Red Hills - 44.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade
Sláváááá, už jsem tady! Kdo říkal, že o prázdninách bude na překládání spousta času? Člověk míní... a rodina mění.
Děkuji za komentáře (Jenny, Lafix, Gaby, Bobo, bacil, Saskya, Achája, kali, Charli, Zuzana, Anna a Jutaki AiShine) a současně se omlouvám za zdržení. Jestli to zvládnu doladit, další kapitolka tady bude ještě dnes, tak po šesté hodině. ;-)
Užijte si to!

44. kapitola

Magické pochodně vrhaly mihotavé stíny na vnitřek lektvarové laboratoře. Snape zmenšil plamen pod průzračným kotlíkem. Sklo, ze kterého byla nádoba vyrobena, bylo tvrzené dračím dechem, což ho účinně chránilo před poškozením, ke kterému docházelo u cínových nebo železných kotlíku při použití extrémně žíravých substancí. Toto dražší kotle měly ještě dvě, zejména pro Mistra lektvarů, důležité výhody. První byla, že nikdy nedocházelo k reakci s použitými ingrediencemi, takže velmi delikátní lektvary zůstávaly naprosto čisté, a druhá - stejně důležitá - se ukázala být možnost pozorovat procesy změn během vaření. V určitých fázích byl sebemenší rozdíl v zabarvení velmi důležitý a mohl mít vliv na kvalitu připravovaného extraktu. Pro zkušeného lektvaristu bylo běžné, že zdánlivě mírná změna zabarvení byla prvotním znamením, že další kroky již nemají sebemenší smysl, neboť směs požadovaného stavu nedosáhne. To umožnilo šetřit čas a někdy i velmi drahé přísady, které měly být přidány v dalším procesu vaření.

Snape se naklonil a pozorně studoval intenzivně safírovou barvu bublající na dně kotlíku plného substance, na jejímž povrchu se leskly piliny stříbrné barvy, vysrážené v důsledku vaření. Spokojeně se narovnal a otočil se ke stolu. Opřel dlaně o desku stolu a zabodl pohled do objektu, který ležel mezi nimi.

Na čisté, nebarveném plátně ležela Alrauna. Kořen, jehož získání ho stálo výpravu do nejvíce zakázaných oblastí Skandinávie, o čemž nikdo z obyvatel hradu neměl nejmenší tušení. Na rozdíl od mandragor, pěstovaných Longbottomem ve skleníku, byla Alrauna skutečný čarovný kořen, jeden z nejhůř dostupných na trhu. Mezi málo znalými kouzelníky kolovaly legendy, že tato bylina rostla pouze ze spermatu oběšence a vytrhávala se pomocí černého psa, jehož ocas byl přivázán ke kořeni. Křik Alrauny opravdu zabíjel a život zvířete byl jen další obětí, která posílila jeho magické vlastnosti. Legendy také říkaly, že tato nebezpečná rostlina byla prvním prototypem člověka. Že byla stvořena v zemích Edenu, ale jako neúspěšný pokus Boha byla z jeho nebeských zahrad vyhozena. Mocní lektvaroví mistři tomuto příběhu ve skutečnosti nevěřili, ale jak proces růstu kořene, tak způsob sběru, byl neoddiskutovatelný fakt, a proto byla jeho cena tak vysoká.

Severus sáhl po rukavicích z dračí kůže s měkkou černou podšívkou a opatrně si je natáhl na ruce. Z dřevěného stojanu, umístěného na jeho levé straně, vyjmul stříbrný, jako orlí zobák zahnutý nožík a opatrně ho přiložil ke končetinám kořene, který jako žádný jiný připomínal svým tvarem člověka. V jeho tváři se zračilo soustředění a jeho dosud pevně sevřené rty se mírně pootevřely, když začal odřezávat malé, dokonale odměřené kousky. Přitom šeptal zaklínadlo, jehož text byl v kůži vázané knize, kterou měl položenou před sebou na speciálním stojanu. Nohy, ruce, hlavu. Pět kousků, asi tři milimetry na šířku, bylo odloženo na skleněný talíř. Snape pečlivě otřel čepel, kořen znovu zabalil do látky a schoval do okované truhličky.

Do zlatého hmoždíře hodil plody Durmanu, mezi lidmi známý také jako Ježkova palice nebo Čertova buřina. Když ostnaté plody pustily šťávu, přidal listí Pilocarpusu, Stulichy a nakonec semena Náprstníku. Každá ze složek patřila ke smrtelně jedovatým bylinám a už jen nakládání s nimi bylo velmi nebezpečné. Chvíli je třel, až z konce paličky začal stékat hustý, výrazně vonící sirup. Širokou manžetou rukávu otřel pot, který se mu perlil na čele a pomocí dřevěné pinzety nabral z talíře drobné kousky Alrauny. Po chvíli se vůně třených složek změnila na ostrou a velmi štiplavou. Zvedl hmoždíř a ve vzdálenosti natažené ruky přelil jeho obsah do vývaru v kotli. Safírová kapalina se zuřivě napěnila a po chvíli se jeho krásná barva změnila na holubí modř. Snape vydechl úlevou, zamíchal pětkrát doleva a pak vypnul hořák. Znovu se podíval do knihy položené na stole, aby se ujistil, že všechno udělal správně a pak vyrazil směrem ke krbu.

.....

„Harry, vzbuď se.“ Někdo mu zatřásl ramenem a přerušil tak jeho krátký, nočními můrami naplněný spánek.

„Co je?“ Rozhlédl se nepřítomně kolem sebe a pohledem se zastavil na Ronovi, který se nad ním skláněl. Hned vedle stála Hermiona a úzkostlivě ho pozorovala.

„To řekni ty, sténal jsi jako zatracenec,“ věnoval mu Weasley ustaraný pohled.

„Zřejmě se mi něco zdálo.“ Prohrábl si zacuchané vlasy a napřímil se na židli, až mu luplo v zádech.

„Ze spaní v téhle poloze dostaneš křivici.“ Hermiona odsunula knihu, která ležela před ním a na stolek postavila šálek horkého čaje. „Volal jsi ho.“

„Koho?“ zeptal se a pohledem uhnul stranou.

„Vždyť víš,“ vzdychla a posadila se na křeslo vedle.

„Já si ty sny nepamatuju.“ Zvedl šálek a opatrně si usrknul z kouřícího nápoje. „Budím se vyděšený, ale nevím, čeho se tak strašně bojím. Je to divné.“ Postavil šálek a několik kapek se rozstříklo po desce stolku. „Já vím, že Draco tam je, ale netuším, kde se to "tam" nachází, nemám představu, jak se "tam" dostal a nevím, jak to "tam" vypadá. Dává to, co říkám, nějaký smysl?“ Tázavě se podíval na své přátele.

„Sorry, kámo, ale pro mě ne, kromě toho, že se ti zdá o Malfoyovi a je to hrozné,“ zavrtěl Ron hlavou a tvářil se při tom stylem: Omlouvám se, že jsem idiot.

„Promiň, Harry, ale taky jsem tomu příliš nerozuměla,“ rozpřáhla Hermiona bezmocně ruce. „Možná jsi jen unavený. Už dva týdny ses pořádně nevyspal. Nepomůžeš mu, když se nakonec sám složíš.“

„Nemám čas na odpočinek. Dracovo tělo vstoupilo do druhé fáze, půl noci jsem mu vyměňoval zábaly.“ Opřel si bradu o ruce a zadíval se na protější stěnu. „Je to děsivý pohled... normální člověk se při horečce zmítá, sténá, odkopává se... víte jak… je prostě neklidný, ale on... On prostě jen leží a nevydává žádné zvuky. Jeho kůže je rozpálená, vlasy má slepené potem a on se ani nehne. V jednu chvíli jsem ho chtěl praštit, prostě mu jednu ubalit nebo ho štípnout, způsobit mu bolest, cokoli, abych vyvolal nějakou reakci. Co to o mně svědčí?“

„Jsi zoufalý a unavený. Nemůžeš se soudit tak tvrdě. Každý z nás by se v určitém okamžiku zhroutil a udělal něco hloupého.“ Hermiona překryla dlaní Harryho ruku a sevřela ji prsty. „Je to tvůj manžel a chceš pro něho to nejlepší.“

„Miona má pravdu, musíš si chvíli orazit. Chápu, že jsi na něho zvyklý, spojuje vás magie a ...“

„Ne!“ Harry vytrhnul ruku ze sevření Hermiony. „Vy tomu nerozumíte! To nemá nic společného s tím, že je můj manžel, nejde o magii, synergii nebo jiné vazby! K čertu s tím vším! Je to o Dracovi, celou dobu jen o něm! Nemůžu ho ztratit, nedovedu si představit, že by jen tak zmizel, odešel z mého života! Miluju ho...,“ dodal tišeji.

„Oh, Harry...“ Hermiona si rukama objala ramena, jakoby jí byla najednou zima. „Je mi to tak líto.“

„Je ti líto, že jsem se zamiloval do Malfoye? Je to tak hrozné?“ podíval se na ni zlostně.

„Ne, kámo, je jí to líto, protože to pro tebe musí být zatraceně bolestivé,“ poplácal ho Weasley rozpačitě po zádech. „Snad si nemyslíš, že Draca stále považujeme za nutné zlo?“

„Já vím, omlouvám se. V poslední době jsem dost podrážděný.“

„Taky bych byl, kdyby byl někdo, koho miluju, jednou nohou v hrobě.“ Ron si rozpačitě prohrábl střapaté vlasy.

„Rone!“ Hermiona na něho vrhla rozhněvaný pohled. „Jak můžeš...“

„Nech ho.“ Harry zaklonil hlavu a bloudil pohledem po klenutém stropě místnosti. „Má pravdu. Začínám si myslet, že jsem v posledních dnech žil v bludech. Třeba má Snape pravdu a neexistuje řešení, není záchrana. To jenom já se nechci vzdát a tím prodlužuju jeho utrpení.“ Vstal, odstrčil židli a odešel od stolku zavaleného knihami. „Půjdu k němu.“

Mlčky sledovali, jak – šouravým krokem - odchází do ložnice. Svěšená ramena, ruce vražené hluboko do kapes kalhot. Celé držení jeho těla nasvědčovalo, že je krok od rezignace. Člověk, který prohrál. Člověk zbavený cíle. Hermiona se schoulila na křesle, přitáhl si kolena až k bradě a objala je rukama.

„Proč to vždycky musí potrefit Harryho?“ zamumlala spíš pro sebe než k Ronovi, který seděl vedle. „Mizerné dětství, vyrůstání v neustálém ohrožení, vědomí o povinnosti zabít Voldemorta, která spočívala na bedrech... Taková spousta lidí, které miloval, je pryč.“

„Všichni jsme někoho ztratili. Není naše chyba, že jsme vyrůstali v posrané době.“

„Já vím, já jen... Opravdu jsem byla šťastná, že konečně našel své místo. Tento hrad, učení... Zdálo se mi, že nakonec dosáhl toho, po čem toužil, že je konečně naplněný. S Dracem to taky všechno dobře dopadlo. Během několika posledních měsíců byl opravdu šťastný. Dokonce ani vidina Luciuse, který se někde tam venku skrýval, ho nijak zvlášť neděsila. Měl Draca, Samuela, tuhle školu a nás vedle sebe... Harry úplně zářil, Rone. Nikdy jsem ho neviděla tak uvolněného, tak plného světla. A teď...,“ popotáhla nosem. „Teď vypadá, jakoby ten plamen někdo sfouknul.“

„Harry je silný, zvládne to,“ prohlásil Ron, trochu nejistě.

„Já nevím, mám pocit, že ho to přerostlo. Doteď nikdy nebyl v situaci, kdy by mohl ztratit někoho, kdo je pro něho tak důležitý.“

„No... a co Sirius?“

„No, Siriuse měl samozřejmě rád, ale to není totéž,“ zavrtěla hlavou a vstala z křesla, aby zaujala místo, kde předtím seděl Harry. „Budu ještě číst a ty se postarej o Sama a Joea. Nesmíme zapomínat, že oni taky trpí.“

„Hm... možná bych je mohl vzít na výlet do městečka. Teď už je to pravděpodobně bezpečné,“ řekl nejistě.

„To je dobrý nápad,“ přikývla s mírným nadšením.

„Takže... Zeptám se Harryho.“ Vstal ze židle a šel směrem k ložnici. Zastavil se ve dveřích a chvíli pozoroval přítele, který právě nehybně ležícímu Dracovi vyměňoval obklady na čele.

„Ehm... Harry?“

„Ano?“ Muž vytržený ze zamyšlení zvedl hlavu a podíval se na Rona, který stál na prahu.

„Myslel jsem, že bych vzal chlapce do města. Víš... Sam tam nikdy nebyl a ...“

„Ne.“

„Co? No dobře, vymyslím něco jiného...,“ pokrčil Ron rameny. „Chtěl jsem je jenom nějak rozveselit.“

„To neznamená, že nechci. Je to prostě tak, jak jsi říkal.“ Harry si otřel mokré ruce do ručníku, který ležel na nočním stolku. „Samuel ve městě ještě nikdy nebyl, je to pro něho nové. Myslím, že...,“ podíval se na ležícího Malfoye a upravil mu obklad, který mu klouzal z čela. „Myslím, že Draco by chtěl být u toho. To on by mu měl všechno ukázat jako první. Vždycky po tom toužil a nikdy to nemohl udělat. Myslím, že by byl zklamaný, že mu to uniklo.“

„No, ano.“ Weasley rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Co kdybych si s nimi prostě zahrál famfrpál?“

„Bezva nápad.“ Harry se slabě usmál. „Chlapci budou mít radost.“

„Tak já jdu,“ odvrátil se, zavřel dveře do ložnice, ale pak je impulzivně znovu otevřel a skulinou prostrčil hlavu. „A Harry, kdybys něco chtěl, cokoliv, však víš...“

„Vím, Rone, díky.“

...

Harry seděl v křesle a Dracovo bezvládné tělo držel na klíně. Kolem postele kroužili dva skřítkové, měnili ložní prádlo a natřepávali zmačkané polštáře. Muž je sledoval nepřítomným pohledem, myšlenkami byl někde úplně jinde.

„Pane Pottere, můžeme vám ještě v něčem pomoci?“ Hlas skřítka ho vytrhnul ze zasnění.

„Ne, děkuji, to je všechno,“ řekl a vstal, aby Malfoye uložil zpátky do čisté postele. Když ztratil kontakt s jeho horkým tělem, měl pocit, jakoby teplota v místnosti náhle poklesla o několik stupňů. I přes urputnou snahu horečka pravděpodobné ještě stoupla. Povzdechl si a zamířil do koupelny, kde otočil kohoutkem na studenou vodu. Zůstal stát nad vanou a čekal, až se naplní.

„Měl bys mu pomoct.“ Při zvuku hlasu vycházejícího ze zrcadla až poskočil.

„A co myslíš, že právě dělám?“ odsekl vztekle.

„Ne takhle, imbecile. Najdi jeho duši!“ vyštěklo zrcadlo.

„Jestli víš, jak to mám udělat, tak mi to řekni!“ Otočil se směrem ke skleněné tabuli, kde ho přivítal jeho vlastní pohled plný hněvu.

„Měl bys vědět, že jsi jeho...“ Něco zachřestilo a zrcadlo zmlklo uprostřed věty.

„Jeho kdo?“ Potter na něho pronikavě zíral.

„Měl bys vědět,“ zabručelo vztekle. „Zatracené omezení.“

„Nemám žádné omezení!“

„Ty ne, idiote! Na tom nezáleží, prostě ho nenech skončit. Vždyť jsi jeho... no...“ Tabulka zakolísala a Harrymu se na okamžik zdálo, že ztratil kontury obličeje, stejně jako když se zrcadlo zapaří.

„Manžel?“ navrhnul váhavě.

„Taky.“

„Taky?“ Harry měl dost. „Máš-li mi co říct, pokud něco víš, řekni mi to, sakra!“

„Nevidíš, že nemůžu?“ vykřiklo zrcadlo a v jeho hlase byla cítit frustrace. „Na hovno jsou mi všechny moje vědomosti, když si je musím nechat pro sebe! Víš, jak mě to sere?“

„Takže je tu šance získat Dracovu duši a ty víš, jak to udělat?“ Harry přistoupil o krok blíž k zrcadlu.

„Víceméně.“ Hlas zrcadla byl nevrlý a podrážděný.

„Ty a to tvoje Nemůžu! Seru na ty tvoje pravidla, seru na to, když ho necháš zemřít, protože nesmíš prozradit tajemství, seru na tebe a ...“ Harry se nadechl k dalšímu křiku. Najednou se mu však udělalo špatně. Předklonil se, opřel ruce na kolena a zhluboka se nadechl. “Na koho... na koho se mám obrátit, kdo mi to může říct...“

„Vždyť víš...“

„Ne, já nevím,“ zavrtěl hlavou. „Já už nic nevím.“

„Víš, Harry.“ Hlas zrcadla byl stejně roztřesený jako muž před ním. „Zamysli se na chvíli a pochopíš. Týká se to Draca!“

„Snape!“ Prudce se narovnal, až se mu zatočila hlava. „Je to zatracený Snape, že jo?“ V zrcadle, které výmluvně mlčelo, se odrážely jeho horečnaté oči. „Merline... Já toho hajzla zabiju!“ zasípal, vyběhl z místnosti a na vodu, která stále proudila do vany, úplně zapomněl.

„Hermiono!“ Potterův křik protrhl ticho obývacího pokoje, když se rozlétly dveře ložnice. „Pohlídáš Draca, musím... musím jít!“

„Harry! Co se stalo?“ Dívka vyskočila z křesla tak prudce, až ho převrátila.

„Řeknu ti to později. Zůstaneš s ním, že jo? Kdyby se něco dělo, budu ve sklepení.“ Jako šílený se vrhl ke krbu, protože úplně zapomněl, že se jako ředitel může jednoduše přemístit a hodil do něho hrst prášku. „Pokoje Severuse Snapa!“ zakřičel, než zmizel uprostřed vířícího popela.

...

„Snape!“ V tichu, který panovalo v komnatách Mistra lektvarů, Harryho hlasitý výkřik způsobil, že Severus málem upustil ampuli, kterou nesl v rukou.

„Děje se něco s Dracem?“ zeptal se rozrušeně, když viděl výraz na Potterově tváři.

„To mi řekni ty!“ Harry ho jedním skokem dohnal, pevně ho popadl za předek šatů a vztekle do nich zaťal prsty. „Bastarde! Víš, jak ho zachránit a nechceš mi to říct! Kdo jsi, že se opovažuješ rozhodovat o životě a smrti! Mohl bych tě za to zabít!“ Harry silně zatřásl mužem před sebou. Ten okamžitě zbledl, když cítil, jak se magie nekontrolovatelně hromadí kolem jejich postav.

„Uklidni se, Pottere!“ zasípal, protože silné ruce stále pevněni svíraly jeho šaty a současně mu vytlačovaly všechen vzduch z hrudi.

„Nemám v úmyslu se uklidnit! Konec lží! Žádné vyhýbavé odpovědi! Buď mi řekneš, jak zachránit Draca, nebo...“

„Nebo co? Co mi uděláš, Pottere?“

„To nechceš vědět, Merlin je mi svědkem, že nechceš.“ Harryho tvář byla bledá a oči jiskřily šílenstvím. Magie vířila kolem nich, stále temnější, stále hustší. Jakási lahvička napravo od nich praskla a hned po něm explodoval skleněný zásobník, ze kterého se vysypala semena neznámé rostliny. Oheň pochodní prudce zaplápolal a zhasl, zlověstná tma obklopila místnost. Snape cítil, že nemůže popadnout dech a nebylo to tím, že ho Potter dusil, ale díky stále více kondenzované síle, která kolem nich zuřila jako tornádo a šířila zkázu.

„Řeknu ti...,“ zasípal a cítil, jak ho začínají bolet oči, náhle podlité krví. Pokud Pottera neuklidní, pravděpodobně tady zemře! Viděl ho už v různých situacích, sledoval ho na bitevním poli, ale to, co se dělo teď... Nebelvír nad sebou tahle kontrolu nikdy neztratil. Ještě chvíli a opravdu se přestane ovládat. Snažil se dosáhnout na svou hůlku, ale v momentě, kdy už ji téměř svíral, se s velkou silou vytrhla z jeho zpocených prstů a udeřila o protější zeď. Téměř pocítil bolest, jako by to bylo jeho tělo, které udeřilo o kámen. „Pusť... řeknu...“ Nohy mu vypověděly poslušnost a ve chvíli, kdy si myslel, že už je konec, ho Potter náhle pustil a Snape spadl jako hadrová panenka na podlahu.

„Mluv.“ Harry o krok ustoupil a vrhnul na něho nenávistný pohled.

Snape chvíli nerovnoměrně dýchal, pak vstal a třesoucíma se rukama si uhladil přední část hábitu. Kurva, takové ponížení. Věděl, že ten spratek má moc převyšující každého, jemu známého kouzelníka, ale co předvedl teď... pouhou myšlenkou, bez použití hůlky. Děsivé. Aniž by se podíval na muže, který stál bez hnutí, pomalu přešel k hůlce ležící na podlaze a opatrně ji zvedl. Potter nereagoval. Copak se nebál útoku z jeho strany?

„Nenapadlo tě, že bych tě teď mohl proklít?“ podíval se na něj ostře.

„Zkus to.“ Potter ani nezvýšil hlas, ale Snape měl přesto pocit, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Všechny chloupky na těle se mu zvedly hrozbou, která zněla v té krátké odpovědi.

„Posaď se.“ Schoval hůlku a přešel ke skříni, ze které vytáhl uklidňující lektvar. „Vypij to.“

„Nepotřebuju ho.“ Harry se ani nepodívat na lahvičku, kterou držel v ruce.

„Nehodlám riskovat svůj život, až po vyslechnutí pravdy tvé emoce znovu zešílí a ty se na mě vrhneš jako zvíře.“ Potřásl lektvarem v ruce.

„Snape, prostě mi řekni, co víš a netlač na pilu.“ Potter se posadil a zamračeně na něho zíral.

S rezignací před něho postavil lahvičku a klesl do křesla naproti. Roztržitě si promnul kořen nosu a pohlédl na muže, který seděl před ním.

„Draco mi to nikdy neodpustí.“

„Co tím myslíš?“ Harry se konečně uklidnil a zvědavě na něho díval.

„Myslím tím to, že jsem dal slib, že ti nikdy neprozradím, co vím,“ vyštěkl. Cítil, že získává kontrolu nad situací.

„I kdyby kvůli tomu mohl zemřít?“ zeptal se Harry skepticky.

„Takovou situaci jsme nevzali v úvahu,“ přiznal neochotně Snape.

„V tom případě jsem jedno ucho,“ Harry se naklonil dopředu, spletl prsty obou rukou a opřel si je o kolena. „Doufám, že vás neváže magická přísaha?“ zeptal se znepokojeně.

„Ne, Draco si myslel, že můj slib je stejně závazný.“

„To jistě je a věřím, že bys ho nikdy nezradil, ale sakra, on tam umírá! Co je porušení slibu proti jeho životu?“

„Vzpomínáš si na svůj poslední boj s Temným pánem?“ Snape přimhouřil oči a zahleděl se do neurčitého bodu.

„Hloupá otázka, na něco takového se nezapomíná.“

„Co jsi tehdy cítil?“ podíval se na něho zvědavě Mistr lektvarů.

„Příliš tomu nerozumím.“  Harry se trochu zavrtěl. „Hněv, zármutek, touhu, aby to všechno skončilo.“

„Strach?“

„Nevzpomínám si, ale asi ne...,“ zaváhal mírně. „To neznamená, že bych po něm šel bez obav jako nějaký blázen, na strach prostě nebyl čas...“

„Ano...“ Snape se na chvíli zamyslel. „A co jsi cítil v okamžiku jeho smrti?“

„Úlevu?“

„Ne, to není to, co mám na mysli. Co jsi cítil, když umíral. Byl jsi jeho viteál.“

„Ach...“ Harry sebou mírně trhl. „Byla to bolest. Jako by do mě chtěla proniknout nějaká cizí magie. Nejhorší bylo, že jsem to nedokázal zastavit, jako by všechno probíhalo mimo mě a já... nedokázal jsem s tím bojovat.“

„Padl jsi na kolena a chytil se za hlavu,“ kývnul Snape hlavou.

„Pamatuješ si to?“ vzhlédl zmateně.

„Byl jsem tam,“ odfrknul si muž. „Věř mi, že takové obrazy v tobě zůstanou po celý život.“

„No jo... Bylo to strašné. Viděl jsem, jak se jeho tělo hroutí a začíná černat, jakoby ho zevnitř stravoval oheň. Zmítal se v agónii. Věděl jsem, že umírá, ale zároveň jsem cítil jeho moc, jak se do mě opírá.“

„A pak?“

„Pak všechno přestalo. Jakoby ta jeho moc nenašla to, co hledala. A...,“ odvrátil se a kousl se do spodního rtu. „Cítil jsem radost. Neumím to vysvětlit. Prostě jsem se zasmál, ačkoli mi do smíchu vůbec nabylo a v tu chvíli jsem nějak získal jistotu, že je mrtvý, navždy pryč.“ Nervózně potáhl za rukáv svého hábitu. „Cítil jsem se rozpolcený, unavený bitvou, v takovou chvíli se člověk neovládá, emoce převládají. Byla to zvláštní noc.“

„Takže jsem měl pravdu.“ Snape zaťal své dlouhé bledé prsty do područek křesla.

„Co to má co dělat s Dracem? Vyptáváš se mě na dávno minulé časy. Draca nezasáhl kletbou Voldemort, ale Narcissa!“

„Pokud ho chceš zachránit, tak se naše konverzace bude týkat právě toho konkrétního času.“ V mužově hlase byla znát únava.

„Tomu nerozumím...“

„Pamatuješ si, co vždycky říkal Brumbál? Láska, Harry, láska ti umožní Voldemorta porazit.“ Snape se zasmál tichým hořkým smíchem. „Láska... Taková naivita z jeho strany. Jako bys mohl cítit nějaké sympatie k Temnému pánovi, jako bys ho nechtěl zabít, jako kdyby tebou necloumala nenávist. Mohl jsi mít čistou, neposkvrněnou duši, ale vrhnul jsi kletbu, která přináší smrt! Nejen Avada zabijí. Kletba, kterou jste s Grangerovou a Lupinem objevili, měla stejné účinky. Zabil jsi, Pottere, zabil jsi ho a v právě v tom okamžiku se slova "budou si rovni" stala pravdou! To z tvých úst vyšla kletba, udělal jsi to úmyslně a tím jsi mu usnadnil přístup ke své duši, která také podlehla poskvrně. Tehdy jsi nemyslel na lásku, nemyslel jsi na blízké, prostě jsi ho jen nenáviděl a proklel.“

„To je pravda. Ale kdyby to bylo všechno tak, jak říkáš, posedl mě. Byl jsem viteál!“ Harry zavrtěl hlavou, protože nechtěl přijmout to, co se mu Snape snažil říct. „Část jeho duše stále vězela někde uvnitř mě.“

„Duše Temného pána byla slabá, rozervaná na části a proto Brumbál věřil, že ji můžeš přemoct. Ale v okamžiku, kdy jsi vrhnul kletbu, oslabil jsi také svou vlastní. Bylo to jako čerstvá, nezhojená rána, stačilo se do té trhliny ponořit.“

„Merline...“ Harry prudce pobledl. „Co tím chceš naznačit? Myslíš si, že někde uvnitř mě pořád...“

„Nebuď hlupák, Pottere!“ Snape na něho vrhnul rozzlobený pohled. „Myslíš, že by sis po tolika letech nevšimnul, že tě zevnitř požírá červ? Že by sis zachoval to své Nebelvírství, kdybys byl stále ještě viteál Temného pána?“

„Takže co?“ Harry vydechl úlevou. „Nic jsi mi nevyjasnil,“ řekl bezradně.

„Lektvar. Určitě si ho pamatuješ.“

„Ten, který jsi mi dal? Myslel jsem, že jsi mě chtěl zabít,“ pokrčil rameny, když viděl Snapův překvapený pohled. „Měl mě nějak chránit, ale po jeho vypití jsem cítil takovou bolest, jako by moje hlava praskala zevnitř. Ron říkal, že jsem řval jako šílenec. Přiznávám, že já si pomatuju jen zvracení, které přišlo potom.“

„A přesto fungoval. Posílil tě víc, než si myslíš a tady... tady se dostáváme k Dracovi.“ Muž vstal a přešel ke skříni, odkud vytáhl láhev ohnivé whisky a nalil si do sklenky, kterou pak vyprázdnil jedním douškem. „Protože, Pottere... víš, ten lektvar...“ Harry poprvé slyšel, že by měl Snape tak velké problémy s výřečností. „Byla to jedna z nejtemnějších magických směsí, jakou jsem kdy stvořil.“

„Dal jsi mi nějaké temné svinstvo?“ Harry na něho v hrůze zíral. „A Draco v tom byl zapojený?“

„Aby lektvar fungoval, musel se Draco obětovat.“ Snapovi poklesla ramena, ale neotočil se. Stál opřený o vyčnívající desku skříňky, zády k Harrymu, a prsty svíral pohár. „Ironií osudu je, že Voldemort vytvořil sedm viteálů, aby si zachoval nesmrtelnost a zemřel. A já jsem vytvořil pouze jeden a možná to Dracovi zachrání život.“

„Lektvar... Ten lektvar byl ve skutečnosti...“

„Nositelem Dracovy duše. Aktivoval se ve chvíli, kdy jsi ho vypil.“

„Tomu nevěřím.“ Harryho hlas byl tak tichý, že byl téměř neslyšitelný.

„Myslíš, že bych tě v téhle situaci obelhával? Víš, jaké odhodlání bylo potřebné k jeho výrobě?“ Muž se prudce otočil. „Chápeš, že je třeba zabít, aby bylo možné rozlomit vlastní duši? Uvědomuješ si, že je třeba mít na rukou krev? Skutečnou krev, Pottere! Avada je čistá, nešpiní! Vrhneš ji a jdeš! Ale je jiné, když musíš zabít sám, bez pomoci hůlky!“

„Ne...“ Harry sklonil hlavu a snažil se zastavit nastupující nevolnost. „To nemůže být pravda ...“

„Je to pravda! Je to šílenství, ke kterému se Draco rozhodl, aby porazil zlo, které v tobě dřímalo. Člověk nemůže být dvojitý viteál. Část, kterou obětoval, byla silnější než to, co se zahnízdilo v tobě. Temný pán rozerval svou duši na kusy. Každý nový viteál, který vytvořil, byla slabší než předchozí. Ty sám ses jím stal zcela náhodou, bez přípravy, bez řádného rituálu. Sedmá, nejslabší část, ale přesto tak silná, že existovalo riziko, že by nad tebou mohl převzít moc. Když jsi požil ten lektvar, viteál Temného pána byl zničen. Rozhodně se nevzdal bez boje, proto jsi cítil bolest, ale ten kus Dracovy duše byl silnější. Nezmrzačil si ji trháním na drobné kousky. Byl to jeho první viteál, čistá a mocná esence. Proto Tom Riddle ve chvíli smrti,“ Snape poprvé vyslovil Voldemortovo  skutečné jméno, „nemohl převzít tvé tělo. Protože... v něm už nebylo nic, co by mu patřilo. Ve chvíli, kdy jsi přemohl největší zlo tohoto světa, už jsi byl viteál Draca Malfoye!“

Harry se sesunul z křesla a začal zvracet na podlahu. Křeče prudce škubaly jeho tělem, jako kdyby se tím ono samo bránilo tomu, co právě slyšel.

„Ne, ne, ne, n ...“ mumlal si pod nosem. „On by mi to neudělal, nemohl...“

„Ovládej se, Pottere.“ Snape jedním pohybem hůlky vyčistil podlahu a do čisté sklenice nalil čistou vodu. „Vypij to,“ nabídl jí klečícímu muži.

„Jaké monstrum musí člověk být, aby...“

„Monstrum?“ Dřepl si proti němu a vztekle se na něho díval. „Víš, kolik obětoval? Uvědomuješ si, co musel cítit, když trhal svou duši? Myslíš, že se řídil stejnými motivy jako Temný pán?“

„Udělal to pro mě? Nechtěl jsem to! Nikdy bych...“

„Pro tebe? To jsi takový sobec, že k tomu přistupuješ takto?“ ušklíbl se Snape. „Zklamu tě, ale tehdy nemyslel na tebe, ale na celý náš svět. Museli jsme se zbavit viteálu, aby Voldemort ve chvíli smrti neměl kam utéct. Byl jsi hrozba, kterou jsme museli odstranit. A že při té příležitosti zachránil i tebe...,“ pokrčil rameny. „Ber to jako bonus.“

Harry se napil vody, vstal z podlahy a ztěžka klesl do křesla. Čelo se mu perlilo kapkami potu, které si otřel rukou. Do bledé tváře se mu pomalu začal vracet ruměnec, ale jeho oči se stále horečně leskly, zatímco v tichosti zpracovával informace, které právě slyšel. Byl Dracovým viteálem... Draco zabil, aby rozštěpil svou duši. Dracova duše, jako silnější, zničila část Voldemorta, která v něm uvízla. Byl viteál Draca... Draco... Draco... Merline... Jaký člověk by něco takového udělal? Byla to ta nejtemnější magie a kdyby to někdo zjistil, Draco by do konce života nevystrčil nos z Azkabanu. Jaký člověk... Prudce otevřel oči a setkal se s vážným pohledem Snapa, který držel v ruce uklidňující lektvar.

„Nepotřebuju ho.“

„Jsi si jistý? Raději bych se vyhnul dalšímu návalu šílenství, ve kterém zdemoluješ moje pokoje,“ díval se na něho skepticky Mistr lektvarů.

„Ano.“

„Chápeš Dracovu oběť?“ Muž se opatrně posadil na křeslo naproti němu.

Oběť? Harry pomalu přicházel k sobě a jeho mysl se minutu od minuty stávala jasnější. Oběť... Draco se obětoval. Byl by on sám schopen něčeho takového? Rozhodl by se strkat nos do nekromancie? Protože tohle byla čistá nekromancie, černá jako zkurvená černá díra! Dokázal by zmrzačit nejdůležitější část svého bytí, aby... zachránil svět? Jo, určitě dokázal. To nemohl popřít. Pravděpodobně by hledal i jinou cestu, zdráhal by se před vraždou, ale nakonec... nakonec by si vybrat, co je správné.

„Jak mu ji můžu vrátit?“

„Pottere, víš, co říkáš? Došlo ti, co jsem ti před chvílí prozradil?“ Podíval se na něho Snape nevěřícně.

„Jsem Dracův viteál. To vysvětluje, proč magie tak snadno přijala náš svazek.“ Přikývl.

„To souhlasí. Byli jste již spojeni Dracovou obětí a skutečností, že část jeho duše tkví ve tvém těle.“

„Znáš způsob, jak bych mu ji mohl vrátit?“ Harry došel k závěru, že na přemýšlení o tom, co se stalo, bude čas později. Tohle se mu teď zdálo mnohem důležitější.

„Co uděláš, až ho zachráníš?“ Snape do něho zabodával podezřívavý pohled svých černých očí.

„Zmlátím ho na kaši.“

„Cože?“ Muž překvapeně zamrkal.

„Úplně ztratil svůj Zmijozelský instinkt. Musím mu připomenout, že nebelvírské reflexy se k němu absolutně nehodí,“ odfrkl.

„Pottere, jsi v šoku, dám ti...“ Mistr lektvarů chtěl vstát, ale usadil ho Potterův rozhodný pohled.

„Ano, jsem v šoku, ale to neznamená, že nevím, co říkám. Poblil jsem se, Snape, před tebou! Velmi ponižující zážitek, to mi věř,“ prohlásil trpce. „Pokud si myslíš, že začnu lézt po stěnách a rozhazovat kletby, protože muž, kterého miluji, spáchal před pěti lety zločin ve jménu vyššího cíle, musím tě zklamat. To nemám v úmyslu. Vrátím mu ji. Vytvořím vlákno, které umožní, aby se to, co z něho bylo vyrváno, vrátilo zpět na své místo. Doufám, že víš, jak to udělat.“

Snape chvíli mlčel, díval se na něho a zpracovával jeho slova. V jistý okamžik zřejmě dospěl k závěru, že Potter nezešílel, nechce ho zabít nebo poslat do Azkabanu a ani neplánuje Dracovu smrt, protože jeho obličej se uvolnil. Zhluboka si povzdechl a řekl:

„Vím.“

ooOoo

Red Hills - 45.