Red Hills - 39.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Opětovné díky těm, kteří mě podpořili: Charli, Káťa, mariaa, Bobo, jeden anonymek, Saskya, Lafix, Jenny, Zuzana, Gleti a kali.
Děkuji za chválu. Opravdu se hodně snažím, aby měl překlad stejnou šťávu jako originál a aby čtenář nemusel přemýšlet, "co tím chtěl básník říct". Užijte si to!

39. kapitola

Od samého rána panoval ve škole nepopsatelný hluk. Studenti pobíhali po chodbách v nespecifikovaných směrech, shlukovali se v malých skupinách a obléhali parapety, nebo snad ještě zázrakem nalezené prázdné kouty. Ačkoli bylo velmi brzy a do oficiálního oběda na rozloučenou zbývalo ještě hodně času, děti vypadaly, jako by jim právě ubíhala poslední minuta a bylo nutné, aby do ní vměstnaly všechny nedořešené záležitosti.

„Mám pocit, že se chystá spíš konec světa, než oslava konce školního roku. Vůbec nechápu, kam všichni tak spěchají,“ povzdechl si Ron, když do něho vrazil další běžící student a nevýrazně zamumlal Promiňte. Už ani neměl sílu na kárání a připomínání skutečnosti, že po chodbách se neběhá!

„Oh, výměna psaníček, adres, poslední vyznání. Někomu je třeba něco vrátit, od jiného zase něco nutně vypůjčit. Neříkej, že jsi to nikdy nedělal,“ pousmál se Fabien, který stál u okna. „Prázdniny byly vždy velmi vzrušující událost.“

„A to mě u toho musí ušlapat?“ Weasley s reflexy hodnými bývalého Bystrozora popadl za límec chlapce, který kolem probíhal skutečně sprinterským tempem. „Pane Sundrayi, vypadám jako sloup?“ Potřásl hlavou a povzdechl si, když se na něho ten kluk zmateně podíval. „Ne! Nevypadám! Takže se kolem mě nekličkujte, jako bych ho připomínal.“

„To protože mě honí Brian.“ Student se pokusil osvobodit, přitom vytáčel hlavu a díval se za sebe, kde za rohem postával světlovlasý kluk.

„Mohlo byste být tak laskav a počkal na kolegu, když za vámi běží?“ Ron konečně pustil límec a umožnil dítěti dýchat.

„Ale on chce sebrat mého Ponurého Jezdce!“

„Koho?“ zamrkal překvapeně Weasley.

„Ponurého Jezdce, Rone,“ obrátila Hermiona oči v sloup. „To je taková figurka, vyrobená ze speciálního materiálu a vypadá jako miniaturní duch na koni.“

„Duch?“ zamrkal znovu zrzek.

„Oh, není skutečný. Je to hračka. Malá, průsvitná, cválá a vydává naříkavé nelidské skřeky,“ vysvětlila klidně dívka.

„Aha.“ Weasley si odkašlal a přikývl, jako by mu všechno bylo jasné, což však byla vyložená lež, protože absolutně nevěděl, o co jde. „Jezdec, jistě. Samozřejmě,“ pohlédl na ošívajícího se studenta. „Nějak se dohodněte. Nemůžete si vzít koně a kolega přízrak? Vždycky je nějaké východisko,“ dodal profesorským tónem. „A už neběhejte! Chodby nejsou zahrada nebo pláž!“

„Ehm... No…“ Chlapec naklonil hlavu, podíval se na něho jako na blázna, pak se otočil na patě a rozběhl se do hlavní místnosti. Hlasitý dusot za Ronovými zády svědčil o tom, že Brian už běžel v jeho stopách.

„Říkal jsem... neběhat,“ zasténal tiše Ron a opřel se o zeď. „Co je?“ vrhnul kyselý pohled na chichotající Hermionu a evidentně pobaveného Fabiena.

„Ponurého a jeho koně nelze rozdělit,“ přistoupil k němu Francouz a poklepal ho po rameni. „Oba zemřeli a jsou spolu svázáni na věčnost. Je to stará legenda, která mezi dětmi nedávno vzbudila veliký rozruch. Vsadím se, že Brian má u sebe Ritualistu a proto tak chce Jezdce.“

„Ritualistu? To je hra na exorcismus?“ Ron byl v tomto směru úplně nedotčený. Po všech těch letech zůstaly jeho nejoblíbenějšími hrami Řachavý Petr a Kouzelnické šachy a nezdálo se, že by se na tom mělo něco změnit.

„Ritualista je figurka mága, který může porazit Jezdce, ovládá zbrojní arsenál k pomstě a destrukci. Nejnovější hračka má prý také schopnost přivolat přízraky a bojovat s jejich pomocí. Mezi studenty je to dost oblíbené.“ Hermiona byla zřejmě s dětskými hrami docela dobře obeznámená.

„Na tohle jsem příliš starý,“ zasténal trpitelsky Ron. „Za mých časů byly šachy jediná zabijácká hra.“

„Spíš strategická.“ Fabien si z tváře odhrnul jakýsi zbloudilý pramen.

„Jak myslíš,“ pokrčil Weasley rameny. „Naštěstí je tohle poslední den a před námi jsou více než dva měsíce klidu a pohody,“ prohlásil spokojeně směrem k Francouzovi. „Ale před tebou ne,“ zazubil se zeširoka. „Protože ty právě začínáš svou cestu utrpení. Na kdy máte nastavené přenášedlo?“

„Na čtvrtou odpoledne.“ Fabien se opřel o zeď vedle zrzka. „Kromě toho, já sám se o ně starat nebudu. Najal jsem vychovatele, kteří jim poskytnou zábavu a bezpečnost po celé prázdniny.“

„Šťastlivec.“

„Spíš předvídavý Samaritán,“ zasmál se nestydatě Francouz. „Nebudu mít čas, abych dělal chůvu, protože za mnou přijede Michael.“ Jeho pohled se stal trochu zasněný. „Budou to dva nádherné měsíce. Budeme se koupat v rozkoši, upíjet šampaňské a povzbuzovat tělo čerstvými krevetkami.“

„Ble, hnus,“ zkroutil se Ron mimoděk.

„Cože?“

„Rone!“ Hermiona společně s Fabienem na něho vrhli pobouřený pohled.

„No co, nesnáším krevety,“ podíval se na ně překvapeně Weasley.

„Oh...“ Fabien se měkce usmál a znovu se uvolnil. „Rozumím. A co vy? Co bude dělat?“

„Dnes jedeme na týden k mým rodičům,“ usmála se šťastně dívka.

„Svědomí už jsi zpytoval, doufám?“ vykulil na něho muž oči.

„Fabiene! Neříkej mu takové věci!“ dívala se pohoršeně Hermiona. „Už tak se chová, jako by šel pod sekeru.“

„V tom není moc rozdíl,“ zamručel Ron.

„Dobrá zpráva je, že není možné, aby tě prokleli nebo ti náhodou podali lektvar na impotenci,“ zachichotal se tiše Fabien a mnul si ruku, do které ho Hermiona praštila.

„Chlapi!“ vyštěkla. „Uděláte nejlíp, když se budete starat o něco užitečného.“ Se zavrčením se odvrátila a odkráčela směrem sborovně.

„Asi se urazila,“ podíval se Francouz znepokojeně na Rona.

„Přejde ji to,“ pokrčil Weasley rameny. „Chvíli bude trucovat a pak zapomene, ale mě poslední soud stejně nemine, já už mám takové štěstí.“

„Přistupuj k tomu jako Bystrozor, na nebezpečné misi už jsi přece nejednou byl.“

„Jo... i když v tuhle chvíli bych radši krotil Aragoga než Hermioniny rodiče,“ otřásl se Ron a zaregistroval Fabienův tázavý pohled. „Vysvětlím ti to později. Radši pojďme za ní, než její zlost dosáhne kritický bod,“ usmál se slabě a táhl muže směrem, kterým dívka právě zmizela.

....

„Modré nebo zelené?“ Draco si kriticky prohlížel dvoje šaty, které visely na dveřích skříně.

„To je jedno.“ Harry mávnutím hůlkou zavázal své černé kožené boty a poupravil nohavice kalhot.

„Ne, Harry, není to jedno,“ pohlédl na něj netrpělivě Malfoy. „Dnes je zakončení roku. Předání poháru, čeká tě proslov a všechny oči, jak učitelů tak studentů, ne že by se ti druzí vyznali v módě, na tebe budou zaměřené. Já sedím vedle, jsem tvůj manžel, jsem zástupce, takže je zřejmé, že na mě se budou díval také. Je ti to jasné?“

„Vlastně ne tak docela.“ Harry vstal a sundal hábit v černo a bordó barvě. „Vždyť nás stejně vidí každý den, tak jaký je v tom rozdíl?“

„Zásadní! Je to školní svátek, zvláštní příležitost!“ Draco si rukou prohrábl vlasy. „Tak které?“

„Šedé.“

„Ne, Harry, neptám se na šedé. Ptám se: modré nebo zelené!“ Zmijozel přiložil oboje šaty k sobě a výmluvně s nimi zatřásl. „Tak co?

„Šedé s tím černým lístečkovým ornamentem.“

„Proč?“ Draco sklopil ruce, nechal drahý materiál zamést podlahu.

„Protože se hodí ke tvým očím,“ pokrčil Harry rameny.

„Harolde Jamesi Pottere Malfoyi, já mám modré oči. Modré jako nebe, modré jako má dokonalá krev. Ne přízemně šedé!“ věnoval mu Malfoy znechucený pohled.

„No víš, to záleží na situaci. Teď jsou šedé a vsadím se, že dokud poslední žák neopustí školu, barvu nezmění,“ usmál se výmluvně Harry.

„To není pravda.“ Draco hodil oblečení na postel a rychle kráčel do koupelny. „Dokážu ti, že...“ V místností se rozhostilo ticho.

„Draco?“ Harry potlačil chichot, který se mu dral na rty a šel za ním. Zastavil u dveří, opřel se o zárubeň a zvědavě se zeptal: „Tak jaké jsou?“

„Zmlkni.“

„Říkal jsem ti, že jsou šedé.“

„Rozhodně ne!“ Malfoy natáhl kůži na tváři a zíral do zrcadla.

„Má pravdu.“ Zrcadlo mocně zívlo. „Jsou jako zamračená obloha.“

„Našel se další expert. Jsou jako staré aristokratické stříbro. I když je to naprosto nepravděpodobné.“ Napřímil se a rychle zamrkal. „Vždycky byly modré.“

„To by dávalo smysl.“ Harry se zamyšleně poškrábal na bradě. „Jsi živoucím příkladem sebeobdivu. Podíváš se do zrcadla a okamžitě jsi spokojený, proto jsou modré. Teď jsi znepokojený a to je něco úplně jiného.“

„Měním barvy jako zatracený chameleon?“ zíral na něho nevěřícně Draco.

„Víceméně,“ zazubil se vesele Potter.

„To je zajímavý fenomén,“ zamumlalo zrcadlo. „Poznat náladu muže podle barvy jeho očí. Jednou jsem měl strašidelného majitele. To byl teprve zajímavý případ. Jeho oči se měnily jako kaleidoskop. Dobré médium z nich mohlo vyčíst všechno. Jednou byly chamtivé, jednou něco skrývaly, jednou sršely zlostí a jindy zas... ano, asi to byl cit. Ten chlap měl psa, obvykle ho trápil, ale někdy ho pohladil a pak za ním to zvíře běhalo s blaženým výrazem na mordě. Samozřejmě do dalšího nakopnutí. I když... když nad tím tak uvažuji, to psisko bylo taky nenormální, protože normální magický Hafoň by ho už dávno zakousnul a zmizel ke všem čertům.“

„Tvoje historka mě uchvátila.“ Draco se podíval na zrcadlo a upravil si při tom pramen vlasů. „Jak říkají moudří lidé, kdo s kým pobývá, stejným se stává.“

„No jo, ten Hafoň ze začátku taky vypadal normálně.“ Zrcadlo se zřejmě stále toulalo v krajině vzpomínek.

„Řekněme, že mluvil o psovi,“ řekl Harry a uhnul stranou, když Malfoy energickým krokem opustil koupelnu. „Ale ve skutečnosti to hodně vysvětluje.“

„Ano, ano. Dobře si to pamatuju, že ten Hafoň zblbnul vedle pomateného majitele. I když ten chlap, jak si vzpomínám, neměl šedé oči, což samozřejmě poskytuje našemu Adonisovi výhodu.“ Zrcadlo bylo stále mimo realitu.

„Určitě probleskovaly rudě,“ zavrtěl Harry bezmocně hlavou. Rozhovor dosáhl nové úrovně absurdity.

„Rudě? Ne, asi byly černé. Ano, měl takové bezedné...“

„Harry!“ Vzpomínky zrcadla přerušilo Dracovo volání. Potter se s mírným poskočením otočil jeho směrem.

„Co?“

„Šedá s černým lemem nebo holubí šeď s grafitovým?“ Uprostřed ložnice zvažoval Malfoy mezi dalšími dvěma rouchy. Harry si bezmocně přejel rukou po tváři.

.....

Draco seděl u stolu, upravoval si široký rukáv grafitového hábitu, lemovaného ornamentem v barvě hluboké černi a pomalu přejížděl pohledem po studentech a profesorech. Na půl ucha poslouchal Harryho řeč, který všem květnatými slovy blahopřál k ukončení školního roku v nové škole. Pousmál se, když muž pevným hlasem instruoval studenty, kteří se chystali na prázdniny do Francie nebo Norska, kde se mají zastavit a co si mají vzít sebou. Sám mu ten projev napsal poté, co Potter málem sežvýkal svůj brk, když se snažil něco naškrábal na další z mnoha pergamenů. Harry byl tak předvídatelný. Velký stratég, velký kouzelník a také rozený učitel, ale jako ředitel... No, jak se říká, hlava domu potřebuje krk, který jí pomůže se udržet a otáčet správným směrem. Draco si mohl jen gratulovat, že tohoto úkolu se zhostil naprosto perfektně.

„Draco!“ Hlas z levé strany způsobil, že lehce nadskočil a lžička mu jemně klepla o zuby.

„Co je?“

„Zajímalo by mě, o čem tak intenzivně přemýšlíš,“ zavrtěl Harry hlavou a věnoval mu pobavený pohled. „Ptal jsem se, co si myslíš o mé řeči, ale nic z toho, co jsem řekl, k tobě zřejmě nedorazilo.“

„Harry, napsal jsem to, takže si opravdu nemyslím, že by v ní bylo něco, o čem bych nevěděl. Pokud jsi se držel textu, muselo to být prostě dokonalé,“ protáhl a odsunul od sebe talířek s nedojedeným dortem.

„Aspoň neusnuli,“ pokrčil Harry rameny.

„Samozřejmě, že ne,“ odfrkl si znechuceně Draco. „Je snadné plkat o ničem a dohnat posluchače k zívání. Umění je napsat projev tak, abys udržel jejich pozornost a vyvolal v nich pocit spokojenosti. Sám bys to samozřejmě nikdy nezvládl a proto se o to musím postarat já.“

„Oh, opravdu nevím, co bych si bez tebe počal,“ převrátil Potter oči.

Žádný respekt k jeho práci. Draco v návalu zlosti zaskřípal zuby.

„Víš ty co? V září budeš řečnit ty, určitě za sebou potáhneš davy,“ zazubil se vesele Harry.

„O tom není pochyb, ale k mému zoufalství jsi ředitel ty a je to tvoje práce.“ Draco se upokojeně ušklíbl, když si Harry zklamaně povzdychl. Bylo veřejným tajemstvím, že Harry nenáviděl veřejná vystoupení a nebylo podstatné, jestli byl jeho publikem dav kouzelníků uchvácených Vyvoleným, nebo jen banda studentů.

„Blbost,“ zasténal tiše Harry a zacpal si pusu kouskem paštičky. Chvíli mlčky jedl, pak zvedl hlavu a podíval se na Hermionu. „V kolik se aktivuje přenášedlo do Londýna?“

„Ve čtyři hodiny.“ Dívka si jemně otřela ústa ubrouskem. „Rodiče na mě budou čekat u vchodu na nástupiště. Chci ještě udělat nějaké nákupy, než k nám přijede Ron.“

„Myslel jsem, že do Anglie jedete spolu,“ obrátil se Harry s otázkou na svého přítele.

„Měli jsme, ale před hodinou mi táta poslal dopis, abych se před odjezdem stavil doma. Asi mi chce předat dlouhý seznam nákupů, po kterém se budu muset vydat do, jak on si myslí, fascinujících mudlovských obchodů,“ udělal Ron nešťastný obličej. „Proto se dnes večer vracím domů a zítra ráno... poslední soud.“

„Rone!“  Hermiona ho šťouchla loktem do ruky. „Už to opravdu začíná být nuda. Absolutně nechápu, co tě na té návštěvě tak děsí. Moji rodiče nejsou netvoři a nedávají si zrzavé kouzelníky k svačině.“

„Ale kdyby ano, pošli mi prosím jeho zbytky. Lidské komponenty jsou neocenitelné ingredience do zcela unikátních lektvarů.“ Draco se výmluvně podíval na Snapea.

„Ale také zavánějí černou magií, takže promiň, že toho nevyužiju. A kromě toho...“ Mistr lektvarů významně snížil hlas. „Myslím, že anatomické části pana Weasleyho prosákly jeho nechutí k lektvarům do takové míry, že by vzájemným působením mohlo dojít k nepříjemným následkům.“

„Velmi vtipné,“ vrhnul Ron na Snapa nerudný pohled. „Jestli jste už skončili s touhle nesmyslnou výměnu názorů, navrhuji udělat něco důležitějšího, protože za hodinu se aktivují přenášedla studentů.“

„Klid, všechno je pod kontrolou,“ mávnul Draco lehce rukou. Přesto vstal a podíval se na Fabiena sedícího na konci stolu, který si pod jeho pohledem rychle otřel ústa ubrouskem a pokýval hlavou, že je připraven. „Sejdeme se na čtyřicet minut před školou.“ Malfoy mimovolně přejel rukou po Harryho rameni a zamířil k Francouzovi.

....

V zahradě panoval nepopsatelný hluk. Studenti se loučili a přeskupovali v závislosti na místě, kam se měli vydat. Ti z nich, kteří se vraceli do svých domovů, dostali individuální přenášedla. Další skupina se shromáždila kolem Fabiena, který v ruce držel květovanou košili, jenž se měla aktivovat za deseti minut. Pro třetí skupinu přišel sám Oliver Vendell, který daroval velkou sumu na prázdniny pro nejchudší. Draco se znechucením sledoval mladého Malcolma, jak stojí vedle svého otce, nafukuje se a každému připomíná, že právě díky jeho rodině mohou synové a dcery chudých zakusit trochu luxusu. Naštěstí, z toho co Malfoy věděl, zůstane chlapec se svými rodiči a jeho kontakty se spolužáky budou velmi omezené. Pochyboval, že by neustále připomínání štědrosti rodinky Vendellů bylo něco, po čem by děti nějak zvlášť toužily.

Zatímco všechny děti z dětských domovů vyjádřily touhu strávit dovolenou ve Francii, kolem norského velvyslance bylo pouze deset studentů. Zbytek, jak Draco správně předpověděl, se rozhodla trávit čas se svými rodinami. Rodiče jsou důležitější než luxusní dovolená a i když Malfoy tvrdil, že je pošetilé vzdát se prázdnin v kouzelném letovisku, tak někde hluboko záviděl těm, kteří se s nadšením vraceli domů.

Koutkem oka také pozoroval Samuela, jak se loučí s Maxmiliánem. Ale také Joea, který se nonšalantně opíral o sloup a čas od času se s vážnou tváří loučil se členy své koleje, kteří k němu přicházeli. Chlapec se rozhodl zůstat ve škole a nevrátit se na prázdniny k babičce. Draco v této záležitosti osobně intervenoval u staré paní Wallnerové. Jen při pouhé myšlence na tu chladnou ženu sebou podvědomě trhl. Troufla si tvrdit, že toho svéhlavého kluka je třeba držet zkrátka a nešetřit na něm karabáčem, což ho mělo podle ní odpovídajícím způsobem vychovat. Z posledních sil se zdržel od slovní urážky, když vyjádřila uspokojení, že se Joe dostane do péče samotného Malfoye, který si dle jejího mínění s tím prokletým děckem určitě poradí. Draco to pochlebování vnímal jako facku.

Odehnal od sebe nepříjemné myšlenky a soustředil se na loučení Grangerové s Weasleym. Vážně mohli být trochu více zdrženliví. Chovali se, jako by jejich odloučení mělo trvat roky a ne jen jeden den. Hermiona udělovala svému příteli poslední rady a hlasitě mu vysvětlovala, že si musí vzít oblečení, které pro něj přichystala, protože kouzelnické šaty by vyvolaly nežádoucí pozornost. Ron vypadal, jako by váhal mezi pláčem a touhou utéct. Bylo to opravdu legrační, jak lidé neuměli ovládat své emoce.

Přesně o čtvrté hodině se travnatým prostranstvím rozlehl charakteristický zvuk, který provázel hromadný přenos a kolem panující halas ve zlomku vteřiny utichl.

„Je úžasné, jak člověk, který je nucen delší dobu trávit uprostřed vřískající bandy, později ocení ticho.“ Snape, který stál vedle něho, přivítal klid s výraznou úlevou.

„To říkáš vždycky a se začátkem roku tě zaplaví vzrušení. V Bradavicích to bylo stejné. Brbláš jen z principu,“ reagoval s ironií Draco.

„Nebuď drzý,“ ušklíbl se Severus a obrátil se ke vchodu do hradu. „Co říkáš na šálek silně chlazeného čaje?“

„Rád.“ Malfoy se silou vůle udržel, aby si neotřel čelo. Oděv, který měl na sobě byl sice elegantní, ale v panujícím horku své přednosti rozhodně ztrácel. Studený nápoj byl určitě dobrý nápad.

.....

„Takže se mě chystáš na celý týden opustit.“ Draco mávl pergamenem, na kterém byla elegantním písmem napsaná pozvánka k účasti na sympozium Mistrů lektvarů, které se konalo patnáctého července.

„Pochybuji, že po mně budeš tesknit.“ Snape upil doušek studeného čaje s tlustým plátkem citronu. „Z toho, co jsem mohl pozorovat, jsi v poslední době velmi zaneprázdněný.“

„To zní, jako bych tě úplně zanedbával,“ obrátil Malfoy oči v sloup. „Konec roku je vždycky doba, kdy má čas váhu Galeonu. Navíc dobře víš, že se stále scházím s lidmi, kteří by mohli vědět něco o Luciusově pobytu. Dokonce jsem se snažil kontaktovat matku, ale nechce se mnou mluvit.“

„Tvou účast v obou případech samozřejmě chápu,“ přikývl Snape, usadil se v hlubokém křesle a upravil si černý hábit. „Nicméně, naše pravidelná odpolední setkání už dávno patří k minulosti. Nejsem idiot, dobře vím, jak trávíš svůj volný čas.“

„Samuel...“

„Potter.“

„Ale prosím tě,“ protočil Draco oči a podrážděně si odfrkl. „Jakmile máš nějaký problém, okamžitě do toho mícháš Harryho.“

„Pouze jsme konstatoval fakt,“ založil si Snape ruce na prsou a zkoumavě se na něho díval. „Zdá se, že pan Potter je velmi vytěžující osoba.“

„Moc dobře víš, že jako správci téhle školy máme spoustu práce.“ Draco sáhl po sklenici a štíhlými prsty sevřel studené sklo. „Výuka, opravování testů... Přidej k tomu všechno to papírování, které nám ukládá ministerstvo a vyúčtování, které vyžaduje dozorčí rada. Na odpočinek mi zbývá opravdu málo času.“

„Výmluvy,“ povzdechl si Mistr lektvarů a jeho pohled nepatrně změkl. „Mě můžeš přesvědčovat co hrdlo ráčí, že čas strávený s Potterem je především práce. Jenom se zamýšlím, jestli jsi si ty sám vědom pravdy.“

„Pravda je taková, jakou ji předkládám. Prozaická,“ sevřel Draco rozhněvaně rty. Mělo to být příjemné odpoledne, ale měl pocit, že na něho kmotr útočí od chvíle, kdy překročil práh.

„Jak dlouho jste manželé?“

„Deset měsíců. Že bys už byl ve věku, kdy začínají problémy s pamětí?“

„Chovej se slušně,“ pokáral ho Snape jemně. „Deset měsíců je dost dlouhá doba na to, abys někoho dobře poznal a... hmm...,“ poškrábal se prsty na bradě, když přemýšlel, jak formulovat zbytek svého projevu, „možná... i když ne nezbytně, založil si jistý druh závislosti na partnerovi.“

„Nebuď směšný. Je jasné, že po určité době se člověk začne připoutávat. V tomhle ohledu jsi neobjevil nic nového. Ale zapomněl jsi na jednu věc,“ usmál se nuceně Draco. „Stále je to Potter. Možná lépe poznaný, ale pořád je to on.“

„Řekni mi o něm.“ Snape vstal náhle z křesla, přešel k baru. Přinesl karafu, ve které temnou rubínovou barvou zářilo víno Chateau Lafite Rothschild a nalil je do křišťálových sklenic.

„O Harrym? Vždyť ho znáš,“ díval se na něho překvapeně Draco.

„Samozřejmě, že ho znám,“ odfrkl si znechuceně Severus. „Chci, abys mi pana Pottera představil víc osobně.“

„Proč?“

„Draco, prostě to udělej. Je to tvůj manžel, možná mě dokážeš přesvědčit, že si tě zaslouží.“ Zvedl sklenku s gestem k přípitku a napil se.

„To je nesmysl.“ Malfoy se neochotně natáhl pro víno. „Ať řeknu cokoliv, svůj názor na něho máš už stejně hotový.“

„Zkus to.“

„Hmm...“ Draco zavířil sklenkou a vdechl jemné dubové aroma nápoje, který zřejmě dlouho zrál v sudu. „Harry je... dobrý.“

„V jakém smyslu? Jako hrdina? Samuelův pěstoun? Manžel?“ Snape chtěl zřejmě konkrétní informace.

„Je prostě dobrý. Má rád Samuela, čehož si samozřejmě cením. Stará se o něho, povídá si s ním a občas s ním hraje famfrpál. I když si myslím, že v této oblasti se favoritem mého bratra stal Weasley.“

„A pro tebe?“

„Odhání noční můry. Chápe spoustu věcí a bere je velmi přirozeně. Někdy… v noci se vzpomínky vracejí a v tu chvíli je hned vedle mě. Jako kdyby hlídal a věděl, kdy se mě má dotknout.“ Draco ochutnal víno a se souhlasem se mírně pousmál. „Pochopil, že o nich nechci mluvit a nenaléhá, i když on mi o svých řekl. Částečně... Ne všechno. Myslím, že každý z nás má nějaká tajemství, o kterých radši nemluví. Démony, které nechce probudit  hlasitým vyslovením jejich jména.“

„To je pozitivní pocit, když víme, že je vedle nás někdo, kdo rozumí.“ Snape nevypadal na pobaveného, ale spíše na bolestně vědomého existence hrůz, které číhají v temnotách.“

„Ano.“

„Pokračuj.“

„Je inteligentní.“ Usmál se, když kmotrovi zaskočilo víno. „Nemusíš tomu věřit, ale je to tak. Navzdory tomu, co si myslíš, náš společný čas není jen šukání do bezvědomí, i když pokud jde o sex, Harry je...“

„Zrovna tohle můžeš klidně přeskočit.“ Snape zvedl ruku, aby umlčel Draca, pobaveného jeho zděšením. „Zaměř se na... nemůžu uvěřit, že to říkám… Potterovu inteligenci.“

„Jak už jsem řekl, mnohé chápe. Někdy mě překvapují jeho rozsáhlé vědomosti na dané téma. Například občas, když se připravuje na další lekci, rozebíráme kouzla. Harry má v této oblasti opravdu hodně znalostí. Nezkoumám, jestli je to díky jeho předchozí práci nebo jestli po sobě za ty roky zanechalo něco reptání Grangerové. Je překvapivě obeznámený s podstatou věci. Ani ne před týdnem jsme debatovali o kouzle Wingardium Leviosa. Triviálně jednoduché kouzlo levitace. Zvažovali jsme jeho rozsah, interakci mezi váhou a gravitací a samozřejmě jsme vyjádřili lítost, že ne vše lze tímto způsobem zvednout. Harry navrhl možnost rozvinout sílu kouzla přidáním koncovky maximum. Samozřejmě, kdyby to bylo tak jednoduché, používalo by se to už dávno. Víš...,“ pohlédl vzrušeně na Snapa, který ho pozorně poslouchal. „Nešlo o to, že bychom opravdu chtěli měnit kouzlo. Celá zábava spočívala v tom, že jsme prostě nakreslili smyčku, která se objeví při pohybu ruky a zkoušeli jsme najít jinou cestu, včetně důsledků tohoto konání. Vůbec jsme neměli v úmyslu nechtěně vytvořit něco potenciálně nebezpečného. Bylo to... jako skládání puzzlí, prostě vzrušující,“ usmál se široce.

„Takže pan Potter je znalý kouzel,“ pokýval Snape souhlasně hlavou.

„Nejen to! Díky němu jsem se naučil hodně o mudlovské existenci.“ Draco vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. „Přistáli na Měsíci, stavějí obrovské satelity, objevují hvězdy, o kterých se nám ani nesnilo. Mají teleskopy s výkonem převyšující všechno, co známe. Jejich děti se učí vyšší matematiku a historii, která sahá až do věku dinosaurů. Je úžasné, čeho jsou schopni. Neznají magii a dosáhli tak mnoho. Je to docela frustrující.“

„Jsou to stále jen mudlové,“ ušklíbl se mírně Snape. „Předpokládám, že jsi na ně názor nezměnil.“

„Samozřejmě, že ne,“ pohlédl na něj Draco s hrůzou. „Pořád si myslím, že jako kouzelníci stojíme mnohem výš, než oni. Nicméně se jim nedají upřít jejich úspěchy a inteligence. Což mě jen utvrzuje v přesvědčení, že by o nás neměli vědět. Někdo, kdo je schopen vyrobit bombu s tak neuvěřitelnou ničivou silou, by pro nás byl navzdory všemu velká hrozba. Samozřejmě netvrdím, že bychom si neporadili, ale počet obětí... Harry se mnou souhlasí.“

„Opravdu? Pan Potter tuhle hrozbu chápe?“ Snape pozvedl nevěřícně obočí.

„Samozřejmě. Možná, že nenávidí smrtijedská prohlášení o úplném vyhlazení, ale je si dobře vědom, co bychom riskovali otevřenou konfrontací a vystoupením z úkrytu.“

„To je překvapující. Myslící Potter pro mě byl dosud celkem abstraktní pojem.“ Snape si zamyšleně promnul špičku nosu.

„Podceňuješ ho. Je opravdu chytrý a k tomu zábavný a vtipný.“ Draco se zastavil před krbem a zíral do něho prázdným pohledem. „Umí mě pobavit a přinutit, abych se smál... Někdy dokonce i sám sobě. Nikdy před ničím necouvne. Rodina je pro něho jednou z nejdůležitějších věcí a je připraven pro ni udělat cokoliv.“

„Ty jsi jeho rodina,“ připomněl mu Snape klidně.

„Ano. Je to divné, že? Jsem Potterova rodina. Rodina, po jejíž boku bojuje a neváhá kvůli ní zabít.“ Dracův hlas byl tichý a tlumený, jakoby byl myšlenkami daleko mimo tento útulný pokoj.

„Zabít?“

„Když se postavil po mém boku, aby zachránil Samuela.“

„Oh, ano.“ Severus si nervózně dolil víno. „Je ideální, že?“ prohlásil nenuceně.

„To je.“

„A nic bys na něm neměnil?“

„Ne.“

„Miluješ ho.“

„Jo... Co?“ Malfoy se prudce otočil, vytržený z vlastních myšlenek. „O čem to mluvíš? Merline, někdy mě dokážeš svým tokem myšlenek překvapit.“

„Jen jsem konstatoval fakt. Jsi do Pottera zamilovaný.“ Snapův hlas byl naprosto klidný, jako kdyby oznamoval něco tak zřejmého, jako že slunce vychází za úsvitu.

„Čeho se snažíš dosáhnout? Chceš mě k něčemu vyprovokovat?“ Draco do něho zavrtal podezřívavý pohled.

„Samozřejmě, že ne,“ odfrkl si hlasitě Snape. „Prostě jsem jen došel k závěru, že by sis měl ujasnit vlastní city. Vědět, na čem si stojíš. Sebeklam je poslední věc, kterou potřebuješ.“

„Jsem si toho dostatečně vědom a nepotřebuji někoho, kdo mi to říkal.“ Draco se neochotně vrátil ke svému křeslu a nervózně do něho padl. „Nalej mi ještě.“

„Jsem mile překvapený. Myslel jsem, že to budeš popírat.“ Muž se naklonil přes stůl a doplnil kmotřencovu prázdnou sklenici.

„Nechci o tom mluvit.“ Draco popadl plnou sklenici a zvedl ji ke rtům.

„Měl bys. Potlačovat všechno v sobě, je to nejhorší, co můžeš udělat,“ povzdechl si a přejížděl prstem po okraji sklenice. „Potter tvoje city opětuje?“

„Můžu se jen domýšlet,“ pokrčil Malfoy lhostejně rameny. „Kromě toho, nechci to vědět. Nevědomost je často požehnáním.“

„Proč?“ Snape se neklidně zavrtěl. „Proč ne? Jsem poslední osoba, se kterou bys mohl diskutovat o lásce, ale pokud budeme věřit básníkům, je to ten nejkrásnější cit.“

„Láska je čistá, Severusi,“ prohlásil uštěpačně Draco. „Já nejsem. Takové city si musíš zasloužit.“

„Přesto bys mu to měl říct. Pokud tě skutečně miluje, pochopí to,“ vyslal k němu muž káravý pohled. „A co je to za blbost s tou nečistotou? Vím, že se ve vaší rodině projevilo šílenství v osobě Belly, ale nemyslel jsem, že natáhlo svá chapadla i po tobě.“

„To není šílenství, to je racionalismus. Harry nenávidí černou magii a tuhle především. Kdyby se dověděl, že jsem tím poznamenaný... že jsem s tím dobrovolně souhlasil. Neexistuje žádná omluva.“ Draco zavřel oči a opřel si hlavu o opěradlo křesla. „Nezasloužím si...“

„To Potter si nezaslouží tebe!“ Snape vyskočil ze svého křesla. „Udělal jsi pro něho víc, než si kdokoli dokáže představit. Víc, než by se kdokoli jiný odvážil. Nepočítá se metoda, počítá se úmysl!“

„Nesmysl. Podívej se, kam mě mé úmysly přivedly. Představ si, že bych mu to řekl a že by to nepochopil... Jak by to vzal? Z čeho by mě mohl obvinit?“ Dracův hlas se zvedl o oktávu.

„Snad si nemyslíš, že...“

„Jistě, musím vzít v úvahu všechno. Je to příliš riskantní.“ Zvedl hlavu a ostře na Snapa pohlédl. „Slib mi, že mu to nikdy za žádných okolností neprozradíš.“

„Draco...“

„Slib mi to!“

„Tohle je směšné!“

„Slib mi, že se to nikdy nedozví!“

„Jsi zatraceně tvrdohlavý spratek!“ Snape vrhnul na svého kmotřence zlostný pohled. „Slibuju! Ale nemysli si, že to podporuju!“

„Nemusíš,“ vydechl Draco úlevou. „Nechci ho ztratit,“ dodal tiše.

„Pochybuji, že by k tomu došlo,“ zavrčel Severus vztekle. „Pokud je pravda to, co se o něm říká, ani by se nad tím nepozastavil. Spíš by ti poděkoval.“

„Tím si nemůžeš být jistý. Proto, ať žije v nevědomosti. Spokojený a šťastný natolik, nakolik může být šťastný se mnou a ne s někým, koho by si sám vybral, kdyby dostal na výběr.“ Malfoyův pohled byl měkký a téměř laskavý.

„Nic, co řeknu, tě nepřesvědčí, že?“ Snape si prsty rezignovaně prohrábl vlasy. „Co se s tebou stalo? Změnil ses. Merlin je mi svědkem, že pokud takhle působí láska, měl bych děkovat všem mocnostem, že ​​jsem tím nikdy nemusel projít.“

„Láska je krásná, Severusi. Jen se někdy objeví na špatném místě, v trnité zahradě bez východu.“

„Potter je hlupák, pokud se ještě nezorientoval. Tvoje city jsou velmi zřejmé.“

„Jsem velmi dobrý herec,“ pokrčil Draco rameny.

„Přemýšleli jsi někdy nad tím, že tahle hra způsobí, že se nakonec se staneš hořkým a sarkastickým člověkem?“

„Takovým jako ty?“ Malfoyovi se mírně zvedl koutek úst. „Nezlob se,“ dodal, když viděl, jak muž při jeho slovech ztuhl. „Chápu to.“

„Někdy se zdáš být velmi chytrý a inteligentní mladý muž. Ale jen pokud jde o ostatní. Sebe samotného vnímáš jako slepý hlupák a nevšímáš si věcí, které jsou pro tebe nejdůležitější.“ Snape se nakonec znovu usadil do křesla. „Dovol mi poslední postřeh. Potter je člověk, který věří v lásku. Jednou by mohl dojít k závěru, že ji od tebe nikdy nezíská, samozřejmě za předpokladu, že tě miluje. Možná, že mu kouzlo nedovolí fyzický kontakt, ale nezabrání mu v hledání a jestli najde...,“ zarazil se, když viděl stín bolesti na Dracově tváři. „Jen mám o tebe starost.“

„Já...“

Hlasitý zvuk přemístění přerušil Draca v polovině věty. Společně se Severusem vyskočili z křesel, když uviděli uprostřed místnosti stát Pottera, jehož ruka spočívala na Joeově rameni. Harryho tvář byla bledá a ruce se mu mírně třásly. Horečnatým pohledem přeletěl Severuse a očima naplněnýma bolestnou hrůzou se zastavil na Dracovi.

„Samuel zmizel,“ zachroptěl.

ooOoo

Red Hills - 40.