Red Hills - 37.

Autor: Akame Sora
Překlad: Nade

Velké poděkování za podporu všem věrným, kteří ocenili:  bacil, Charli, Saskya, kali, Zuzana, Bobo a Achája.
No, zdá se, že řady čtenářů prořídly, ale co se dá dělat. Život už je takový. :-D
Užijte si ...

37. kapitola

„Výpad, zpět, výpad, zpět.“ Malfoyův monotónní hlas se rozléhal po velké místnosti, kde stálo v jedné řadě asi dvacet studentů a v rukou drželi cvičné rapíry, jejichž špičky byly zakončené malou, gumovou kuličkou. V závislosti na instrukcích buď vyrazili se zbraní vpřed nebo o krok ustoupili.

„Dobře,“ přikývl spokojeně Draco. „Udělejte dvojice.“ Zdá se, že to nebyla první lekce, protože mladí lidé se rychle přeskupili, aby si vybrali partnera podle vzrůstu. Malý zrzavý prvňák, Luc Currey, zaujal místo proti Samuelovi a lehce se uklonil.

„Švih a výpad. Nechci vidět nic jiného. Musí to být čisté a s respektem k soupeři. Mluvím na vás, pane Wallnere. Nepřeji si žádné strkanice nebo záludnosti,“ podíval se Malfoy přísně na tmavovlasého třeťáka. „A prosím, sepněte si vlasy. Marnivost zahubila Narcise a my tady nechceme další řeckou tragédii.“ Výmluvně mávnul rukou přes stěny, které byly vyzdobené velkými zrcadly. Studenti se tiše zasmáli a dívali se na staršího spolužáka, který jen pokrčil rameny.

„Bojíte se konkurence, profesore? Nějaké problémy se sebevědomím? Nebo s autoritou?“ Teenager lehce našpulil rty, ale poslušně z kapsy vytáhl řemínek, kterými si svázal po lopatky dlouhé vlasy.

„Nevěděl jsem, že se tu odehrává nějaká soutěž.“ Draco zkřížil ruce na prsou a opřel se o stůl, na kterém leželo náčiní pro údržbu zbraní. „Odebírám deset bodů koleji Aqua za to, že jsem o tak významné akci nebyl neinformován.“

„Načesal byste si lokny?“ podíval se na něho s ironií Joe, zatímco zaujal správný postoj.

„A dalších deset za drzost,“ zvedl Draco obočí s lehkým úsměvem. „Začínám si myslet, že vás víc zajímá diskuse o vzhledu a účesech, než trénink.“

„Vsadím se, že některým by drzost hladce prošla. Je zajímavé, jak jsou v této škole rovní a rovnější,“ řekl tiše a vyslal znechucený pohled směrem k Samuelovi.

„Navrhuji vám, abyste nezneužíval mojí trpělivosti, pane Wallnere. Prosím, soustřeďte se na souboj nebo odejděte. Konec legrace. Pusťte se do práce nebo vašim kolejím ubude bodů mnohem víc! Nejnižší patro sklepení, zdá se, stále čeká na vyčištění.“ Hrozba trestu všechny účinně umlčela. Po chvíli byl v místnosti slyšet jen zvuk zkřížených ostří a tiché vzdechy studentů. Malfoy volným krokem přecházel mezi nimi, čas od času připomenul správné postavení nohou, rovnováhu těla nebo stažení ramen a uvolnění paží. Spokojeně sledoval Samuelův souboj, který se zaujetím útočil na staršího studenta.

„Samueli, pokud nechceš v budoucnosti zůstat němý, radím ti schovat jazyk. Nemluvě o tom, že to vypadá velmi neesteticky, kdyby pan Currey zaútočil ostřeji, mohl by sis ho ukousnout. Skvrny od krve nelze vyčistit tak snadno.“ Chlapec stiskl rty a vrhl na svého bratra zlostný pohled, na který Malfoy reagoval sarkastickým úsměvem. Doufal, že po měsíci cvičení s ostatními studenty už Sam zjistil, že Draco v soukromých pokojích a Draco jako učitel, jsou dvě zcela odlišné osoby. Neměl nejmenšího úmyslu poskytovat mu nějaké úlevy. Shovívavost kvůli příbuzenskému stavu by jen způsobila, že by chlapec ztratil motivaci tvrdě pracovat, ale také by mu to přidělalo problémy mezi ostatními studenty. I když se Sam ve škole ještě naplno neučil a účastnil se jen šermu, v žádném případě to neměnilo Dracovo rozhodnutí, zacházet s ním jako s každým jiným studentem. Tím víc ho proto dráždilo Wallnerovo nespravedlivé nařčení. Neupřednostňoval Sama! Jak vůbec mohl ten chlapec vyhlašovat podobné nesmysly?

Dalších patnáct minut poučoval a opravoval chyby malých šermířů, pak zvedl ruku a vystřelil z hůlky bledě modré jiskry.

„Pro dnešek končíme. Rapír zasuňte do pochvy a uložte do příslušné přihrádky. Uvidíme se příští týden ve stejnou dobu.“ Všechen řád a klid, který výcvik doprovázel, se v jenom okamžiku proměnil v totální chaos, jak studenti spěchali k východu. „Pane Wallnere, vy zůstaňte,“ podíval se tvrdě na vysokého chlapce, který k němu s přimhouřenýma očima pomalu přistoupil a obdařil ho nedůvěřivým pohledem.

„Ano, pane profesore?“

„Přesně tak, pane Wallnere... Profesore.“ Draco se posadil na židli a v ruce si pohrával s hůlkou. „Zdá se, že poslední dobou na tuto skutečnost zapomínáte. Nevím, v čem se cítíte být lepší než ostatní studenti, ale ve své třídě nebudu drzost tolerovat. Pokud se něco takového bude opakovat, přijdete o místo v mé třídě.“

„Nemůžete mě vyhodit z kouzelných formulí, jsou povinné.“ Joe nezvýšil hlas, ale jeho zaťaté pěsti dokazovaly rozrušení.

„Můžu cokoli. Já rozhoduji o tom, kdo může chodit do této školy a kdo z ní bude vyhozen. A vy, pane Wallnere, pokud nezvládnete základní předmět, budete na konci roku vyloučen.“

„To je...“

„Nespravedlivé? Život je nespravedlivý a vy mi svou drzostí už nějakou dobu hrajete na nervy, což se mi nelíbí. Až do teď jsem mlčel, ale déle už to tolerovat nebudu.“ Draco strčil hůlku do kapsy a věnoval chlapci vážný pohled. „Je na vás, co s tím uděláte.“

„No jasně, já nejsem jako Malcolm Vendelle, toho tolerujete,“ ušklíbnul se Joe. „Ale já nemám otce na velvyslanectví, že jo?“

„Dost!“ Malfoy vstal ze židle a přešel k rozhořčenému chlapci. „Pan Vendelle, na rozdíl od vás, je...,“ sevřel rty a potlačil to, co se chystal říct. „Jste inteligentní mladý muž. Zamyslete se, čím se lišíte od pana Malcolma Vendella a rozhodně nemluvím o jeho rodině. To je váš dnešní úkol. Můžete jít.“ Když skončil, otočil se a klidně si začal svlékat svrchní oděv. Tiché, vzdalující se kroky svědčily o tom, že chlapec příkaz poslechl.

S úlevou odhodil profesorský kabát, vyhrnul si rukávy bílé košile a přistoupil k osobní schránce, která byla chráněna kouzlem, reagujícím na jeho osobní magický podpis. Vytáhl rapír, který dostal od Harryho a chvíli tam jen nehybně stál a užíval si moc, která proudila jeho rukou. Obalila ho jako teplá deka, hladila citlivou pokožku a přinášela mu skutečný pocit bezpečí. Udělal několik základní pohybů na rozehřátí a pak se postavil do pozice před jedním ze zrcadel.

„Můžu se připojit?“ Tichý hlas zazněl ode dveří a za chvíli se v zrcadle odrazila Potterova silueta.

„Zase chceš dostat na frak?“ zadíval se do zrcadla a vrátil mu pohled.

„Sám jsi říkal, že se musím ještě hodně učit,“ pokrčil Harry rameny a přehodil kabát přes židli. „Viděl jsem Wallnera, vypadl odsud jako hurikán. Stalo se něco?“

„Drzý malý hajzlík. Nic, s čím bych si neporadil.“ Draco přešel ke skříni a vytáhl rapír s krásně prolétaným košem. „Vezmi si tenhle.“

„Už s ním necvičíš? To už je potřetí, co mi ho půjčuješ.“ Potter vzal do ruky lehkou zbraň, švihnul s ní a ucítil v ní vibrování Malfoyovy magie.

„Zvykám si na nový.“ Zmijozel pár kroků ustoupil a zaujal postavení, při kterém zvedl zbraň k čelu a lehce se uklonil.

„To mě těší,“ oplatil mu Harry gesto a rychlým pohybem vpřed zaútočil. „Takže, co Joe udělal?“

Draco ho s lehkostí zablokoval a pak se přesunul několik kroků stranou.

„Je arogantní a drzý.“ Provedl výpad a se zvednutou rukou elegantně uskočil. „Obvinil mě z nadržování.“

„Tebe?“ Harry se lehce zachvěl, když Draco udělal přesný útok a trefil ho koncem rapíru do ramene. „To je směšné. O koho šlo?“

„Scelta di tempo, výpad a nečekaný útok, učil jsem tě to,“ pokáral ho Draco, ustoupil a věnoval mu kritický pohled. „O mladého Vendella.“

„Toho otravného patolízala? Vždyť ho nesnášíš,“ zíral překvapeně Harry. „Ano, já vím, tempo a skrytý výpad.“ Rozmasíroval si rameno a znovu napadl blonďáka, který s ním v klidu zkřížil rapír a ani se nesnažil uhnout. „Sakra.“

„Jsi příliš předvídatelný,“ odstrčil ho Malfoy stranou, pak udělal výpad a rychlým pohybem vetkl konec čepele mezi koš a Harryho ruku. Kdyby nebylo měkkého zakončení hrotu, byla by Harryho ruka hodně poraněná. Ohromený mladík sledoval vyražený rapír pohledem.

„To bylo nespravedlivé,“ zabručel a sehnul se pro zbraň ležící na prknech, kterými byla vyložená podlaha sálu.

„Boj není nikdy spravedlivý. Chceš-li vyhrát, musíš používat triky. Přečetl sis knihu, kterou jsem ti dal?“ díval se na něho Draco pobaveně. Mohl předpokládat, že mu souboj s Harrym spraví náladu.

„Zmijozelové,“ odfrkl si Potter a sevřel rukojeť, rozhodnutý nenechat se znovu překvapit. „Mluvil jsi o Vendellovi,“ připomněl mu a pomalu kroužil.

„Malcolm je idiot. Myslí si, že když má otce na velvyslanectví, tak může všechno,“ odfrkl se Draco znechuceně, zatímco bedlivě sledoval Potterovo počínání. „Ponižuje ostatní děti a předhazuje jim jejich původ. Ale jeho otec nedávno vložil do školy značné množství peněz, tak nad tím přivírám oči. Jak dlouho kolem mě budeš takhle tančit?“

„Čekám na vhodnou chvíli.“ Harry téměř nepostřehnutelně udělal dva plynulé kroky vpřed, pak odrazil Dracovu ránu a uhnul před jeho protiútokem. Pak přesunul nohu za jeho patu a podtrhnul mu ji, díky čemuž se Malfoy zapotácel. „Tempo contra tempo,“ zazubil se a strčil koncem čepele do blonďákových žeber.

„To bylo...“

„Zákeřné?“ usmál se a naklonila hlavu.

„Na Nebelvíra jsi neuvěřitelný podvodník.“

„Učím se od mistra.“ Harry se lehce uklonil, přešel ke skřínce a uložil do ní rapír. „Neměl bys být k Vendellovi tak shovívavý.“

„Dokud nikoho nezraní a neporuší žádná pravidla školního řádu, nemám důvod zasahovat. Peníze jeho otce potřebujeme,“ povzdechl si Draco a také schoval zbraň. „Za dva nebo tři roky bude škola vydělávat sama, ale teď se musíme podřídit té bandě pokrytců. Měl bys být šťastný, že nezasahují do našich výukových metod.“ Zavřel skříňku a opřel se o ni zády. „Od příštího týdne začneme používat dýky.“

„Dýky?“

„Ano, do druhé ruky,“ podíval se na něho vyzývavě. „Bojíš se Lvíčku?“

„Zapomeň. Pokud jde o dýky, cítím se mnohem jistější. V tomto směru jsem prošel důkladným školením,“ potřásl Harry hlavou.

„Zkusíme, uvidíme,“ ušklíbnul se Malfoy a promnul si napjaté svaly na svých pažích. Nikdy by to nepřiznal, ale s každým soubojem bylo stále obtížnější udržet svou tvář bez výrazu a porazit Harryho. Ten muž měl přirozený talent pro boj s bílou zbraní a Bystrozorové museli být blázni, že si toho nevšimli a nekladli na jeho proškolení v tomto směru větší důraz. Kouzelníci někdy příliš spoléhali na hůlky. Draco se ve svém mladém životě už naučil, že občas musíte spoléhat i na jiné dovednosti, zvláště pokud je člověk odzbrojený.

„Co máš v úmyslu udělat s Joem?“ Hlas jeho manžela ho přivedl zpátky do reality.

„Nic,“ přešel k židli a popadl svůj kabát, který tam odložil. „Postrašil jsem ho vyhozením.“

„To přece neuděláš?“ pohlédl na něho Harry překvapeně. „Je to opravdu dobrý student.“

„Samozřejmě, že ne.“ Draco otevřel dveře a místo přemístění do svých komnat, pomalu vyrazil chodbou. „Wallner je inteligentní kluk, má velmi dobré známky a ve své skupině je považován za vůdce. Troufám si věřit, že příští rok bude prefekt.“

„Až do teď s ním nebyl žádný problém.“ Potter s ním srovnal krok. Oba dva nesli své učitelské kabáty v rukou, aniž by se obtěžoval jejich oblékáním. Bylo skoro šest hodin a chodby se pomalu vyprazdňovaly, protože se blížil čas večeře.

„Mám pocit, že nemá rád Samuela,“ povzdechl Draco a prohrábl si vlasy. „Merline, tomu klukovi bude brzy čtrnáct let a dívá se na Sama, jako by mu nějak ublížil. Od chvíle, kdy jsme odhalili jeho existenci, začal Joe projevovat otevřené nepřátelství. Nemám ponětí, o co mu jde, ale jeho vzpurnost tolerovat nebudu.“

„Myslím, že mu závidí.“ Harry se zastavil před jejich bytem a čekal, až se obraz posune a pustí je dovnitř. „Jeho rodiče a bratra zabili Smrtijedi. Vyrůstal se svou babičkou, která mu celou dobu vyčítala, že je to jeho vina. Nevím přesně, o co jde, ale... možná, že v tom se skrývá jeho problém.“

„Měl by se s tím vyrovnat a přenášet své frustrace na ostatní.“ Draco klesl do křesla a zavřel oči. „Samuel to nezavinil.“

„Od začátku jsme se obávali různých reakcí na Samovo objevení.“ Potter se posadil naproti a podíval se do Malfoyovy unavené tváře. „Vzpomeň si na ten rozruch před měsícem. Chlapec se nemohl nikam pohnout bez toho, aby ho neprovázely podezřívavé pohledy a šeptání. Teď je to lepší, dokonce chodí jíst spolu se všemi ostatními a studenti i učitelé už si na jeho přítomnost zvykli.“

„Média se na něm stále přiživují,“ zavrtěl se Draco neklidně. „Měl jsem chuť Denního věštce za jejich nedůvěryhodné spekulace zažalovat.“

„Vítej v mém světě,“ odfrkl si Nebelvír tiše. „Buď rád, že ta senzace, která nastala před několika týdny, pomalu pomíjí a tvoje matka ti konečně přestala posílat huláky.“

„Ani mi to nepřipomínej,“ zachvěl se Draco, když si vzpomněl křik své matky, která ho v dopisech obviňovala ze zrady, urážky jména a prakticky ho zavrhla s obviněním, že ji vědomě ponížil v očích kouzelnické komunity. Jistě, byl na to připravený, ale přesto to nebylo příjemné. Nejhorší bylo, že na jeden takový dopis narazil Samuel, který byl vyděšený jedem, který čišel z Narcissina zvýšeného hlasu. Draco s ním pak měl dlouhý rozhovor, ve kterém ho seznámil s historií svého rodu a snažil se vyhladit její ostré hrany natolik, aby nedošlo k poškození jemné psychiky osmiletého chlapce. Tímto Sam konečně získal odpovědi na některé své otázky, ale zjištění nebylo příjemné a Draco si všiml, že chlapec chodil nějakou dobu smutný a zamyšlený.

„Dneska byl Ron na ministerstvu,“ naklonil se Harry dopředu a sepjal ruce v klíně.

„Zjistil něco?“ Malfoy se okamžitě vrátil do reality a soustředil svou pozornost na Nebelvíra.

„Po Luciusovi ani stopa. Nezjistili ani žádnou aktivitu jeho magie. Jako by se do země propadl.“

„To jsem si mohl myslet. Když chce, dokáže se schovat tak, že ho nikdo nenajde.“ Draco si na košili rozepnul knoflík u krku a opřel si hlavu o opěradlo křesla. „Je směšné, že ho chtějí najít za pomocí jeho magického podpisu. Nic se za ty roky nenaučili. Kdyby to bylo tak jednoduché, nemohl by se Voldemort nikde ukrýt, zvlášť s úrovní magie, kterou měl.“

„Ty jsi taky nic neobjevil,“ připomněl mu Harry klidně.

„Nebyl jsem to já, kdo ho nechal utéct,“ prohlásil ostře Draco. „Ale bohužel máš pravdu. Zatím jsem nezaznamenal žádné podezřelé aktivity. Luciusovi dlužníci nevykazují známky nervozity, bankovní účty zůstaly nenarušené. Fondy mojí matky se také nezměnily. Čekal jsem nějaké velké pohyby ve finančních záležitostech. Jemně jsem si proklepnul i pár otcových přátel a nikdo z nich nevypadal, že by byl se současnou situací obeznámený. Všichni jsou přesvědčeni, že je otec stále v nemocnici, v kómatu. Znepokojuje mě ten klid. Severus tvrdí, že kdyby byl Lucius chytrý, nikdy by ze svého úkrytu nevystrčil hlavu. Ale on není stvořený k životu vyhnance. Dříve nebo později udělá nějaký tah.“

„Co když se mýlíš? Nikdo z nás neví, kým je teď, po pěti letech vegetace. Říkal jsi, že ačkoliv se jeho tělo chovalo jako pod vlivem lektvaru živé smrti, jeho mysl byla stále aktivní. Normální člověk by zešílel už po prvním roce.“ Harry měl pochybnosti o Malfoyově příčetnosti. Nemyslel si, že je možné zůstat po takových prožitcích beze změny.

„Je to Malfoy,“ odfrkl Draco a mávnul přitom rukou. „A navíc, kdyby byl šílený, nezvládnul by utéct. Navzdory tomu, co se stalo, Stíny nejsou až takoví idioti.“

„To je fakt,“ povzdechl si Harry a vstal z gauče. „Je zatraceně nepříjemné, že nemůžeme nic dělat. On je někde tam venku a my tady sedíme a přemýšlíme, jestli nezaútočí. Byl bych snad radši, kdyby někde hnil jako šílenec, bez kontaktu s vnějším světem.“

„Tvá přání nemají nic společného s realitou. Klidně si dělej iluze, ale i naivita by měla mít své meze,“ věnoval mu Draco zvláštní pohled a vstal ze židle. „Pojďme na večeři. Souboj mi vždycky zvedne chuť k jídlu.“

....

Samuel stál uprostřed chodby a úzkostlivě se rozhlížel. Ze začátku bylo potloukání neznámými chodbami docela zajímavé a bral to jako velké dobrodružství. Postupem času to však přestalo být vzrušující a začalo ho to děsit. Sejít do sklepení a navštívit před večeří strýčka Severuse, vypadalo jako vynikající nápad do chvíle, kdy chtěl zvolit kratší trasu a jednoduše zabloudil v labyrintu chodeb pod zemí. Zpočátku vypadalo sklepení velmi přátelsky: pěkně vymalované stěny, postavy na portrétech, které ho zdravily a děti spěchající na večeři. Procházka to byla opravdu příjemná a Samuel si po měsíci života na hradě byl jistý, že už ho docela dobře zná. V tuhle chvíle se však bohužel nacházel někde, kde zdi byly ošuntělé a nezdobilo je naprosto nic, kromě opadající omítky. Tiše zasténal a znovu odbočil do chodby nalevo, kterou, jak si myslel, původně přišel. Ale čím šel dál, tím to tu vypadalo ošklivěji.

„Strýčku Severusi!“ Zastavil a vykřikl z plných plic. Odhodil stud, který mu dosud úspěšně bránil zavolat. Ozvěna se odrazila mezi klenutými stropy, až se zatřást strachy. „Draco?“ zakvílel o poznání tišeji. Bohužel, žádný z volaných lidí nebyl poblíž. Vyděšeně se zastavil na místě a široce rozevřenýma očima se rozhlížel kolem. A co když půjde dál a nikdy ho nenajdou? Představivost mu vnukla obraz Draca a Harryho, jak příliš pozdě nacházejí jeho mrtvé tělo. Umře jako jeho matka?

Protřel si rukou oči, do kterých se začaly tlačit nechtěné slzy. Nikdy v životě nezabloudil. Neměl kde. Dosud přece bydlel v malém domku s přilehlou zahradou a na krátké výlety chodil společně s Victorií. Jeho jediné dobrodružství byla zlomená noha, když spadl do jámy v lese. Nebyla to moc šťastná vzpomínka. Tiše zalapal po dechu a obrátil se k další chodbě. Ta se aspoň zdála být lépe udržovaná a tak působila méně ponurým dojmem. Měl poslechnout Draca a jít rovnou do svých pokojů. Teď už vůbec nevěděl, proč chtěl Severuse navštívit. Byl to hrozně hloupý nápad.

Zastavil se, když se v chodbě znovu začaly objevovat obrazy. Na jednom z nich byl znázorněn vysoký muž, oblečený v černém plášti s kapucí staženou hluboko do obličeje. U nohou mu ležela Mantichora. Uskočil, když obrovský lev otevřel jedno oko, které na něho blýsklo tekutým zlatem. Obrovská, blanitá křídla zvířete se zachvěla a ocas, zakončený jedovatým bodcem jako u škorpióna, se pohnul v blízkosti jeho širokých tlap. Strašný...

Rychlým krokem se vzdálil od děsivého obrazu a snažil se z paměti vymazat jak to stvoření, tak i muže, který mu připomínal fotografie Smrtijedů, které měl možnost jednou vidět v nějakých starých novinách. Poté, co zasypal Draca otázkami, dověděl se mnoho nepříjemných věcí. On a bratr měli stejného otce, který patřil k těm špatným, co sloužili Temnému pánovi. Měli různé mámy, což bylo pro Samuela divné a ne tak úplně tomu rozuměl. Nejdřív si dokonce myslel, jestli by Narcissa nechtěla být jeho matka. Ale cítil, že by se na to neměl ptát, a to zejména proto, že Draco o ní mluvil neochotně a Sam podvědomě vnímal, že ta žena není moc milá. Byl to velmi obtížný rozhovor, po kterém měl dlouhou zmatek v hlavě. Zpočátku nevěděl, jak si některé věci srovnat, ale pár dětí bylo k vysvětlování více než ochotných a tak teď už věděl, jak celá historie vypadala. V současné době už by ho ani nenapadlo, aby na Narcissu myslel jako na někoho, kdo by mohl být jeho rodina. Byl pro ni naprosto cizí dítě, které způsobilo, že musela strpět hanbu za nevěru svého manžela, nebo tak nějak mu to řekl Maxmilián. Nenáviděla ho a hulák, který bratrovi poslala, to jen potvrzoval.

Tiše zasténal. Chtěl, aby s ním teď byl Max. Chlapec ho často navštěvoval a Samuel ho pomalu začínal považovat za přítele. Hodně si povídali a díky tomu se Sam cítil mnohem chytřejší, než ještě nedávno byl.

Světlo pochodní jasně zablikalo. Zvedl hlavu a s úlevou spatřil schodiště vedoucí do horního patra. Šťastně se usmál a přidal do kroku. Byl hladový a unavený. Čas večeře už asi pominul, ale když poprosí Victorii, určitě mu něco sežene.

Schody skončily a před ním se objevila světlá, modře vymalovaná chodba. Zklamáním zaťal zuby. Další neznámé místo. Copak opravdu nemohl dojít někam, kde by se necítil tak zmatený? Odhrnul si ofinu, která mu padala do očí a bez ohledu na únavu se rozběhl směrem, kde se chodba ostře stáčela doprava.

Ten pád byl opravdu bolestivý. Osoba, se kterou se srazil, dutě zasténala a ošklivě zaklela pod nosem. Sam si promnul pohmožděný loket, kterým narazil do zdi a neohrabaně vstal z podlahy. Teď už ho nebolely jen nohy, ale i zadnice. Dnes opravdu neměl svůj den.

„Dávejte pozor, kde se potuluješ,“ odsekl kdosi podrážděně.

Zvedl hlavu a se strachem uvědomil, že stojí před jedním z těch studentů, kteří vůči němu, z jemu nejasných příčin, projevovali odpor.

„No prosím, říďův bratříček,“ usmál se zlomyslně Joe. „Co děláš v tomhle křídle? Špehuješ?“

„Já...,“ zadrhnul se a stále si rukou třel loket, pulzující tupou bolestí.

„No ty. Na něco jsem se tě ptal.“ Chlapec přistoupil a zblízka si ho prohlédl. „Vypadáš jako sračka,“ zasmál se zlomyslně.

„To není pravda!“ zrudnul a zaťal pěsti. „Prostě jsem se ztratil.“

„Ou, ubohé děťátko neví, kudy chodí. Neměl bys poprosit bratříčka, aby tě vodil za ručičku?“ Joe se jeho rozrušením očividně bavil.

„Chci se vrátit do věže.“ Samuel odvrátil pohled od mnohem vyššího studenta a zastavil ho na praporu, který visel pod stropem a na kterém se třpytila kapka vody. No jo, zřejmě nějakým způsobem zabloudil do křídla, kde měli své místnosti studenti koleje Aqua.

„A já bych chtěl hvězdu z nebe, a nemám. Život je krutý, prcku. Vypadni odsud, synáčku Smrtijeda.“ Chlapec prošel kolem něho a úmyslně do něho vrazil. To konečně Samuela přinutilo, aby na chvíli zapomněl na strach a zlost na Joea, která v něm několik týdnů narůstala, vyvřela na povrch.

„Hej, to jsi udělal schválně!“ zavrčel a s naštvaným pohledem se k němu obrátil.

„A i kdyby, co mi uděláš? Poletíš žalovat bratříčkovi, synáčku...“

„Neříkej mi tak!“

„Nebo co?“ obrátil na něho Joe ironický pohled. „Vytáhneš svou malinkatou hůlku a hodíš na mě... Lumos?“ zasmál se pohrdavě. „Pochybuji, že znáš jiná kouzla, záprdku. No...,“ naklonil se k němu tak, že se jejich tváře skoro dotýkaly. „Třeba tě rodiče naučili neodpustitelné. Tak do toho, zkus to, synáčku Smrtijeda,“ zopakoval urážku.

„Neznal jsem je.“ Samuel ustoupil o krok dozadu a zvětšil tak vzdálenost mezi nimi.

„Neodpustitelné? No to mě fakt mrzí.“ Chlapec se narovnal a teď na něho shlížel shora.

„Moje rodiče.“ Sam nějakým zázrakem vydržel jeho pohled.

„Oh...“ Joe zamrkal a s naštvaným povzdechem zvedl oči ke stropu.

„Žil jsem v útulku. Ale to přece víš, nebo ne?“

„A co? Mám tě začít litovat?“ Vysoký chlapec odhodil své dlouhé vlasy na záda a znovu se na něho zadíval. „Přišel bratříček a vzal tě odtamtud, nemáš si na co stěžovat.“

„Nic nevíš, nemusel jsi víc než rok...“ Skoro se na toho kluka vrhnul pěstmi. Ničemu nerozuměl, nic nevěděl, vůbec ho neznal, a přitom se choval tak... tak... tak hnusně!

„Oj, chudáčku, vzali ti mamičku a mazlení skončilo?“ Joe nevypadal jako někdo, kdo by byl schopen soucitu. „Měli pravdu,“ zasyčel. „Měli to udělat mnohem dřív! Možná, že by nepřišlo o život tolik nevinných lidí!“

„Dej už mi pokoj! Říkal jsem ti, že jsem ji neznal.“ Oči dítěte se zalily slzami vzteku. Věděl, že jeho matka nebyla zrovna hodná, ale tohle... to bylo opravdu děsivé. „A žádné mazlení nebylo...,“ vzlyknul a sám sebe za to zhroucení nenáviděl. Někde uvnitř cítil, že by měl být silnější a neprojevovat své pocity. „Nic nebylo...“

„Sakra.“ Joe si rukou promnul obličej a s nečitelným pohledem ho drapnul za ruku. „Jdeme.“

„Kam?“ díval se na něho s obavou.

„Do věže. Nepotřebuji tady uřvaného spratka.“ Vytáhl z kapsy kapesník a podal ho překvapenému Samuelovi. „Otři si nos, jsi špinavý. Kudy ses to vláčel?“ Spěšným krokem ho vedl prázdnou chodbou. „Sakra, nehlásil jsem se na chůvu...,“ zarazil se a tiše zaklel. „Jsi chodící katastrofa. Rozčiluješ mě. Co se motáš na neznámých místech?“

„Chtěl jsem jít za strýčkem Severusem,“ špitl neochotně.

„Strýček... Merline!“ Zčista jasna se chlapec začal tiše smát.

„No, co?“

„Nic, prostě Snape v roli hodného strýčka... No, ale dokonce i Caligula měl rodinu.“

„Kdo je Caligula?“ zíral na něho nechápavě Sam.

„To nic, mladý. Stejně bys to nepochopil,“ povzdechl si Joe a usmál se pod nosem. V tom okamžiku se už nezdál tak hrozný, jako v uplynulém měsíci.

„Nejsem dítě,“ ohradil se Samuel. „A nejsem hloupý.“

„Jasně, mladý, jasně,“ věnoval mu litující pohled. „Vypadáš vážně dospěla a moudře s tím usopleným nosem a špinavou šmouhou na čele.“

„Umyju se,“ pokrčil Sam rameny. „Proč mi pomáháš?“ zeptal se náhle zvědavě.

„Protože budíš soucit.“

„Proč mě nemáš rád?“

„Merline, co je? Píšeš snad knihu?“ Joe odbočil směrem ke schodišti do věže.

Samuel konečně věděl, kde je, ale z nějakého důvodu se s tím zlostným klukem ještě nechtěl rozloučit. Přes to všechno se s ním cítil... bezpečně.

„A kdybych psal?“ usmál se téměř neznatelně.

„To bys musel změnit příběh. Nemám rád hloupé otázky.“

„Vůbec nebyla hloupá. Vždyť vidím, že mě nemáš rád.“ Sam se zastavil na vrcholu schodiště a zvědavě hleděl na staršího studenta.

„Jsi otravný.“

„To teda ne!“

„To teda jo.“

„Ne!“

„Sakry, mladý, nechme toho, tahle konverzace nikam nevede,“ zavrtěl Joe znechuceně hlavou a popadl ho za paži. „Jdeme.“

„Tak to řekni.“ Mladší chlapec, když chtěl, dokázal být opravdu tvrdohlavý.

„Nic ti neřeknu, až budeš starší, možná tomu porozumíš.“

„Sakra... ty jsi tak... tak...“ Samovi chyběla slova, kterými by vyjádřil své rozhořčení. „Nemyslím si, že bych tě někdy mohl mít rád,“ skončil nešťastně.

„Žalem se podřežu nožem na máslo.“ Joe se tím prohlášením nezdál nijak znepokojený.

„Blbče.“

„Co se to tu děje? Samueli!“ Měkký, ženský hlas přerušil jejich vášnivý rozhovor. „Kde jsi byl? Ředitel a tvůj bratr tě všude hledali!“

„Jé, Victorie,“ zastavil se a pozdravil ženu tím nepříliš inteligentním prohlášením. Joe obrátil oči v sloup.

„Nebyl jsi večeři.“ Draco se vynořil zpoza chůviných zad. „Byli jsme znepokojeni.“ Malfoyův obličej byl velmi bledý.

„Eee...“ Chlapec přešlápnul z nohy na nohu a zabodl pohled do mramorových dlaždic. „Ztratil jsem se.“

„Říkal jsem ti, aby ses vrátit do pokojů. Jak se můžeš ztratit, když znáš cestu?“ podíval se něho Draco ostře. Nikdy by to nepřiznal, ale poslední hodinu se opravdu strachoval. Chlapec se neukázal na večeři a v pokojích taky nebyl. Malfoy se nikdy nepoddával panice, ale když šlo o bratra, jeho objektivita a racionalismus šla do kopru a všechno začal vidět v černých barvách.

„No, tak nějak…,“ pokrčil chlapec rameny.

„Pokud si myslíš, že mě taková odpověď uspokojí, jsi na velkém omylu.“

„Chtěl navštívit Mistra lektvarů a pravděpodobně natrefil do nejnižší úrovně sklepení,“ rozhodl se do toho vložit Joe. Pohled staršího Malfoye se přesunul k němu a oči učitele se staly ještě tvrdší.

„Vlastně,“ protáhl, „bych rád vědět, co tady děláte, pane Wallnere.“

„Našel jsem ho.“ Chlapec neodvrátil pohled a díval se Dracovi přímo do očí.

„Našel jste ho... A mohu vědět, co jste vy dělal ve sklepení?“

„Ne ve sklepení, ale v křídle koleje Aqua,“ špitnul Samuel, protože mezi bratrem a Joem cítil jisté napětí. Ne, že by měl strach o druhého chlapce, ale... no, nakonec mu přece pomohl a přivedl ho do věže. „Když jsem se dostal ze sklepení, ocitl jsem se v blízkosti jejich koleje.“

„A pan Wallner se rozhodl tě přivést.“ Draco se konečně trochu uvolnil.

„No,“ pokýval Sam hlavou. „A půjčil mi kapesník,“ ukázal silně zmačkaný kus látky.

„Rozhodně bys u sebe měl mít svůj vlastní.“ Malfoy si povzdechl a otočil se k ženě stojící za ním. „Prosím, připravte mu koupel, pak ať si sní večeři.“ Znovu pohlédl na bratra. „Poděkuj panu Wallnerovi a běž s Victorií do svého pokoje.“

„Díky,“ pohlédl Sam na staršího chlapce zpod padající ofiny.

„Jdi už, mladý, a už se neztrácej. Nebudu pořád poblíž, abych o tebe pečoval.“

„Blbče!“ dupnul Sam nohou a uprchl do svých komnat, za sebou nechal chichotajícího chlapce a svého bratra. Merline, jak ho štval!

Joe se za ním chvíli díval s pobaveným výrazem ve tváři, ale pak se vzpamatoval, když se podíval zpátky na Malfoye, který před ním stál a v jeho tváři se zračila vážnost a jakýsi druh zvědavosti.

„Děti nejsou vinny hříchy svých rodičů,“ věnoval mu Draco klidný pohled.

„Já vím.“ Pobavení už Wallnera docela opustilo.

„To je dobře,“ kývnul muž pomalu hlavou.

„Už můžu jít?“ Chlapec se pod profesorovým pohledem cítil nesvůj.

„Ano.“ Malfoy sledoval pohledem rychle se vzdalujícího chlapce. „Třicet bodů pro Aqua, za překonání vlastních předsudků,“ řekl tiše a otočil se ke svým pokojům. Musel ještě najít Harryho a říct mu, že Samuel se našel a je v bezpečí.

ooOoo

Red Hills - 38.