03. Kapka naděje - 2/2 (KONEC)

Závislost: 03. Kapka naděje 2/2 (autor Jutaki)

Beta: Nade

Děkuji za komentáře všem, co komentovali celou povídku: Nade, bibi, bacil, anonymka9, kali, Lafix, Jenny, Černá Kočka, Clowers, Saskya, smith, Charli, Katie11, Zuzana, Pajčas a Rejsek009.

Taky bych chtěla říct, že tato povídka je historicky první povídka, kterou jsem dopsala. Je to úžasný pocit, že jsem se aspoň s jednou povídkou dobrala k vítěznému konci. :-D

Přeji Vám hezké prázdniny... Jutaki AiShine

***

  Harry se protáhl otvorem a s úspěchem konstatoval, že si jen roztrhl košili na rameni. Vylezl zpod stolu, kam jeho průchod vedl a oprášil se. Pak se rozhlédl, aby se konečně dozvěděl, kam jeho cesta ven vedla.

  Pokoj pro hosty.

  Nic moc překvapujícího. Přešel k šatní skříni a zvědavě ji otevřel, jestli tenhle pokoj někomu patřil. Vevnitř nebylo nic, až na jednu košili, kalhoty a černý plášť s kapucí. Pokoj nikdo neobýval, ale přitom byl připravený na náhlé použití. Vydal se potichu ke dveřím a chvíli poslouchal, jestli za nimi někdo nestojí.

  Nikde nikdo.

  Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Pomalu vykoukl a zhluboka si oddechl, když na chodbě opravdu nikdo nebyl. Tiše za sebou zavřel dveře a vydal se chodbou, která ho dovedla ke schodišti. Sešel po schodech dolů a dostal se do haly. I zde nikdo nebyl, což mu přišlo podezřelé, ale teď nemohl couvnout. Potichu se přesunul k hlavním dveřím a sáhl po klice.

  Bylo zamčeno.

  Jen taktak se ovládl, aby nevykřikl frustrací. Byl tak blízko. Po chvíli se však vzpamatoval. Měl čekat, že to nebude tak jednoduché. Proto mu nezbývalo, než to tu prozkoumat.

***

  Dobby Draca přemístil do koupelny nějakého pokoje. Pak se uklonil a zmizel. Draco jen zavrtěl hlavou a rozhlédl se po pokoji. Koupelna byla příliš luxusní na vězení - k jeho podráždění – ale ne dost na to, aby patřila Temnému pánovi – k jeho úlevě. S hůlkou v ruce otevřel dveře a vešel do pokoje. Byl prázdný a víceméně čistý, pokud nepočítal postel v divném úhlu, ale to ignoroval a šel k dalším dveřím, které vedly na chodbu. Na chvíli k nim přitiskl ucho a poslouchal, jestli někdo nečeká na druhé straně.

  Když po dvou minutách nic nezaslechl – raději však počkal ještě další dvě – zmáčkl kliku, ale zjistil, že je zamčeno. Na chvíli ho zaplavila panika, že už třeba zjistili jeho přítomnost a zamkli ho tu, ale pak se musel poklepat na čelo. I na Malfoy manor byla většina pokojů zamčena, i když v nich nebylo nic důležitého. Proto zkusil všechna odemykací kouzla. Žádné však nefungovalo. Vyčerpaně se posadil na kraj postele a prohrábl si vlasy. Cítil se ztracený a k ničemu.

  Začal šoupat podrážděně nohama po koberci. K jeho překvapení cítil, jakoby měl pod sebou spíš štěrk než měkký koberec. Podíval se na zem a teprve teď plně zaregistroval nepořádek přicházející z pod postele.

  Zamračil se a šel se podívat, co to má k čertu znamenat. Když však uviděl díru ve zdi, nohy se mu podlomily, dřepl si na zadek a začal se třást potlačovaným hysterickým smíchem.

  Harry tu byl.

  Pak se však rozzuřil. Proč ten pitomec nepočkal, až ho zachrání!? On tu kvůli němu riskuje život, ale samozřejmě, pan Snape musí všechno dokázat sám. Ale tentokrát ne! Dokáže tomu blbcovi, že Draco Malfoy má koule.

  Draco si rozepnul hábit a hodil ho na zem, skrývajíc červenání nad divokostí jeho posledních myšlenek. Nakonec prolezl dírou ve zdi.

***

  Harry už stačil prohledat všechny pokoje v přízemí. Nic tam však nebylo, většina pokojů byla dokonce úplně prázdná. Proto začal systematicky prozkoumávat i horní pokoje. První dveře vedly do další prázdné místnosti. Další vedly překvapivě do knihovny. Místnost byla magicky zvětšená. A přestože věděl, že v této místnosti nic nebude, podvědomí ho vtáhlo dovnitř. Musel uznat, že i Bradavická knihovna byla zanedbatelná v porovnání s tímhle.

  Zahnul za jeden z regálů, který rozděloval celou knihovnu a ohromeně se zarazil, když spatřil těžce oddechujícího Toma na kanapi. Harry se rychle schoval za regál knih a mezerou mezi knihami sledoval, jak domácí skřítek nalévá Tomovi do úst nějaký lektvar, po kterém se mu viditelně ulevilo.

  Nakonec skřítek s tichým ‚pop‘ zmizel a zanechal Harryho s Tomem samotného. Harry se už chtěl otočit a utéct, když si všiml předmětu, který ležel na stolku u kanape. Stáhl se mu krk, když poznal svou hůlku. Potichu se tedy začal přibližovat k Tomovi. Měl štěstí, že na tak starou budovu tady byla poměrně kvalitní podlaha, která nevrzala. Nakonec se mu podařilo svou hůlku nehlučně vzít.

  Byl to nepopsatelně úžasný pocit znovu cítit svou hůlku v rukou, jak mu spokojeně předla v dlani. Úlevně vydechl a pohlédl na druhou hůlku na stolku.

  Tomova hůlka.

  Zvědavost mu nedala už od chvíle, kdy se jejich kouzla poprvé propletly, a když zjistil, že pro Toma jeho hůlka pracovala, jako kdyby byla jeho vlastní. Pohlédl na Toma, aby se ujistil, že stále spí a špičkou prstu se přitom dotkl jeho hůlky. I tak letmý dotek mu stačil na to, aby jím proběhlo mravenčení. Tahle hůlka nebyla jeho, to bylo jasné, ale přitom se s ní cítil tak…

  „Harry,“ v tom nekonečném tichu mu to připadalo jako výstřel s pistole. Dokonce i Tom sebou ze spánku trhl. Harry se prudce otočil a pohlédl na Draca, který už se nadechoval k dalším slovům.

  Harry začal zběsile kroutit hlavou a přitiskl si prst k ústům. Draco ho naštěstí pochopil a naprázdno zaklapl pusu. Harry se k němu rychle přesunul zapomínaje na Toma a tahal Draca na chodbu. Ten ho bez ptaní následoval.

  Hned, jak se za nimi zavřely dveře, padla na něj váha několika desítek kil. „Ty pitomče. Idiote. Jak se opovažuješ nechat se unést Temným pánem, ty kreténe.“ Harry na místě ztuhl, krve by se v něm nedořezal.

  „Počkej chvíli. Temným pánem?“ zeptal se ohromeně Harry. Pak zavrtěl hlavou. „Ne. Na to teď není čas, musíme se odsud dostat“, řekl a začal se rozhlížet, kam dál.

  „Oh, tohle už nech na mě, jo?“ ozval se potměšilý hlas Draca. Harry se na něj nedůvěřivě podíval.

  „Dobby.“ S prásknutím se před nimi objevil domácí skřítek, který však při pohledu na Harryho začal vydávat tolik hlasitých pazvuků, až se z toho Harrymu i Dracovi zježili všechny chlupy na těle.

  „Ne, Dobby. Na přivítání teď není čas. Musíš nás odsud dostat!“ slyšel říkat Draca naléhavým hlasem. Ohlédl se.

  Poslední, čeho si byl Harry vědom, než ho Dobby chytil za zápěstí a přemístil pryč, byl ostrý pohled rudých očí.

***

  Harry se svalil na koberec, následovaný Dracem, který se začal hystericky smát. Po chvíli se k němu přidal i Harry. Trvalo jim několik minut, než se uklidnili. Ale oba byli příliš unavení, než aby se zvedli a tak vedle sebe jen tiše leželi a dívali se do stropu. Harryho výhled však zastínil Dobby, který se nad ním sklonil.

  „Dobby, je moc rád, že pán Harry je zpátky z toho hrozného místa, pane“, řekl dojatě skřítek a tahal se přitom za uši.

  „Děkuji Dobby, taky jsem rád“, usmál se na něj a sledoval, jak se Dobby rozzářil, uklonil se a zmizel.

  „Vážně, Snape, jak to děláš, že tě úplně všichni zbožňují?“ odfrkl si Draco a začal se namáhavě zvedat na nohy.

  „Jak jsi vůbec zjistil, kde jsem?“ zeptal se Harry.

  „Nezjistil. Řekli mi to Severus s Moodym, že tě zajal Temný pán a …“

  „Počkej! Myslíš to vážně, jako… chceš říct, že Tom je Ty-víš-kdo?“

  „Tom? Tom?! Tys… tys mu říkal, To… Jak to, že ještě žiješ Harry. Bože!“ Draco začal panicky osahávat všechny jeho končetiny, jako by nemohl uvěřit svým očím.  

  „Vykašli se na to Draco. Chci domů, vezmi mě domů.“

***

  „To byla hloupost Moody, poslat tam Draca“, prohlásil Severus a přecházel po kuchyni.

  „Nesvaluj všechnu vinu na mě. Nijak jsi mu v tom nezabránil. Jedeš v tom taky“, ušklíbl se Alastor a upravil si protézu. „A ten kluk je jediný, kdo to udělat může, nijak jsem se nezmiňoval o úspěchu.“

  „Jak to můžete říct, vždyť …“, začala Hermiona, ale přerušilo jí náhlé vzplanutí krbu a ze zelených plamenů vypadly dvě postavy. Její oči se naplnily slzami, když sledovala Harryho, který se pokoušel vyškrábat na nohy.

  Mezitím byl Harry, který se stále bezvýsledně potýkal se zemskou gravitací, vtažen do objetí svého otce. Harry mu objetí nadšeně opětoval. Nakonec – ani nevěděl jak – skončil posazený za stolem s čajem v ruce.

  Harry pohlédl na Alastora Moodyho, který ho velmi pečlivě zkoumal.

  „Myslím, že bude nejlepší, když začneš od začátku, mladý Snape. A nejlepší bude, když nic nevynecháš“, řekl Moody. Jeho slova si vysloužila zavrčení od jeho otce, ale jinak nijak neprotestoval.

  Harry si povzdechl. Nechtěl se vrátit jen proto, aby ho tu Pošuk Moody vyslýchal. „No, začalo to prvním Prasinkovým výletem po tom útoku. Šel jsem zrovna kolem Prasečí hlavy, když tam někdo na někoho seslal Imperius. Všiml si mě a snažil se mi změnit paměť. Bránil jsem se a tak se stalo, že se z nějakého důvodu naše kouzla propletly. Překvapilo nás to oba. Nakonec jsme se rozdělili s tím, že věděl mé jméno…“

  „Je mi to líto Harry. Nechtěla jsem…“

  „To je v pořádku, Hermiono. Nic ti nevyčítám“, usmál se na ni Harry. Otočil se k Moodymu a pokračoval v příběhu.

  „Věděl jsem, že dokud budu mlčet o tom Imperiu, tak do toho nezatáhne nikoho dalšího.“ Tímhle prohlášením si vysloužil velmi nepříjemné zamračení od svého otce, ale naštěstí ho nijak nepřerušil. Jeho pohled však pochopil. Budou o té věci mluvit později. „Ten den, kdy mě unesl, jsem ho zahlédl na ulici. Díval se na mě a pak kývl hlavou, abych ho následoval. Došli jsme do Chroptící chýše, kde mě omráčil“, na chvíli se odmlčel. Moody toho využil a chopil se slova.

  „Podle stop tě mučil. Je to pravda?“ Harry kývl hlavou. „Co po tobě chtěl? Informace?“

  „Nechtěl informace. Myslím, že mě ani nechtěl mučit.“ Moody pozvedl obočí. „Plivl jsem na něj“, řekl s pokrčením ramen. Reakce přísedících byla různá. Naprosté zděšení od Draca. Obdiv od Hermiony, ale samozřejmě skrytý za nesouhlasem. Hrůzu od jeho otce a pobavení od Moodyho. „Šlo mu o tu anomálii, kterou provedla naše magie a taky…“

  „Taky?“ pobídl ho bývalý bystrozor.

  „Dotkl jsem se jeho hůlky. Byla velmi podobná té mé. Reagovala na mě, jako by byla má vlastní, ale přesto byla v něčem úplně jiná. A to samé tvrdil, když se dotkl on mé hůlky. Nechápu to“, podrbal se zamyšleně na hlavě a napil se čaje.

  „A co dál?“

  „Mučil mě. Seslal na mě několikrát Cruciatus. Nikdy jsem nezažil něco tak příšerného. Opravdu. Nakonec jsem omdlel. Když jsem se probudil, byl jsem v místnosti, která se stala mým vězením, než jsem se odtamtud dostal.“

  „Opravdu? Myslel jsem, že tě zachránil mladý Malfoy“, zeptal se Moody a pohlédl na Draca, který se uchechtl.

  „Ten blbec se pomocí příboru prokopal zdí do vedlejší místnosti“, vysvětlil Draco. „Našel jsem ho zrovna, jak se snažil najít hůlku, aby se dostal ven z panství.“ Moody se zachechtal.

  „A našel si ji?“ zeptali se ho nakonec. Harry pokýval hlavou.

  Dalších několik minut se ho Moody ptal na nejrůznější věci ohledně Temného pána. Žádné důležité informace však o něm říct nemohl. Až na jednu věc.

  „Když jsem To… Když jsem ho viděl na posledy - než se objevil Draco - nevypadal dobře. Nebyl zraněný, ale vypadal hodně vyčerpaný. … Nevíte, čím to mohlo být?“ Jeho otázka si vysloužila mlčení od ostatních. Byl to jeho otec, který se mu rozhodl odpovědět.

  „Je to ze souboje s Nevillem Longbottomem“, řekl na konec a podíval se do Harryho očí. Jako by četl Harryho myšlenky, dodal: „Mladý Longbottom je mrtvý.“

***

  Druhý den se Harry probudil s bolestivým zasténáním. Nejdřív ho napadlo, že se na něm včera Riddle zase vyřádil, ale pak mu došlo, že ho ten den ani neviděl. Jeho radost však přehlušila bolest jeho těla. Bylo to, jako by na něj někdo včera seslal Crucio. S obtížemi se posadil a povzdechl si. Jak se zdá, útěk od Riddla zdaleka nic nevyřešil. Podíval se na noční stolek a v duchu doufal, že na něm budou jako vždy lektvary, které mu tam nechával na úlevu od bolesti. Samozřejmě, kromě jeho hůlky a lampičky, byl noční stolek prázdný.

  Otevřel pusu, aby někoho přivolal, ale vydal sotva slyšitelné zachrčení. V duchu zaklel. Promnul si jizvu na krku, která ho nesnesitelně pálila. Přitom zvažoval možnost, že se dobelhá ke dveřím. Avšak při pokusu vstát musel svůj nápad hned zamítnout.

  Někdo zaťukal na dveře. Vzhledem k tomu, že nemohl mluvit a sotva se udržel vsedě, se modlil, aby dotyčný otevřel i bez jeho pozvání. Tak se Draco většinou choval. Ten ale včera večer odešel po tom, co se Harry přivítal se svou mámou, která do té chvíle o té jejich záchranné misi neměla nejmenší ponětí. Naštěstí byla příliš šťastná, než aby otci vynadala za to, že nechal jít Draca do tak nebezpečné situace.

  K Harryho úlevě se dveře pomalu otevřely, načež dovnitř vstoupil jeho otec. Ten na první pohled poznal, že je zle a přispěchal k němu právě ve chvíli, kdy jeho tělo svou vlastní váhu neudrželo a zhroutilo se rovnou do otcovy náruče.

  „Co ti je?“ zeptal se chraplavě a vytáhl hůlku.

  „Bo-… bolí to“, zasténal Harry a sípavě se nadechl.

  „Kde všude, Harry? Řekni kde?“ ptal se ho naléhavě a položil ho na postel.

  „Všude“, vydechl a sledoval, jak nad ním otec mává hůlkou.

  Další dvě hodiny strávil v bolestech pod nejrůznějšími hůlkami léčitelů. Jeho stav se přitom zhoršoval. Bolest neustávala, naopak se zhoršovala, k tomu začal mít horečky a nakonec halucinace. Podle toho, co zaslechl ve svých světlých chvilkách, jeho stav se bude ještě zhoršovat.

  Nakonec mu bylo tak zle, že buď ztratil vědomí, nebo ho uspali.

***

  Bylo mu příšerně.

  Ne… Bylo mu ještě hůř.

  Měl pocit, že ho někdo smažil, pekl, dusil, drtil a bůh ví co ještě.

  „Vstávej.“ Ozval se cizí hlas a ne zrovna moc vlídně. „Vím, že mě slyšíš. Nenuť mě to opakovat.“

  „Oh přestaň, skus to říct trochu vlídněji, víš jak mu teď je.“ Ozval se další úplně cizí hlas na jeho obhajobu. „Ale má pravdu víš,“ tentokrát byla slova znovu zaměřena na něj. „Aspoň otevři oči.“

  Harry nakonec poslechl a s námahou otevřel pomalu jedno oko a po chvíli i to druhé. Nepatrně se rozhlédl kolem a zjistil, že leží v kroužku několika lidí – oh – a obrovského psa.

  „Co … Kdo jste? A kde to jsem?“ optal se pomalu a pokusil se pohnout rukou. S bolestivým zasyčením toho nechal.

  „Jsme přátelé,“ řekl zelenooký muž s brýlemi a jizvou na čele. Beznosý podivín vedle něj podrážděně protočil rudé oči, ale nijak nezasahoval. Harry si mohl tipnout, že ten nepříjemný hlas patřil jemu. „A nedá se říct, kde přesně jsme, takže tuto otázku přeskočíme.“ Usmál se na něj a Harry zmateně kývl hlavou.

  „Co tady děláme?“ zeptal se a rozhlédl se kolem. Vyla to nějaká zvláštní místnost a lavicemi.

  „Čekáme na Toma, štěně.“ Promluvil pes a Harry sebou trhl. Než však mohl Harry upozornit na fakt, že pes mluví, došla mu jeho slova.

  „Toma? A co když se neobjeví?“

  „Zmizíme.“ Povzdechla si rusovlasá dívka a povědomý chlapec s ostýchavým pohledem a divnou kytkou na klíně, kývl hlavou v potvrzení.

  „Aha. Takže zmizím taky?“ zeptal se zmateně Harry.

  „Ne. Zemřeš.“ Při těch slovech mu přeběhl mráz po zádech.

  „Takže… on mi chce pomoc? Proč by to dělal. On je Temný pán.“

  „To ano.“ Řekl beznosý samolibě a pak ho probodl pohledem. „Pokud však před ním neutečeš, bude ochoten ti pomoct.“ Harry chtěl něco namítnout, ale muž s brýlemi ho zarazil.

  „Má pravdu. Pokud ho necháš, tak ti pomůže.“ Pak se na něj vlídně usmál. „Nezapomínej, že i Temní pánové jsou lidé.“ Beznosý si odfrkl, ale všichni to ignorovali.

Harry se nad tím zamyslel a pak pokýval hlavou.

***

  Harry se s prudkým nádechem probudil. Jeho tělo se třáslo námahou, ale bylo mu o trochu lépe než předtím. Pokud nepočítal dusno, které mu trhalo plíce. Malátně se postavil a došel k oknu. To otevřel a vyklonil se, aby se mohl zhluboka nadechnout chladného nočního vzduchu.

  Pár minut se zavřenýma očima jen nosem vdechoval čerstvý vzduch, když dostal nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Pootevřel oči a začal nenápadně prohledávat noční ulici, když v tom zahlédl malou lahvičku na kamenném sloupu u plotu. Byl si stoprocentně jistý, že tam před chvílí nebyla. Na druhou stranu si byl jistý, že obsah lahvičky byl stejný, jaký mu podával Tom.

  No super. Pomyslel si. Nejspíš ho chtěl vylákat ven. Pravděpodobně samotná ta lahvička mohla být přenášedlo. Užuž se chtěl otočit a vrátit do postele s tím, že se mu to prostě jen zdá, když v tom si vzpomněl na slova beznosého individua v jeho snu.

  „Pokud však před ním neutečeš, bude ochoten ti pomoct.“

  To je pravda. Neuteče. Nejenže by ho všude našel, ale on před ním nechce utíkat, jako nějaký posera, co se ho bojí. Nebál se ho předtím, tak nezačne ani teď.

  Neslyšně se snažil sejít ze schodů. Doufal, že už všichni budou spát, ale k jeho smůle slyšel z kuchyně hlas svého otce a Pošuka Moodyho. Bylo jasné, že kolem nich neprojde bez povšimnutí. Naštěstí pro něj. Dveře do obývacího pokoje byly blíže k němu a když nebude dělat randál, tak se mu nějak podaří dostat ven oknem.

  Vešel do obýváku a podíval se na okna. S úlevou zjistil, že zadní okno je otevřené, aby se tu mohlo vyvětrat. Vydal se k němu, lehce proklouzl pod záclonou. Zkontroloval si, jak vysoko je okno od země. Metr dvacet. Nic hrozného, i na jeho současný stav.

  Přehodil jednu nohu a skrz zuby bolestivě nasál vzduch. Šel na to moc rychle. Několikrát se musel zhluboka nadechnout, než přehodil i druhou nohu. Pak už se jen s pevně zaťatými zuby spustil na zem. Na chvíli zůstal pod oknem, aby to nejen vydýchal, ale aby zkontroloval, že si toho nikdo v domě nevšiml.

  Všude byl klid. Obešel proto dům a přešel k zadním vrátkům, u kterých ležel ten lektvar. Stačilo se natáhnout a vzít si ho, ale podvědomě cítil, že si ten lektvar musí nějak zasloužit. Zhluboka se nadechl a nehlučně otevřel vrátka, kterými prošel se vztyčenou hlavou. Nesměřoval však k lektvaru. Ten schválně bez ohlédnutí minul a směřoval do stínu stromů na opačné straně ulice.

***

  Moody byl pohodlně usazen v kuchyni rodiny Snapeů, až měl Severus chvílemi pocit, že už se ho nikdy nezbaví. Popravdě tohle bylo poprvé, co s ním byl v jedné místnosti tak dlouho. Ale bývalý bystrozor mu tolik starosti nedělal. Naopak ho tu měl radši, než Albuse Brumbála, vesele usazeného vedle jeho ženy.

  „Severusi, pověz nám prosím, jak je na tom Harry?“ Chopil se slova Brumbál a vlídně na něj zamrkal. Snape měl chuť jeho fasádu ala milovaný dědeček nejraději poplivat. Jediné, co mu bránilo říct mu něco urážlivého, byl stav jeho syna.

  „Harry je otrávený jedem zvaným ‚Kapka naděje‘.“ Moody pozvedl znechuceně obočí. Oba si očividně o tom názvu mysleli své. „Protilátku samotnou je jednoduché uvařit, pokud však znáte poslední ingredienci, která byla do jedu přidána. Problém je v tom, že ta ingredience může být jakákoli a přitom nijak neovlivnit účinky jedu. Na druhou stranu ta přísada musí být přítomna v protilátce, jinak se proces otravy dvojnásobně zrychlí.“

  „Existuje nějaký způsob, jak zjistit, jaká přísada byla v konečné fázi přidána?“ zeptal se ho zamyšleně Brumbál a prohrábl si dlouhý stříbřitý plnovous.

  „Ne. A pokud ano, neexistuje možnost, že bychom to stihli včas,“ odpověděl s povzdechem.

  „Kolik mu zbývá času a jak jed bude dál postupovat?“ zeptal se Moody a zkontroloval modrou zářící kouli uprostřed stolu. Byl to nejúčinnější způsob, jak zjistit jestli někdo vstoupil nebo odešel z vyhraněného pozemku.

  „Jeho stav by se teď měl začít postupně zlepšovat. Podle toho se také ten jed jmenuje. Většina lidí si myslí, že to nejhorší mají za sebou. Opak je pravdou. Dvanáct hodin po náhlém zlepšení zdravotního stavu čeká dotyčného smrt na zástavu srdce.“ Lily se při těch slovech zachvěla.

  „Zdá se, že nás Voldemort zase převezl. Nejdříve Neville a teď Harry,“ povzdech si teatrálně ředitel a spráskl ruce. Severus tiše zavrčel, když mu došla Brumbálova slova. Starý blázen už Harryho definitivně odepsal.

  „Harry ještě není mrtvý, Albusi,“ promluvila tiše Lily, ale přesto její hlas nepostrádal odhodlání. Brumbál se na ni jen smutně usmál a pokýval hlavou.

  Brumbál snad v tu chvíli chtěl i něco říct, ale přerušil ho Moody, který vykřikl: „Barva se změnila. Je zelená, Snape musel opustit pozemek!“ Rychle vstal s hůlkou v ruce a vydal se směrem ke dveřím. Všichni ostatní ho po jeho vzoru následovali.

***

  „Přišel jsi,“ líně konstatoval hlas blízko něj. Harry se přitom mírně zachvěl a zkontroloval, že má hůlku v kapse. Nevytáhl ji, nechtěl Toma vyprovokovat.

  „Čekal jsi snad něco jiného?“ zeptal se uštěpačně. V tu chvíli ucítil na krku hůlku a za sebou tichý smích.

  „Stejně drzý. A to i přes to, že ti řekli, kdo Já jsem.“

  Harry si odfrkl. „Snad sis nemyslel, že se začnu před tebou třást strachy.“ Zaplavila ho vlna horka, když ucítil na krku jeho dech.

  „Měl bys,“ vydechl Tom a chytil ho za paži. Harry prudce vtáhl syčivě vzduch přes sevřené čelisti. Vytrhl se Tomovi a otočil se k němu čelem. Jejich nosy byly od sebe sotva pár centimetrů.

  „To je to, co chceš? Abych se tě bál a utíkal před tebou?“ zeptal se ho ostře. Podíval se přitom upřeně do jeho očí a povšiml si, jak při jeho slovech nepostřehnutelně změkly. Ve chvíli to však bylo pryč a on se ušklíbl.

  „Je irelevantní se o tom bavit. Vzhledem k tomu, že nemáš dostatek pudu sebezáchovy, aby ses mě začal bát. Na to už jsme přišli před nějakou dobou, že Harry?“ Tomův úsměšek se ještě rozšířil, když se na něj zamračil. Chtěl už něco odseknout, když v tom ho Tom od sebe prudce odstrčil. Harry s rozšířenýma očima sledoval, jak purpurové kouzlo proletělo místem - kde ještě před chvílí stál Tom - a narazilo do větve stromu, kterou kouzlo proměnilo v hromadu třísek.

  „Jdi od něj, chlapče“, ozval se hlas jeho ředitele a Harry dostal hroznou předtuchu, že tohle nedopadne dobře. Harry se podíval na Toma, který ho pozoroval zpoza stromu, kam se přesunul při tom útoku. Hůlkou přitom seslal nějaký druh bariéry mezi ním a Brumbálem.

  Harry začal kroutit hlavou. „Takhle to nemusí být, Tome.“

  Temný pán se na něj pozorně zadíval, jako by ho viděl poprvé v životě. Pak rychle přes rameno zkontroloval situaci a prohodil směrem k Harrymu: „Ne, Harry. Já jsem svůj výběr udělal už dálno a měnit ho nebudu.“ S kamennou tváří k němu natáhl ruku.

  Harrymu došlo, co tím gestem Tom mínil. Chtěl, aby se přidal k němu. Jenže to on nemohl, ačkoli jeho malá část se nechtěla na nic ohlížet a přijmout jeho nabídku. „Má rodina, Tome. Nemůžu je zradit.“ Jeho omluvný tón nijak nezmírnil náhlou bolest, kterou v očích Temného pána vzápětí vystřídala zuřivost. Nakonec promluvil hlasem tak chladným, že Harry musel o několik kroků ustoupit.

  „Takže, když je zabiju, už problém nebudou,“ řekl s náznakem výsměchu v hlase a nečekaně zaútočil. Brumbál - který s pomocí Moodyho a Jamese strhl Tomovu bariéru - kolem sebe hbitě vytvořil štít, ale kouzlo ho k jeho překvapení minulo. Harry s hrůzou sledoval, jak se jeho matka s výkřikem sesunula k zemi. Otec s jejím jménem na rtech k ní přispěchal, ale tím ze sebe akorát udělal dokonalý cíl pro Temného pána. Harrymu se zatmělo před očima. Jeho matka. Otec.

  V tu chvíli jeho mozek úplně vypnul. Jakoby někdo převzal vládu nad jeho tělem a on byl jen nezúčastněná osoba, co jen přihlížela. Aniž by si to uvědomil, svíral v rukou obrovský odštěpek z větve, s ostrou špičkou. V dalším momentu se prudce pohnul a bezmyšlenkovitě ji zabodl do osoby kousek od něj.

  Nedokončené kouzlo Temného pána vybuchlo na špičce jeho hůlky a vytrhlo mu jí z ruky. Všichni ohromeně sledovali Harryho, kterému se do náruče sesunul těžce oddechující a šokovaný Tom. Nikdo se přitom ani nepohnul. Dokonce i oko Pošuka Moodyho se zastavilo na nich dvou.

  Zvuk policejních sirén probudil ostatní z deliria. Brumbál s Moodym se okamžitě dali do sesílání kouzel na odpuzování mudlů. Raději sebe v tu chvíli vystaví nebezpečí, než aby se do toho připletl někdo nevinný.

  „T-Tome,“ zavzlykal ohromeně Harry. A sledoval, jak na tvář pod ním – která byla stejně ohromená jako jeho – spadlo několik jeho slz. „Tohle… já jsem… tohle ne…“ začal mumlat.

  „Mlč,“ zarazil ho Tom, který už se stačil vzpamatovat z šoku. Sípavě se nadechl a pak se rozkašlal. Harry si v té tmě málem ani nevšiml, že Tom vykašlával krev z poraněných plic.

  Umíral.

  „Víš… víš vůbec, že –es odssoudil kh… sm-ti ta-taky?“ Harry se na něj nechápavě podíval. Nechápal, o čem tu právě mluvil. Někdo za ním ho tiše oslovil. Harry se otočil a spatřil strhanou tvář jeho otce.

  „M-mam –ka?“ zeptal se ho se staženým hrdlem. Pevněji přitom k sobě přivinul umírajícího Toma. Otec – pokud si toho vůbec ve svém stavu všiml – to nijak nekomentoval.

  „Můžu zachránit jenom jednoho,“ řekl otec a krátce se zadíval na lektvar ve své ruce. „Máš v sobě jed, Harry“, dodal na vysvětlenou. Harry se ostře nadechl a prudce se otočil na zídku, kde byl předtím lektvar, který tam Tom nechal.

  Nebyl tam. Byla to iluze, která se už dávno rozplynula.

  Mladík začal prudce vrtět hlavou. „Musíš zachránit matku, zachraň ji,“ řekl a otočil se zpátky k Tomovi, který ho pozoroval skelným pohledem.

  „Pro –i… pro-č…“ zeptal se Tom a z pusy se mu vyřinula krev. „Ži-j.“ Harry zakroutil hlavou. Ruka na jeho rameni ho donutila, aby se znovu odvrátil od Toma.

  „Má pravdu Harry. Musíš žít, tvá matka by si to tak přála.“ Ale on jen začal prudce kroutit hlavou. Raději zemře on.

  „Idio-t,“ rozkašlal se Tom a pak ho nečekaně silně chytil za ruku. „Mo-je kap…ssa. Žij pitom…“ Jeho plíce se plnily krví z rány a tak místo slov začal vydávat chrčivé zvuky doprovázené tichým bubláním. Severus však jeho slova pochopil a sáhl mu do kapes u hábitu, než po chvíli vytáhl malou nevýraznou lahvičku. Hlasitě si oddechl a začal ji násilím nutit Harrymu.

  Ten jí – za doprovodu upřeného Tomova pohledu – vypil. Když se jeho otec ubezpečil, že vypil vše, beze slova se přesunul k jeho matce, u které stál Brumbál a Moody, který se ji snažil udržet naživu.

  Harry je ale nevnímal, prostě jen pevně držel Toma a očima plných slz sledoval, jak z jeho těla odchází život. Do posledního úderu srdce mu Tom pohled opětoval.

  Byl to až Brumbál, který Harryho odtrhl od mrtvého Temného pána. Všiml si přitom, že Tom zemřel s jemným náznakem smutného a ironického úsměvu.

***

  Harry Snape s chladnou maskou na tváři sledoval zástup lidí před ním. Ti všichni přišli, aby mu vyjádřili svou ‚upřímnou‘ soustrast nad smrtí jeho rodičů.

  Blbost.

  Bylo to proto, že jejich hrdina po několika letech vytáhl nos ze svého úkrytu, kde se skrýval před veřejností.

  Jeho matka a otec před týdnem poklidně zemřeli ve spánku. Tehdy v tu osudovou noc, kdy zabil Toma, měl otec připravený lektvar, kterým se měl podělit přesně o polovinu svého zbývajícího života s umírajícím. Původně ten lektvar měl vypít Harry, ale shodou okolností ho potřebovala více jeho matka, než on sám.

  Bylo to už dvanáct let.

  Netečně přijímal další kondolence cizích lidí a na ty, co chtěli nějak upoutat jeho pozornost, něco neslušného zavrčel. Kdo se staral o to stádo ovcí? Vždyť on je ani zachránit nechtěl. Byli mu úplně ukradení.

  Když ty lidi strpěl přes hodinu, prostě se bez slova sebral a přešel k Dracovi, čekajícímu nedaleko od něj. Ten se na něj soustrastně podíval a pak promluvil.

  „Konečně ses od nich utrhl? Už jsem si říkal, že tě odtamtud budu muset nějak dostat. Přeci víš, Hermiona na nás čeká s obědem.“ Chytil ho za loket a začali se prodírat skupinkou lidí, která je obklopila. „Slíbil jsem dětem, že tě dneska přivedu.“

  Draco Malfoy a Hermiona Malfoyová byli jediní dva lidé, se kterýma se ještě stýkal, teď když byli jeho rodiče mrtví. Jinak byl sám. Nikdy se po smrti Toma nepokusil s nikým navázat bližší kontakt. Což všem dělalo velké obavy, ale naštěstí ho do ničeho nenutili.

  „Jak si na tom?“ zeptal se Harry Draca. Mluvil o jeho žaludku. Draco stále míval potíže. Hlavně ve chvílích, kdy se s Harrym něco dělo. Pravda však byla, že ani jeden z nich už nikdy nesnědl jediné sousto z jakékoli čokolády.

  „Zažil jsem horší,“ zněla jeho strohá odpověď.

  Nakonec se jim podařilo prodrat až k nejbližšímu krbu, kterým se dostali na Malfoy Manor. Tam je s úsměvem přivítala Hermiona a v náručí držela nejnovější přírůstek do jejich rodiny. Malého Octavia.

***

  Déjà vu. Opravdu.

  Stál teď před Obloukem smrti a cítil se víc živý než za posledních dvanáct let. Což bylo ironické vzhledem k tomu, že sem přišel spáchat sebevraždu.

  Ale on už prostě dál nemohl. A teď, když Draco a Hermiona měli svou vlastní rodinu a jeho rodiče na něj čekali na druhé straně spolu s Tomem, neměl důvod tu dál zůstávat. Snažil se žít, jak si přál Tom. Jenže jak šel čas, nemohl se zbavit dojmu, že smrt by byla lepší volba.

  Oh… jak zatraceně sobecký byl.

  Stačilo jen pár kroků. Nic víc. Jenže čím déle tu stál, tím více si byl jistý, že v tom bude nějaký háček. Ten fakt dokazovalo už jen to, že Harry v ruce svíral dvě identické hůlky.

  Tu druhou našel, když šel později zpět na místo, kde ho Tom držel v zajetí. Nikomu o svém objevu nikdy neřekl – kromě Olivandera, kterému vymazal paměť potom, co mu nedokázal odpovědět na otázky. I když Draco určitě něco tušil.

  Ale co měl dělat? Tohle se mu zdálo lepší, než dál žít způsobem, jakým žil doteď.

  Jednu z hůlek upustil na zem a zhluboka se nadechl. Udělal pět kroků dopředu.

***KONEC***

<<<Předchozí kapitola<<<

<<<¤>>>

První kapitola