrně.

„Incident?“ Kingsley se opřel o opěradlo a zkřížil ruce na prsou. „Nechtěl bys to objasnit?“

„Můj manžel a já jsme byli nuceni bojovat se čtyřmi hledanými Smrtijedy.“ Draco si odkašlal a uvažoval, jak nejjemněji muži vykreslit situaci.

„V důsledku čehož zemřel Avery a někteří z jeho následovníků?“ přimhouřil Pastorek oči.

„Jak vidím, jste průběžně informován,“ přikývl.

„Ovšem, dostali jsme anonymní oznámení o napadení. Ale nechápu, co to má společného s tebou a panem Potterem.“ Muž položil ruku na dřevěnou vyřezávanou opěrku a nervózně na ní bubnoval prsty. „Z toho, co jsem pochopil, usedlost, která byla terčem útoku, patřila nějakému panu Grandovi, který před několika lety vycestoval do Thajska.“

„To je pravda. Před odjezdem však hledal někoho, kdo by se o dům postaral a kdo by se o opuštěnou nemovitost postaral nejlépe, když ne rodina?“ věnoval mu posměšný úšklebek Draco.

„Jak blízká rodina?“ usmál se ponuře Kingsley.

„Oh...“ Malfoy mávl odmítavě rukou. „Každý z nás je nějak spřízněný. Kdybychom dobře hledali, dokonce i vy a já bychom našli společného předka... před několika tisíci lety.“

„Samozřejmě,“ odfrkl muž pobaveně. „Na co jsi chtěl ten dům? Pokud je mi známo, než jsi se rozhodl změnit svůj rodinný stav, žil jsi se svou matkou.“

„Víceméně.“

„Takže?“

Draco se neklidně zavrtěl pod ostřížím pohledem muže.

„Nebyl jsem to já, kdo žil v Růžovém domě.“ Jedinou známkou jeho znepokojení byly mírně sevřené pěsti. „Pronajal jsem ho pro mého bratra.“

„Bratra?“ Kingsley oči se mírně rozšířily. Posunul se na židli a naklonil se k Malfoyovi, ve tváři měl koncentrovaný výraz. „Pokud si vzpomínám, Narcissa a Lucius měli jen jedno dítě. Tebe.“

„Ještě před pár lety jsem si to myslel taky,“ souhlasil Draco. „Možná bych měl začít od začátku...“

....

O několik minut později Malfoy dokončil svůj příběh a zmlknul, zvedl ke rtům šálek již vlažného čaje. V místnosti panovalo naprosté ticho. Kingsley seděl, mechanicky škubal za náušnici v uchu a zachmuřeně na něj zíral.

„Jsi jeho zákonný zástupce?“ zeptal se po chvíli.

„Ano, příslušné dokumenty byly podané před čtyřmi lety, ale díky drobné pozornosti mé sestřenky se dostaly přímo do krabice v archivu, kde se o ně nikdo nezajímal.“

„Tvoje sestřenka?“

„Tonksová, tehdy ještě...,“ zmlknul a pevně sevřel rty.

„Ano, rozumím,“ zavrtěl Pastorek jemně hlavou. „Byla dobrý člověk a skvělý bystrozor.“

„To je pravda, ale docenil jsem ji příliš pozdě, nikdy jsme si nebyli blízcí. Naše rodiny... V každém případě mi hodně pomohla,“ povzdechl si Draco a smetl z kolene jakýsi zatoulaný prach. „Nyní už chápete, proč se musím vidět s Luciusem.“

„Ano, rozumím.“ Kingsley vstal a přešel ke krbu. „Počkej tu chvilku, hned se vrátím.“ Aniž by čekal na odpověď, hodil do ohně hrst prášku a zmizel v plamenech.

Draco chvíli upíral pohled do mihotavých plamenů v krbu, pak se natáhl pro konvici a dolil si kouřící čaj. Malými doušky upíjel nápoj a vychutnával si jeho chuť a aroma. Držel šálek oběma rukama, zahříval si studené prsty a ignorovat skutečnost, že ho horký porcelán pálí na kůži. Tenhle příběh vyprávěl už podruhé, ale rozhodně se kvůli tomu necítil lépe. Jestli si myslel, že jednou na něho ta historie přestane mít vliv, tak se velmi mýlil, bolelo to pořád stejně. Pouhá vzpomínka na Samuela, navlečeného v šedivém, lehce ušmudlaném oblečení, vyhublého a tak strašně nejistého, mu v hrdle vytvářela tvrdou, těžko polknutelnou hroudu. Nejhorší byl pohled na jeho tvář... tvář malého dítěte, kterou poznamenal hlad. Hlad po citech, touha po dotyku, objetí a ujištění, že není sám, že je tu někdo, pro koho je nejdůležitější na světě. Děti by neměly poznat takové strádání. Děti by měly být veselé, bujné, občas nezvladatelné a neposlušné, zvědavé a plné života. Neměly by vědět, co je osamělost a odmítnutí. Děti mají být nevinné a křehké, a není jejich úkolem vyhánět bubáka ze skříně, protože od toho jsou dospělí. Děti se mají cítit milované a v bezpečí.

Sevřel rty. Samuel před čtyřmi lety a Samuel teď, to jsou dvě zcela odlišné osoby. Ačkoli někdy... někdy se jako mrknutím oka vracela nejistota a v jeho pohledu se objevil údiv, že existuje někdo, kdo je tu jen pro něho. A údiv se pak promění ve strach, že je to jen na chvíli, že může znovu zůstat sám, ztracený uprostřed šedých postaviček, odmítnutý a nechtěný. Draco se už naučil přečíst v jeho tváři ten výraz ztracenosti a v takových chvílích dělal všechno pro to, aby se chlapec cítil nejdůležitější osobou na světě. Objímání, hlazení a šeptání slov plných lásky a příslibů, možná nebylo něco, čeho by si Malfoyové cenili, ale bylo mu to úplně jedno, pokud se výměnou za to drobný obličejík znovu rozzářil úsměvem a oči dostaly ten specifický lesk. Možná byl patetický a sentimentální, a někdo by ho mohl vinit, že je přehnaně starostlivý a příliš shovívavý. Pokud byl Samuel díky tomu šťastný, stálo to za to.

Dopil čaj a postavit šálek na talířek. Dnes měl chlapec poprvé vyjít ven z hradu. Draco z toho byl opravdu nervózní a chtěl být v ten okamžik po jeho boku. Harrymu trvalo dlouho, než ho přesvědčil, že se opravdu o vše postará a bude mít Samuela stále na očích. Nebál se, že by se dítěti mohlo něco stát. Hrad byl chráněn lépe než cokoliv jiného ​​a chlapec se naučil ostražitosti. Nepochyboval o tom, že by nikdy neopustit školní pozemky bez povolení. O tohle nešlo. V zahradách však poprvé narazí na studenty a Draco měl panický strach, že se něco pokazí a on tam nebude. Děti jsou nevyzpytatelné, děti jsou kruté, děti dokážou ranit víc než dospělí, protože si nejsou vědomy váhy svých vlastních slov. Co když některé z nich bude pokládat nevhodné otázky nebo mu ublíží schválně? Ach ano, moc dobře věděl, jak se dá zatopit pouhými slovy, koneckonců v tom byl mistrem. Ve vzpomínkách se mu vybavilo několik obrázků z minulosti, kdy se sám tímto způsobem vyžíval na Weasleym a Potterovi. Ironií osudu bylo, že právě oni dnes měli chránit něco, co se pro něho stalo tím nejdůležitějším. Život je však jeden velký, zatracený paradox.

Krb zaplál zeleně a v místnosti s objevil Kingsley, který Malfoyovy myšlenky přerušil.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat. Musel jsem to s někým konzultovat.“ Tvář muže prozrazovala únavu a jakousi podivnou nejistotu. A právě ta Draca teď nejvíc vyděsila.

„Co se děje?“ zeptal se ostřeji, než zamýšlel.

„To, co jsi mi řekl, vrhlo světlo na několik záležitostí a postavilo nás do poněkud trapné situace.“ Pastorek si dlaní přejel holou hlavu a přešel k baru. „Nedáš si něco silnějšího? Myslím, že to budeš potřebovat.“

„Ne, děkuji. Chci mít jasnou mysl,“ přimhouřil oči při pohledu na šéfa bystrozorů. Něco bylo rozhodně velmi špatně. „Zajistil jste mi možnost navštívit Luciuse?“

„Víš, Draco, to není tak jednoduché...“

„Sakra, pane Pastorku, je to můj otec. Zrovna jsem vám objasnil důvody, které...,“ vyštěkl podrážděně. „Musím se s ním setkat. Byl to plánovaný útok a nešlo o mně, nebo o Pottera, atentátníci chtěli Samuela! Jedině Lucius věděl o jeho existenci a předpokládám, že jen on si byl vědom toho, že chlapec je v mé péči.“

„Tvůj otec roky vykazoval příznaky kómatu, jak mohl vědět, že jsi našel to dítě?“ Kingsley se ztěžka posadil do křesla a postavil před sebe sklenici whisky, kterou ještě ani nepřiložil k ústům.

„Řekl jsem mu to. Jistě už víte, že navzdory stavu, v jakém se nacházel, měl kontakt s okolím. Slyšel všechno, co se dělo kolem něho,“ ušklíbl se Draco nad vlastní nerozvážností. „Den před svatbou jsem u něho byl a... No, myslím, že se ode mě dověděl pár ošklivých věcí o své osobě a spolu s tím i o dítěti.“

„Takže to věděl. Ještě někdo?“

„Ano, Harry a Severus. Ale jestli obviníte kohokoli z nich ze zrady, tak...,“ prudce zvedl ruce v gestu zlosti.

„Samozřejmě, že ne,“ vyprskl muž. „Musel jsem ti tu otázku položit.“

„Ano, musel, ale teď žádám vysvětlení. Proč mi v téhle situaci znemožňujete návštěvu? Sakra, můžete tam jít se mnou, už nemám co skrývat!“

„Jak jsem říkal, není to tak jednoduché.“ Kingsley posouval sklenici po stolku a díval se na jantarovou tekutinu.

„Ne, je to velmi jednoduché. Jste šéf úřadu bystrozorů, na koho se mám ještě obrátit? Na samotného ministra?“

„Ministr ti také nepomůže...“ Muž se opřel a prsty si protřel koutky očí. „Pravda je taková, že... Nemáme ponětí, kde se v tuto chvíli tvůj otec nachází.“

„Co...“ Draco se zastavil v polovině slova, protože cítil, jak mu něco strašně sevřelo hrdlo. I kdyby chtěl, nedokázal by teď ze sebe vytlačit jediné slovo. Tisíce otázek mu problesklo hlavou, ale žádnou z nich si nezapamatoval. Emocí, která se právě protlačila do popředí, byl absolutně nekontrolovatelný strach. Hrůza, která svými ledovými chapadly pomalu ovíjela jeho ztuhlé tělo, způsobila, že bytostně cítil, jak se jeho záda stávají lepkavá a vlhká studeným potem, který stihl pokrýt jeho pokožku neuvěřitelně rychlým tempem. „Jak to?“ Jeho ústy dokázala projít tato pouhá dvě slůvka. Poprvé zažil, že nedokázal sestavit žádnou vhodnou větu, a to byl svým způsobem také děsivý pocit.

„Lucius na ministerstvo nikdy nedorazil. Ten den, kdy měl opustit izolaci, unikl po odstranění ochran pomocí chytře skrytého přenášedla.“ Pastorek odvrátil hlavu, očividně aby se vyhnul jeho pohledu.

„Přenášedla? Copak jste ho neprohledali?“ Dracovi se pomalu začala vracet vláda nad tělem. Instinktivně si otřel mokré dlaně do látky kalhot a mimoděk se ušklíbl.

„Samozřejmě, že prohledali,“ odfrkl muž. „Za koho nás máš?

„Ale špatně!“

„Někdo... Někdo mu ho pravděpodobně musel doručit.“ Kingsley upřeně zíral na stále ještě nepoužitý drink.

„Někdo? Máte podezření?“ Draco se ze všech snažil potlačit frustrovaný výkřik, který kdesi v hloubi jeho plic narůstal.

„Nějaký čas všechno ukazovalo na Dawlishe.“ Pastorkova tvář působila vyčerpaně.

„Vyslechli jste ho?“

„Chtěli jsme, ale... no, tři dny po útěku tvého otce bylo nalezeno Dawlishovo mrtvé tělo v jedné z popelnic v opuštěném koutě Obrtlé ulice. Stav jeho těla vypovídal, že k úmrtí došlo několik dní před tím nešťastným incidentem. Ten, kdo se za něho vydával a přišel do nemocnice, byl evidentně pod vlivem Mnoholičným lektvaru.“

„Dawlish... Znal jsem ho. Než se ukázalo, že Lucius je skutečně Smrtijed, byl v našem domě častým hostem. Poté, co vyhodnotil naši rodinu jako zrádce, přerušil veškeré styky.“ Najednou zvedl hlavu a ostře se na muže podíval. „Když jste mi to chtěli oznámit?“

„Mysleli jsme, že si s tím rychle poradíme sami.“ Kingsley se kousl do rtu a současně se napřímil, jako by se chystal na obranu proti obvinění.

„Mohl bych vás žalovat!“ Draco vyskočil ze svého křesla, protože cítil, jak se skrývaný vztek, který dosud číhal v jeho nitru, pomalu dostává na povrch. „Ohrozili jste mě a mé blízké! Vaše neschopnost by mohla vést k něčí smrti!“ Naklonil se dopředu a položil ruce na chladnou desku. „Dokonale víte, že Lucius neodpouští, a mě považuje za krvezrádce! Na co jste sakra čekali? Až dostanu do zad Avadou? Já nebo Harry? Jak si myslíte, že otec zareagoval na mé manželství s Potterem?“

„Došli jsme k závěru, že za zdmi Emeraldfogu jste v bezpečí,“ bránil se chabě Pastorek. Od začátku byl proti tomu, aby před Dracem zatajili útěk Malfoye staršího, ale svalovat teď vinu na Stíny a Nedotknutelné by situaci nijak nezlepšilo.

„V bezpečí? Uvědomujete si, že jsme v nevědomosti v klidu opouštěli hrad? Merline! Harry byl sám v Příčné ulici a já v matčině rodinné usedlosti! Vždyť on... vždyť... kurva peklo!“ Udeřil pěstí do stolu a prudce se od muže odvrátil. Měl neodolatelnou touhu něco rozbít a tvář šéfa bystrozorů byla první věc, která mu přišla na mysl.

„Chápu, že jsi naštvaný, ale obložili jsme celou oblast kolem hradu sledovacím kouzlem, nastaveným na Luciusovu magii. Kdyby se jen objevil v poblíž...“

„Hovno byste tím dokázali,“ zasyčel zuřivě Draco a znovu se k němu otočil. „Je to Lucius Malfoy, do prdele! Myslíte si, že titul "Voldemortova pravá ruka" dostal omylem? Je to jeden z nejmocnějších a nejnebezpečnějších kouzelníků. Zná víc temných kouzel, než kdejaká zatracená kniha! Na hradě se konal ples, mohl se na něm objevit, mohl... Merline, byly tam děti! Vy jste tam byl!“

„A samozřejmě jsem důkladně prozkoumal úroveň zabezpečení, které jste umístili na pozvánky. Na večírek nikdo vniknout nemohl, pozvání reagovalo jen na konkrétní osoby.“

„Samozřejmě, ale byli jsme to my, kdo na to myslel! Navíc, kdy jste to prověřil? Uvědomujete si, kolik lidí je obdrželo, kromě vás? Než byste se dobral k tomu, že jsou bezpečné, on už ji mohl mít v rukou a řádně se připravit. A pokud by zabezpečené nebyly? Hodlali jste nás varovat?“ Ve stavu těžkého rozrušení přestal Draco dbát na dobré mravy. Měl u prdele, jestli je neuctivý, nebo jestli se šéf bystrozorů urazí.

„Samozřejmě, bezpečí...“

„Bezpečí? Vaše chápání toho slova je zcela odlišné od mého.“

„Jeho magii neustále monitorujeme. Pokud by použil jakékoli kouzlo, budeme vědět, kde se nachází.“ Kingsley také vstal a s předstíraným klidem hleděl na soptícího muže před sebou.

„Prosím, nechtějte mě rozesmát. Vhodně upravené ochrany dokážou potlačit jakoukoli formu magie. Za tak příznivých podmínek může Lucius použít neomluvitelnou a vy o tom ani nebudete vědět. Není blázen, nevyjde ven na otevřené prostranství a nezačne metat kletby napravo nalevo. Lucius je mazaný parchant, ukryje se a shromáždí kolem sebe lidi, kteří jsou mu oddaní a pak... Pak nás Salazar opatruj. Můžete se zabezpečit dle libosti, můžete sledovat letaxové spojení, a stejně to bude neúčinné. Síť reaguje na toho, kdo vhodí letax a vysloví místo určení. Lucius může přistát přímo uprostřed vaší ložnice a na to stačí, aby místo něho hodil letaxový prášek do nedostatečně chráněného krbu kdokoli jiný!“

„Předpokládám, že Emeraldfog má trvalé zabezpečení.“ Pastorek se znovu posadil, unavený křikem mladého Malfoye.

„Samozřejmě, nejsme blázni. Většina domů má takhle nastavené ochrany. Nicméně, Lucius může klidně přistát na jakémkoli veřejném místě a nebudete o tom vědět,“ odfrkl.

„Toho všeho jsem si velmi dobře vědom, pane Malfoyi.“ Poprvé toho dne ho bystrozor oslovil oficiálně a to Draca trochu probralo. Zhluboka se nadechl a pomalu se začal uklidňovat, alespoň natolik, aby si zabránil znovu řvát.

„Dobře,“ posadil se znovu do křesla. „Ví už moje matka o Luciusově zmizení?“

„Ne, neinformovali jsme ji o tom.“

„To je dobře, myslím, že by měla zůstat v nevědomosti co nejdéle. Vzhlíží k otci s nekritickou úctou, a kdyby věděla, že je na svobodě, udělala by cokoliv, aby mu pomohla,“ pokýval hlavou. „Ale v tom případě se budu muset na Malfoy Manor vypravit sám a důkladně ho prohledat.“

„To nebude nutné.“ Pastorek si konečně dopřál trochu uvolnění. „Všechny nemovitosti ve vlastnictví tvých rodičů už byly prohledány křížem krážem.“

„Jak to? Abyste se do kterékoli z nich dostali, musíte být zahrnuti do ochranné magie domu. Po válce jsem osobně, společně s matkou, změnil nastavení, a jen malý, nám dobře známý okruh lidí, do nich má přístup,“ podíval se na něho překvapeně Draco.

„To je pravda,“ usmál se téměř neznatelně muž. „Možná budeš překvapený, ale nejsme tak neschopní, jak to v tuhle chvíli vypadá. Mezi našimi lidmi, z nichž spoustu znáš, se nacházejí jak animágové, tak i Nedotknutelní. Válka sice skončila, ale špiony stále potřebujeme. Skutečnost, že dokonce někdo jako ty o tom nemá povědomí, nás jen utvrzuje v přesvědčení, že jsme na tu práci vybrali výjimečné lidi.“

„Aspoň tohle se vám zdařilo.“ Draco si v mysli promítl osoby, které mají bez narušení přístup do jeho domů. Byla to skutečně malá skupina lidí, většina z nich byli jeho spolužáci a pár přátel matky. No, nějak si nedokázal představit Pansy nebo Zabiniho, jako tajné agenty ministerstva, ale v tuhle chvíli si nemohl být jistý ničím. Ale nehodlal se v tom šťourat. Dokud jejich práce nezasahovala do jejich přátelství, mohl jim jen popřát hodně štěstí. „Co teď?“ otázal se a dolil si čaj.

„No co, budeme ho nadále hledat. Do té doby bych doporučoval, aby Samuel neopouštěl pozemky hradu. Dokud se nachází na jeho území, je v bezpečí. Totéž platí i pro tebe a Harryho. Předpokládám, že zahrady a přilehlá území jsou pokryty ochranným kouzlem a žádné neoprávněné osobě nejsou přístupné.“

„Na to se ani nemusíte ptát, to je základní postup.“ Draco se na něj podíval přes malý šálek.

„Skvělé. Když byli studenti v Bradavicích tolik let v bezpečí před Temným pánem, myslím, že Lucius nebude větší výzva než on.“

„Lucius může mít políčeno pouze na jedno dítě, to mu trochu usnadňuje práci.“  Zmijozel nebyl tak docela přesvědčený.

„Samozřejmě, a Voldemort šel jen po Harry Potterovi. Alespoň, pokud jde o obyvatele školy. Abych předešel tvým dalším pochybnostem, tyto dvě situace jsou si, ačkoli se to nezdá, velmi podobné. Temný pán číhal na Vyvoleného, ​​kterého chránil mimořádně silný Brumbál, Snape a bariéry Bradavic, které byly prakticky neporazitelné. Na Samuela číhá nebezpečí v podobě Luciuse. Ochrannou ruku nad chlapcem drží sám Harry, ty, a jak předpokládám, Snape. Navíc si troufám tvrdit, že bariéry Emeraldfogu jsou díky magii krve Zlatého chlapce a také Albusových předků, mnohem silnější, než všechno co jsme dosud poznali,“ povzdechl si a zamyšleně se na Draca podíval. „Kromě toho, nemáme důkaz, že za tím útokem je Lucius.“

„Načasování je dostatečným důkazem.“

„Ale stále je to jen spekulace.“ Kingsley vstal a zamířil k východu. „Pojď se mnou, chci si něco ověřit.“

...

Podzemí, ve kterém byl umístěn archiv, bylo osvětlené mdlými plameny magických pochodní. Panovalo tu mírné dusno a suchý vzduch při delším pobytu způsoboval lehké škrábání v krku. Pastorek otevřel jedny z dveří a vstoupil do obrovské, magicky zvětšené místnosti, jejímž hlavním zařízením byly dlouhé a vysoké regály, na kterých ležely tisíce složek spisů.

„Co hledáme?“ rozhlédl se Draco kolem. Skoro cítil, jak na něm ulpívá všudypřítomný prach.

„Spis, který tě ustanovuje poručníkem Samuela. Možná díky tomu zjistíme, kdo jiný ještě  o chlapci věděl.“ Kingsley kráčel podél jednoho z regálů a orientoval se podle barevných písmen abecedy, které odkazovaly na umístění jednotlivých složek. „Malfoy, Malfoy, Mal... Tady!“ vytáhl jednu ze složek a rychle ji prohlédl. „Zvláštní.“

„Hmm?“ Draco přistoupil a podíval se mu přes rameno. „Zápis o mém narození, zápis o přijetí do školy magie, o jejím absolvování... Nevidím dokumenty ze sirotčince a ze svatby.“

„Oh, dokumenty, které se týkají tvého manželského svazku sem budou zařazeny až po třech letech. Všechny novější se nacházejí v jiné sekci.“ Muž si ještě jednou prohlédl složku, vrátil ji na místo a zamyšleně svraštil obočí.

„No dobře, ale v tom případě by tu dokumenty o pokrevním vztahu a získávání dítěte do péče, už měly být.“ Draco přejel prstem po hřbetě složky, na kterém slabou modří zářilo jeho jméno.

„Ano, je to matoucí.“ Kingsley vyrazil směrem k východu, ale místo aby vyšel ven, zamířil do jedněch z bočních dveří v místnosti. „Sullivane,“ kývnul hlavou na obrýleného muže, který seděl u stolku. „Kde najdu dokumenty o pokrevních vztazích a pěstounských právech?“

Muž zvedl hlavu od nějakých papírů a pohlédl na ně očima zarudlýma od práce.

„Pokrevní vztahy...“ Několikrát zamrkal, pak si sundal brýle a prsty si promnul si oči. „Sakra, někdo by mi měl zaplatit odškodné.“ Loknul si něčeho z láhve, která stála po jeho levé ruce. „Zrak zostřující lektvar. Chutná to strašné, ale aspoň to funguje. Hmm...,“ vytáhl jednu zásuvku. „Rodinné vztahy... Ano, byly přemístěny.“

„Kam?“

„Sekce pět, blok čtrnáct. Odpovědná osoba...,“ obrátil několik listů a pak jedním z nich vítězoslavně zamával. „Ginevra Weasleyová.“

ooOoo

Red Hills - 36.