Red Hills - 48.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Tady je výčet všech, kteří komentovali minulou kapitolu a kterým tímto nesmírně děkuji za podporu: Bobo, Ariwa Sea, Jenny, Achája, Voldy, Káťa, bacil, kali, Anna, gesi, Lafix, zuzana, Psycho, Nixaů, Lily a Charli. (Jenny, minule tvůj koment nedorazil, ale nevadí, určitě byl milý. Díky.)

48. kapitola

Ačkoli na nádvoří hradu sálalo horkem, v komnatách Mistra lektvarů byl příjemný chládek. Muž seděl v jednom z hlubokých křesel a s nečitelnou tváří hleděl na oheň praskající v krbu. Z jeho vlasů svázaných řemínkem vyklouzlo několik pramenů. Netrpělivým gestem je zastrčil za ucho a pak opět znehybněl v zamyšlení, jen jeho ruka nepřítomně hladila drsné strniště na tváři.

Už notnou chvíli byla jeho pozornost zaměřena výhradně na hořící oheň. Zdánlivě v klidu čekal, až se barva plamenů změní na zelenou a oznámí příchod návštěvníka. Když šel odpoledne s poslední dávkou lektvarů k Dracovi, byl si dobře vědom, že kmotřenec je na pokraji výbuchu. Důvodem bylo, že Severus mu už poněkolikáté odmítl rozhovor. Už několik dnů se vyhýbal konfrontaci a nedával Dracovi šanci, aby mu pokládal mučivé otázky. Když dnes opouštěl jeho pokoj, cítil v zádech pohled hořící vztekem a věděl, že tentokrát to Draco nenechá tak.

Plameny změnily barvu a pokojem se rozlehl charakteristický zvuk, který provázel cestování letaxovou sítí. Muž sebou trhl a mírně přimhouřil oči. Čekání bylo právě u konce.

„Promluvíme si!“ Draco vyšel z krbu, rychle vykročil k Severusovi a zastavil se několik kroků před ním. „Tady a teď.“

„Rozumím,“ přikývl pomalu Snape.

„Tentokrát se nedám odbýt.“

„To jsem také vzal na vědomí.“

„Nebudeš mi říkat, že jsem ještě slabý a nesmím se rozčilovat. Neutečeš přede mnou tím, že mě zavřeš na ošetřovně!“ Draco se naklonil dopředu, opřel se rukama o stůl a zabodl do kmotra pronikavý pohled.

„Nikdo by se neodvážil tvrdit, že jsi slabý. Pouze jsem tě upozorňoval, že jsi pár týdnů ležel v bezvědomí v důsledku teoreticky smrtící kletby. Samozřejmě jsem rád, že tě vidím v tak dobrém zdravotním stavu.“ Snape sevřel rty, pevněji se opřel do křesla a instinktivně narovnal ramena.

„Připouštím, že za to vděčím tvým lektvarům a mastem.“ Draco ustoupil a přešel ke krbu. Před ním se zastavil, objal se rukama a dlaněmi si třel ramena. „Jak jsi mi to mohl udělat, Severusi?“ zeptala se tiše po chvíli mlčení.

„Moc dobře víš, že nebylo jiného východiska,“ pohnul se neklidně Snape. „Kdyby ses aspoň na chvíli logicky zamyslel, místo aby ses nechal zmítat emocemi, které jsou pro tebe naprosto nevhodné, došel bys ke stejnému závěru.“

„Zradil jsi mě!“ Malfoy se otočil a podíval se na mistra lektvarů s nenávisti, před kterou měl muž chuť znovu utéct. To nebylo poprvé, kdy na něho kmotřenec hleděl tímto způsobem. Poprvé ten pohled spatřil v srdci hradu, když Malfoyovi došlo, co se vlastně stalo. Zezačátku Draco vypadal, že tomu nevěří, zoufale vrtěl hlavou a popíral zjevné skutečnosti. Fáze popírání. Později přišla řada na smutek. Draco vzal na vědomí, že se Harry pro něho obětoval, ale celý jeho postoj svědčil o tom, jak moc je zraněný. Nakonec se objevila nenávist. Objevila se ve chvíli, kdy se Malfoy podíval na svého kmotra a pochopil, že se to všechno stalo jeho přičiněním. Ty pocity se měnily tak rychle, že kdyby Snape Draca celou dobu pozorně nesledoval, zaregistroval by jen nenávist, protože pouze ta přetrvala po celou dobu. Až do teď.

„Nebyla jiná možnost!“ Severus přemýšlel, jak často tato slova opakoval během několika posledních dní.

„Samozřejmě, že byla! Neměl jsi dělat vůbec nic! Slíbil jsi mi, že se to nikdy nikdo nedozví. To, co se stalo tu noc před bitvou, mělo zůstat mezi námi dvěma! A výsledek? Hned při první příležitosti jsi běžel a o všem jsi mu řekl!“

„Ty víš, že to není pravda,“ povzdechl si a prsty si promnul spánky. „Potter mi nedal na výběr.“

„Vážně? A co jako udělal? Vpadl do tvých komnat, přiložil ti hůlku ke krku a vyhrožoval, že tě zabije? Nebuď směšný!“ Draco se naklonil dopředu a netrpělivě si odhodil prameny vlasů, které mu padaly do tváře.

„Neuvěřitelné, že?“ Snape se na svého kmotřence podíval se zvednutým obočím. „Kdo by si pomyslel, že se tvůj manžel sníží k vyhrožování.“

„Nedělej si ze mě srandu,“ Malfoyovy ruce se zaťaly v pěst. „Harry by nikdy...“

„Jistě, že ne.“ Snape vstal z křesla a postavil se před Draca. „A už vůbec ne, když se ovládá. Situace se však diametrálně mění, když je tvůj manžel silně rozrušený a zahnaný do kouta. Pak vykazuje tendence k úniku spontánní magie. Obrovské magie!“ dodal, protože se mu vybavily jeho pocity z momentu, kdy mu Potter v záchvatu vzteku málem zdemoloval pokoj. Takovou intenzitu magie nezažil od poslední bitvy.

„Prosím tě,“ zasmál se výsměšně Malfoy. „Neříkej mi, že Severus Snape se polekal Harryho Pottera. Za koho mě máš? Tuhle pohádku můžeš vykládat naivním...“

„Pohádku?“ Snape pocítil vlnu vzteku. Do teď se snažil vysvětlovat. Chtěl, aby tenhle rozhovor proběhl v klidu a on byl schopen svému kmotřenci všechno vysvětlit. Zdálo se však, že Draco nebyl schopen akceptovat rozumné argumenty a raději se jeho sebeovládání a dobré vůli, vysmíval. Miloval Draca, miloval ho jako nikoho jiného. Byl jako jeho syn a obětoval by pro něho všechno. Na jeho hněv a krutost připravený byl, ale ironie a výsměch? To ho dostalo. Nikdo se nikdy nevysmíval Severusovi Snapovi! „Pohádku,“ opakoval. „Znáš vůbec, svého manžela? Víš, jak velkou mocí disponuje? Jakou sílu díky němu máš? Evidentně ne! Opravdu ti nedošlo, že vy dva jste nejmocnější pár na tomto celém zasraném světě? Potter má obrovský magický potenciál, disponuje i silou Voldemorta a ty s ním díky synergii tuhle moc sdílíš! Došlo ti to vůbec někdy?“

„Opravdu ses ho bál.“ Draco o několik kroků couvnul a nevěřícně na svého kmotra zíral. Ironie, kterou měl ještě před chvílí ve tváři, zmizela.

„Samozřejmě, že ano! Málem mě zabil!“ Snape se zachvěl při vzpomínce na temnou, nezvladatelnou sílu, která Pottera obklopovala, když přišel do jeho komnat a požadoval odpovědi. Prasklina na skleněné vitríně stále nešla opravit, jakoby v ní pozůstatky toho šílenství přetrvávaly. Severus zvedl ruku, aby si prsty uvolnil límec u krku, protože měl pocit, že jen ta pouhá vzpomínka ho znovu začíná dusit. To gesto zřejmě neuniklo Dracově pozornosti, protože přimhouřil oči a sledoval jeho prsty, jak třou kůži kolem krku.

„Rozumím,“ pousmál se Malfoy a nespouštěl pohled z jeho rukou.

„To jsem rád.“ Snape stáhl ruku, pak sevřel a znovu uvolnil dlaň v gestu, které prozrazovalo nervozitu.

„Pochopil jsem, že zřejmě skutečně vyhrožoval, ale...,“ z Dracovy tváře zmizel úsměv, „nechápu, proč jsi mu ustoupil! Copak slib, který jsi mi dal, byl méně závazný než ten, který jsi dal kdysi Brumbálovi? Tenkrát jsi se zastrašit nenechal!“

„To jsou naprosto rozdílné situace,“ díval se na něho podrážděně Snape.

„Slib je slib! Pro něho jsi byl ochotný zabít a stát se psancem. Zemřít! Jak vidím, já pro tebe až tolik neznamenám.“

„Cože?“ Tak to už bylo opravdu moc. Opravdu se snažil zůstat klidný, ale Dracovo obvinění ho zlomilo jako suchou větev. Rychle a snadno.

„Žádal jsem tě! Prosil... A ty? Všechno jsi zkazil! Zničil jsi mě!“

„Zkazil? Zničil, protože jsem ti zachránil život?“ Trpělivost a klid praskly jako mýdlová bublina.

„Ten strach je jen výmluva!“ Dracův hlas byl teď hlasitý a bolestivě zraňoval sluch stále naštvanějšího Snapa. „Řekni mi pravdu! Jak ses cítil? Co sis myslel, když jsi mu popisoval všechno, co jsem udělal?“

„Chceš pravdu?“ zasmál se chladně Snape. „Pravda je krutá, Draco. Ano, bál jsem se! Pekelně jsem se bál. Ale ne Pottera! Strach z moci tvého manžela nebyl nic ve srovnání s hrůzou, která mě ochromovala při pomyšlení, že tam ležíš a umíráš! A on přišel sem a podal mi sám sebe na stříbrném podnose! Chtěl udělat cokoliv, dokonce obětovat svůj život, aby tě zachránil. Kdo jsem já, abych ho odmítnul?“

„S potěšením jsi ho odsoudil k smrti! To ho tak strašně nenávidíš?“

„To není pravda. Ale pokud stojím před volbou ty nebo on, rozhodnutí je pro mě snadné! Jak bych mohl váhat?“ Přešel k Malfoyovi a popadl ho za ramena. „Jsi moje jediná rodina! Nemůžeš čekat, že budu v takovou chvíli myslet na Pottera. Jakkoli si jeho oběti cením.“

„Jeho oběť?“ Draco položil ruce na Severusovu hruď a vší silou do něho strčil, až muž zavrávoral a vrazil do skříně, ze které se sesypalo několik lektvarů. Jeden z nich vypálil díru do širokého rukávu Snapova černého pláště, ale Draco tomu nevěnoval pozornost. „A co moje oběť? Co moje vlastní volby? Kdo ti dal právo je zpochybnit? To já jsem ho chránil!“ Draco se udeřil do hrudi. Už úplně ztratil sebeovládání a jeho křik se rozléhal po místnosti. „Zaštítil jsem ho svým vlastním tělem! A ne proto, abys ho později zabil!“

„Byl to dílo okamžiku. Nemyslel jsi racionálně. Neměl jsi čas na přemýšlení! Nemůžeš vědět, co bys udělal, kdybys měl šanci si to promyslet!“

„To samé!“ Šedé oči změnily barvu na bouřlivé nebe. „Udělal bych přesně to samé!“

„Tím si nemůžeš být jistý...“ Snape rezignovaně svěsil ramena a jeho hlas zněl jen o málo hlasitěji než šepot.

„Jako ničeho jiného.“ Draco se objal rukama, jako by mu najednou byla zima a otočil se ke svému kmotrovi zády. „Co mám teď dělat? Jak to zdůvodnit? Den, kdy jsem stvořil viteál, jsem pohřbil hluboko v mysli, ale teď... teď se to všechno vrací. Měl jsi pravdu, černá magie zanechává neviditelnou jizvu, nedá se vyléčit. Je po všem. Měl jsi mě nechat jít.“

„Nebuď směšný.“ Tentokrát zněl Snapův hlas hlasitě a jasně. „Potter byl ochoten pro tebe zemřít. To přece něco znamená.“

„To znamená jen to, že ho vedl ten zatracený Nebelvírský smysl pro povinnost. Nebylo by to poprvé.“ Draco se otočil a vrhnul na něho vzteklý pohled. Pak náhle vydechl, udělal několik kroků ke křeslu a ztěžka do něho padl. „Hrdinský akt oběti má v krvi.“

„Nesmysl! Udělal to proto, že tě miluje.“ Snape se zašklebil, protože vyslovit to nahlas bylo jako velmi hořká pilulka. „Samozřejmě bych tě raději viděl ve vztahu s kýmkoli jiným, než s tím nepředvídatelným Nebelvírem, ale ani já nemůžu popřít Potterovy zjevné city k tobě. Kromě toho se alespoň jednou ta jeho nepředvídatelnost k něčemu hodila.“

„Ty mi nerozumíš.“ Draco se opřel hlavu o opěrku a zavřel oči. „Nebyl jsem to já. Nešlo tu o mě. On je prostě stvořený, aby zachraňoval druhé, nedokáže být lhostejný k utrpení někoho jiného. Dokonce i když ví, že se každým krokem blíží k propasti. Připomeň si Bradavice a Tajemnou komnatu. Byl ochoten pro Weasleyovou zemřít. A co Black? Bojoval proti mozkomorům, aby ho zachránil. Úplně sám. Pak ministerstvo a proroctví, a viteály, které byly nebezpečnější, než cokoliv jiného. Nikdy nešlo o něho. Vždycky o ostatní. I tentokrát to bylo stejné.“

„Chceš mi říct, že tě zachránil ze zvyku?“ Snape s úžasem hleděl na kmotřence. Pak se k Dracovu obrovskému znechucení rozesmál.

„Vážně tě to tak pobavilo?“ Draco vztekle zaťal zuby.

„Přirozeně. Hloupost bývá občas zábavná.“ Mistr lektvarů potřásl hlavou, jako by odháněl nějakou myšlenku. „I když v tomto případě se domnívám, že mě to víc děsí, než baví.“ Odmlčel se a přešel ke křeslu, na kterém seděl Draco. „Přijdeš si sem a házíš blátem, pak rozvíjíš nepravděpodobné teorie a co čekáš, že udělám? Pokořím se? Přiznám, že máš pravdu a budu prosit odpuštění? Je mi líto, že tě zklamu. Necítím se vinen! Ani kvůli tomu, že jsem Potterovi řekl pravdu o viteálu a už vůbec ne proto, že jsem mu umožnil, aby tě zachránil. Kdybych se měl rozhodovat ještě jednou, udělal bych to znova!“

„Ty myslíš jenom na sebe. Jsi sobec, Severusi.“ Draco vstal z křesla a zamířil k východu z místnosti. „Máš, co jsi chtěl, zachránil jsi mě, nebo spíš nechal jsi mě zachránit a při té příležitosti jsi mě i zradil. Problém je v tom, že to nejsi ty, kdo bude muset žít po boku muže, který jím pohrdá. Pouto mi nikdy nedovolí odejít a Harry mi nikdy neodpustí.“

„Jsi hlupák, Draco. Žiješ. Copak to v tuhle chvíli není to nejdůležitější?“ Snape se opřel o stolek a založil si ruce na prsou. „Pomysli na Samuela.“

„Nech toho. Nesnaž se do toho míchat mého bratra.“ Pro bledé Dracově tváři přeběhl stín. Lehce se nahrbil a prsty sevřel rám obrazu, který se poslušně odsunul a odkryl cestu ven. „Jestli mě zavrhne, nikdy ti to neodpustím, Severusi.“

„Ty jsi opravdu hlupák, Draco.“ Snapův tichý hlas zanikl v šelestu obrazu, který se za Malfoyem zasunul.

QQQ

Harry vydechl úlevou, když se za Ronem a Hermionou zavřely dveře. Od chvíle, kdy se probudil, od něho neudělali krok a pouštěli k němu jen Snapa s lektvary. Starost, kterou si o něho dělali, by byla milá, kdyby nebylo únavy, kterou po každé jejich návštěvě cítil. Od Severus se dozvěděl, že rituál byl úspěšný a Draco se zotavuje v samostatné ložnici. Samozřejmě, že první věc, kterou chtěl udělat, bylo běžet za svým manželem, ale Snape byl kategoricky proti tomu s tím, že jejich magické podpisy jsou ještě příliš nestabilní a jakýkoli kontakt by ho mohl pouze víc narušit. Takže Harry zatínal pěsti a čekal. Čekal a lhal. Lhal a z těch lží byl stále unavenější. Ron a Hermiona už ovšem měli možnost se s Dracem vidět a teď Harryho trýznili tisícem otázek.

Zaťal zuby v bezmocném vzteku. Zatracení Zmijozelové se samozřejmě šikovně vyhnuli jakékoli odpovědi. Z toho, co mu přátelé mohli říct, vyplynulo, že Snape se s nimi vůbec bavit nechtěl a Malfoy prostě řekl, že si nic nepamatuje a že sám čeká na Harryho odpovědi. Podle Hermionina výrazu ve tváři Harry usoudil, že - stejně jako on - Dracově pohádce neuvěřila. Snape mu určitě okamžitě vyjasnil, co se stalo, to bylo víc než jisté.

Ale protože si nad tím Snape i Malfoy umyli ruce, zůstal Harry na bitevním poli sám a na jeho bedrech spočívala odpovědnost za vymyšlení vhodné verze událostí pro Rona a Hermionu. Kličkováním po cestách pravd, polopravd a zjevných lží, poskládal celkem logický příběh o rituálu, srdci hradu a manželském poutu, které ho s Dracem vázalo. K tomu přidal z palce vycucaný příběh o astrálních tělech a putování mezi dimenzemi, kde jako lovecký pes vycítil dobře známý Dracův podpis a přivedl ho zpět. Ron, po přečtení tolika knih o cestování mimo tělo, tu historku vzal hned, zato Hermiona ji spolkla až po položení několika desítek otázek, s různým stupněm obtížnosti. Neobešlo se to bez přednášky o nebezpečnosti takové cesty. Harry se dozvěděl, že se mohl ztratit, být absorbovaný jinými bytostmi, úplně se ztratit na druhé straně a nikdy se nevrátit do svého těla a že to byla jedna z nejhloupějších věcí, které kdy udělal. Po tomhle proslovu nastoupila řada výčitek, že je neinformoval o svých záměrech a že jim nedovolil, aby mu pomohli. Nakonec ho Hermiona málem udusila, když se rozněžnila nad sílou lásky, která jeho a Draca spojila a která umožnila přivést jeho manžela z říše mrtvých. Harry se cítil jako hrdina jednoho z románků, které svého času čítávala paní Weasleyová. S úlevným výdechem klesl do polštářů, když se vymluvil na únavu a konečně se s přáteli rozloučil.

Nerad lhal.

Nesnášel zmatek, který, díky jeho přátelům, kolem něho už několik dnů panoval.

Chtěl konečně vidět Draca.

Oheň v krbu změnil barvu a do místnosti vstoupila temná postava - Mistr lektvarů.

„Další porce bylinek?“ Harry zvedl hlavu a podíval se na muže.

„Tentokrát ne.“ Snape přešel k posteli, opřel se o kovový rám a zabodl do Harryho svůj intenzivní pohled.

„Co se stalo?“

„Můžeš jít domů, už jsi zcela zdravý,“ povzdechl si Snape a prsty si promnul kořen nosu.

„A co můj zdivočelý magický podpis?“ Harry si už dávno všimnul, že tohle nevědomé gesto muž dělal, když byl zamyšlený, znepokojený nebo rozrušený.

„Vrátila se do normálu,“ pokrčil Snape lehce rameny.

„Jen tak? Odpoledne jsem odsud ještě nesměl vystrčit nos a teď najednou se všechno uklidnilo?“ Harry se zvedl z polštáře, usadil se zkříženýma nohama a lokty si opřel o kolena. „Jsi si jistý, že to s ním bylo tak špatné, jak ses mi snažil namluvit?“

„Možná jsem nepatrně přeháněl.“ Snape nevypadal zkroušeně.

„Ve skutečnosti byla moje magie od začátku klidná.“ Když to Snape nepopřel, zavrtěl Harry nevěřícně hlavou. Měl chuť frustrovaně zařvat. Na chvíli zavřel oči a několikrát se zhluboka nedechl, aby se uklidnil. Za ty roky se však naučil jedno: že tento muž nikdy nedělal nic bez důvodu. „Měl bys mít dobré vysvětlení.“

„Téměř jsi zemřel, Pottere. Mysli si, co chceš, ale člověk, kterému se jako zázrakem podařilo přežít, bývá po jistou dobu emočně nestabilní. Kam bys šel, kdybych ti dovolil hned opustit ošetřovnu?“

„Za Dracem.“ Harry se toužebně podíval ke dveřím.

„A co bys mu řekl, kdyby ho viděl chvíli potom, co sis uvědomil, že rituál byl nakonec úspěšný?“ Snape na něho upřel vážný pohled.

„Za...“ Harry přimhouřil oči a chvíli přemýšlel nad odpovědí. Co by udělal? Běžel by za Dracem, pravděpodobně by ho zatáhnul do nejbližší postele a týden ho z ní nepustil. Samozřejmě, že bez křiku a obviňování by se to taky neobešlo. Přece jenom, měl Malfoyovi co říct, že jo? Nestává se každý den, aby se člověk dověděl, že je viteálem vlastního manžela. Zrovna tak se manžel každý den nevrhá do náruče smrti, aby ho zaštítil před kletbou. Draco by rozhodně zasloužil. V tomhle případě by mu nikdo nemohl mít za zlé, kdyby mu trochu pocuchal fasádu a řekl mu, co si o tom všem myslí. Měl na to zatracené právo! Tohle si myslel hned po probuzení. Ale teď si chtěl prostě jen promluvit. Pochopit proč. „Jak se cítí?“

„Nejistě.“

„Oh.“ Harry si nervózně kousal nehet. „Určitě bych mu měl poděkovat.“

„Poděkovat?“ zamrkal několikrát překvapený Snape.

„No a ne? Celá ta věc s viteálem nám pravděpodobně všem zachránila zadky.“ Harry spustil nohy z postele a obul si boty, které stály vedle na podlaze. Vstal, rozhlédl se kolem a pak z taburetky, co stála za stolkem, zvedl oblečení, které mu pravděpodobně připravil jeden ze skřítků. „Jasně, poděkuji mu. Řeknu, že si cením jeho oběti a pak mu naložím.“ Udělal pár kroků vpřed, zastavil se před dveřmi do koupelny a položil ruku na kliku. Otočil se směrem ke Snapovi. „V tom mi nezabráníš, protože ten parchant pro mě málem umřel. Jestli mu tyhle blbosti nevytluču z hlavy teď, byl by schopen v budoucnu udělat něco podobného.“

S tím Snape opravdu nemohl nesouhlasit.

QQQ

Draco přecházel nervózně po ložnici a každou chvíli nervózně pohlédl ke skříni. Měl by si ušetřit ponížení a sbalit si své věci dřív, než Harry opustí ošetřovnu. Je pravda, že skřítkové by mu oblečení přestěhovali mrknutím oka, stačilo jen požádat, ale na to neměl chuť. Ve vlastnoručním balení oblečení bylo něco definitivního. Možná by mu to nějakým způsobem pomohlo zvyknout si na myšlenku, že musí tuhle ložnici opustit, určitě by to představovalo jakési přijetí. Raději to sám udělá dřív, než mu řekne Harry, aby vypadl. Teď, když se mu hroutil celý život, strašně ten pocit kontroly nad situací potřeboval.

Znovu se zastavil před skříní a upřel na ni nepřívětivý pohled. Sakra, cítil se, jako by šel na popravu. Tichý zvuk, který zaslechl z obývacího pokoje, si vysloužil jeho zlostný pohled na dveře. Copak Severus nechápe, že chce být sám? Pro jeden den už má pohledu na svého kmotra dost. Myslel si, že jejich rozhovor proběhne jinak a proto o to tak usiloval, ačkoli se tomu ten muž snažil obratně vyhýbat. Ale nakonec mu konfrontace přinesla jen hněv a hořkost. Stále byl na Severuse rozzlobený, protože navzdory své inteligenci vůbec ničemu nerozuměl.

Záclona se zachvěla, když do místnosti vnikl chladný vánek od moře. Draco si rukou prohrábl vlasy, odhrnul si vlasy z očí a energicky zamířil ke dveřím do obývacího pokoje, aby vetřelce vykázal. V místnosti bylo pološero rozptýlené slabým světlem, které vycházelo z krbu. Když však Draco překročil práh ložnice, okamžitě poznal, že to není Severus, kdo stojí uprostřed místnosti, mírně nahrbený s rukama vraženýma do kapes kalhot a upřeně se na něho dívá.

„Harry.“ Draco se silou zdržel, aby během nepřekonal vzdálenost, která je dělila. Měl pocit, že se muže, který před ním stál, nedotýkal celé věky. Jeho tělo téměř křičelo po jakémkoli kontaktu a magie neklidně vířila. Nervózně zaťal pěsti, spustil ruce podél těla a přikázal si zůstat na místě.

„Jsem rád, že ti nic není.“ Potterův hlas, i když trochu ochraptělý, zněl velmi klidně. „Cítíš se dobře?“

„Ano.“ Zdá se mu to, nebo Harry pohubl? Vždycky byl štíhlý, ale ne tak jako teď. I vlasy mu povyrostly. Neposlušné prameny mu měkce lemovaly vážnou tvář. „A ty?“

„Hm... Snape rozhodl, že už můžu opustit ošetřovnu,“ přikývl mírně Harry.

„To je dobře.“ Merline, ten rozhovor byl opravdu ubohý. Draco se naposledy cítil tak nesvůj ve čtrnácti letech, kdy ho Zabini ráno nachytal v potřísněné posteli.

„Proč?“

Prudce zvedl hlavu při zvuku Harryho hlasu; ten ho sledoval vážným pohledem.

„Co proč? Protože je to opravdu dobře, ne? Kromě toho, nikdo nemá rád nemocniční lůžka. Jsou nepohodlná,“ pokrčil Malfoy rameny.

Harry naklonil hlavu na stranu a aniž by z něho spustil oči, přistoupil o pár kroků.

„Děláš si ze mě srandu? Víš, že jsem se neptal na nemocnici, ale proč jsi to udělal.“ Draco se otřásl, jako by ho Harryho chladný hlas opravdu zamrazil.

„Rozumím.“ Otočil se, přešel ke krbu a dlaní se opřel o kamennou římsu. „Byla válka, Harry, rozhodnutí, která jsme tehdy učinili...“

„O čem to sakra mluvíš?“

Na krku ucítil teplý dech svého manžela. Merline, ani si nevšiml, kdy se k němu Harry tak přiblížil.

„Mluvím o té noci, kdy jsem přistoupil na to, že budeš můj viteál. O čem myslíš?“ Draco se otočil a prudce se nadechl, když si uvědomil, jak blízko Harry stojí. Stačilo by se jen mírně naklonit a ...

„Víš, Draco, ve skutečnosti se teď hovno starám o válečné časy.“ Potterovy ruce sevřely Malfoyova ramena. „Udělal jsi ze mě svůj viteál, protože jsi k tomu měl vážný důvod. Zřejmě jenom díky tomu tady teď stojím a milióny lidí si žijí v míru. Kdyby to nebyla zakázaná černá magie, udělilo by ti Ministerstvo Merlinův řád a na fialové stuze by ti ho pověsili kolem krku. Bojím se jen pomyslet, co jsi musel udělat, abys ho stvořil, ale měli bychom být vděční, že ses k tomu vůbec odvážil. Pokud o tom někdy budeš chtít mluvit, tak prosím.“ Potterovy prsty se téměř bolestivě zaryly do kůže Draca, který sevřel rty do tenké čárky a naslouchal slovům svého manžela. „Teď se však ptám na něco jiného. Proč jsi mě zaclonil před tou kletbou? Absolutně nechápu, co sis tehdy myslel.“

„Nemyslel jsem.“ Draco vnímal Harryho projev jako v mrákotách, protože v jeho hlavě se stále opakovala pouze jedna jediná věta, kterou si z celého toho monologu dokázal zapamatovat. Měl pravdu. Celou dobu to sakra věděl! 

„Vůbec jsem nemyslel. Bylo to instinkt.“

„Instinkt? Co je to za instinkt, díky kterému se vrhneš mezi mě a kletbu!“ Harryho tvář zkřivila zlost. „Uvědomuješ si, že jsi mohl zemřít?“

„No a co?“ Draco už měl dost sebelítosti. Pokud se Potter chce hádat, má to mít. Už měl dost ustupování a obranného postoje. Jeho manžel se už stejně jasně vyjádřil, co si o něm myslí. „Zachránil jsem ti zadek. A pokud budu muset, udělám to znovu. Ve válce a v ... obtížných situacích je dovoleno vše!“

„Zachránil jsi mi zadek na úkor svého vlastního! Kdyby nebylo toho zkurveného viteálu, neměli bychom žádnou šanci tě vrátit zpátky!“

„Kdybych tě nezaštítil, tak bys opravdu zemřel! Pomyslel jsi na to aspoň jednou?“ Draco popadl Harryho za zápěstí a odstrčil ho od sebe.

„Jestli jsem na to pomyslel?“ Harry se divoce zasmál a prsty prohrábl rozcuchané vlasy. „Celou dobu jsem na to myslel! Sledoval jsem, jak z tebe pomalu uniká život! Díval jsem se, jak tam ležíš,“ ukázal rukou směrem k ložnici, „a s každým výdechem se ode mě vzdaluješ a proklínal jsem tě za to, co jsi udělal! Sakra, kdo se tě prosil, aby ses kvůli mně obětoval? Kdo ti dovolil nechat mě tu samotného?“

„A ty? Co jsi udělal ty?“ Draco zaťal vztekle pěsti. „Rozhodl jsi se obrátit v prach všechno, co jsem pro tebe udělal a sám jsi téměř spáchal sebevraždu! Pomyslel jsi aspoň na vteřinu, jak bych se cítil, kdybys zemřel? Přemýšlel jsi nad tím, jestli se s tím dokážu vyrovnat? Existovat s vědomím, že jsi za mě promyšleně dal život?“

„To je něco jiného.“

„To jsou kecy, je to úplně to samé.“ Draco vztekle přešel místnost a zastavil se u baru, aby si nalil sklenici Ohnivé whisky. „Nedokážeš prostě snést pomyšlení, že by za tebe někdo jiný mohl položit život. Obzvláště ty. Klidně umřeš pro miliony nebo pro mě, vždyť do tvého osudu je přímo vepsaná výsada být hrdinou. Ale není možné, aby tě v téhle roli zastoupil někdo jiný, že jo? Ale tohle už je moc. Proč je tvoje oběť logičtější než moje?“

„O čem to žvaníš?“ Harry nervózně strčil ruku do kapsy, zase vyndal a mírně se zašklebil, když nenašel, co hledal. „Jsou to dvě úplně odlišné věci.“ Přešel ke skříňce a chvíli přehraboval její obsah, aby nakonec triumfálně vyndal krabičku cigaret. O chvíli později ji odhodil na desku stolku a hůlkou si zapálil jednu cigaretu. Draco už dávno postřehl, že Harry kouří pouze v situaci, kdy si s něčím nedokáže poradit, musí přemýšlet nebo je opravdu naštvaný.

„Já myslím, že je to stejné,“ pokrčil rameny a sledoval, jak jeho manžel se zavřenýma očima zhluboka potáhl a pak z úst vypustil obláček šedého kouře. Zašklebil se, když k němu dorazil štiplavý zápach nikotinu.

„Jednal jsem s rozmyslem. Měl jsem čas, abych si to promyslel. No a byl tu Snape s protijedem. Připravil jsem se na to! Ale ty? Merline, jen tak ses vrhnul mezi mě a hůlku té šílené ženské.“ Harry si zřejmě všiml jeho výrazu, protože se podíval na čerstvě zapálenou cigaretu a s lítostí ji uhasil v popelníku, který stál na římse.

„Ta šílená ženská byla moje matka!“

„Což jí v šílenství nezabránilo,“ protočil Harry podrážděně oči. „Tvůj otec si taky chtěl hrát na hrdinu, jeho záměry však byly pochopitelné. Chtěl zachránit tebe.“

„Slyšíš se, kurva, co říkáš?“ Draco dopil alkohol a položil sklenici na pult tak razantně, že ji málem rozbil. „Podle tebe měl můj otec důvod, aby mě zachránil...,“ zadrhnul se nervózně, „a já jsem ho neměl? Myslel jsem, že po našem posledním rozhovoru jsi pochopil... Zřejmě ne!“ napřímil se, přešel ke zdi a těžce se o ni opřel. „Možná je to tak lepší.“

„Jaký poslední rozhovor? O čem to mluvíš?“ díval se na něho zlostně Harry.

„Na tom nezáleží, Pottere.“ S uspokojením zaregistroval, jak sebou jeho manžel trhnul, když uslyšel své příjmení. „Něco si vyjasníme. Klidně mě nesnášej. Klidně mě považuj za někoho, kdo je už jen kvůli krvi, která mu proudí v žilách, odsouzený k zatracení. Ale právo volby mi vzít nemůžeš. Pro koho a proč se obětuji, je jen moje a zase jen moje, věc.“

„Ty ...“

„Sklapni! Vyslechneš si, co ti chci říct a já pak odsud odejdu a všechno ti usnadním. Jednou a pro vždy si to ujasníme. Kdysi ses o mně chtěl něco dovědět. Teď k tomu máš příležitost,“ Draco zvedl ruku, aby Harryho umlčel. „Nejsem velký hrdina, který pro ostatní všechno odhodí. Nikdy nedělám nic, z čeho nemám prospěch. Snad si nemyslíš, že jsem na vaši stranu přešel, protože jsem najednou uzřel světlo? Žádné záblesky nesobectví a dobroty. Prostě jsem si spočítal zisky a ztráty a ukázalo se, že vaše výhra mi přinese víc výhod než vítězství šíleného a nepředvídatelného chlápka. Jaká budoucnost by nás čekala, kdyby se k moci dostal diktátor?“

„Byl by konec všeho. Draco, nechci mluvit o ...“

„Ale mluvíme,“ umlčel opět Harryho. Bylo mu všechno jedno, jeho manžel už jednou jasně řekl, co si o něm myslí. Bolelo to, ale byl Malfoy a nehodlal se rozsypat před jeho očima. „Máš pravdu, to by byl konec. Můj otec si myslel, že když Voldemort vyhraje, bude stát po jeho boku. Nemohl se víc mýlit. Temný pán byl jako pijavice, parazitoval na jiných. Pomalu vysával náš trezor a dělal by to dál. Shromažďoval by armádu, protože by měl stále málo a my, jeho následovníci, bychom za to platili svými galeony a vlastní krví. Jeho panování by bylo utopií megalomana s přerostlými ambicemi, a to jsem věděl. Nikdy jsem nebyl tak zaslepený jako můj otec. A pak přišli a mluvili o útoku na Bradavice. Nezajímalo je, že je to škola. Boj s dětmi nic neznamenal, jen když Riddle dostane Harryho Pottera. A tehdy jsem si byl naprosto jistý: nikdy se staral o nás, myslel jen na sebe.“

„Draco, nezáleží na tom, jaké jsi měl důvody. Nejdůležitější je, že jsme se, i díky tvé pomoci, všechno včas dozvěděli.“ Harry znepokojeně sledoval svého manžela, jak špacíruje po místnosti. „Vážně se k tomu nemusíme vracet.“

„A pak mi Severus řekl o viteálu,“ pokračoval Draco, jako by ho neslyšel, a stále více se utápěl v šoku a zlosti. „Věřil, že tvé nepřátelství vůči Voldemortovi zničí ty Brumbálovy fantazie. Jak bys mohl láskou porazit někoho, koho jsi celým svým srdcem nenáviděl? Nereálné. Byl jsem vyděšený. A proč asi? Měl jsem roztříštit svou duši? Tohle jsem nechtěl. Nepřidal jsem se do té zatracené války, abych se zmrzačil! Proč bych se měl zajímat o všechny ty lidi, kteří se na mě dívali podezíravě, protože jsem nosil jméno Malfoy? Ne, absolutně ne. Jenomže už jsem nemohl vycouvat. Bylo příliš pozdě a jestli jsem opravdu chtěl mít nějakou budoucnost, pokud jsem chtěl existovat, musel jsem s tím souhlasit. Poslední akt dramatu. Dám část své duše výměnou za blahobyt, bohatství a respekt. Nic nového, historie má mnoho takových zaprodanců.“

„Draco, přestaň.“ Harryho hlas byl tichý, sotva slyšitelný.

„Počkej, to ještě není konec,“ zasmál se chladně Draco. Cítil se jako odzátkovaná láhev šampaňského, kterou někdo zatřásl. Hořkost a lítost, které ho celá léta pronásledovaly, si konečně našly průchod a vytékaly z něho proudem slov. „K vytvoření viteálu je nutná oběť. A nemůžeš ji zabít obyčejnou Avadou. Ačkoli to tak nevypadá, smrtící kletba je čistá. Ne, Harry,“ Draco se podíval na svého manžela s horečkou v šedých očích, „k vytvoření viteálu je třeba se zašpinit krví obětního beránka, namočte si v ní ruce, cítit její teplo a když silným, lepkavým proudem protéká mezi prsty.“ Malfoy zvedl ruce a s hněvem se na ně díval, pak je sevřel v pěsti a prudce spustil dolů. „Tak jsem to udělal. Vzpomínáš si na Marcuse Flinta? Velký násilnický tyran s malým mozečkem.“

„Vzpomínám si.“ Harry si odkašlal, protože se mu v krku udělal knedlík. „Hrál ve vašem famfrpálovém týmu.“

„Ano. Temné znamení nosil od páté třídy a nikdo to nevěděl. Každopádně nebyl sám,“ pokrčil Draco rameny. „Lehkomyslný idiot, pyšný na to, že byl pověřený úkolem. Myslel si, že tě v tom zmatku dokáže omráčit nebo dokonce i zabít. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to k smíchu. Díky Voldemortovi byl odsouzený už od samého začátku. Já jsem si pouze vyměnil místo s katem. Jakmile by na tebe zaútočil jakýmkoli kouzlem, snad polovina Řádu, který tam té noci byl přítomen, by na něho seslala stovky kleteb. I když stáli na straně světla, byli dobře vycvičení a kletbami by nešetřili. Rozhodně by nastal chaos, kterého by využili ostatní Smrtijedi. Jak už jsem řekl,“ rozpřáhl ruce, „od začátku byl oběť.“

„Tohle nechci poslouchat. O tomhle jsem nemluvil.“ Harry s pobledlou tváří couvnul, ale Draco neustoupil.

„No tak, Harry. Byla to válka a ve válce jsou i poražení. Flint byl prostě jen ve špatnou dobu na špatném místě.“

„Našli ho s poříznutým krkem. Nikdo nevěděl, kdo na hradě by toho byl schopný.“ Harry ztěžka polkl a nevěřícně zíral na Draca. „Případ byl odložen pro nedostatek jakýchkoli důkazů.“

„Špinavá práce, ale dokonale čistě provedená. Jeho krev posloužila k vytvoření viteálu. Tvůj protivník nepřímo přispěl k tvému vítězství. Nadšený by pravděpodobně nebyl.“ Pocit viny, který Draca trápil tolik let a přesvědčení, že měl pravdu, ho donutily úplně se odhalit. Ve skutečnosti s tím už nemohl nic udělat, protože Harry si svůj názor už udělal. Neměl co ztratit.

„Jak o tom můžeš mluvit tak klidně?“ díval se Harry překvapeně na Draca

„A jak mám mluvit?“ Malfoy se k němu přiblížil ještě víc, ale zarazil se na místě, když viděl, jak Harry o další krok couvnul. „Vytvořil jsem viteál. Měl jsem vlastní sobecké důvody, ale konečný výsledek se shodoval s tím, ke kterému jsi celou dobu směřoval, je to tak? Co myslíš, Harry, kdo jiný by toho byl schopen?“ povzdechl si a nepřítomně si promnul krk. „Zpočátku to chtěl Severus vzít na sebe. Idiot. Jako by toho neudělal už dost. Kromě toho, někdo ti musel přinést ten lektvar. Věř mi, že nejtěžší bylo přesvědčit ho, že jsem jako kandidát vhodnější. Říká tomu obětování. Jako bych nesl na zádech přinejmenším pytel kamení, aby nerozdrtily ty slabší. Ale já jsem prostě jen zajistil svou budoucnost. Nebylo to kvůli tobě, ne pro tenhle svět. Udělal jsem to jen pro sebe.“

„Nezáleží na tom, pro koho jsi to udělal. Proč chceš vzít všechnu vinu jen na sebe?“

„Byl jsem to já, kdo použil černou magii, to já jsem roztrhl svou duši na polovinu. Nikdo jiný. Proto jsem zkažený a ty to dobře víš. Nejsem o nic lepší než Voldemort, Harry. Páchnu smrtí a jak jsi sám říkal, cítíš hrůzu při pomyšlení na život s někým takovým. Ne, nepopírej to, přesně tohle si myslíš,“ umlčel Draco Harryho, když otvíral ústa, aby něco řekl. „Přiznal jsi mému otci právo mě zachránit, protože jsem jeho syn, že? Jak jsi to říkal? Bylo to pochopitelné chování. Ale když jsem udělal totéž pro tebe, považuješ to za blbost a podrývání hrdiny, protože si myslíš, že někdo jako já, není hoden, aby tě chránil. Opravdu jsem tu lekci pochopil. Do zítřka skřítci tohle místo uklidí od jakékoli stopy po mé přítomnosti. Nemůžeme se rozejít, ale hrad je dost velký na to, abychom si nezkřížili cestu. Doufám, že na mě jednou změníš názor. Dobrou noc, Harry.“ Draco udělal pohyb, jako by chtěl dotknout manžela, který stál před ním, ale na poslední chvíli ruku stáhl a tiše se přemístil. Oněmělého Pottera nechal samotného uprostřed místnosti.

ooOoo

Poznámka překladatelky:

Možná vám Draco trochu připadá jako umanutý, ale vysvětlení jeho reakce bude v další kapitole, která je mimochodem poslední. Za ní následuje ještě epilog.

Red Hills - 49