Vábení moci - 05.

kapitola 5. Návštěva Bradavic (autor Nade)

Tímto chci poděkovat všem, kteří komentovali: Samba, tess, Jutaki a především zlatíčko terkic. Díky!

V pátek ráno si trochu přispal. A rád, protože po tom Georgově proslovu Harryho celou noc proháněly prapodivné sny, ten jeho záhadný opakovaný sen nevyjímaje. Odkdy si vůbec George hraje na psychologa? Harrymu však bylo trochu trapné, jak blízko jeho kamarád byl. Když se konečně vykopal z postele a postaral se o hygienu a snídani, poslal jednu sovu na ministerstvo, aby oznámil, že jde rovnou na pracovní jednání. Druhou sovu pak poslal do Bradavic, aby ohlásil ředitelce McGonagallové svou návštěvu a naznačil, že potřebuje poradit v jisté delikátní záležitosti a že mimo jiné potřebuje mluvit s obrazem Brumbála.

Zatímco čekal na odpověď z Bradavic, seděl u snídaně, žmoulal v ruce pečivo a zíral z okna. Nic ale nevnímal, protože jeho pohled byl upřený do prázdna a hlavou se mu honily myšlenky jako hejno zlatonek, z nichž nedokázal uchopit ani jednou. Všechny mu unikaly přímo pod rukama, jakoby se mu vysmívaly. Mísily se tam myšlenky na práci, na Bradavice, na George, na Ginny, na jeho neexistující soukromý život. Prostě příšerný guláš.

Právě ho upoutala kapka na skle okenní tabulky, kterou tam zřejmě zanechala ranní rosa, když na římse přistála bradavická sova. Harry ji vpustil dovnitř a nechal ji usednout na stůl. Rychle si od ní převzal poštu a nechal ji, aby si vybrala cokoli z jeho talíře. Pak už jenom mrknul za vzdalující se opeřenou koulí a sklouzl pohledem na dopis, který mu zůstal v ruce. Rozbalil ho, aby si přečetl, že je v Bradavicích samozřejmě kdykoliv vítán. Dole bylo připsáno heslo ke vstupu do ředitelny. Usmál se, už se tam docela těšil. Vrhnul se na zbytek snídaně a netrvalo dlouho, vydal se na cestu.

Když se přemisťoval, rozhodl se pro Prasinky. Sice se mohl objevit až k hranici Bradavických pozemků, ale pomyslel si, že by mohlo být příjemné, projít se po známých místech a trochu zavzpomínat. Přemístil se do jedné z postranních uliček, které byly právě k tomuto účelu uzpůsobeny. Nikdo přece nechtěl náhodně vrážet do lidí, kteří se před vámi z ničeho nic objeví, nebo vám nedejmerlin přistanou na zádech.

Když Harry vstoupil do centra vesnice a rozhlédl se kolem sebe, bylo to, jako by se svět vrátil o několik let zpátky. Všechny poválečné škody byly odstraněny a všude kolem to vypadalo, jako kdyby se žádná z bitev nikdy neodehrála. Očima zabloudil k Medovému ráji a v tu ránu se mu vybavil Ron, jak se láduje čokoládovými žabkami. Nebo obchod se žertovnými kouzelnickými předměty U Taškáře. Tyhle vzpomínky vyvolávaly úsměv na tváři. Ovšem při pohledu na Čajovnu madam Pacinkové se mu vybavilo nevydařené rande s Cho a úsměv se malinko zkroutil do kyselého úšklebku. Ovšem pohled na hostinec u Tří košťat mu úsměv zase vyhladil. Dnes byl pátek, takže tu byl pouze běžný ruch. Bradavičtí studenti se do Prasinek vydávají pouze v sobotu a to ještě ne každou. Přesto ho někteří kolemjdoucí poznávali a uctivě ho zdravili. Naštěstí se nikdo nechtěl dát do řeči, protože Harry si nechtěl nechat pokazit tu příjemně nostalgickou náladu. Ještě pohlédl směrem k Prasečí hlavě, která měla pro Harryho svůj vlastní význam a pak dál k Chroptící chýši.

Dnes se k ní ale nevydal. Někdy jindy, řekl si a vydal se volným krokem k Bradavicím. Ani pomalu, ani rychle, přesně tak, aby se mohl nerušeně rozhlížet kolem. Cesta mu přesto uběhla až příliš rychle a najednou stál před branami školy. Protáhl se mezi železnými křídly a vydal se po školních pozemcích ke vstupu do školy. Všechno kolem mu něco připomínalo, ale kdyby se měl u každého památného místa zastavit, nikdy by do ředitelny nedošel. Vstoupil do školy, aby zjistil, že právě začala přestávka mezi předměty a chodby se hemžily studenty, kteří chvátali různými směry, aby stihli další vyučování. Zpočátku bylo obtížné se těmi davy prodírat, ale když si studenti všimli, kdo to do nich strká, uctivě mu ustupovali z cesty. Slyšel své jméno šeptat ze všech stran, tak se příliš nezdržoval, na pozdravy odpovídal úsměvem a pokynutím hlavy, ale hlavně si razil nejkratší cestu do ředitelny. Musel si přiznat, že obdiv dětí byl docela příjemný, protože většinou byly zcela bezelstné. Jejich motivací bylo především to, že se pak doma mohly chlubit, že potkaly slavného Harryho Pottera a on jim odpověděl na pozdrav. Jak málo někdy stačí ke štěstí.

Konečně se zastavil před ředitelnou a vyslovil požadované heslo, aby se chrlič otevřel a umožnil mu přístup. Nahoře zaklepal na dveře a čekal, až ho současná ředitelka Bradavické školy vyzve. Nečekal dlouho a otevřela mu sama McGonagallová. Místo milého přivítání ho však netrpělivě vtáhla dovnitř.

„To je dost, že jste tady! Máte to skvěle načasované.“

„Co se stalo?“ ptal se překvapeně.

„Jisté bradavické strašidlo opět vyplavilo koupelnu a s ní i přilehlé prostory hradu,“ ušklíbla se ředitelka.

„Á, Ufňukaná Uršula!“ Harry ihned věděl, odkud vítr fouká. „Chcete, abych s ní promluvil?“

„Pane Pottere, jsem jen ráda, že jste dorazil včas, abych vás mohla uvítat, a nyní se odeberu plnit své ředitelské povinnosti. S bradavickým strašidlem si hravě poradím a vy se zatím můžete věnovat svému rozhovoru s Brumbálem. Brzy jsem zpět. Udělejte si pohodlí, jako doma.“ Její milý úsměv byl pro Harryho jako pohlazení. Usmál se nazpátek a sledoval, jak mrštně mizí za dveřmi, aby si zjednala pořádek.

Otočil se směrem do ředitelny a rozhlédl se kolem. Všechno tu bylo jako za starých časů, pouze přibylo pár drobností, které mile charakterizovaly novou ředitelku. Jeho pohled zamířil k obrazům bývalých bradavických ředitelů a k jeho nesmírnému zklamání se Brumbál ve svém rámu nenacházel. Stál před prázdným obrazem a nedokázal zabránit zklamanému povzdechu.

Tiché odfrknutí, které jeho ucho zachytilo, nasměrovalo jeho pohled trochu doprava, kde se na něho z obrazu šklebil jeden z bývalých bradavických ředitelů, Severus Snape.

„Jestli hledáte toho všetečného staříka, tak se obávám, že se opět potuluje po všech čertech a sbírá drby.“ Snape byl pořád stejně nevlídný a jeho sarkasmus nešetřil ani Brumbála.

„Dobrý den, pane,“ pousmál se Harry, „tak nějak jsem si myslel, že by mi mohl poradit. Ale když nad tím přemýšlím, mohl byste mi poradit i vy. Pokud budete chtít, samozřejmě,“ dodal rychle, když viděl, jak se Snape mračí.

„Čímpak jsem si zasloužil tu čest?“ rýpnul si ten z obrazu a jeho černé oči doslova propalovaly návštěvníka.

Harry se trochu ošil a pak se zasmál, což vyvolalo zvednuté obočí na obraze. „Upřímně musím říct, pane, že i když jste jen na obraze, pořád umíte pěkně pouštět hrůzu.“

„Oh, takže teď přišly na řadu lichotky! Ale abych byl upřímný, značně se tu nudím,“ přiznal se otráveně muž v černém. „A jsem znechucen, že to říkám právě vám. Takže dozvím se, co vás sem přivedlo?“

Netrpělivost bývalého profesora málem Harryho rozesmála, ale v zájmu věci se ovládl.

„Mám takový pracovní problém a vy byste mi mohl poskytnout nějakou informaci, která by mi pomohla. Předpokládám, že o černé magii víte víc než já. A možná i víc než Brumbál,“ připustil Harry. Trochu pochlebování nemohlo být na škodu.

„O tom nepochybujte a ty vlezdoprdelkovské řečičky si můžete nechat od cesty,“ poznamenal obraz spokojeně.

„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli vám něco neříká spojení rituální dýky a několika svícnů. Stříbrných.“ Harry šel rovnou k věci, aby si mistra lektvarů nepopudil zbytečným otálením.

„Kolik je těch svícnů?

„Zatím víme o třech, ale je možné, že jich bude víc,“ odpověděl Harry.

„Bude jich pět.“ Snape se svou prognózou vůbec nezaváhal.

„Jste si jistý, pane?“ Sotva tuhle otázku vypustil, už toho litoval. Sakra, ten mi to dá zase sežrat.

„Pottere!“ zahřímal Snape. „Nikdy nevypouštím z úst informace, které nejsou jisté!“

„Omlouvám se,“ ušklíbl se Harry, „trochu jsem se zapomněl.“

Snape se ušklíbl nazpátek. „Mohl bych říct, že jsem si za ta léta zvykl na slovní průjem některých lidí. Nicméně mi nezbývá, než konstatovat, že jste pořád ten tupec, jako dřív. I vaše kamarádka všechno-jsem-četla-Grangerová, by vám řekla, že pět je magické číslo. Pokud někdo chce vyvolat magický rituál, středobodem celého procesu bude magický pentagram. Vzpomínáte si, jak vypadá, že?“ Neodpustil si jedovatou otázku.

„Víte o takovém rituálu?“ přešel Harry rýpnutí.

„Existuje spousta podobných rituálů v černé i bílé magii, ale předpokládám, že půjde o černou magii. Jinak byste se tím nezabýval. Nicméně výsledky takových procesů jsou různé a záleží na mnoha okolnostech. Dle přítomnosti dýky, předpokládám, že mimo jiné půjde i o magii krve.“ Muž se zamračil.

„Nevíte, kde bych mohl zjistit něco konkrétního? Tohle mě štve. Jak máme bojovat proti černé magii, když veškeré informace o ní jsou téměř tabu, nebo o ní nejsou nikde zmínky.“ Harry trochu upustil uzdu svému spravedlivému rozhořčení a odměnou mu byl pouze vědoucí úsměv z obrazu.

„Zkusil bych oddělení s omezeným přístupem tady v Bradavicích, ale obávám se, že nebudete příliš úspěšný. Minerva vám přesto vyjde maximálně vstříc, vždyť jste její Zlatý chlapec!“ Lektvarista byl ve svém živlu.

„Oh, už jste zase jedovatý, jako otrušík. Vás to vážně baví!“ zvolal mladík s úsměvem.

„Očividně,“ připustil muž s lehce pozvednutým koutkem úst. Že by úsměv?

„Možná něco najdu v archivech ministerstva, co myslíte?“ navázal Harry na předchozí téma.

„Obávám se, že po působení Popletala a Brouska toho na ministerstvu moc nezbylo. Oba to byli nebetyční pitomci,“ ulevil si spokojeně Snape. „Všiml jste si, že se to stalo standardem, že na ministerstvu pracují pouze pitomci?“

„Děkuji za lichotku,“ zasmál se Harry. Bylo mu jasné, na co Snape naráží.

„Rádo se stalo. Pokud bych já hledal informace o černé magii, šel bych rovnou ke zdroji.“

„Ke zdroji?“ Harry cítil, že se blíží meritu věci.

„Na Malfoy Manor,“ prohlásil s jistotou muž a ředitelnou se rozhostila chvíle ticha.

„Myslíte, že mi Lucius Malfoy poskytne pomoc?“ zamyšlený výraz v obličeji mladíka značil mozkovou aktivitu, která muže na obraze pobavila. Přesto šly Harrymu hlavou pochybnosti. Po válce sice s Malfoyovými zakopal „válečnou sekeru“, ale jejich vztahy byly vždycky opatrné. Pomůže Malfoy Potterovi?

„Toho bych se neobával. Drahý přítel Lucius jistě neodolá vykonat dobrý skutek. Vždycky věděl, co je pro něho dobré. Ale pozor, určitě to nebude chtít zadarmo. Dejte si velký pozor na to, co vám řekne a ještě větší na to, co neřekne.“ Snape zřejmě dobře znal svého ex-Smrtijedského kolegu.

„Vím, že se vrátil po letech do Británie, na ministerstvu o tom existují záznamy. Zkusím to,“ uzavřel téma Harry. „Jsem rád, že jsem si s vámi mohl promluvit. Opravdu se mi občas trochu stýská po starých časech.“

„Musel bych být slabomyslný, abych se tam chtěl vrátit, ale rozumím vám. Jsou věci, které se už nikdy nedají vrátit.“ V naprosto mikroskopickém okamžiku souznění si pohlédli do očí, ale v mžiku uhnuli pohledem.

„No tak já půjdu, pane profesore. Děkuji, že jste mi věnoval svůj čas. Jenom je mi líto, že jsem se ani nepozdravil s Brumbálem,“ povzdechl si Harry.

„Budu mu vaše pozdravy reprodukovat. Ale jenom mezi námi,“ přimhouřil černé oči a šlehl pohledem směrem k Brumbálově obrazu, „ten starý mizera zcela určitě stojí za rámem a celou dobu poslouchá, co si tu POVÍDÁME!“ Poslední slovo skoro křičel a pak se spokojeně uchechtl. „Copak si myslí, že ho nemám za ta léta prokouknutého? Slídila!“

Harry se zasmál při představě, jak si to tu s nimi Minerva užívá, když musí poslouchat to jejich špičkování. Rychle se rozloučil i s ostatními řediteli, kteří naslouchali, a vypadl z ředitelny. Ještě se zastavil za McGonagallovou, aby jí oznámil, že v Bradavicích zatím skončil a že si potřebuje půjčit školní sovu. To mu ředitelka samozřejmě dovolila a trochu litovala, že spolu nemohli trochu více pohovořit. Měla však ještě plné ruce práce s odstraňováním následků dalšího trucu Ufňukané Uršuly, a tak se Harry rozloučil a vyběhl do sovince. Myslel si, že je to lepší, než použít oficiální ministerskou sovu. Teď se zamýšlel nad textem, který chtěl zaslat. Nakonec na Malfoy Manor zaslal velmi zdvořilou žádost o přijetí ještě dnes v osm hodin večer. Nad hodinou dost přemýšlel, vzhledem k etiketě, o které toho příliš nevěděl. Nechtěl se vnucovat v době večeře, to mu připadalo nevhodné, ale zase to nesmí být příliš pozdě. Osmá hodina mu přišla nejvhodnější. Uvidíme, co na to pán domu. Jestli s ním vůbec bude chtít mluvit.

Cestou domů se zastavil v Prasinkách na pozdní oběd a nostalgicky si zavzpomínal s Madam Rosmertou. Byla nadšená, že ho tu vidí a tak si k němu na chvíli přisedla. Při celkem milé konverzaci, zatímco Harry vychutnával svůj oběd, přiletěla sova, kterou sám poslal. Rozložil velmi kvalitní pergamen s erbem a přečetl si krátký vzkaz.

Jste očekáván, pane Pottere.

S úctou Lucius Malfoy.

Pokračování příště

4. kapitola<<<>>>6. kapitola