Red Hills - 47.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Bobo, Lafix, Bacil, Zuzana, Achája, Ariwa Sea, Saskya, Ann, kali, Káťa a Lily. Díky za podporu. Tady máte další dílek, kde konečně přikročíme k očekávanému...

47. kapitola

Nárazový vítr tlačil po obloze těžké temné mraky, které se vzájemně přetlačovaly a pomalu přeplouvaly nad údolím. Zakrývaly tak dosud modrou oblohu šedí a temnotou. Kolem deváté hodiny večer dopadly na zem první kapky a rozstříkly se o kameny, listy a stonky vysoké trávy. Úzkými potůčky stékaly po oknech, bušily o kamenné parapety.

Harry sebou trhl, když se první zahřmění dutě převalilo údolím, rezonujícím zvukem zaplnilo každičký kout hradu. Opřel si čelo o studené okno a bezmyšlenkovitě sledoval déšť, který zmáčel skleněné tabule. Okna zavřel už odpoledne, když se vzduch výrazně ochladil a teď byl pokojem cítit specifický odér, který provází nemoc. Vtáhnul vzduch nosem a zachytil slabý zápach potu a ještě něčeho... něčeho, co patřilo jenom Malfoyovi, co mohl téměř cítit na jazyku a co dostávalo trpkou příchuť, hraničící s hořkostí. Ztěžka polkl, trhnutím okno znovu otevřel a mírně ustoupil, když ho chladný déšť udeřil do obličeje. Zakroutil hlavou nad vlastní hloupostí, použil vodu-odpuzující kouzlo a zhluboka se nadechl čistého vzduchu, vonícího ozónem. Rukama se objal kolem ramen, zvedl hlavu a díval se na tmavnoucí oblohu, která praskala pod každým švihnutím bleskového meče.

Bouřky v sobě měly něco prvotního. Nedaly se omezit, ani zastavit. Harry teprve tady v Irsku poznal význam slova "Bouřka". Zdivočelý živel se jako těžká masa valil nechráněným údolí, silný vítr ohýbal stromy, lámal křehké keře a proudy deště bičovaly jemné pupeny květů. V takových chvílích byl Harry ochoten uvěřit, že zemi zasáhl hněv nějakého starověkého boha, který někde tam vysoko hlasitě nadával, vztekal se a vrhal kletby na příčinu své špatné nálady. Čím se údolí provinilo? To Harry nevěděl. Nejdůležitější však bylo, že s rozezleným božstvem v tuhle chvíli sympatizoval jako nikdy.

Odvrátil se od okna, shodil župan a trochu neochotně vklouzl do postele. Těžkou peřinu nahradilo prostěradlo. Ale ani to nepomohlo, aby se Harry zbavil pocitu nepříjemné lepkavosti, který mu poslední dobou dělal společnost pokaždé, když uléhal. Měl pocit, že Draco se den ode dne potí víc. Teď už ho sám nosil do vany a omýval jeho bezvládné tělo, které mu viselo na rukou. Ráno a večer myl jeho jemné vlasy, které po několika hodinách stejně vypadaly jako myší ocásky. Malfoy dýchal těžce a chraplavě, jako by mu v hrdle narostla boule, kterou nemohl polknout.

Harry si lehl a založil si ruce pod hlavou. Nepříjemný, řezavý zvuk zraňoval jeho uši a způsoboval mu chvění. Doteď se ještě nikdy o nemocného nestaral a už vůbec ne o takového, který působil dojmem, že s každým dalším výdechem může ukončit svůj život. Miloval Draca, dokázal by pro něho udělat cokoli a udělá to už zítra. Ale po všech těch dlouhých a téměř bezesných nocích, měl chuť na něho seslat tišící kouzlo, aby mohl aspoň na chvíli zavřít oči a odpoutat se od toho nepříjemného sípavého zvuku. Brzdila ho jenom obava, že by pak neslyšel, kdyby přišel konec.

Prudce vtáhl vzduch, zvedl se na lokti a otočil se k manželovi. Z vedlejšího stolku vzal kapesník a utřel pramínek slin, který už stihl vytéct mokrou cestičkou z Dracových úst a zaschnout někde poblíž klíční kosti. Na prst nabral příjemně vonící meduňkový krém, nanesl ho na obličeji muže v bezvědomí a jemně ho vetřel na víčka a ústa. Vosková, dehydrovaná pleť, přijata ošetření s vděčností. V takových chvílích Harry děkoval Merlinovi za existenci Snapa a spolu s ním i za jeho masti a lektvary.

Opatrně přetočil Draca na bok a tvář a ústa mu podložil čistým, dvojitě složeným kapesníkem. V téhle poloze sípání zesláblo a Harry doufal, že i Malfoyovi je tak pohodlněji.

„Zítra už bude po všem,“ řekl, odhrnul mu vlasy z tváře a založil je za ucho. „Zítra si odpočineme.“

Padl zpátky na polštář a rukou si zakryl tvář. Ach ano, byl unavený. Zatraceně unavený.

QQQ

„Pojď dál!“ Harry ramenem strčil do dveří koupelny a kývl na Hermionu, která vešla do pokoje. „Můžeš odhrnout prostěradlo?“ Opětovným kývnutím hlavy naznačil k dokonale ustlané posteli. „Skřítci už stihli převlíknout postel,“ zahekal, protože si právě v náručí poupravil Draca, zabaleného do měkkého, bílého županu.

„Měl jsi mě zavolat, pomohla bych ti,“ podívala se na něho vyčítavě, rychle přešla k posteli a stáhla z ní pokrývku.

„Neblázni. Zabil by mě, kdyby zjistil, že jsem komukoli dovolil vidět ho v takové situaci. Navíc je to pouze a výlučně moje povinnost,“ odfrkl, uložil muže na postel a upravil mu polštář pod hlavou. „Chtěla jsi ode mě něco?“ narovnal se a zvědavě na ni pohlédl.

„Myslela jsem, že bychom spolu mohli posnídat,“ zeptala se nadějně. „Už spoustu dní jsme nejedli společně.“

Povzdechl si, předklonil se a narovnal manželovi nohy. Nechtěl opouštět pokoj, raději tu zůstával pro případ, že by se Dracovi přitížilo. Už tak byl včera nucen jít ke Gringottovým a celou dobu byl nervózní, že nechal Draca tak dlouho samotného. Teď, když už znal cestu k záchraně, se hodiny, které ho od něho dělily, neuvěřitelně vlekly a umocňovaly strach, že se něco stane a oni to nezvládnou. Dnes večer se mělo všechno konečně rozseknout a z toho důvodu cítil nevýslovnou úlevu. Do té doby by se nejradši zašil s Dracem tady a nikomu se neukazoval. Ron a Hermiona o připravované akci nevěděli a Harry před nimi nechtěl předstírat klid, ačkoli vnitřně se cítil neuvěřitelně napjatý a každá i docela nevinná poznámka hrozila výbuchem. Na druhou stranu... mohla to být jejich poslední snídaně, poslední příležitost promluvit si a on cítil, že by se s nimi měl rozloučit.

„Jistě,“ usmál se s námahou. „Požádej skřítky, aby jídlo přinesli do obývacího pokoje. Hned se k vám přidám.“ Když odešla, proměnil Dracův župan na měkké bavlněné pyžamo a přikryl ho prostěradlem. „Vím, že bys raději hedvábí, ale bavlna je teď praktičtější,“ pohladil ho po ruce a chvíli si prohlížel jeho úzké, jemně tvarované nehty, které by Malfoyovi záviděla nejedna žena. Ustoupil a obrátil se ke dveřím do obývacího pokoje, odkud doléhalo cinkání příborů, které skřítci právě prostírali.

QQQ

„Vypadáš jako smrt na transparentu,“ změřil si Ron Harryho kritickým pohledem, jakmile vstoupil do místnosti. „Hůř než Malfoy.“

„Rone!“ Hermiona kopla muže pod stolkem. „Občas mám dojem, že prostě neznáš slovo takt. Pojď, Harry, sedni si,“ pohladila místo vedle sebe. „Dnes ráno přišly nové knihy.“ Přisunula mu talíř s toasty a misku s máslem. „Rodiče mi poslali Cestování duší. Studium života mezi převtělením, Anatomie duše a Mezi dimenzemi. Doufám, že tam něco najdeme. Do teď jsme hledali jenom v kouzelnických knihovnách, ale mudlové přece také věří v existenci duše a hodně tohle téma zkoumají. Možná, že jsme jen celou dobu nehledali tam, kde bylo třeba.“

„Myslíš, že teď najdeme něco víc?“ Harry si namazal topinku a položil nůž na talíř. Necítil se hladový. Kdepak, už jen při pomyšlení na jídlo se mu žaludek nepříjemně zkroutil.  Nechtěl uhasit Hermionino nadšení, ale nevěřil, že by v mudlovských knihách našli řešení. Ne na černou magii. Jediný způsob, jak Draca zachránit, byl rituál, o kterém mluvil Snape. To byl způsob, jak ho vrátit k dobrému zdraví.

„Harry?“ Cuknul sebou, když na rameni ucítil ruku Hermiony.

„Co je?“ zamrkal trochu nepřítomně.

„Hodláš ten toast sníst nebo s ním nakrmit ptáky?“

Harry se podíval na svůj talíř, na kterém ležely drobky napůl rozdroleného chleba, který nepřítomně trhal prsty. Povzdechl si, natáhl se pro další a vnutil ho do sebe.

„Promiň. Jsem trochu unavený,“ omluvil se neobratně.

„To bude dobrý, kámo. Hlavní je, nevzdat se. Už jsme vyvázli celí z horších trablů.“ Ron napíchl na vidličku kus vařeného vejce a chvíli na něj zíral. Pak ho odložil na talíř a sáhl po šálku čaje. Zřejmě nejen Harry trpěl toto ráno nechutenstvím.

„Jasně, Rone,“ přikývl a také ukryl tvář za šálek.

Atmosféra u stolu se každou minutou stávala tíživější. Ron s Hermionou se ho snažili utěšit, ale jediné, co vnímal, byl děsivý pocit nucenosti. Možná to vůči nim bylo nespravedlivé, ale Harry si nemohl pomoct, protože pokaždé, když se na ně podíval, měl dojem, že jeho přátelé ve skutečnosti už naději na záchranu Draca ztratili. Všechna ta ujištění, že všechno bude v pořádku, pramenila spíš z přátelství než z přesvědčení. Hermiona stále objednávala knihy a stále sama sobě namlouvala, že hledá, ale doopravdy nevěřila, že něco najde. Harry viděl jejich únavu, tmavé kruhy pod očima z nedostatku spánku, bledou kůži a narůstaly v něm výčitky svědomí, že je klame. Společné jídlo se ukázalo jako jedna velká chyba. Harry prostě nebyl schopen tady sedět a předstírat, že se nic neděje.

Obtížně polkl poslední sousto a vstal ze židle.

„Jdu k Dracovi. Za chvíli se objeví Snape s lektvary, takže...,“ odmlčel se a odhodil na stůl silně zmačkaný ubrousek.

„My to chápeme,“ přikývla Hermiona a obdařila ho ustaraným pohledem. „Mám přinést ty knížky, o kterých jsem mluvila?“

„Dnes ne. Mám tu ještě několik svazků ze Siriusovy knihovny,“ zavrtěl rychle hlavou.

„Samozřejmě. Dej mi vědět, kdybys něco potřeboval.“

Harry s úlevou zavřel dveře do ložnice a s povzdechem se o ně opřel. Těžkopádnost, kterou mezi přáteli cítil, ho ničila. Věděl, že se snažili, ale ztracené naděje, tak viditelné v jejich očích... A on sám?

Prsty si masírovat spánky, protože mu začínala nepříjemně pulzovat hlava. On sám není o moc lepší. Jediné, na co byl v tuhle chvíli schopen myslet, byla skutečnost, že je možná vidí naposledy, že by se s nimi dnes měl rozloučit, všechno jim říct, umožnit jim vyslovit poslední slova... Ale nedokázal to. Nemohl, protože věděl, že by ho chtěli zastavit a svými dobrými úmysly by mu jen ublížili. Cítil se úplně rozbitý. Přešel k oknu a doširoka otevřel dveře, které vedly na balkón. Po včerejší bouřce už nebylo ani stopy a teplé sluneční paprsky jemně objímaly zahradu. Přešel podél balkónu, který obtáčel věž a zastavil se, aby se podíval směrem k moři. Rozeklané útesy se táhly dál, než dohlédl, ale nebyly to ony, kdo upoutal jeho pozornost. Po modré obloze kroužil velký, zářivě opeřený pták a vydával smutné tóny.

„Takže ty tu doopravdy jsi.“ Harry se opřel o zábradlí a přimhouřil oči proti slunci. „Co tady děláš, Fawkesi?“

„Přišel domů,“ uslyšel vedle sebe dětský hlas.

„Jeho domovem byly vždycky Bradavice, Same.“

„Teď už ne.“ Samuel se vzepřel na rukou a vstal z kamenné podlahy. „Jeho majitel zemřel a tak se vrátil.“

„Opravdu rozumíš, o čem zpívá?“ Harry sklonil hlavu a zvědavě hleděl na chlapce.

„Ne tak docela. Ukazuje mi obrazy, jako by maloval. Teď je smutný a asi se bojí. Má rád teplo.“ Sam bezradně pokrčil rameny.

„Je léto,“ připomněl mu jemně. „Na nádvoří je hodně teplo.“

„No, asi je,“ podíval se Sam směrem k Fénixovi. „Půjdu za Joem.“

„Jasně, Same. Hezky se bav,“ přinutil se Harry k úsměvu.

„Harry?“

„Ano?“

Samuel se zastavil ve dveřích svého pokoje.

„Kdyby Draco...“

„Jestli se něco změní, dozvíš se to jako první, slibuju.“ Harry pevněji sevřel prsty kolem zábradlí.

„Victoria říká, že Draco možná odejde...“ Chlapec zarputile zíral na své boty. „Nedovolíš mu to, že ne?“

„Ne, Same, nedovolím...“

„Věřím ti, Harry.“ Samuel chvíli stál v otevřených dveřích a pak zmizel v hloubi místnosti.

Harry se donutil odvrátit hlavu ode dveří a znovu se podíval na oblohu.

„Zřejmě jsi symbolem znovuzrození a magie a tvoje písně dodávají odvahu a naději. No, tak něco udělej, protože dnes by se mi aspoň část tvých nadpřirozených sil zatraceně hodila. Zaplač a uzdrav ho!“ Chvíli čekal a zíral na obřího ptáka, který přiletěl blíž a teď se vznášel několik stop od něho. „Nemůžeš, co?“ Fénix smutně zatrylkoval. „Jo, tentokrát ti rozumím i já.“ Harry mávl rukou a otočil se zpátky do svého pokoje.

QQQ

Slunce se chýlilo k západu, když se Harry s Dracem v náručí přemístil do Snapových komnat. Muž už na něho čekal. Seděl u stolu, na kterém stály dvě lahvičky a intenzivně na ně zíral.

„Jsme tady.“

„Evidentně.“ Snape vstal ze židle a obrátil se k Harrymu. Jeho oči se krátce zastavily na Dracovi, jehož hlava spočívala v prohlubni Potterova krku. Tmavé oči se trochu rozšířily a Harry by přísahal, že se v nich na chvíli objevila vřelost a něco velmi jemného, co rychle zmizelo, když Snape zavrtěl hlavou, jako by od sebe odháněl nechtěné emoce. „Jsi připravený?“

„Víc už nebudu.“ Harry by pokrčil rameny, kdyby nedržel zátěž. Netřeba dodávat, že Draco, přestože na něho seslal kouzlo na snížení hmotnosti, stále vážil své. Nebelvír chvíli uvažoval nad použitím levitačního kouzla. Ale pohled na bezvládné tělo, jak se vznáší nad ložem, v něm okamžitě vyvolal pocit strachu, takže kouzlo rychle zrušil.

„Pottere,“ Snape otevřel dveře na chodbu a pozorně se po ní rozhlédl. „Nechceš se na místo přemístit?“

„Ne. Pokud si dobře vzpomínám, je to tam dost úzké, nechci do ničeho narazit,“ vysvětlil tiše Harry, prošel kolem muže a zamířil do hlubin sklepení. Nemuseli se bát, že by někoho potkali. Kromě nich žili na hradě pouze Ron a Hermiona, a ti byli v Harryho obýváku a listovali v mudlovských knihách o reinkarnaci.

„Jak tví přátelé reagovali na zprávu, že chceš spáchat sebevraždu?“ Snape jakoby četl jeho myšlenky.

„Neměl bys tomu tak říkat.“ Harry se na něho ani nepodíval. “O ničem nevědí,“ dodal po chvíli.

„Neřekl jsi jim to?“ Snape se zastavil a ostře se na něho podíval. „Pottere...“

„Napsal jsem jim dopis, dobře?“ přerušil ho rychle, než muž stihl říct něco, co by mohlo být příčinou hádky. „Pokud se mi to nepodaří, ale zvládnu zachránit Draca, předá ho Ronovi a Hermioně on. Pokud se nám to nepovede... dopis je v šuplíku v mé ložnici, tak jim ho předej. Ale třeba, navzdory všem fatalistickým znamením na nebi i na zemi, to zvládneme oba, vrátíme se živí a zdraví, a Rona a Hermionu mine celý ten zasraný bordel a strach z neznámých rituálů.“

„Chápu to.“ K jeho překvapení se Snape nezmohl na obšírnější komentář. V tichosti procházeli chodbami, mířili na nejnižší úroveň hradu a o pár minut později se zastavili před zdí nesoucí znamení Uroborose. Tentokrát kamenná zeď zmizela bez problémů a jejich očím se ukázalo srdce hradu. Harry si upravil Draca v náruči a tázavě se podíval na Snapa.

„Co teď?“

„Teď půjdeme dolů do středu kruhu a několik minut počkáme.“ Pohled muže zamířil směrem k iluminátoru.

„Na západ slunce.“ Harry pomalu zamířil k barevně mihotavým runám, před kterými se nejistě zastavil. „Mám tam vstoupit?“

„Dokonce musíš,“ pokynul Snape klidně hlavou.

„Nevypadají stabilně.“ Harry podezřívavě sledoval proměnlivé znaky. Když tu byl předtím, podlaha se mu připadala jako výšivka talentované krajkářky a zblízka ten pocit vůbec nezeslábl, naopak - byl ještě intenzivnější. To, na co měl vstoupit, byla jakási jemná mřížka, do které nějaký ďábelsky mocný kouzelník vytesal sérii run. Jedna vedle druhé vytvářely mistrný propletenec, který chránil vstup do jámy tekuté, mnohobarevné magie, která se v různých barvách dostávala skrz otvory ven a neustále se vlnila a vířila. Čím výš se dostala, tím byla rozptýlenější a méně viditelná, ale přesto neméně silná. Harryho napadlo, že jakmile vstoupí na ten bizarní děrovaný kryt, ten se provalí a on i Draco spadnou dolů.

„Pottere, přestaň se strachovat. Ta zdánlivě křehká konstrukce je vyrobena z kovu, který se těží v trpasličích dolech.“

„Jako Mithril?“

„Cože?“ Snape se na něho překvapeně podíval. „Tohle je amonium. Vzhledem ke svým vlastnostem se doluje pomocí stříbrných krumpáčů. Je to jediný kov odolný proti magii. Extrémně silný a odolný. Bohužel je tak vzácný a těžko dostupný, že je používaný téměř výhradně pro ochranu lokalit podobným této.“

„Rozumím.“ Harry zatnul zuby, stále podezíravě hleděl na konstrukci, a pak rozhodným krokem postoupil vpřed. S překvapením zjistil, že se podlaha pod ním ani neprohnula a pouze magie se zavlnila, překvapená vniknutím. Měl dojem, že magie jeho i Draca zkoumá, poznává je a přijímá. Přímo cítil, jak je oba obklopuje ochranným kokonem své síly. Došel doprostřed a obrátil se k Snapovi. „Co teď?“

„Teď se, prosím, vrať pro odvar.“ Mistr lektvarů vytáhl lahvičku a napřáhl ruku směrem k Harrymu. „Doporučuji, abyste se s Dracem nacházeli co nejblíže okraji. Ačkoli se to tak nejeví, čím blíže ke středu, tím je magie slabší.“ Muž se usmál koutkem úst a Harry tím byl trochu vyvedený z rovnováhy. Snape se nikdy neusmívá!

„Řekl bych, že moje jistá smrt tě potěší.“ Harry si nemohl pomoct od ironie, ale okamžitě se proklínal, když Snape ztuhl s nataženou rukou. „Omlouvám se. Nechtěl jsem to říct,“ ospravedlnil se a pohnul se zpátky k němu. „Zřejmě nevím, co říkám.“

„Pravděpodobně,“ kývnul muž lehce hlavou.

„Proč máme být blízko k okraji?“ zeptal se rychle a snažil se smazat nepříjemný dojem. Rozhodně nebyl Snapem nadšený, ale současně taky věděl, že tenhle muž je jediná osoba, která mu může pomoci a udělá všechno pro to, aby zachránil jak jeho, tak i Draca. Ještě jednou.

„Já se bohužel mřížky dotknout nemůžu. Magie by na kouzelníka, který není svázaný s domem, nereagovala dobře a považovala by ho za vetřelce. Ale takhle ti můžu podat protilátku, nebo vás dokonce vytáhnout z vnitřku kruhu, pokud budete oba dostatečně blízko, abych na vás dosáhl.“

„No, ano... Asi bych si měl sednout.“ Harry se zastavil na okraji kruhu a v mysli cítil naprostou prázdnotu.

„Sedni nebo ještě lépe, lehni si. Jed, který vypiješ, tě uvrhne do stavu spánku.“

Harry si všiml, že Snape v ruce stále drží lahvičku s bledě modrým lektvarem.

„To je fakt,“ přikývl a opatrně položil Draca na mřížku tak blízko k okraji, že se jeho blond vlasy téměř dotýkaly vnějšího kamenného podloží. „Bude to takhle v pořádku?“

„Perfektní.“ Snape ho propaloval intenzivním pohledem.

„Tak snad... už si vezmu ten lektvar,“ natáhl ruku směrem k lahvičce, kterou muž křečovitě svíral. „Můžeš ji pustit,“ řekl, když Mistr lektvarů sevření nepovolil.

„Pottere, jsi si jistý, že víš, co děláš? Stále máš čas vycouvat.“ Snape mírně přimhouřil oči, ale prsty z hrdla lahvičky neuvolnil. „Víš, že pak už nebude cesty zpět.“

Harry se na něho díval a cítil zvláštní smutek. Stál tady, před svým bývalým profesorem, který mu nabízí možnost couvnout, ale ne proto, že by se o něho strachoval a staral, ale ze zcela jiných důvodů. A Harry mu moc dobře rozuměl. Ve skutečnosti ho Mistr lektvarů nemohl k ničemu nutit. Mělo to být jen jeho rozhodnutí, aby se pak Snape v budoucnosti mohl postavit před Draca a říct: „Byla to jeho volba. Není to moje vina." Vždyť přece už od počátku jim šlo jen o Draca. Jak jemu, tak i Snapovi.

„Máš nějaké jiné východisko?“ zeptal se s pohledem upřeným na lahvičku, kterou oba stále drželi. V místnosti vládlo nekonečné ticho, které narušovaly pouze jejich hlasy. V tom tichu jim Dracův chraplavý dech, jasněji než kdy dřív, připomínal jeho utrpení. „Musím to udělat,“ sklonil Harry hlavu a podíval se na mřížce ležícího manžela. „On už dlouho nevydrží. Slyšíš to stejně jako já. Jeho plíce přímo prosí o milost.“ Zvedl pohled k iluminátoru, odkud pomalu začalo protékat sluneční světlo a zalévalo zatím jen horní části místnosti. „Je čas, Snape.“

„Co když se to nepodaří? Ve skutečnosti se o to, kromě nás, nikdy nikdo nepokoušel. Jak myslíš, že Dracovi vysvětlím, že se jeho manžel sám otrávil, aby mu zachránil život?“

„Snape, prosím, nepředstírej, že váháš.“ Harry drapnul lahvičku, která vyklouzla z mužových zaťatých prstů. Na chvíli obdivoval její holubí modř, pak ji jedním pohybem odzátkoval a vypil obsah. „Na zdraví, Draco,“ řekl, otřel si ústa rukávem a ohnul se v pase, když jeho hrdlo zaplanulo jako živý oheň. „Neřekl jsi... že to pálí více než Ohnivá,“ zasténal.

„To je pouze první dojem, hned to přejde.“ Snape mírně pobledl, ale v jeho hlase zaznělo něco jako úleva, až se Harry málem rozesmál. Opravdu měl toho muže už prokouknutého. „Měl by sis lehnout.“

„Pravda.“ Harry klesl na kolena a pak si lehl na bok. „Můžu se ho dotýkat?“

„Myslím, že je to dokonce vhodné.“ Mistr lektvarů poklekl hned u okraje a opřel se rukama o kamennou podlahu přímo u Dracových vlasů.

„Neměl bys odstoupit dál?“ Harry se přisunul ke svému manželovi, podložil mu ruku pod hlavu a přivinul ho k sobě, takže byl Dracův obličej v prohlubni jeho klíční kosti.

„Měl bych, ale teď ještě ne.“ Snape vytáhl z kapsy lahvičku, jejíž obsah se nijak zvlášť nelišil, kromě pilinek, pravděpodobně ryzího zlata, které v ní plavaly. „Toto je protijed.“

„Myslíš, že bude potřeba?“

„Modli se, aby to tak bylo.“ Muž se naklonil dopředu. „Poslouchej mě pozorně, Pottere. Jakmile část Dracovy duše opustí tvé tělo, pokud budeš mít dost sil, vezmi si protijed.“

„Říkal jsi, že ze mě vyklouzne těsně před smrtí.“ Harry se na něho podíval a snažil se zaostřit zrak. Sakra, naposledy viděl takhle špatně v době, kdy ještě nosil brýle.

„Pravděpodobně,“ přitakal muž. „Ale upozorňuji, že to může nastat i dříve. Pokud k tomu dojde, musíš si vzpomenout na lahvičku, která je hned vedle tvé hlavy. Stačí natáhnout ruku.“ Snape se znepokojeně ohlédl za sebe a pozoroval, jak se sluneční paprsky posouvají a svým jasem již pokrývají většinu místnosti. „Rozuměl jsi mi?“

„Protilátka za mojí hlavou,“ přikývl Harrym a cítil, jak ho pomalu zaplavuje otupělost. „Snape, myslíš, že se nám to povede?“ Jeho mysl byla neklidná a na opravdu důležité otázky se nedokázal soustředit.

„Upřímně?“ Mistr lektvarů se mírně odtáhl.

„Nemůžeš aspoň jednou odpovědět přímo?“ zasténal Harry a zabořil tvář do Dracových vlasů. „Jaký je pocit sledovat, jak umírá někdo, koho jsi vždycky nenáviděl?“

„Nebuď směšný, Pottere. Samozřejmě, že k tobě necítím nenávist. Kdyby ano, nikdy bych se neuvolil učit na této škole. Ani kvůli Dracovi.“ Snape vstal z podlahy, když sluneční světlo dorazilo k poslední řadě schodů a zbývalo nějakých půl metru k dosažení kruhu.

„Snape?“

„Jsi strašně užvaněný.“

„Možná je to naposledy, co mě slyšíš.“ Potter se téměř usmál. „Až se Draco probudí, řekni mu...“

„Řekneš mu to sám.“ Muž sevřel rty do tenké linky a rukama se uchopil kolem ramen, jako kdyby byla zima.

„Ne...“ Harry se pokusil zavrtět hlavou, ale ke svému překvapení zjistil, že nemá sílu ani na tak malý pohyb. „Nemyslím... Řekni mu, že jsem chtěl... chtěl jsem spoustu věcí.“ Takhle narychlo tohle všechno komukoli vysvětlovat, zvláště Snapovi, vypadalo naprosto směšně a zženštile. I bez toho se to Draco dozví, vždyť... vždyť Harry mu o tom napsal. Všechno to, co mu nestihl říct, napsal na dvou stranách chaotické zpovědi. Zasunul je do notesu, který Draco neustále používal.  „Snape...“

„Mlč, měl bys odpočívat.“ Hlas Mistra lektvarů zněl nějak z dálky nebo že by Harrymu selhával sluch?

„Ví-š, asi to... s tím... proti... jedem nez... nezvládnu.“ Harry cítil zvláštní svírání v krku, které mu bránilo řádně formulovat věty.

„Vidím. Nestarej se o to, budu tady.“ S hlasem Snapa opravdu nebylo něco v pořádku. Harry se pokusil otočit hlavu, aby viděli, co se s mužem děje, ale jeho tělo zůstalo nehybné.

„Sna...“ Na chvíli zavřel oči, protože cítil, že nemůže dokončit to, co chtěl říct. Slunce se pomalu blížilo k linii kruhu a Harry koutkem oka zahlédl pohyb nad hlavou. Zřejmě přišel čas, kdy Snape musel odstoupit. Pocítil něco jako lítost, že ho muž v tuhle chvíli nechal s Dracem samotného, ale zároveň věděl, že je to nutné.

Jed, který vypil, pracoval s největší pravděpodobností v několika různých směrech. Už dobrých pár minut si byl vědom ochrnutí celého pohybového aparátu. Pokusil se pohnout prsty a s hrůzou zjistil, že nemůže. Na chvíli zapomněl, proč se tu vlastně ocitl a propadl panice. Jeho mysl začala šílet a snažila se upamatovat na cokoli, co by ho mohlo uklidnit. Cítil, jak mu na čele vyrazil studený pot a pomalu stékal po krku. Chtěl zvednout ruku a otřít obtěžující kapky, ale nešlo to.

Ale co když to tak zůstane? Co když se všechno zastaví takhle a on si bude stále vědomý světa kolem sebe? Merline! Pochovají ho zaživa! Dají ho do tmavé těsné truhly a pohřbí hluboko pod zemí, kde bude pomalu umírat hladem a žízní...

Oči se mu rozšířily. Možná, že když zamrká, udělá cokoliv a tak poznají, že je stále naživu a ... Kupole nad ním se postupně rozmazávala, jak se ostrost zraku každou vteřinu snižovala. Ještě chvíli a zaplaví ho úplná tma...

Slepý a nehybný, ale stále na živu. Jeho mysl šílela strachem, jak ztrácel zbytky sebeovládání a racionality. Harry se cítil jako zvíře v těsné kleci, ze které už nikdy nevyjde. Žaludek se mu sevřel děsivým strachem a on se začal vzpírat proti napjatým svalům, proti děsu a temnotě, která mu zalévala mysl, proti chapadlům ledového strachu, které se plazily podél páteře a... v tu chvíli to ucítil.

Nejdřív se uvolnily svaly. Pořád se nemohl pohnout, ale to, co se až bolestně plížilo jeho tělem, teď začalo pomalu ustupovat. Další věc, kterou ucítil, byla vůně. Jemná a prchavá vůně, kterou znal a na které se stal závislý. V zákoutích své paměti se snažil najít její původ, ale mysl odmítla spolupracovat. Připadalo mu, že se brodí vlastními myšlenkami, vyhýbá se překážkám na cestě a snaží se rozptýlit mlhu, která je obklopuje. Vůně byla silnější a mnohem výraznější, ještě chvíli, ještě jeden mentální krok a ... Náhle ho udeřilo aróma citrusů a jasmínu, a téměř mu vyrazilo všechen vzduch z plic.

Draco...

Mlha zmizela stejně náhle, jako se objevila a stejně tak, jak rychle přišla otupělost, stejně rychle se vrátila jasná mysl. Draco! Dělal to pro Draca. Není paralyzovaný jen tak pro nic za nic a nikdo ho zaživa nepohřbí. Snape to nedovolí. Jed ochromil jeho tělo, zastřel mu zrak, otupil mysl a proto propadl panice. Ale co se stalo potom? Proč ten strach a příšerný děs ustoupily?

Teplo!

Slunce pravděpodobně dosáhlo do středu kruhu!

Harry se snažil uvolnit a cítit něco… cokoliv, nějaký nárůst síly, o které mluvil Snape. Ale nic se nestalo. Jeho mysl byla jasná a myšlenky čisté, ale jeho tělo... Zřetelně cítil, jak slábne. Nyní, když strach ustoupil, přijmout vědomí vlastní smrti se mu zdálo mnohem snazší, než předtím. Neměl by se bát? Zejména teď, kdy už věděl, že pro něho už není cesta zpátky? Přemýšlel nad fenoménem fungování vlastní mysli a uvědomil si, že všechny tyto obavy a strach ustoupily, protože byly nahrazené něčím úplně jiným, čistým a velmi prvotním. Jeho myšlenky se soustředily na Draca. Udělal to pro něho, chtěl ho zachránit. Na ničem jiném nezáleželo. On sám mohl odejít, to teď nebylo důležité. Jen když Draco žije.

Láska, to je magie, pomyslel si a najednou bylo všechno naprosto jasné. Ta síla, o které Snape mluvil, magie, která ho měla posílit, aby bylo jeho tělo silnější a přežilo rituál, to bylo něco úplně jiného! Tady nešlo o fyzickou a duševní sílu. Slunce samozřejmě posílilo magii živlů, ale to rozhodně nepomáhalo Harryho tělu, které skutečně umíralo. Mysl... to mysl byla posílena. To, co ho spojovalo s Dracem, pradávná magie, nejmocnější ze všech, to právě ona mu umožnila vyrovnat se se smrtí.

Harry litoval, že tohle všechno už Snapovi říct nemůže. Chtěl mu vysvětlit, že má pravdu ve stejném rozsahu, jako se i mýlí. Ale věděl, že už nemá čas.

Jeho tělo sebou prudce trhlo a prohnulo se, zmítané v křeči. Nic necítil, nic ho nebolelo, ale věděl, že se právě děje něco velmi důležitého, něco, co se jeho tělu opravdu nelíbí. Napadlo ho, že by měl být znepokojený a pokusit se zjistit, co se děje, ale v tu chvíli vůně zesílila a jeho mysl se zcela upnula na Dracovu osobu, čímž utlumila strach a realitu. Harry zvedl ruku a vztáhnul ji směrem k místu, kde se mu zdálo, že vidí manželovu postavu. Aroma citrusů se stalo tak silné, že se dalo téměř ochutnat na jazyku a pak... Po mlze nebylo ani památky a Harry se zastavil v polovině pohybu. Celým svým já vnímal obraz Draca, který pozvedl obočí a ironicky se usmál. Uvnitř svého vlastního vědomí došel Harry k závěru, že smrt je zatraceně dobrý pocit.

QQQ

Snape, který stál u schodů, neodtrhával oči od postav, které ležely na zemi. Když slunce dosáhlo střed kruhu, zatajil dech a čekal, co se stane. Vůbec si nebyl jistý, že všechno dobře dopadne. Události, které se mu před očima odehrávaly, nebyly samozřejmostí. Severus opravdu věřil, že pokud se má rituál podařit, musí to být právě teď a tady, ale Merlin mu byl svědkem, že se dosud nikdy tak nebál. Měl rád jasné situace, čisté a průzračné jako jeho lektvary, ale tahle taková nebyla. Tím, že udělal to, co udělal, se řídil spíš vlastní intuicí než znalostmi, což mu bylo zcela nepodobné. Co když Pottera právě odsoudil k smrti a Draco se přesto do života vůbec nevrátí?

Cítil se starý a unavený. Před jeho očima umírali dva mladí lidé, zatímco on mohl jen stát a bezmocně přihlížet. Ne, že by cítil nějaký zvláštní zármutek pro Pottera. Byl racionalista, který udělá cokoliv, aby zachránil svého kmotřence a pokud to vyžaduje oběť ze strany Pottera, ať se stane. Ale byl také člověk a byl nucen si přiznat, že na něho to Nebelvírství, které Pottera charakterizovalo, poprvé udělalo dojem. Pocítil k němu úctu a současně obdiv za obrovskou odvahu, která byla neocenitelná.

Trhl sebou, vytržený z chmurných myšlenek, když se Potterovo tělo vyklenulo a na okamžik v té nepřirozené pozici strnulo, aby se pak silně zachvělo, otřásané sérií silných křečí. Snape s hrůzou sledoval, jak se krk mladého muže namáhá a hlava naklání dozadu, ústa dokořán, jak se snažila popadnout dech. A pak najednou všechno skončilo a Potterovo tělo padlo na mřížku jako hadrová panenka. Severus se pohnul vpřed, ale v půli kroku se zastavil a vší silou udeřil pěstí do sloupu, čímž si sedřel klouby do krve. Nemůže tam jít! Nemůže, dokud nebude vědět, dokud... dokud... Potterova hlava se ztěžka pootočila mírně doleva. Snape vydechl úlevou. Takže Potter žije a možná se mu podaří dosáhnout na protijed, možná se to opravdu... Prudce zamrkal, protože jeho zrak najednou ztratil ostrost, a přimhouřenýma očima sledoval Pottera. Pak tiše zasténal.

„Draco...“

„Harry?“ Malfoyův hlas byl chraplavý a sotva slyšitelný, ale ne natolik, aby nedosáhl k Snapovým uším. Mistr lektvarů málem zakopl o své vlastní oblečení, když vyrazil k ležícím v kruhu. Padl na kolena, ignoroval bolest v nohou a naklonil se nad muži. Dracovy šedé oči se na něho dívaly a zděšení, které se v nich zobrazovalo, ho naprosto znehybnilo.

„Harry...,“ opakoval Malfoy bezmocně a snažil se zvednout. A v tu chvíli se Potterův obličej, do této chvíle přitulený k jeho vlasům, znovu pohnul a Snape pochopil, že to, co považoval za Harryho pohyb, byl ve skutečnosti Dracův neohrabaný pokus vstát. Mistr lektvarů natáhl ruku, aby se pokusil odhrnout tmavé vlasy z obličeje Nebelvíra, ale ztuhl v půlce pohybu, ohromený Malfoyovým pronikavým výkřikem. Okamžitě ruku stáhl a s hrůzou zíral na Potterovu tvář, ztuhlou v úsměvu. Dracův výkřik, který ho přivedl do stavu strnulosti, umlkl a nahradilo ho žalující ticho.

„Severusi... nedokázal jsem ho ochránit.“

Severus odtrhl pohled od Pottera a podíval se na kmotřence. Merline! On si zřejmě myslí, že jsou ještě v Rowle Manor. Snape pocítil nával čisté, ničím nezkalené hrůzy.

ooOoo

Red Hills 48.