Red Hills - 40.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Velké díky všem, kteří mě podpořili svými komentáři : Achája, Lafix, Jenny, Bobo, jeden anonymek, Lily, kali, Jutaki AiShine, Zuzana, mariaa, Káťa, Anna a Mononoke. Všichni jste můj motor. Opravdu mě děláte šťastnou. :-D

A teď... Užijte si kapitolku.

40. kapitola

„Už něco víš?“ vyskočil Ron z křesla, když viděl Harryho vejít do obývacího pokoje. Už dvě hodiny pracoval s Fredem a Georgem na Pobertově plánku, který přizpůsobovali na Emeraldfog. Na očarovaném pergamenu se pomalu začaly objevovat místnosti, chodby a skryté průchody, o kterých dosud neměli tušení. Magie obsažená ve svitku pomalu prozkoumávala hrad a odhalovala jeho tajemství.

„Kingsley je zřejmě v šoku. Draco ho prakticky rozcupoval na kousky, málem došlo ke rvačce.“ Harry si rozpačitě promnul jizvu. „Ještě se sem nevrací. Pastorek mu přidělil několik nejlépe vyškolených bystrozorů a Stínů, právě se tam koná porada.“

„To brzo,“ ušklíbnul Fred. „Měli se o to postarat už dávno, ale dokud bezprostředně nic nehrozí, ministerstvo nepohne zadkem. To musí dojít k tragédii, aby začali myslet.“

„Sakra.“ Harry se posadil na pohovku a zabořil obličej do dlaní. Blížila se jedenáctá hodina večer a oni stále nic nevěděli. Stále víc ho ovládal strach. „Mohlo mě napadnout, že ukončení školního roku, se vším tím mumrajem okolo, bude ideální okamžik k útoku.“

„Není to tvoje vina. Nikoho, když na to přijde.“ Ron vrhl znepokojený pohled na Joea, který seděl v koutě s koleny přitaženými až k bradě a opuchlýma očima hleděl na Pottera.

„Říkám snad, že je to něčí vina?“ zavrtěl Harry nepřítomně hlavou. „Joe,“ obrátil se na chlapce. „Ještě jednou mi řekni, co se stalo. Vím, že jsi to už dnes říkal mnohokrát, ale každý detail je důležitý.“

„Ano, pane.“ Ochraptělý hlas svědčil o tom, že chlapec strávil mnoho hodin pláčem. „Byli jsme na zahradě a hráli jsme si s míčem. Přinesl jsem sendviče a snědli jsme je u fontány. On... on se nudil, chtěl si zalítat.“ Joe potáhl ucpaným nosem, hned nato mu Fred podal kapesník přeměněný z kusu papíru. „Řekl jsem mu, aby počkal a šel jsem pro košťata.“ Vysmrkal se a s úlevou se nadechl. „Když jsem se vrátil... Měl jsem ho vzít sebou,“ zasténal žalostně. „Ale... slíbil, že počká, tak jsem nemyslel... nevěděl jsem, že...“

Další vzlyky otřásly jeho tělem a bolestně všem připomněly, že i přes suverenitu, se kterou chlapec každodenně vystupoval, mají před sebou stále dítě. Které se navíc ze všeho obviňuje.

„Joe.“ Harry vstal a přešel k chlapci. „Nesmíš se obviňovat. Samuela najdeme,“ poplácal ho jemně po rameni.

„Dovolili jste mi zůstat ve škole, abych ho pohlídal, a já... první den...,“ na chvilku se odmlčel, jakoby mu došel dech. „Moje babička měla pravdu. Jsem na nic, neměl jsem se narodit. Možná by máma s tátou pořád žili, a Justin taky a...,“ silněji zaťal prsty do kostnatých kolen. „Je mi špatně,“ zasténal.

„Rone, dojdi ke Snapovi pro uklidňující lektvar a něco na spaní.“ Harry vsunul ruce pod chlapcova kolena a záda a zvedl ho ze země.  „Musíš si lehnout. Není to tvoje vina!“ I přes rozhodný tón se hlas třásl. „S některými věcmi prostě nemůžeme nic udělat. Kdyby tomu tak bylo...“ Pevněji Joea sevřel a aniž by ho pustl z náručí, posadil se na pohovku, chlapce usadil vedle sebe a vzal ho kolem ramen. 

„To dospělí jsou zodpovědní za děti, nikdy naopak. Tvoje babička nemá pravdu, když tě obviňuje z něčeho, na co jsi neměl vliv. Určitě je to dobrá žena,“ prohlásil proti své vůli, „ale některé věci jsou tak hrozné, že se s tím ani dospělí nedokážou vyrovnat. Přesto by neměla svalovat vinu na tebe,“ odhrnul pramen vlasů, který Joeovi spadl do čela. „Období války bylo kruté pro všechny. Mnoho skvělých lidí bylo zabito a jediná osoba, kterou bychom měli obviňovat, je Voldemort. Samuela najdeme. Věřím, že je v pořádku a ty tomu musíš věřit taky.“ Zvedl pohled na Rona, který se vedle něho objevil s lektvary v ruce. Za ním do místnosti vklouzla vysoká, černě oděná postava.

„Tři kapky, pane Pottere.“ Snape pozorně pohlédl na roztřeseného chlapce, který stále seděl schoulený vedle Harryho. „Dávkování lektvaru na bezesný spánek vám jistě vysvětlovat nemusím.“

„Děkuji,“ přikývl Harry a odzátkoval lahvičku. „Rone, podej mi ze stolu šťávu.“ Odměřil správnou dávku a podal ji chlapci. Lektvary byly mírně hořké, ale ze zkušenosti věděl, že několik doušků sladkého nápoje dítěti zmírní nepříjemnou pachuť v ústech. „Uklidníš se a trochu se prosíš, udělá ti to dobře.“

„A co když se Sam najde, zatímco já budu spát?“ Joe zamrkal, aby odehnal omámení, které se blížilo.

„V tom případě tě hned vzbudíme.“ Harry vstal a už napůl spícího chlapce odvedl do své ložnice. Těžce si povzdechl a přikryl ho dekou. Opravdu doufal, že všechno dobře dopadne. S ohledem na Samuela, kterého už nějakou dobu považoval za syna, ale i na Draca nebo Joea. Na všechny, kteří si to veselé a živé dítě dokázali zamilovat.

....

„Na území hradu není,“ uslyšel, když znovu vstoupil do obývacího pokoje. Ron a jeho bratři se s chmurnými tvářemi skláněli nad magickým pergamenem. Snape stál vedle nich a pozorně přihlížel.

„Jste si tím jistí?“ Harry si rukou prohrábl už tak rozcuchané vlasy.

„Bohužel. Pobertův plánek funguje bezchybně, můžeš se přesvědčit.“ Posunuli pergamen jeho směrem. Potter se naklonil a pozorně si ho prohlížel. Opravdu, na mapě byly vyznačeny všechny chodby, sály, kanceláře a průchody. O některých on sám neměl nejmenšího tušení. Také na ní bylo vidět několik teček nadepsaných jejich jmény, které byly seskupené na jednom místě označeném Komnaty ředitele školy. Bylo možné vidět zahradu, stezku dolů na pláž nebo hlavní vstupní bránu. Studenti, stejně jako učitelé, již zdi hradu opustili. V tuto chvíli byli jedinými lidmi, kteří tu zůstali. Jedinými, protože na celém tom rozlehlém území nebylo po Samuelovi ani stopy

„Je to to, co si myslím, pane Pottere?“ zvedl obočí Snape.

„Ano, to je Pobertův plánek,“ pohlédl Harry na bývalého profesora a očekával jízlivé poznámky. Snape měl dokonalou paměť a nikdy neodpouštěl. Dokonce ani po letech.

„Užitečná věc,“ přikývl muž k jeho překvapení. „Bohužel, podle ní se Samuel právě nachází mimo hranice školy.“ Přešel ke krbu, založil si ruce na prsou a zahleděl se do plamenů. „Musíme předpokládat, že pachatel únosu nebyl nikdo jiný než Lucius.“

„Takže si také myslíte, že jde o únos,“ pronesl zamyšleně Ron.

„Musíme to vzít v úvahu. Podle mě je to nejpravděpodobnější důvod chlapcova zmizení.“

„Co s ním Malfoy udělá?“ V Potterově hlase bylo slyšet napětí.

„A jak to mám, k čertu, vědět? Mohu mít jen předpoklady! Ale jsou to jen dohady. Jestli ho unesl, tak určitě ne proto, aby mu hleděl do očí! K něčemu ho potřebuje? Za jiných okolností bych si myslel, že Lucius potřebuje informace. To by zpečetilo chlapcův osud, protože pravda je taková, že Malfoy si se svými oběťmi vždy rád hrál. Dával přednost dlouhému a rafinovanému mučení, jehož výsledek byl pokaždé stejný. Snad nemusím říkat jaký?“ Otočil se a pohlédl do bledých tvářích čtyř mladých lidí. „Nicméně...,“ zarazil se na chvíli a přetřel si prstem hrbolek na svém výrazném nose. „Samuel je jeho syn, nebude ho mučit. Kromě toho upřímně pochybuji, že by mu šlo o získání informací od chlapce,“ promnul si Snape spánky.

„Jakou máme jistotu, že je Samuel ještě naživu?“ Harry energicky odsunul mapu a zadíval se na Mistra lektvarů. „Možná už ho Malfoy zabil. Je uprchlík. Ví, že ho hledá ministerstvo a teď mu jdeme po krku i my.“

„Kdyby ho chtěl zabít, proč by ho unášel?“ Snape byl rozčilený. „Mysli, Pottere!“

„A jak mám vědět, co takovému šílenci leží na mozku?“ Vykřikl vztekle Harry. „Možná to chtěl udělat v klidu, užít si pomstu!“

„Možná, že ano! Ale v tom případě si stejně tak můžeme sednout a uznat, že je všechno ztraceno.“

„Taky se můžeme pomstít! Jestli Samuela zabil, tak já...“ Harry zaťal pěsti a otočil se všem zády, aby skryl svou tvář.

„Co, pane Pottere? Vyrazíte ho stíhat? Dopadnete ho a zabijete, nebo ho předáte úřadům? Jak dlouho už ho hledáte? Půl roku! Po dobu šesti měsíců se vám nepodařilo narazit na jeho stopu! Co vás vede k názoru, že právě teď se vám to podaří?“

„Přestaňte řvát. Cítím se, jako bych se vrátil do Bradavic,“ utrhl se na ně netrpělivě Ron. „Řekl jste, že by Lucius nemusel Samuela zabít okamžitě. Pokud odložil rozsudek, musel k tomu mít nějaký důvod.“ Weasley zřejmě zapomněl, že je učitelem a znovu se převtělil do Bystrozora. „Napadá vás něco, cokoliv, na co bychom se mohli zaměřit? Říkal jste, že máte nějaké předpoklady. Jaké?“

„Jistěže mám předpoklady.“ Snape sevřel rty a s tichým zašustěním černého hábitu se posadil do křesla. „Samuel může sehrát roli při vyjednávání.“

„Tomu nerozumím,“ ozval se Harry překvapeně. „Co by Malfoy získal únosem chlapce?“

„Vás, pane Pottere,“ věnoval mu Snape pronikavý pohled. „Přesněji řečeno, vaši hlavu.“

„Aby mě Draco...“ Potter lehce pobledl.

„Přesně tak.“

„Draco... by to neudělal,“ podíval se nejistě na tváří svých společníků. „To by neudělal, že ne?“

„Harry...“ Ron se kousl do rtu a sklopil hlavu, aby se vyhnul jeho pohledu.

„Nemůže!“ prohlásil Harry netrpělivě. „Magie mu to nedovolí!“

„Teoreticky nemůže,“ souhlasil Severus. „Prakticky to nemusí udělat vlastnoručně.“

„Ne... Nevěřím, že by Lucius...“ Harry sevřel svými prsty okraj stolu. „Merline, můj život za život Samuela. Věříte, že by o to opravdu mohl Malfoy požádat?“

„Nevěřím ničemu. Chtěli jste po mně, abych řekl, kam může Lucius směřovat. Pouze jsem přednesl své domněnky.“

„Já nebo Sam... To je snadné, ne?“

„Ne! Není to snadné!“ zavrčel na něho Snape rozzlobeně. „Odložte na chvíli své nebelvírství a nepokládejte hned hlavu na špalek. Je to jen moje spekulace a Draco by s tím nikdy nesouhlasil. Kromě toho nevím nic o tom, že by můj kmotřenec dostal nějaké ultimátum. Takže se vzpamatujte a strčte si své obětavé hrdinství do kapsy. Je hanebné, jak rychle jste s takovou možností souhlasil.“

„Neřekl jsem, že souhlasím,“ pohlédl na něho Harry nenávistně. “Ale pokud by existovala šance...“

„Pořád jsou to jen spekulace.“

„Nejhorší je, že tady sedíme a nemůžeme nic dělat. Prohledali jsme všechno a ve skutečnosti nevíme, kterým směrem se obrátit. Tuhle nečinnost nenávidím.“ Ron se, navzdory teplu v místnosti, pevněji zabalil do pláště. „Kdyby existovalo cokoli... nějaká stopa, které bychom se mohli chytit a sledovat ji, nějaká nit...“

„Nit...“ Harry zamyšleně svraštil obočí.

„Co?“ Fred a George zvedli hlavu od mapy a zkoumavě se na něho dívali.

„Ne, nic.“ Potter svěsil ramena. “Mám pocit, že mi něco uniká, něco důležitého. Kurva práce, ten pocit nenávidím!“

„Jazyk, pane Pottere!“

„Oh, sklapni, Snape.“ Harry bezmocně klesl do křesla a ponořil se do myšlenek. Merline, už dlouho nebyl tak vyděšený. Naposledy se tak bál během války, když umíraly další jemu blízké osoby, zatímco on byl úplně bezmocný proti obludnosti násilí, které kolem vládlo. Bezmoc v něm probouzela agresivitu. Chtěl raději jednat, stát tváří v tvář nepříteli, než sedět opodál a trápit se, že s tím nemůže nic dělat.

Samuel. Malý a veselý kluk, který celý svůj život strávil v úkrytu. Zrozený v nenávisti a předurčený, aby se stal loutkou v rukou Voldemorta. Netrpěl už dost? Proč se to muselo týkat právě jeho? Harry si tiše povzdechl a uvolnil prsty, které dosud bezděčně svíral v pěst. Copak toho očekával tak moc? Chtěl obyčejnou, klidnou rodinu a zdálo se mu, že takovou stvořil. Měl Draca a Sama, se kterými se konečně cítil šťastný. Po téměř roce manželství věřil, že to opravdu mělo smysl, že konečně došel tam, kam měl. Stali se jeho nejbližšími lidmi a nedokázal si představit život bez nich.

Merline! Byl by Draco schopen vydat ho otci výměnou za Samuela? A pokud ne, neměl by on sám, bez ohledu na Snapova slova, zachránit chlapce na úkor sebe sama? Co by měl udělat, pokud Lucius o takovou oběť skutečně požádá?“

Hlasité zapraskání v krbu ho vymrštilo z křesla.

„Tak co?“ zeptal se, když viděl Draca vycházet z plamenů.

„Hovno. Zatracené, páchnoucí hovno, jako celé to zasrané ministerstvo a jeho nekompetentní personál!“ Draco vypadal, že se právě vrátil z bojiště. Jeho roucho bylo na přední straně zmačkané, jako by se s někým přetahoval a vlasy měl rozcuchané od častého nervózního probrabávání.

„Kulturní...“

„Seru na kulturu!“ podíval se Malfoy chladně na Snapea.

„... chování, nám umožňuje zachovat důstojnost v každé situaci,“ dokončil klidně muž. „Co jsi na ministerstvu zjistil?“

„Nic, co bychom nevěděli už dřív. Jsou to neuvěřitelní imbecilové, které někdo naprosto náhodně posadil na židle a přikázal jim, aby předstírali, že myslí. Doteď nic neudělali, vůbec nic! Samozřejmě, že vyslali bystrozory pátrat, ale ve skutečnosti jen proto, aby pak mohli říct, že neseděli se založenýma rukama!“ Draco vztekle přecházel po místnosti, za ním povlával jeho hábit. „Přemístil jsem se na panství, ale matku jsem nezastihl a skřítci tvrdí, že odcestovala se starou Parkinsonovou do Švýcarska. Byl jsem snad v každé naší usedlosti a nic, absolutně nic. Ne, že bych byl překvapený, vždyť už je měsíce hlídají mí lidé.“

„Dostal jsi nějakou zprávu? Nežádali únosci o něco?“ díval se na něho úzkostlivě Harry.

„Samozřejmě, že ne. Kdybych dostal jakýkoli dopis, myslíš si, že bych tu teď stál? Udělal bych naprosto cokoliv, abych Sama zachránil. Merline, dal bych každý Galeon z mého zatraceného trezoru. Vyprázdnil bych Gringottovy do posledního svrčku! Obětoval bych...“

„Co bys obětoval, Draco?“ sledoval ho pozorně Harry. Byl by ho jeho manžel schopen předat Luciusovi, kdyby o to požádal?

„Co tím myslíš, Harry? Víš, že pro mě není nic důležitějšího než Samuel. Je to můj bratr, sakra!“ Malfoy si poněkolikáté toho dne prohrábl dlouhé platinové vlasy. „Když si pomyslím, že... Merline, holýma rukama bych zabil toho, kdo by se ho odvážil dotknout prstem. Až bych s ním skončil, děkoval by bohům za existenci Avady.“

„Rozumím,“ přikývl pomalu Nebelvír.

„Ale já nerozumím,“ vrhnul Snape na Harryho káravý pohled, „ jak vůbec můžete připouštět takové podezření. Jste slepý hlupák. Ne, že by to bylo něco nového.“

„Když to pro vás není nic nového, tak proč na to vůbec reagujete?“ odsekl Harry podrážděně. Nervy mu pomalu povolovaly ze strachu o Samuelův život a jediné, co ten starý netopýr uměl, je štvát ho ještě víc.

„Mlčím, dokud se vaše stupidita nedotýká mne nebo mojí rodiny,“ věnoval mu Snape nepřátelský pohled.

„O co vám sakra jde?“ obdařil je Draco zlostným pohledem. „Tohle není čas na neshody. Pokud něco víte, můžete to laskavě říct nahlas!“

„Profesor se domnívá, že tvůj otec může Samuela použít jako trumf při vyjednávání. Jeho život za život Harryho,“ povzdechl Ron a ponuře zíral na Draca.

„Cože?“ Zatím taková myšlenka v Malfoyově hlavě nesvitla, ale když to Weasley vyslovil... Pohlédl na Pottera, v jeho očích se na chvíli objevila bolest a Harry si pomyslel, že Draco vypadá velmi zraněně.

„Tak to není,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Nepodezírám tě! Ptal jsem se jen ze zvědavosti. Kdyby to tak bylo, tak já...,“ zasténal a uhnul pohledem stranou, protože se chtěl vyhnout výčitce, kterou viděl v Dracově obličeji. „Prostě... Samuel je ještě dítě. Udělal bych cokoliv, aby se vrátil živý a zdravý.“

„Copak jsi se úplně zbláznil?“ Malfoy k němu přistoupil a strčil do něho tak, že se Potter zapotácel ke zdi. „Myslel sis, že bych tě předal do Luciových rukou? Takové máš o mně mínění? Po tom všem? Po těch měsících... Sakra,“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Tak málo mi věříš?“

„Říkal jsem, že to tak není!“ Harry si promnul čelo prsty. „Ale beru v úvahu všechny možnosti.“

„A co? Byl bys připravený se obětovat? Hrdina až do konce? Zapomeň! Zapomeň na to, ty zatracený Nebelvíre! V žádném případě! Nikdo! Chápeš? Nikdo mě nebude vydírat! Ani můj prokletý otec! Najdeme Samuela a jestli u toho někdo zemře, bude to Lucius a jeho ďábelská banda následovníků! Ne Sam! Ne já! Ne ty, zatraceně! Nenechám ho znovu zničit můj život! Nepřinutí mě znovu k pocitu viny! Nedostane žádnou satisfakci!“ Veškerá energie a hněv z Draca najednou zmizela. Spustil ruce. „Myslel jsem, že mi věříš. Myslel jsem, že...“

„Věřím ti, Draco.“ Harry přistoupil, pevně muže objal a přivinul ho k sobě. „Věřím ti jako nikomu jinému, ale bojím se... prostě se bojím. Nesnáším bezmoc, pocit, že se mi všechno vymyká z rukou. Ty a Samuel jste moje rodina, jsi pro mě nejdůležitější a děsí mě pomyšlení, že to někdo chce zničit.“

„Všichni se bojíme,“ zvedl se Fred ze židle. „Půjdeme ještě jednou do zahrady, kde ho viděli naposledy a znovu se porozhlédneme.“

„Aspoň k něčemu budeme užiteční,“ následoval ho George. „Zatím jsme tu nebyli moc platní.“

„To není pravda! Předělali jste mapu.“ Harry k nim přes Dracovo rameno vyslal vyčerpaný úsměv. „Odvedli jste kus opravdu dobré práce.“

„Víš... ve společnosti statečného Vyvoleného...“

„Dvou superšpehů...“

„A úžasného bystrozora Ronalda...“ Ron zrudnul a vrhnul na bratry vzteklý pohled.

„Se člověk cítí tak malinký.“

„Bezradný.“

„Nedoceněný.“

„Jako prach na zemi.“

„Mravenec mezi podrážkou a podpatkem.“

„Bleška...“

„Pochopili jsme!“ Ron k nim rázně přešel a vystrčil je otvorem po odsunutém o obrazu. Z chodby zaslechli ještě Fredovo mumlání: „Mravenec mezi podrážkou a podpatkem se necítí nedoceněný, hlupáčku. Spíš se cítí jako hlava mezi pařezem a sekerou.“

„Jděte hledat. Jestli něco najdete, dejte hned vědět!“ Nejmladší z bratrů vrhnul na Harryho bolestný pohled. V tuhle chvíli litoval, že nemá po ruce dveře, kterými by mohl prásknout. „Omlouvám se. Oni prostě nikdy nevědí, jak se chovat.“

„Myslím, že právě naopak,“ zavrtěl Harry hlavou. „Jsou jako světlo v temnotě. Dokážou, že jsme schopni na chvíli zapomenout a prostě se usmát. I přes slzy. To je dar. Máš skvělé bratry.“

„Ano, něco na tom bude.“ povzdechl si Ron a opřel se o zeď. „Co uděláme teď?“

„Počkáme. Nemá smysl běhat dokolečka, když nevíme kudy jít. Nejhorší, co bychom mohli udělat, je poddat se panice, bezcílně se honit a plýtvat energií. Bystrozoři už prohledávají okolí, taky jsme dali do Věštce ohlášení o chlapcově zmizení. Draco zkontrolovat veškerá možná nám známá místa Luciusova pobytu. Ale může být kdekoliv...“

„A nikde.“ Draco se neochotně odtáhl od Harryho, unaveně se posadil na pohovku a stáhnul muže za sebou.

Snape si je chvíli pečlivě měřil pohledem, jako by něco konkrétního hledal. Díval se na Dracovu bledou a strhanou tvář, tak vzdálenou od obvyklé masky, za níž skrýval své city. Mladík zřejmě hledal teplo a pohodlí v náručí Pottera, který se na něho díval s obavami a úzkostí a ochranitelsky objímal jeho ramena. Jeho obličej byl stažený obavami a strachem, v mírně skelných očích se leskla citlivost a vřelost. Mistr lektvarů si už poněkolikáté toho dne promnul nos a zhluboka vydechl. Chovali se jako obyčejná rodina, kterou postihla katastrofa. Plná žalu, smutku a pečlivě skrytých slz. Hledali u sebe útěchu, porozumění a jistotu, že všechno bude v pořádku. Severus vstal a otevřel ústa s úmyslem něco říct, ale pak si odkašlal, jakoby mu něco uvízlo v hrdle.

„Půjdu k sobě a připravím potřebné lektvary.“ Kývnul jim hlavou, pak přešel k obrazu a cestou bez okolků popadl Rona za loket. „Vy, pane Weasley, půjdete se mnou.“

„Za co?“ obrátil na něho zrzek zděšené oči.

Snape si povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Absolutní nedostatek empatie,“ řekl tiše. „Většina léčivých lektvarů se nachází v samostatném skladu. Snad vám nebude vadit, když já budu myslet a vy nosit.“

„No jo.“ Ron osvobodil svou ruku ze sevření a následoval muže. „Myslím, že budeme potřebovat lektvary dokrvovací, postcruciatové, uklidňující...“

„Mlčte, prosím,“ zasyčel Snape. Zastavil se, dal mu přednost a pak ho vystrčil ven z místnosti. Když se za nimi obraz zasunul, rychle zamířil do sklepení. “Teď si můžete povídat dál, pokud tedy nezbytně musíte, samozřejmě.“

.....

„Co teď?“ Dracův unavený hlas přerušil ticho v místnosti. Arogantní muž zmizel a nahradil ho zoufalý a ustaraný člověk. „Sedíme tady a nic neděláme, zatímco on...“ Hlas se mu zlomil a jeho tělo se zachvělo.

„Najdeme ho.“ Harry se, navzdory panice, kterou cítil, rozhodl být pevný. Vidět úplně bezmocného a citově obnaženého Draca se ho dotklo víc, než cokoli jiného. „Najdeme a vezmeme domů.“

„Domů,“ zašeptal Malfoy, přikývl a pak si opřel hlavu o jeho rameno. „Tolik let jsem ho chránil, ukrýval před světem. Myslel jsem, že jsem udělal všechno pro to, aby byl v bezpečí.“

„Udělal. Nesmíš si myslet nic jiného. Jsi ten nejlepší bratr, jakého by si mohl přát.“ Harry přejel prsty po manželových neobvykle zacuchaných vlasech.

„Chtěl jsem být jiný než můj otec,“ pokračoval Draco, jakoby jeho slova neslyšel. „Myslel jsem, že když nebudu tak náročný, přísný... Když mu dám tolik lásky, kolik můžu, pak všechno bude v pořádku. To je tak nemalfoyovské.“

„Je to jen lidské.“ Harry strčil nos do měkkých pramenů.

„Možná bych měl být více rozhodný, nedovolit mu vycházet. Kdybych mu věnoval více pozornosti, nenechal ho opouštět domov bez ochrany...“

„Není to tvoje vina!“ Harry se trochu odklonil, vzal mužovu tvář do dlaní a přinutil ho podívat se mu do očí. „Udělal jsi pro něho jen to nejlepší! Myslíš, že by byl šťastný, kdyby byl zamčený ve svých pokojích? Že by byl nadšený, kdyby vycházel jen ve tvém doprovodu, což by omezovalo jeho kontakt s ostatními studenty? Je to dítě, ne vězeň. Potřeboval to. Dal jsi mu lásku, náklonnost... Obětoval jsi všechno, aby se ta škola stala jeho útočištěm.“

„Zřejmě to nestačilo,“ zamrkal rychle Draco a škubnul sebou, aby mu vytrhnul svůj obličej a skryl vlastní slabost.

„Udělal jsi pro něho víc, než kdokoliv jiný. Nesmíš se obviňovat.“ Harry se přisunul blíž a palcem obkroužil měkkou linii Malfoyových úst. „Teď není správný čas na utápění v pochybnostech. Neslíbím ti, že všechno bude v pořádku, ale uděláme, co je v našich silách, aby to tak bylo. Společně. To ten, kdo se nám odvážil postavit do cesty, by se měl zatraceně bát,“ naklonil se a tvrdě ho políbil, aby tak zpečetil svá slova.

„Jestli to říkáš jen proto, že si myslíš, že bych to rád slyšel, tak mě vůbec neznáš.“ Draco se od něho odtáhl a podíval se mu pronikavě do očí. „Nepotřebuju útěchu, jen pravdu.“

„Copak jsem ti někdy lhal? Nikdy! A nebudu to dělat ani teď.“ Potterův hlas byl tichý, ale nezaznělo v něm zaváhání. „U Merlina, ty víš, že mám Samuela rád a ty... Nikdo nikdy pro mě nebyl tak důležitý.“ V Harryho tváři se odrážely emoce, jeho oči se dívaly s láskou a... Malfoy zalapal po dechu, když v nich postřehl to němé přiznání. „Ty jsi... já...“

„Neříkej to,“ odsunul se a vstal z pohovky. „Teď ještě ne.“

„Proč?“ Harry vstal, přešel k němu, popadl ho za ramena a obrátil k sobě. „Proč ne teď? Myslíš si, že nevyslovené city zmizí?“

„Prosím,“ díval se na něho Draco zoufale. „Teď ne.“

„Omlouvám se,“ zarazil se Harry a odtáhl se. „Nechtěl jsem se vnucovat. Chápu, že ty ne...“

„Ne! Vůbec jsi mě nepochopil,“ zmlknul na chvíli, když v Potterových očích uviděl neskrývanou naději. „Já... Než si cokoli... vyznáme, musíme si promluvit. Jsou věci, které nevíš. Věci, které jsem udělal za války.“

„Máš pravdu, já to nechápu.“ Potter teď vypadal tak nevinně, že se Draco stěží ubránil téměř šílenou touze, aby mu konečně všechno řekl. „Všichni jsme dělali věci, na které nemusíme být nezbytně hrdí. Důležité jsou výsledky...“

„Zašel jsem ještě o krok dál. Udělal jsme něco definitivního, něco...“ Malfoy ho popadl za ruku a sevřel kolem ní své chladné prsty. „Slibuju, že ti všechno řeknu. Až bude po všem, promluvíme si a pokud se i přesto budeš chtít vyznat, budu na to čekat.“

„Budeš to chtít?“

„Ano.“

„To je legrační,“ usmál se smutně Harry. „Ve skutečnosti je všechno jasné. Ty víš, já vím, ale chováme se jako v laciném mudlovském melodramatu, které tak vášnivě sledovala moje teta.“

„Měly dobrý konec?“ Draco naklonil hlavu na stranu a vrátil mu úsměv.

„Většinou. Ale než k tomu došlo, prolilo se v nich moře slz a utíkalo se od jednoznačných odpovědí.“

„Bez obav, nemám v úmyslu zmáčet ti košili slzami.“ Malfoy pustil jeho ruku a poupravil si zmačkané oblečení. „Pojďme do Samuelova pokoje, ještě jednou se tam rozhlédneme. Možná nám něco uniklo.“

„Dobře,“ přikývl Harry a následoval ho.

V hlavě se mu točilo na tisíc otázek. Co mu to chce Draco říct? Co skrývá? Zdá se, že to oba cítili stejně, ale Malfoy se o tom bál promluvit nahlas. To, že sám miluje toho iritujícího zmetka, pochopil už před nějakým časem, ale mlčel, protože se nechtěl se svými city vnucovat. Ale teď, když téměř vše bylo jasné, když Draco prakticky připustil, že opětuje... Proč ho tak vyděsila pouhá slova? Potlačil zasténání, které se mu dralo na rty a následoval ho do Samuelova pokoje. Musel odsunout všechny pochybnosti a otazníky a soustředit se na hledání chlapce. To byla priorita. Rozhlédl se po rozházených hračkách a puzzlích, napůl poskládaných na stole. Přejel po nich prstem. Samuel se musí vrátit, aby je poskládal až do konce.

„Nic nechybí.“ Draco právě prohlížel chlapcovu šatní skříň. „Všechno je na svém místě.“ Z poličky vytáhl knihu Nejpodivnější magická zvířata na světě. Harry se zamračil a snažil se soustředit, zase mu něco unikalo a  nemohl to zachytit. Neuvěřitelně ho to dráždilo. „Říkal, že to byly jeho nejlepší Vánoce, navzdory tomu, co se předtím stalo.“ Malfoyovy štíhlé prsty jemně hladily barevný obal.

„Měl pravdu. Byly nejkrásnější.“ Potter s chlapcem souhlasil celým svým srdcem.

„Tak moc se těšil na dárky.“

„Ano...“ Harry přelétl pohledem po knížce, pak se zaměřil na puzzle. „Dostal jich hodně.“ Nervózně přešel ke kufru s hračkami, otevřel ho a rozhrábnul je obsah. Joe! Joe říkal, že...  „Draco,“ zamumlal hlasem, který zněl cize. „Musíme ještě jednou prohledat zahradu.“

ooOoo

Red Hills 41.