03. Kapka naděje - 1/2

Závislost: 03. Kapka naděje 1/2 (autor Jutaki)

Beta: Nade

Děkuji za komentáře: Nade, Clowers, Saskya, smith, Černá Kočka, bacil, Lafix, Charli, Katie11, kali, Zuzana. Také děkuji Elecqua (neskloňuji, dělala bych to blbě), Anon a dalším lidem, kteří se těšili na mou povídku.

Povídka je již celá hotová. Nemusíte se proto bát, že na konec budete čekat bůh ví jak dlouho. :-) Toto je předposlední díl.

!!!POZOR!!! - Předem upozorňuji, že pokud si nepřečtete předcházející kapitoly, budete ztracení... přeci jen to je už nějaká doba. :-D


***

  Stín pronásledovaný měsíčním světlem se zničehonic objevil na pozemku panství Longbottomů. Nenápadně se přemisťoval z místa na místo a splýval s korunami stromů, které se bezstarostně pohybovaly s větrem. Nikdo nebyl v dohledu. Ani skřítci, ani majitelé panství. Jediná věc, která stín na chvíli zdržela v jeho postupu, byly magické bariéry, které ho však propustily dál hned, jak se u nich tiše ozvalo hadí zasyčení.

  Vchod se tiše otevřel a tma v panství stín pohltila. Jen někdy, když se dostal do blízkosti okna, kterým prosvítalo měsíční světlo, jste si mohli všimnout směru jeho postupu. Jeho prvním cílem byl salónek, odkud se ozývaly tiché rytmické tóny klavíru. Tiše se přiblížil ke dveřím, kterými mezerou pod nimi pronikal slabý paprsek světla z místnosti za ní.

***

  Hlasitý výbuch, při kterém se dveře pokoje rozrazily, na vteřinu překvapil Augustu Longbottomovou, která právě seděla za klavírem. Její hraní tak bylo uprostřed narušeno několika falešnými tóny. Avšak i přes její překvapení se rychle vzpamatovala. Plynulým pohybem se přemístila za instrument a dvojím poklepáním na lakované dřevo aktivovala runy vyryté vespod klavíru. Právě teď získala trochu času, který by mohla využít a poslat signál Brumbálovi, ale nakonec si to rozmyslela - a tak kouzlo, které stačila aktivovat, vyprchalo bez možnosti odeslání zprávy. Věděla, proč tu jsou. Brumbál jí řekl, že on se vrátil a varoval ji, že přijdou zabít jejího vnuka vzhledem k tomu, že krevní ochrana, kterou mu poskytla, přestala fungovat. Ohrozila tak svého vnuka. Věděla to. Jenže tohle byla skvělá příležitost.

  Koutkem oka zahlédla nástěnné hodiny a nadějně se usmála. V tuto hodinu se většinou Neville probudil a šel se na chvíli projít po panství. Většinou jeho cesta vedla kolem tohoto pokoje ke kuchyni, kde si řekl domácím skřítkům o dýňovou šťávu a pak se vydal zpět do pokoje spát. To znamená, že projde kolem a uvidí nepřítele. A tentokrát… Tentokrát dokáže, že opravdu je Chlapec, který přežil. Pozvedne svou hůlku proti nepříteli a porazí ho. Vždyť to by přece udělal její syn. Její syn byl hrdina a tak bude i Neville. Chlapec dnes dokáže, že je pravý Longbottom a ona ho znovu přijme do rodiny a tak obnoví krevní ochranu.

  Tehdy, když viděla, jak se její vnuk choval po zprávě, že jsou Smrtijedi zpátky, jím byla tak znechucená, že se neovládla a odmítla mu poskytnout ochranu. Po nějaké době v tom ale viděla užitek. Takhle bude moct Neville porazit své nepřátele přímo před jejíma očima a ona na něj bude moct být znovu hrdá. Nepřipouštěla si možnost, že by Neville selhal.

  Zhluboka se nadechla a se smrtícím odhodláním se otočila k útočníkům. Chtěla útočníky na chvíli zaměstnat, než sem její vnuk dorazí. Jaké bylo její překvapení, když před ní stál sotva dvacetiletý mladík s pobaveným úšklebkem.

  „Kdo jsi?“ překvapeně si uvědomila, že se ho na něco ptá. Jeho úšklebek se však jen rozšířil. Ta očividná arogance Augustu natolik roznítila, že ztratila trpělivost a vypálila několik kleteb. K jejímu zděšení se rozplynuly těsně před útočníkem, aniž by pozvedl hůlku. Hůlku přitom v rukou ani nedržel.

  „Víte, nikdy nesmíte dát nepříteli čas se připravit. A i přes vaši chybu vám musím složit poklonu.“ Usmál se na ni, jako by byli staří přátelé. „Kombinace vašich kleteb byla velmi dobře vybraná. Nejsem si totiž jistý, jestli bych mohl zablokovat všechny vaše kletby úplně bez úhony, pokud bych neměl čas mezi nás dát runové kameny.“ Arogantní úšklebek se mu vrátil, když si poplašeně prohlédla řadu malých nevýrazných kamínků táhnoucích se prostředkem pokoje.

  A pak Augusta Longbottomová zahlédla Nevilla.

  Stál zaraženě ve dveřích a naprázdno otvíral pusu. Augusta při pohledu na něj zatlačila nepříjemný pocit někam hluboko do kouta svého podvědomí a zakřičela na něj.

  „Pozvedni svou hůlku Neville! Dokaž, že jsi synem svého otce. Bojuj!“ Chlapec na ní zděšeně civěl a s očividnou hrůzou pohlédl na cizince, který mu právě teď se zvláštním leskem v očích pohled opětoval. Když chlapec zaregistroval, že jeho protivník je jen o pár let starší, odhodlal se a s nafoukaným pohledem vytáhl hůlku z kapsy pyžama. Při sledování svého vnuka se v mysli Augusty znovu objevil ten zřetelný nepříjemný pocit, který však svou vírou a přesvědčením rozdrtila na prach. Neville vyhraje a ona ho znovu uzná jako svou krev.

  „Nelíbí se mi tvůj nafoukaný pohled kluku“, řekl ledovým hlasem cizinec. Neville byl očividně příliš sebejistý, aby zaregistroval jeho rostoucí auru. Augusta si toho všimla, ale i přes její rostoucí znepokojení, svého vnuka tvrdohlavě pobízela.

  „Nepodceňuj mě“, ušklíbl se nepříjemně Vyvolený. „Já jsem Chlapec, který přežil!“ rozkřikl se a vypálil odzbrojující kouzlo. Cizinec jen, se znechuceným úšklebkem na tváři, uhnul a vytáhl hůlku.

  „Opravdu si myslíš, že něco zmůžeš s tímhle školáckým kouzlem? Hlupáku. Říkáš, že jsi Chlapec, který přežil a přitom nesaháš Snapeovi ani po kotníky.“ Ta slova Nevilla rozzuřila a – aniž by si všiml skrytého významu - bezhlavě vypálil další odzbrojující kouzlo, tentokrát se mu však cizinec nevyhýbal.

  Augusta se staženým hrdlem sledovala, jak proti sobě navzájem vyslali kouzla, a s hrůznou předtuchou čekala, až cizincovo silnější kouzlo pohltí Nevillovo a pak jejího chlapce zasáhne. S rozšířenýma očima však viděla, jak se kouzla propletla a pak obě zmizela. V tu chvíli pocítila k Nevillovi pýchu, ale o sekundu později i nesmírnou hrůzu, když si uvědomila, kdo před ní stojí.

  „Temný lord“, zašeptala bezdechu a přitiskla si ruku na ústa, aby potlačila vzlyk. V tu chvíli si uvědomila situaci, ve které se její vnuk nachází a došlo jí, že tenhle protivník byl na něj příliš silný. I přes dech zarážející úkaz, který právě dvě nepřátelské hůlky provedly, na ni dolehla tíha jejího předchozího rozhodnutí. Nezavolala Brumbála. Nemůže se dostat z runové bariéry.

  Bože…

  „Kde jsi vzal tu hůlku!?“ zeptal se Voldemort skoro hystericky a ukázal na Nevilla.  „Cítil jsem to kouzlo… tuhle hůlku znám. Jak to, že ji máš u sebe!? To je Harryho hůlka!“ Jeho vztekem zkřivený obličej byl velmi děsivý a znepokojivý. Hlavně teď, když Augusta věděla, kdo to je. Hrůzou se sesunula na kolena.

  „Neville uteč,“ zašeptala zničeně. „Uteč, NEVILLE! UTEČ!“ Poslední slova doslova ze všech sil křičela. Chlapec se na ni zmateně podíval a tak nemohl zaregistrovat, jak Temný lord v záchvatu vzteku a nejspíš i šílenství, strhl ze zdi jednu z historických šavlí a namířil ji na něj.

  Augusta mohla jen bezmocně křičet, když se pokusil šavlí probodnout jejího vnuka. Jenže zbraně, rozvěšené v této místnosti, nikdo roky - z bezpečnostních důvodů - nebrousil. Proto se šavle při kontaktu s Nevillovým tělem ohnula. Avšak síla, kterou do tohoto útoku Temný lord dal, byla tak velká, že se o okamžik později Nevillova kůže na břiše protrhla a tupý kov obrovskou rychlostí projel jeho tělem, než se s křupnutím zarazil o chlapcovu páteř, kterou nezvratně poškodil.

  Šokovaná Augusta klečela na zemi a snažila se popadnout dech. Najednou si uvědomila, že krevní oběť její snachy je stále funkční, i když Augusta sama Nevilla odmítla. Světlá magie se začala koncentrovat u těla jejího chlapce a doslova ji drtila svou silou, než zaútočila na Temného pána, který teď v bolestech ležel na zemi. Na malou chvilku pocítila naději, že smrt jejího vnuka nebude bezdůvodná a Temný lord zemře spolu s ním. Bohužel pro ni, měl u sebe nouzové přenášedlo, které se aktivovalo a přeneslo ho pryč těsně před tím, než ho magie dokázala zabít.

  Augustu Longbottomovou našel Fénixův řád o deset minut později, jak bezmocně hledí na tělo svého vnuka, kolem kterého se utvořila kaluž krve. Mnohem později také zjistili, že hůlka Vyvoleného zmizela spolu s Temným lordem.

***

  Brumbál seděl za svým pracovním stolem v ředitelně a očima, postrádajícíma obvyklé jiskření, hleděl Moodymu někam přes rameno. Na stole před ním leželo už pět zničených viteálů. K prstenu, poháru a diadému, přibyl ještě Zmijozelův přívěsek a kousek hadí kůže.

  „Takže je mrtvý,“ opakoval ředitel dutě Moodyho slova. „A Tom jejich střet přežil.“

  „Ne bez úhony, ale ano“, řekl jeho společník a podíval se stranou, aby se nemusel dívat na výraz v ředitelově tváři.

  „Byl tak mladý…“

  „Byl k ničemu. Aspoň to má za sebou. Existuje tolik …“, ředitelův spalující pohled ho donutil zastavit uprostřed věty. „Omlouvám se“, řekl neochotně a promnul si podrážděně stehno, na které měl připojenou protézu. Vždycky říkal, že to ten kluk nezvládne a přestože mu bylo líto zbytečně zmařeného života, život šel dál. Oni teď měli na starosti mnohem větší věci, než jen sedět a oplakávat Vyvoleného.

  „Jak je na tom Augusta?“

  „Žije.“ Víc říkat nemusel. Byla to silná žena, dostala se i přes smrt svého syna. Navíc Moody věděl, že Nevillova smrt u ní probudí touhu po odplatě. Bude pro Smrtijedy nebezpečný nepřítel.

  „A co Nevillova hůlka. Zmínil ses, že zmizela.“

  „Ano, ale nejen to“, pohlédl tvrdě do Brumbálových očí. Ta záležitost kolem hůlky mu nejspíš nedávala spát. „Jeho hůlka měla stejné jádro jako hůlka Ty‑víš‑koho, že?“ Albus přikývl. „A jejich hůlky se spojily přesně tak, jak jsi tvrdil, že by se mohlo stát“, další přikývnutí. „Ale podle reakce Ty‑víš‑koho se zdá, že se s touto anomálií nesetkal poprvé.“ To prohlášení vyvolalo u Brumbála náznak zájmu.

  „Opravdu?“

  Moody rázně přikývl hlavou a pokračoval: „Ve chvíli, kdy se hůlky spojily, dostal Ty‑víš‑kdo amok nebo co. Chtěl vědět, odkud má tu hůlku. Jako kdyby byl přesvědčený, že jí někomu ukradl.“ Naklonil se dopředu a zadíval se pozorně na Brumbála, dokonce i jeho umělé oko se na ředitelovi zastavilo.

  „Zmínil se, že ta hůlka patří Harrymu, Harrymu Snapeovi.“ Brumbálovi oči se šokem rozšířily. „A nemluvil o něm jenom jednou. Zmínil se i o tom, že s ním měl souboj. Ten kluk není mrtvý, Albusi. On není obyčejný.“ Pak Moody narovnal zkroucená ramena. „Ale ten černokněžník se k němu dostal jako první“, zabručel. „Máš jeho složku?“

  „Moody, znáš přeci věštbu…“ prohlásil Brumbál a mávl hůlkou. Chvíli na to se před nimi objevily dvě složky. Moody je vzal do rukou. Jedna patřila Nevillu Longbottomovi, tu okamžitě odložil zpátky na stůl, protože tu už znal nazpaměť. Druhá byla Harryho Snapea. Otevřel ji a začal si ji pročítat. Po chvíli se zarazil a zamračeně se podíval na Brumbála.

  „Albusi, co ty víš o tom klukovi?“

  „Co vím… Jeho matka je Lily Snapeová, rozená Evansová, otcem je Severus Snape. Jeho kmotr je Lucius Malfoy a Draco Malfoy je jeho nejlepší kamarád. Nedávno, před jeho zmizením, se začal kamarádit s mudlovskou dívkou z Nebelvíru, Hermionou Grangerovou.“

  „Nějaké informace o jeho únosci, jeho popis? Nebo nějaké neobvyklé nehody během jeho minulých návštěv Prasinek?“ zeptal se Moody a nespouštěl z Brumbála pohled.

  „Během útoku na Prasinky byl jediným žákem, který byl vážně zraněn. Jeho zranění však bylo pouhou náhodou. Jeho předposlední návštěva byla také bezproblémová, ale podle svědectví několika studentů, se od pana Malfoye a slečny Grangerové na chvíli odpojil. Naposledy, kdy ho viděli, odešel od pana Malfoye a vydal se směrem k Chroptící chýši. Podle stop to bylo místo, kde byl mučen, než se s ním útočník přemístil pryč.“ Brumbál pohlédl na Moodyho.

  „Proč se směješ Alastore? Je to smutné, když někoho mučí. Zvláště bezbranné dítě!“

  „Jeho únos byl příliš propracovaný na to, aby to provedl někdo šílený, který mučí děti pro zábavu. On šel na jistotu. To, že ho nezabil, ale vzal s sebou, znamená, že toho kluka nezlomil. On mu odolal i přes to, že ho mučil. Takový by měl být Chlapec, který přežil!“ řekl a hodil otevřenou Harryho složku před Brumbála a zabodl prst na datum jeho narození.

  „Víš, že Snape byl v tajných jednotkách a spolu s ním Lily Evansová a Longbottomovi, třikrát čelili Ty‑víš‑komu. Ten kluk se narodil 31. července! Pro pána krále! Albusi, ty …“

  „Dost!“ přerušil ho rázně Brumbál. „To stačí Alastore. Nenechám tě pošlapat Nevillovu památku.“

  „Albusi neblázni, on…“

  „ALASTORE!“ vykřikl a zamračil se. „Myslím, že bude nejlepší, když pro dnešek skončíme. Uvidíme se na dalším setkání řádu.“

  Moody se naštvaně zvedl a šel ke krbu. Možná, že Brumbál si nechá tuhle příležitost frnknout před nosem, ale bývalý bystrozor věděl, že někdy záchrana čeká na nejneobvyklejších místech.

***

  Hermiona seděla v Děravém kotli a hltavě do sebe ládovala teplou večeři, kterou jí Tom – velmi příjemný muž – přinesl. Celý den procházela Příčnou ulicí a dokonce několikrát zabloudila na Obrtlou. Poprvé udělala tu chybu, že tam vešla v normálním oblečení. Napodruhé si koupila nějaké hadry z druhé ruky, ale to jí stejně nepomohlo získat nějaké informace. Tápala ve tmě.

  Když dojedla, zaplatila a odešla zpátky do ulic. Chvíli se procházela kolem obchodů a nahlížela do výloh. Snažila se chovat nenuceně, aby na sebe neupozorňovala. Po čtvrt hodině zamířila směrem k Obrtlé. Už se stmívalo a tohle pro ni byla nejlepší příležitost. Stáhla si do obličeje rozdrbanou kapuci a zahnula do tmavé postraní uličky. Chvíli se tam procházela a občas naslouchala cizím rozhovorům. Po nějaké době se však začala cítit divně. Nejdřív ji nedocházelo proč, ale pak na to přišla.

  Někdo jí pronásledoval.

  Málem zpanikařila, ale pak se odhodlala. Možná, že ji někdo poznal, protože po nějakou dobu byla často s Harrym a tak kontaktovali jeho únosce. Možná konečně získá nějaké informace. Třeba dokonce Harryho najde úplně sama, zachrání ho a on jí odpustí.

  Budou zase přátelé.

  Několikrát zatočila do vedlejší uličky, aby se přesvědčila o tom, že ji opravdu někdo sleduje. Pak narazila na skvělé místo pro útok. Hned za rohem byl vstup do domu, který byl ve stínu. Stoupla si tam a vytáhla hůlku, kterou sehnala na černém trhu. Nemohla si dovolit, aby ji ministerstvo vystopovalo. Vrhla na sebe jednoduché maskovací kouzlo. To by jí na moment překvapení mělo stačit.

  Postava ji po chvíli následovala a na malý moment se překvapeně zastavila. V tu chvíli ho Hermiona přimáčkla na zeď a přidržela mu hůlku u krku.

  „Malfoy?“ zeptala se ohromeně a hůlku spustila.

  „Zatraceně, Grangerová, kde jsou tvé jemné ženské způsoby?“ řekl blonďák přiškrceným hlasem. Hermiona si povzdechla a zastrčila si spadlý pramen vlasů za ucho.

  „Takže to ty mě celou dobu sleduješ?“ zeptala se a podívala se na něj. Všimla si, že byl nezdravě bledý a měl kruhy pod očima.

  „Sleduju? Jsi trochu paranoidní, nemyslíš? Zahlídl jsem tě před chvílí a chtěl jsem vědět, co tady děláš… Moment. Někdo tě sledoval?“ Oba se na sebe vyděšeně podívali.

  „Tady jste,“ ozval se za nimi hlas a oba se překvapeně ohlédli.

***

  Lily Snapeová měla šťastný život. Vše šlo perfektně. Jako malá se skamarádila se svým budoucím manželem. Její sestra se provdala za motáka jménem James Potter – velmi milý kluk. Bojovala proti Voldemortovi a přežila. Měla nádhernou svatbu a narodil se jí ten nejúžasnější kluk na světě.

  Její Harry. Harry Augustus Snape.

  Její chlapeček byl zařazen do Zmijozelu a Severus na něj byl tehdy velmi hrdý. Stal se velmi blízkým přítelem Draca Malfoye. A pak se to začalo kazit. Nejdřív byl její milovaný syn vážně zraněn a o nějaký čas později ho unesli. Málem jí to zlomilo srdce, ale její muž jí ubezpečil, že Harryho najde a přivede zpět.

  A ona mu věřila.

  Lily na podnos položila dva hrnky s horkou čokoládou a vydala se do pokoje pro hosty. Není to ani půl hodiny, kdy se její muž vrátil s omráčeným Dracem a Hermionou, a mumlal si pro sebe něco o dvou pitomých sebevražedných puberťácích s nulovým pudem sebezáchovy. Dal jí je pak na starost a šel pryč, měl prý ještě nějakou schůzku.

  Tiše vešla do pokoje, položila hrnky na stolek mezi dvěma lůžky, na kterých leželi Harryho kamarádi. Pak se posadila ke dveřím, vytáhla hůlku a zrušila Severusovo kouzlo. O chvíli později se ozvalo dvojí ostré zalapání po dechu, když se obě děti rychle posadily a vytáhly hůlku.

  „Teto Lily?“ zeptal se překvapeně Draco a ona se na něj usmála. Hermiona si překvapeně přikryla ústa rukou.

  „Vy jste Harryho matka“, zašeptala a tiše vzlykla.

  „Ty musíš být Hermiona Grangerová, že? Harry mi o tobě psal“, řekla a usmála se na ni. „Jsem Lily Snapeová.“ Po jejích slovech zmateně sledovala, jak se dívka dala do pláče.

  „Je mi to tak líto, paní Snapeová. Je to moje vina. Je mi to tak líto“, mumlala mezi vzlyky. Draco se mezitím nervózně díval stranou.

  „Není to tvoje vina…“, zamumlal jen.

  „Ale je, protože jsem tak blbá a křičela jsem na něj a… a…“

  Lily si smutně povzdechla a přisedla si k ní a jednou rukou ji objala. „To je v pořádku. Bude to v pořádku“, šeptala k ní tiše a do ruky jí vtiskla šálek horké čokolády. „Tu máš, pij. To ti pomůže.“ Pak se otočila k Dracovi. „Taky jsem ti jeden přinesla. Vím, že jste měli s Harrym čokoládu rádi. Dej si taky.“ Draco však sevřel čelisti, zbledl a zavrtěl hlavou. Lily překvapeně zamrkala, ale nechala to být.

  „Jak jsme se sem dostali?“ ozval se po chvíli Draco, když už Hermiona přestala plakat a právě si utírala slzy do kapesníku.

  „Přinesl vás Severus. Prý na vás narazil v nějaké pochybné uličce“, povytáhla obočí a oba se zahanbeně začervenali. „Takže vás přinesl sem, za chvíli bude zpátky. Docela rád by s vámi mluvil.“

  „Nemáte hlad? Udělám vám něco k večeři.“ Dvojí záporné zavrtění hlavou byla dostatečná odpověď.

***

  Draco seděl v Harryho oblíbeném křesle v obývacím pokoji a pročítal jednu z jeho knih. Normálně by si na to místo nesedl. Protože je Harryho. Ale on byl lepší možností, než aby se tam usadila Grangerová. Ta zrovna nadšeně pročítala tituly knih jeho kmotra. Přistihl se přitom, jak strnule hledí na její nadšený obličej. Samozřejmě, že když si to uvědomil, tak se odvrátil a místo toho se střetl s pohledem Lily. Ta se na něj – k jeho naprostému zmatení – smutně, až soustrastně usmála.

  Opravdu nechápal ženy, a už vůbec ne ty z mudlovských rodin.

  Z jeho rozjímání ho vytrhl zvuk dveří a tichý, docela nepřátelský rozhovor. O chvíli později se Lily zvedla, aby se přivítala se svým mužem, který se objevil ve dveřích pokoje, následovaný Moodym. Ten si začal pokoj okamžitě prohlížet tím jeho pošahaným okem.  

  „Takže jsi říkal pravdu Snape, když jsi tvrdil, že jsou ti dva tady.“ Po těch slovech se jak Draco, tak i Hermiona napjali. Snape si jen odfrkl.

  „Pořád mi nevěříš, Moody?“ zeptal se posměšně a políbil Lily na tvář. Ta se na něj mile usmála a pozdravila jejich hosta.

  „Nevěřím špiónům, ani těm bývalým“, zabručel a vešel do místnosti.

  „Nevěříš nikomu, to je ten problém“, odvětil Snape a podíval se na teenagery. „Přesuneme se do kuchyně. Tam je víc místa.“ Pak se otočil a následován zbytkem dospělých odešel do vedlejší místnosti. Draco a Hermiona si vyměnili pohledy a následovali je.

  Kuchyň nebyla o moc větší, ale aspoň se tam všichni měli na co posadit. Draco se podíval na Harryho obvyklé místo, kde sedával a podrážděně si všiml, že se tam usadil Moody. Ten, jakoby znal směr jeho myšlenek, se na něj jen ušklíbl a otočil se k Lily, která mu podávala čaj. S tichým zamručením ho přijal a několikrát nad ním mávl hůlkou. To si vysloužilo pobavené odfrknutí od Lily a podrážděné od Severuse.

  Když se všichni usadili a každý měl v rukou čaj, kromě Draca, který se bál reakce svého žaludku, Moody promluvil.

  „Nevill Longbottom je mrtvý.“

  Lily vydala zvuk mezi vzlykem a zajíknutím. Severus ji musel vzít za ruku, aby jí mohl nabídnout nějakou podporu. Severus sám zůstal netečný, což znamenalo, že už to věděl. Hermiona jen přivřela oči a povzdechla si – což bylo trochu mírné na někoho, kdo stál na světlé straně. Draco sám se cítil šokovaný a dostal strach, strach kvůli Harrymu. Bůh ví, co s ním teď bude, když jejich Vyvolený je mrtvý. Pak mu došla jedna věc.

  Podezřívavě se podíval na Moodyho, který ho – k jeho znechucení – pozoroval oběma jeho očima. Moody nebyl hlupák, moc dobře věděl, že Draco byl Malfoy a věděl, na jaké straně jeho rodina stála. Jako by mu četl myšlenky, Moody se znovu chopil slova.

  „Neříkám to před tebou, protože bych ti věřil kluku. Ale protože vím, že chceš najít mladého Snapea. Vím, ke komu je tvoje rodina loajální. K tomu …“

  „Alastore!“ přerušila ho rozhořčeně Lily a Moddy si začal mrmlat pod vousy něco o nekonečném přerušování.

  „Nicméně. Ty bys nám mohl pomoct toho kluka najít, vzhledem k tomu, že už víme, kdo ho drží.“

  „Moment“, vypískla Grangerová. „Takže Harry je v pořádku? Kde je!?“

  „Klid, slečno Grangerová“, přerušil ji Severus a promnul si nos. „Jediné co víme, je, kdo ho unesl. Už u něj ani nemusí být. Ohledně jeho stavu, víme pouze to, že byl živý ve chvíli, kdy Neville Longbottom zemřel.“

  „Jak to víte?“ zeptala se zmateně.

  „Protože vrah Longbottoma je i Harryho únosce“, odpověděl Moody klidně a usrkl si čaje. „Augusta Longbottomová byla svědkem toho, jak se o něm zmiňoval.“

  „Takže Harryho má jeden ze Smrtijedů Vy-víte-koho“, vydedukovala Hermiona. „Jestli víte, kdo to byl, tak by pak neměl být problém ho najít, ne?“

  „Právě naopak, slečno“, řekl bývalý bystrozor a promnul si stehno, na kterém měl umělou nohu. „To, že známe jeho identitu, vůbec ničemu nepomohlo, spíše naopak.“

  „Alastore,“ ozval se roztřesený hlas Lily. „Kdo … kdo ho drží?“ Severus pevněji sevřel její ruku a odpověděl.

  „Temný pán.“ Bylo zvláštní, že jen tato dvě slova mohla znít jako Harryho rozsudek smrti. Nebo to tak aspoň bylo u Harryho matky, která se potom zhroutila, takže ji musel Severus odvést pryč a dát jí nějaký lektvar na uklidnění. Když se pak posadil zpátky ke stolu, Draco už nedokázal mlčet.

  „Proč by Temný pán unášel Harryho? Na škole je mnoho žáků talentovanějších, silnějších nebo více přikloněných k jeho ideálům, tak proč on?“ Po jeho slovech se všichni na chvíli zamysleli.

  „Tam…“ zaskřehotala Hermiona. „Tehdy v té uličce U Prasečí hlavy“, odmlčela se a přelétla pohledem všechny přítomné, nakonec se její oči zastavily na Dracovi.

  „Tehdy, když jsem…“, její hlas zakolísal. „Harry tam proti někomu stál a mířil na něj hůlkou. Dokonce jsem zahlédla, jak proti sobě seslali nějaká kouzla. Možná to s tím má něco společného.“ Draco se na ni zamračil.

  „Jestli tím chceš říct, že to byl Temný pán v přestrojení, tak tě musím zklamat. Protože, kdyby tomu tak bylo, Harry by byl mrtvý už tehdy.“

  „A jak vypadal, slečno Grangerová, ten muž, kterého jste tehdy viděla?“ zeptal se Severus. „Řekl vám o něm Harry něco?“

  Hemiona se na chvíli zamyslela. „Moc jsem toho z něj neviděla, stál ve stínu. Snad jen, že nebyl o moc vyšší než Harry a nemohlo být mu více než 22 let. Popravdě, Harry o tom odmítal cokoliv říct.“ Pak se otočila na Draca. „Řekl ti něco?“

  „Ne“, zavrtěl hlavou. „Nic, jen naléhal, abych nikdy nechodil sám z hlavní ulice. Nejlépe, abych tu ulici neopouštěl vůbec“, zamračil se. „Myslel jsem, že jen narážel na minulý útok na Prasinky.“

  „Pak už si jen pamatuju, že byl od toho dne hodně zamyšlený a špatně spal.“ Jeho zamračení se ještě prohloubilo. „Několikrát jsem ho dokonce přistihl, jak zírá na ředitele a něco si mrmlá pod vousy. To je vše.“

  Moody zabručel a uchechtl se. Pak se k nim stočil. „A ten den, kdy zmizel, co si z toho dne pamatujete?“

  „Řeknete nám pak, co víte vy?“ zeptala se Hermiona.

  „Jste si jistá, že to chcete vědět?“ zaměřil na ni svůj pohled. „Není to nic veselého.“ Ona jen přikývla. Pak Moody gestem ukázal na Draca, aby začal.

  „Tu noc předtím Harry snad vůbec nespal. Měl jsem pocit, že se chce dokonce vymluvit a zůstat na hradě.“ Na chvíli se odmlčel a zapřemýšlel, jestli jim má říct o čokoládě. Nakonec si to rozmyslel. „Když jsme došli do městečka, docela často se ohlížel. Nakonec jsme šli do jednoho obchodu,“ vyměnil si s Hermionou nenápadně pohled. „Pak jsme zamířili ke Třem košťatům, když mi Harry dal do ruky jeho tašku a se slovy, že je za chvíli zpátky, zamířil pryč. Myslím, že to bylo směrem ke Chroptící chýši. Pak už se neukázal.“

  „Profesoři ve škole přikázali chodit ve skupinkách. Proč jste to ignorovali?“ zeptal se Severus. Nebylo v tom obvinění, ale i tak se mu Draco odmítal podívat do očí.

  „Harry nikdy žádnou situaci nepodceňoval. Nebyl hloupý. Podle mě do toho nechtěl zatáhnout někoho jiného. Vzhledem k tomu, že ten člověk znal celé jeho jméno,“ Hermiona shrbila ramena. „Nejspíš to bral tak, že pokud by se o to nepostaral sám, nejspíš by tak mohl ohrozit vás.“ Draco se opatrně podíval na svého kmotra spod svých řas. „Ty víš, jaký byl.“

  Severus si povzdychl a přikývl.

  „Víte, co se pak stalo?“ zeptala se Hermiona slabým hlasem.

  Moody se na ni podíval a položil prázdný šálek na stůl. „Snape zamířil k Chroptící chýši. Podle stop byl útočník jen jeden a omráčil ho hned u vchodu. Podle dalšího šetření byl Snape přivázaný k židli a mučen.“ Draco si položil hlavu do dlaní a apaticky poslouchal dál. „Bystrozorové přišli na místo těsně potom, co se Temný pán přemístil. Což je několik hodin od jeho zmizení. Od té doby o Snapeovi nemáme žádné informace, až do chvíle napadení Longbottom Manor.“ Když Moody skončil, Draco poznal, že tu část s napadením Longbottom Manor hodně zkrátil. Ale to nebylo to, co mu dělalo starosti.

  „A co tedy potřebujete ode mne?“ zeptal se nakonec. Moody si ho zkoumavě prohlédl. Pak promluvil.

  „To je jednoduché…“

***

  Harry si setřel pot z čela hřbetem ruky a nasypal do svého svázaného trička další kus rozdrcené zdi. Musel se přiznat, že jeho plán původně vypadal mnohem snadněji, než jak se jevil teď. Jediná věc, která ho nutila trpělivě pokračovat, byla tvrdohlavost.

  Vzal do ruky tričko a přešel s ním do koupelny, kde jeho obsah vysypal do záchodové mísy. Naštěstí tahle toaleta nebyla taková, na jakou byl zvyklý - se splachovadlem a tak - ale fungovala na principu, že když sklopil víko od záchodu, vše nehlučně zmizelo. Což mu usnadňovalo práci.

  Pokud jste za sebou nezanechávali nepořádek, kterého by si domácí skřítci všimli, dala se rostoucí díra ve zdi za čelem postele jednodušeji zamaskovat. Proto to všechno házel do záchodu. Opravdu si připadal jako nějaký zločinec z jednoho toho amerického filmu, na kterém byl se strýčkem Jamesem v kině.

  Když už myslel na Jamese, tak si vzpomněl i na svého malého bratrance. Malý Dudley Potter bude mít už brzy desáté narozeniny. A i přesto, že jeho otec byl moták a matka mudla, tak z něj roste pořádný rošťácký kouzelník. Harry nepochyboval, že půjde do Nebelvíru. Ten kluk měl víc odvahy než rozumu, i když zezačátku měl obavy, že z něj vzhledem k jeho výchově vyroste rozmazlenec. Opravdu, teta Petúnie umí být velmi, velmi milující matka.

  Harry se s uchechtnutím přesunul k umyvadlu a opláchl si obličej studenou vodou. Voda byla tak osvěžující, že se ji ani neobtěžoval utřít ručníkem z tváře a šel rovnou pokračovat v ‚kopání‘ cesty ven. Někdy, když už z toho byl opravdu unavený a chtěl to vzdát, vsugeroval si myšlenku, že je za tou zdí sklad s čokoládou. Avšak teď, když tu díru v podstatě už jen rozšiřoval, myslel na to, jak se těší na svou rodinu, na Draca a zatraceně - i ta šprtka Grangerová mu chyběla.

  Se zakřupáním zad se protáhl a podíval se na hodiny. V tu chvíli ztuhl a v duchu se proklel. Zapomněl kontrolovat čas a Riddle by tu měl být do pěti minut. Proto rychle přisunul postel ke zdi, schoval pod madraci své nářadí – skládající se s příboru (většinou lžíce, nejvíc vydrží) a polorozpadlého trika na přenášení suti. Pak rychle skočil pod sprchu, aby ze sebe dostal prach. Ani ne za minutu vyšel ze sprchy a v rekordním čase se osušil a natáhl na sebe své ‚vězeňské‘ oblečení, které mu domácí skřítkové přinesli. Vešel do pokoje s ručníkem na mokrých vlasech a posadil se na postel. Pak se podíval na hodiny. Za třicet sekund.

  Rozbušilo se mu srdce a zrudly mu tváře. Opravdu, začínal se chovat jak pitomá puberťačka. Je sice pravda, že mu Tom svým způsobem imponoval, ale to bylo ve světlých chvílích, kdy se na něčem shodli. Což byl jeden případ ze sta. Navíc k tomu byl Tom ještě velmi pohledný…

  Podělaný Stockholmský syndrom.

  Nechtěl si však přiznat, že tenhle syndrom fungoval na trochu jiných principech. Především, že by na něj neměla trpět osoba, kterou její věznitel docela pravidelně mučil.

  Prohrábl si své dlouhé vlasy a ačkoli byly ještě mokré, sepnul si je na týlu. Pak jeho pohled znovu spočinul na hodinách a on se zamračil. Měl zpoždění.

  Tom nikdy nechodil pozdě.

  Harry začal mít špatnou předtuchu, že se něco děje. Čekal ještě pět minut, pak zavolal domácího skřítka. Ten se objevil jen na pár sekund s tím, že mu přinesl oběd a předal zprávu, že jeho pán je dnes zaneprázdněn.

  Nepřijde. To znamená, že je tu více než padesátiprocentní možnost, že není v budově.

  To byla jeho šance.

  Podíval se na oběd a na chvíli uvažoval, jestli se má zdržet a něco sníst. Nakonec – vzhledem k jeho únavě – se rozhodl něco sníst. Pak už se nijak nezdržoval, odtáhl postel a prohlédl si otvor. Byla tu velká pravděpodobnost, že by se jí už protáhl, ale nechtěl riskovat, že se zasekne a někdo ho bude muset vyprostit. Všechna ta práce by byla zbytečná. Proto dalších pár hodin trávil rozšiřováním díry. A protože se tentokrát neobtěžoval s odnášením kusů zdiva, tak toho stihl mnohem více. Přitom však měl pocit, že ten pitomý vzor, vyrytý na rukojeti lžíce, už bude mít navždy obtisknutý v dlani. 

  Prsty měl ztuhlé takovým způsobem, že měl pocit, že se snad rozpadnou, když s nimi pohne. Ruce a záda ho námahou pálily, ale nakonec se podařilo. Měl otvor dost velký na to, aby se dostal na druhou stranu. Koutkem oka zkontroloval čas. Měl přesně dvě hodiny a čtvrt, než mu přinesou večeři. Naposledy se rozhlédl po pokoji a prolezl dírou ve zdi do vedlejšího pokoje.

***

  Draco nervózně procházel chodbou Malfoy Manor až došel do svého pokoje. Tam se unaveně posadil na svou postel a složil hlavu do dlaní. Moodyho plán byl bláznovství. Bude mrtvý dřív, než řekne ‚Famfrpál‘, jak kdysi řekla profesorka Hoochová - i když v jiné souvislosti.

  Jeho hlavním úkolem je, dostat se do panství Temného pána. Což je to nejtěžší, vzhledem k tomu, že nemá Znamení zla. Ale existují i jiné způsoby, například pomocí domácích skřítků Temného pána. Každá rodina znala jméno jednoho jeho skřítka, který rychle předával zprávy v případě nouze nebo vás přemístil rovnou k Temnému pánovi. Tahle možnost se však využívala jen zřídka.

  On sám se však neodvažoval skřítka Temného pána kontaktovat. Nemohl si dovolit, aby o jeho proniknutí do jeho panství někdo věděl. Ale existoval ještě jeden způsob. A o tom věděl jen on sám … popravdě to bylo docela absurdní.

  „Dobby,“ zavolal Draco a sledoval, jak se před ním objevila jeho vstupenka do sídla Temného pána. Jak jinak se tam dostat, než díky skřítkovi sloužícímu Malfoyovým, ale věrnému Harrymu Snapeovi? Ten skřítek by se pro něj nechal i rozkrájet. Někdy mu bylo Harryho docela líto. Dobby byl totiž někdy až příliš horlivý.

  „Pane Draco, pane. Co by pro vás mohl Dobby udělat, pane?“ zeptal se pokorně skřítek. Draco si přitom všiml, že žmoulal potítko na ruce. To kdysi dostal od Harryho a ten tvor ho od té doby nedal z ruky.

  „Dobby, chci, abys mě přemístil na místo, kde drží Harryho. Je to v sídle Temného pána. Dokážeš to?“ Poslední otázka byla sice zbytečná, ale i tak se raději zeptal.

  Dobby začal horlivě kývat hlavou. „Teď, když pán řekl, kde pán Harry je, pro Dobbyho to není problém, pane. Dobby je dobrý skřítek, Dobby vás tam dostane.“ Ani to nedořekl, chytil Draca za ruku a s puknutím byli pryč. 

***

<<<Předchozí kapitola<<<>>>Další kapitola>>>